Autor : ©J.B.Hurych
Z knihy INŽENÝRSKÉ HISTORKY




Z knihy INŽENÝRSKÉ HISTORKY
(ke stažení zdarma jako zip nebo PDF

Uvedená kniha popisuje, co se člověk naučí za 32 let inženýrování, v Evropě, Kanadě, v Japonsku a jnde. Většinou je to ve formě historek, některé z nich jsou dokonce i humorné a pár jsem jich tu tedy vybral . . .

DIPLOMKOU TO TEPRVE ZAČÍNÁ . . .

V Čechách tehdy nebylo zvykem dávat studentům k diplomní práci zcela neznámé problémy :-). Já měl to neštěstí ( štěstí?) že jsem takový dostal a málem jsem zpanikařil. Hledal jsem odpovědi kde se dalo, dokonce u jednoho známého odborníka, který mi jednoduše řekl, že obhajoba je jen formalita a abych se nebál. Nu jistě, když máte dobře udělanou diplomku - namítl jsem.

Později jse se mu elegantním způsobem pomstil: poslal jsem k němu na radu jednoho bláznivého vynálezce, který nás soustavně otravoval. To už jsem byl asákem na technice a ten člověk, neznaje fyziku, vymýšlel něco jako antigravitaci.
Čirou náhodou jsem se i později dozvěděl, jak ta celá pomsta zapracovala - a to přímo do syna toho odborníka - on byl později mým večerním studentem. Vykládal mi, jak jeden zloduch prý otci poslal nějakého šíleného vynálezce a že až jeho otec objeví, kdo ho poslal, že toho člověka zabije :-). S uspokojením jsem se studentovi přiznal, a ten se zlomyslně zasmál a hned to šel říci domů. Hněv jeho otce ale patrně léty už vyprchal: jak vidíte, jsem tu ještě pořád . . .

VĚDOMOSTI OBOHACENÉ PRAXÍ

To už bylo v Kanadě, začínal jsem jako opravář na linkách, tahle byla až někde u Ottawy. Zavolali mě, že textilní linka ztratila kalibraci, že totiž nominální otáčky, která byly vždy na 75 dílcích nastavovacího diálu, tedy knoflíku, jsou teď poloviční. Přezkoušel jsem celou elektroniku a byl bych to snad i vzdal, kdyby mě nenapadla spásná myšlenka: pracovalo se tam totiž na dvě směny.

Povídám: "Nebyl ten knoflík poněkud volný?"
"Jo", povídá ten operátor, "byl, ale už je OK."
"Vy jste ho utahoval?"
"Já ne, ten z druhé směny, ale už je to dobré, už se neviklá."

Uvolnil jsem tedy postranní šroubek a přetočil knoflík tak, aby při 75 dílcích ukazoval nominální otáčky. Operátorovi, který se cukal jako had v pytli, jsem řekl, že je to OK. S tímle denním operátorem jsem se ale nemohl dohodnout, nechtěl mě pustit. Měl jsem to ještě 200 km domů a tak jsem nechtěl čekat na noční šichtu. Pořád dělal chytrého, že to tím nebylo - musel by totiž uznat, že buď on či jeho kolega jsou totální ignoranti.

Ale to už jsem věděl, jak na Kanaďany. A tak jsem s ním uzavřel sázku, že ať se zeptá toho z druhé šichty, až přijde, zda když utahoval ten knoflík, který se zřejmě protočil, jestli ho předtím nastavil do správné polohy. Pokud řekne, že ne, tak mám pravdu a je to opravené a vyhrál jsem 20 dolarů. Pokud řekne, že ho správně nastavil, tak ať mi zavolají a já mu zaplatím těch dvacet dolarů a ještě budu muset přijet znova. Těch dvacet dolarů, to byl tehdy můj plat za celý den, teda celkem dost peněz.

Marně jsem ale druhý den čekal, že mi zatelefonují. Zavolal jsem teda třetí den sám a vedoucí mi potvrdil, že jsem měl pravdu. Těch 20 dolarů jsem ale nikdy neuviděl . .

PROBLÉMY S LIDMI A LIDÉ S PROBLÉMY

Později jsem získal místo u "Sperry Univac", první americké firmy, která začala dělat elektronkový počítač - v době, kdy jí ještě v čele stál Dr. Sperry, vynálezce zařízení s gyroskopem, tak úspěšného při bombardování v druhé světové válce. Když jsem nastoupil, už to ovšem byly počítače s tranzistory a brzo na to i s čipy. Pozice byla dobrá: byl jsem vedoucím oddělení kontroly kvality, šlo jen o to, přesvědčit ředitele, který mi dal interview, že jsem opravdu expert na kvalitu. Zde se mi vyplatilo, že jsem se naučil "poslouchat mezi řádky". Onen ředitel totiž sloužil jako americký voják v německé okupační zóně a zřejmě si ty Krauty (tak se ve válce říkalo Němcům) oblíbil. I vytasil jsem na něj prohlášení, že my, Češi, máme na kvalitu stejné heslo: "Buď je to kvalita nebo nic" - jen jsem mu jaksi zapomněl říci, že zatímco u Němců to byla právě ta kvalita, u nás, v socialistickém bordelu, to bylo spíše to "nic". Tu práci jsem ovšem dostal . . .


Jeden inženýr z designu mi začal chodit do testu a otravovat moje lidi, kdy už to bude hotové a oni se nemohli soustředit. Jednou jsem byl zrovna u toho a řekl jsem mu, ať nám do toho nekecá, a ať se mě vždy nejprve zeptá o dovolení.

"Ale já ten modul potřebuju," povídá ten drzoun.
"Tak si ho vem'," vybídl jsem ho, ale jednotku jsem nevypnul. Byl opatrný, to ano, a aby nedostal elektrickou ránu, vytáhl modul - bylo to velké hliníkové chladící těleso s tranzistorem - opatrně za izolované držadlo. Jenže bylo to pořád pod proudem a on přitom ten tranzistor spálil, což jsem ovšem čekal a potvrdilo se to elektrickým obloukem, který přitom vytáhl. Jak je vidět, neznal bezpečnostní pravidla.

Tak jsem vzal to těleso - také za to držadlo - a povídám: "No tos' měl počkat, až to vypneme, to snad jako designer víš, ne? Vidíš, teď jsi to spálil, no šáhni si, jak je to horké!"
A to taky ten blb udělal, ale protože jsem pořád držel modul za to držadlo v ruce, tak si šáhl na ten horký hliník. Přitom se pěkně spálil prst a zařval jako tur, že prý jsme to udělali schválně a že si bude stěžovat.
"Jen sis těžuj, kamaráde," povídám, "mám tu svědky, žes to vytáhl pod proudem, spálil jsi to a ještě jsi si jako debil spálil ruku! A ode dneška ti z bezpečnostních důvodů zakazuju sem chodit!"

Vidělo to pár techniků kolem, vesele se chechtali a teprve od té doby jsme od lidí z designu měli pokoj. Taková věc se rozkřikne rychle :-).

TAKTIKY A FIREMNÍ POLITIKA

To už jsem byl v Torontě u velké firmy, kde jsem byl pro změnu desinerem já. Kabinety s přístroji pak vyráběl výrobce, ale zákazníkem byla zase jiná firma. Pak se stalo, že výrobce drze prohlásil náš návrh za chybný a hned navrhoval, že jejich inženýring to dá - za předem neurčenou cenu - do pořádku. Nu to byl podraz první třídy, cena by se asi zdvojnásobila. Náš zákazník by to ovšem nezaplatil, ale naše firma asi ano, ale jen s tím, že by nás prostě vyhodila. Můj šéf mi do poslední chvíle neřekl ,o co přesně jde, zpanikařil, bál se o své místo a nepochopil, že jen my ho můžeme - a ovšem sebe také :-) - zachránit od toho výhazovu.

Marně jsem celou noc dumal, co jsme udělali špatně. Věřil jsem mým inženýrům, ale přesto jsem nemohl osobně kontrolovat vše a možností udělat chybu bylo jistě hodně. Ovšem tak velkou chybu, aby se vše muselo předělat?
Jak schůze začala, číhal jsem jako rys, až se prozradí, co jsme udělali špatně. Jejich mladý inženýrek-benjamínek, teda batole čerstvě vyvařené z univerzity, nám tvrdil, že jsme použili digitální čipy špatného typu TTL a sice na nižší napětí, než měly naše zdroje. To bylo sice pravda, ale my jsme volili typ s tranzistory s "otevřeným kolektorem", které dovolovali použít při změně vnějšího odporu i vyšší napětí. To byl vlastně náš chytrý trik, který ten benjamínek - pochopitelně - nepochopil.

Jemně jsem si ho podal, vysvětlil, že se spletl, že jsme nezvolili tranzistory TTL, jak si myslel, ale jiné. Tím jsem mu otevřel cestu k ústupu, ale on ubožák on trval na svém. Prohlásil jsem, že se teda radši podíváme do katalogu a odešel jsem ho hledat.
A abych trochu zvýšil napětí v místnosti, dal jsem si dole v kanceláři nejprve cigaretu a začetl se do novin. Jak jsem se později dozvěděl, benjamínek to tam ze široka rozváděl, jak by to předělal a tím se nevědomky zahrabával hlouběji a hlouběji.

Věděl jsem sice okamžitě, že jsme měli pravdu, mohl jsem hned vzít katalog a jít zpátky, ale byl to také trochu i trest i pro mého šéfa za to, že mě předem neinformoval, o co přesně jde - i když jsem se ho ptal. Ale abych mu nekřivdil, asi to sám nevěděl a nenapadlo se ho zeptat (?). Jenže co kdybych to neobjevil ani já? Jistě, šéf by zůstal a já padl . . .
Asi po čtvrt hodině jsem vstoupil do místnosti, kde už patrně úspěšně předělali celý design, soudě podle vzteklé tváře mého šéfa. Prohlásil jsem se špatně předstíraným smutkem: "Bohužel musím oznámit,"- zde jsem udělal dramatickou pomlčku - "že jsem bohužel měl pravdu já a bohužel náš design je zcela v pořádku". To třikárát opakované "bohužel" jsme přidal schválně, protože to bylo "bohužel" pro ně :-).
Mladík chtěl ještě něco říci, ale hodil jsem před něj katalog na stůl a jeho šéf, který předtím už viděl ty peníze v kapse ( o to mu šlo) , hned pochopil hloubku té hrůzy a okřikl ho, aby mlčel - no on to řekl trochu hruběji :-).


I se zákazníky byly potíže a někdy bylo potřeba opravdu použít inspiraci. Musel jsem jindy udělat jednu změnu v designu a potřeboval jsem jejich souhlas a to hned od tří úředníků. První to pořád odkládal, druhý měl samé hloupé námitky a třetí pro jistotu ani neodpovídal. Nešlo mi ani o to, zda souhlasí či ne, ale potřeboval jsem nutně jejich rychlou reakci, bylo to na termín.
I vzpomněl jsem si na známou formulu "pokud od vás neuslyšíme do týdne, budeme předpokládat, že návrh zamítáte." To ale použít nešlo, na základě mlčení jsem nemohl návrh stornovat, potřeboval jsem faktické námitky.
Upravil jsem to tedy takto: "pokud od vás neuslyšíme do týdne, budeme předpokládat, že souhlasíte a změnu provedeme". To pro ně znamenalo, že to opravdu museli přečíst a vysvětlit, proč to zdržujou.. Všechny tři odpovědi pak přišly během týdne a všechny byly souhlasné . To ovšem zároveň ukazuje, jak jim chyběla logika - kdyby neodpověděli, mohl jsem to sice brát jako souhlas, ale odpovědnost by pak byla jen na mně. . .

UNIE A JÁ

Jindy zase, to už u firmy Northern Telecom, jsem musel odstranit některé prodlevy v testingu. K tomu byl třeba souhlas od výroby, tehdy silně ovládané odbory. Předem bylo jasné, že to nepovolí, opravy dělal někdo jiný a oni si pak šli číst do kafeterie. Ano, i můj šéf to pochopil, ale na schůzi se mnou jít nechtěl, neměl prostě ty testikule, které takový boj chce. Šel jsem tedy sám - a čekalo jich tam na mě hned asi dvacet. Všichni věděli, o co jde a už se na mě chystali, div ne s baseballovými pálkami - jejich oblíbeným sportem v době stávek. Když jsem počal mluvit o mém návrhu, začali na mě hned pokřikovat.

Klidně jsem shrábnul moje papíry a odcházel. To už řvali, ale abych se vrátil :-). Řekl jsem, že patrně pracujeme každý pro jinou firmu, když nemají zájem věci vylepšit. A dodal jsem, že moje metoda není nic nového, že se už dávno používá ve skladech po celém světě - co jim teda tak hrozně vadí, když se ušetří na prostojích. Přece jen se zalekli, abych nezačal mluvit o těch prostojích - které jsem právě chtěl odstranit - a začali naslouchat.
Jen jeden z nich, nepříliš inteligentní, prohlásil, že to ale nikdy nedělali. S údivem jsem mu řekl, že se tu bavíme o poruchách na testovacích strojích a ne o něčí svatební noci. A ti tvrdí unionáci se rozchechtali - na takové vtipy jim ještě ta jejich šedá hmota stačila. Pokračoval jsem klidně dál, ale ten nepolepšitelný zase vykřikoval, že ty čipy jsou citlivé na statický náboj a že by to chtělo speciální krabice. Beze slov jsem sáhl do kapsy a vytáhl pětidolarovku, vrazil jsem mu jí do ruky a on ji, blbý a překvapený, vzal.

Všichni zírali jako sovy, co tím chtěl básník říci. "Ta krabice," vysvětluju všem ochotně, "je potřeba jen jedna a stojí asi tak dva dolary. Já to rád zaplatím ze svého. A ten pán tady si může koupit hned krabice dvě - do té druhé si může strčit ty svoje námitky, i když bych věděl i o jiném, lepším místě . .."
Odboráři se už zase chechtali jak blbí a tak jsem vyhrál. A ještě poučení: už bych to nikdy nedělal. Já se tam obětoval pro firmu, riskoval jsem můj job a nakonec pochválili jen mého šéfa. Já z toho měl alespoň to, že mě pak unionáci slušně zdravili. Ale nepoučili se a já po roce jsem raději odešel jinam, za lepším. V roce 2009 udělala firma bankrot (nejen v Kanadě, ale i v USA a Anglii) a zmizela z mapy. Budovu pak prodali firmě Rogers Communications.


Jindy, to jsem byl ještě v Univacu, jsem měl v Uttice (ve státě New York) vyměnit dva elektronické zdroje, kde jsem také se setkal s podobnou mentalitou. Technik, co mi ho přidělili, mi vysvětlil, že nejsa v jejich unii, nesmím se dotýkat nářadí ani přístrojů a už vůbec ne dělat nějakou jejich práci, například podat mu šroubovák.
Problém byl, že díky své neschopnosti pak nemohli vůbec ty dva zdroje najít, ač mi z Montrealu potvrdili, že jim je poslali a že k nim došly. Vydal jsem se po fabrice, abych je našel sám. To mi jejich inženýr, kterému to už bylo trapné, milostivě dovolil. "Hlavně je ale nestěhujte sám," varoval mě, "to by nám to pak unionáci z dopravy zavařili!"

Zdroje jsem našel lehce, hlavně proto, že jsem věděl, jak vypadaly. Opět šlo o případ, že pod svícnem je tma - byly ve stejné budově, jen o patro výše :-). Nechtěje toho inženýra přivést do maléru, hodil jsem si ruku na šátek, jako by byla zraněná a poprosil jsem místního uklízeče, zda by mi je nešoupl do výtahu. A nahoře jsem požádal zase tak o vytažení z výtahu.

Inženýr byl sice rád, ale bál se, zda jsem je nestěhoval já sám.
"Nebojte se, "povídám, "ani jsem se jich nedotkl, to vám mohu odpřísáhnout."
"Ale jak jste to . . .? "
Nenechal jsem ho domluvit: "Slyšel jste někdy o levitaci? To u nás v Quebeku máme -"
"No dobře, dobře," zarazil mě - pochopil, že si z něho dělám legraci - a dál už se neptal.

Ta historka má ještě dovětek. To bylo v pátek, ale musel jsem čekat na instalaci až do pondělí, protože se tam nesmělo v sobotu ani v neděli pracovat. V pondělí jsem se dozvěděl, že ten místní technik tam zatím o výkendu na těch zdrojích sám přece jen pracoval - on směl, já ne! - a protože tomu nerozuměl, jeden ten nový zdroj dokonce spálil na maděru!
Nainstaloval jsme teda jen ten druhý, kterého se naštěstí nedotkl, spustil ho a řekl jsem jim, že si teď klidně mohou znovu napsat do Montrealu, že jim velice rádi nový zdroj zašleme a že jim tam i někoho časem zase pošleme, já že jedu domů.

Nabídli mi, že bych tam mohl zůstat, než ten nový zdroj přivezou. Udělal jsem smutný obličej a řekl jsem: "Ale já mám v Quebeku vážnou práci, nemám čas zde asistovat nějakým pekařům elektrických zdrojů" a s klidem jsem odejel. Když jsem to po návratu vše vyprávěl šéfovi, dlouho se tomu smál: měl s těmi frajery také svoje zkušenosti.

STAČÍ MYSLET

Jednou můj šéf šel na školení o zvýšení efektnosti práce. Předem ale měl přinést vyplněné dotazníky od svých podřízených. Když jsem mu dal ten můj, začal mě poučovat, že "tak" se nemůže odpovídat. O co šlo: jeden úkol byl opsat znova odpověď na minulou otázku ještě jednou na začátek druhého papíru. To jsem odmítl, protože se tím ztrácí čas a nevidím důvod, proč bych měl něco psát dvakrát. Marně mě šéf přemlouval - nedovolil jsem mu ani, aby to změnil sám!

Pochopitelně jsem ten jejich pitomý trik lehce prokoukl a myslel jsem to s šéfem dobře. Vrátil se ze školení celý zářící: "Tys měl člověče pravdu!" povídá. "
Já mám pravdu vždycky, " povídám mu zase já. "Já se zmýlil jen jednou v životě a to tehdy, když jsem si myslel, že jsem se v jedné věci zmýlil a zatím jsem se nezmýlil. Takže jsem se nakonec přece jen zmýlil, ale jinak!" :-) "

U JAPONCŮ

To už jsem dělal v Canadian Standards,, kde jsme certifikovali jejich počítače. Některé jsem testoval v Japonsku, jiné doma v Ontáriu. Jeden takový neprošel v Torontě testem a tak jsme to oznámil jejich styčnému odborníkovi. Tohle byla jedna z největších japonských firem - ale vrátiil se ke mně za týden s tím, že oni nevědí, co s tím mají dělat. Řekl jsem mu tedy, že my nesmíme dávat rady a proč ne (certifikovali jsme i konkurenci). Pořád žebronil a tak povídám: mohl bych vám nanejvýš říci, co by s tím udělal můj strejda, on je radioamatér.

"A co by udělal váš strejda?" zeptal se desperátně, tak jsem mu řekl, že by tam dal paralelní odpor.
"A jak velký?" povídá.
"To vám také nemohu říci," odpověděl jsem.

To už totiž narazil na jiný odpor, na můj odpor k jeho vyzvídání :-). Za týden mě zase otravoval, že prý inženýři nevědí, jaký odpor tam dát. To už jsem tušil, že si z něho asi dělají srandu a znovu jsem opakoval, že mu nesmím poradit. Zeptal se zoufale, co by tam teda dal můj strejda :-)
Vážně! Tak jsem mu sdělil, že by strýc vzal kalkulačku a že by mu vyšel odpor veliký 135 mega a 544 kiloohmů. Pochopitelně tak mi to sice vyšlo na kalkulačce, ale takhle přesný odpor by ho stál možná pár stovek dolarů jeden - prodávají se totiž jen odpory v určité, zaokrouhlené numerické řadě, která má třeba jen pár velikostí na celou dekádu. To jsem mu neřekl, potřeboval jsem se ho alespoň na týden zbavit, měl jsem dvacet jiných projektů, z toho ještě pět u něho.

Za týden mě opět zoufale volal, že takový odpor nemůže nikde sehnat. To už jsem viděl, že ten vtip jeho inženýrů zašel moc daleko. Řekl jsem mu tedy, že tam náš technik zatím dal odpor menší, celých 120 megaohmů a že už to pracuje OK . . .


Jednou mě jeden Japonec obvinil, že jsem udělal chybu. Jenže to jsem nebyl já, ale někdo přede mnou, než jsme tma vůbec nastoupil a navíc už tu chybu opravil, já s tím neměl nic co dělat. Ovšem ten fax mohl přijít k mému šéfovi a bylo by zle. I napsal jsem Japočíkovi vysvětlení a i to, že "urážejí mou čest" - něco, po čemž každý slušný Japonec asi spáchá harakiri. Během hodiny jsem dostal tři faxy s omluvou: od toho Japonce, od jeho šéfa a od nejvyššího šéfa.

Aby si mě udobřili, předem si zjistili, kdy zase letím do Japonska a přijeli pak všichni tři za mnou do Tokya na tu večeři přímo Shinkanzenem, tou japonskou Strelou :-). A že to bylo daleko, až na druhé straně posvátné Fidži! Večeře to byla dobrá, ani jsem se jim nesnažil vysvětlit, že naše pojetí cti bylo už tehdy trochu jiné - zrovna totiž běžela aféra prezidenta Clintona :-).

OPĚT DESIGN

později jsem už toho létání měl dost a i Toronto mě už přestalo bavit. Špatný vzduch, chřipkové epidemie, městský trafik - to jsem si užil už doma a třicet let v Kanadě. Příležitost vyměnit práci se mi naskytla brzy - hledali senior-inženýra (to je prosím titul, ne stáří!) pro nukleární elektrárnu fy. Ontario Hydro (dnes teda už více "nuklo" než "hydro") na huronském poloostrově Bruce. Na intervjů mi dávali různé trikové otázky, na které už jsem měl dávno vypracovanou jednu pythickou odpověď, totiž : "To jsem rád, že se mě na tohle ptáte". To zatím vyšokovalo každého :-).

V jejich případě otázka zněla: "Jak byste se vyrovnal s tím, že váš vedoucí by byl mladší než vy?". Když jsem řekl moje "to jsem rád", byli - jak jsem ostatně čekal - hodně zaraženi a tak jsem jim to ochotně vysvětlil. Řekl jsem, že to totiž už znám z obou stran: nejen že jsem už měl mladší šéfy, ale také jsem naopak dělal mladšího šéfa starším inženýrům. No uznejte sami, nebyla to brilantní odpověď? Pochopitelně, že jsem ale zaskóroval hlavně proto, že jsem měl šest let experience v Atomic Energy, kde bylo Ontario Hydro náš hlavní zákazník :-).


Pak se mi naskytla příležitost odejít na prérii, na dva roky, ale zůstal jsem tam čtyři. A jednou jsem se opět dostal do situace, kde jsem musel rebelovat, abych uhájil náš design. Vzpomínám, jak k nám přijeli experti z Ottawy, lidé z vládní instituce, která má první a poslední slovo v bezpečnosti nukleárních elektráren. Nevím, co ale zrovna ten jejich návrh měl dělat s bezpečností, šlo o papírovinu. Přišli s ním uprostřed naší práce, že totiž musíme změnit formát našich dokumentů. Ano, ne obsah, jen formát! - představte si to: změnit pořadí kapitol, sekcí, dílů a podobně!

Tyto změny, ač významově nepatrné, byly po stránce pracovní značně náročné na čas, a navíc hodně těch dokumentů už bylo napsáno postaru. A oni chtěli, abychom všeho nechali a předělali hned hlavně ty, co už jsme dokončili. Opravuji: ne všeho nechat!, právě naopak: nenechat ničeho a ještě navíc ještě včas dodělat ty dokumenty, které byly rozdělány či dokonce udělány!
To prostě nešlo. Netajil jsem se s tím, že ty nedokončené a navíc důležité dokumenty teda nestihneme včas a navrhoval jsem ty už hotové předělat jako poslední. Všichni se mnou souhlasili, ale nikdo neřekl, že si s pány kontroléry promluví sám.

Na schůzku s ottawskými experty jsem tedy šel sám, protože jsem marně čekal, že můj šéf nebo jeho šéf si to vezmou na starost. Nevzali, oni totiž ty změny nemuseli dělat, zatímco já ano! Ozval jsem se tedy i na té schůzce, i když mě oba šéfové předem varovali. Mně to ale bylo jedno: pokud by mě vyrazili, našel bych si něco, kde mohu být pyšný na vše, co dělám. Být pozdě, když nemusím, to je podle mě šlendrián a dělat vědomě práci špatně mi prostě nesedí.

Také ty pány z Ottawy jsem si podal, ale jemně. Začal jsem podobenstvím: vysvětlil jsem naši situaci tak, že to je jako kdybychom jeli plachetnicí z New Yorku do Londýna a uprostřed cesty přijde rozkaz, nejet do Londýna, ale do anglického Liverpoolu.
"A vy na nás chcete," řekl jsem drze, "abychom uprostřed Atlantiku obrátili loď a jeli nejprve zpět do New Yorku, tam se obrátili, nasadili nový směr a odtamtud vyrazili přímo do Liverpoolu. A teď si představte, že jde ještě o závod, to jsem zapomněl dodat!" zasmál jsem se cynicky.

Jeden z těch mužů, patrně rozený Angličan či námořník nebo obojí, se také hlasitě zasmál a řekl: "Vždyť on má pravdu!" Nakonec nám povolili, abychom to už hotové předělali až na konci. Můj šéf se překonával - proč ne - vytrhl jsem mu trn z paty nebo ještě snad z části těla, položené poněkud výše. Hrozně mi děkoval. Tak jsem mu řekl, že mu to připomenu, až půjde o přidání. K tomu už nedošlo, naše práce na prérii byla později ukončena a firma se stěhovala zpět . . .

ZPĚT V ONTÁRIU

Dělal jsem tam asi rok, když mě zavolali k šéfovi, že prý mají pro mě důležitý projekt.
"Ale mě se tam nechce," vrněl jsem se.
"No on je to spíš rozkaz," řekl šéf zlomyslně a tak jsem to šel okouknout, co to asi bude. A bylo! Bylo třeba dodělat design pro reaktor na výrobu medi cinálních radioizotopů. Práci nejříve dělalo oddělení v C.R., kde už jeden takový reaktor měli a slušně na tom vydělávali. Později předali práci oddělení v Montreálu, to ale zase přesídlili k nám do Ontaria.

Šéf projektu mě uvítal a místo kafe mi začal vykládat, co vše se musí ještě udělat. Bylo toho dost, asi tak na hodinu ( rozuměj jen seznam :-) a nejméně tak na rok, na dva práce. Rád totiž dělám práci pořádně a tak jsem se ho pak zeptal, jestli mohu vsunout jen jednu maličkost.
"No prosím, ptejte se," řekl žoviálně.
"Já se nechci ptát, " říkám, "já vám naopak chci říci, že za 3 měsíce jdu do penze."

To ho poněkud šokovalo, ale trval na tom, že mě chtějí - asi si domyslel, že mu na to alespoň vycvičím následníka. Mě to ovšem nepotěšilo: ještě poslední tři měsíce budu muset dřít jako kůň: věděl jsem totiž lépe než on, co vše bude potřeba udělat. Tak jsem to vzal, nemám ve zvyku vyhýbat se těžké práci, i když ji pochopitelně moc nemiluju :-). Tři měsíce vydržím a pak - hurá - penze!

Udělal jsem pak za ty tři měsíce víc práce, než oni na tom předtím udělali za dva roky - a to ani nevím, kolik jich na to bylo. Jak na tom pak pracovali dál po mě, to už nevím. Vím jen, že později několikrát propásli termín, reaktor nedokončili a Kanada, kdysi hlavní dodavatel léčivých izotopů na světě, se teď ocitla sama v jejich nedostatku. Také mateřská firma se smrskla - místo reaktorů teď organizuje jen nukleární odpad a navrhuje "infrastruktury" . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku