next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 4. VĚDOMOSTI OBOHACENÉ PRAXÍ


Zatím jsem teda ještě na cestě s Čedokem do Londýna, údajně si prohlédnout vybombardované anglické Coventry - o čemž jsem musle slíbit že budu vyprávět i oficírům na libeňské vojenské správě. Proč? Musel jsem tam totiž zajít, aby mi jakožto záložnímu oficírovi podepsali "povolení vycestování" a já zase podepsal můj příslib "opětného přicestování " - jinak řečeno, jednalo se mnou tak, jako kdybych se už jen tím, že jsem se narodil v Čechách, dopustil smrtelného hříchu. A já zase předstíral, že se rozhodně vrátím.



V Anglii jsem si hned požádal o dočasný pobyt a povolení pracovat. pak jsme si prohlédl s Čedokem hrady a zámy a těsně před odjezdem na letiště jsem zmizel v londýnském Undergroundu (jak tam říkají Metru). Co budu dělat, to jsem ještě nevěděl, ani to, že nakonec jsem byl rád, že jsem mohl umývat okna ve výškových budovách. Těšilo mě, že to byla opravdu práce na vysoké úrovni :-).
Chtěl jsem sice dělat elektrikáře, ale musel bych dostat licenci a koupit si bedýnku s nářadím, na což jsem neměl dost peněz. Nu a bez práce bych si zase na tu bedýnku nevydělal. Skoro půl roku jsem tak pilně umýval okna a ač mě na tuto práci fakulta zrovna moc dobře nepřipravila, přece jen jsem se stačil uživit a ještě si našetřit na letenku do Kanady. To už jsem ale měl i toužebné povolení k emigraci do Kanady.

Přistál jsem v Montrealu a hned první týden jsem voilal do Hamiltonu, do firmy General Electric, se kterou jsem si už v Anglii dopisoval. Pozvali mě hned na intervjú. Zaplatili mi letenku z Montrealu do Hamiltonu, pozvali mě na oběd a strávil se mnou krásné tři hodiny, než jsem se mohl konečně zeptat, kdy bych mohl nastoupit. Řekli mi, že momentálně nemají "opening", teda volné místo. Na můj dotaz, proč si mě teda pozvali, mi řekli, že si takhle vytvářejí předem zásoby lidí, až teda v budoucnu budou mít ten "opening". Pěkně jsem jim poděkoval a vrátil se smutně do Montrealu.

To už jsem tušil, že to s tou prací nebude tak snadné: jako inženýr bych musel být nejprve profesionálem, tj. členem Quebecké Asociace Profesionálních Inženýrů - jen ti vám dají ten pravý titul "P.Eng" a osobní razítko s vaším číslem. Ovšem nestačí požádat, je třeba ještě na to zkoušky :-).



Pražskou Techniku, které říkali Karlova Univerzita, jejíž částí částí defakto byla, tu mi uznali hned, ale kapitalistické finance, něco o ekonomii a jiné vedlejší předměty jsem si musel nastudovat a jít ke zkoušce.

Ještě na mě chtěli zkoušku z francouzštiny - vyšel zrovna zákon, že každý inženýr musí umět i francouzsky - ale tomu jsem se vyhnul, protože jsem honem zažádal o dočasné členství a tři roku je pak tahal za nos příslibem, že tu zkoušku jednou udělám. Když už se to nedalo dál prodlužovat, našel jsem si, že kanadští občané jsou toho ušetřeni. Občanem jsem se tehdy právě stal a tak utřeli nos. Bylo to ironické: v Quebeku nám říkali tehdy "anglosaská menšina", ačkoliv v severní Americe je to právě francouzština, která je opravdu jazyk menšinový :-).



Angličtina je ovšem jazyk pracovní a to nejen v Kanadě, ale po celém světě. Vysvětloval jsem jim, že za války jsem se musel učit německy, pak rusky, ale proč se musím ještě učit francouzsky, když jsem ve svobodné zemi? Naštěstí tam bylo dost firem, kde se mluvilo anglicky - alespoň v kancelářích. I politici "osvobozeného Quebeku" nechali svoje děti raději studovat v Anglii - tak malou důvěru měli ve francouzské školy a použití francouzštiny v biznysu.

Prvé dva roky jsem tedy dělal jako technik, a to u malé firmy, která dělala levně projekty, které jiné, větší firmy zbytečně předražovaly. Dělal jsem design, výzkum, testing, nakreslil schemátko a bylo -li třeba, ještě navrhl tištěný spoj, případně hledal chybné zapájení součástek - protože - proč to nepřiznat - holky na lajně často dělaly chyby. Ač nás techniky tvrdě vykořisťovali, zásady manadžmentu tam měli čistě socialistické: tvrdili mi například, že to jsou ony holky, co nás živí a proto musíme my technici dělat přesčasy zadarmo. Navrhl jsem jim tedy, ať nás propustí, že na tom firma hrozně vydělá. A opět, div mi neřekli: "soudruhu, takhle nemůžeš mluvit". Ale neřekli, byli jsme přece jen ve svobodné zemi :-).

Ale to vše mi momentálně nevadilo: plat byl slušný, úvazek plný a neplacených přesčasů habaděj:-). Co mi vadilo byl můj nedostatek zkušeností s takovým druhem práce. Občas jsem musel sice vzít i páječku do ruky - nu proč ne, býval jsem kdysi radioamatér. Horší to bylo s novými elektronickými součástkami, které v té době rychle přibývaly: nikdo nevěděl, jak pracují. Můj šéf ovšem propagoval právě aplikace s těmi, ještě když ani stále ty nové, i když nebyla k sehnání oficiální data a popis.



Jednou jsem dokonce přišel za ním s prohlášením, že kvitám, jinak řečeno dávám výpověď. A problém? Nový programovatelný unijunction tranzistor, který jsem měl použít jako časovací obvod. Pak se totiž muselo čekat několik minut, než se vědělo, zda to odčasuje anebo ne. To při práci zdržovalo a když jsem konečně vychytal mouchy a vše pracovalo, přijdu do práce a hle, nejde to. A ne a ne najít chybu. Šéf mi ovšem poradil, abych tomu dal ještě jeden den.

Štěstí mi přálo: chyba nebyla v aplikaci, ale byla to vadná sonda k osciloskopu. Ano, byla vadná - měl plazivý proud, zatěžovala moc obvod a časovací timer nechtěl odčasovat. Podezříval jsem to už od začátku a třikrát jsem sondu vyměnil za jinou a když to nešlo, hledal chybu u jinde. Moji líní kolegové tam ty vadné sondy prostě nechávali, přestože věděli, že ze čtyř byla dobrá jen jedna. Měli ji tajně označenou a to já nevěděl - a sama pravděpodobnost, že ze 4 sond budou 3 vadné, byla prostě neuvěřitelná. Navíc když to předtím chodilo - zcela náhodně používal tu jedinou dobrou sondu.

Sama aplikace byla dost zajímavá: šlo o to, zastavit pumpu, kterou se plnila speciální pěna do sedadel do aut, při jejich výrobě. Ta pěna ovšem rychle tvrdla a při porušení hadice od pumpy by se místnost, kde se to dělalo, brzo naplnila pěnou, která byla pod tlakem. Personál by prostě ani nestačil utéct. Náš obvod měl zjišťovat tlak v hadici a včas -po tom odčasování - zastavit motor k pumpě. představte si, co by se stalo, kdyby timer neodčasoval! Jistě, šlo by bývalo klidně použít obyčejné časovací relé, ale vedoucí inženýr to chtěl s elektronikou :-).



Vůbec mi šéf dával dost nemožné úkoly a já jich většinu vyřešil. Dodnes nevím, zda věděl, že to jde nebo zda mi tolik důvěřoval. Také je ovšem možné, že o problémech moc nepřemýšlel. A já tak pomalu nabýval tu správnou zkušenost, která obohacovala vědomosti, které jsem kdysi nabyl ve škole. A kruh se uzavřel: zjistil jsem, že jen správná souhra obou dávala maximální výsledky. Také zkušenost o líných technicích nebyla k zahození, když jsem jim - později, jinde a jiným - dělal manažéra.



Jedna historka mě poučila o správném poměru znalostí ke zkušenostem. Opravoval jsem zrovna skříně, které nám vadné přicházely od zákazníka. Vzal jsem si schema, měřák, udělal dvě, tři měření a většinou jsem hned vadu našel. Viděl to jiný technik a říká mil: "S tím se nezdržuj, to je vadná dioda D79 - ta totiž odchází nejčastěji." Získal jsem tím opravdu dost času, to je vždy při opravách bonus.. A tak když pak přišla skříň jiného typu, pln naděje jsem zasel běžel k tomu opraváři.

Ten mě ale zklamal: "Tuhle skříň jsem ještě nikdy nedělal," řekl a já zase musel vzít schemátko, měřák a po třech, čtyřech měřeních jsem chybu našel. Bohužel zrovna ale to pak nešlo aplikovat: ta skříň mívala až šest těch různých, "nejvíce vadných součástek" a jejich postupná výměna by trvale déle než to moje detailní měření.

Nejhorší byly opravy, kde nebylo schemátko k sehnání nebo kde se zatím v designu či přímo u zákazníka provedlo plno změn. I to jsem postupem času zvládal a zkušenosti sdílel s ostatními techniky - tady kupodivu lenost nebyla, šlo nám všem o job. Velice často jsem také jezdil "do pole", nastavoval automatické linky a často jsem si musel vymyslet i vlastní metody troubleshootingu, abych vůbec našel, proč to nechodí. Tam už nebylo koho se ptát a zkuste telefonem najít toho pravého, kdo to ví!



A operítorům, co obsluhovali stroje se také vždy nedalo věřit. Vzpomínám na jednu příhodu, která mi dala dost zabrat.. Nejčastější linky, které jsem opravoval, byly na výrobu papíru či textilu. Například navíjení bavlny na špulky, kde naše zařízení registrovalo počet utržených chuchvalců bavlny, indikující jednu přetrženou nit na jedné ze sto špulek - tolik se jich totiž současně navíjelo na jedné mašině. Taková porucha by vedla k případnému zadření systému, ale naše "krabička" to zaregistrovala a včas vypla. Zkušená pracovnice pak našla vadnou špulku během několika okamžiků a nit nastavila.

Jenže najednou to začalo zastavovat moc často a zbytečně. Na místě nešlo zjistit proč to tak je, byl tam hluk a vedro. Navíc některé naše krabice pracovaly docela dobře. Nechal jsem je všechny odvézt do naší dílny, kde se chovaly všechny stejně. Jediný faktor - velký šum v usměrňovači - byl také společný.

Když jsem ho uměle zvětšil, začaly všechny jednotky pracovat s chybami. I vyhladil jsem napájení kondensátorem, obsadil pár zkušebních krabic a zavezl je vyzkoušet k zákazníkovi. Poruchy přestaly i nechal jsem vylepšit všechny krabice - něco, co zákazníci nikdy nepochopili a jen to, že už se pak ani jednou neobjevilo falešné zastavení, to je umlčelo.



A ještě jedna historika "od linek" . Zavolali mě, že obvod ztratil kalibraci, že totiž nominální otáčky, která byly vždy na 75 dílcích nastavovacího diálu, tedy knoflíku, jsou teď poloviční. Přezkoušel jsem celou elektroniku a byl bych to snad i vzdal, kdyby mě nenapadla spásná myšlenka: pracovalo se tam totiž na dvě směny.

Povídám: "Nebyl ten knoflík poněkud volný?"
"Jo", povídá ten operátor, "byl, ale už je OK."
"Vy jste ho utahoval?"
"Já ne, ten z druhé směny, ale už je to dobré, už se neviklá."
Uvolnil jsem tedy postranní šroubek a přetočil knoflík tak, aby při 75 dílcích ukazoval nominální otáčky. Operátorovi, který se cukal jako had v pytli, jsem řekl, že je to OK.

Měl jsem to ještě 200 km domů a tak jsem nechtěl čekat na noční šichtu. S tím denním operátorem jsem se ale nemohl dohodnout, bechtěl mě pustit. Pořád dělal chytrého, že to tím nebylo - musel by totiž uznat, že buď on či jeho kolega jsou totální ignoranti.

Tak jsem s ním uzavřel sázku, že ať se zeptá toho z druhé šichty, až přijde, zda když utahoval ten knoflík, který se zřejmě protočil, jestli ho předtím nastavil do správné polohy. Pokud řekne, že ne, tak mám pravdu a je to opravené a vyhrál jsem 20 dolarů. Pokud řekne, že ho správně nastavil, tak ať mi zavolají a já budu zaplatit těch dvacet dolarů a ještě budu muset přijet znova.

Těch dvacet dolarů, to byl tehdy můj plat za celý den, teda celkem dost peněz. Marně jsem druhý den čekal, že mi zatelefonují. Zavolal jsem teda třetí den sám a vedoucí mi potvrdil, že jsem měl pravdu. Těch 20 dolarů jsem ale nikdy neuviděl . . .