Autor : Jan B. Hurych
Název :
INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 10.
ENERGIE A JEŠTĚ VÍC ENERGIE
Jak se víc a víc jezdilo certifikovat přímo do ciziny - protože se víc a víc kupovalo zboží ciziny, začal se nad lokálním certifikováním rozprostírat mrak. Plánovalo se totiž zřídit odbočky přímo v cizině a bylo jen otázkou času, kdy firma omezí počet místních zaměstnanců. Především to bylo díky USA. které si začaly zřizovat kanceláře CSA doma ve Státech - což zdůvodňovali tím, že víc a víc svých výrobků dováželi do Kanady. Zároveň se vyjednávalo, aby se uznaly americké testy prováděné jejich UL, i v Kanadě a tak krásně obejít CSA.
I Japonci začali také víc a víc používat testy od UL, což jim stačilo k tomu, aby dostali jejich zboží do Statů a Američané je jako své zboží posílali vesele do Kanady. Navíc tu bylo plno výrobků z Asie, jejich výrobci klidně ignorovaly naše normy a často se dnes už objevuje varování v TV, že například čínské hračky používají barviva s jedovatým olovem.
Jako obvykle, začal jsem shánět práci dávno předtím, než došlo ke krizi - to mě naučilo propouštění v Atomic Energy, kde jsem to bohužel neučinil. Mým cílem bylo najít si místo někde na venkově, koupit si tam dům a už to tam do penze dosloužit. Života na severu jsem se nebál - myslím si ostatně, že naše generace byla asi už ta poslední generace potomků dávných kanadských pionýrů.
Také my jsme ještě začínali s ničím a museli jsme umět vše. Když jsem přišel do Quebeku, nebylo tam ještě ani státní nemocenské pojištění. Za léčení si platil každý pacient sám a dny neschopnosti placené nebyly vůbec. Dnes mají nemocenskou všichni a co se týká práce, hodně emigrantů do Kanady se hned naučí postup, jak žádat o sociální pomoc a s tím pak vydrží bez práce až do penze. Není nad demokracii, přátelé! :-).
Na druhé straně jsou tom kanadští penzisté dost špatně: státní penze je malá, takže se k tomu přidává ještě jedna, Old Security, ale ani to nestačí a každý si ještě raději platí ještě tu svou, protože, jak už zpíval Kecal v Prodané, "každý jen tu svou, má za jedinou, " atd., atd. Volil jsem venkov, protože tam jsou menší ty místní, tzv. komunální daně, a to i za dům, zatímco v městě nemáte na vybranou: buď drahý dům a daně anebo drahé nájemné v bytě.
Hlavní důvod ale byl, že mě už město přestalo bavit. Špatný vzduch, chřipkové epidemie, městský traffik - to jsem si užil už 30let doma a třicet let v Kanadě.
Příležitost vyměnit práci se mi naskytla brzy - hledali senior-inženýra (to je prosím titul, ne stáří!) pro nukleární elektrárnu fy. Ontario Hydro (dnes teda už více "nuklo" než "hydro") na poloostrově Bruce. Na intervjů mi dávali různé trikové otázky, na které už jsem měl dávno vypracovanou jednu pythickou odpověď, totiž : "To jsem rád, že se mě na tohle ptáte". To zatím vyšokovalo každého :-).
V jejich případě otázka zněla: "Jak byste se vyrovnal s tím, že váš vedoucí by byl mladší než vy?". Když jsem řekl moje "to jsem rád, byli - jak jsem ostatně čekal - hodně zaraženi a tak jsem jim to ochotně vysvětlil. Řekl jsem, že to totiž už znám z obou stran: nejen že jsem už měl mladší šéfy, ale také jsem naopak dělal mladšího šéfa starším inženýrům. No uznejte sami, nebyla to briliantní odpověď? Pochopitelně, ale nestačila :-). Skóroval jsem hlavně proto, že jsem byl šest let v AECl, kde Ontario Hydro byl náš hlavní zákazník.
Pomohly mi i moje zkušenosti se sháněním práce: po celou dobu mé aktivní práce v Kanadě - skoro třicet let - jsem alespoň jednou v roce sháněl lepší job. Pochopitelně jsem většinou nic lepšího nenašel a zůstal jsem na svém místě, spokojen, že jsem udělal, co jsem mohl a že teda asi momentálně nic lepšího není. Čtyřikrát jsem si ale opravdu našel něco lepšího a vzal jsem to. Navíc jsem si udržoval postřeh, co se nejvíc v té které době od zaměstnanců žádalo: nejprve to byla experience, pak zase loyalita, někdy hledali někoho, kdo umí řešit průsery nebo někoho, kdos e naopak spokojí s mizerným platem. A byly doby, kdy zase vyhrávalo to nejprolhanější resumé :-). A naučil jsem se tedy hned poznat, co chtějí, někdy teda až po krátkém rozhovoru se znuděnou recepční . . .
Dokonce jsem si po vzoru umělců udělal vlastní portfolio, kde byly fotky a schemátka toho, co jsem kdy udělal. To portfolio jsem pak nenápadně nabídnul "intervjúkovi", který se už vrtěl, protože nevěděl, na co by se ještě pitomého zeptal. Skočil po tom jako hladový pes, čuměl na obrázky a dával mi otázky, na které jsem pochopitelně už předem věděl odpovědi.
Většinou jsme se do toho tak zabrali, že se mnou strávil dvakrát tolik času než s někým jiným - a proto si mě také při výběru daleko lépe pamatovali. To víte, jinak to nejde, když se přihlásí sto inženýrů a oni potřebují jen jednoho, je to tvrdá konkurence, kam se hrabe Darwin.
Také se mi vyplatilo, že jsem uměl mluvit, tj. že jsem se uměl "prodat". Inženýrům jsem například vysvětloval, co vše jsem navrhl a vylepšil, manažérům zase kolik jsem v minulém místě na čem ušetřil - ti přímo jihli, jako kdyby už ty ušetřené peníze utráceli :-). Tohle vše bych si vlastně měl dát copyrightovat, ale je mi to jedno - já už to potřebovat nebudu a pokud se vám to hodí, je to vaše. Dokonce ani netrvám na tom - jako například trvají autoři softvéru - že to nesmíte dál vylepšovat :-).
Ale zpět k té elektrárně. Po dvou měsících tréninku - byla to legrace, já jsem design těch věcí předtím sám navrhl - mě usadili v departmentu paliva, v našem případě to byly fuel bundles, válce s nukleárním palivem. Candu technologie je jiná než druhé: nepoužíváme palivo obohacené isotopem uranu jako Američané či Rusové, ale prostou rudu, oxyd normálního uranu. Jako moderátor pak používáme těžkou vodu, která jediná je ve styku sa plivem a jen nepříno přes stěny reaktoru ohřívá obvod s normální vodou. Naše konkurence používá jen normální vodu, což je daleko riskantnější.
Moderátor dělá provoz bezpečnější a navíc by ztráta moderátoru prostě sama uhasíla řetězovou reakci. Teplo by ale zůstalo a proto je třeba ještě mnoho hodin po zhasnutí reaktor chladit. Naše neobohacené palivo se ale spotřebuje rychleji a proto se musí vyměnovat za chodu, tj. aniž by se reaktor zastavil. Palivová mašina (fuelling machine), která dopravuje palivo do reaktoru, musí být: vodotěsná, vzduchotěsná, radioaktivně stíněná, elektricky izolovaná a pochopitelně musí též vydržet vysoké tlaky a teploty. Navíc je celá zavěšená na jeřábu a je s ní možno napájet každou ze čtyř set palivových rour reaktoru. Je to prostě zázrak kanadského inženýrského designu, klobouk dolů.
První rok byl sice pracovně únavný: nebyl jsem předtím v kanceláři zvyklý pracovat intenzivně celých osm hodin denně, často i v noci nebo pořád lítat po elektrárně. Někdy jsme v zimě zůstali na elektrárně třeba i tři dny, díky nesjízdným cestám, blizzardu a závějím sněhu. Po roce jsem přešel na nový projekt, tzv. SLAR, který testoval a vyrovnával poněkud prohnuté trubice s palivem.
Bylo to technicky i technologicky velice zajímavé, možná ještě víc než palivová mašina: jedna sonda hledala nerovnosti ( jen zevnitř, přes ocelovou stěnu!, druhá měřila úhel pootočení a pak se hlavice vyměnila, hydralický lis vsunutý do roury tuto rouru narovnával (zevnitř roury!) a vnější distanční pružiny se zevnitř (!) posunovaly elektrickou cívkou a to odpalovacím principem jako kdysi u elektrického děla. Nikdy předtím se to nedělalo a my byli najednou jakýsi technický předvoj, před kterým každý smekal.
Lidstvo potřebuje stále víc energie a ještě více energie, dokonce ta spotřeba roste rychleji než počet obyvatel na zeměkouli. A elektrická energie je jedna z nejdůležitějších energií, které člověk používá. Její spotřeba je proto jakýmsi měřítkem výše civilizace toho či onoho státu - ona žene většinu motorů v průmyslu, pohání dopravu, vyrábí chemikálie a plastiky, napájí elektrické spotřebiče, vyhřívá i topí a bez ní by si naše počítače ani nevrzly.
Bohužel je ale i ona oborem, který chce dnes kriticky posuzovat skupina nedoučených politiků, kteří ani neví, jak se vyrábí a jaké jsou s tím problémy. Nu prosím, to bych jim odpustil, ale že neznají její ekonomický dopad a propagují neefektivní a nespolehlivé zdroje, a to tak násilně, že je to téměř ekofašismus, to se odpustit nedá. Oni neví, co jsou to energetické a tím pádem i finanční ztráty a pomalu bude ten jejich "čistý vzduch" dražší než zlato. Nestydatě mávají výrazy jako "tisíce vědců se shodlo", mají biomasy plná ústa a patrně i plnou mozkovici. A to vše jen proto, že oblbovat masy dnes může každý nedoučený - ale svobodně zvolený - kretén, podplacený mazaným biznysmenem.
Každý dnes už ví, že čistý výkon u tzv. "obnovitelných" zdrojů bývá někdy jen dvacet procent dodané energie a 80 procent se prostě v procesu nějak ztratí, asi jako když z kubické krychle dřeva vyřežete jeden kolíček na prádlo. Ty zdroje navíc potřebují sluneční svit nebo vítr a tak jsou tyto zdroje značně nespolehlivé. Nová energie totiž musí být především levná, jinak se díky její drahotě zdraží i vše ostatní, co tu elektrickou energii potřebuje, například veškerá výroba, doprava a podobně - je to prostě začarovaný kruh.
A to nepočítám, kolik peněz se ztratí v kapsách spekulantů! Idiotské nápady, že se velká část energie dá ušetřit přímo samotnými spotřebiteli, už sice dávno vzaly za své - jen ti nejblbější aktivisté pořád ještě neviidí, že dnešní lidé prostě šetřit nechtějí a co je horší, ani neumějí. Energie se také sama neobnoví, to není perpetuum mobile - takže i ta její "obnovitelnost" je jen totální lež.
A politici? Kolik jich ví, že jejich prosazování šroubovitých zářivek je směšně zastaralé - jsou už dávno překonány žárovkami typu LED, které ušetří daleko víc a navíc vydrží daleko delší dobu: až dvacet let. Jenže jejich výrobci neměli dost peněz na podplacení politků :-).
Větrník, který se netočí, je nám tak málo platný jako mozek aktivisty, který nemyslí - výsledný efekt není dokonce ani nulový: je čistě negativní. Máme tu u Huronu plno oněch "větráků": dnes například bylo větrno a přesto se jich polovička netočila. Proč asi? Někdy si říkám: jsou opravdu ti jejich propagátoři takoví zabedněnci nebo jen notoričtí lháři? Asi to bude tak půl na půl . . . :-).
A tito ekofašisté si dělají zákony, proti kterým není odvolání a ničí nejen krajinu, ale halvně hospodářství. V Ontariu jsme na ten ekofašismus už doplatili: zmíněné odmítání nukleárních elektráren a zavádění větrníčků nám naši elektřinu - kdysi nejlevnější na světě - zdražilo natolik, že jsme teď jedni z nejdražších. Ontario Hydro prodalo jednu svou velmi rentabilní složku - tj. rozvod a dodávku energie - jiné společnosti, které nám teď jen za dopravu jedné kilowatthodiny počítá víc, než samotná elektrárna na výrobu téže!
Podobně jako v Evropě, vláda zde protěžuje větrníčky a musíme jim platit za kWh čtyřikrát víc než platíme elektrárně. Navíc se musí jejich elektřina vykupovat - když se točí - přednostně, jinak by byly totálně ztrátové! Největší legrace je, že větrníky nám žádný čistý vzduch nepřinesou: největší elektrárny zde jsou nukleární a ty vzdych "nešpiní".
Práce na atomové elektrárně je předmětem přísné bezpečnostní skrutiny, ale opatrnosti se pořád ještě lidé musí učit. Protože jsem občas musel i do reaktoru - samozřejmě vypnutého a vychladlého - odíval jsem se do plastických skafandrů, do kterých byl hadicí vháněn vzduch. Při mé první návštěvě jsem nějak nemohl najít na zdi konektor k hadici a při tom hledání a nervozitě jsem zapomněl, že pokud nejsem připojen, nesmím dýchat: v reaktoru je totiž stále ještě radioaktivní plyn tritium.
Jenže testování je naštěstí neúprosné: ukázalo se to druhý den ve vzorku mé moči . V takovém případě pomůže fyzika. Jistě znáte tak zvanou hodnotu poločasu rozpadu - tj. doby, kdy se radioaktivita rozpadne na polovinu. U tritia je to několik měsíců, ale při proplachování kapalinou - rozuměj pitím - se tato doba srazí na tzv. biologický poločas rozpadu, který je jen několik dní. Kdybych dostal větší dávku, dali by mi dokonce celou basu piva zdarma, ale bohužel to nebylo tak zlé :-) - prostě jsem se na to pivo nekvalifikoval. Nu už je tomu dvacet let; od té doby jsem vypil hodně piv, ale vždy jen za vlastní peníze . . . . .