next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 8. ROZPORY S ODBORY


Bylo to hezkých šest let a udělal jsem pro firmu hodně práce. Koupil jsem si dům, dokonce i chatu a připravoval jsem se, jak u firmy krásně dožiju do penze. Jenže Černobyl tomu všemu udělal konec. Jistě, elektrárny se stavěly dál, ale méně a muselo se šetřit. A jak nejlépe šetřit, než na lidech?
Ne, to neříkám já, to je názor vyššího managementu, aniž by si uvědomovali, že lidé jsou jejich největší bohatství. Na to nakonec každá firma jen doplatí: propouští se ti dobří, co sice dřou, ale nemají známé nahoře a ti, co je měli, sice zůstanou, ale protože ničemu nerozumějí, pomalu pohřbívají firmu víc a víc . . .




Takže se nepropouštěli všichni, jen ti, co byli užiteční: zůstalo například osobní oddělení, chápe tu hrůzu? To oni mi kdysi doporučovali kandidáty, kteří prošli jejich psychologickými testy, ale jinak nebyli schopni konat svou odbornou práci. Nic jiného jsem nečekal - to je jako kdyby kostelník radil zvěrolékaři, jak léčit u telat slintavku.

Týž rok, kdy nám začali draze vylepšovat kanceláře, nás zároveň začali propouštět ¨- kolem pěti stovek nás bylo. Přišel jsem na řadu až při druhé vlně: nejprve propustili polovičku mých inženýrů a techniků, po druhé vlně mi už nezbyl nikdo, ani já sám :-). Tuto politiku pak sledovala firma dalších 25 let a postupně ztratila všechny experty. Ač jsem její konec čekal dříve, teprve teď, po dvaceti sedmi letech, se dovídám, že museli firmu prodat. tak dlouho je stát zbytečně dotoval. A nikdo neví, co bude dál s naší kanadskou technologií pro Candu reaktory, s tou první technologií toho druhu na světě.



Dost mě to trápilo - věnoval jsem té firmě i mnoho volného času a duševní energie. Ale nerad se dívám zpět a tak jsem se asi jevil druhým jako podivín, když jsem říkal, že se budoucna nebojím, že si práci najdu. Samozřejmě, firma nám dala kurz, jak hledat práci a poradila nám, jak psát naše rezumé, ty pohádky pro dospělé. Když jsem se zeptal, jak může zlepšit naše šance fakt, že budeme mít všichni perfektně napsaná resumé, když pro nás nebude dost míst. Dostal jsem odpověď ve smyslu, že místa budou. Ano, souhlasil jsem, ale co budeme zatím těch deset let jíst?

Naštěstí jsem ještě půl roku mohl zůstat u firmy a použil jsem proto raději na hledání práce služeb agenturu, jak už jsem o tom tady psal. Před vánoci mi můj agent konečně sehnal intervjú, kterým jsem prošel celkem dobře. S radostí jsem mu spěchal říci, že mám dobrou šanci to místo dostat.
"Ale já to věděl předem," řekl mi.
"To jste mi tak věřil?" zeptal jsem se udiveně.
"Ale to ne, on je totiž můj švagr u té firmy na osobním oddělení."

Nevím, zda se jen holedbal, ale místo jsem opravdu dostal. Byla to kdysi chvalně - dnes už spíš nechvalně - známá firma Northern Telecom, pozice byla "test inženýr" a jelikož šlo převážně o automatické zkoušení, sestavoval jsem zkušební programy, ale hlavně hledal řešení, jak zmenšit počet zmetků, kterých tam tehdy bylo dost.



Nejprve jsem si vzal na starost zkušební mašiny. Nebylo to těžké: ač se poruchy uváděly v procentech, nic to neříkalo o skutečných finančních ztrátách. Jednotky byly různých typů a počtu, takže si lehce si člověk mohl vypočítat, že i šedesáti-procentní poruchovost u pěti mašin neznamená tolik škody, jako pět procent u tisíce mašin. Bral jsem to tedy ne podle procent, ale naopak podle počtu skutečných poruch a nákladnosti jejich oprav. A hle, výsledky se ukázaly hned druhý měsíc: procentně se moc nezměnilo, ale náklady za opravy klesly hned první měsíc o třetinu! A protože u jednoho typu byla třeba jen jedna vadná dioda, izolovat tuto poruchu znamenalo opravit hned 350 mašin rychle a na jeden zátah!
Během půl roku jsem tak odstranil téměř všechny typické chyby, i když, pravda, ten trend už nutně musel klesat, když bylo poruch čím dál méně :-).



Horší to bylo u poloautomatckých mašin, které potřebovaly i živé operátory. Ti chytráci pak - ano, byli v odborech, v unii - využívali toho, že testovací stroje směli opravovat jen opraváři - a oni si zatím mohli odpočívat v kafetérii. Co myslím tím "využívali"? Zjistil jsem totiž, že hromada "poruch" byl jen takzvaný "latchup". tj. zaseknutí softvéru. Jak jsem se přesvědčil, stačilo mašinu vypnout a po nastartování zase chodila OK. To ovšem věděli ti technici i opraváři, kteří poseděli s techniky u kafe, ale tajili to a do knihy pak zapsali u poruchy "důvod neznámý". Ti chytří to maskovali tím, že přitom ještě někdy vyměnili nějaký čip - zdravý za zdravý :-).

S tím se ovšem nedalo přímo nic dělat: takové obvinění bych nedokázal a unie by s euž postarala, aby mě vyhodili. Promluvil jsem o tom sice opatrně s jejich předákem, ale naznačili mi, že to je jejich věc a že by mě to také mohlo pěkně mrzet. Navíc byl jejich hlavním manažerem vedoucí výroby a ten jim nadržoval, protože se jich asi bál.

Vyřešil jsem to elegantně: dal jsem do předpisů, že musí nejprve mašinu vždy znovu nastartovat, a teprve když ani pak nepracuje, zavolat opraváře. Nechtěli to dělat, tak jsem tam občas zaskočil a když jsem někoho načapal, že volá , zlomyslně jsem mašinu znovu rychle nastartoval a přiběhnuvšímu opraváři, který se už těšil na svačinku s odpočinkem, naznačil, že "už jsme to opravili" :-). Zakázat mi to nemohli, bylo to přece v procedůře, ale ten jejich vztek!



I opravy jsem lépe přeorientoval: jeden čip v testovací mašině byl opravdu poruchový, alespoň podle častých zápisů v knize. Oni vždy při té příležitosti zavolali opráváře a ten pak musel naprogramovat nový čip. A to prosím druhý den zase a nebo i víckrát za den, ale nikdy neudělal najednou dva či víc. I pro technika to navíc znamenalo až hodinový prostoj, lépe řečeno "prosed" v kafetérii - no nekup to, jak říká můj přítel :-).

Vypracoval jsem tedy návrh, že se naráz naprogramuje 50 čipů, což trvá asi 20krát rychleji než když se to dělá jednotlivě. Krabice s čipy se dá do skladu a technik, který bude čip potřebovat, si ho vyzvedne a podepíše to do knihy. Nu a když počet čipů v krabici poklesne pod pět, udělá se dalších padesát. Můj šéf hned pochopil všechny ty velké úspory: už nebude žádný zbytečný prostoj v kafetérii, ušetří se čas techniků i opravářů a něžný trik byl i v tom zápisu - tak se totiž lehce pozná, komu se ničí čipy častěji a hádejte, proč? :-).



Ano, šéf to pochopil, ale na schůzi se mnou jít nechtěl, neměl prostě ty testikule, které takový boj chce. Šel jsem tedy sám - a čekalo jich tam na mě hned dvacet. Všichni věděli, o co jde a už se na mě chystali, div ne s baseballovými pálkami - jejich oblíbeným sportem v době stávek. Když jsem počal mluvit o mém návrhu, začali na mě hned pokřikovat. Klidně jsem shrábnul moje papíry a odcházel. To už řvali, ale abych se vrátil :-). Řekl jsem, že patrně pracujeme každý pro jinou firmu, když nemají zájem věci vylepšit. A dodal jsem, že moje metoda není nic nového, že se už dávno používá ve skladech po celém světě - co jim teda tak hrozně vadí. Přece jen se zalekli, abych nezačal mluvit o těch prostojích a začali naslouchat.

Jen jeden z nich, nepříliš inteligentní, prohlásil, že to ale nikdy nedělali. S údivem jsem mu řekl, že se tu bavíme o poruchách na testovacích strojích a ne o někoho svatební noci.
A ti tvrdí unionáci se rozchechtali - na takové vtipy jim ještě jejich šedá hmota stačila. Pokračoval jsem klidně dál, ale ten nepolepšitelný zase vykřikoval, že ty čipy jsou citlivé na statický náboj a že by to chtělo specielní krabice. Beze slov jsem sáhl do kapsy a vytáhl pětidolarovku, vrazil jsem mu jí do ruky a on ji, blbý a překvapený, vzal.

Všichni zírali jako sovy, co tím chtěl básník říci. "Ta krabice," vysvětluju všem ochotně, "je potřeba jen jedna a stojí asi tak dva dolary. Já to rád zaplatím ze svého. A ten pán tady si může koupit hned krabice dvě - do té druhé si může strčit ty svoje námitky, i když bych věděl i o jiném, lepším místě . .."
Odboráři se už zase chechtali jak blbí a tak jsem vyhrál. A ještě poučení: už bych to nikdy nedělal. Já se tam obětoval pro firmu, riskoval jsem můj job a nakonec pochválili jen mého šéfa. Já z toho měl alespoň to, že mě pak unionáci slušně zdravili.



Jindy, to jsem byl ještě pro Univac na "montáži" v USA, kde jsem měl vyměnit dva elektronické zdroje. Technik, co mi ho přidělili, mi vysvětlil, že nejsa v jejich unii, nesmím se dotýkat nářadí ani přístrojů a už vůbec ne dělat nějakou jejich práci, například podat mu šroubovák.
Problém byl, že díky své neschopnosti pak nemohli vůbec ty dva zdroje najít, ač mi z Montrealu potvrdili, že jim je poslali a že k nim došly. Vydal jsem se po fabrice, abych je našel sám. To mi jejich inženýr, kterému to už bylo trapné, milostivě dovolil. "Hlavně je ale nestěhujte sám," varoval mě, "to by nám to pak unionáci z dopravy zavařili!"

Zdroje jsem našel lehce, hlavně proto, že jsem věděl, jak vypadaly. Opět šlo o případ, že pod svícnem je tma - byly ve stejné budově, jen o patro výše. Nechtěje toho inženýra přivést do maléru, hodil jsem si ruku na šátek, jako by byla zraněná a poprosil jsem místního uklízeče, zda by mi je nešoupl do výtahu. A nahoře jsem požádal zase tak o vytažení z výtahu.



Inženýr byl sice rád, ale bál se, zda jsem je nestěhoval já sám.
"Nebojte se, "povídám, "ani jsem se jich nedotkl, to vám mohu odpřísáhnout."
"Ale jak jste to .-? "
Nenechal jsem ho domluvit: "Slyšel jste někdy o levitaci? To u nás v Quebeku máme -"
"No dobře, dobře," zarazil mě - pochopil, že si z něho dlám legraci - a dál už se neptal.

Ta historka má ještě dovětek. To bylo v pátek, ale musel jsem čekat na instalaci až do pondělí, protože jsem tam nesměl v sobotu ani v neděli pracovat. V pondělí jsem se dozvěděl, že ten můj technik tam zatím o výkendu na těch zdrojích sám pracoval - on směl, já ne! - a protože tomu nerozuměl, jeden ten nový zdroj dokonce spálil na maděru!

Nainstaloval jsme teda jen ten druhý, kterého se naštěstí nedotkl, spustil ho a řekl jsem jim, že si teď klidně mohou znovu napsat do Montrealu, že jim velice rádi nový zdroj zašleme a že jim tam i někoho časem zase pošleme.
Nabídli mi, že bych tam mohl zůstat, než ten nový zdroj přivezou. Udělal jsem smutný obličej a řekl jsem: "Ale já mám v Quebeku vážnou práci, nemám čas zde asistovat nějakým pekařům elektrických zdrojů" a s klidem jsem odejel. Když jsem to po návratu vše vyprávěl šéfovi, dlouho se tomu smál: měl s těmi frajery také svoje zkušenosti.

Odbory mi opravdu dokázaly někdy udělat život dost těžký, ale já se na ně nezlobil. Dokonce jsem ty odboráře i litoval:oni vlastně nikdy nezažili radost z dobře vykonané práce . . .