next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Nejprve: Úvod





ÚVOD.

Rád vykládám přátelům příběhy z mého života - ostatně myslím, že to dělá každý, i když ne vždy a ne každému. Za ty nejvíc zajímavé považuji právě příběhy, které se mi staly v době, kdy jsem pracoval jakol aktivní inženýr. Už samotná místa: Evropa, Kanada, USA a Japonsko by tomu možná dávala jisté exotické pozadí, ale pro mě je interesantní hlavně to, že se ty příběhy převážně týkaly řešení nějakých problémů. Problémů, které mi spadly na hlavu, když jsem na ně vůbec nebyl připraven a musel jsem použít dalkeo víc mozkových závitů, než kolik mi jich v hlavě kdysi navíjela vysoká škola. Z každého jsem se nějak poučil; tak jak, to ukazují názvy kapitol.

Tím nechci říci, že ten základ na univezitě byl nepodstatný - ale přirovnal bych to asi k postavení základů k Národnímu divadlu: ještě pak bylo potřeba postavit zbytek budovy a hlavně rozhodnout, co a jak se v ní bude hrát. K řešení opravdových problémů ze života totiž potřebujeme nejen tu teorii, ale i praxi. Mám na to ostatně svoji, Jansanovu teorému©: Teorie bez zkušenosti je jako auto bez kol, ale zkušenost bez teorie je jako kola bez auta.


Dělal jsem ve výrobě i ve výzkumu a to ve státním i soukromém; učil jsem na pražské Technice i ve firemních kurzech, dělal jsem designéra, sloužil jsem jako prostý inženýr ale později i jako manažer, byl jsem ve výrobě, testingu, troubleshootingu a jistou dobu i jako inženýr na montáži. Psal jsem velmi nudné reporty či manuály pro přístroje, o kterých ani jejich návrhář detailně nevěděl, jak pracují. Vydal jsem i několik technických článků, nejen do českého Elektronického obzoru, ale i do prestižních amerických IEEE Transactions.
To vše bylo většinou i náplní mé práce, ale o tom zde vlastně nepíši. Příběhy v této knize mají ukázat, že život inženýra není tak suchý, jak by se druhým lidem zdálo: je v něm napětí i vzrušení, strach ze zodpovědnosti i úleva, když konečně vše chodí tak, jak má. Jsou často i momenty, kdy nám nepomohou výpočty ale naopak jen naše intuice, chvíle, kdy člověk ztrácí naději a chvíle, kdy ji znovu získá a nejen to: on s překvapením zjistí, že je opravdu dobrý inženýr a někdy i originální "objevitel" či vynálezce.

Na rozdíl od vědce - a tím se na západě míní graduovaný pracovník v oboru, který není vyloženě technický - pro kterého práce končí tím, že výsledky napíše na papír, inženýr musí to zařízení postavit, vychytat mouchy, případně opravit některé vědcovy příliš idealistické předpoklady, často i předělat návrh, vyrobit to, vyzkoušet a zaručit, že zařízení je nejen bezpečné, ale i levné.
Ano, často se zapomíná, že jen díky inženýrskému úsilí se nám rok od roku objevují nové, téměř zázračné aplikace a zcela zapomenut už je ten fakt, že i když ty samé výrobky dokážou víc a víc, zároveň u nich ještě navíc klesají i ceny - hlavně u elektroniky. A to prosím v době, kdy ceny všeobecně jsou nahoru, například u potravin. Proč tomu tak je? Jistě, je to automatizací, ale tu také vymysleli inženýři. Dnešní hovězí stejk má už cenu malého tranzistorového rádia - v tom případě by ovšem kráva měla být zatraceně složitý výrobek :-).


V inženýrském životě je navíc i něco, co ty druhé obory často nemají: radost z dobře vykonané práce, z dobrého vymýšlení a výroby nových věcí, které zušlechťují náš každodenní život.
Kam se hrabe pocit obchodníka, že hodně toho či onoho zboží prodal a navíc dobře předražil! Kam se hrabe pocit advokáta, kterému se podařilo osvobodit korupčníka a ještě na tom hodně vydělal! Kam se hrabe pocit novináře, který živě popsal či vyfotil poslední agonie obětí nějakého atentátu!

Bohužel na ty pocity z dobře vykonané práce u nás, inženýrů, často ani nezbývá čas: ona totiž je ta inženýrská práce i značná dřina, hlavně mentální - proto asi dnes jde relativně málo lidí studovat inženýring a raději dávají přednost oborům, kde se moc nenadřou a navíc si vydělají daleko víc. Kdo jde dělat inženýring a čeká vděčnost, ten je prostě ve špatném biznysu. Ale i kdybych to tehdy po promoci věděl, myslím, že bych neměnill . . .




Jan B. Hurych
V Kincardinu, v únoru 2012.