Autor :
Jan B. Hurych
Název :
INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 9.
LETEM SVĚTEM.
Ano, po roce úspěchů, které mi v Northernu ocenili jen tím, že mi místo přidání dávali jen další průšvihy, jsem konečně kvitnul. Po měsíci jsem dostal místo u CSA neboli Canadian Standards Association. Je to soukromá firma, tzv. nezisková, firma, která testuje a certifikuje výrobky, kanadské i cizí. Na rozdíl od té české, není ta kanadská subvencovaná státem a musí se sama uživit. Proto jí firmy za testování a certifikace platí.
Poslední dobou její inženýři létají po světě a certifikují cizí zboží s ohledem na jeho bezpečnost, přímo na místě. Teprve pak může být to zboží prodáváno do Kanady . Zkouší se obvykle jen první série a jakékoliv nalezené odchylky - tedy ty, které neodpovídají kanadským normám - se musí opravit, než výrobek dostane certifikační štítek se značkou CSA. Ten je pro prodej zboží v Kanadě zákonem povinný a to pochopitelně i pro originální, kanadské výrobky.
Za certifkaci se platí podle spotřebovaných hodin, přičemž se násobí počet hodin inženýra jistou konstantou. Ty všechny peníze ovšem nedostane on, jen malou částku z toho: zbytek je na platy vedoucích, sekretářek, zkušebních techniků, náklady na provoz, budovu, vytápění, atd.,atd. Zákazníci to ovšem nevědí a pak se diví, že i když dostanou účet na pár hodin, platí - podle nich - horentní sumy. Firma pak udělá nátlak na inženýry, aby dělali rychleji :-).
Podle toho jsem si je také hned rozdělil: Japonci nekoukají na peníze, ale chtějí vše rychle, Američanům jde jen jen o peníze, zatímco Kanaďané se s námi hádali už jen z principu a hned vyhrožovali jejich poslancem :-). Všichni si ovšem myslí, že to u nás nějak usmlouvají jako na perském trhu a jsou zklamáni, když to nepracuje. Ti chytřejší si pak raději pozvou certifikační inženýry přímo do jejich země, kde zaplatí jen za pobyt a práci toho kterého inženýra. Hromadě testů také asistují, tedy opět ušetří.
U Američanů je ještě jeden problém: naše CSA normy jsou v Kanadě zákonem, asi jako v Česku ČSN. V USA ale mají Underwiter laboratories (UL, neplést s "underwater lavatories" :-), jejichž normy jsou - v USA - naopak jen doporučením, jejichž přijetí závisí na té či oné regulační komisi, a to individuálně pro každý z 50 států USA.
U nás v Kanadě ale samotné UL neplatí a aby mohli cizinci své zboží u nás prodávat, každé musí mít onu značku CSA. Častokrát mi tvrdili, že UL od nich to či ono nechtějí, na což jsem jim s úsměvem řekl, že my v CSA to děláme pořádněji a bezpečněji :-).
Ze začátku jsem se vždy trápil tím, že některé jednotky neprošly testem. Můj šéf, skvělý chlapík, mi ale dal dobrou radu: "Tím se netrap, to je jejich problém. Hlavně jim neraď, to by nás jejich konkurenti roztrhali na kusy". Někdy to ale bylo těžké: nemohli jsme přece zatajovat věci, které byly v každé učebnici . . .
Takový případ se mi stal s jedním Japoncem. Jako většina inženýrů kvality měl jen povrchně-technické, já říkal "kuchyňské", vzdělání. Co ale uměl dobře, bylo že mě popoháněl: otravoval mě denně. Měl u mě asi třicet různých produktů, celkem až dvacet procent z toho, co jsem měl momentálně na starosti. Proto jsem se ho také hned zeptal, které potřebuje nejdřív. Na blbou otázku ale můžete dostat jen blbou odpověď a on také prohlásil, že všechny. Tož jsem se ho dál neptal a určil jsme si pořadí podle sebe.
Horší bylo, když jeho počítačové jednotky neprošly běžným testem na bezpečnost. Vstupní filtr měl totiž kondensátor, který se při připojení na síť nabil a po vytažení zástrčky ještě nějakou dobu držel napětí. Aby napětí klesalo dost rychle, připájí se paralně k němu vybíjecí odpor, jehož velikost pak určuje rychlost vybíjení. A čím menší rezistor, tím rychlejší vybíjení. Pochopitelně jsem mu to nejprve neřekl - jen to, že se napětí drží příliš dlouho nahoře. A poradil jsem mu kontaktovat jeho inženýry, teda ty pravé.
Nevím, jaké inženýry tam kontaktoval - byla to jedna z největších japonských firem - ale vrátiil se ke mně za týden s tím, že oni nevědí, co s tím mají dělat. Řekl jsem mu tedy, že my nesmíme dávat rady a proč ne. Pořád žebronil a tak povídám: mohl bych vám nanejvýš říci, co by s tím udělal můj strejda, on je radioamatér.
"A co by udělal váš strejda?" zeptal se desperátně, tak jsem mu řekl, že by tam dal paralelní odpor.
"A jak velký?" povídá.
"To vám také nemohu říci," odpověděl jsem.
To už totiž narazil na jiný odpor, na můj odpor k jeho vyzvídání :-). Za týden mě zase otravoval, že prý inženýři nevědí, jaký odpor tam dát. To už jsem tušil, že si z něho asi dělají srandu a znovu jsem opakoval, že mu nesmím poradit. Zeptal se zoufale, co by tam teda dal můj strejda. Vážně! Tak jsem mu sdělil, že by strýc vzal kalkulačku a že by mu vyšel odpor veliký 135 tisíc a 544 kiloohmů.
Pochopitelně tak mi to sice vyšlo na kalkulačce, ale takhle přesný odpor by ho stál možná pár stovek dolarů jeden - prodávají se totiž jen odpory v určité, zaokrouhlené numerické řadě, která má třeba jen pár velikostí na celou dekádu.
Za týden mě opět zoufale volal, že takový odpor nemůže nikde sehnat. To už jsem viděl, že ten vtip jeho inženýrů zašel moc daleko. Řekl jsem mu tedy, že tam náš technik zatím dal odpor menší, celých 120 kiloohmů a že to pracuje OK.
Když jsem byl pak několikrát v Japonsku, na večeři mě nikdy nepozval - pravda, ten jeden rok žil ten rok pořád v Torontě (déle jim tam firma žít nedovolí), ale jiní ano a na jednu večeři nikdy nezapomenu. ne že by nebyla skvělá, ale měl zvláštní okolnosti.
Jednalo se o jiného mezulána a dokonce od jiné firmy. Když jsem totiž přejímal od kolegy, co odcházel, nějaké jeho projekty, kde nasekal pár chyb, přišel mi od toho Japončíka fax, kterým ty chyby vyčítal mně. Opověděl jsem mu (dokonce časově před jeho faxem - to se díky časovému rozdílu stávalo: my byli o 16 hodin napřed :-) a ohradil jsem se, že ty chyby nebyly moje,ale toho kolegy a že mě to mrzí, protože urazil mou "honour" neboli čest. To už jsem tehdy věděl, že to je slovo, které u Japonců může znamenat i důvod k harakiri :-).
Naše pojetí cti je ale trochu jiné - zrovna běžela aféra prezidenta Clintona :-). Nebudete tomu věřit, ale během dvou hodin mi přišla velká omluva od toho mezulána a za hodinu nato ještě od jeho šéfa a pak ještě od šéfa jeho šéfa.
Aby si mě udobřili, předem si zjistili, kdy zase letím do Japonska a přijeli pak všichni tři za mnou do Tokya na tu večeři přímo Shinkanzenem, japonskou Strelou :-). A že to bylo daleko, až na druhé straně posvátné Fidži!
Před první návštěvou Japonska mě moji kolegové předem varovali: Japonci totiž znali naše normy nazpaměť a navíc lépe než my. Při konferenci se mnou běžně zasedlo až deset takových inženýrů a všichni znali naše normy nazpaměť- nemusím asi podotýkat, že já ne :-).
Věděl jsem si ale rady: vrhal jsem se při každé otázce vždy na výtisk normy, s vysvětlením "abych to citoval přesně" a vysvětlil jim jednotlivé výrazy - to abychom se vyvarovali špatných interpretací. Naštěstí ten pravý důvod mých "citátů přímo z papíru" neuhodli. Nenaučit se to nazpaměť bylo pro ně nemyslitelné! Byl jsem pak v Japonsku ještě několikrát - ale nějak jsem se nenaučil sdílet obdiv cizinců k této jejich pedantské preciznosti.
Ono to bylo všecko také moc nepřirozené. Když jsem cestou do restaurace uslyšel zpívat cizokrajné ptáky, všiml jsem si hned, že sice zpívali, ale z reproduktorů skrytých v křoví. V restauraci jsme se zase hodinu dohadovali, abych seděli přesně podle našich funkcí a seniority - a pak jsme si všichni sedli na zem jako nomádi! Mám podezření, že i t a jejich slušnost a usměvavost jen skrývala jakýsi pocit nadřazenosti, který ostatně dokázali tak nelidsky projevovat v době války.
Stěžoval si mi tam jednou jeden Američan, že už měl s nimi dohodnutý kontrakt, jen ho podepsat, ale místo podpisu klidně vše změnili a začínalo se znova. Jeho šéf v Indianě zuřil, ale s nimi to nijak nehnulo. Jedno je ale jisté: jak podepíší kontrakt, hned druhý den začínají vyrábět. A ještě jedna příjemná věc: jste zákazník a chcete něco změnit? Žádný problém a často to i udělají zadarmo. Nevím, jak moc se soudí, ale USA prý mají desetkrát méně advokátů na jednoho obyvatele.
Jak už jsem psal, při certifikaci jim šlo jen a jen o čas. Když předběhli konkurenci o měsíc, shrábli tím často většinu trhu na dlouhou dobu. A co se týká kvality, to byl jejich bůh. I když se i v tom odbývání už naučili leccos od Američanů, je to pořád u nich mnohokrát lepší. Američanům jde jen a jen o to, co nejvíc prodat, ale oproti Japoncům mají naopak větší nápaditost a tvořivost.
A když to tak porovnám, musím přiznat, že Evropa v sobě spojuje dobrou kvalitu i tu inspiraci, a měla by mít v buducnu lepší šanci než Amerika nebo Japonci. Bohužel jí v tom tvrdě brání právě ta rakovina z Bruselu . . .
Když jsem nastupoval v CSA, nevěděl jsem, že budu muset tolik cestovat, po USA, Kanadě i Japonsku. Ale zvykl jsem si na to a využíval jsem těch cest hlavně k tomu, abych tam poznal lidi - ti jsou všude to nejzajímavější. A věřte si nebo ne, ve většině vlastností jsou si lidé všude podobni jako vejce vejci. Až to někdy bolí . . .