next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 11. NA PRÉRII


Pak se mi najednou naskytla pracovní příležitost u mé staré dobré známé Atomic Energy of Canada Ltd., tentokrát na prérii, v provincii Saskatchewan. Vždycky jsem se chtěl podívat na západ, teda na další dobu, aby to prostě stálo za to. Job to byl na čtyři roky, ale manželce jsem zalhal, že je jen na dva - bál jsem se, že by jinak se mnou nešla.
Město se jmenuje Saskatoon, má něco přes sto šedesát tisíc obyvatel a říkali jsem mu "Ottawa na prérii". Mají tam hodně mostů a protože je to pěkně na sever (52 stupňů severní šířky), často tam bylo - 40 stupňů Celsia, s větrem až -50 stupňů i méně (rozuměj větší mráz :-). Není to totiž na severu chráněno horami a tak tam mají větry z Arktidy volnou cestu. . . .




Na druhé straně ale to bylo město s historií a kulturou. Zatímco tam lidé žili už před 8 tisíci lety, první Evropam se tam objevil až roku 1690. Lidé se tam stěhovali jaksi pomalu - asi kvůli té zimě - a Severozápadní Rebelie národa Métis (to jsou míšenci indiánek kmene Cree a bělochů) také na nějakou dobu stěhování odrazovala. Městu pomohl hlavně "gold-rush" - zlatá horečka, v roce 1897 až1899. Jedna vlna zlatokopů přijížděla na Yukon z Pacifiku: lodí do Skagwaye a tam přes smrtelný Chilcootský průsmyk dál po řece na Klondyke. Jak nebezpečná ta cesta byla, nám napoví fakt, že ze 100 tisíc prospektorů dorazilo do Klondyku jen asi 40 tisíc.

Lidé se ovšem brzo dozvěděli o hrůzách té cesty a druhá vlna zlatokopů to raději brala přes kontinent (t.zv. overlanders), ale stejně jim ještě hrozilo, že první zimu na Klondyku nepřežijí. Proto byli v určitých místech kontrolováni kanadskou policií, zda mají dost zásob na přezimování. Saskatoon byla jedna taková zastávka a bylo to zároveň i poslední místo, kde se daly koupit zásoby a nářadí. To zvýšilo požadavky i na místní výrobu a město na prérii bohatlo a rostlo tak rychle, že se mu začalo říkat "boomtown".

Dnes tuto historii najdete už jen v městském Boomtown muzeu nebo v blízkém muzeu oné rebelie v Batoche, kde bojovali oni Métis proti armádě. Byli to výborní střelci a bufalobijci, kteří vyráběli sušené maso "pemmican" pro zlatokopy a cestovatele vůbec. Svoji půdu si zabrali bez povolení, ale pak ji najednou nechtěli vládě vrátit. Bojovali několik dní (1885), než jim došly zásoby střeliva.

Jednu zajímavost tam najdete přímo na hřbitově. Je to náhrobní kámen velitele oněch Métis - byl to Gabriel Dumont, který podle náhrobku zemřel daleko později (+1906) než generál Frederic Middleton (+1898) který ho tam tehdy porazil. Zdálo se mi to divné, protože politický vůdce Métis (Louis Riel), byl pak pověšen.
Zbytek historie jsem už v muzeu nenašel, to až v knihovně v Saskatoonu: Gabriel tehdy utekl se svým bratrem do Montány.
Tam ho sice Američané zatkli, ale brzo ho propustili na svobodu jakožto politického uprchlíka. Už za rok mu dokonce přišla z Kanady milost (1886), zrovna když vystupoval v Buffalo-Billově cirkusu zvaném Wild West. Vrátil se tedy do Kanady, do svého Batoche, kde ve věku 69 zemřel přirozenou smrtí.



Brzy jsem tam poznal, že i iné, starší historky se časem upravovaly, to jak se měnila politika - a ještě více nyní, v době "politické korektnosti". Tak například se dovíme, že kanadští Indiáni - hlavně Cree - byli oproti jiným kmenům, například Siouxům, daleko víc civilizovaní, hlavně proto, že už znali zemědělství. To jim pomohlo, když bizoni pomalu mizeli.

V Albertě můžete vidět pohřebiště bizonů (buvolů), zabitých jen Indiány - jejich kosti (těch bizonů) jsou tam navršeny na desítku metrů. To bylo místo, kde se zpracovaávali bizoni ve velkém.
Pak přišli obchodníci s puškami a každý Indián ji chtěl. Za ručnici tehdy platili Indiáni vrstvou bůvolích koží až do výšky známé ručnice, dlouhatánské Kentucky rifle. A pak pochopitelně postříleli těch buvolů ještě více a rychleji, takže to nebyli jen běloši, co ty chudáky bizony vyhubili. Ono totiž v Kanadě nebylo nikdy tolik bizonů jako dole na jihu :-).

Sám Chief Sitting Bull, který na Little Big Hornu sice vyhrál (bylo jich 20 krát víc než vojáků - on Custer asi neuměl počítat :-) , se pak raděj utekl se svými do Kanady, neboť tam dostalil status politických uprchlíků. Pak se ale ještě rádi zase vrátili do USA, protože tady v Kanadě zatím stačili jeho stateční Siouxové (bylo jich 3000) pobít ten poslední zbytek bizonů, co tu zbyl.
Zemědělství mu nevonělo: když mu Kanaďané nabízeli, že je všechny naučí obdělávat půdu, řekl hrdě: "Otcové otců našich otců, ti všichni jedli jen bizony a my budeme též".

V Saskatoonu tedy byla historie i bohatý kulturní život - byla tam hudební a zemědělská fakulta na místní univerzitě, velké divadlo, kam jezdí show až z newyorkské Broadwaye, ohromná knihovna a během roku až dvacet různých festivalů. Není tedy divu, že to zde, když na to vzpomínám, i ty moje inženýrské vzpomínky na chvíli přehlušilo. Navíc se nesplinily moje obavy: moje žena si to město zamilovala.

Celkem nic nového tam v práci na mě nečekalo: dělal jsem návrh malého reaktoru (300 MW) pro Saskatchewanskou provincii, čili hlavně zmenšoval design, který jsem dělal předtím. Inovace tam ovšem také byla, ale hlavně v softvéru, v počítačem generovaných výkresech (CAD), větší automatizaci systémů a použití nových technik, jako jsou třeba neuronové sítě, expertní systémy a fuzzy logika.



A opět jsem se dostal do situace, kde jsem musel rebelovat, abych uhájil náš design. Vzpomínám, jak k nám přijeli experti z Ottawy, lidé z vládní instituce zvané Atomic Control Board, která má první a poslední slovo v bezpečnosti nukleárních elektráren. Nevím, co jejich návrh měl dělat s bezpečností. Přišli s ním uprostřed naší práce, že totiž musíme změnit formát našich dokumentů. Ano, ne obsah, jen formát! - představte si to: změnit pořadí kapitol, sekcí, dílů a podobně!

Jistě, náš formát byl trochu zastaralý (asi 20 let :-), ale tyto změny, ač významově nepatrné, byly po stránce pracovní značně náročné na čas. Většina oněch dokumentů nebyla naštěstí ještě napsána, ale oni chtěli, abychom všeho nechali a předělali hned hlavně ty, co už jsme dokončili. Opravuji: ne všeho nechat!, právě naopak: nenechat ničeho a ještě navíc včas dodělat ty dokumenty, které byly rozdělány!
To prostě nešlo. Netajil jsem se s tím, že ty nedokončené a důležité dokumenty teda nestihneme včas a navrhoval jsem ty už hotové předělat jako poslední. Všichni se mnou souhlasili, ale nikdo neřekl, že si s pány kontroléry promluví sám.

Na schůzku s ottawskými experty jsem sice nešel sám, ale marně jsem čekal, že můj šéf nebo jeho šéf si to vezmou na starost. Nevzali, oni totiž ty změny nemuseli dělat , zatímco já ano!
Ozval jsem se, i když mě oba šéfové předem varovali. Mně to ale bylo jedno: pokud by mě vyrazili, našel bych si něco, kde mohu být pyšný na vše, co dělám. Být pozdě když nemusím, to je podle mě šlendrián. dělat vědomě práci špatně mi prostě nesedí.



To mi připomíná historku z AECL, ale dávno předtím: můj šéf tehdy šel na školení o zvýšení efektnosti práce. Předem ale měl přinést vyplněné dotazníky od svých podřízených. Když jsem mu dal ten můj, začal mě poučovat, že "tak" se nemůže odpovídat. O co šlo: jeden úkol byl opsat znova odpověď na minulou otázku ještě na začátek druhého papíru. To jsem odmítl, protože se tím ztrácí čas a nevidím důvod, proč bych měl něco psát dvakrát. Marně mě šéf přemlouval - nedovolil jsem mu ani, aby to změnil sám!

Pochopitelně jsem tne jejich pitomý trik lehce prokoukl a myslel jsme to s šéfem dobře. Vrátil se ze školení celý zářící: "Tys měl člověče pravdu!" povídá. "
Já mám pravdu vždycky, " povídám mu zase já. "Já se zmýlil jen jednou v životě a to tehdy, když jsem si myslel, že jsem se v jedné věci zmýlil a zatím jsem se nezmýlil. Takže jsem se nakonec přece jen zmýlil, ale jinak!" :-)



Také ty pány z Ottawy jsem si podal, ale jemně. Začal jsem podobenstvím: vysvětlil jsem naši situaci tak, že to je jako o kdybychom jeli plachetnicí z New Yorku do Londýna a uprostřed cesty přijde rozkaz, nejet do Londýna, ale do Liverpoolu.
"A vy na nás chcete," řekl jsem drze, "abychom uprostřed Atlantiku obrátili loď a jeli nejprve zpět do New Yorku, tam se obrátili, nasadili nový směr a odtamtud vyrazili přímo do Liverpoolu. A teď si představte, že jde ještě o závod, to jsem zapomněl dodat!" zasmál jsem se cynicky.

Jeden z těch mužů, patrně rozený Angličan či námořník, se také hlasitě zasmál a řekl: "Vždyť on má pravdu!" Nakonec nám povolili, abych to hotové předělali až na konci. Můj šéf se překonával - proč ne - vytrhl jsem mu trn z paty nebo ještě snad z části těla, položené poněkud výše. Hrozně mi děkoval. Tak jsem mu řekl, že mu to připomenu, až půjde o přidání

K tomu už nedošlo, naše práce na prérii byla ukončena, ty pitomé změny jsme si stejně mohli strčit za klobouk. Provincie už o nás neměla zájem, patrně pod tlakem místních uhlobaronů či naftobaronů z Alberty.

Pracoval jsem tehdy na analogových modelech systémů - matematika a vynášení výsledných grafů se tehdy už zcela zmechanizovala - a to bylo také velice zajímavé. Vtip je vtom, že stroje - zde tedy počítače - samy o sobě ovšem neumí myslet, stejně jako lidé, kteří v počítačích vidí něco, co sami nemají :-).

Touringova definice situace, kdy můžeme prohlásit, že počítač opravdu myslí, je nejen nepraktická, ale řekl bych úmyslně nejasná. Člověk totiž musí dospět k závěru, že definovat inteligenci jen tak lehce nejde. Podle mě je problém v tom, že počítač je až moc přesný, nedovede věci přijímat jinak, než jak je naučen a nesnaží se nijak odbočovat, když se mu to výslovně neřekne.

Ano, můžeme ho přinutit, aby se sám učil, ale bude se učit jen to, co mu řekneme a dost. Bez nových dat navíc ani nic nenaučí. Ten algoritmus, který má v sobě už každé malé dítě, že se totiž pořád ptá "proč?", aby si doplnilo databázi, ten počítač prostě nemá, neví ani na co ani jak se ptát - ostatně kdo by mu na to pořád odpovídal?



Začínalo mi být jasné, že tohle vše chce ode mne víc času a prostoru, daleko víc, než mi může můj projekt dát. Blížila se mi šedesátka a byl jsem unaven každodenním bojem s blbokracií. Nemusel jsem se ani snažit hledat jiné místo: náš projekt v Saskatoonu skončil a AECL mě zaručila, že mě vezme zpět do Ontaria. Saskatoon sám na tom neprodělal: v této prérijní provincii se těží jedna osmina všeho uranu na světě a jeho prodejem vydělají dost, aby si požadavky na energii řešili jinak. Naopak, vydělali na tom, hromada našich dobrých inženýrů tam zůstala - to víte, západ je západ!

Já nezůstal. Bylo to tam sice v Saskatoonu krásné, ale měll jsem ještě v Ontáriu dům u Huronu, kam jsem se chtěl vrátit, protože moje manželka Aťa tam už na mě půl roku čekala. Moje původní obavy se nesplnily: V Saskatoonu se jí velmi líbilo. Dávala tam kurzy v pletení na stroji, sama soutěžila v keramice - ale ta zima tam jí vadila.

A já? Už jsem se těšil zpět. Výborně, říkal jsem si, je mi 59, ještě rok a půjdu do penze, kde budu jen svým pánem. Ovšem zároveň i svým otrokem, ale to si většinou člověk předem neuvědomuje . . .