next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 5. PROBLÉMY S LIDMI A LIDÉ S PROBLÉMY


Po dvou letech u té malé firmy jsem byl skutečně schopen navrhnout, vyrobit a opravit cokoliv. Navrhl jsjem například automatickou svářečku, kterou jsme pak mohli prodávat třikrát levněji než Westinghouse. Nebo domácí security alarm, jež vydržel pracovat na jednu baterii až několik měsíců - místo trvalého zapojení s proudem to jen vysílalo na dálku tajný kód a zase se to na pár minut vypnulo. Velmi zajímavý byl například kontrolní obvod pro automatický pas s titaniovou rudou do pece, který rudu předtím dávkoval a vážil, průběžně, přímo na pásu.
Jenže dál už jsem se tam vyvíjet nemohl a problémy, které jsem řešil, by mě jinde vydělaly daleko víc. A protože jsem zrovna získal licenci jako profesionální inženýr, hledal jsem i tomu odpovídající pozici. .




Opět mi víceméně pomohla náhoda: žádal jsem přes více agentur, ale to jsem žádné té agentuře nepřiznal - v domnění, že by o mě ztratili zájem. A navíc jsem chodil i na inzeráty v novinách. A pak mi najednou jeden agent volá, že jsem mu neřekl, že jsem byl žádat i u jiné formy. Omluvil jsem se a chtěl jsem zavěsit, když mi řekl, abych druhý den k němu přišel. A co se stalo? On pro mě obvolával firmy a jedna z nich mu řekla, že jsem tma byl a že o mě mají zájem - což mi tehdy ale neřekli A ten agent najednou také dostal zájem - nějak jsem najednou stoupl v ceně a chtěl mě "prodat" mě jiné, větší firmě a za víc :-).

Zde musím něco vysvětlit. profesionální inženýři většinou hledají v Kanadě práci přes agentury, podobně jako filmové hvězdy, jen s tím rozdílem, že inženýr nemusí s agentem spát :-). Potíž je v tom, že sice agent sežene kandidátovi schůzku s nějakou tou firmou, ale většinou ale jen pro své oblíbence - rozuměj ty "dobře prodatelné" kandidáty. Ty ostatní si drží jako Gogolovy "mrtvé duše", což oni chudáci ani nevědí. A ano, jde o prodej, ta firma mu za to zaplatí, buď naráz nebo často i úměrnou částí z vašeho platu - což zase netuší ani ti, kteří místo dostali. Zlodějna je v tom, že přesvědčit zaměstnavatele, že je dobrý, ale musí právě sám kandidát, který tak vlastně agentovi tak vydělá jeho provizi, značně tučnou uvažujeme-li, že jen vyjednal tu schůzku. Na druhé straně jde o místa, o kterých se nikdo nikde sám nedoví , takže bez agent aby to místo nedostal. je ale výhodné, že kandidát za to nic neplatí - peníze dodá agentovi sama firma.

Pak jsou ještě agentury, které vám přímo dávají í práci, většinou krátkodobé kontrakty a sami shrábnou značnou část vašeho platu. Jste opak na nich moc závislí a navíc se může stát, že vám mezi kontrakty vleze pár měsíců bez práce, je v tom tedy i riziko. Plat je ale dobrý, i když zákazník té agentuře platí třeba až dvakrát víc, než agentura pak platí vám.
Ti zákazníci si to ale brzo uvědomí a ví, že když vás zaměstnají přímo, že značně ušetří. Agentura vás tak ztratí, ale vynahradí si to na někom jiném. Někdy vás agentury nalákají tím, že vás na oko udělají "samozaměstnacem", takže si pak můžete leccos odepsat na daních.

Osobně jsem nikdy nebyl zaměstnancem agentury - díky mé upovídanosti jsem získával práci relativně snadno a udržel jsem si svou svobodu. Také jsem dával přednost pevnému zaměstnání a postupoval jsem soustavně od malých firem k velkým, přičemž jsem si polepšoval i na platu. Jste-li totiž pořád u jedné firmy, často vás při přidávání přeskočí - je lehčí najít jinou firmu, kde vám hned dají o deset i více procent víc. Ovšem většinou jde o problémy, které jejich zaprášení, ne-li přímo zarezlí zaměstnanci už nemohou vyřešit :-).



Tak jsem získal místo u "Sperry Univac", první americké firmy, která začala dělat elektronkový počítač - v době, kdy jí ještě v čele stál Dr. Sperry, vynálezce zařízení s gyroskopem, tak úspěšného při bombardování v druhé světové válce. Když jsem nastoupil, už to ovšem byli počítače s tranzistory a brzo na to i čipy. Pozice byla dobrá: byl jsem vedoucím oddělení kontroly kvality, šlo jen o to, přesvědčit ředitele, který mi dal interview, že jsem opravdu expert na kvalitu. Zde se mi vyplatilo, že jsem se naučil "poslouchat mezi řádky". Onen inženýr totiž sloužil jako americký voják v německé okupační zóně a zřejmě si ty Krauty (tak se jim ve válce říkalo Němcům) oblíbil. I vytasil jsem na něj prohlášení, že my, Češi, máme na kvalitu stejné heslo: "Buď je to kvalita nebo nic" - jen jsem mu jaksi zapomněl říci, že zatímco u Němců to byla právě ta kvalita, u nás, v socialistickém bordelu, to bylo spíše to "nic".

Teda řeknu vám, že jsem nevěděl, do čeho jdu. Cožpak kvalita, o té jsem si pročetl o nocích vše, co se dalo, takže jsem už za týden už věděl víc, než jsem pak kdy potřeboval. Problém byl s lidmi: já naposled vedl na vojně družstvo deseti lidí a párkrát i četu o 30 lidech a za sebou jsem měl jakés takés vojenské řády - ale tady jsem měl hned patnáct techniků a asi dvacet "holek", inspektorek. Opět, technici byli lidé s určitým vzděláním, takže se se mnou nehádali, ale ty dámy, to byla hrůza! Stačí jedna husa a hned z nich bylo kvákající hejno.

Když totiž ztratíte reputaci, ztratíte vše. První vzalo za savé moje gentlemanství: když některá udělala chybu, čekala vynadání, jinak bych byl jen pro posměch. Pokud možno jsem ale s nimi jednal jen přes jejich lead-hand, jejich parťačku, která to s nimi uměla. Měla krásné jméno Diane, byla velmi chytrá, ale jinak hrozně náladová.
Pochopitelně si na mě dělala osobní právo a žárlila pro každou blbost. A pak mi začala dělat podrazy. Tak například jsme měli dávat každé pondělí ráno transportu hotové výrobky, zkontrolované a otestované. Výroba to ale nikdy nestihla včas do pátku ráno a tak musela moje děvčata pracovat i v sobotu. Nechal jsem je vždy předem zavolat jejich manželům a zásada byla, že přicházely dobrovolně, ale když slíbily, tak musely přijít. Jinak by totiž technici nemohli, to už v neděli, vše otestovat a opravit.

Nu a stalo se, že jsem dostal příslib, že tu sobotu přijde osm děvčat - ale přišla jen dvě. V pondělí jsem si je podal a vyšlo najevo, že to byla Diana, která je ještě v pátek odpoledne přemluvila, aby nechodily. mě to ovšem neoznámila a když jsem se to v pondělí dozvěděl - udělal jsem tehdy velkou chybu: nechal jsem si to pro sebe a nepotrestal jsem ji.
To se mi brzo vymstilo. Nákupní oddělení si ji totiž ode mne jednou půjčilo na nějakou rychlou práci - uměla totiž i psát na stroji. Vrátila se celá otrávená, že už tam nechce. Když mě podruhé vyřídili, že ji zase chtějí, vzkázal jsem jim, že ale ona nechce a navíc ji potřebuji já. Druhý den si mě ale zavolal ředitel a sprdl mě - že prý bráním Dianě v kariéře. Pak mě vysvětlil, že ji vlastně chtěli natrvalo, a že ona před chvíli přišla přímo k němu a kvůli mému odmítnutí hned dala výpověď. Vysvětlil jsem řediteli, jak to bylo a uvolnil jsem ji - co jsem mohl dělat? S vítězným úsměvem odešla do nákupního departmentu a já myslel, že už o ní nikdy neuslyším.



Byly to pro mě těžké chvíle: byla opravdu dobrá, partu měla sehranou a já se bál, že už takovou neseženu. Ale moje příslovečné štěstí mě neopustilo: ta nová dívka byla sice štěbetavá, ale partu si postavila do pozoru a šlo to vše zase dobře - dokonce ještě lépe než předtím a navíc bez podrazů. Asi za dva měsíce za mnou přišla Diane a že prý jí tam využívají - nechtějí jí platit přesčasy - zatím co já jí je platil. Nu ano, na dělnících si netroufli žádat neplacené přesčasy, ale tady už byla v kanceláři :-). Prohlásil jsem suše, že jsem to věděl, že to tak dopadne, že ty lidi tam znám. "To ti jen nalhali, že ti dají dobré místo, prostě tě napálili," dodal jsem.
Nechápala. Proč prý jsem jí to neřekl?
"Děvče," povídám," vždyť ty ses mě tehdy na nic neptala - šla jsi si přece hned na mě stěžovat k k řediteli, i když jsi musela vědět, že kdybys mi řekla celou pravdu, tak bych ti v postupu nebránil. A možná bych tě i varoval. Ale nakonec to firmě jen prospělo: sehnal jsem jinou dívku a ta mi už podrazy nedělá." Za čtrnáct dní Diane opravdu dala výpověď a už jsme o ní u firmy neslyšeli.



Jindy jsem měl příležitost pomoct jednomu technikovi - ano, vzpomínám si i na jméno, Martin se jmenoval - a možná jsem mu i zachránil i jeho manželství. Přišel za mnou a stěžoval si, že přichází domů unavený a manželka že se rozčiluje, že pořád dělá přesčasy - jenže on musí, je té práce moc. A lidé z designu že ho otravují s otázkami, kdy už ty jejich prototypy budou vyzkoušeny, vyrušují ho z práce, chtějí, aby přednostně dělal ty jejich věci a že už má nervy na dranc. Ani ta práce se mu nedaří a že bude muset kvitnout. Ujistil jsem ho, že mi na něm záleží, že je můj nejlepší opravář a že to spravím.

Zašel sjem za ředitelem, vysvětlil mu situaci a slíbil jsem, že si Martina vezmu sám osobně na starost, ale že musím držet na uzdě ty chlapíky z designu, že ho pořád zdržují a otravují, narušují práci, kterou mu dávám a že na ně budu muset být i dost hrubý. Zasmál se, znal ty frajery stejně dobře, jako já.

Zašel jsem tedy za jejich vedoucím a požadoval jsem, aby příště šli se svými požadavky jen a jen za mnou. Dělal frajera dál, že prý jim nebudu nic nařizovat - tak jsem mu řekl, že testing vedu já a že tohle není jeho zas...ný biznys. Šel si stěžovat řediteli, ale nepořídil, naše oddělení totiž zachraňovalo dodávky a navíc v rekordním čase, zatímco oni byli pořád jen a jen pozadu.

Ředitel mu řekl, že o tom vše ví a že v téhle věci mi dal volnou ruku. A když se mu to nelíbí, že si své prototypy může nechat otestovat venku, ale že za to bude muset zaplatit sám. To stačilo - argumentace s penězi zabírá u hlupáků nejlíp.

Martina jsem zatím vzal do kantíny a hodinu jsem se s ním bavil o všem možném. Byla to léčba šokem. Pořád to s ním cukalo - že musí jít, že má hodně práce. Řekl jsem mu, že teď pracuje jen pro mě a že bude pracovat jen až já mu řeknu, protože mě jde víc o něho než o dodávky. Vysvětlil jsem mu navíc , že se o práci nemusí bát, že on to nikdo za něj neudělá - protože to nikdo jiný neumí - takže je to jen na jeho dobré vůli. A poctivě jsem přiznal, že kdyby kvitnul, tak mám průšvih zase já.



Potom jsme konečně odešli vychytávat mouchy na těch prototypech. Byl překvapen - nevěděl, že jsem jeho práci sledoval už předtím a že o těch prototypech hodně vím, a některá řešení jsem už našel dokonce já sám, jaksi předem.

Ten vedoucí designu ale svoje lidi na moje varování zřejmě neupozornil. Jeden jeho technik mi hned druhý den šel zase Martina otravovat. Byl jsem zrovna u toho a řekl jsem mu, ať nám do toho nekecá, a ať se mě vždy nejprve zeptá o dovolení.

"Ale já ten modul potřebuju," povídá.
"Tak si ho vem'," vybídl jsem ho, ale jednotku jsem nevypnul. Byl opatrný, to ano, a aby nedostal elektrickou ránu, vytáhl modul - bylo to velké hliníkové chladící těleso s tranzistorem - opatrně za izolované držadlo. Jenže bylo to pořád pod proudem a on přitom ten tranzistor spálil, což jsem ovšem čekal a potvrdilo se to elektrickým obloukem, který přitom vytáhl. Tak jsem vzal to těleso - také za to držadlo - a povídám: "No tos' měl počkat, až to vypneme, to snad jako designer víš, ne? Vidíš, teď jsi to spálil, no šáhni si, jak je to horké!"
A to taky ten blb udělal, ale protože jsem pořád držel modul za to držadlo v ruce, tak si šáhl na ten horký hliník. Přitom se pěkně spálil a zařval jako tur, že prý jsme to udělali schválně a že si bude stěžovat.
"Jen sis těžuj, kamaráde," povídám, "mám tu svědky, žes to vytáhl pod proudem, spálil jsi to a ještě jsi si jako debil spálil ruku! A ode dneška ti z bezpečnostních důvodů zakazuju sem chodit!"
Vidělo to pár techniků kolem, vesele se chechtali a teprve od té doby jsme od těch blbců z designu měli pokoj. Taková věc se rozkřikne rychle :-).



Pro mě bylo osvěžující, konečně zase dělat troubleshooting a často jsem k Martinovi zaskočil - bavilo mě to ostatně víc než se hádat s burany. Martin sám nikdy té své výjimečné pozice nezneužil a od té doby jsem neměl lepšího a obětavějšího technika. Později jsem mu i vymohl přidání: ředitel se sice cukal, ale řekl jsem mu, že technik, který umí tak dobře opravovat počítače, si jistě také umí spočítat, že by jinde dostal víc :-).