Autor :
Jan B. Hurych
Název :
INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 2.
NEMUSÍŠ BÝT GENIUS
Nebylo toho materiálního moc, co jsem tehdy získal po pěti a půl lety studia: jeden diplom a od rodiny hodinky, zatímco černé šaty jsem promptně po promoci ještě ten den vrátil zpět do půjčovny, abych za ně moc neplatil. Na celou rodinu totiž připadl jeden otcův plat: matka byla nemocná a nepracovala, zatímco mladší bratr byl ještě ve škole. Otec navíc denně dojížděl k Plzni, kam byl z kanceláře přeřazen na vrty a to vše také stálo kus výplaty. Ale jak už jsem psal, poslední dva roky jsem už dělal na půl úvazku v ČKD a tyto peníze jsem přidával na rodinu.
Práce v ČKD - Polovodičích (tehdy ještě ve Vysočanech) byla sice špatně placená, ale zato zajímavá. Poznal jsem tam pár opravdu chytrých lidí. Jedním z takových lidí byl můj šéf. Samozřejmě, inženýrský titul měl, ale lišil se od těch druhých tím, že uměl bravůrně vyřešit i moje problémy. Jak je to možné? - říkal jsem si - já na tom pracuji už týden a nemohu s tím hnout. A najednou on přijde, vymění se mnou pár vět a poradí, co dál. A nejen to, on hned pozná, jak na to a vypálí to bleskově, přímo od boku, jako by se nechumelilo. A to prosím šlo o problémy, na kterých určitě předtím jistě ani nepracoval!
Nejsem od přírody příliš sebevědomý, ale na druhé straně se ani zbytečně nepodceňuji. Měl jsem
své malé osobní úspěchy už během studia a leckteré problémy jsem už také vyřešil docela sám a
poměrně dobře. O nápady jsem nikdy neměl nouzi a když se někde opravdu "zaberu", tak
už jde o relativně těžký problém. Ale tohle s tím šéfem mě zaráželo: uráželo to mou ješitnost
a - proč to nepřiznat - také jsem mu tuhle, zřejmě geniální, schopnost i záviděl.
Vysvětlil mi to o půl roku později můj konzultant, o kterém jsem tu už psal. To byl
druhý takový člověk, kterého jsem pro jeho chytrost obdivoval. Když tehdy odešel na ono vojenské cvičení, zůstal jsem se svou diplomkou jako osamělá hruška v širém poli - a požádat o jiného konzultanta od firmy by bývalo bylo nad mou hrdost.
Nějakou dobu předtím než odešel, jsem se mu svěřil se svým obdivem k mému vedoucímu - a on mi to dokonale vysvětlil: "To máš tak - on vlastně není žádný genius, on jen umí dobře poslouchat."
"Jak to poslouchat?" zeptal jsem se, podle jeho názoru asi dost naivně.
"No to je přece jasný," prohodil, "vsadím se, že ty mu všechno vykecáš, vše co jsi jak
udělal, co jsi neudělal a pochopitelně i ty chyby, co jsi udělal. A on z toho umí udělat
správný závěr! Něco zná ze zkušenosti a tam, kde neví, tam prostě nasadí chytrou
otázku a ty se chytíš. Od toho je přece šéf!"
Překvapeně jsem poslouchal a postupně zjišťoval, že má pravdu. Člověk nemusí být géniem, aby byl až překvapivě chytrý. Můžeme se na to dívat i jinak: že se totiž vědomosti a znalosti dají nejen získat nebo i vypůjčit, ale někdy dokonce i ukrást. Ano, vědomosti - tj. že to ví, že tomu rozumí - a znalosti - tj. že to také umí, tj. dovede použít. totiž
Stalo se mi později, to už za mořem, kde jsem
dělal vedoucího zkušebny, že určité věci z designu nepracovaly a tak jsem navrhoval určité
změny, jak to vylepšit. Konstrukční oddělení mi to jednoduše odmítlo, aby to později drze
použilo "jako svoje vylepšení". Posílal jsem tedy své návrhy dál, ale už bez návodu, jak to udělat. I
přicházeli nenápadně za mnou, s dotazy, jak na to, protože to opravit museli, že ano, ale nevěděli jak :-). Říkal jsem jim i tedy, jak na to - ale až po jejich příslibu, že už si nebudou přivlastňovat
cizí autorství - a co víc, že mi naopak přiznají zásluhu, která mi patří. Jinak řečeno: když už
jsem natolik chytrý, abych věděl, jak na to, nebudu zase tak hloupý, abych si to
nechal jen tak lehce uzmout.
Po onom vysvětlení - že umět vyzvídat ještě není genialita - jsem se začal dívat kriticky na
všechna prohlášení mého šéfa a zjistil jsem, že to byly opravdu jen logické závěry z toho,
co jsem mu předtím řekl. A ty závěry jsem si teda začal dělal sám. A nejen to, šel jsem ve svém
výzkumu ještě dál: určité detaily jsem ve své zprávě přešel jen rychle a za chvíli jsem měl
před ním i určitý náskok. Rychle to ale poznal - už jsem se zmínil, že byl chytrý, ne? - a měl
se mnou pohovor, ve kterém mi vysvětlil, že něco jiného je být chytrý a něco jiného je
chytračit :-). Dohodli jsme se ale rychle - já potřeboval jeho a on zase mě, jak už to v životě bývá.
V ČKD jsem teda dokončil i svou diplomku a i když jsem pak na fakultě nastoupil jako asistent, vymohl jsem si, že mi ten poloviční úvazek v ČKD zůstal a ještě dva roky jsem tam chodil alespoň na dva dny v týdnu, jenže to mě už neplatili. To už se ale přestěhovali do bývalé Janečkárny. Tam mohl kdysi vzniknout závod na první automatické motocyklové převodovky na světě, ale díky blbosti komunistických papalášů nám to prvenství ukradli Japonci, kteří to okopírovali a začali hned i vyrábět - a hlavně prodávat - dřív než my. Spor u soudu sice naše republika vyhrála, ale úhrada byla asi tak jen jedno procento ušlého zisku. Podobně nám takhle soudruzi projebali i technologickou novinku prof. Wichterleho, hygroskopické plastické čočky.
Můj odchod zpět na techniku, i když teď už jako učitel, byl pro mě zklamáním. Problémy, které byly v ČKD opravdu na vrcholu techniky, se na tehdejší Technice prosazovaly jen s velkými porodními bolestmi, o císařském řezu ani nemluvě. Nejen že nikdo z nás učitelů nevystudoval pedagogiku, ale ještě horší bylo, že nám nikdo ani nedal základy, jak přednášet a podobně. O ubohém platu ani nemluvě. Ve skriptech, která jsem tehdy napsal, jsem si dokonce osobně nakreslil i obrázky. Ne proto, že by se to snad nemohlo dát kresličce, ale proto, že by - jen za to okopírování - dostala víc, než já za celý ten text plus skeče, které bych jí musel nakreslit. Vím to: takhle mi zaplatili za obojí, takže mi to dalo ani ne deset korun na hodinu práce, nemluvě už o tom, že se nejednalo jen o nějakou aktualizaci starých skript, ale zcela novou věc.
Jednu výhodu mé zaměstnání mělo: mohl jsem bohatě - ve vlastním, neplaceném čase - vymýšlet nové věci, i když jejich užitečnost byla spíše pro pobavení publika. Měli jsme například ještě staré, rtuťové usměrňovače, patrně ještě z dob Křižíka a na něm jsem demonstroval inspirační metody. Byla to vlastně evakuovaná skleněná báň s rameny, takže vypadala jako chobotnice.
Dole byla kapalná rtuť, kde hořel elektrický oblouk. Oblouk se zapaloval jehlou, spínanou zvenku elektromagnetem. Nejprve se jehla ponořila a pak se uvolnila a tím se vytáhl ze rtuti oblouk a už tu bylo modré světlo jako ze scifi a atmosféra připomínající slavného Teslu.
Nejprve jsem jim demonstroval, jak lze elektromagnet nahradit kapesním magnetem. Usměrňovač měl v těch "chobotech" elektrické mřížky k regulaci plasmatu. Napadlo mě přiložit magnet ke sklu a hle, ona se ta plazma dala řídit i magnetem! Nejen přesunovat, ale i okamžik zápalu vzhledem k sinusovce se měnil!
Na povrchu rtuti se utvořila při chodu tzv. "horká skvrna", svítící do běla. I tou bylo možno pohybovat kapesním magnetem - teda v rámci ochranné spirály, dál se nedostala - kdyby se dotkla skla, určitě by ho propálila. Ani to mi ještě nestačilo: přiložil jsem magnet k obrazovce osciloskopu a hle: zobrazená rovná čára se pěkně zprohýbala.
Tato show měla vždy u studentů velký úspěch. Byly to aplikace, které se ovšem nedaly prakticky použít, ale už samo to, že to bylo jasně vidět, co umí magnetické pole, bylo pro studenty překvapivé. Vím, tohle vše jim mohli ukázat už na gymplu, kdyby se tam nemuseli místo toho učit u Jabločkově svíčce, kterou už dávno nahradila nejen Křižíkova automatická obloukovka s regulátorem, ale i Edisonovy žárovky a pak i moderní zářivky . . .
Jedna oblast ale byla opravdová rozcvička pro mozek: večerní studium a jeho studenti. Ti byli už zkušení technici-praktici a vášniví diskutéři. Často mi kladli velmi těžké otázky z praxe, které se jen okrajově dotýkaly toho, co jsme přednášeli, tudíž jsem nemohl vědět detaily a oni zase neznali řešení. Kde jsem nevěděl odpověď, tam jsem to řešil jednoduše: řekl jsem jim po pravdě, že ji neznám, ale že to prostuduji a promyslím do druhého dne. Tak se i stalo a naopak právě to mi to získávalo jejich uznání.
Měl jsem také na starosti i laboratorní cvičení, které ovšem mělo ke skutečnému testingu v podnicích na míle daleko. To jsem už zažil a proto jsem se snažil budoucím inženýrům přiblížit reálný život.
Aby se mi opravdu všichni dobře připravili, zvolil jsem z nich před každou hodinou pro každou skupinu - asi tak pěti lidí - náhodně tzv. "vedoucí měření" a zjišťoval jsem u nich otázkami, jak dalece jsou připraveni. Ti pak sami vedli laboratorní skupiny a jak jsem jim vysvětlil, měli to opravdu jednoduché: zodpovídali mi jen za tři věci: za materiál, za bezpečnost spolupracovníků a naměřené hodnoty :-).
Tak se právě poprvé hoši a děvčata učili, jak vypadá pravá práce inženýra: jeho odpovědnost i jeho pravomoci, jak se rychle se musí rozhodovat a také jak jednat s lidmi. Byla to celkem ilegální novinka, která pro mě mohla znamenat průšvih - ano, dnes to zní směšně - ale naštěstí to později ostatní asistenti začali i napodobovat. No studenti to vykecali, to víte, asi se jim to líbilo :-).
To mi ale nestačilo: zajímal mě i různý pokrok a rozdíly znalostí mezi skupinami, ve srovnání s obyčejnou, individuální snahou. Dával jsem studentům anonymní testy, kde jen zakroužkovávali správné odpovědi. Ta anonymita se jim líbila, horší už bylo to, že jsem došel k nemarxistickému závěru, že dobří studenti se převážně rodí už s jistou motivací a jen takoví mohou strhnout ostatní k větším výkonům.
Proto jsme také měli jen dva druhy skupin: ty velmi dobré a pak ty podprůměrné. Jistě, bylo to hlavně tím, že si mohli svoje 'spoluskupinníky' vybírat sami, podle toho, jak kdo koho dobře znal. To jsem nemohl ovlivnit, ale řekl bych, že "násilně-různorodé" rozdělení by víc podporovalo růst znalostí u všech a omezilo by se tím spoléhání těch horších na ty lepší, že to za ně odcvičí a nenechají je ještě navíc opsat referát.
Nejzajímavější pro mě byli právě ti studenti-večerňáci. Byli to většinou starší technici, s velkou zkušeností a jejich dotazy často zaváněly snahou mě naznačit, jako jsou proti mě "prakticky mazaní" :-). Podezírali mě, že žádnou zkušenost nemám, ale z toho jsem je brzo vyvedl a jejich uznání mě pak těšilo víc, než kdyby mi fakulta přidala na platu. Bral jsem totiž tehdy méně, než můj bratr, který byl vazačem na jeřábu. To už jsem si spočítal, že kdy asi doženu ty peníze, které jsem jinak mohl vydělávat, třeba jen právě po dvou letech učňáku jako můj bratr. Spočítal jsem to pro ty tři roky studia navíc plus to málo, co jsem vydělával jako asistent či později jako odborný asistent - a vyšlo mi, že to doženu až když mi bude padesát let!!! Vůbec jsem se tehdy upřímně divil, že za takové mizerné situace ještě vůbec chodí mladí lidí studovat inženýring . . .
A ještě si vzpomínám si na jednu příhodu, která mě tehdy značně deprimovala. Je to ironické, protože to bylo právě proto, že jsem vyřešil opravdu těžký problém a to dokonce "jako pravý génius". To bylo tak: jeden z mých večerních studentů za mnou jednou přišel, že mají u firmy takový a takový problém a že potřebují odborníka, atd. Šlo o mou prestiž, tak jsem nerozvážně řekl ano, ale hned druhý den už jsem toho litoval: byla to firma vyrábějící turbiny do tryskových letadel.
Ty super-rychlé turbiny mají na rotoru disky s lopatkami, které se musí pečlivě mechanicky vyvažovat, za běhu na testovací mašině. Dělá se to jednak vizuálně: jsou-li disky osvětlovány stroboskopickým světlem, ukáží přesně polohu nerovnováhy - a také elektromagneticky, kdy snímač ukáže ještě velikost té nerovnováhy.
Operátor té zkušební mašiny pak přidá na disk vývažek ve formě plasteliny, rozjede test znovu a označil pozici, kde pak buď přidá malou váhu ve formě šroubku nebo naopak něco odvrtá. Pak to znovu otestuje a - voilá - je hotovo.
Jenže od určité doby se stávalo, že vývažek byl při kontrole jasně ve špatném místě a ani další testování tomu nepomohlo, naopak, to místo se opět změnilo.
Pracovník, který tam už byl dvacet let, byl z toho tak otráven, že dal na místě výpověď. Nu dělník si to mohl tehdy dovolit, inženýr ne. Proto i ta prosba ke mě, abych to vyřešil :-). Nemohl jsem začít se hrabat v mašině a tak jsem ani nevěděl, o jaký měřící sensor jde, za elektrický, elektrostatický, magnetický či elektromagnetický. A dokumentaci mi zase nemohli ukázat - byla vojensky tajná :-)! A tak jsem odhadl, že se někde vytváří elektrostatický náboj, který pak cestuje.
Na to bylo jen jedno řešení: povrch se pokryl elektricky vodivým materiálem a tím se potenciál vyrovnal. Protože ale neměli vodivý lak, doporučil jsem jim rozpustit karbon v petroleji a natírat to tím roztokem. Zkušební technik to na místě vyzkoušel a ono to pracovalo: nevyváženost zmizela, i po několika opakováních! Šel jsem domů vrcholně spokojen - našel jsem hned problém i řešení!
Pravá hrůza přišla druhý den: zase to nechodilo a pracovník opět odešel, div ne do blázince. Přiznal jsem se, že jiné řešení neznám a že to teda vzdávám. Asi za dvě hodiny mi zavolali na fakultu, že už to zase chodí, prý to vzal jiný pracovník a že se prostě ten veterán u mašiny spletl. To mě potěšilo: ona zřejmě praxe není vše, ale to už jsem tu napsal, ne?
Později mě, jako jedinou odměnu, pozvali, abych si tam něco změřil. Nechtěl jsem urazit anebo dokonce ztratit můj nově nabytý titul génia a tak jsem řekl, že si tam půjdu změřit zemské magnetické pole - to tuším tehdy ještě nebylo vojensky tajné :-). Přitáhl jsem s sebou velkou cívku se stovkami závitů - měřili jsme s tím na fakultě skluz motorů - připojil na galvanometr a jak jsem s cívkou kýval, kývala se i ručička měřáku. Čuděsá! (zázraky), jak by řekl prostý pasáček z ruské Jaroslavi. Opravdu tam existovalo zemské pole a navíc to byla hezká show.
Ještě jsem tajně nakoukl i do návodu té jinak zcela civilní mašiny ze Švýcar: snímač nebyl vůbec statický, ale normální, elektromagnetický. Tím se zhroutila celá moje teorie, co bylo příčinou poruchy . To řešení: nemělo to totiž vůbec pracovat co horší: nebyl jsem teda vůbec gémius!
Ale pracovalo to stoprocentně a já si řekl, že si vysvětlení najdu později. Navíc jim na tom karbonu, co rozlévali občas na podlahu, lidé klouzali a padali. Znovu jsem jim tedy řekl, ať použijí vodivý lak místo karbonu a ještě jim poradil, který. Zbytek jsem nechal na nich. Už nevím, kolikátou pětiletku jsem jim tehdy zachránil a zcela určitě i bojeschopnost naší armády. Takže když naše letadla v srpnu 1968 nevzlétla, nebyla to rozhodně moje vina :-).
Později mě začala ta záhada opět týrat: když to není statický šum, jak je teda možné, že mé řešení pracuje? Až asi po půl roce jsem teprve našel uspokojivé vysvětlení. Tehdy jsem si vzpomněl, že že tehdy také změnili materiál oněch disků, z nemagnetické na normální ocel. Ta, když ji zmagnetujete střídavým proudem, zanechává v materiálu tzv. rermanentní, zbývající magnetismus, něco jako ten magnet, co seženete v obchodě. Ten magnetismus pak vytváří sílu, tedy nevyváženost, podobnou té mechanické. Co to ale ten disk magnetovalo? Sensor nebo něco jiného?
Přemýšlel jsem tedy dál, přímo hlavou a pak mi to došlo: lopatky samy působili jako u tzv, "zubového generátoru", který kdysi prosazoval Tesla - našel jsem to někde ve starých análech. Neuchytilo se to, mělo to své mouchy. Vznkalo tak střídavé napětí, které se vyrovnávalo proudem v materiálu, ten probíhal diskem a tak jej magnetoval. Když se kolo zastavilo, zbyl opět tak zvaný "zbytkový magnetismus", jehož závislost a poloha byla dána právě okamžikem vypnutí sinusovky, tedy nezávisle na nás. Tento mahnetismus byl poři každém vypnutí jiný a pak působil podobně jako nevyváženost a co horší - pokaždé jinde.
A to řešení? Tím, že jsem pokryl povrch disku vodivou vrstvou jsem způsobil, že proud pak neprotékal diskem, ale soustředil se na lépe vodivou vrstvu, tj. jen na povrchu. A už disk nemagnetizoval. Snadné, co? Jenže ten genius by tohle vše věděl už předem, říkal jsem si smutně .
Anebo také ne, napadlo mě: musel by asi nejprve také vyzkoušet jiné příčiny poruch a hlavně měřit a zase měřit. Dnes se na to dívám tak, že mi tak prozřetelnost asi chtěla naznačit, že nemám být na co pyšný a že nemusím být geniem ze škatulky - na to řešení bych asi časem stejně přišel. Kdyby nic jiného, stačilo by jim přece přejít zase zpátky na tu nemagnetickou ocel a bylo po problému. Ovšem pak by nic neušetřili a navíc ta ocel asi byla ze Švédska . . .