Autor :
Jan B. Hurych
Název :
INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 1.
DIPLOMKOU TO TEPRVE ZAČÍNÁ . . .
Vzpomínám si docela přesně, jak jsem se rozhodl stát inženýrem. Bylo to oklikou, přes Esperanto, i když ani to Esperanto jsem původně dělat ani nechtěl :-). Ale tehdy za mnou přišel kdosi s návrhem, že kdesi na Smíchově dává profesor Sekanina kurzy Esperanta a tak jsem šel, jen pro tu legraci.
Věděl jsem jen tak zhruba, že Esperanto je umělý mezinárodní jazyk a protože jsem byl tehdy ještě na gymplu, měl jsem jinak plno času - teda když to srovnám s tím, jak málo jsem pak měl času na vysoké škole. Když na to tak vzpomínám, studium na gymplu bylo opravdu zcela lehké, alespoň pro mne: bazírovalo na středověkém memorování látky a samotné studium se scvrklo do hesla "Učit se, učit se, učit se". A protože to bylo určeno hlavně debilům - normální člověk už přece dávno ví, že se musí učit - proto to radši jakýsi Lenin opakoval hned třikrát :-). Ano, tak dalece klesla pedagogika v této zemi Komenského! Uvítal jsem Esperanto jako příjemnou zábavu - v té době jsem se toitž zajímal o vše, co se vymykalo nudnému normálu a jednu dobu esperantisty dokonce pronásledovali.
Esperantisté byli následovníci Dr. Zamenhofa, který si říkal Dr. Esperanto, podle naděje, kterou ve svůj jazyk vkládal. Byli to jinak humanisté a dokonce mi s ohledem na můj dezolátní stav chudého studenta odpustili poplatek za kurz. Náš prof. Sekanina přišel na první hodinu ozbrojen obrazem psa a řekl "Tio estas hundo" a pak dodal - naposled češtinou - že se tam bude dál mluvit jen a jen v Esperantu. Byla to novinka, patrně podle Berlitze, kterou tentýž úspěšně aplikoval ve své jazykové škole v USA - i když u nás ho lidé spíše znají podle jeho knihy o Bermudském trojúhelníku.
Bylo to úžasné, nesmírně zajímavé a to hlavně pedagogicky. Navíc mě zaujala ona celekm naivní vize, že by se lidé na světě přece jen mohli opravdu domluvit, kdyby měli společný jazyk :-). Už pátou hodinu jsme si každý museli připravit vlastní projev - vzpomínám, že jsem tehdy pronesl kratší gratulaci "ke stoletým narozeninám pana profesora". V kurzu nás bylo asi dvacet, ale nejlépe si pamatuji jednu herečku - později jsem ji viděl hrát ve známé jednoaktovce Jeana Cocteau a byla v tom úžasná. Vzala mě do ochrany pod svá andělská křídla a já ji, jelimánek, dokonce tajně miloval - ostatně vždycky jsem byl přitahován k ženám, které byly sofistikované, jemné a navíc ještě krásné . . .
V tom kurzu jsem se seznámil i s jedním studentem pražské Techniky. Byl radioamatérem - i to se mi moc líbilo a on mi proto umožnil návštěvu amatérského klubu Elektrofakulty. Bylo to na půdě staré fakulty v Husově ulici, teda v budově původní německé Techniky, v prostředí, které připomínalo spíše příhody Foglarových Rychlých šípů, . Když jsem tam později už jako právoplatný student chodil na různé přednášky, živě jsem si představoval, jak tam kdysi studenti nosívali ještě kordy, oslovovali se "pane", vykali si a společně kuli pikle proti rakouské vládě .
To místo bylo navíc obklopené slavnou českou historií: blízko byla Betlémská kaple, muzeum Vojty Náprstka, starodávné Klementinum s knihovnou i staroměstská mostecká věž, kde několik let v koši visely lebky popravených českých pánů - a blízko bylo i ono neslavně proslulé místo jejich popravy, Staroměstské náměstí. Do Husovky jsme přicházeli od Národní třídy, nalevo byla neslavně proslulá Bartolomějská ulice a napravo na rohu pak "bazar" elektrických součástek, s celým pohřebištěm starých radiopřijímačů.
Tam vždy zamířily moje kroky, většinou ale marně: moje studentské kapsy byly věčně prázdné. Fakultní radioamatéři měli tehdy volací značku OK1KUR a sbírali QSL lístky, na kterých jim jiní amatéři potvrzovali příjem jejich vysílání až třeba z Kamčatky anebo z poněkud bližších Vokovic :-). Já jsem si tam tehdy udělal kurz morzeovky a chodil jsem tam i na hodiny teoretické radiotechniky, kterýžto kurz jsem už ale nedokončil, protože se blížila matura a já se musel přece jen učit, učit a učit, abych se pak mohl lépe rozhodnout, co budu dělat po matuře. Já jsem se ovšem rozhodl už předem.
Moji rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, takže jsem vybral ten svůj obor zcela sám. Vyrůstal jsem v Libni a už od mládí jsem byl spíše dítě ulice, jinak řečeno "uličník", prostě takový malý rebel. Zároveň jsem byl ale dost práskaný na to, abych neměl příliš velké průšvihy. Zbytek už bylo spíše jen štěstí - dvojku z mravů na obecné škole jsem dostal zcela nevinně, i když už si nepamatuji za co :-). Navíc mi to prošlo, bylo to na druhé straně vysvědčení, kam se můj otec nikdy nedíval a já ho k tomu nijak nepobízel. Sám vyrůstal v Karlíně a jednou dostal i on dvojku z mravů, protože hrál - tehdy zakázaný - fotbal, později dokonce i za známou Čechii Karlín..
U těch radio amatérů jsem tehdy pochopil, jak málo toho ještě znám a tak jsem se raději přihlásil hned i na elektrofakultu. Tehdy byl dáván důraz hlavně na matiku, která mi naštěstí dost šla, ale už u první zkoušky jsem měl problém. Měli jsme profesora, co vypadal jak pirát - měl černou pásku přes oko - a byl povahy vznětlivé. Když jsem mu u zkoušky na jeho otázku "Jak byste tohle spočítal?" odpověděl "To bysme spočítali takhle," pirát zařval: "Ještě jednou řekni 'to bysme' a já tě vyrazím!"
Nechápaje, že mu nejde o správnou češtinu, opravil jsem se a řekl jsem "to bychom". Zachechtal se jako ďábel, ale zřejmě ho ten smích uklidnil. Kolegové studenti, kteří slyšeli na chodbě jeho řev, se mě ptali, když jsem vyšel: "Tak co, kdy jdeš na opravnou?". Odpověděl jsem jim hrdě: "Jakou opravdou? Dal mi to za jedna, volové!"
Jiný profesor už nebyl tak férový - když jsem na jeho přednášce zíval, pozval mě na konzultaci. To bylo zlé a většinou to znamenalo výhazov u zkoušky a pak často i z fakulty. Bylo nás tam asi sedm a nikdo jsme to neznali - pochopitelně, protože to byla to látka, kterou právě ráno přednášel. I on byl proslulý grobián a rozhodl se tehdy, že nikoho nepustí na velikonoce domů. Když došlo na mě, odpověděl jsem po pravdě, že bydlím v Libni. To ho - nevím proč - tak rozzuřilo, že mi nařídil každý týden nosit deset vypočítaných příkladů, které mi měla dávat jeho asistentka, Maruška. Já si to zjednodušil a bral jsem si prostě sám příklady z knihy jakéhosi Minorského, kde sice nebyly vypočítány, ale byl tam alespoň zapsán výsledek. Výpočet jsem si tedy prostě pracně "zpětně vyinžinýroval" odzadu a přinesl jsem mu to asi devětkrát, perfektně a správně vypočítané.
Přišla zkouška a on mě poznal a hned povídá hrdě Mařence, která seděla vedle: "Tady je student, kterého musím kopat do pr...., aby se učil." Ano, on to jen řekl doslova, žádné tečky. Ztrnulá Maruška neřekla nic, ale byla hodná,neshodila mě. Zato on se na mě vyřádil - i když o tom mém triku nevěděl :-). Když jsem mu totiž všechny tři příklady vypočítal správně, naštval se a místo, aby mi dla výbornou, udělal na mě podraz.
Zkoušel mě klidně dál - on prostě musel vyhrát. Dostal jsem vypočítat průsečík dvou přímek. Počítám, počítám, nějak mi to nejde. Po čtvrt hodině ztratil trpělivost a povídá: "A co když jsou to mimoběžky?" Svitlo mi v hlavě a říkám: "To je možné, mně to nějak nevychází."
"To je jen hádání, to je jen hádání" zařval a dal mi to za dvě minus, přičemž to mínus vyryl do indexu jako deset centimetrů dlouhou čáru a ještě protrhl stránku. Kdyby se mě přímo zeptal, jak se matematicky zjišťuje, zda ty přímky jsou mimoběžky, odpověděl bych mu správně, ale on ne - schválně udělal podraz v tom, že se zeptal jinak. No dobře, já také udělal podraz, byli jsme si kvit a bylo to pro mě poučení i do života. Mohl jsem to totiž zcela bezpečně udělat jinak - trápit se s tím normálně, i když daleko déle, případně si s tím nechat pomoct od někoho jiného. Na chodbě mi pak Maruška povídá: "Ty příklady jsem vám ale měla dávat já, ne? "
"Nu ano," povídám, už zase s mou drzostí, "ale já vás nechtěl zbytečně obtěžovat . . ."
Pořád jsem ale dopadl dobře, mohl mě od té zkoušky vyhodit, kdyby chtěl, profesoři mohou vše :-). Tradovalo se, že jednoho studenta ten samý profesor navrhl, že mu zkoušku dá, ale že musí zařvat z okna: "jsem vůl a chci být inženýrem". marně ho pak rval od okna - takovou nabídku si nemohl ten ubožák nechat ujít. A protože přímo naproti byla hospoda u "U kalicha", mohla by se tahle historka klidně přidat i do těch známých, švejkovských.
Těch studentských příhod by bylo hodně, ale s inženýrskou profesí to zatím mělo společného velmi málo. Po druhém ročníku jsme se museli zase rozhodovat - tentokrát o tom, jakou specializaci si vybereme. Všichni šli na elektroniku, automatizaci a podobně. Já si ale vybral Elektrické motory a přístroje, z čistě praktických důvodů: tam totiž málokdo šel, bylo to nudné, takže tam míst bylo dost. Představoval jsem si, že to bude tak lehké, že si tam alespoň mentálně odpočinu a budu se moci víc věnovat mým zájmům, například vydělat si i nějaké peníze mimo. V tom jsem se nemýlil, nejprve jsem soukromě učil matiku a angličtinu, ale dva poslední roky jsem už dělal na poloviční úvazek v ČKD-Polovodiče, čímž se moje finanční situace značně zlepšila.
Je ale zajímavé, že většina mé pozdější inženýrské práce i výzkumu se naopak týkala právě té elektroniky a automatizace :-). I diplomku jsem psal už jen o elektronice a tam se mi také poprvé naskytla příležitost myslet zcela samostatně. Dnes vím, že to mě vlastně připravilo i na moji pozdější práci inženýra - ono to totiž opravdu tím diplomem všechno teprve začíná.
Když říkám "myslet samostatně", musím to trochu vysvětlit. Na rozdíl od kolegů, kteří měli konzultanta a často i jinou pomoc, já dopadl jak sedláci u Chlumce. Můj konzultant - byl též z ČKD - mi totiž nic neporadil a ani nemohl. Jednak musel ještě ten samý měsíc odejít na vojenské cvičení a navíc se mi později osobně přiznal, že on sám mi ten úkol navrhl, protože řešení neznal a firma to řešení nutně potřebovala.
Přitom v Čechách nebyl zvykem dávat studentům k diplomce neznámé problémy :-). Málem jsem zpanikařil. Hledal jsem odpovědi, kde se dalo, dokonce u jednoho známého odborníka, který mi jednoduše řekl, že obhajoba je jen formalita a abych se nebál. Nu jistě, když máte dobře udělanou diplomku - namítl jsem.
Později jsem se mu elegantním způsobem pomstil: poslal jsem k němu na radu jednoho bláznivého vynálezce. To už jsem byl asákem na technice a ten člověk, neznaje fyziku, vymýšlel něco jako antigravitaci. Čirou náhodou jsem se i později dozvěděl, jak ta celá pomsta zapracovala - a to přímo do syna toho odborníka - on byl později mým večerním studentem. Vykládal mi, jak jeden zloduch prý otci poslal nějakého šíleného vynálezce a že až jeho otec objeví, kdo ho poslal, že toho člověka zabije :-). S uspokojením jsem se studentovi přiznal, a ten se zlomyslně zasmál a hned to šel říci domů. Hněv jeho otce ale patrně léty už vyprchal: jak vidíte, jsem tu ještě pořád . . .
Prohrabal jsem tehdy celou Státní technickou knihovnu i tu firemní v ČKD a velmi brzo jsem si uvědomil nesmyslnost takového počítání. Každá kniha totiž měla nejméně deset referencí a každá reference zase až deset odkazů. Nemohl jsem prostě to vše přečíst, ani za deset let ne. Navíc to byl zcela nový problém z praxe, o něm se tam nikde nic nepsalo.
Šlo totiž o to, jak vypočítat ztráty na germaniových a silikonových diodách u silových polovodičových usměrňovačů, které tehdy ČKD vyrábělo pro elektrické lokomotivy a též pro slévárny hliníku. A hlavní problém byla nelinearita diod: ty se řadily paralelně, proud se rozdělil nepravidelně a některá dioda se mohla díky velkým ztrátám - tedy ohřátí - zničit. To by znamenalo vypnout proudový zdroj, hliníková tavenina v lázni by "zamrzla" a nastartovat by se mohla až po roztavení vojenskými plamenomety, jinak by představovala trvalý zkrat.
Nevím jak, ale nějak se mi podařilo proměnit moje zoufalství ve zdravou inspiraci, při čemž mi pomohla i má záliba v matematice. Diplomka byla zcela originální, dokonce její jednu část opsal jeden z mých recenzentů přímo do Elektrotechnického Obzoru - jen tam jaksi zapomněl uvést moje jméno. Ani tuto lekci jsem nezapomněl: příště jsem si raději podal návrh patentu předem. A hlavně jsem si uvědomil i jinou věc: diplomkou to u někoho začíná a u jiného zase třeba končí :-).
I obhajobu jsem udělal na výbornou, ale pak se do toho zamíchala politika: o tom, zda mohu dostat diplom a titul, pak rozhodovala schůze domovních důvěrníků v Libni, díky anonymnímu udání na mého otce. Nakonec mi to ale přece jen milostivě dali a čekala mě skvělá budoucnost návrháře praček u firmy Romo Fulnek. To byla totiž jediná umístěnka, která zbyla - ostatní si přednostně rozebrali moji kolegové, kteří byli ženatí anebo v partaji, ti prostě byli zvýhodněni..
Ale neštěstí i štěstí nechodí po horách, ale po lidech a co je pro jednoho tragedie, je pro druhého naděje. Na fakultě se v té době zasebevraždil jeden asistent - z nešťastné lásky, navíc nemanželské. Když se rozvedl a šel to své milé oznámit, ta si to zatím rozmyslela a odmítla opustit své dobře zahřáté manželské lože. Dotyčný se dlouho nerozpakoval a jednoduše ji zastřelil.
Pak odjel na fakultu - rafinovaně, kus autem a kus tramvají - kde pak ve své malé kumbálkové kanceláři opakoval onu střelbu úspěšně i na sobě.
I hledali někoho na jeho místo. Všichni ostatní se už ale rozjeli po vlastech českých a zbyl jsem jen já. Bylo to v Praze, já také a spěchalo to. A tak jsem to místo dostal, ale mělo to ovšem i nemilou dohru. Protože se dotyčný střelec jmenoval hodně podobně jako já, slečna na telefonní ústředně několikrát mylně informovala mé známé, že jsem se, já ubožák, zastřelil. Tehdy jsem si umínil, že se - pokud budu někdy nešťastně zamilovaný - nezastřelím. A to jsem zatím opravdu dodržel . . .