next back Autor : Jan B. Hurych
Název : INŽENÝRSKÉ HISTORKY
Kapitola 6. UČIT SE ZA POCHODU


V té době jsem už také koupil dům a doufal jsem, že mě odtamtud už ponesou jen v rakvi. Jenže to jsem ještě neznal quebecké separatisty: po výbuchu několika bomb v montrealském Metru byl nějakou dobu klid, díky vyjímečnému stavu, který za neschopného quebeckého premiéra vyhlásil sám P.E. Troudeau. Později ale separatisté dokonce vyhráli volby a začali zavádět tzv. "frankizaci". Nejen že se měnila jména ulic, ale zasáhlo to i firmy.
Nešlo jim pochopitelně o to, abychom všichni mluvili francouzsky, ale chtěli změnit sociální strukturu - dát kvalifikovanou práci těm, co jí sice nerozuměli, ale byli rodilí Quebečani, neboli foneticky "Kebekoá". Místní frantíci totiž většinou pracovali na dílně - zatímco v kancelářích vládl jazyk biznysu, angličtina.
A když úřady začaly nařizovat, které děti anglicky mluvících rodin musí jít do francouzských škol, začali se lidé stěhovat jinam. Firmy, co zůstaly, musely komunikovat ve "francouzštině", jak neprávem říkali místnímu dialektu, který měl na míle daleko od krásné, zpěvavé francouzštiny. A lidé, kteří tím dialektem mluvili, se najednou dostávali na vyšší místa, aniž by měli technickou či jinou kvalifikaci. Začali se zavádět jazykoví komisaři (jazyková verze komisařl, kteří kdysi hlídali Čapájeva :-) a hrozilo, že se Quebec dokonce odtrhne od Kanady. " .




Nu a v naší ulici se najednou objevovali stěhovací náklaďáky a po čase zmizel náš soused nalevo i ten napravo. To už se přestěhovala třetina naší ulice. Bylo na čase jít též - celkem odešlo kolem půl miliónu lidí. Nenápadně jsem sondoval u nadřízených, zda bych nemohl dostat místo v sousedním - převážně anglosaském - Ontariu. Řekli mi, že by tím podporovali odchod a měli by problémy.

Po delším hledání jsem si tedy tajně našel místo u malé firmy blízko Toronta a náš dům jsme prodali, ovšem se ztrátou. Nejvíc mě mrzelo, žře jsme už začal považovat Quebek za nůj druhý domov. Vypadalo to, že budu muset začít znova - byla to vlastně moje druhá emigrace, snad až na to, že tady mi nebránili odejít a že mi nehrozilo řádné zavření v komunistickém vězeňském lágru :-). Opět mi ale někdo chtěl nařizovat, co mám dělat a já už jsem si svobodě přivykl natolik, že se mi nezdála žádná oběť moc velká.



U té malé firmy v Torontě jsem ale dlouho nepobyl - našel jsem si místo u jedné kanadské státní firmy (defakto to byla Královská Korunní Korporace) zvané Atomic Energy of Canada Ltd.. První, co jsem musel udělat, bylo přísahat věrnost královně - což jsem učinil rád: ještě v Anglii nám totiž přispěla její kancelář pro uprchlíky celými dvaceti librami, to byl tehdy můj půlměsíční plat. Na druhé straně ale celníci Jejího Veličenstva zase chtěli, aby za balík partyzánek z Čech zaplatil můj kolega tak velké clo jako za Lucky Strike, což neměl a tytéž mu pak byly zabaveny - asi v zájmu jeho zdraví :-).

Ta přísaha byla formalita a dokonce i security clearance ( tj. potvrzení spolehlivosti) jsem dostal bez problémů a už jsem se mohl šťourat v atomech. AECL byla firma, která postavila první atomovou elektrárnu na světě, ale měla v té době už i potíže s inovací: nejen designu, ale hlavně personálu :-). Dostal jsem se do sekce, kde se dělal návrh elektroniky pro shutdown systémy, rozuměj ochranné systémy, které jsem z reléových systému předělával na polovodičovou technologii.

Systémy byly dva, oba samostatně stačily na rychlé a spolehlivé zhášení reaktoru. První systém byl vertikální, používal zhasínací tyče z kadmia, které volným pádem padaly do jádra reaktoru. Byl to velmi spolehlivý systém - stejně jako je spolehlivá zemská gravitace - a navíc na dokonalé zhášení stačila polovička tyčí. Druhý systém byl horizontální, používal vstřik gadolinia, které také samostatně stačilo "uhasit" reaktor. Byl to a je pořád ten nejspolehlivější systém na světě. Ale říkejte to někomu třeba hned po Černobylu, neuvěří vám . . .



Bezpečnost reaktorů je opravdová věda a výsledek naší práce závisel na těsné spolupráci s vědci. Rozdíl je v tom, že vědci problémy jen studují, zatímco inženýři je i řeší :-). Ale naučil jsem se s nimi s trochou trpělivosti vycházet docela dobře. Pro mě toto zaměstnání ovšem znamenalo studovat navíc hned několik oborů, například automatizaci, nukleoniku, nukleární měření, teorii bezpečnosti, elektronickou logiku (myslím tu novou, s programovatelnými čipy a sekvenčními obvody) a nakonec i počítačový hárdvér a softvér.

Zatímco inženýři z druhého systému volili novou, přímo počítačovou, tj. softvérovou technologii, mělo to velkou nevýhodu: v počítači, jak známo, se instrukce provádějí sériově, tj, jedna za druhou a zasekne-li se program, vše se zastaví, což dobře znají použivatelé Mikrosoftích Woken. To by znamenalo, že by bezpečnostní systém buď nezareagoval anebo vypínal moc často a zbytečně. Obě situace byly nepřípustné a jako vše, udělal se kompromis: použily se tři kanály a tři počítače, které pak mezi sebou výsledky porovnávaly volbou "dva ze tří", tj dva přehlasovaly ten třetí, který měl třeba jen vadný jeden senzor.



Naše programovaná logika byla naopak paralelní - to znamená, že jedna poruch ovlivnila je malou část obvodu, dala se lehce zálohovat dalšími obvody a za chodu i opravovat, prostě byla spolehlivější. Navíc jsme mohli na testování použít stejné metody jako pro dřívější hárdvér. V případě poruchy senzoru se zbytečně nevypínalo, ale přešlo na záložní senzor. Hodina vypnutého reaktoru totiž stojí elektrárnu pár miliónů dolarů ušlého výdělku a zhasnutý reaktor se někdy dá nastartovat až za několik dní!

Na druhé straně má softvér pro počítače plno možných problémů: instrukce se občas zaseknou nebo běhají do kruhu, místo aby odbočily na správnou subroutinu a zabezpečení a spolehlivost jsou pak značně komplikované.
Naše logika pracovala rychle - každý vstup byl zpracován samostatně, bez ovlivnění jiných - zatímco u počítače se musí rozhodovat podle priority toho daného úkolu, přičemž navíc musí běžící program doběhnout do bezpečného stavu, než může aktivovat přerušení, tzv. interrupt.

Napsat program pro naší logiku bylo také jednodušší než u počítače, a jakmile byl napsán, vypálil se do čipů jakožto firmware a ještě se jich hodně předem udělalo do zásoby, pro údržbu. Protože se to navíc dalo testovat pomocí jiného počítače, zkrátili jsme tak značně i testování za provozu, které se pravidelně dělá, aby se zaručila spolehlivost. A protože se testovací čas nepočítá jako provozního, může tak ovlivnit počet "nevýrobních hodin", podle kterých se hodnotí a srovnávají všechny reaktory na světě. Zkrácením doby našeho testu jsme tento faktor mohli značně vylepšit a dokonce ještě testovat častěji a tím zvýšit i spolehlivost.



Pak přišel Černobyl, který i nás - díky hazardním ukrajinským operátorům - značně poškodil na veřejnosti. Jejich systém, kde bezpečnostní obvody jsou částí regulačního systému a tudíž značně riskantní samy o sobě, je pochopitelně v době testování citlivý na lidské chyby. To je u kanadských reaktorů "no, no", tedy nepřípustné. Candu reaktor ( kanadský reaktor s těžkou vodou) má , jak už jsem napsal, dva ochranné obvody (každý má ještě tři volící kanály), jsou zcela nezávislé na regulaci a nezávislý i jeden na druhém - je tudíž značně spolehlivý.

K tomu máme ještě zařízení, které prostě nedovolí operátorům udělat chybu a to ani nemluvím o tom, že chladící voda je oddělena od paliva právě onou těžkou vodou - je to teda další ochranná bariéra (to je bezpečnostní termín, nejde o žádnou zeď). A málem jsem zapoměl: máme též betonové kontejnéry (ty vlké "bubliny", co vidíte venku), kam se by se vcucla vakuem radioaktivní pára, kdyby došlo k porušení samotného reaktoru. Zatím se to nikdy za skoro 70 let nestalo, ale jsou přesto pravidelně testovány. A to nemluvím o tom, že naše seismické studie pro Ontario - které prakticky nemá žádnou sopečnou činnost - jsou tak dokonalé, že se od nás učí i jiné státy - bohužel zrovna Japonci moc ne :-).



Nejprve jsem pracoval na renovování návrhů už existujících stanic Pickering A a Picklering B, jakož i na Bruce A. Stanice mají 4 reaktory, každý od výkonu 600 až 800 MWattů. V té době už vyráběly třetinu veškeré energie pro Ontário a dokončoval se design pro stanici Bruce B.
Asi si řeknete, proč se nepoužil ten samý návrh jako pro Bruce A? Inu mezi stanicemi je často časový rozdíl až deset let - některé součástky se už nevyráběly a nahradily je nové a lepší - a navíc jsme během těch let objevili mnohá vylepšení ke zvýšení spolehlivosti a produktivity. Nu a to hlavní - a také nejtěžší - byl pro mě návrh zcela nové stanice Darlington A, která se lišila od těch starších hlavně svou bohatou elektronikou a mnoha jinými vylepšeními.



Nešlo ovšem jen zvládnout nový inženýrský design, bylo potřeba se seznámit s tím, jak ta technika pracuje, tj. s novým, logickým a počítačovým programováním, trénovat personál, provádět výzkum a jednat s výrobci i zákazníky. I zde jsem často dostával dotazy od zákazníků, i když jsem jim často nemohl pomoci, nebyly z mé expertízy. Ale i ty, které mi patřily, často vyžadovaly troubleshooting na místě a pak - někdo by to musel extra zaplatit mé firmě. Zadarmo to bylo jen v případech, kdy jsme museli proto změnit náš design.

Často jsem zjistil, že volající se vlastně chce jen poradit nebo dokonce jen uslyšet dobré slovo. To jsem poznal kdysi sám na sobě a proto jsem se snažil pomoct jim radami - ne uklidňováním, to je bez ceny. A ještě jeden poznatek: lidé vám většinou odmítnou pomoct ne ze zlé vůle, ale protože prostě pomoct neumí a stydí se to jaksi přiznat. To jsem nikdy nedělal, jednak se to časem pozná a navíc vám zase oni nemusí chtít pomoct, když vy ji potřebujete. Pomocí si také lidi zavážete a nic vás s to většinou nestojí, jen čas :-).

Nu nic - ale jen když to umíte správně zorganizovat. Přišel nám zeshora rozkaz od nějakého blbokrata (to není překlep, jen můj zvláštní výraz), že zákazníkům nesmíme zadarmo radit, ale napřed požádat o konto, kam to účtovat. Ten nezkušený blbokrat zřejmě nevěděl, že když žádáte peníze předem, můžete tak odpudit plno možných zákazníků. Jenomže to se naučíte jen ve škole "of hard knocks" (volně přeloženo " ve tvrdé škole života") a tu já už měl dávno za sebou. Musel jsem tedy zase přesvědčovat mého šéfa, že tím, když částečně - zadarmo a krátce - poradím, mohu pak zákazníka přesvědčit, že jim to levně a spolehlivě vyřešíme. Místo jedné mizerné stovky dolarů jsme tak mohli vydělat tisíce. Šéf už je pak toho pána seshora nějak přesvědčil . . .



Kromě technických problémů bylo dost i jiných, třeba ty, které bych nazval "technologickými". Tak například původní "tvrdé" paměťové disky k programování kontrolérů byly velmi poruchové a napsali-li jste nějaký program, bylo lépe si udělat hned dvě nebo tři kopie. Z porouchaného disku už totiž program neokopírujete a musel by se psát celý znova. Jinou potíží byla přizpůsobení napájecích obvodů a zátěží. Výkonový zesilovač - někdy též zvaný driver - musel často hnát solenoidy či motory, na které jeho dimenzování nestačilo. Musel se tedy najít jiný, na větší výkon a pokud možno "z katalogu" - nechat ho individuálně vyrábět by se drasticky prodražilo.

Jinak se mi v místě líbilo: byla tam akademická svoboda, jako u každého státního výzkumu - naposledy jsem ji měl jen na Technice. Co tam ale měli navíc, byly pevné hodiny, placené přesčasy a dobré benefity. A já to oceňoval, já, který jsem zažil ten malý, privátní výzkum, kde vaše firma (jo, kdyby tak byla moje!) na vás závisí, protože když nevymyslíte něco, co se dá dobře prodat, jste hned první na řadě u "východu z nouze."

Je to paradox - bez výzkumu se firmy prostě v té dravé konkurenci neudrží - což kdysi vehementně popíral i jeden jinak dost zkušený český ekonom :-). Ale navzdory panu profesorovi, který zřejmě znal jen teplý státní výzkum, je situace u soukromého výzkumu jiná. Výzkum je tam ovšem i drahý luxus: je méně riskantní renovovat starý design či koupit nový nebo jen licenci patentu. Taková Toshiba to ví a proto dělá to vše a ještě má svůj výzkum :-).
Ano, v soukromém výzkumu platí, že "život je pes" a kam se na něj hrabe vymírání podle Darwina. Pak je tu ještě privátní výzkum vlastněný samotnými inženýry - nevede se jim nijak dobře: chlubili se mi tehdy, že májí práci na celý půl roku dopředu!



V Atomic Energy jsem byl za čtyři roky povýšen nal "section head", tedy něco jako "sekční šéf", ale na dobrého manžera jsem se už musel učit jaksi až za pochodu. Nebyl čas experimentovat s lidmi nebo dokonce se učit chybami - ty prostě nesměly existovat. Napsal jsem na to téma později dokonce i jednu knihu (Manažéři bez manažérie). Co pořád totiž ještě nenajdete je dobrá vysoká škola manažerizmu - byl jsem sám překvapen velkým zájmem čtenářů pravě o onu knihu.
Ale to bylo později a zatím čas běžel dál a dál . . .