Vracel jsem se do Ontaria a bylo mi hej - manželka už tam zatím byla a mě šlo jen o to devět měsíců dojíždět od nás na severu do Mississaugy a odpracovat si to. Pochopitelně jsem nemohl dojíždět každý den - bylo to skoro 300 km jedním směrem - ale jednou týdně ano a to ještě tak, že jsem si půl pátku přes týden napracoval, abych mohl vyrazit domů už v v poledne. Zpátky pak v v pondělí brzo ráno.
Když jsem vyrazil v šest, mohl jsem tam být už v půl deváté. To ale ještě nebylo na cestu vidět a v zimě, na namrzlé silnici to bylo riskantní - a tak jsem sledoval předpověďi počasí a často raději vyrazil už v neděli večer. Přespával jsem totiž přes týden v Oakvillu v najaté garsonce a tak jsem to měl stejně všechno předem zaplacené, slevu na výkend, kdy jsem byl pryč, jsem nedostal . . .
Ty cesty byly zátěží pro mé auto, ale vydrželo to skoro až do konce roku, to vše po jedné velké jízdě přes kontinent, k Pacifiku i zpět. A ještě plno dovolených, hlavně ve Skalistých horách a Montáně, kde dostalo auto pěkně zabrat , ale to všem jsem už popsal v mých cestopisech. Vsadil jsem prostě na "dobrého koně", i když už jsem si auto dávno sám neopravoval, jako ještě v Quebeku.
I ten inženýring automobilů totiž pokročil a oprava elektronického zapalování by vyžadovala přinejmenším osciloskop a ještě bych k tomu musel koupit dost předražený polovodičový modul. Pravda, s opraváři to nebylo lepší: jeden mi při vyladění zůmyslně vyměnil u cívky distributoru lanko za pevný drát. Soustavné natáčení cívky za provozu pak ovšem ten drát už za půl roku přelomilo, zatímco původní lanko by vydrželo po léta. Auto s emi pak zastavilo přímo na autostrádě, v dost nepříjemné situaci. naštěstí k žádné havarii nedošlo.
Poměrně moderní budova AECL tam stále ještě stála ( bylo to 11 let po onom masovém propouštění, jehož obětí jsem se stal tehdy i já), jenom kancelář jsem měl te´d jinde. Ovšem byl to i jiný projekt - teď už se vesele rozjížděla elektronizace a komputerizace a ovšem i byrokratizace :-). Každý jsme měli stolní počítač a denně vyřizovali plno jalových emajlových zpráv o tom, co vše by se ještě mělo udělat (i když už jsme nestačili ani to podle plánu :-). Skoro půl roku jsme byli v jakémsi limbu, když za mnou přišel šéf a řekl, že mě nabízejí místo v jiném projektu.
"Ale mě se tam nechce," vrněl jsem se.
"No on je to spíš rozkaz," řekl šéf zlomyslně a tak jsem to šel okouknout, co to asi bude. A bylo! Bylo třeba dodělat design pro reaktor na výrobu medikálních radioizotopů. Práci nejříve dělalo oddělení v Chalk River, kde už jeden takový reaktor měli a slušně na tom vydělávali. Později předali práci oddělení v Montreálu, který ale mezitím přesídlili k nám do Ontaria.
Šéf projektu mě uvítal a místo kafe mi začal vykládat, co vše se musí ještě udělat. Bylo toho dost, asi tak na hodinu ( teda jen vyjmenování toho seznam :-) a nejméně tak na rok, na dva práce. Rád totiž dělám práci pořádně a tak jsem se ho pak zeptal, jestli mohu vsunout jen jednu maličkost.
"No prosím, ptejte se," řekl žoviálně.
"Já se nechci ptát, " říkám, "já vám naopak chci říci, že za 3 měsíce jdu do penze."
To ho poněkud šokovalo, ale trval na tom, že mě chtějí - asi si domyslel, že mu na to alespoň vycvičím následníka. mě to ovšem nepotěšilo: ještě poslední tři měsíce dřít jako kůň: věděl jsem totiž lépe než on, co vše bude potřeba udělat.
Udělal jsem pak za ty tři měsíce víc práce, než na tom předtím udělali za dva roky - a to ani nevím, kolik jich na to bylo :-). Jak na tom pak pracovali dál po mě, to už nevím. Ta montrealská kancelář byla totiž jen taková politická záležitost, na usmíření frantíků v Quebeku. Lidé odtamtud neměli v designu moc praxe a tak na tu práci teď u nás sháněli lidi odkud se dalo. Vím jen, že později několikrát propásli termín, reaktor nedokončili a Kanada, jakožto hlavní dodavatel léčivých izotopů na světě, se teď ocitla sama v nedostatku léčivých izotopů.
Protože jsem po práci býval po večerech sám, to poslední období osobně věnoval digitálnímu modelování a umělé inteligenci. ne, nedošel jsem daleko: moc jsme si tehdy od toho slibovali než jsme z toho dostali.
Pořád totiž ještě uvažujeme o počítači jakožto nějaké rozumně myslící mašině. Ale to ona není, je to jen obyčejná mašina, teda nářadí, jestli chcete. Ona sice dělá to, co jí řekneme, velmi dobře, ale zase jen podle našeho návodu, který jí dáme - tedy programu. Už jsem tu také naznačil, že čím větší neodborník, tím víc si od počítače slibuje. Ti nejhloupější pak dokonce i zázraky.
V dnešní době máme tři větve bádání o umělé inteligenci: neuronové sítě, fuzzy logiku a poněkud zkostnatělé "expertní systémy", kde vám počítač podlé vaší předem naládované expertízy dá nejlepší "dostupnou" odpověď. Problém nastává při tak zvaných "okrajových podmínkách" nebo přímo výjimkách: tak například kdybyste se ho zeptali, které zvíře má pět noh, odpověděl by správně že žádné, i když by třeba měl před sebou na stole tu pětinohou zrůdu, výjimku z pravidla.
Zcela odlišná větev pak jsou tzv. paralelní počítače, tj. desítky počítačů, které pracují současně - tam je ale problémem ta jejich komunikace, každý totiž řeší jen určitou část problému. Největší plus je asi rychlost, ale kvalitativní skok (quantum leap) tu také není.
Zajímavý je postup jedné britské firmy - kdysi jsem u nich dělal interview s jedním odborníkem na Artificial Life (umělý život). Určitý softvér má totiž vlastnosti, které se nápadně podobají živé hmotě: umí se rozmnožovat, napadat jiný softvér, vyrábět mutanty a je také zranitelný jiným softvérem a dokonce se umí sám zničit.
Příklad? Třeba počítačový virus. A na tomhle základě se ona firma snaží vyrobit umělý život. Ne, není to vyšší inteligence, ale rozhodně mají vědci , ale i vojáci o to velký zájem. Moc se o tom neví, většina je totiž vojensky tajná.
Napadá nás při tom jedna otázka: je možné, že si tento život vytvoří svou vlastní logiku, vlastní myšlení, rozdílné od našeho? Z toho by pak mohlo mít lidstvo užitek, kdyby . . . Ale to už by nebylo na inženýrech, ale zase jen na politicích. Bohužel.