Jak už jsem psal, po nějaké době jsem byl povýšen na sekčního šéfa, snad proto, že jsem na designu pro Darlington udělal dost dobré práce Nejprve jsem byl jen "asisting", tj. pomocný manažer, to aby na mě ušetřili přidání na platu :-), ale to jsem jim dlouho netrpěl. Jasně jsem jim naznačil, že mám najednou dvakrát tolik práce a že musím dělat neplacené přečsčasy.
Řekli mi drze, že musím počkat, protože jsem se bohužel ocitl v "mrtvém bodě" škály. A že už mi už kdysi přidali. Odpověděl jsem jim stejně drze, že jsem si to víc než zasloužil, protože jsem k nim vlastně přivedl dogitální techniku. A že přidali lidem, kteří neudělali zdaleka tolik navíc,co já. Řekli, že přidání mělo ty druhé inspirovat k většímu výkonu. Dobrá - řekl jsem - to mi teda radíte, že dostanu přidáno, jen když můj výkon klesne, ale budu se snažit? Ne, neříkal jsem, že kvitnu, na to vydírání mají jedinou správnou odpověď, totiž: "Poslužte si!" V příští rundě už jsem přidání dostal, ale jen proto, ž euž jsme nebyl "v mrtvém bodě". . .
Takže mi přibylo i hodně manažerské práce, na kterou jsem byl pořád ještě ne dost připraven. Nejprve jsem si vyhodnotil podřízené - měl jsem tři inženýry a pět techniků, všichni byli lidé vzdělaní a disciplinovaní - a později jsem ještě přibral další. Na to nabírání jsem si udělal jednoduché kriterium: museli být schopni udělat úkoly, které jim dám, jinak bych je musel dělat já sám a je jisté, že bych to časově nestačil. Na druhé straně jsem nemohl přetěžovat ty lepší, ti by mi asi s tím brzo sekli. Zřejmě jsem udělal mé odhady dobře, protože tím, že jsem dal lehčí úkoly hned těm méně schopným, nemusil jsem je pak přehazovat na ty schopnější.
Horší to bylo se zákazníky a dodavateli. To už šlo o různé taktiky a firemní politiku. Že byli zákazníci přísní, to je nasnadě, ale byli jinak féroví, věděli, kolik zaplatí a řekli nám toho. Dodavatelé byli často lišky podšité, protože na rozdíl od běžného licitování - kde si vyberete kandidáty a chodíte za nimi sem a tam, abyste dostali nejlepší cenu - my jsme museli udělat veřejný konkurz. Při tom prvním způsobu vám totiž konkurent řekne, pod co jít už nemůže a poznáte, kdo asi blafoval. U konkurzů to nešlo: většinou se přihlásili kandidáti sami a poslali tlustý návrh, co jak budou dělat a za kolik. Vtip byl v tom, že ti pak dodavatelé vyráběli podle našeho designu, pod naším vedením a při naší zodpovědností za design. Bylo to těžké rozhodování, protože ač se pochopitelně dávala přednost levnějším návrhům, nesměla tím za žádnou cenu utrpět kvalita výrobků.
Několikrát jsem upozorňovali našeho zákazníka, že se nám ten či onen dodavatel nezdá. Pokud šlo jen o to, že jeho návrh byl moc laciný, náš zákazník většinou řekl: jejich škoda, mají si to lépe propočítat. Změny v ceně se většinou nepovolovaly, kontrakt je kontrakt a mnohý dodavatel utrpěl tím, že jeho návrh cenově podcenil, jen aby job dostal.
Vzpomínám, jak si stěžovali, že cena mědi zatím vzrostla. Náš zákazník ale řekl: mohlo to být obráceně a pak bychom škodovali my a vy byste shrábli extra zisk :-). Pokud měli naši inženýři k některému dodavateli výlohy, že není dost zkušený - bylo nám opět řečeno, že pokud něco nezkazil, nesmíme ho obviňovat předem. To jen když už něco polepil v minulosti, mohli jsme ho vyřadit. Anebo když udělal chybu ve výpočtu - protože se jim paltilo ve splátkách, museli jsme my inženýři vše přepočítávat na tzv. "současnou" hodnotu, tj. pro dnešek a to tak dobře, jako úředník v bance :-). Nu podle jedné definice je inženýr člověk, který dokáže udělat všecko . . .
Takže se stávalo, že zákazníci nás v hodnocení často přehlasovali, ale to bylo jejich právo a zbavovalo nás to jisté zodpovědnosti. Dopláceli jsme na to ale zase hlavně my: výrobci, kteří svůj návrh cenově podcenili, si to pak snažili vynahradit jinak. Většinou argumentovali, že materiál či něco jiného zatím podražil.
My jsme to pak museli u zákazníka prosazovat, aby se vůbec mohla výrovba ukončit. S tím naštěstí málokdy uspěli, ale jak se říkalo, jejich právník byl jejich nejlepší zaměstnanec a ten už jim poradil, jak na to. Obzvláště, když výrobce zjistil, že se svým návrhem dostal do technické či cenové "slepé uličky", snažil se vykroutit z konkurzu a ještě dostat zpět zálohu, kterou předtím musell zaplatit ( právě asi by si to jen tak nemohl rozmyslet :-).
Byli jsme jako inženýři vždy předem našimi právníky varování, že při debatě o ceně nesmíme dávat žádné technické či cenové návrhy změn - třeba i jen slovní ( v případě Ontaria jsou stejně platné jako ty psané!). Chytrý výrobce by prostě okamžitě prohlásil, že to, co navrhujeme, je vlastně protinávrh, který ruší jejich návrh a že s tím novým nesouhlasí oni. Nejen že by se z toho vyvlékli, ale ještě by dostali své peníze zpět a my bychom měli průšvih.
Nu tak úplně lehké to sice nebylo, ale už prý se jim to několikrát podařilo. Nám se konkrétně stalo, že výrobce drze prohlásil náš návrh za chybný a hned navrhoval, že jejich inženýring to dá - za předem neurčenou cenu - do pořádku. Nu to byl podraz první třídy, cena by se zdvojnásobila. Naši zákazníci by to ovšem nezaplatili a naše firma ano, ale jen s tím, že by nás prostě vyhodila. Můj šéf mi do poslední chvíle neřekl o co přesně jde, bál se o své místo a nepochopil, že jen my ho můžeme - a ovšem sebe také :-) - zachránit od toho výhazovu.
Marně jsem celou noc dumal, co jsme udělali špatně. Věřil jsem mým inženýrům, ale přesto jsem nemohl osobně kontrolovat vše a možností udělat chybu bylo jistě hodně. Ovšem tak velkou chybu, aby se vše muselo předělat? Jak schůze začala, číhal jsem jako rys, až se prozradí, co jsme udělali špatně.
Jejich mladý inženýrek-benjamínek, teda batole čerstvě vyvařené z univerzity, nám tvrdil, že jsme použili digitální čipy špatného typu TTL a sice na nižší napětí, než měly naše zdroje. To bylo sice pravda, ale my jsme volili typ s tranzistory s "otevřeným kolektorem", které dovolovali použít - při změně vnějšího odporu - i vyšší napětí. To byl vlastně náš chytrý trik, který ten benjamínek pochopitelně nepochopil.
Jemně jsem si ho podal, vysvětlil, že se spletl, že jsme nezvolili tranzistory TTL, jak si myslel. Tím jsem mu otevřel cestu k ústupu, ale on ubožák ne, on trval na svém. Prohlásil jsem, že se teda radši podíváme do katalogu a odešel jsem ho hledat. Abych trochu zvýšil napětí v místnosti, dal jsem si dole v kanceláři nejprve cigaretu a začetl se do novin.
Jak jsem se později dozvěděl, benjamínek tam ze široka rozváděl, jak by to předělal a tím se nevědomky zahrabával hlouběji a hlouběji. Věděl jsem sice okamžitě, že jsme měli pravdu, mohl jsem hned vzít katalog a jít zpátky, ale byl to také trochu i trest i pro mého šéfa za to, že mě předem neinformoval, o co přesně jde - i když jsem se ho ptal. Ale abych mu nekřivdil, asi to sám nevěděl a nenapadlo se ho zeptat (?). Jenže co kdybych to neobjevil ani já? Jistě, šéf by zůstal a já padl . . .
Asi po čtvrt hodině jsem vstoupil do místnosti, kde už patrně úspěšně předělali celý design, soudě podle vzteklé tváře mého šéfa. Prohlásil jsem se špatně předstíraným smutkem: "Bohužel musím oznámit"- zde jsme udělal dramatickou pomlčku - "bohužel jsem měl pravdu já a náš design je zcela v pořádku". Mladík chtěl ještě něco říci, ale hodil jsem před něj katalog na stůl a jeho šéf, který už viděl ty peníze v kapse, hned pochopil hloubku té hrůzy a okřikl ho, aby mlčel - no on to řekl trochu hruběji :-).
Tak jsem pochopil, že nápad vyšel od něj a benjamínek měl jen vypracovat detaily a při své snaze ovšem to hlavní přehlédl. Můj šéf zazářil, podával mi ruku a já mu ještě drze poděkoval jeho důvěru ve mně - kteroužto ironii velmi dobře pochopil.
Nakonec vše dobře dopadlo, benjamínka nevyhodili, ale dali mu za úkol kontrolovat kvalitu výroby, něco, o čemž ale neměl vůbec páru. To se jim ovšem finančně nevyplatilo: dělal totiž pořád další chyby a museli mu najmout k ruce zkušeného technika kvality - jako se dávají na vojně poručíkům k ruce zkušení seržanti, protože bez nich se žádná válka nedá vyhrát :-).
Ještě si vzpomínám, jak nám jeden kolega napsal kvůli nějaké blbosti kritický dopis a ještě jej "cc." tj. kopíroval mému šéfovi. Naštěstí byl šéf na dovolené, tak jsem zašel za tím blbem a vysvětlil mu, že se nejen mýlil, ale že si můj šéf podá jeho šéfa, proč zaměstnává lidi, kteří tomu nerozumí. Začal něco koktat, tak jsem mu vysvětlil, že takové věci se nejprve řeší ústně, že se to taak vyřeší a jen výsledek se napíše do kroniky.
Začal ustupovat, tak jsem ho ještě popíchl, že já, jakožto osočený, musím pak vysvětlovat, jakou blbost tam napsal a že musím pochopitelně říct pravdu. Začal škemrat, jestli bych to nějak nemohl a podobně. Dělal jsem drahoty, ale nakonec jsem šel k naší sekretářce a přesvědčil ji, že až si přijde pro ten dopis, aby mu ho jako autorovi klidně vrátila. A ještě jsem mu doporučil, aby jí přinesl bonboniéru. Byli jsme pak s ním - jak jinak? - nejlepší kamarádi . . .
Se zákazníky byly i jiné potíže a někdy bylo potřeba opravdu použít inspiraci. Musel jsem jindy udělat jednu změnu v designu a potřeboval jsem souhlas hned tří úředníků od Ontaria Hydra. První to odkládal, druhý měl hloupé námitky a třetí pro jistotu ani neodpovídal. Nešlo mi ani o to, zda souhlasí či ne, ale potřeboval jsem nutně jejich rychlou reakci.
Vzpomněl jsem si na známou formulu "pokud od vás neuslyšíme do týdne, budeme předpokládat, že nesouhlasíte." To ale použít nešlo, na základě mlčení jsem nemohl návrh stornovat, potřeboval jsem faktické námitky. Upravil jsem to tedy takto: "pokud od vás neuslyšíme do týdne, budeme předpokládatm že souhlasíte a změnu provedeme". To pro ně znamenalo, že to opravdu museli přečíst. Všechny tři odpovědi přišly během týdne a všechny byly souihlasné .
To ovšem zároveň ukazuje, jak jim chyběla logika - kdyby neodpověděli, mohl jsem to sice brát jako souhlas, ale odpovědnost by pak byla jen na mě. . .
Jak naše projekty pokračovaly, musel jsem se víc a víc bít o peníze, které naše sekce potřebovala, aby se to mohlo dokončit. Ale to už musí umět každý manažer . .