E=NIGMA

Autor : © Karel Šlajsna

Název: UKRADENÝ SPIS

UKRADENÝ SPIS
Letěl jsem barevným světem, který se mírně pohupoval v rytmu pomalé hudby, a cítil jsem se naprosto skvěle.
Náhle jsem ucítil prudkou bolest na boku a svět kolem mě se začal trhat. Pootevřel jsem levé oko a uviděl obrys jakési postavy stojící nade mnou. Horší však bylo, že za ní jsem uviděl špinavou omítku a několik kontejnerů, které přetékaly odpadky. Pokusil jsem se zavřít oko a vrátit se do světa své blaženosti, ale překazil mi to další kopanec a jasný rozkazovačný hlas mladé ženy: „Koukej otevřít oči. Seber se a vnímej, co ti říkám. Jestli je znova zavřeš Čárlí, tak ti vykopnu ledvinu z těla.“

Otevřel jsem tedy obě oči a civěl jsem před sebe, nejdřív na vysoké šněrovací boty, na ně o kousek výš navazovaly šedé maskáče a silná kožená bunda. Byla to mladá žena, jejíž bledou tvář rámovala letecká kukla.
Pokusil jsem se vstát. Opřel jsem se o zeď za sebou a poručil nohám, aby zabraly, ale šlo to těžko, zvedal jsem se pomalu, jako když kyne těsto.

Podala mi ruku a s překvapivou silou mi pomohla se narovnat. Nejsem žádný trpaslík, mám skoro šest stop, ale jí jsem se i ve stoje díval nahoru do jejích černých očí, které mě zkoumavě rentgenovaly.
„Mám tě najít, protože mi prej můžeš pomoct, ale teď když tě vidím, tak o tom mám dost velké pochybnosti. Skoro bych si dovolila tvrdit, že se ten starý dědek Nortemus pěkně sekl.“
Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem v puse poušť a jazyk mi přischl na patro.
Nakrčila pihovatý nosík: „ Strašlivě smrdíš.“
Pak povzdychla. „ No nic, pojď se mnou, zkusím z tebe udělat zase člověka a uvidíme, jestli mi k něčemu budeš. Jdeme! Hezky přede mnou.“

Vyklopýtal jsem bezmyšlenkovitě z té slepé uličky a nic jsem nechápal, protože můj mozek byl ještě na dovolené v tom druhém světě, kde nechodí podivně oblečené ženy a nekopají do opilců. Na ulici tam stála velká černá dodávka nablýskaná tak, že vypadala jakoby zrovinka vyjela z fabriky.
Otevřela boční dveře a postrčila mě dovnitř. Zakopl jsem o práh a nemotorně se svalil na podlahu.

Nechala mě tam ležet a sedla si nade mne. „Pro začátek bys mi mohl říct, jak se ti podařilo se takhle zřídit.“
„Pít!“ poprosil jsem.
Sáhla někam dozadu a podala mi láhev. Chutnalo to trochu nahořkle, ale každý další doušek odplavoval mou únavu a malátnost.
„Včera jsem se v baru setkal s takovou veselou partou a trochu jsme to přehnali, to je všechno.“
„Jenže já myslím, že ti někdo z té tvé party přidával do pití nějakou drogu,“ a s: „Dost, už ti to stačí!“ mi sebrala láhev od úst.
Přesto na mě těch pár loků mělo blahodárný účinek. Už jsem dokázal zaostřit a i myšlenky se mi začaly srovnávat. Podíval jsem se lépe na svůj doprovod. Byla svým způsobem velmi krásná, ale bylo na ní něco velmi znepokojivého a já v té chvíli nevěděl, jestli je to její bledničková tvář, nebo ocelový pohled černých očí.

„Měla byste mi říct, co jste vlastně zač a taky co chcete.“
„Nejdřív se vykoupeš a pak ti najdeme nějaké jiné oblečení.“
Už jsem se cítil natolik dobře, že jsem se vytáhl na sedačku a posadil se vedle ní.
Štítivě se odtáhla na druhý konec. Podíval jsem se na své oblečení. Měl jsem na sobě triko větší nejmíň o dvě čísla a umolousanou vestu. A ani plandavé kalhoty určitě nemohly být moje. Zapátral jsem v paměti, ale nic se mi nevybavovalo. Musel jsem toho nechat, protože mě z toho začala bolet hlava.

Vjeli jsme do lesíka na úzkou soukromou asfaltku a po chvíli do rozlehlé zahrady, které vévodil dům. Nebyl tak velký jako Bílý dům, ale jen o chloupek.
Samozřejmě jsme nešli předem, ale zajeli dozadu ke vchodu pro služebnictvo. Vešli jsme do chodby, která byla tak dlouhá, že se v dálce opticky zužovala. Otevřela třetí dveře a tam uprostřed místnosti stála obrovitá litinová vana s tlapama lva, co nejspíš pamatovala George Washingtona.

Otočil jsem se, ale moje tajemná společnice už byla pryč. Neváhal jsem ani vteřinu, shodil ze sebe šaty a hupsnul do té teplé voňavé vody. Už mě přemáhala dřímota, když se vrátila a přes opěradlo židle přehodila šaty. Už na sobě neměla tu kuklu a tak jsem v šoku zíral na tu záplavu vlasů barvy mědi. Zatáhla starobylý závěs, a zatímco jsem se utíral, začala povídat: „Můj dědeček je spisovatel. Vyšlo mu několik velmi oceňovaných románů…“
„To mu je museli dobře zaplatit, když si mohl pořídit takovej palác.“

„Ten dům je můj, píši romány pro ženy, aby jsi věděl a nepřerušuj mě.
Je to už starší pán a i když je pořád čipera, stále tvrdí že brzo zemře, ale předtím prý napíše své poslední velké dílo. Byla jsem zvědavá a tak jsem požádala, aby mi Nortemus jeho rukopisy nosil. Bylo to děsné, musela jsem je pracně opravovat, aby děj měl logiku. Navíc jsem pak neměla čas psát své věci a můj nakladatel už ztrácí trpělivost. Cítím, že děda ztrácí chuť k práci, poslední týden už nepíše vůbec.“

Plátěné kalhoty měly nohavice do zvonu a hedvábná košile barokní výšivky. Vypadal jsem v tom jak Elvis blahé paměti. Jen jeho rozměry mi chyběly.
„Asi bude nejlepší, když mi ukážete jeho pracovnu a vysvětlíme mi podrobněji, jak to u vás chodí.“
Rozhrnula závěs a kriticky si mě změřila.
Zaujal jsem postoj jako Travolta v Pomádě a zeptal se: „Mám si načesat patku?“
Poprvé se trochu usmála: „Brzo ti otrnulo. Nešaškuj a pojď.“
Pracovna byla v prvním patře a byla docela malá a útulná. Moje průvodkyně vysvětlovala: „ Děda je, jak se říká, noční pták, Začíná psát někdy kolem desáté večer a často pak tu sedí téměř do rána. Píše ve starém stylu, žádný počítač, nebo psací stroj, jen rukopis. Nortemus pak sem ráno přijde, vezme popsané listy a přepíše je.“

„Kdo je ten Nortemus?“
„Dědův starý přítel, prý jsi mu kdysi velmi pomohl, právě on mi tě doporučil.“
Teď se mi to vybavilo. Ošklivý případ ztracené dcery. Žila s jedním gangem. Našel jsem jí a přivedl domů. Za týden utekla znova a obrala ho o prachy. Dalo mi práci přesvědčit ho, aby to s ní vzdal.
„Zamyká váš děda při odchodu?“
„Ne!“ a znělo to trochu překvapeně a trochu dotčeně, „ v téhle části domu žije jen pár lidí, všichni už dlouho, jsme jak jedna rodina.“
Moc rád bych jí to věřil, ale moje zkušenost byla jiná. Malé hádky a drobné křivdy, které časem narůstají do obludných rozměrů. Až příliš často jsem se setkával s tím, že motivy některých činu se zdály být naprosto bizarní.
„Nebylo by nejsnazší pracovnu začít zamykat?“

„ O tom se dědovi ani nemohu zmínit.“
„Mohla byste mu tedy alespoň zkusit navrhnout, aby vždy tu část hotového rukopisu zamykal třeba do šuplíku tam do toho stolu.“
„Nevím, ale myslím, že ani s tímhle bych neuspěla. Poslyš, nejsem zvědavá na tvé rady, nebo myslíš, že mě tohle nenapadlo? Já od tebe chci, abys sakra přišel na to, co se to tu děje.“
Tahle dáma tedy uměla být hezky ostrá. Přemýšlel jsem v té chvíli, že odjedu, ale byl to jen okamžik. Tenhle problém mě opravdu zaujal.
Bylo na čase, abych se předvedl: „Tak si to shrneme. Váš dědeček do noci píše, pak rukopis nechá tady na stole a rán
o si pro něj přijde Nortemus, odnese ho k vám, vy ho upravíte a on ho pak přepíše. Ke ztrátě tedy dochází někdy pozdě v noci nebo k ránu. Jistě na noc vchod zamykáte, ale dům je velký, možná se sem někdo dostane z odlehlejšího místa.“
„Obýváme jen malou část domu, která je od zbytku oddělena. Dříve jsme to pronajímali bohatým cizincům, ale pak nebyl zájem a tak to postupně předělávám na hotel.“
„ A co ta chodba dole?“ cítil jsem, že je potřeba, abych na chvíli odvedl řeč jinam.
„Ach ta!“ zasmála se, „to je jen perspektivní kresba. Žert bývalého majitele.“

Nahlédl jsem do vedlejší místnosti. Byla to skromně zařízená ložnice a za ní obdobně spartánsky vybavená koupelna.
Vyšel jsem na chodbu a ukázal na dveře naproti.
„ To je část, ve které bydlí Nortemus. Je stejná jako ta dědova a támhle ( ukázala na druhou stranu) je můj byt a naproti pokoj pro hosty.“
„Mimo vás tří, kolik je tu ještě lidí?“
„Dvě kuchařky, dva zahradníci, co se pak v zimě starají o kotelnu, ti tu střídavě jsou i přes noc v pokojích dole, ale ti všichni tu pracují už víc než pět let.“ Neznělo to již tak sebejistě jako prve.

„Předpokládám, že kuchařky a zahradníci sem nahoru příliš často nechodí, že?“
„Vlastně vůbec ne, z kuchyně je nahoru výtah. Sem chodí jen ty uklízečky. Jsou to dvě dívky z blízké katolické školy, které si tím přivydělávají.“
„…. A ty sem chodí nejspíše pozdě odpoledne, že?“ dodal jsem.
„ Je to opravdová záhada co?“
Změnil jsem téma: „ O čem vlastně je ta kniha, kterou váš dědeček píše?“

„Popravdě jsem byla obsahem knihy zklamána. Děda o ní dlouho předem vykládal s velkým nadšením. Jak už jsem říkala, já byla hrozně zvědavá a natěšená, ale pak, když jsem začala číst první stránky rukopisu, přišlo zklamání. Nešlo o jednotný děj, ale spíše jen o jednotlivé příběhy rytíře a jeho sluhy, který podobně jako Don Quijote prožívá různá dobrodružství. Ten děj se mi zdál takový nedotažený a nepravděpodobný, postavy jen načrtnuté, nepropracované. A tak jsem na tom začala pracovat. Nejprve jsem opravovala některá, podle mě nejslabší místa, ale jak děj pokračoval, tak jsem musela měnit celé pasáže.“

„Myslím, že nejlepší bude, když si s oběma pány popovídám. Kde vlastně jsou?“
„Odjeli na nějakou výstavu motýlů, jistě se pak někde zastaví na oběd, takže dorazí nejspíš až odpoledne.“
Poklepala si ukazováčkem na rty: „Když nad tím přemýšlím, tak se sem opravdu nikdo cizí nemohl dostat, takže to může krást jen Nortemus! Kdo by to byl do toho dědka řekl? Starý přítel rodiny? Phe! Počkej! Já ti dám, až se vrátíš!“
„Jestli vám to nebude vadit, tak bych si s nimi opravdu nejprve rád popovídal a pak uvidíme.“
„No dobrá.“ Neznělo to zrovna nadšeně.

Když říkala to o tom, že oba pánové budou někde obědvat, uvědomil jsem si, že jsem od rána ještě nic nejedl a začalo mi kručet v žaludku. Pokusil jsem se ty zvuky potlačit, ale žaludek si stále vedl svou.
„Pojď dáme si něco k snědku,“ navrhla. Vděčně jsem to přijal.
Seděli jsme v pokoji pro hosty, já se spokojeně ládoval řízkem velkým jako hřiště a ona rozvíjela dál svou teorii o tom, že spis krade Nortemus a plánovala, co všechno s ním udělá.
Jenže jak já jsem ho před několika lety poznal, tak Nortemus určitě nebyl zloděj. Už jsem měl svou představu, ale pro tuto chvíli jsem jí nechal mluvit. S plným žaludkem se dostavila ospalost a já její hlas vnímal jen napůl. Konečně jí došla řeč a odešla s tím, ať tam počkám, než se oba pánové vrátí.

Ještě jsem požádal o kávu a pak jsem tam seděl u okna, díval se na zahradu a přemýšlel nad tím, jak tohle vyřešit.
Konečně jsem uslyšel hlasy přicházejících. Vyšel jsem na chodbu. Nortemus se vůbec nezměnil. S pečlivě ulízanou patkou a ocelově šedým knírkem vypadal tak trochu jako padouch z filmů třicátých let. Hned mě poznal. Vrhl se ke mně, ramploval mi pravicí a nadšeně mě představoval svému příteli. Spisovatel byl mohutný muž tak trochu Dumasovského typu a shlížel na mě se směsicí zvědavosti a nedůvěry a Nortemus kolem něj pendloval jako satelit.

„Pojďte- pojďte ke mně.“
Sotva se za námi zavřely dveře, hned se na mě obrátil: „ Pana Waterlanda jistě nemusím představovat. Světoznámý spisovatel historických románů…. “
„Ne počkej, známý možná, ale nevím, jestli světově, to přeháníš.“ vskočil mu do řeči Waterland, „Měli bychom se nejdřív tady panu Winterovi omluvit a vše mu vysvětlit.“
„No já vím, že býváte častým hostem v tom nos stop bistru U zvonu a tak jsme tam poslali našeho zahradníka, aby se s vámi napil a přitom..“ lezlo z něj pomalu.
„…. mi do pití dal nějakou drogu co?“ doplnil jsem a začínal jsem na ty dva být pěkně naštvaný, „ a pak mi ještě sebral oblečení a doklady a nechal mě válet mezi odpadky v hadrech.“

„Jen uspávací prášek. A všechny vaše věci máte u nás bezpečně schované. Prosím uklidněte se, já vám to vysvětlím.“
„Tak na to jsem moc zvědav, ale rychle, dochází mi trpělivost.“
„Bylo to nutné. Potřebovali jsme, aby si Viktorie myslela, že jste naprosto neschopný.“ začal Nortemus.
„Počkej Harry, vyprávíš to od prostředka. Musíme začít jinak.“ vstoupil do toho opět Waterland.
Měl jsem opravdu v té chvíli chuť se otočit a jít pryč, připadalo mi, že tihle dva jsou nějak pomatení a dalo mi práci udržet se v klidu.

„Já jsem kdysi psal historické romány,“ začal Waterland, „vždycky jsem se snažil o maximální věrnost, víte? Hledal jsem všemožné prameny informací, bádal jsem archívech, ale teď jsem chtěl začít psát něco úplně jiného. Něco, kde by bylo dobrodružství, někdy bláznivá příhoda a taky humor. Něco úplně volného, bez nároku na realitu. Chtěl jsem se tím jen bavit, chápete? Moje vnučka Viktorie mě požádala, jestli by si to, co napíšu, mohla přečíst. Tehdy jsem v tom neviděl nic špatného, ale jen do té doby než mi tady Nortemus nepřišel říct, že některé části mění a přepisuje. Já vím, měl jsem za ní jít hned a prostě jí to zakázat, ale neudělal jsem to a vím, byla to chyba. Krom toho, už jste se s ní seznámil, tak víte jaká ona je. Je s ní velmi těžké vyjít po dobrém. Místo toho jsem zbaběle do svého bloku vložil průklepový papír, psal dvojmo a kopii si nechával. Jenže když začala měnit celé stránky tak tady Nortemuse napadlo…“

„Nás oba společně napadlo….“ozval se jeho přítel.
„Dobrá, tak nás oba společně napadlo, že budeme předstírat, že rukopisy někdo krade. Jenže Viktorie hned chtěla volat polici a to jsme jí museli vymluvit a tak jí Nortemus řekl o vás…“
„Pořád ještě nechápu, nač mě potřebujete a proč jste ze mě museli udělat opilce.“
Podívali se na mě soustrastným pohledem dospělého, který vykládá dítěti samozřejmé věci: „ Protože potřebuje, aby jste teď hledal spis, který nikdo neukradl a honil zloděje, který neexistuje. To je přeci jasné ne?“
Jim to bylo jasné, mě ne, ale jejich naivní upřímnost byla naprosto odzbrojující. Dva staříci, a jedna dominantní slečna. Nešlo odmítnout.

„Myslím, že by bylo lepší, kdyby jste vy dva přišli zamnou a vysvětlili mi, co chcete.“
„..jenže to by nebylo autentické. Mohla by poznat, že to hrajete.“
„Ale takhle, zatímco jste byli pryč, jsem jí přesvědčil o tom, že to nejspíš udělal někdo z domu a ona si vzala do hlavy, že jste to byl vy.“ otočil jsem se na Nortemuse. Nemohu to tvrdit s určitostí, ale zdálo se mi, jakoby se scvrkl a pobledl.
„Nechte mě přemýšlet.“
Netrvalo to nijak dlouho a měl jsem hotový plán. Lhaní mi šlo vždycky ze všeho nejlíp. Stačí hrubá kostra a zbytek už je otázka improvizace.
„Tak dobrá, pomůžu vám. Pamatujete jak si v knížkách Hecule Poirot vždy sezve všechny do jedné místnosti, vypráví různé teorie a často postupně obviní všechny a nakonec jako eskamotér vytáhne z rukávu to správné řešení?“

„Ano. Co máme dělat?“
„Stačí, když budete se vším souhlasit. Jdeme do vaší pracovny.“
Nortemus se na Waterlanda podívat pohledem: vidíš, já jsem ti to říkal, a oba viditelně pookřáli.
Vešli jsme do pracovny, popadl jsem první předmět, který mi přišel do ruky, rychle jsem přistoupil k oknu, otevřel ho a vyryl do omítky venku dvě rýhy.
„To byla váza z dob dynastie Ming.“ hlesl Waterland.
„Za to, že za vás dva řeším šlamastiku, kterou jste způsobili, je to malá cena a ostatně, nic moc se zase nestalo. Jak se tady odřel lak na dně, je vidět nápis Made in China. Dojděte pro vaší vnučku.“

Majestátně vešla dovnitř, opřela se o sekretář, založila ruce na prsou a shlížela na mě trochu zvědavě a trochu přezíravě. Vžil jsem se do role a začal:
„Slečno Viktorie, požádala jste mě, abych se pokusil vyřešit otázku, jak se ztrácejí tady vašemu dědovi části jeho rukopisů a kdo to má na svědomí. Společně jsme došli k tomu, že to musí mít být někdo z domu a podezření padlo tady na pana Nortemuse…..“

Viděl jsem jak je napnutá jako šelma před skokem a tak jsem rychle pokračoval:
„….jenže to byl omyl. Vy jste mi totiž v prvé řadě neřekla, kdo váš děda je a totiž, že je to proslulý spisovatel. Především mi chyběl motiv takové loupeže. K čemu by někomu cizímu byly části, které nedávají celý děj? A tady máme motiv. Různé věci slavných lidí jsou totiž předmětem zájmu mnoha sběratelů. Třeba text písně Boba Dylana, napsaný na ubrousku v restauraci, byl nedávno vydražen za statisíce. ( samozřejmě jsem si to v té chvíli vymyslel)

„Dále jste asi nevěděla, že váš děda téměř pravidelně otevírá zde toto okno a to i za chladnějšího počasí, protože má pocit, že je zde vydýchaný vzduch a lépe se mu pak pracuje. Sám mi potvrdil, že pak se stává často, že okno po odchodu do ložnice zapomene zavřít…( Waterland horlivě přikyvoval) a hle co jsem objevil.“
Jako správný iluzionista jsem přešel k oknu, otevřel a pokynul jí: „Podívejte!“
Trochu nedůvěřivě přešla k oknu a podívala se na rýhy.
„Je to jasné, někdo sem opakovaně přistavil řebřík a odnesl části rukopisu.“
¨
Poodešla a dívala se na nás trochu podezřívavě. Viděl jsem, že není tak docela přesvědčená a jen doufal, že se oba staří pánové za mnou tváří dostatečně zkroušeně.
„Měli by jsme zavolat policii, aby to prošetřila, už jsem to říkala dříve.“ mluvila skrz mě na dědu.
„Dovolím si nesouhlasit. Policie by lupiče jistě vyplašila a rukopisy jsou již nepochybně v rukou nějakého překupníka. Jestli dovolíte, díky svému povolání, mám mezi místní galérkou nějaké kontakty. Opatrně se poptám a pokusím se chybějící části získat.“

„Vám,“ obrátil jsem se na Waterlanda, „ ovšem nezbude patrně nic jiného, než chybějící části napsat znova. Doporučoval bych alespoň na čas najmout nějakou bezpečnostní firmu, která by vám to tu ohlídala. Také by jste měl být důslednější v uzavírání okna.
A bylo by lepší rukopis zamykat někam na bezpečné místo a Nortemus ať ho přepíše, až to bude celé. Jen tak pro jistotu “
„Tady slečna,“ obrátil jsem se na Viktorii, „jistě pochopí, že tato bezpečnostní opatření jsou nutná a bude jistě krotit svou zvědavost a počká, až kniha vyjde.“

Moc dobře jsem si uvědomoval, že to co říkám je naprostý blábol, ale fungovalo to… alespoň pro tuto chvíli. Neprotestovala, kývla na souhlas, otočila se a odkráčela. Nevím, jestli tomu uvěřila, nebo jí to moje plácání otrávilo, podstatný byl výsledek.

„Wintere, byl jste úžasný,“ vrhl se ke mně Nortemus nadšeně, „jak se vám odměníme?“
„Pro začátek by jste mi mohli vrátit moje věci a pak si promluvíme o dalším…!“

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )