Vincent se na tu soutěž opravdu těšil. Šlo mu o to, jako těm druhým, stejně neznámým jako on, že se na ně štěstí usměje. Ne zrovna štěstí ve formě nějakého odborníka, kterému se dílo zalíbí - však to znáte, jak to v takových soutěžích chodí. Ne že by díla těch méně nadějných byla tak špatná, právě naopak, ale první místa byla vyhrazena umělcům známým, takzvaně zasloužilým, většinou už i vysloužilým. Ovšem, určitá možnost tu přece jen je; výstava bude ještě dlouho otevřena a třeba se najde nějaký mecenáš, který si
všimne nového talentu a dostane nápad, jak na něm vydělat. Ještě lepší by byla mecenáška, pokud možno zamilovaná, ale o tom při Vincentově postavě - a hlavně obličeji - nemohlo být ani řeči. I když jsou známy případy, že se žena zamiluje i do hrbáče vzhledu zvoníka Quasimoda.
Ani nedoufal, že by si ho všiml nějaký kritik, který by v momentální slabosti nebo silném opojení alkoholem chtěl udělat dobrý skutek a napsal o Vincentovi alespoň něco neutrálního - kritici přece nikdy pochvaly nepíší, ty si schovávají jen pro sebe. Koneckonců, i kdyby ho hodně zepsul, pořád by to byla dobrá reklama, lepší než to mlčení, které ho provázelo posledních pár let, vlastně od té doby, kdy zjistil, že ho to táhne k sochařině.
Když Vincent uvážil, že jeho šance na výhru jen díky protekci jsou prakticky nulové, rozhodl se pro něco stejně nemožného. Rozhodl se, že se prosadí jen vlastní zásluhou, svým uměním a ničím jiným.
Pravda, občas prodal některá svá díla, za cenu, která sotva zaplatila výdaje na materiál a rentu za jeho, poměrně asketickou, garsonku. Ateliér vlastně ani neměl, k tomu účelu mu půjčoval jeho přítel část svého skleníku, kde sice bylo v zimě chladno a v létě dusno, ale zato to bylo zcela zadarmo. Modelky by mu tam stejně nepřišly - bylo tam ze všech stran vidět - ale staří dědové se na sezení docela těšili. Občas jim totiž koupil láhev vína, kterou většinou hned na místě vypili a pak tam usnuli, přímo v židli. A v tomto stavu strnulosti byli opravdu výbornými modely; lepší sia ni nemohl přát.
Takové sošky se ovšem neprodávaly moc dobře a tak raději modeloval po paměti, takové ty mladé, běžící, roztoužené dívky a v duchu se ptal, proč s ním žádná nevydrží. Napadla ho i hříšná myšlenka, že kdyby měl trvalou milenku, měl by pak vlastně i modelku a ještě navíc levně, ale hned tu myšlenku zapudil. Jak by mohl uživit ještě ji, když ani ne sebe? Pravda, občas k němu chodila do
garsonky Ginette, ale to vlastně jen když se pohádala se svým Marcelem, což bývalo - naštěstí pro Vincenta - dost často. A bylo to její tělo, které pak pořád, už jen tak z vlastní paměti, modeloval ve svém skleníku.
Když někdy takovou sošku prodal - musela mít ovšem hodně provokující pózu - hned šel a zakoupil pár lahví vína; ne pro sebe, ale pro své dědky, na kterých se učil detailovat
portréty a busty. Většinou to byly tváře zdeformované stářím a chlastem, ale jejich rysy dobře vystihovaly jejich minulý život, teda něco, co vlastně potřeboval. Až jednou si přivedl s sebou do skleníku dědu, jehož tvář se mu svou zvláštností opravdu zalíbila. Ten sice láhev vína odmítl, dal si jen skleničku, ale zato k ní snědl na posezení celou
večeři, kterou měl Vincent připravenou pro sebe.
Přicházel pak sedět a večeřet častěji a sochař cítil, že konečně něco tvoří a ještě víc: že mu to opravdu jde, že to skutečně umí. Dokonce se i spřátelili. Jean Guy - tak se ten stařec jmenoval - býval kdysi námořníkem, ale jako u jiných zaměstnání, přišel i tam úpadek a byl bez práce. Pravda, ani když dělal, nemělo to jeho řemeslo zlaté dno; snad jen to mořské.
Vyprávěl Vincentovy různé příhody, co se mu na moři staly a tak jim čas rychle utíkal. Po několika pokusech, které Vincent zase hned zničil, protože cítil, že dokáže udělat něco mnohem lepšího, se mu konečně podařilo najít, co vlastně chtěl. A na tom portrétu pak pracoval pořád, až ho úspěšně dokončil. Za poslední peníze nechal bustu vypálit v peci a přinesl si ji do
garsonky. Několik přátel ho navštívilo a všichni sochu obdivovali - měla v sobě
něco, co mluvilo ke každému. Léta na moři, na tom krutém moři, o kterém přesto mluvil s netajenou láskou, totiž vymodelovala rysy Jeana Guy do téměř neuvěřitelné a už na první pohled uchvacující krásy. A i ta láska k moři tam byla nějak zakódována. Byla to ostatně jediná, která starému muži ještě zbyla. Žena ho kdysi opustila, tak jak se to někdy u žen námořníků stává. Jejich jediný syn utekl za hranice a sloužil na lodi, která byla torpedována německou ponorkou a to tak dobře, že to nikdo nepřežil. Přesto to Jean Guy moři nevyčítal a nakonec už ani ne těm Němcům, neboť jak se dozvěděl později, posádka té ponorky se za nějakou dobu také připojila k těm, co už díky jí odpočívali na dně mořském.
Není divu, že měl Vincent ke svému portrétu Jeana Guy zvláštní, téměř milostný vztah. Podařilo se mu opravdu něco, co se i nadanému umělci stává nanejvýš jednou v životě: vydat ze sebe to nejlepší. Když ale přemýšlel, které galerii by měl bustu nabídnout k prodeji, cítil, že se od ní nemůže odloučit - jako by k němu přirostla, jako by byla částí jeho osobnosti. Ale na druhé straně chtěl, aby ji i ostatní lidé mohli ocenit, obdivovat - a proč to nepřiznat - i samotného umělce, který ji vytvořil. Vincent už delší dobu přemýšlel, že by se
zúčastnil nějaké výstavy, protože tam si umělec může udělat jméno lépe než kde jinde, ale zatím cítil, že neudělal nic, co by opravdu za to stálo. Teď se situace změnila - vytvořil něco, za co by se nemusel stydět i ten nejlepší sochař.
Ovšem samotné dílo nabývá v očích veřejnosti cenu, až když si ho opravdu někdo všimne. Bohužel si ho ale většinou všimne, až když nabývá cenu a tak je to začarovaný kruh, ze kterého se hodně dobrých umělců ani nedostane. Vincent měl teď ale něco, o čem si myslel, že opravdu by mohlo prorazit zeď nevšímavosti. Cosi mu říkalo, že to tak prostě musí být - a tohle byla příležitost, jejíž promarnění by si pak celý život vyčítal. Náhoda mu hrála do ruky: akademie vypsala celostátní soutěž s několika kategoriemi. Jedna z nich mela námět "život"; námět, který byl natolik široký, že se tam hodilo všecko a přesto tak úzký, že by ho portrét Jeana Guy vystihoval jistě nejlépe ze všech přihlášených děl. A tak se Vincent zapsal do soutěže a opatrně odvezl bustu na výstaviště. Až do otevření výstavy se pak dvě noci ani pořádně nevyspal, tak byl napjat očekáváním.
Soutěž byla slavnostně otevřena a ač byl Jean Guy - vlastně jeho portrét - umístěn až na konci místnosti a to ještě v rohu, určitou pozornost vzbudil. Ne tak velkou, jak Vincent očekával, ale vysvětloval si to tím, že na výstavu přichází kromě znalců umění také hodně snobů, kteří opravdové umění pochopitelně ani poznat nemohou. Postával v opačném rohu místnosti a sledoval reakce těch, kteří se zastavili u jeho busty. Někteří to brali popořádku a oceňovali každé dílo zvlášť - ti většinou postáli u každé sochy stejnou dobu a z jejich poznámek k druhým bylo možno posoudit, jak to či ono dílo oceňují. Jiní - a těch bylo víc - prostě jen tak přešli, ani se věcmi v rohu nezdržovali. A ještě jiní - těch bylo také hodně - chtěli sice také přejít, ale něco je zarazilo, zastavili se a dlouho na bustu hleděli, jako by tam něco hledali. Pak se vzpamatovali, zakroutili hlavou a odešli, aniž by přišli na to, co to vlastně bylo, co je přinutilo se zastavit. Dost bylo i těch, kteří sice přešli, ale pak se přece jen vrátili zpět a zahleděli se na tvář starého muže, jako by je fascinovala.
Druhý den v poledne měly být vyhlášený výsledky soutěže. Vincent ovšem hned ráno na výstavu nešel - už prostě to napětí nemohl vydržet. Šel radši do parku a procházel se po něm, ale kdybyste se ho ptali, jistě by nemohl říci, kudy vlastně všude chodil. Naděje a skepticizmus se v něm střídaly skoro s každým krokem; to jak si pořád odhadoval, zda mu nějakou cenu dají, nebo ne. Pravda, dost lidí si portrétu všimlo, ale jaké procento? Když se konečně dost natrápil, zjistil s hrůzou, že má co dělat, aby ještě stihnul prohlášení vítězů.
Doběhl tam i tak už trochu pozdě. První dvě ceny už byly uděleny a to tak, jak se dalo očekávat - tu první dostal jeden známý sochař, kterého nejen inspirace, ale i samotné umění už dávno opustily a ta druhá ovšem sochařce, o které se vědělo, že s ní chodí předseda poroty. To ale Vincenta nezajímalo, čekal jen na svou kategorii. A zatím ohlašovali další výherce, kteří vystupovali na pódium, přebírali ceny a předháněli se v děkování všem , kteří jim byli nějak prospěšní.
Pak přišel očekávaný okamžik. Ale zase přešel, protože to nebyl Vincent, jehož jméno vyvolali. Ani při druhé či třetí ceně. Vincentovi se zatmělo před očima: tolik přece doufal, že mu tentokrát bude náhoda přát. Už chtěl odejít, i když ještě neodhlásili poslední kategorii, když hlasatel na podiu prohlásil, že má ještě zvláštní oznámení: během ranní prohlídky se stalo, že shodou náhod jeden z porotců nešťastnou náhodou upadl a srazil bustu - Vincentovu bustu - na zem, kde se rozbila. Stalo se to sice až potom, kdy už porota své ocenění ukončila, ale onen gentleman se rozhodl, že její hodnotu sochaři vynahradí. Společnost tedy vypsala Cenu Útěchy a ta byla udělena, i s poměrně malou sumou, právě Vincentovi.
Hned také zavolali Vincenta na podium, kde mu pak předali peníze a narychlo slepenou bustu. Všichni čekali, že něco řekne, ale řeč, kterou si předem připravil pro případ výhry, se ovšem na tuto situaci vůbec nehodila. Smutně hleděl na zničenou, zdeformovanou hlavu Jeana Guy, na krásu, která byla rozporcována a slepena, zabita a balzamována, ale kterou už nebylo možno nijak oživit. Díval se do tváře námořníka, který ztratil vše, nakonec i svou tvář. Tvář, která pamatovala štěstí, to když se oženil se svou velkou láskou, i bolest, když mu odešla. Radost, když se mu narodil jeho jediný syn, i utrpení, když se dozvěděl, že přišel o život. Vincent si najednou uvědomil, že pořád vidí tu jinou, tu pravou tvář, jejíž obraz ho už nikdy neopustí. Tvář, kterou se mu už ale také nikdy nepodaří vymodelovat znova.
Vincent natáhl ruku s penězi a podal je zpátky hlasateli, který je nechápavě předal předsedovi poroty. Pak přistoupil k mikrofonu a řekl: "Děkuji vám, ale raději dejte tuto cenu někomu, kdo tu útěchu skutečně potřebuje, třeba zrovna tomu vašemu štědrému porotci." Pak uchopil tu slepenou bustu a políbil ji na čelo, rozevřel ruce a nechal ji dopadnout na zem, kde se opět rozbila - podruhé a naposled.