Autor : ©J.B.Hurych
Název : VĚDOMOSTI OBOHACENÉ PRAXÍ.


Toto je jedna kapitola z knihy INŽENÝRSKÉ HISTORKY, která je ke stažení zdarma z naší knihovny jako zip nebo PDF


VĚDOMOSTI OBOHACENÉ PRAXÍ.

Zatím jsem teda ještě na cestě s Čedokem do Londýna, údajně si prohlédnout vybombardované anglické Coventry - o čemž jsem musle slíbit že budu vyprávět i oficírům na libeňské vojenské správě. Proč? Musel jsem tam totiž zajít, aby mi jakožto záložnímu oficírovi podepsali "povolení vycestování" a já zase podepsal můj příslib "opětného přicestování " - jinak řečeno, jednalo se mnou tak, jako kdybych se už jen tím, že jsem se narodil v Čechách, dopustil smrtelného hříchu. A já zase předstíral, že se rozhodně vrátím.


V Anglii jsem si hned požádal o dočasný pobyt a povolení pracovat. Pak jsme si prohlédl s Čedokem v klidu hrady a zámky a těsně před odjezdem na letiště jsem zmizel v londýnském Undergroundu (jak tam říkají Metru). Co budu dělat, to jsem ještě nevěděl, ani to, že nakonec jsem byl rád, že jsem mohl umývat okna ve výškových budovách. Těšilo mě, že to byla opravdu práce na vysoké úrovni :-).
Chtěl jsem sice dělat elektrikáře, ale musel bych dostat licenci a koupit si bedýnku s nářadím, na což jsem neměl dost peněz. Nu a bez práce bych si zase na tu bedýnku nevydělal. Skoro půl roku jsem tak pilně umýval okna a ač mě na tuto práci fakulta zrovna moc dobře nepřipravila, přece jen jsem se stačil uživit a ještě si našetřit na letenku do Kanady. To už jsem ale měl i toužebné povolení k emigraci do Kanady. . .

Přistál jsem v Montrealu a hned první týden jsem volal do Hamiltonu, do firmy General Electric, se kterou jsem si už v Anglii dopisoval. Pozvali mě hned na intervjú. Zaplatili mi letenku z Montrealu do Hamiltonu, pozvali mě na oběd a strávil se mnou krásné tři hodiny, než jsem se mohl konečně zeptat, kdy bych mohl nastoupit. Řekli mi, že momentálně nemají "opening", teda volné místo. Na můj dotaz, proč si mě teda pozvali, mi řekli, že si takhle vytvářejí předem zásoby lidí, až teda v budoucnu budou mít ten "opening". Pěkně jsem jim poděkoval a vrátil se smutně do Montrealu.

To už jsem tušil, že to s tou prací nebude tak snadné: jako inženýr bych musel být nejprve profesionálem, tj. členem Quebecké Asociace Profesionálních Inženýrů - jen ti vám dají ten pravý titul "P.Eng" a osobní razítko s vaším číslem. Ovšem nestačí požádat, ještě je třeba na to udělat zkoušky :-).


Pražskou Techniku, které tam už tehdy říkali Karlova Univerzita - jejíž částí částí defakto byla, i promoci jsme měli ve starodávném Karolinu - tu mi uznali hned, ale kapitalistické finance, něco o ekonomii a jiné vedlejší předměty jsem si musel nastudovat a jít ke zkoušce.

Ještě na mě chtěli zkoušku z francouzštiny - vyšel zrovna zákon, že každý inženýr musí umět i francouzsky - ale tomu jsem se vyhnul, protože jsem honem zažádal o dočasné členství a tři roku je pak tahal za nos příslibem, že tu zkoušku jednou udělám. Když už se to nedalo dál prodlužovat, našel jsem si, že kanadští občané jsou toho ušetřeni. Občanem jsem se tehdy právě stal a tak utřeli nos. Bylo to ironické: v Quebeku nám říkali tehdy "anglosaská menšina", ačkoliv v severní Americe je to právě francouzština, která je opravdu jazyk menšinový :-).


Angličtina je ovšem jazyk pracovní a to nejen v Kanadě, ale po celém světě. Vysvětloval jsem jim, že za války jsem se musel učit německy, pak rusky, ale proč se musím ještě učit francouzsky, když jsem ve svobodné zemi? Naštěstí tam bylo dost firem, kde se mluvilo anglicky - alespoň v kancelářích. I politici "osvobozeného Quebeku" nechali svoje děti raději studovat v Anglii - tak malou důvěru měli ve francouzské školy a použití francouzštiny v biznysu vůbec.

Prvé dva roky jsem tedy dělal jako technik, a to u malé firmy, která dělala levně projekty, které by jiné, větší firmy, zbytečně předražovaly. Dělal jsem návrh, výzkum, testing, nakreslil schemátko a bylo -li třeba, ještě navrhl tištěný spoj, případně hledal chybné zapájení součástek - protože, proč to nepřiznat - holky na lajně často dělaly chyby. Ač nás techniky tvrdě vykořisťovali, zásady manadžmentu tam měli čistě socialistické: tvrdili mi například, že to jsou ony holky, co nás živí a proto musíme my technici dělat přesčasy zadarmo. Navrhl jsem jim tedy, ať nás propustí, že na tom firma hrozně moc vydělá. Div mi tehdy neřekli: "soudruhu, takhle nemůžeš mluvit". Ale neřekli, byli jsme přece jen ve svobodné zemi, tam se může říkat vše a ignorovat to také.

Ale to mi momentálně nevadilo: plat byl slušný, úvazek plný a neplacených přesčasů habaděj:-). Co mi vadilo byl můj nedostatek zkušeností s takovým druhem práce. Občas jsem musel sice vzít i páječku do ruky - nu proč ne, býval jsem kdysi radioamatér. Horší to bylo s novými elektronickými součástkami, které v té době rychle přibývaly: nikdo nevěděl, jak pracují. Můj šéf ovšem propagoval právě aplikace s těmi, ještě když ani stále ty nové, i když nebyla k sehnání oficiální data a popis.


Jednou jsem dokonce přišel za ním s prohlášením, že kvitám, jinak řečeno dávám výpověď. A problém? Nový programovatelný unijunction tranzistor, který jsem měl použít jako časovací obvod. Pak se totiž muselo čekat několik minut, než se vědělo, zda to odčasuje anebo ne. To při práci hrozně zdržovalo a když jsem konečně vychytal mouchy a vše pracovalo, přijdu do práce a hele, nejde to! A ne a ne najít chybu. Šéf mi ovšem poradil, abych tomu dal ještě jeden den, byl to člověk štědrý.

Štěstí mi přálo: chyba nebyla v aplikaci, ale byla to vadná sonda k osciloskopu. Ano, byla vadná - měl plazivý proud, zatěžovala moc obvod a časovací timer nechtěl odčasovat. Podezříval jsem to už od začátku a třikrát jsem tedy sondu vyměnil za jinou a když to také nešlo, hledal chybu u jinde. Když jsme ji nenašel, rozhodl jsme se kvitnout. Ten drhý den mi ale náhoda přála: Moji líní kolegové ty vadné sondy prostě nechávali na věšíku, přestože věděli, že ze čtyř byla dobrá jen jedna. Měli ji tajně označenou a to já nevěděl - a sama pravděpodobnost, že ze 4 sond budou hned 3 vadné, byla prostě neuvěřitelná. Navíc když to předtím chodilo protože jsem - zase zcela náhodně - používal tu jedinou dobrou sondu.

Sama právě tato aplikace byla dost zajímavá: šlo o to, zastavit pumpu, kterou se plnila speciální pěna do sedadel do aut, při jejich výrobě. Ta pěna ovšem rychle tvrdla a při porušení hadice od pumpy by se místnost, kde se to dělalo, brzo naplnila pěnou, která byla pod tlakem. Personál by prostě ani nestačil utéct. Náš obvod měl zjišťovat tlak v hadici a včas - po tom odčasování - zastavit motor k pumpě. Představte si, co by se stalo, kdyby timer neodčasoval! ironie byla v tom, že šlo klidně použít obyčejné časovací relé, ale náš vedoucí inženýr to chtěl s elektronikou :-).


Vůbec mi šéf dával dost nemožné úkoly a já jich kupodivu většinu vyřešil. Dodnes nevím, zda věděl, že to jde nebo zda mi tolik důvěřoval :-). Také je ovšem možné, že o problémech ani moc nepřemýšlel. A já tak pomalu nabýval tu správnou zkušenost, která obohacovala vědomosti, které jsem kdysi nabyl ve škole. A kruh se uzavřel: zjistil jsem, že jen správná souhra obou dávala maximální výsledky. Také zkušenost o líných technicích nebyla k zahození, když jsem jim - později, jinde a jiným - dělal zase manažéra já.


Jedna historka mě poučila o správném poměru znalostí ke zkušenostem. Opravoval jsem zrovna skříně, které nám vadné přicházely zpět od zákazníka. Vzal jsem si schema, měřák, udělal dvě, tři měření a většinou jsem hned vadu našel. Viděl to jiný technik a říká mil: "S tím se nezdržuj, to je vadná dioda D79 - ta totiž odchází nejčastěji." Získal jsem tím opravdu dost času, to je vždy při opravách bonus výhoda. A tak když pak přišla skříň jiného typu, pln naděje jsem zase běžel k tomu opraváři.

Ten mě ale zklamal: "Tuhle skříň jsem ještě nikdy nedělal," řekl a já zase musel vzít schemátko, měřák a po třech, čtyřech měřeních jsem chybu našel. Bohužel zrovna ale to mi pak moc nepomohlo: ta skříň mívala až šest těch různých, "nejvíce vadných součástek" a jejich postupná výměna by trvale déle než to moje detailní měření :-).

Nejhorší byly opravy, kde nebylo schemátko k sehnání nebo kde se zatím v designu či přímo u zákazníka provedlo plno změn, které se "zapoměly" zapsat. I to jsem postupem času zvládal a zkušenosti sdílel s ostatními techniky - tady kupodivu u nich lenost nebyla, šlo nám všem přece o job. Velice často jsem také jezdil "do pole", nastavoval automatické linky a často jsem si musel vymyslet i vlastní metody troubleshootingu, abych vůbec našel, proč to nechodí. Tam už nebylo koho se ptát a zkuste telefonem najít večer toho pravého, kdo to ví!


A operátorům, co obsluhovali stroje se také vždy nedalo věřit. Vzpomínám na jednu příhodu, která mi dala dost zabrat. Nejčastější linky, které jsem opravoval, byly na výrobu papíru či textilu. Například navíjení bavlny na špulky, kde naše zařízení registrovalo počet utržených chuchvalců bavlny, indikující jednu přetrženou nit na jedné ze sto špulek - tolik se jich totiž současně navíjelo na jedné mašině. Taková porucha by vedla k případnému zadření systému, ale naše "krabička" to zaregistrovala a včas vypla. Zkušená pracovnice pak našla vadnou špulku během několika okamžiků a nit nastavila (za chodu, zastavila jen tu jednu špulku).

Jenže najednou to začalo zastavovat moc často a zbytečně. Na místě nešlo zjistit proč to tak je, byl tam hluk a vedro. Navíc některé naše krabice pracovaly docela dobře. Nechal jsem je všechny odvézt do naší dílny, kde se chovaly všechny stejně, tj. pracovaly dobře. Jediný faktor - velký šum v usměrňovači - byl také společný.

Když jsem ho uměle zvětšil, začaly všechny jednotky pracovat s chybami. I vyhladil jsem šum v napájení kondensátorem, oparvil pár zkušebních krabic a zavezl je vyzkoušet k zákazníkovi. Poruchy přestaly i nechal jsem teda vylepšit všechny krabice . Dílevodoucí v textilce nikdy nepochopil, proč jsem to udělal i u těch, co pracovaly, říkal, že to bylo zbytečné. jenže nebylo: při závadě se t musela dát jiná krabice a kdyby nepracovala, byly by to velké prostoje. jen to, že už se pak ani jednou neobjevilo falešné zastavení, to ho umlčelo. No chtrost nejdsou žádné čáry, ale pravda, chce to mozek.


A ještě jedna historika "od linek" . Zavolali mě jinde, že obvod ztratil kalibraci, že totiž nominální otáčky válce na txtil, které byly vždy na 75 dílcích nastavovacího diálu, tedy knoflíku, jsou teď poloviční. Přezkoušel jsem celou elektroniku, vě bylo v pořádku, až na ten diál a byl bych to snad i vzdal, kdyby mě nenapadla spásná myšlenka: pracovalo se tam totiž na dvě směny.

Povídám: "Nebyl ten knoflík poněkud volný?"
"Jo", povídá ten operátor, "byl, ale už je OK."
"Vy jste ho utahoval?"
"Já ne, ten z druhé směny, ale už je to dobré, už se neviklá."
nedošlo mu, že tady jd eo víc než viklání :-). Uvolnil jsem tedy postranní šroubek a přetočil knoflík tak, aby při 75 dílcích ukazoval nominální otáčky. Operátorovi, který se cukal jako had v pytli, jsem řekl, že je to OK.

Měl jsem to ještě 200 km domů a tak jsem nechtěl čekat na noční šichtu. S tím denním operátorem jsem se ale nemohl dohodnout, nechtěl mě pustit. Pořád dělal chytrého, že to tím nebylo - musel by totiž uznat, že buď on či jeho kolega jsou totální debilové, případně oba.

Tak jsem s ním uzavřel sázku, že ať se zeptá toho z druhé šichty, až přijde, zda když utahoval ten knoflík, který se zřejmě protočil, jestli ho předtím nastavil do správné polohy. Pokud řekne, že ne, tak mám pravdu a je to opravené a vyhrál jsem 20 dolarů. Pokud řekne, že ho správně nastavil, tak ať mi zatelefonuje a já zaplatím těch dvacet dolarů a ještě budu muset přijet znova. Těch dvacet dolarů, to byl tehdy můj plat za celý den, teda celkem dost peněz, ale já byl unavený, bylo to dvě hodiny autem k nám domů a mě se hrozně chtělo spát, takže bych v noci ani domů nemohl řídit.

Marně jsem druhý den čekal, že mi zatelefonují. Zavolal jsem teda třetí den sám a vedoucí mi potvrdil, že jsem měl pravdu. Těch 20 dolarů jsem ale nikdy neuviděl . . .



Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )