Autor : ©J.B.Hurych
Název : MÍSTO, ZVANÉ NENÁVRATNO.



Toto je jedna povídka z knihy CENA ÚTĚCHY která je ke stažení zdarma z naší knihovny jako zip nebo PDF

MÍSTO, ZVANÉ NENÁVRATNO.

Mladá stevardka v našem letadle, která servírovala drinky a konvenční úsměvy, konečně došla k naší řadě. Abych k ní ale byl spravedlivý, musím uznat, že vypadala, jako když se usmívá docela upřímně. To už stojí za to, i když uvážíme, že za to vlastně byla placena. Objednal jsem si kávu, kterou jsem už opravdu potřeboval - jsem totiž kávoholik. Můj soused, kterého jsem si předtím sotva všiml, si vybral jinak: "Coca-cola, por favor."

Jak mi pak předával mou kávu, usmál se a řekl : "Není nad čerstvou kávu!"
"Ano," řekl jsem, "a velká škoda, že tahle není." Oba jsme se zasmáli a vyměnili pár stereotypních vět. Myslel jsem, že tím naše konverzace skončila, ale on náhle řekl: "No prosím, tak se mě zeptejte!"
"Zeptat se vás na co?" otázal jsem se poněkud zmaten.
"Zeptejte se mi, odkud jsem," vysvětlil.
"Ale proč?" divil jsem se. "Je to tak důležité?"
"To ne, ale každý se mě na to pořád ptá."

"Asi se vám budu zdát jako snob," povídám, "ale já si o sobě nemyslím, že jsem "každý", spíše naopak. Pokud vám to ale udělá radost, mohu vám říci, že také já shledávám onu otázku při nejmenším stupidní. Myslím, že je důležité jaký jste, než odkud jste."
"To je také můj názor, Sir," souhlasil a oba jsme se opět zasmáli.

Ale přesto mi nedal pokoj: "A kam máte namířeno, Sir?" Nedovedl jsem pochopit, proč mě pořád oslovoval "Sir", když já jsem to neopětoval, snad to byl výraz úcty, tedy přesně to, co to má normálně znamenat. Ale také to mohl být jen zvyk; hispánci totiž používají slovo "señor" velmi často a on si to prostě právě tak přeložil. U některých lidí ale nikdy nevíte. Jedna věc, kterou nesnáším je, když si ze mne někdo dělá legraci. Proto jsem mu řekl poněkud hrubě: "Myslel jsem, že už jsme se dohodli, že si nebudeme klást žádné stupidní otázky."

Podle jeho výrazu ve tváři jsem toho ale hned zalitoval a proto jsem dodal: "Co kdybychom si obrátili úlohy? Já vám řeknu odkud jste a vy mi pak budete hádat, kam směřuji. Co říkáte?"
"O.K., " přitakal a zvědavě dodal: "Odkud teda jsem ?"
"Podle vašeho přízvuku bych řekl, že jste z latinské Ameriky, teda té, kde se mluví španělsky, ne portugalsky. V Miami přesedáte na letadlo, které poletí , do Střední - ne, počkejte - do Jižní Ameriky, do státu -"
Zarazil mě: "Ne, prosím, jen ne žádná jména!"

"Nu dobrá, budu teda tomu místu říkat oblivio, 'nenávratno', když na tom tak trváte. Vracíte se z nějakého delšího výletu k manželce a dětem, které na vás už netrpělivě čekají."
"Posiblemente," řekl neurčitě a usmál se. "A teď já: vy jedete na krátkou dovolenou do Miami a tam se setkáte s vaší rodinou. Že jsem to uhod'?"
"Vůbec ne," nesouhlasil jsem. "V Miami si budu rentovat auto a pojedu na sever do Fort Lauderdale, kde budu certifikovat počítač jedné firmy pro prodej do Kanady. Žádná dovolená, jen únavná práce. Jako obvykle, Sir." Potěšilo mně, že jsem mu mohl dokázat jeho omyl.

Nijak ho to nevyvedlo z míry. "Neříkejte mi prosím Sir, já jsem Miguel. A co se týká vás, mýlíte se také. Ano, byl to dlouhý výlet - šest let, víc než dva tisíce dní a já si pamatuji každý z nich. Děti nemám, Sir a co se týká manželky, ta už dávno není mojí ženou."
"To je mi líto, " řekl jsem stereotypně. "Co se jí stalo?"
"Opravdu to chcete vědět? Je to dlouhá historie," varoval mě.
Vytušil jsem, že se někomu potřebuje svěřit a tak jsem řekl: "Máme ještě hodinu do přistání a vsadím se, že to bude docela zajímavý příběh." Co jsem mu už ale neřekl, bylo to, že totiž já zajímavé příběhy hrozně rád sbírám - a tohle byl zřejmě jeden z nich.



"To ano, to vám slibuji. Ona se jmenuje Soledad, to znamená 'samota', víte? Už jste někdy potkal ženu, která je tak krásná, až se vám chce plakat? Soledad byla takový druh ženy, vlastně ještě dívky. Její tvář byla pořád smutná a vypadala bezbranně, jako - jako anděl, jako někdo, kdo není z tohoto světa. Takových žen nenajdete na světě mnoho, víte?"

"Skoro se vám pak zdá," pokračoval, "že ji snad ani nesmíte milovat, protože ona by nikdy nemilovala vás - jste proti ní nikdo, nic, nada, a prostě si ji nezasloužíte. Takové ženy mají krásu tak nevinnou a přitom tak mocnou, že jste okamžitě ztracen. Jako svatý obrázek, Bůh mi to odpusť. Ale stal se zázrak: opravdu se do mne zamilovala. Byl jsem tehdy nadevšecko šťasten - byla to tak neskutečné, jako sen. Po graduaci jsme se vzali a já začal učit na té nejlepší, nejúctyhodnější univerzitě v - ". Zarazil se.

" - v nenávratnu," pomohl jsem mu.
"Ano, v nenávratnu. Dovedete si představit moje štěstí, Sir?"
"Nu je už to pěkná řádka let od mé svatby," řekl jsem po pravdě, "ale ano, myslím, že si to umím ještě představit."
"Soledad mě milovala, upřímně a vášnivě. Říkala, že já jsem vše, co potřebuje, vše, po čem touží. Celé dva roky jsme pak byli šťastni, tak jak to bývá. A pak se to stalo."
"Zemřela?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ale ne," řekl, "ztratil jsem ji. Ale to je opravdu dlouhá historie a já vás nechci nudit." Jeho zdráhání byl až příliš nápadné.
"To už jste jednou říkal," namítl jsem. "Dokončete prosím, co jste začal, nebo si budu myslet, že jste si to vymyslel a teď nevíte, jak dál."
"Nevymyslel, ne, to ne. Ale nechci vás dostat do nebezpečí, Sir."

"Proboha do jakého nebezpečí? Nebuďte směšný, jak by mi to mohlo ublížit?" podivil jsem se.
"Já jsem totiž uprchlík, když už to chcete vědět," odpověděl šeptem.
"Aha, jde po vás FBI? Ale to přece není můj problém, Migueli, já nejsem občan Spojených Států, to se mě netýká. Mají přece svoje agenty a neplatí jim špatně. Ale jak to, že vás nezatkla letištní policie? Jak to, že vás pustili do letadla?
"Ale to ne, Sir, Americanos jsou moji přátelé. Tady mě přijali jako politického uprchlíka a starali se o mě dobře. Dali mi práci a opravdu mi pomohli, když jsem utekl z - ano, jak jste řekl, z nenávratna. Velmi vhodně zvolené jméno, Sir," dodal.

"To nechápu," namítl jsem, "Vy jste tady a nenávratno je přece tam, tak jaké strachy? Nebo snad na vás poslali nějakého zabijáka?"
"Chtěl jste, abych vám vyprávěl mou historku - nechte mě tedy vyprávět a pochopíte," zarazil mně.
"Však právě na to čekám," ujistil jsem ho. Jeho tajemnost mě začala dráždit.
"Bueno. Jak už jsem vám říkal, učil jsem na univerzitě a zatím se v mé zemi děly věci, o kterých mělo málo lidí potuchy. Jedné noci někdo zaklepal na mé dveře. Byl to jeden z mých studentů a krvácel. Neptal jsem se, kdo ho střelil - čím méně jeden ví, tím lépe. Soledad mi pomohla ho ovázat a já zatím běžel pro doktora. Doktor mu vylovil kulku z ramene a náš host odešel hned druhý den, když se vyspal a odpočinul.

Bylo to tu samou noc, kdy skupina vášnivců začala revoluci, která byla rychle potlačena a vojenská junta se zmocnila moci. Co následovalo byla řada arestů a poprav. Jednoho dne si přišli i pro mě. Byl jsem obviněn, že jsem ukrýval nepřítele republiky a rozsudek byl jednoznačný: trest smrti."
"Ano, ale jak vidím, ještě ho neprovedli," řekl jsem ironicky.
Moje ironie se ho nedotkla. "Nemohu vám říci, jak jsem se dostal ven, aniž bych ohrozil životy lidí, co mi pomohli,"

Začínal mi jít opravdu na nervy stím, jak pořád zdůrazňoval to zvláštní nebezpečí. "Ale já se vás na to přece neptal, ne?" vyštěkl jsem.
"Ne, máte pravdu, neptal jste se na to. Bylo to ode mne nesprávné něco takového si myslet." Náhle tam seděl, tiše, zřejmě uražen a jako trest se zřejmě rozhodl, že mi konec té historky už neřekne.



Bylo mi ho nějak líto. "I já jsem se unáhlil," přiznal jsem. "Prosím, neurážejte se a pokračujte. Pokud mi ovšem věříte," dodal jsem.
Pokračoval, ale bylo vidět, že jsem tím asi ztratil něco z jeho důvěry. "Ano, dostal jsem se ven, ale ne proto, že bych spolupracoval s policií - jestli si myslíte tohle. Vlastně i kdybych chtěl, nikoho z revolucionářů jsem ani neznal, a také bych si za takovou cenu svůj život nikdy nechtěl zachránit. Získali moje jméno od toho studenta, kterého chytili a mučili - vydal jim všechny, a dal jim i moji adresu. Nic jim přitom nevadilo, že jsem byl nevinen."

"Ale vy jste defakto schovával konspirátora. Jak můžete říci, že jste byl nevinen?"
"Nevěděl jsem přece, že byl spiklenec. Jak už jsem vám řekl, na nic jsem se neptal, jen jsem chtěl pomoci zraněnému člověku, to je vše. To je přece lidskou povinností, nemyslíte?"
"Ale jděte, musel jste přece vědět, že ho nepostřelil nějaký lovec, neurážejte přece moji inteligenci. Ošetřil jste ho, ale také se u vás vyspal, dal jste mu tedy přístřešek. Schovával jste ho a musel jste za to přijmout zodpovědnost," protestoval jsem. "To ovšem neznamená, že souhlasím s jejich krutým rozsudkem," dodal jsem rychle, aby si snad špatně nevykládal, na čí straně jsem.

"V naší vlasti," řekl, "a ve vaší jistě také, můžete být na ulici postřelen třeba i gangstery. A nakonec to byla právě junta, co porušovala zákon. Ne, vy Americanos tomu nemůžete rozumět."
"Nejsem Americano, příteli, ale jestli vám to udělá radost, můžete mi říkat gringo," odvětil jsem, už značně kysele.
"Vidíte, už jste zase uražen! Neměl jsme vám tu historku vůbec říkat!"
Myslel jsem, že jsem ho nachytal: "Tu historku? Vždyť jste říkal, že to byla vaše historka!"

"Není to ničí historka," odbyl mě. Pak si ale uvědomil, že zašel příliš daleko a s lehkým srdcem, tak jak je to typické pro jeho krajany, mi graciózně odpustil a pochopitelně očekával to samé ode mne. "Nehádejme se prosím, Sir, oba jsme se mýlili - vy mi prostě nevěříte a já jsem zase měl vědět, že to nepochopíte. "
Nějak mi došlo, že to myslel upřímně a řekl jsem: "Máte pravdu., to je v pořádku - ale počkejte, naznačil jste, že se vracíte zase zpět - to jsem nevěděl, že v nenávratnu vyhlásili amnestii..."



"Žádná amnestie, Sir, já se jen vracím pro moji Soledad."
"A proč až teď, po tolika letech?"
"Neměl jsem dost peněz na to - no však víte," řekl a já jsem si uvědomil, jak hloupá byla moje otázka. "Potřeboval jsem peníze, abych ji mohl dostat odtamtud."

"Ale to by bylo - ne, to nemyslíte vážně! Cožpak nevíte, co vás tam čeká, když vás chytnou? To by byla sebevražda!" A najednou jsem pochopil, že on to opravdu vážně myslí.
"Ano, vracím se zpátky k mé Soledad. Abych ji tehdy ochránil, tak jsem jí z ciziny kdysi napsal, aby se rozvedla. To také učinila a znovu se vdala, za někoho jiného. Celou tu dobu jsem na ni nepřestal myslet. Já prostě bez ní nemohu žít: je jako moje duše, bez ní tu pro mě není žádný život. Mám její fotku, kterou střežím víc než můj život a dívám se na ni každý den. Chápejte, já jí slíbil, že se vrátím a teď svůj slib plním."

"Ale víte, kam se vracíte? Policie v nenávratnu je velmi efektivní, jak mi bylo řečeno. A jestli jste o tom mluvil s někým už přede mnou, tak už jistě vědí, že se vracíte. Dokonce už mohou mít špeha v tomto letadle -"
"To všecko vím," přerušil mě, "ale přesto věřím, že tentokrát budu mít štěstí. Změnil jsem si jméno, vypadám jinak a co víc, já vím, že moje láska mě vyvede ze všech nebezpečí."

"Přeji vám teda všechno to štěstí, budete ho potřebovat," řekl jsem nevěřícně. Jeho rozhodnutí ve mně vyvolalo údiv - ne tedy jeho rozhodnutí samotné, ostatně opravdu neměl velkou šanci, alespoň podle toho, co jsem o nenávratnu věděl. Ale bylo zde ještě něco a já mu to musel říci: "Ale ona je už vdaná, sám jste jí přece napsal, aby se rozvedla. Odejde teď vůbec s vámi? Možná, že se opět zamilovala a že má teď zase šťastný život. Některé ženy jsou takové, však víte."
"Ne moje Soledad. Ona nemůže být šťastná, na to mě příliš milovala. To byste ji musel znát. A pořád mě ještě miluje."
Nechtěl jsem být impertinentní, ale napadlo mě, že je snad ještě čas, aby změnil svoje rozhodnutí. "Jak to vůbec víte?" zapochyboval jsem.
"Mám od ní dopis, přišel před třemi roky. Tady." Vytáhl z kapsy starou, potrhanou obálku a chtěl mi ukázat dopis, který byl uvnitř.
"Ne, prosím, ne," bránil jsem se, "já vám věřím. Ale tři roky jsou dlouhá doba. Kromě toho, třeba už má děti."
"Ne, nemá děti, dostal jsem zprávu od přítele, který mi to všechno zjistil. Já prostě vím, že ona na mě čeká."

"Vy jste se jí zeptal?" pokračoval jsem v pochybách. "Myslím teda nedávno, přes toho vašeho přítele."
"Zkoušel to, ale nemohl se k ní dostat, vzala si nějaké velké zvíře, víte? Ale já vím, já to cítím, mé srdce mi říká, že se mnou půjde, až mě uvidí."
"Ale budete muset znova utéct, tentokrát oba dva a to bude těžké," trval jsem na svém."Není zde nějaká jiná možnost? Kromě toho, měl jste ji na to také trochu připravit předem, ne?"
"Nemohl jsem, věřte mi, Sir, kvůli utajení, ale jsem si jist, že bude ráda, až mě uvidí."

V jeho optimizmu bylo něco nakažlivého. Přesto se v mé hlavě rojily otázky jedna za druhou - tak neskutečné se mi to všecko zdálo: "Váš přítel se k ní nemohl dostat a vy to dokážete? To jaksi nedává smysl, ne? A navíc: když teď vypadáte jinak, budete se jí ještě líbit?"
"To máte tak, můj přítel to nechtěl riskovat, má vlastní rodinu, o kterou se bojí. Pro mě je to jiné: já to prostě musím udělat. Modlil jsme se ke svému svatému patronu a pak jsme měl sen, velmi pěkný sen. Vím, že vše bude v pořádku, nebojte se."

Vzdal jsem to. Koneckonců někdy člověk musí udělat to, co prostě musí udělat. Pouze jsem se obával, že ačkoliv nemohl žít bez ní, nebude mít ani to štěstí, aby mohl žít s ní. Pak jsem si ale uvědomil jeden okamžik v mém vlastním životě, kdy jsem také já musel o svou lásku bojovat. Tehdy jsem to neudělal a není třeba dodávat, že jsem ji tím ztratil. Kdo jsem teda já, abych mu rozmlouval jeho plán? Koneckonců, on může mít z pekla štěstí a dostat, co chce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem jinou dívku, krásnou, ale smutnou. Dívku s velmi smutnou tváří, tak smutnou, že se vám chce až plakat . . .


Přistáli jsme bezpečně. Venku byl žhavé letní vedro, ale vzduch v hale letiště v Miami byl studený a příjemný. Stáli jsme zde a já jsem tušil, že ode mne očekává nějaké povzbuzení.
Tak jsem mu to řekl po pravdě: "Poslouchej, Migueli, jednou jsem ztratil dívku, protože jsem se hrozně bál - byl jsem prostě cobarde, však víš. Ale jestli je tohle tvoje jediná šance, chyť se jí a nepusť. Já už druhou šanci nedostal a tak jsem tu "mou Soledad" ztratil navždy. Přeju ti hodně štěstí a jestli uspěješ, pošli mi pohlednici. Zde je moje adresa - a můžeš nás pak se Soledad navštívit, kdykoliv, jen napiš předem."

"A také to udělám," slíbil a šťastně tiskl mou ruku, jako malé děcko. "Ano, to udělám! Muchas gracias!" Vzal si jeho malý batoh, prošel halou a zmizel v nenávratnu.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )