Autor :
©J.B.Hurych
Název :
CO SE ČLOVĚK NAUČÍ ZA 37 LET
( Poprvé zveřejněno v autorově knize "INŽENÝRSKÉ HISTORKY", kniha je ke stažení zdarma jako zip nebo PDF
CO SE JEDEN NAUČÍ ZA 37 LET
( Poprvé otištěno anglicky v periodiku "Newsletter PEO", Georgian Bay Chapter
of Professional Engineers of Ontario. Tento překlad do češtiny je také od autora).
Napsal jsem to v jednotném čísle, protože budu mluvit jen za sebe. Což ovšem vzbuzuje
další otázku: proč zrovna za 37 let? Odpověď je prostá: tolik let jsem totiž byl aktivním (tedy zaměstnaným)
inženýrem.
Byl jsem požádán, abych o tom 'Něčem' napsal, tak jsem zapnul wordprocesor a
začal jsem nahřívat můj myšlenkový procesor, mou šedou hmotu mozkovou. To bya první chyba
- mělo to být obráceně, jak jsem hned zjistil, neboť jsem nemohl přijít na to, co by to
vzácné 'Něco' mělo vlastně být. Hned mě napadlo, zda jsem vůbec schopným o tom
'Něčem' vůbec psát?
Nu ano, naučil jsem se v životě hodně. Druhá otázka byl víc pesimistická: naučil jsem se
ale vůbec to 'Něco'? Jinak řečeno - jak mnoho z toho naučeného bylo opravdu užitečné? A
tak jsem to tu raději sepsal, vše, co se jeden naučí za 37 let.
Před mnoha lety, když jsem začínal, jsem byl ještě mladý, zdravý, měl jsem jen málo
zkušeností a to ještě většinou jen z prázdninových zaměstnání. Byl jsem ovšem plný
energie, ambicí a hlavně chuti něco dokázat. Celý svět byl můj - alespoň na chvíli, že ano.
Ale pak jsem pochopil, o co jde, začal jsem se učit a nepřestal jsem do dneška. Abyste mě
dobře chápali: čím víc jsem se naučil, tím víc skromnosti pronikalo do mého vědomí i
podvědomí. Čím víc chyb jsem udělal, tím víc jsem se naučil - a čím víc jsem se naučil, tím
míň chyb jsem pak dělal - alespoň doufám.
Naučil jsem se o síle, která je v naučených vědomostech a také o důležitosti získaných
zkušeností . Protože vědomost bez zkušenosti je jako auto bez kol. Na druhé straně je
ovšem zkušenost bez vědomosti jako kola bez auta. A tak jsem dělal ve výzkumu, v
designu či konstrukci, ve výrobě, v kontrole kvality, na zkušebně, napsal řadu technických
článků a milión reportů neboli hlášení (skoro všechna poměrně zbytečná). Také jsem kdysi
učil na univerzitě - znáte to, to je místo, kde se pořád ještě ptají tu impertinentní otázku
"Proč se to vlastně děje?". Potkal jsem také v životě mnoho inženýrů a musím vám říci, že
to jsou podivní chlapíci. Žádný z nich by se nehodil za prodavače starších aut: dávají
přednost pravdě a zase jen pravdě. Ale to už je tak dáno jejich zaměstnáním.
Také jsem dělal to, co měly jinak udělat sekretářky, účetní, kresliči, opraváři počítačů,
plánovači či někdo jiný. Ne, že by to bylo v náplni mé práce, ale prostě jen podle pravidla,
které říká: Inženýr je člověk, který je dost chytrý na to, aby to uměl udělat a dost
hloupý na to, aby to pak dělal za ty druhé. Také to z nás dělá něco speciálního. Je
mnoho důvodů, proč by se člověk chtěl stát inženýrem, ale jestli čekáte vděčnost, něco
vám prozradím: budete ve špatném biznysu.
Navzdory tomu všemu jsem našel ve svém povolání opravdové uspokojení. Pocit, že jsem
byl částí něčeho unikátního, že jsem byl u toho, když se dělalo tohle nebo stavělo tamto,
že jsem stvořil věci, které chodí a navíc jsou ještě užitečné - to jsou momenty, kdy vím, že
jsem si vybral dobře. Také jsem se naučil vážit si zdravého (dříve se říkalo "zdravého
selského") rozumu. Ten spočívá v tom, že:
a) opravdu víte, kam vlastně máte namířeno,
b) najdete nejlepší způsob, jak se tam dostat a
c) držíte se pořád té správné cesty.
A to bylo a dosud je moje ABC. Protože, věřte mi, uspokojení je jistě v tom, že se tam dostanete, ale skutečné potěšení je z toho cestování.
Jan B. Hurych
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku