Autor : Jan B. Hurych

Článek: POZNÁMKY, VÝTAHY A PŘEHLEDY. y



Toto je kapitola z knihy UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?, která je zdarma ke stažení jako zip nebo PDF Kniha je jedna ze série knih "UMÍME?", což je soubor knih, zabývajících se novým výzkumem v oblasti poznání.

POZNÁMKY, VÝTAHY A PŘEHLEDY.

Psaní poznámek je z učení asi to nejtěžší - nedejte se svést tím, že to tak nevypadá. Poznání, že "není psaní jako psaní", udeří studenta univerzity do hlavy už v prvním ročníku. Na gymnáziu se o to moc nestarali a pak už si nikdo nedá práci ho to naučit. A že nejsou "poznámky jako poznámky", to si ukážeme v této kapitole.

První problém, který se nám naskytne je tento: máme zapisovat vše nové nebo jen to důležité ( ať už nové nebo to, co už známe) ? A co když nám něco unikne? Odpověď je nasnadě: budeme-li zapisovat jen to důležité (pokud to rozpoznáme), neunikne nám tolik, jako kdybychom psali vše nové: většinou bychom pak museli psát pořád a ztratili bychom časovou synchronizaci s přednáškou. Ovšem někdo namítne - a právem - že předem nevíme, co je důležité a tak pak nejlepší psát vše. První část věty je správná, ale závěr už správný není, jak už jsem právě naznačil. Řešení je jen v tom, vědět předem, co je důležité. Profesor to ví, ale málokdy to předem poví - anebo si myslí, že je důležité vše :-). Ale i kdybychom psali jen to, co je důležité, ještě jedno je nutné: zbytek si musíme ještě pro jistotu uchovat jen tak, v paměti.

To je ovšem obtížné. Částečně to už sice děláme u věcí nám známých - ale u nových věcí nelze jen tak snadno separovat, co je důležité a co ne, co si pamatovat a co ne. Odpověď je tedy jediná: vědět předem, co je důležité. Jak ale poznáme, co je důležité? Praxí a zase praxí, a tu nabudeme zase jen praxí. Já vím, je to začarovaný kruh, ale já ho tu jen tak z ničeho nevyčaroval, vedla mě k tomu právě jen vlastní zkušenost. Máte-li lepší nápad, sem s ním - koneckonců toto jen není kniha návodů, ale hlavně nápadů. Ovšem příprava vyžaduje čas a toho nikdo moc nemá :-). Na druhé straně opravdu ztrácíme mnoho z přednášky, když hodně píšeme. Pokud máme skripta a přednášející se jich drží, můžeme si dovolit psát méně.

Pokud přednášející doslova "předčítá z knih", pak stačí jen podtrhávat a poznámky připisovat na okraj. Ale opravdu to stačí? Někomu ano, někomu ne - já raději píši vlastní, organizované a ucelené poznámky. nemusím pak znova prolistovat celá skripta. Poznámkami to kondensujeme a právě proto je nutné naučit se odhadovat důležitost toho kterého odstavce a to chce zase cvik, jinak řečeno čas.

Ze začátku tedy jen prostě hodně píšeme, pak to doma probíráme a za určitou dobu budeme schopni docela dobře odhadnout, co je nutné zapsat a kde naopak můžeme spoléhat na skripta, logiku či zdravý (selský) rozum. A pak už lehce poznáme, co je jen vycpávka, co asi nebudeme potřebovat a podobně. Já osobně mám jednoduché kriterium: co hned nepochopím, to je jistě důležité :-). Tomu pak věnuji víc času a zatím se mi to vždy vyplatilo. Je to nakonec docela logické: proč věnovat víc času tomu, čemu už rozumím?

Jak psát dobré poznámky.

Předpokládejme tedy, že jste si přednášku odposlechli atentativně, tj. pozorně, ale to ještě neznamená, že jste to také dobře zapsali v poznámkách. Nejlépe se to naučíme už při obyčejném podtrhávání nebo lépe při barevném zvýrazňování fixem (márkerem), tzv. higlighting, ve skriptech či knihách. Používáme dvě barvy: řekněme červenou jen na tituly, témata a podtémata ( tj. věci lehce v iditelné, názvy kapitol a podobně), žlutou zase jen na důležité věci v textu (případný komentář k textu můžeme napsat na okraj stránky). Červený fix pak ještě používáme znovu, ale to už při studiu poznámek a to jen u těch žlutých podtržení, ovšem jen u těch, která jsou důležitější, Dostaneme tak určitou hierarchii: červená (tituly), oranžová (věci důležité, tzv. klíčová slova vyšší hierarchie) a žlutá ( klíčová slova nižší hierarchie). Pokud pak ještě zjistíme, že někde chybí žlutá či oranžová, můžeme to vždy přidat.

Bohužel to nepracuje tam, kde se podtrhávat nesmí, třeba v knihách z knihovny (tam jen obyčejnou tužkou a to po po straně, aby se to dalo lehce vymazat - anebo si uděláme kopie, kde si můžeme zařádit. Na rozdíl od podtrhávání ve skriptech píšeme poznámky do sešitu už hierarchicky: všechna klíčová slova pod sebe, do sloupce nalevo. Příklad : Řekněme, že bychom psali tuto knihu jako poznámky, pak by sekce o formátech vypadala takto:
Formát poznámek je: lineární nebo mapy, lineární je: top-down, zleva napravo, řádky či skoupce, lineární-časový a jiné, atd) :

PŘÍKLAD: Formáty poznámek.

Formáty titulek
lineární podtitulek
top-down (zeshora dolů)
normální  způsob
zleva napravo
jako normálně,   ale tabulky
řádky či sloupce
tabulky, , bloky, grafy
časový
na lince nebo pod sebe
jiné
např. rozdělení stránky napůl , levá polovice při poslechu, pravá pro studium doma
mapy podtitulek
grafické
např. blokový diagram, flow chart


Žluté zvýrazňování v pravém sloupci lze nahradit prostým podtrháváním perem, je to pak dokonce čitelnější. Studenti sice mají skripta, ale profesoři leccos přeskakují nebo vykládají o něčem, co tam není. Nu a tam se právě nejvíc ocení to staré, dobré, ručně psaní poznámek. Můžete to psát na laptopu, o to nic, ale vaše oči pak ztratí na delší dobu kontakt s přednášejícím, pokud neumíte psát bez koukání na monitor :-). Ruční poznámky také dovolují udělat malou změnu formátu velice rychle :-).

Ještě po padesáti letech praxe stále nacházím něco, co bych při psaní poznámek mohl vylepšit. Je to tak dobře, je to totiž sám o sobě také učící proces (učíme se "psát poznámky") a ten není, jak známo, nikdy ukončený.

Poznámky si zde rozdělíme na tři druhy:
  1. prosté zapisování (zápis)
  2. výtah (summary)
  3. přehled (review)
Vyskytují se i různé jiné názvy či typy, ale to by nás zbytečně zmátlo - každý autor tím totiž rozumí něco trochu jiného.

Zápis.

Jednoduchý zápis je víceméně amatérský, nenáročný a proto také převážně nedostatečný. To už je lepší si to nahrát na audio-záznamník, tam máte alespoň vše a později si z toho můžete udělat poměrně dobrý

výtah. Obyčejný zápis nás učili víceméně na gymplu a budiž jim to v nebi odpuštěno, neboť nevěděli, co činí. Takový zápis je totiž použitelný - a to jen když je v celých větách a úplný - jen na opakování či memorování (málem jsem řekl biflování), ale ne na studium. Nemá totiž skoro žádnou strukturu a celý zápis se prostě skládá jen z odstavců a vět. Také je časově náročný a jen asi 10 procent textu jsou klíčová slova , která jsou napsána celou větou, případně spojována do souvětí ("vycpávka" je tedy až 90 procent). Už to samo naznačuje, že zápisem pouhých klíčových slov lze ušetřit až 90 procent psaní. Zápis navíc svádí jen psát - vlastně jen doslova kopírovat - slova přednášejícího. Je to něco jako kdyby jste si sami psali sáhodlouhá, vlastní skripta :-).

Přehled neboli Review. Zápis nám také zabírá čas k myšlení a použijeme ho jen tehdy, když nemůžeme nebo nemusíme při poslechu příliš myslet na to, co se říká nebo když neznáme nic lepšího :-). Je jasné, že ani pak nemůžeme zaznamenat absolutně vše, ale píšeme a píšeme, až se staneme zapisovateli a přestaneme být "posluchači". Kde tedy můžeme, tam se tomuto druhu zápisu vyhýbáme a necháme ho raději jen soudním zapisovatelům, ti to alespoň chytnou vše a většinou i správně :-). Pro přehled je lepší jen psát klíčová slova a jejich upřesnění napsat pzoději, případně vše srovnat podle důležitosti.

Poznámky versus poslech.

Zápisky jsou vlastně už předzárodek výtahu - ale defakto jsou pořád jen zkondenzovaný zápis původní přednášky. To sice má svůj účel - nepotřebujeme už přednášku celou (leda že bychom se ji chtěli učit napaměť :-), i to podstatné pak ještě musíme pochopit, procvičit a uložit do paměti. To je hlavní také účel naší přítomnosti na přednášce: umožnit ty tři věci. Zatímco poznámky nám udělají jakýsi záznam, hlavně k ulehčení naší paměti, pro dělání dobrých poznámek musíme navíc také přednášce rozumět a pokud možno ji celou pochopit už během naší přítomnosti - to je účel našeho naslouchání . Pokud si to uvědomíme, pochopíme, že obojí, tj. poznámky i vlastní poslech jsou velmi důležité. Poznámky nám navíc neposlouží jen k posílení paměti, ale jsou základem dalších mentálních procesů a proto musí být napsány dobře. Začíná to už jejich strukturou.

Mají vaše poznámky tu správnou strukturu?

Metod je několik, uvedu zde jen tu nejběžnější: kroužkový blok s vyjímatelnými listy, linkovanými či čtverečkovanými a rozdělenými každý svisle napůl. Neuškodí si stránku prostě přeložit a znovu narovnat. Někteří pedagogové doporučují přeložit "natřikrát" (úzký sloupec nalevo jen pro klíčová slova, ale většinou stačí jen ty dva - do levé části totiž píšeme poznámky na přednášce ( klíčová slova nejvíc vlevo), do pravé až pak zase to, co zjistíme doma, při studiu. Papírem nešetříme, cena papíru je malá a přehlednost musí být veliká . Někteří studenti si myslí, že když vše stěsnají na malém množství papíru, že se jim to lépe zkondenzuje i v hlavě. Jenže znalosti nejsou něco jako kondenzované nebo dokonce sražené mléko :-). Pravda, trochu to pomůže tomu, kdo má grafickou paměť, takže to zase nelze zcela odmítnout, ale zese to není tak přehlední - ale to už musíte vědět sami, co je pro vás lepší.

Titulky a podtitulky píšeme coby klíčová slova a to i pod sebe, nalevo v levém sloupci levé části stránky ( označíme je červeně). Ostatní klíčová slova, seznamy a podobně také do toho sloupce, každé na novou řádku, označíme je všechny žlutě - ty důležitější pak "zoranžovíme" červeným fixem, ale až doma. Také je možno je "odsazovat", jako to dělají programátoři (na počítači se tomu říká "tabs") podle hierarchie, ale tu často při psaní ještě neznáme a tak je náš způsob lepší. Už od začátku si prostě udržujeme přehled. Je to nutné nejen pro rychlé hledání, ale většina z nás, co máme "fotografickou" paměť si to i lépe vybaví u zkoušky. A ano, píšeme čitelně! Kdo to neumí, ať raději používá malou tiskací abecedu: není opravdu horší pocit než když před zkouškou nemůžete přečíst vlastní poznámky.

Psaní poznámek není lehké, ale dá se to naučit - chce to jen trénink, tj. pozorování vlastních chyb a jejich postupnou eliminaci a to se docílí zase jen psaním poznámek. Pokusy - zdarma - jsou možné kdekoliv a kdykoliv: můžete se trénovat na projevech v TV, poučných pořadech, kázání, dokonce i zprávách - tam se dobře naučíte úspornosti a poznáte klíčové body. Nejlehčí je psát poznámky přímo z knih - ale není to to samé, jako je dělat přímo "z poslechu". Nejcennější trénink získáte tam, kde nevíte předem, o co jde. Dobrý pedagog ovšem umí studentům napomáhat: např. zdůrazňováním něčeho, opakování důležitých vět, silným hlasem, nebo i jinak. Špatný pedagog - ale ne, od těch se toho moc nenaučíme :-). Prozatím tedy musíme užívat to, co umíme a jen postupně si zdokonalovat náš styl a hloubku zápisu. Ještě na okraj - nesnažte se psát těsnopisem. Zkoušel jsem to, dokonce jsem vymyslel svůj vlastní a jak jsem ho vylepšoval, nepřečetl jsem později už zase ty první přednášky, pár měsíců staré. V menší míře to platí i o neobvyklých zkratkách.

Poznámky z přednášek píšeme jen na levou půlku stránky a to inkoustem či propisovačkou. Když se spleteme, nic nemažeme, jen poznámku ( nebo celou řádku) přeškrtneme a napíšeme správně. Už způsob, jak to píšeme (klíčová slova nalevo, informaci vedle) nám naznačí hierarchii, zvýrazňování dokončíme doma. Pravou půlku pak používáme při studiu doma, tj. na vysvětlení, dodatky, zdůraznění a hlavně příklady či skeče - pokud možno tam píšeme vše propisovačkou jiné barvy nebo ještě lépe měkkou tužkou, k lepšímu odlišení a případnému mazání. Ovšem tužka se špatně čte, to si musíte posoudit sami. Poznámky by měly být organizované, ucelené a hlavně čitelné.

Klíčová slova.

Každá kapitola i podkapitola skripta má ve jméně už vlastně i klíčové slovo (či výraz), které by mělo vystihnout hlavní podstatu daného úseku knihy - u přednášky na to musíme přijít sami.. Klíčové slovo může ovšem být i cokoliv jiného - tak např. slovo, které přednášející definuje, dokonce jen určitá věc, technologie či problém. Jestliže odstavec něco dokazuje či popisuje, jeho klíčové slovo by mělo být ovšem i správně zvolené. Někdy stačí jen napsat "Problém" a následuje definice problému. Pod to by mělo příjít klíčové slovo "Řešení" a vedle napravo ho popsat. Celé poznámky jsou pak ve formě krátkých vět či odstavců, kde klíčové slovo je přesně ve sloupci pod titulky a text je vedle napravo ( jako ve výše uvedeném příkladu). Rozděluje-li text nějaký předmět na další kategorie, použijeme například klíčové slovo "Rozdělení" Protože poznámky jsou jakýmsi zahuštěním přednášky, samotná "ředina" by měla propadnout sítem našeho "prosívání". Hledáme tedy slova, které budou klíčovými body našich poznámek ( a později i mentální mapy, pokud si ji nakreslíme, viz později). Každému je jistě jasné, proč to prosívání děláme: nejen abychom nemuseli psát tolik poznámek, ale abych jich pak už také nemuseli tolik číst a zdržovat se tou "ředinou". Napíšeme-li toho do poznámek hodně, může to způsobit jen jedno: že pak pro stromy nevidíme les. Ovšem je zde nebezpečí, že zase napíšeme málo - správná balance, tj. kolik toho napsat, to je to pravé umění jak psát poznámky.

Co dělat, když něčemu nerozumíte?

Často přijde katastrofa: zjistíte totiž, že najednou nevíte, o čem přednášející mluví - prostě jste ho ztratili. Třeba jste se zrovna zamysleli nebo jste prostě nepochopili pár jeho vět a zatím, co jste o nich přemýšleli, on pokročil hlouběji do své džungle a pak si ho hledejte :-). Zde ale pozor: nesnažte se to dohánět, zatímco on vesele pokračuje - zamotáte se do toho ještě víc. Napište si prostě poznámku tam, až kam jste rozuměli, chytněte se a klidně pokračujte dál. Pozornost totiž vyžaduje synchronizmus a tím, že se budete ještě honem snažit pochopit něco, co jste už propásli, ztratíte jenom rychlost a už se většinou stejně nechytnete. A to znamená, že ztratíte daleko víc.

Poznámky jsou navíc dobré i pro ty, co mají akustickou nebo vokální paměť, ale musí si je pak kvůli tomu ještě několikrát opakovat. Ovšem i když to opakování posiluje paměť, bohužel také nutí studenta myslet převážně mechanicky a méně logicky. Na zapamatov ání si všeho, co bylo na přednášce řečeno, nelze ovšem spoléhat. K tomu je potřeba poznámek, aby student navíc přednášku pochopil a aby si později ještě rozebíral, zkoumal, srovnával, vysvětloval a prohluboval poznanou látku.

Poznámky tzv. lineární.

Většina z nás ještě zapisuje poznámky způsobem "lineárním", tj. pod sebe, tak jak se normálně píše, řádek po řádku. Výhodou je, že se nemusíme při psaní starat o souvislosti mezi jednotlivými objekty - ale pozor: lineární zápis je celkem nepřehledný, rychle v něm často hledat nemůžeme. Nevýhodu lineárního systému zmenšíme, když si místo zápisu pod sebe uděláme jakési "stromy", kde je vidět hierarchii předmětů a text poznámek pak dáme přesně tam, kam patří - ale to už není lineární zápis. Ještě lepší jsou mentální mapy, ale to už jsou vlastně zápisky paralelní (o tom ještě více později).

Výtah (též shrnutí neboli summary).

Už jsme si tady naznačili, že náš poslech musí být organizovaný. To platí i o našich poznámkách - nemají být jen stěsnaným zápisem, ale organizovaným výtahem. Poznámky je totiž nutno psát inteligentně, rozuměj chytře. To se docílí tím, že už přímo píšeme jakýsi výtah - pravda, není sice ještě příliš organizovaný a nevidíme v šechny souvislosti, ale už zde máme hierarchii textu (viz příklad nahoře). Přirovnal jsem psaní poznámek k prosívání, ale není to tak přesné: často poznámkami také i vylepšujeme to, co slyšíme - pokud nás třeba napadne lepší analogie, přesnější výraz, podobnost s něčím jiným, co už třeba známe a podobně. Takové věci je ovšem lépe napsat do té pravé půlky poznámek, protože to už jdete dál, než je jen prostý výtah.

Shrnutí ovšem není jen "koncentrát", i když se při něm na to musíme už také soustředit. Je také částí procesu, který začíná poslechem a končí zvládnutím látky. Jedno je jisté: dobré shrnutí je neocenitelné. Pokud se vám zdá váš výtah příliš stručný, bez dat, nikdo vám nebrání, abyste na druhou stranu listů ( jinak prázdnou) psali různé detaily - ale nepište to do výtahu. Časem totiž poznáte, že detaily někdy ani nemusíte psát - ony často utkví v paměti samy - a také to, že najednou píšete míň a přemýšlíte víc. A také si víc pamatujete přímo z přednášky: třídění totiž pomáhá adresování a tudíž i správnému uchycení v paměti.

Často najdete summary, souhrn už ve skriptech . Někdy je to jen jejich obsah, s názvy kapitol, případně i některých podkapitol - osobně dělám mentální mapu z knih, a to tak, že si nakreslím její kostru jako strom s kapitolami coby větvemi. Anebo jiné dobré cvičení: zkuste si napsat obsah jedné kapitoly jakožto jednostránkový, ale dostatečně detailní obsah. Když si vezmete knihy třeba z devatenáctého století, tam to uvidíte: pod každou kapitolou je několik řádek o tom, co se tam nachází nebo děje, ať už větami nebo jen body. Dnes to spisovatelé už nedělají: lidé by si přečetli jen obsahy :-). Pokud nemáte skripta, pak prostě musíte dobře naslouchat a při rozdělování na odstavce používat zdravý rozum - jakmile se změní předmět, napište hned nový klíčový bod.

Pokud má odstavec titul, bude to, jak už asi tušíte, i jméno toho klíčového bodu. Pokud píšete poznámky, snažte se je tedy psát hned jako výtah - formát i obsah jsme zde už naznačili. Dobré příklady také najdete v naší knize "UMÍME SE UČIT?". Důležité pasáže bývají obvykle právě ty nejtěžší k pochopení - na nich se pak právě zkoušející u zkoušek vyžívají. Jak poznáte, které to jsou? Jen praxí - anebo se zeptejte někoho, kdo tu praxi už má :-).

Do shrnutí nepatří: nové ideje, editace či úprava prohlášení, diskuze či kritika - pokud to chcete, napište si to do pravé půlky stránky a tužkou - leckdy se totiž mýlíme nebo je to nepodstatné. Nevytrhávejme věci z kontextu, ze souvislosti. Body, které popisujeme, sice spolu nesouvisí, ale určité spojení se dá později najít. Nepíšeme třeba jen: "při zvýšení odporu klesá proud", protože to platí jen při konstantním napětí ( a to právě přidáme do závorky hned za to, abychom to nezapomněli). Mnohá tvrzení jsou závislá na podmínkách a jinak neplatí ( viz naše kniha "UMÍME DISKUTOVAT?", část o logice).

Návod, jak psát dobrý výtah

vlastně neexistuje - rozhodně ne nějaký univerzální návod a ten, co by vyhovoval vám, si musíte najít sami. Najdete-li někde výraz Outline, je to často na rozdíl od shrnutí spíše jen kostra přednášky nebo něco jako její bodový obsah, podobně jako obsah u knihy. Výtah naopak už musí obsahovat strukturu, všechny důležité body, účel a thesi přednášky, jakož i potřebné tvrzení a důkazy. Jinými slovy vše, co by mělo někomu, kdo na přednášce nebyl, povědět, co se tam vlastně dělo a k čemu se dospělo. Při psaní výtahu dbáme na to, abychom:

Nejlépe bych výtah srovnal se zprávou, kterou byste o přednášce napsali svému šéfovi. Ten také nemá mnoho času na čtení a přesto chce být dobře informován. Pokud jste to někdy dělali, jistě jste zažili i tuto zajímavou situaci: šéf se najednou začal ptát na body, kterým jste třeba sami neporozuměli nebo si jich nevšimli. Jak je to možné, když ani na té přednášce nebyl?

Především je to jeho mnohaletí zkušenost anebo to, že jste napsali výtah špatně :-): nebylo tam všechno hlavní nebo některá místa vzbuzovala jeho pochyby o správném zápisu či pochopení. Pokud jste sami měli nějaké pochyby, měli jste je dát do té zprávy. A náprava? Pokud vám šéf vyhuboval, jistě jste se poučili a příště jste to už napsali lépe. Při studiu jste ale sami svými šéfy a tak se nebojte si často vyhubovat :-). Pokud ovšem poznáte, kde jste udělali chybu, ale to je také částí učícího procesu.

Přehled (review).

Přehled je ovšem něco jiného než výtah - ten bychom měli psát, až už když tomu všemu rozumíme. pochopitelně nikdy nebudeme všemu rozumět, ale jistě víte, jak to myslím :-). Většina lidí přehled nepíše, protože v tom nevidí žádné plus. To je ovšem chyba: věci se zapomínají a často nám jen stačí staré dobré review a vše se nám znovu vybaví. Dobrý výtah je také i základem pro dobré review - tam je vlastně jen doplněn výsledky našeho prostudování dané látky. Čím dříve to máme v hlavě "srovnané", tím dříve pochopíme různé problémy a jejich příčiny.

O co při review jde? Musíme najít principy a souvislosti mezi jednotlivými částmi, problémy, jejich příčiny a řešení. Jak? Hlavně srovnáním s minulou zkušeností, vyhmátnutím podstaty, studováním aplikací, řešením problémů a vyvarováním se minulých chyb - to vše a ještě mnohem více. Ale uvedu raději příklad: řekněme, že se jedná o přednášku o prostém Ohmově zákonu. Ten se týká tří veličin: napětí (ve voltech) se rovná odpor ( jeho velikost v ohmech) krát proud, který jím protéká (v ampérech). Nu snadné, není-liž pravda? Ne, neníliž. Přednášející by se měl zmínit především o jednotkách , tak např. je-li proud v miliampérech a napěti v kilovoltech, bude odpor v megaohmech.

Přidejme k tomu to, že výkon ztracený teplem v odporu je pak "napětí krát proud". Z těch dvou zákonů lze pak vypočítat ztráty v daném odporu, případně výkon žárovky či zátěž generátoru a podobně. Víme-li, že odpory zapojené v sérii se sčítají, vypočteme lehce např. i výkony dvou nestejných žárovek, zapojených v sérii. a pak hned přijdou aplikace:

V měření: odpor můžeme měřit jen nepřímo, například tak, že změříme jeho proud a napětí na něm (a pak napětí podělíme proudem). Nebo má VA - metr i měřič odporu, ale jen za studena. Nebo: ampérmetr i voltmetr mají jen určité přesnosti měření - jaká bude přesnost při výpočtu odporu?
V automatizaci: různé odporové senzory (snímače) mění odpor s tlakem, vlhkostí , teplotou či něčím jiným a tak lze jimi měřit tyto fyzikální veličinyjen nepřímo.
V elektronice: polovodiče mají jiný odpor pro různý směr proudu, atd. Mohli bychom pokračovat ještě na celou stránku. Toto a vše jiné vlastně plyne přímo z Ohmova zákona. A pochopitelně se cokoliv z toho může objevit u zkoušky, i když se to třeba nepřednášelo - ano, v příkladech, kde to musíte ještě vypočítat.

Existují metody, které nám pomohou přeměnit výtah na přehled. Jedna z nich je tzv. "WHAT-IF?", kde se ptáme, co by se stalo, kdyby se nějaký parametr nebo různé podmínky změnily. Pokud nám na to přednáška nedá odpověď, najdeme si ji sami :-). Jiná z nich je KOMPLETNÍ NEGACE - znegujeme prohlášení a sledujeme zda a kdy platí. Jiná opět je HLEDÁNÍ PROBLÉMŮ, je podobná té "What-if", ale je už přímo zaměřena jen na problémy.

Přehled má prostě zahrnovat především to, co je důležité pro nás - například pro naši zkoušku ( pokud to víme :-). Jde tu spíše o vysvětlení jevů a získání solidních základů pro jejich použití. Důležitost review nelze dost dobře přecenit: pomáhá naší paměti, dává nám detailní pohled do probírané látky a její "globální" přehled. Máme-li všechny přehledy za semestr, je výborné si je přečíst ještě před přípravou na zkoušku - dá nám to nové spojitosti a nový "náhled". I po graduaci se takové přehledy hodí: dají nám často i nové nápady, jak udělat něco, co už s námi na univerzitě detailně neprobírali .