next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek: Čemu naslouchat a čemu ne.




ČEMU NASLOUCHAT A ČEMU NE.

V naší knize "UMÍME SPRÁVNĚ ČÍST?", jsme měli podobnou kapitolu: "Co číst a co ne?" A zdálo by se, že podobná pravidla platí i pro naslouchání, třeba přednášky. Ve skutečnosti tomu tak není: potištěný papír lze kdykoliv koupit, knihu otevřít nebo zase zavřít, číst ji "jen tak rekreačně" nebo ji opravdu studovat, případně jen tak "čučet na papír". Jsme-li na přednášce, nemůžeme pořád odcházet a přicházet nebo přednášku poslouchat "jen tak", protože se už nebude opakovat - a mluvíme-li s někým, nemůžeme ho zcela "neposlouchat".

Pochopitelně tam, kde se můžeme prezenci na přednášce vyhnout, pak je to ta největší úspora času. Ale pozor: na rozdíl od knih, časopisů nebo i  článků si někdy nemůžeme předem zjistit, jaký přínos bude bude pro nás určitá přednáška mít. Nemůžeme totiž často předem "nahlédnout" do jejího obsahu, dozvědět se o její úrovni a případně i způsobu, jakým bude přednášena. Ne vždy je také možno nechat si to někým nahrát na magnetofonovou pásku nebo případně sehnat celý text. Přednášku či projev je třeb brát jako "one-time event", jinak řečeno, předpokládat, že se už nebude opakovat a pokud tam nepůjdeme, můžeme o leccos důležitého přijít.

Důležitost tohoto "posuzování předem" narůstá víc a víc, jak naše informační domény obsahově rostou - ba přímo přetékají informacemi :-) - a není absolutně dost času stihnout vše. S rostoucím množstvím informace zcela zákonitě ovšem klesá i možnost prohlédnout si vše detailně, nemluvě už o ztrátě času, když třeba hledáme jen opravdu specifickou informaci, například pro náš výzkumný projekt. A to mluvíme jen o čtení; v případě poslechu je ovšem potřeba daleko více času. Naštěstí je internetová informace převážně textová, i když už tam pronikají různé přednášky či projevy v akustické formě a i ty se - zase naštěstí - dají nahrát a přehrávat a poslouchat kdykoliv později.

Vokální přenos informace.

O "vysílací časti" vokálního přenosu informace jsme se už zmínili v knize "UMÍME MLUVIT?" ; zde se budeme věnovat druhé straně té samé mince, totiž příjmu informace, jejímu naslouchání. Nebudeme tu tedy citovat chyby, které dělají řečníci (ty si najdete v oné knize), ale naopak chyby, které děláme my, když dobře nenasloucháme.

Co je vůbec u slovní komunikace tak zvláštního, že jí přikládáme takovou důležitost? Je toho dost:
Prezence.

Některé přednášky mohou být i "povinné", i když se málokdy také zapisuje prezence. Jde totiž spíše o to, aby si pedagogové udělali alibi, že jim na přednášky chodí předepsaný počet studentů a nepřišli o job. Fyzická prezence je totiž pro naslouchání nutnou, ale zdaleka ne postačující podmínkou :-). Podobně jako dobrý sluch, i samotné poslouchání přednášky ještě nestačí. Proto mluvíme o tzv. " kompletní naslouchání " tj. poslech spojený i s atentativním, pozorným myšlením. O jaké myšlení jde? Především to, které vede k vyjasnění řečníkových slov a idejí, nejen pochopení všeho, co řečník říká (anebo i neříká :-), ale hlavně i vlastní závěry naslouchajícího. Zjistit hned na začátku, kam řečník směřuje, proč to říká, zda to říká správně a jak nám to pomůže v našem oboru nebo jinak. Prostě nejen si udělat vlastní stanovisko k přednášené látce, ale hlavně si ho zdůvodnit. K tomu si musíme udělat nejen kritiku, ale i zhodnotit přínos pro nás a přemýšlet, jak použít dané myšlenky nebo je i vylepšit. Maše stanovisko nám totiž pomůže "aktivně se zapojit" do procesu naslouchání a zvýší jeho účinnost.

To vše ovšem vyžaduje i tzv. absolutní prezenci: nejen naše smysly, ale hlavně naše myšlení (v nejširším slova smyslu) nám dovolí pochopit danou přednášku či lekci. Pochopitelně i naše paměť se musí plně angažovat. Slovní projev totiž pomáhá nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé paměti. Prospěch z toho mají všichni: ti, co mají akustickou paměť ( tj. lépe si pamatují to, co slyší), ti co mají vizuální paměť si ji posílí psaním poznámek a ti, co mají paměť vokální ( tj. pamatují si hlavně to, co si sami vyslovili nahlas), si mohou pak tyto poznámky nahlas studovat, daleké lépe, než kdyby si jen četli nahlas skripta.

Vnímání.

Poslední dobou v Čechách ujal výraz "já to vnímám" ve významu - ovšem nesprávném - "já to chápu". Vnímání je jen souhrn smyslových vjemů (vnímání optických, zvukových a jiným signálů, které přijímáme skrze naše senzory, tj. smysly), na rozdíl od chápání, které dává vjemům jejich pravý smysl. Fyzické signály už jsou většinou "na místě" konvertovány na elektrické impulsy, od kterých je všem ještě dost daleko k tomu, aby je mohl náš mozek zpracovat. On nám nejen umožňuje tyto signály přijímat, ale víceméně automaticky ovládat i konvertovat právě ony elektrické signály na nám srozumitelné výrazy, tj. umožňuje chápání jejich významu. Takže, jak vidíte, poslech je převážně virtuální proces.

Chápání.

Chápání je právě ono zpracování těch elektrických signálů tak, abychom jim "rozuměli". To je ovšem daleko složitější proces, tak např. každé akustické slovo musíme konvertovat v jeho pravý význam (často jich má i několik), složit daná slova do celé věty a pochopit její význam. I to je u dospělých lidí téměř automatické. Jenže chápání jde ještě dál: vyhledáváme logické důsledky toho, co bylo řečeno, tj. dedukujeme, indukujeme, abstrahujeme nebo i hledáme praktické příklady aj.. Také hned posuzujeme užitečnost či další aplikace toho, co bylo řečeno. Tak například "daně se zvedly" je pro nás cenná (v tomto případě přímo drahá :-) informace, zatímco věta "voda je mokrá" na nás neudělá velký dojem.

Jistě si vzpomenete, že jste něco někde četli v knize a přitom si nemůžete vzpomenout, co to bylo. Nuže vy jste to opticky četli, ale přenos informace - text knihy - byl v některém dalším stádiu zablokován a už se do vědomí - a paměti - nedostal. Nemusí hned jít o poruchu paměti; i při špatné paměti bychom si pamatovali alespoň něco. Jde spíše o poruchu přenosu, kdy si mozek výběrově zablokuje některé signály. Už jsme si říkali, jak například v místnosti, kde jste, je jistě určitý hluk "v pozadí", třeba hudba či rozhovor, vy to ale "neslyšíte", protože posloucháte někoho jiného a soustřeďujete se na zvuk jeho slov. Ucho to snímá, vy to tedy vnímáte smysly, ale mozek si to prostě odfiltruje.

Chápání je pro naslouchání nezbytně nutné - a není to lehký proces: proto je potřeba nějakou dobu věnovat tomu, abychom přesně pochopili, "co tím chtěl básník říci." Teprve pak se máme snažit si tento význam zakotvit v paměti - v knize o učení jsme si už řekli, jak je obtížné z paměti vymazat mylný význam. Naštěstí (prý!) se chyby opravené dostatečně brzo lehce "přepíší", neboť ještě nejsou hluboce "vypáleny" v dlouhodobé paměti.

Pozornost a pozorování.

Naše naslouchání začíná pozorností, tj. soustředěním se na to, co posloucháme - ale samotné soustředění ještě zdaleka nestačí. Pozorování je naopak "všímání si" fakt , zvláštností či zajímavých detailů, jejich hledání, sledování a částečně už i závěry (tom snad ještě vydáme další knihu). Angličané to mají lehčí - mají na to dvě zcela různá slova: attention - pozornost, observation - pozorování. Optické pozorování je termín, který jistě každý zná, ale jsou i pozorování akustická (například "jeho hlas zní unaveně") a pochopitelně i jiná (zpozoroval jsem, že už nechodíš na pivo :-).

Pozorování je řízení vnímání zaměřené k chápání: musíme vybírat hlavně to, co chceme z vyslechnutých dat získat a stále - i podvědomě - mít na mysli náš konečný cíl. Někteří přednášející to studentům ulehčují: při přednášce zdůrazňují klíčová slova či hlavní partie, používají hodně obrázků, schémat, příkladů, někdy i humorné příhody. Ale ani promítání diapozitivů či filmů, dokonce ani ne použití interaktivních počítačových displejů nestačí tam, kde přijímač informace, tj. student, prostě správně nepřijímá. Audiovizuální prostředky také slouží k ilustraci, ale ne k zábavě - na tu si student stačí sám a lépe.

Čemu raději nenaslouchat.

Pokud si můžeme - a hlavně umíme - předem vybrat, zda na přednášku jít či ne, ušetříme si tím hodně času na něco důležitějšího, ale jak už jsem řekl, není to vždy možné. Pak je lépe tam jít a snažit se co nejdříve zjistit, zda to vůbec "stojí za to" a zařídit se podle toho. Je sice pravda, že ze všeho se můžeme nějak poučit, ale je trapné, když pak jediné poučení je jen to, že to byla ztráta času :-).

Pochopitelně i opak je možný, že bychom totiž mohli minout něco kvalitního nebo důležitého. Pokud máte takový pocit, tak tam raději jděte. Odejít dříve není nic urážlivého pro řečníka - udělal jsem to mnohokrát, ovšem když se mě ptali proč, raději jsem jim o pravém důvodu - ze slušnosti - zalhal. Zvláštní metodu používám u podnikových mítinků: nikdy tam nejsem déle než hodinu. Mítink, který nevyřeší problém za hodinu, ho totiž nevyřeší ani za pět hodin. Pravda, někdy se mítinky rozbíhají pomalu, ale hodina je prostě maximum, co jim dávám :-).

Co když ale máte mítink, kde víte přesně, že to, co vás zajímá, ze bude projednávat až třeba v půli či na konci? Pokud můžete, přijďte tedy až později. Udělal jsem to také mnohokrát a zvykli si na to. Nedbejte na to, že je to nepořádek či neslušnost - v dnešní době opravdu nemůžeme ztrácet čas tím, co nás vůbec nezajímá nebo nijak nepotřebujeme. Maximálně si budou myslet, že jste hrozně zaměstnán(a), že děláte něco daleko důležitějšího, což je ve většině případů pravda. Prostě kde to jde, buďte pány svého času.

Podle statistiky jsou totiž největší "žráči času" telefony, mítinky a nečekané návštěvy. Nezapomeňme, že ať už u zkoušek nebo i v práci nejsme posuzováni podle prezence, ale podle našich výsledků a abyste je měli dobré, na to potřebujete mít extra čas. Nikdo z nás se nechce předřít a tak musíme umět hospodařit s časem.