next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek: Jak naslouchat




JAK NASLOUCHAT.

Už jsme se tu zmínili o nesprávném použití slovesa "vnímat" ve smyslu "chápat". Vjemy jsou totiž jen signály našich receptorů, smyslů - zatímco chápání vyžaduje navíc ještě poměrně složitou mozkovou činnost. To ovšem neznamená, že bychom měli smyslové vnímání podceňovat, právě naopak: bez něho by při naslouchání ani ta myšlenková, hlavně tedy analytická, činnost nebyla vůbec možná. Zároveň jsme si také řekli i o "pozorování jakožto vnímání zaměřenému k chápání".

A když už jsme u těch definic, vraťme se k té hlavní, v úvodu, že totiž naslouchat = pozorně poslouchat, analyzovat a důležité body si ukládat do paměti . Říkají tomu také často i jinak: tak např. poslech atentivní (tj. pozorný), fokusovaný (tj. zaostřený), koncentrovaný (tj. soustředěný) a podobně.

Už od dětství nám říkají "Dávej pozor!" nebo "Slyšíš vůbec, co říkám?" a podobně, vše ve snaze, aby naši pozornost zvýšili. Jenže napomínání, kárání nebo i tresty jsou jen amatérské metody. Daleko účinnější je vzbudit zájem - ten už s sebou tu pozornost přinese sám. V knize "UMÍME SE UČIT?" jsme si také navíc ukázali, jak daleko lépe posílíme chápání a i paměť, když si k danému objektu či ideji přidáme i jisté "háčky", tj. data, podle kterých si to pak v paměti lépe adresujeme a zároveň i vytváříme jakési spojení s ostatními daty. Pochopitelně se tato data nejlépe získají už při samotném poslechu, chci říci náslechu, přednášek a podobně.

Jak naslouchat?

Každý z nás ví, že jinak se naslouchá, když k nám někdo mluví v telefonu, jinak na přednášce, jinak zvuku doprovázejícímu televizi, jinak třeba na fotbale. Také psychologické faktory hrají značnou roli: jinak posloucháme šéfa, jinak někoho, kdo nás otravuje (a není to náš šéf :-), jinak kárající manželku, jinak zajímavou historku z dovolené. Z toho vidíme, že asi také nebude univerzální recept na vše. Ovšem společných znaků a pravidel je dost na to, abychom si sestavili jakási všeobecná pravidla:

1) Především si musíme uvědomit samotný účel, proč vlastně v tom kterém případě nasloucháme. To nám pak určí tři hlavní faktory a jejich důležitost:

a) úplnost a přesnost poslechu
b) pochopení a hloubku potřebné analýzy a
c) jak dalece si musíme zatížit paměť.

Podle toho se pak soustředíme hlavně na bod, který je pro nás nejdůležitější. Tak například pro:

Faktor a) si sedneme co nejblíže k řečníkovi, případně odsedneme od souseda, který nás ruší svými komentáři. I tady pomůže magnetofon, zatímco videokameru celkem žádný přednášející neuvítá :-). Je-li projev v cizím jazyku, musíme dobře ovládat slovník a idiomy onoho jazyka. Je-li to přednáška, uvážíme, bude-li se z toho zkoušet. Všechna tato rozhodnutí děláme víceméně automaticky, tj. většinou špatně :-).

Faktor b) vyžaduje určitou zkušenost a trénink, což přesahuje svým rozsahem námět této knihy ( některé rady si řekneme v dalších kapitolách. Zde právě hraje nejvíc roli už zmíněná pozornost, dále jistý hlubší náhled (insight) a také naše odborné i jiné znalosti. Rozhodně se snažíme alespoň první část - pochopení - získat už při poslechu. To vyžaduje stoprocentní soustředění - nejen akustické, ale hlavně myšlenkové. Ještě lepší je dělat si hned i určitou analýzu, přinejmenším oddělovat to důležité od nepodstatného. Ve výše uvedené knize jsme si naznačili, že kategorizace a různá logická či analogická přiřazení pomáhají také i naší paměti.

Faktor c) je hlavně pro studenty, ti si musí co nejvíc pamatovat. Jinak je ovšem důležitý i pro ty, co už nejsou mladí a pamatují si méně a méně - a neptejte se mě, jak jsem na to přišel :-). Těm už moc nepomůže ani ta logika či analogie. Pomoc je ale "při ruce": zápisník či magnetofon, případně laptop. Ovšem pro dobrý zápis - ten, co se dá v budoucnu použít - potřebujeme přinejmenším také dělat onu kategorizaci, tj. hned a poměrně dobře pochopit přednášenou látku, jinak se z nás stanou "zapisovatelé" a budeme muset zapisovat skoro vše.

Dobrému naslouchání se musíme učit, ať už je to v kurzech nebo na to stačíme sami. A nedělejme si iluze: často si budeme muset i "uměle" udržovat zájem. Hodně zde pomůže zopakovat hned látku přednášky a udělat si detailní rozbor:
Jak si udržíme pozornost?

Společným jmenovatelem pro všechny složky efektivního naslouchání je pozornost . Tzv. "našpicování" uší zde ovšem nestačí, i když víme, že je o "zaostřený" poslech :-). Rozhodně nepomůže "štípat se do rukou", to až když opravdu usínáte. Nám jde spíše o nepozornost, kdy si myslíme, že větě či ideji rozumíme, ale hned nás nenapadne její závažnost, použití, závěr či další důsledky . To platí pochopitelně i pro naše čtení a pro naší řeč, když se i sami dostaneme ke slovu.

Tak např. nedávno jsem četl, že rozšíření infekce SARS prý zabráníme použitím roušky přes ústa. Ale dole byla noticka, že jistý odborník řekl, že virusy SARS jsou menší než otvory v roušce. Nejen že to teda poznámka kompletně popírá první tvrzení, ale - pokud je pravdivá - i vysvětluje, proč se infekce klidně šíří dál, navíc s narůstající rychlostí, rouška nerouška. Třeba jde opravdu u té roušky jen o falešný pocit jistoty? Lékař, který má v nemocnici nevysvětlitelné případy nákazy, by se toho ovšem hned chytil, protože chápe důsledky takového tvrzení a možná by i zjistil, jak husté roušky je nutno používat. (Poznámka: tento příklad je pouze pro ilustraci - i když jsem opravdu tu noticku četl , nejsem odborník a nevím, zda to nebyla jen novinářská kachna :-).

Další takový nápad byl, že není jisté, zda se to víc nešíří dotykem než vzduchem - proto se hned od počátku doporučovalo nosit rukavice. Zde bych připojil i vlastní zkušenost: kdysi nám při jednom kurzu ukázali, jak málo nám ale samotné rukavice pomohou, dotýkáme-li se jimi jiných číastí an šehio těla. Posypali je totiž předtím tajně jistým práškem a nechali nás v nich hodinu pracovat s nějakými přístroji. Pak nás osvětlili ultrafialovým světlem, ve kterém prášek svítil. A hle: svítili jsme všude, jak jsme se dotýkali rukama obličeje, uší, obočí, očních víček krku i jinde. V nemocnicích sice vydávali lidem rukavice, ale tohle varování jim už neřekli.

Z uvedeného je patrno, že naše pozornost musí být nejen stoprocentní, ale také progresivní, tj. už se zaměřením na analýzu. Pochopitelně, že leccos také vyžaduje velkou zkušenost či znalosti, ale je překvapivé, jak málo někdy stačí - třeba jen logika, jindy tak zvaný zdravý (selský) rozum. Přesto všecko není matkou pozornosti odborná znalost, ale hlavně osobní zájem. Odtud také pramení různé metody, jak si pozornost udržet: .

Rozptylování.

Na první pohled to vypadá, že by nás tyto snahy spíše rozptylovaly, ale není to pravda: posloucháme-li něco, co nás nezajímá, ztrácíme zájem podstatně více, posloucháme totiž jen povrchně nebo vůbec ne. Pochopitelně, že musíme hlavně sledovat tok přednášené informace, tj. být v synchronizmu s přednáškou, ale myšlení je naštěstí daleko rychlejší než řeč (i když ne u každého :-) a tak je možno ten zbývající čas užitečně využít. Rozhodně nás to ale nesmí "odloudit" od přednášky, což se bohužel i často stává, když odbočíme a najednou se musíme sami sebe ptát "kde myšlenky tvé toulají se, kde?". Je to tedy riziko, ale na druhé straně ztratíme nezájmem daleko více :-). Proto musíme občas sledovat i známky naší klesající pozornosti.

Někdy máme i značné psychologické zábrany, které nám nedovolí plně se soustředit - prostě tu věc nenávidíme, máme předsudky, děláme to jen z přinucení. Pokud to nepřekonáme, zbývá jediná pomoc: prostě přestat. Přinucení je sice také motivace, jenže většinou jen negativní a může ochromovat pak naše chápání a dokonce i paměť. Proč s enutit, když se můžeme raději inspirovat a najít v tom i zábavu? O motivaci jsme si toho také řekli hodně v knize "UMÍME SE UČIT", ale nedělejme si iluzi: správná motivace je jen ta, kterou si sami vybereme a která pro nás také nejlépe pracuje.