Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek:
Jak
naslouchat
JAK
NASLOUCHAT.
Už jsme se tu zmínili o nesprávném použití slovesa "vnímat" ve smyslu
"chápat". Vjemy jsou totiž jen signály našich receptorů, smyslů - zatímco chápání vyžaduje navíc ještě poměrně složitou mozkovou činnost. To ovšem neznamená, že bychom měli
smyslové vnímání podceňovat, právě naopak: bez něho by při naslouchání ani ta
myšlenková, hlavně tedy analytická, činnost nebyla vůbec možná. Zároveň
jsme si také řekli i o "pozorování jakožto vnímání
zaměřenému k chápání".
A když už jsme u těch definic, vraťme se k té
hlavní, v úvodu, že totiž naslouchat = pozorně poslouchat,
analyzovat a důležité body si ukládat do paměti . Říkají tomu také často i
jinak: tak např. poslech atentivní (tj. pozorný), fokusovaný (tj.
zaostřený), koncentrovaný (tj. soustředěný) a
podobně.
Už od dětství nám říkají "Dávej pozor!" nebo "Slyšíš vůbec, co říkám?"
a podobně, vše ve snaze, aby naši pozornost zvýšili. Jenže napomínání, kárání nebo i
tresty jsou jen amatérské metody. Daleko účinnější je vzbudit zájem - ten
už s sebou tu pozornost přinese sám. V knize "UMÍME SE UČIT?" jsme si
také navíc ukázali, jak daleko lépe posílíme chápání a i paměť, když si k danému objektu či
ideji přidáme i jisté "háčky", tj. data, podle kterých si to pak v paměti lépe
adresujeme a zároveň i vytváříme jakési spojení s ostatními daty. Pochopitelně se
tato data nejlépe získají už při samotném poslechu, chci říci náslechu, přednášek a podobně.
Jak naslouchat?
Každý z nás ví, že jinak se
naslouchá, když k nám někdo mluví v telefonu, jinak na přednášce, jinak zvuku
doprovázejícímu televizi, jinak třeba na fotbale. Také psychologické faktory
hrají značnou roli: jinak posloucháme šéfa, jinak někoho, kdo nás otravuje (a
není to náš šéf :-), jinak kárající manželku, jinak zajímavou historku z
dovolené. Z toho vidíme, že asi také nebude univerzální recept na vše. Ovšem
společných znaků a pravidel je dost na to, abychom si sestavili jakási všeobecná
pravidla:
1) Především si musíme uvědomit samotný účel, proč vlastně v tom kterém případě nasloucháme. To
nám pak určí tři hlavní faktory a jejich důležitost:
a) úplnost a přesnost poslechu
b)
pochopení a hloubku potřebné analýzy a
c) jak dalece si musíme zatížit
paměť.
Podle toho se pak soustředíme hlavně na bod, který je
pro nás nejdůležitější. Tak například pro:
Faktor a) si sedneme co nejblíže k řečníkovi, případně odsedneme od souseda,
který nás ruší svými komentáři. I tady pomůže magnetofon, zatímco videokameru
celkem žádný přednášející neuvítá :-). Je-li projev v cizím jazyku, musíme
dobře ovládat slovník a idiomy onoho jazyka. Je-li to přednáška, uvážíme,
bude-li se z toho zkoušet. Všechna tato rozhodnutí děláme víceméně automaticky,
tj. většinou špatně :-).
Faktor b)
vyžaduje určitou zkušenost a trénink, což přesahuje svým rozsahem námět této
knihy ( některé rady si řekneme v dalších kapitolách. Zde právě hraje nejvíc
roli už zmíněná pozornost, dále jistý hlubší náhled (insight) a také naše
odborné i jiné znalosti. Rozhodně se snažíme alespoň první část - pochopení
- získat už při poslechu. To vyžaduje stoprocentní soustředění - nejen
akustické, ale hlavně myšlenkové. Ještě lepší je dělat si hned i určitou
analýzu, přinejmenším oddělovat to důležité od nepodstatného. Ve výše uvedené
knize jsme si naznačili, že kategorizace a různá logická či analogická přiřazení
pomáhají také i naší paměti.
Faktor c)
je hlavně pro studenty, ti si musí co nejvíc pamatovat. Jinak je
ovšem důležitý i pro ty, co už nejsou mladí a pamatují si méně a méně - a
neptejte se mě, jak jsem na to přišel :-). Těm už moc nepomůže ani ta logika či
analogie. Pomoc je ale "při ruce": zápisník či magnetofon, případně laptop. Ovšem pro
dobrý zápis - ten, co se dá v budoucnu použít - potřebujeme přinejmenším také
dělat onu kategorizaci, tj. hned a poměrně dobře pochopit přednášenou
látku, jinak se z nás stanou "zapisovatelé" a budeme muset zapisovat skoro vše.
Dobrému naslouchání se musíme učit, ať
už je to v kurzech nebo na to stačíme sami. A nedělejme si iluze: často si
budeme muset i "uměle" udržovat zájem. Hodně zde pomůže zopakovat hned látku
přednášky a udělat si detailní rozbor:
- jak dalece jsme ji látku už při
přednášce pochopili
- kolik jsme toho zapsali, a jak kvalitně (tj. Bylo
všechno hodnotné? Kolik bylo zbytečného?)
- kolik jsme si sami - už z
projevu - zapamatovali
- pak se soustředíme hlavně na věci, kterým jsme v
projevu nerozuměli a ptáme se, proč asi.
- jak dalece nám pomohl zápis k
plnému pochopení těchto kritických bodů
- kolik toho (čemu jsme i po
zopakování neporozuměli) bylo díky tomu, že jsme to nepochopili hned a
kolik jsme nepochopili ještě pakj jen díky nekvalitním poznámkám?
- podle toho pak
soustavně zlepšujeme naše naslouchání
Jak si udržíme pozornost?
Společným jmenovatelem pro
všechny složky efektivního naslouchání je pozornost . Tzv. "našpicování" uší zde ovšem nestačí, i když víme, že je o "zaostřený" poslech :-). Rozhodně nepomůže
"štípat se do rukou", to až když opravdu usínáte. Nám jde spíše o nepozornost, kdy si myslíme, že větě či ideji rozumíme, ale hned nás nenapadne její závažnost, použití, závěr či
další důsledky . To platí pochopitelně i pro naše čtení a pro naší
řeč, když se i sami dostaneme ke slovu.
Tak např. nedávno jsem četl, že rozšíření
infekce SARS prý zabráníme použitím roušky přes ústa. Ale dole byla noticka, že jistý
odborník řekl, že virusy SARS jsou menší než otvory v roušce. Nejen že to teda poznámka
kompletně popírá první tvrzení, ale - pokud je pravdivá - i vysvětluje,
proč se infekce klidně šíří dál, navíc s narůstající rychlostí, rouška nerouška. Třeba jde
opravdu u té roušky jen o falešný pocit jistoty? Lékař, který má v nemocnici
nevysvětlitelné případy nákazy, by se toho ovšem hned chytil, protože chápe
důsledky takového tvrzení a možná by i zjistil, jak husté roušky je nutno
používat. (Poznámka: tento příklad je pouze pro ilustraci - i když jsem opravdu
tu noticku četl , nejsem odborník a nevím, zda to nebyla jen
novinářská kachna :-).
Další takový nápad byl, že není jisté, zda se to víc
nešíří dotykem než vzduchem - proto se hned od počátku doporučovalo nosit
rukavice. Zde bych připojil i vlastní zkušenost: kdysi nám při jednom kurzu
ukázali, jak málo nám ale samotné rukavice pomohou, dotýkáme-li se jimi jiných číastí an šehio těla. Posypali je totiž předtím tajně jistým práškem
a nechali nás v nich hodinu pracovat s nějakými přístroji. Pak nás osvětlili
ultrafialovým světlem, ve kterém prášek svítil. A hle: svítili jsme všude, jak
jsme se dotýkali rukama obličeje, uší, obočí, očních víček krku i jinde. V nemocnicích sice
vydávali lidem rukavice, ale tohle varování jim už neřekli.
Z uvedeného
je patrno, že naše pozornost musí být nejen stoprocentní, ale také progresivní, tj. už
se zaměřením na analýzu. Pochopitelně, že leccos také vyžaduje velkou zkušenost či
znalosti, ale je překvapivé, jak málo někdy stačí - třeba jen logika, jindy tak
zvaný zdravý (selský) rozum. Přesto všecko není matkou pozornosti odborná
znalost, ale hlavně osobní zájem. Odtud také pramení různé metody,
jak si pozornost udržet: .
- získání motivace (k čemu mi to bude, jak nutně to potřebuji,
co tím získám). Pochopitelně se snažíme najít jenom kladné body; co neposlouchat
jsme si už řekli v minulé kapitole :-). Nu a z motivace pak plyne automaticky i
zájem o věc.
- hlubší soustředění (dávat si otázky "co kdyby . . .?", "proč to tak je?", případně se ptát v diskuzi přednášejícího nebo druhých lidí)
- poznamenat si, napadne-li nás aplikace na náš obor či na jiné obory (ne do hloubky, pochopitelně, na to není čas), případně o vyvíjení dané myšlenky dál nebo jiným směrem
- nápady, jak by jistá idea pomohla vyřešit nějaký současný problém
- kritizovat ideje či data, hledat jejich nevýhody či rizika a řešení, jak tyto chyby odstranit (a opět si jen zapsat poznámku, co nás napadlo)
- hodně pomůže i přednášející, který se snaží
udělat svůj projev zajímavý a snadný k pochopení - ale to už zase najdete v naší
knize "UMÍME MLUVIT?"
Rozptylování.
Na první pohled to vypadá, že by nás tyto snahy
spíše rozptylovaly, ale není to pravda: posloucháme-li něco, co nás nezajímá,
ztrácíme zájem podstatně více, posloucháme totiž jen povrchně nebo vůbec ne.
Pochopitelně, že musíme hlavně sledovat tok přednášené informace, tj. být v
synchronizmu s přednáškou, ale myšlení je naštěstí daleko rychlejší než řeč (i když
ne u každého :-) a tak je možno ten zbývající čas užitečně využít. Rozhodně nás to ale nesmí "odloudit" od přednášky, což se bohužel i často stává, když odbočíme a najednou se
musíme sami sebe ptát "kde myšlenky tvé toulají se, kde?". Je to tedy riziko, ale na druhé straně ztratíme nezájmem daleko více :-). Proto musíme občas sledovat i známky naší klesající pozornosti.
Někdy máme i značné psychologické zábrany, které nám nedovolí plně se soustředit - prostě tu věc nenávidíme, máme předsudky, děláme to jen z přinucení. Pokud to nepřekonáme, zbývá jediná pomoc: prostě přestat. Přinucení je sice také motivace, jenže většinou jen negativní a může ochromovat pak naše chápání a dokonce i paměť. Proč s enutit, když se můžeme raději inspirovat a najít v tom i zábavu? O
motivaci jsme si toho také řekli hodně v knize "UMÍME SE UČIT", ale nedělejme si
iluzi: správná motivace je jen ta, kterou si sami vybereme a která pro nás také nejlépe pracuje.