next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek: Akustický záznam




AKUSTICKÝ ZÁZNAM

"Akustický záznam je záznam zvuku ve formě mechanické, magnetické, elektronické či optické, případně jiné, a to tak, že se při reprodukci opět změní ve slyšitelný zvuk, který je poměrně přesnou kopií." Proč jsme tu napsali tak širokou definici? Především to chceme odlišit od jiných druhů záznamů, jako je třeba záznam psaný či tištěný, který může být verbálně přesný, ale přitom často nemá jinou přidruženou informaci, např. smích v publiku, zvýšený hlas, intonaci, šum v pozadí a podobně. Ne vždy je to pochopitelně to tak důležité, jako je to třeba u přednášky, kde se prezentují třeba hlasy různého ptactva (nebo zpěváků), ale často je i psaná kopie nepřesná, neúplná nebo i nesprávná (kromě záznamu u soudu :-). Na druhé straně akustickému záznamu chybí zase ta vizuální stránka - například to, co přednášející píše na tabuli. Proto tu ale máme kombinovaný video-akustický záznamu, který se vlastně svou formou a obsahem nejvíc podobá opravdové kopii slovního projevu - i když ho práce s kamerou částečně zkresluje, zatímco případná editace jej často i zmrzačí.

Proč vlastně takový záznam děláme? Především jako náhražku přímého poslechu, záznam pro pozdější poslech nebo i studim projevu č jako pomůcku při studiu vůbec (můžeme si totiž nahrávat i vlastní hlas), pro memororvání, pro rozhlasové či jiné projevy, jako dokumentaci, pro archiv či ještě pro jiné důvody. Je nepopiratelné, že je to prostředek užitečný, ale zároveň pořád jen náhražka přímého poslechu. Rozebereme si tu tedy některé hlavní body pro ten který účel.

Náhražka přímého poslechu.

Nahrávat celou přednášku je logické a značně pohodlné (ovšem jak kdy :-), zvláště když si to v případě naší nepřítomnosti necháme nahrát někým jiným. Nemusíme zde vyjmenovávat další výhody, je jich dost, ovšem přehrávání zabere čas a v záznamu se bohužel nedá dobře "listovat". Zde bych doporučoval "rozřezat" si záznam na menší části a to tak, aby každá byla rychle přístupná (to lze docela dobře při záznamu na CDčku, ve formátu MP3 - o tom si povíme na kon ci této kapitoly). Rozhodně nedoporučuji to nahrávat tak, že sice sedíme na přednášce, ale děláme něco jiného, doufajíce, že nám to záznam nahradí: jednak nás přednáška ruší, ale hlavně ztrácíme to cenné - jakýsi přímý kontakt a případně i cennou myšlenkovou aktivitu, kterou navozuje přítomnost řečníka. Přehrávání záznamu je už vlastně už jen jakýsi "nepřímý" poslech.

Záznam pro pozdější poslech.

Zcela jiné to je, když opravdu nemůžeme být přítomni - řekněme jen určitou dobu - pak je nahrávka opravdu cenná. Pochopitelně se snažíme, když už nemůžeme nahrát vše, nahrát hlavně ty části, které jsou nejdůležitější nebo když je slyšíme, jsou nám momentálně nesrozumitelné. A také si to později co nejdříve celé vyposlechnout, abychom využili to, že si ještě něco o přednášce pamatujeme :-). Pochopitelně nejlepší je si přednášku osobně - a aktivně - vyslechnout a ještě si ji zároveň nahrát, zvláště je-li důležitá a přednášející něco důkladně vysvětluje. Ovšem nahrávání "z poslední lavice" je většinou nekvalitní a navíc se na pásce špatně hledá, kde co je - je to čistě "časový", sousledný záznam, něco jak lineární zápis. Proto se vyplatí při nejbližší příležitosti - než přijdou optické magnetofony, používající CDčka (že to ale těm vynálezcům trvá, co?) - si to doma hned elektronicky "rozřezat" a jednotlivé části přepsat na CD, viz níže.

Záznam pro pozdější prostudování.

Pokud jsme na obyčejné, nepříliš obtížné přednášce a patřičně, tj. aktivně nasloucháme a navíc si děláme i poznámky, má pro nás takový akustický záznam poměrně malou hodnotu - většinou je zcela zbytečný. Ovšem u přednášek těžce pochopitelných či obtížných na sledování by nám takový záznam měl pomoci, zvláště poslech menších, "stravitelnějších" dílů. Jak už jsme jinde řekli, jsou různí přednášející: někteří skripta jen čtou, jiní je i vysvětlují a "inovátoři" se jich drží celkem málo, ale o to jsou jejich přednášky cennější a nikde jinde tu informaci ještě nenajdete. V knize "UMÍME MLUVIT?" jsme se už také zmínili, že je výhodné i pro přednášejícího nahrát si vlastní přednášky, hlavně předem. A to nejen pro přípravu, ale případně i pro jejich pozdější přepis do textu - pokud si je už předem nenapsal nebo když se přliš liší od skript. Naslouchat sám sobě je často ta nejlepší kritika vlastního projevu - často jsem to používal, když jsem hledal lepší místo. Jel jsem třeba až 700 kilometrů na interview a neměl v autě co jiného na práci. Vtip je v tom, že nejlépe se slyšíme až tehdy, když se posloucháme z pásky.

Záznam jako pomůcka při studiu vůbec.

Zde mám na mysli opravdové použití záznamu při učení - tak například poslech projevu v cizí řeči nebo prostě proto, abychom přednášku rozbírala a tak se učili - nebo jen memorizace jen přehráváním pásky. Také se pomocí záznamu můžeme učit mluvit, opravovat si výslovnost, chyby v přednesu aj. Detailní studium přednášky pak může objevovat body, které by se daly kritizovat, nacházet logické či jiné chyby a podobně. Už proto, že učit se není jen opakování přednesených pravd, ale též jejich zpochybňování. Jen tak poznáme jejich omezenou platnost, tj. okolnosti, za kterých platí a kdy už zase ne. To nám nakonec pomáhá i objevovat pravdy nové . . .

Memorizování.

Přísloví "Opakování je matka moudrosti" stále ještě platí ( i když třeba musíte opakovat celý ročník :-) ale neplatí to už pro opakování samotných chyb. Už jsem zde psal, že někdo udělá sto chyb, zatímco jiný opakuje jednu chybu stokrát. Na toho prvního se pak hodí přísloví "Chybami se učíme", zatímco druhý případ je zcela beznadějný. Na čem je vlastně založeno memorizování? Víme, že existují různé druhy paměti: vizuální, sluchová, vokální, grafická, logická, memorizační (častým opakováním) a ještě jiné. Zlepšení zapamatování pomocí opakování je všeobecně uznáváno - lépe si něco zapamatujeme, když to víckrát slyšíme. Nu a nejlépe se to dělá opakovaným přehráváním akustického záznamu.

Uveďme si příklad memorizace: jistě jste se také ve škole museli učit nějaké básně nazpaměť a to jde nejlépe hlasitým opakováním. Samotné to cvičení - velice populární ve středověku a někde ještě i dnes - je určeno k tomu, abychom se naučili básni a jejímu přednesu (neboli deklamaci). Zároveň nám to ale také ukáže, jak jsme kdo v memorizaci účinný. Kapacita či objem paměti je zde téměř neomezená (například u herců), ale ne pro každého to tak dobře pracuje. Pro toho, kdo to osobně nepotřebuje, doporučuji raději deklamovat méně a myslet více. Existuje totiž takový axiom, že účinná kapacita našeho mozku má svoji limitu (ač běžně používáme nepatrně malou část) a deklamace se do ní často "zapálí" téměř nesmazatelně. Staří lidé si třeba pamatují celý abecední seznam žáků z jejich třídy n a základní škole, ale už ne to, co dělali včera. Navíc podezřívám, že také rychlost zapamatování klesá s objemem už "naučených" dat - i když zpočátku může naopak růst, to jak si zlepšujeme samotný proces "zapamatování". Více o paměti je naší knize "UMÍME SE UČIT?"

Projevy.

Záznam různých projevů se liší od přednášek tím, že se víc kritizuje, než studuje a často jen pasivně přehrává. To je škoda, jejich studiem se nejlépe poznají chyby či slabiny protivníka. Srovnáním několika projevů stejného řečníka pak dojdeme k dojmu, že je buď enormně zapomětlivý nebo přímo bezpáteřní. Pravda je asi někde uprostřed: situace se mění a často si vyžaduje obrat až 180 stupňů, chce-li politik zůstat u napajedla. Studovat projevy kvůli slibům je zbytečná práce - v politice platí, že "sliby se slibují, blázni se radují". Ale nebuďme přísní: někdo to (za ty velké peníze) dělat musí a jak se má dotyčný uživit, když nic pořádného neumí?

Jsou i jiné projevy, než jen politické - ale ty sem nezahrnuji - jsou to většinou dobré, poučné přednášky pro veřejnost, poměrně lehce pochopitelné, takže je není třeba nahrávat.

Dokumentace a archiv.

Pro osobní účely je archiv nahrávek poměrně drahá záležitost, protože se musí udržovat katalog či seznam a je to hodně psané a tištěné, navíc jen přidružené dokumentace a to vše chce ři dimenze: prostor, čas a peníze. I amatérské video-záznamy jsou ovšem hodnotnější než pouhé akustické a stojí téměř stejně.

Jiné účely.

Už jsem tu uvedl použití záznamu při přípravě na interview, ale dá se říci, že i ostatních použití je dost - už proto, že ta nová se stále ještě vymýšlejí: například voice-mail či akustický rozbor "řeči" delfínů. Jen jednu anekdotu: Solženicyn ve své knize popisuje práci vědců, kteří pro Stalina měli dělat rozbor hlasu z telefonického rozhovoru za účelem identifikace mluvčího (a následné uvěznění). Vědci - už sami političtí vězňové - tehdy selhali, ať už z jakýchkoliv důvodů, ale hlavně proto, že používali rozbor pomocí pasivních elektronických filtrů, které byly neforemné, nekvalitní a složité, tudíž nákladné. Za několik let po tom Američané objevili tzv. voiceprint, tj. frekvenční charakteristiku hlasu na základě energie jednotlivých harmonických, což je metoda téměř stejně spolehlivá jako otisky prstů (fingerprints), to už ale v době počítačů, kdy se dal celý proces automatizovat. A nemusím dodávat, že se to dělá hlavně z nahraného hlasu.

Media.

Záznamové media jistě každý zná: od první Edisonovva válečku či pozdější gramofonové desky přes film či magnetofon až k nynějším optickým diskům či diskům na Netu. Co je nového, jsou hlavně metody záznamu, od stařičkého formátu WAV (obyčejná CDčka), který zabere nejvíc paměti, přes MIDI k modernímu MP3, což je skompresovaný záznam. Poměrně kvalitní záznam hudby získáte už při zápisu 64kbps, což vám u normálního CDčka dá až 25 hodin zápisu. Řeč je ovšem dobře srozumitelná i při 32kpbs, což by odpovídalo 50 hodinám na jeden optický disk - a dvakrát víc pro dvojí hustotu. Zatímco velké nebo i přenosné přehrávačky MP3 seženete dnes už kdekoliv, je zajímavé, že, v době, co to píši, ještě nikoho nenapadlo postavit prostý magnetofon, který by nahrával a přehrával přímo na optický disk a to přímo v MP3 formátu - snad proto, že dekódovací programy mají copyright. CDdisk, i ten meší už je běžný, by pak pokryl řadu hodin - jaký to pokrok proti páskám na dvě hodiny! A nemusel by se mazt, za tu cenu se dá i vyhodit :-).

Kdo má PC nebo laptop, může si z něj takový magnetofon udělat, pokud v něm má i zvukovou kartu. Potřebné programy - všechny zdarma - uvádím hned zde:

1) Auxiliary input (AI)", najdete na: http://www.dbpoweramp.com/dmc.htm Ten snímá zvuk přímo z mikrofonu (ten si musíte sehnat extra), zapojeného na vstup zvukové karty PC a převádí jej na digitální signál. V programu si také můžete nastavít "hlasitost" záznamu.

2) dBPoweramp Music convertor (dMC)- stáhnete ho na: http://www.dbpoweramp.com/ Ten převádí digitální signál, nahraný programem 1), na MP3 formát, tj. kompresuje

3) MP3Cut je MP3editor: umí navíc i rozsekávat záznamy na kratší, ořezávat zbytečné začátky a konce, měnit u nahrávky zesílení a i mnoho jiných, potřebných věcí - stáhnete ho na: http://www.rz.uni-frankfurt.de/~pesch/.

4) MP3Merger, je program naopak pro slepení více MP3 záznamů dohromady, je na. http://www.hitsquad.com/smm/programs/MP3Merger/

5) Záznamy (soubory) MP3 si pak vypálíte na CD nějakou vypalovačkou, nejlepší je podle mého názoru NERO (ten zadarmo není :-).

6) Na přehrávání MP3 nahrávky pak stačí třeba MS Windows Player či jiná, třeba i ta přenosná přehrávačka MP3, ale hledání přímo v daném souboru MP3 je tam pořád ještě poměrně hrubé. Tam, kde chcete přesně najít přesně začátek nějakého úseku v souboru (fajlu), rozuměj čas a začít hrát odtamtud, doporučuji výše uvedený MP3Cut, ten to umí a je to i skvělá přehrávačka.

Pozor:
- Nainstalujte si nejprve program 2) a pak teprve program 1)!!
- Nahrané záznamy pak najdete jako C:\Converted Music\ , kteroužto složku (directory) si program už sám - pokud ji už nemáte - také vytvoří. Okénko této složky je dobré pak mít na desktopu (ploše) při nahrávání a přehrávání otevřené.