Z původních zeměpisných map nám časem vyrostla celá rodina map jiných. Mapy jsou vlastně geometrická zobrazení různých vztahů, posloupností, lokalit, funkcí, tabulek či stavů. Jejich výhodou je přehlednost, dobrá organizace a koncentrace dat, jakož i snadná orientace.
Mluvíme-li o mapách, musíme rozlišovat jejich druhy. Máme mapy:
Geometrická mapa je na příklad ta automobilní, ale i mapa regálů v knihovně, mapa různých množin či dokonce blokové schéma. Pozice a rozložení bloků je dáno geometrií a většinou předem určeno. Množinová mapa vyjadřuje určité skupiny a jejich vztahy ( např. Vennovy diagramy). Jakýkoliv diagram je vlastně i primitivní mapou - zde ovšem nemyslím funkční grafy, i když i tam jsou křivky vlastně jakási geometrická místa daných funkcí.
Funkční mapa je blokové schéma, většinou spojené orientovanými čarami, s popisem
funkce, kterou blok vykonává , případně vlivem toho kterého bloku na jiné bloky a vstupy jednoho bloku jsou obvykle zapojeny na výstupy jiných bloků.
Časová mapa vyjadřuje geometricky časovou následnost, případně pořadí, jak se která funkce realizuje. Může to být třeba časový plán, schedule nebo jen pořadí kapitol v knize ( viz obr.1.)
Logické mapy vyjadřují logické vztahy mezi jednotlivými proměnnými
či logickými moduly. Logické mapy bývají často ve formě Karnaughových map nebo stav ových diagramů (najdete v každé učebnici logiky)
Vývojové diagramy vyjadřují jisté algoritmy, postupy, rutiny a subrutiny plus rozhodovací a jiné moduly
Opravářské diagramy mohou mít různé formy, nejnovější jsou ve formě flowcharts, kde zároveň zobrazují poruchové stavy
Mentální mapy si probereme více v tomto článku
Ideové mapy jsou většinou používány k inspiračním cvičením a více
si o nich povíme v připravované knize o inspiraci.
Mapy se výborně hodí také k poznámkám z přednášek
- podporují analýzu, syntézu, inspiraci a posilují paměť. My se zde soustředíme jen na:
Ale začněme od Adama. Lineární metoda zápisků, kde se prostě píší věci sériově pod sebe, řádek po řádku, je vlastně jednodimenzionální - žene se jen jedním směrem. Náš mozek ale pracuje, jak známo, paralelně a tak mu dělá potíže si něco zapamatovat jen díky tomu, že je to "nalinkováno" v nějakém pořadí, víceméně bez patrné souvislosti. Nejen že tak ztrácíme celkový přehled, ale také se v tom špatně orientujeme. naše hledání pak musí být také
sériové, jako třeba na magnetofonovém pásku (naštěstí už máme CD, které se nemusí
celé převíjet, chceme-li něco najít :-).
Ještě větší nevýhodu tohoto systému poznáme, když třeba píšeme počítačový program. Ano, počítač také bere jednu instrukci za druhou (nové, tzv. paralelní počítače vyjímaje). Problém je, když najednou musíme skočit v programu někam jinam. I vymysleli naši pra-programátoři komandu GOTO, ta nás někam zavdla a pro návrat zpět se zase použilo jiné GOTO. To se tak rozmohlo, že vznikl tzv. špagetový softvér. Ten měl ovšem hodně poruch a byl nepřehledný atak někdo vymysle subrutiny. To jsou ucelené mikroprográmky, na které se dostanete komandou GOSUB plus adresa. Program tam skočí, a zase se na konci subrutiny komandou RETURN vždy přesně vrátí tam, odkud přišel.
Prosté, ne? Nu ano, ale zkuste něco takového použít při zapisování přednášek, když třeba profesor odbočí na něco jiného a zapomene se vrátit tam, kde přestal :-)! Takové odbočení pak zcela zanikne v toku lineárních zápisků, které píšeme pořád pod sebe, v časové posloupnosti, tak, jak prostě píšeme.
V tom je ale ten problém: jak najít určité detaily, aniž bychom to celé vždy četli od samého začátku? Jak si pamatovat, kde jsme co napsali? jak si uvědomit, že to, o čem se zrovn a mluví, se vztahuje na něco odněkud ze začátku - a kde přesně na tom začátku?
Naštěstí koumáci z oborů počítačů vymysleli ještě tzv. flowcharts, jakési schémátko programu, tak jak vlastně opravdu běží (když běží :-)). Proč? Z důvodů praktičnosti: Zkuste z tisíce řádek programu na první pohled uhodnout, co to vlastně dělá! Diagram naopak elegantně ukáže přímo funkce ve formě jakého si řetězce či stromu, jehož větvemi jsou různé části programu. Flowcharts pak obsahují obdélníky se jmény funkcí, kterou při tom či onom kroku program vykonává. A také křižovatky, kde se program rozhoduje - podle odpovědi na nějakou otázku - kam půjde dál (to jsou ty rozhodovací kosočtverce). Podle spojovacích čar pak vysledujeme nejen to, kde zrovna jsme, ale i kam půjdeme v příštím kroku. A tady asi Tony dostal svůj nápad . . .
Mapování.
Název je ovšem jen přibližný: je to vlastně grafické zobrazení širokého tématu s mnoha podtématy ve formě jakéhosi rozvětveného "stromu" - podtémata jsou zobrazena coby jednotlivé větve, přičemž data, která spolu souvisí, na stejné větvi visí . Je to přehledné, logické a hlavně praktické - pro další použití, jednu či dvě takové mapy plus srovnání s lineárním záznamem najdete v naší knize "UMÍME SE UČIT?" Zde si uvedeme jiný příklad ("Jak sehnat peníze?", viz obr.2.) hlavně jako ukázku jednoho z mnoha způsobů, jak se to může dělat.
Nejde ovšem jen o to, že to je přehlednější: celá ta architektura vlastně pomáhá i naší paměti - a k tomu také byly mentální mapy nejprve používány. V knize "UMÍME PSÁT" jsem aplikoval mapy na psaní poznámek z knih a zde bych to chtěl dokonce rozšířit na mapování přednášky "jen z poslechu". Začal jsem to dělat asi před šesti
lety a výhody jsou tak veliké, že dnes mohu dělat mapy přímo při poslechu. Nedoporučuji to ovšem jako náhradu lineárních zápisku - ale spíše jako pomůcku při studiu: z lineárních zápisků lze totiž snadno takovou mapu lehce zkonstruovat a souvislosti, které tak objevíte, se daleko lépe zapíší do paměti. je to tedy především výborná studijní pomůcka.
Nejprve tedy , co to vlastně chce (zde se ovšm musím trochu opakovat):
používání různých barev, fontů a čar
používání malých ikon či jiných obrázků, zobrazující předmět, vztah, analogii a j.
asociace (spojení) s něčím jiným, známým, děláme ve formě čar, i to posiluje pamět a leccos vysvětlí
používání čistě "volného formátu", žádné šablony
mapu jedné kapitoly děláme jen na jednu stránku (nestačí-li to, pak ina navíc, ale musíme přidat spojovací čáry, které budou spojovat jednotlivé stránky na sebe)
každá mapa má název (nejlépe uprostřed stránky) a každá větev a rozvětvení má své klíčové jméno (podobně jako u lineárního záznamu). Máme-li poznámky ve formě výtahu, můžeme použít stejná klíčová slova, nejlépe jedno, maximálně ale jen tři, aby se mapa b rzo nezahltila textem.
pozorujte, jak nás dělání mapy učí kondenzovat a rozlišovat, co je nepodstatné, co o si lze domyslet nebo co je jen detail.
mapa není náhrada lineárních poznámek - nemusí tam toho být tolik - je to už vlastně studium předmětu přednášky. Tím, že je přehledná a dokonale zorganizovaná pomáhá nejen naší paměti, ale hlavně našemu chápání a dalšímu samostatnému myšlení. Leckdy dokonce sami zjistíte, že přednášející něco opominul (to poznáte tak, že na hotové mapě něco chybí) - a dokonce už víte, co opominul :-).
Vzájemná pozice jednotlivých klíčových bodů je kritická nejen pro postup i pro pochopení souvislostí.
Mentální mapa není flowchart - ten vlastně popisuje jen jak probíhá nějaký proces nebo sekvence úkonů či operací, ale už ne vzájemné souvislosti. Na druhé straně se sice dá udělat z flowchartu i mentální mapa, ale nebude už sloužit stejnému účelu. Bude užitečná pro něco jiného: třeba jako seznam operac, ale zároveň s jejich hierarchií a vzájemnými vztahy. Vlastně by to mělo být obráceně: před sestavením flowchartu pro nějaký program by bylo výhodné si nejprve udělat mentální mapu požadavků, co a jak má program dělat, jaké jsou okrajové podmínky, sekvenční stavy, výpočtové rutiny a podobně. Jistě by nám to ulehčilo i následovné sestavování samotného flowchartu.
Mapu si uděláme na začátku jen tužlou, na nečisto. Pak ji prostudujeme a zjistíme, zda je obsahově správná, kompletní, zda vyjadřuje správné nadřazenosti (hierarchie) a spojitosti a také to, zda je opravdu efektivní. později už přímo děláme hne dod začátku mapy " na čisto". Začínáme jednoduchými mapami, snažíme se nejprve namalovat jen strom, ne les. Ten se pak dá udělat, když si dáte k sobě mapy všech přednášek. Nejlepší kontrola, jak je mapa opravdu užitečná, je nejprve si ji prostudovat a pak ji nakreslit ještě podruhé, ale už z paměti - kupodivu to není tak těžké, jak by se zdálo. V případě přípravy na zkoušku bychom pak měli zpaměti umět vyjmenovat nejen všechny důležité větve, ale i data na nich.
Nejen že se z mapy rychleji učíme, ale také si látku lépe pamatujeme, protože objevujeme nové souvislosti, které posilují zakotvení v paměti (je to něco jako háčková slova z kapitoly o paměti v knize "UMÍME SE UČIT", zde je to spíše ta grafika). Obzvláště výhodné jsou mentální mapy pro psaní článků, výtahů, reportů či rozpracování nových poznatků. Já sám si před každým projevem nejprve udělám mapu a pak ji mám už v paměti a nemohu při projevu zabloudit - "vidím" přesně, kde jsem. Také pro samotné studium je to dobré, neboť už malováním mapy se vlastně učíme. Navíc je mapa výhodnou zkratkou: textový popis či manuál použití nějakého přístroje zabírá několik stránek a je nepřehledný, zatímco jednostránková mapa poslouží stejně a lépe. Moji technici pak už sami pro naše nové přístroje nejen kreslili opravářské flowcharts, ale i mentální mapy namísto manuálů.
Mapy přímo z poslechu.
Ačkoliv jsem už s mapami pracoval několik let pro studium odborné literatury a podobně, netroufal jsem si na to, abych je také psal "jen tak, přímo z poslechu". Vždy jsem si raději psal lineární výpisky. Pak jsem to jednou zkusil a šlo to - ovšem pozor na to, přiznávám, že to nebylo pro látku ke zkouškám (ty už jsem řadu let za sebou :-). Pro povinné studium by bylo přímé psaní map (bez předešlých výtahů) vždy riziko - tam je lepší napsat poznámky lineárně a při studiu si z nich vyrobit mapu. Mapa totiž ještě dále zjednodušuje látku a často hned nevíme, co můžeme zanedbat nebo kam to v mapě uložit.
Dnes používám "přímé mapy" častěji - jakmile si na ně zvyknete, nemůžete bez nich ani být. Prostě si sednu, poslouchám nějakou odbornou přednášku a kreslím na to mapu. Anebo naslouchám jen svým myšlenkám a místo, abych je jen házel na papír bez ladu a skladu, namaluji si hned mapu. Je to například soupis úkolů, který mám ten den udělat, poznámky ke knize, kterou zrovna píšu, nápady a hlavně řešení některého mého problému. Ale to už jsou i mapy inspirační, můj vlastní vynález :-).
Brzo jsem se vytrénoval natolik, že už vím předem, kam přednášející míří, kdy odbočuje nebo začíná nový námět. A co víc: naučil jsem se velké střídmosti v mých poznámkách: nedávám tam věci, které se dají logicky odvodit, zbytečné detaily či drobnosti, to vše mě jen rozptyluje a zabírá místo na papíru. Opět se to dokazuje známé pravidlo, že detaily jen zatěžují paměť a co je horší, většinou se tam udrží déle, než ty důležité věci, snad právě proto, že se nám zdají "zajímavější".
Mapy knih a učebnic.
Už jsem o tom také psal v knize "UMÍME ČÍST?"; zde to zdůrazním spíše jako dobrý trénink a přípravu na naslouchání. Po čase jsem si totiž začal psát i celé obsahy knih pomocí mapy - celou knihu na jednu, maximálně dvě stránky. Kostru mapy mi dá sám "Obsah" na začátku knihy či seznam kapitol: každá kapitola je totiž nová větev, na kterou pak věšíte témata a podtémata, fakta a podobně. Nejprve si ale knihu prolistuji, abych si udělal představu, jak je vlastně sestavená. Tuto jednoduchou mapu pak mám při ruce, když čtu kapitolu a většinou si tužkou dělám po straně svislé čáry tam, kde jsou klíčové body. Větev každé kapitoly pak "detailuji" těmi klíčovými body až po přečtení celé kapitoly. Dá se to dělat i během čtení kapitoly, ale to už vyžaduje téměř zručnost, kterou potřebujete na dělání mapy přímo z poslechu. Z dohotovné mapy si pak zjistím vlastně celou "esenci" knihy, vyhmátnu pár důležitých myšlenek a také hned vidím, jak si který autor umí srovnat svůj materiál. Pochopitelně svou mapu pak ještě třeba i zjednodušuji či vylepšuji, pokud se k ní chci někdy později vrátit.
Jiná situace je ovšem u učebnic či vysokoškolských skript - tam nestačí mapa na jeden papír, ale je lepší udělat si mapu každé kapitoly na zvláštní list (pokud možno jen jeden). Ze začátku vás to pochopitelně bude svádět dávat do mapy vše, ale toho se brzo zbavíte, když se vám to na ten papír nevejde - a pak už budete hned od začátku přemýšlet, zda to tam vůbec musí být nebo ne. Pokud potřebujete příklady, grafy či nějaký soubor dat ve formě čísel a podobně, klidně to napište na opačnou stranu mapy, která zůstává normálně volná - dokonce si můžete udělat v mapě spojovací čáru, končící na hraně papíru, abyste věděli, že tam něco je :-). Rozhodně nepřeplňujte samotnou mapu všemi detaily, i když si myslíte, že jsou důležité. Jinak byste si nemohli v paměti vybavit celou mapu. Většinou mapu ani není třeba memorizovat; je-li dobře dělaná, vybaví se nám už jaksi "sama".
Důležitý je i proces zjednodušování map: není to absolutně nutné, ale tam, kde je to vyloženě špatně uděláno či kde je příliš mnoho fakt a málo podstaty, se to rozhodně vyplatí. I zjednodušování je totiž učební proces. Můžeme si sestavit i mapku jednotlivých kapitol v jednom stromě - jen jejich názvů a obsahů ( a i ty jen v pár bodech). Tato mapa by měla být jakási titulní mapa pro váš soubor map jednotlivých kapitol. Taková mapka je jednoduchá, velmi informační a pokud chcete studovat předmět přímo z map, je k nezaplacení :-). Vytvoříte-li si takové mapy už během školního roku a budete je studovat, pomůže vám to lépe přejít k dalším kapitolám, k těžší látce a na konci semestru budete překvapeni, když zjistíte, co všecko si už pamatujete.
Ještě jednou opakuji: Těm, kdo jsou zvyklí učit se z poznámek, nedoporučuji dělat poznámky na přednáškách hned v mapách - mohli by být před zkouškou nepříjemně překvapeni. V mapách bude totiž vždy chybět mnoho detailů, které se do nich nevejdou a museli bychom si je stejně psát někde vedle. Daleko jistější je používat mapy udělané až později, z hotových poznámek, až při detailním studiu. A ještě něco: ne všechny pasáže jsou vhodné pro mapy, například výpočty, grafické konstrukce nebo odvozování vzorců ( i když je zajímavé udělat si slovní mapu postupu, která nám možná pomůže lépe si zapamatovat "odvozovačku" než samotná řada vzorců pod sebou :-).