next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek: Přednášky



PŘEDNÁŠKY.

Slovní projev může být různý: projev, řeč, promluva, obyčejná konverzace, diskuze nebo populárně-vědecká či přímo odborná přednáška. Soustředíme se teď právě na to poslední, protože takov á přednáška je to nejtěžší k poslechu a ke sledování, neumluvě už ani os dalším studování. Navíc je to často i jednorázová, neopakovaná událost, takže co nepochytíme při jejím nasloucháním, je navždy ztraceno. Z knihy "UMÍME SE UČIT?" už také víme, že nejlépe se zapamatují věci, které pochopíme hned při poslechu.

Přenášky mají různý účel, ale všeobecně se předpokládá, že by měly posluchače zaujmout, poučit a případně o něčem přesvědčit. Přednášky na univerzitě často postrádají to první, snad proto, že přednášející jsou především odborníci, méně už pedagogové, hodně málo psychologové a už vůbec ne showmani. Naštěstí se to od nich v tomto směru nežádá: pokud je látka zajímavá a přednášející je dobrý, většinou je zajímavá i přednáška. Co navíc pomůže je to, když posluchač vidí, jak je přednášející předmětem zaujat, ne-li přímo nadšen. Pokud pocítí, že se přednášející nudí nebo dokonce přemáhá, začne se ptát sám sebe, proč by se vůbec měl o to zajímat on sám :-).

Počet přihlášených posluchačů na ty které přednášky pak ukazuje i jejich kvalitu, i když někdy spíše jen popularitu. Tak či tak, závisí na tom přímo i osud onoho předmětu a přednášejícího, protože neefektivní předměty se prostě ruší. Na západě se nevede subvencování státem a už vůbec ne, jako třeba v Čechách, pro velmi žádané obory (na příklad pro právníky: z poslední aféry, kdy profesoři nedokázali sepsat správně ani otázky (a odpovědi) na přijímací testy, vzniká jistě pochyba, jak kvalitní vůbec pak asi bude samo studium :-). Na druhé straně ovšem na západě nesubvencují ani obory nepopulární, i když jsou pro společnost zcela nutné. Také většina výzkumu, nejen na univerzitách, ale i v podnicích, je tam převážně soukromá, tj. firemní, kde se musí výzkum sám zaplatit svými výsledky. Státní výzkum, jako všude, je totiž převážně jen ztráta peněz pro daněplatiče. Mohu porovnat, dělal jsem v obojím :-).

Především poučit.

Přednáška ovšem musí vždycky posluchače poučit - a to i toho, kdo už předmět ovládá. Nemusí být plná super-hodnotných fakt či idejí, ale je-li podána s přehledem a umí-li přednášející zdůraznit hlavní body, vyzvednout problémy a ukázat jejich řešení, bude oceněna i těmi nejnáročnějšími studenty. To ovšem vyžaduje od přednášejícího často i několikaletou zkušenost, nejen v onom odborném předmětu, ale i v pedagogice a nakonec i v řečnictví (viz naše kniha "UMÍME MLUVIT?").

Studenti pochopitelně žádají od přednášky co nejvíc a často si - především na západě - stěžují, když přednášky nejsou dost kvalitní. To se dá pochopit, učení je tam drahé a často si posluchač (nebo jeho rodina) musí vzít půjčku, aby mohl vůbec dostudovat. Splácet dluh ovšem začne až dostane práci a teprve tam se vlastně ukáže, "co ho ve škole naučili". Není divu, že si to chce zaručit předem, hlavně vysokou úrovní přednášek a laboratorních prací. Tak například MIT (Massachusetts Institute of Technology) dává laboratorní úkoly studentům jednotlivě, problémy jsou právě z průmyslu a dobrá řešení jsou finančně odměněna přímo firmami.

Pochopit.

Zeptejte se studentů, které přednášky měli nejraději a určitě to budou ty, které mohli dobře pochopit. To je logické: vzbuzuje to zájem, ušetří čas při studiu a zaručuje to lepší výsledky u zkoušek. Co je ale nepochopitelné, je to, že to tak často nevidí sami přednášející. Popularitu, to ano, tu chce každý, ale pomoc studentům při jejich těžkém úkolu, to jaksi neberou jako jejich prioritu. Panuje všeobecný - ovšem klamný - názor, že počet vyhozených studentů určuje "kvalitu školy". Co to ve skutečnosti ukazuje, je jen to, že mají přísná kriteria anebo "málo naučí" :-). Bohužel existují univerzity, které přijmou skoro každého, jen aby splnily kvótu "vyhozených", obzvláště v prvním ročníku. Doplatí pak na to ti, kteří tam nejen ztratí rok života zbytečně, ale navíc i vlastní sebevědomí. Jistě, nabídka a poptávka zde také hrají svou roli, ale účel ještě nesvětí prostředky.

Ale zpět k tomu chápání: dalším nesmyslem je obava učitelů, že kdyby udělali pro studenty všecko "pochopitelné", měli by pak příliš dobré výsledky u zkoušek - a vzbuzovalo by to dojem, že zkoušky jsou moc lehké. Učitelé jsou zde, aby učili a to dobře učili. Dobře učit ovšem znamená vysvětlovat, ne jen předčítat skripta. Uvažovat předem, jak to pak ovlivní výsledky zkoušek je od nich jen oportunizmus, politikaření.

Jak teda udělat přednášky pochopitelnější? O něčem jsme se zmínili už v knize "UMÍME MLUVIT?", zde to tedy jen shrneme: Ano, to poslední zní paradoxně, ale tak nás to už učili na školách až do univerzity, kde naopak máme skoro celý semestr vakuum a nakonec pak trauma jediné zkoušky, která má vše rozhodnout! Nemíním tím vracet se zpět, ale profesor by se vždy měl před přednáškout zeptat studentů na něco z minulé látky - bez nějakého hodnocení známkou, pochopitelně. Stačí otázky, které si vyžádají odpověď jednou větou a vybírat studenty náhodně. Nejen že se sám přesvědčí, jak látku pochopili, ale zároveň i oni pak ví, jak na tom vlastně jsou.

Vžít se do role přednášejícího.

Pro správné podání přednášky by se učitel měl vžít do role studenta. Podobně pro dobré naslouchání by se posluchač měl vžít do role přednášejícího. Nemyslím tím psychologicky, ale z hlediska přednášené látky - pozná tím i lépe jeho přístup k věci. Někdy, kdy si třeba myslí, že měl profesor raději použít k vysvětlování graf nebo nějaké schémátko, může si něco takového klidně doma "vyrobit sám". Tím se vlastně student stává svým vlastním učitelem, něco co jsme zdůrazňovali už v knize "UMÍME SE UČIT?".

Jako studenti jsme se především zajímali o to, jaké otázky použije profesor u zkoušek :-). Nic proti tomu, ale proč ten zájem nerozšířit i dál? Objevím tak i pasáže, které má oblíbené, které mu sedí, které zrovna ne. Zároveň se tím i sám poučím o mých schopnostech, jak je vylepšit a kde po třebuji ještě jinou pomoc - od tutora, od kolegů či z jiné literatury. Podobně jako je důležité zjistit, zda je moje paměť vizuální (tzv. fotografická) či spíše sluchová (posloucháním), vokální )vyslovováním nahlas) nebo repetiční (stálým opakováním se věci lépe pamatují), je dobré vědět, zda jsem lepší v paměti či logice, interpretaci či v analýze. Přirovnal bych to k závodům, kde si každý může vybrat z řady dopravních prostředků. To by asi bylo dost lehké, ale představte si, že terén bude tak složitý, že na některé úseky bude lepší ne zrovna ten nejrychlejší z nich. Nu a spravná kombinace pak umožní nejen závod vůbec dojet, ale navíc i v dobrém čase!

Co má každá přednáška mít.

Především se má přednášející zmínit, o čem všem bude mluvit - ale právě zde dělá plno posluchačů chybu, protože i když se zmíní, nevěnují tomu velkou pozornost. Přitom je to nejlepší návod, jak si uspořádat poznámky. Pokud to víme dokonce několik dní předem, můžeme se na přednášku připravit třeba ze skript. Já vím, času je málo, ale může to později ještě víc času ušetřit - pokud si předem napíšete nějakou osnovu, neunikne vám pak žádná důležitá část a vyhnete se pochybám typu "kde to asi seženu" a to ještě navíc právě před zkouškou, kdy, jak známo - nemáme "už vůbec žádný čas" :-).

Dobrá přednáška se dělí na:
  1. úvod, případně navázání na minulou látku
  2. hlavu - zkrácený popis, o čem se bude mluvit 
  3. tělo - rozvinuté hlavní body
  4. echo - kde se znovu vracíme k důležitým bodům, případně provedeme shrnutí
  5. závěr - důležitost přenášeného a co z toho plyne
Jak přednášet a jak poslouchat.

Projev musí být účinný, adekvátní a do jisté míry i agresivní. tj. přednášející se musí snažit udržet pozornost posluchačů za každou cenu. Nemluvíme ani pomalu, ani rychle - to poznáme právě pozorováním svého publika. Mluvíme spíše pro ty pomalu chápající a nebojíme se zastavit či něco opakovat, případně detailovujeme všude, kde se zdá, že to není posluchačům jasné. Přednášející nemá pospíchat, ale také má umět pracovat s časem - jistě znáte případy, kdy řečník přednášku nedokončil včas. Pak to buď natáhne, což je neslušné nebo je-li více bezohledný, prostě to usekne a neodpřednáší. Ještě jsem neviděl, že by někdo vrátil peníze za to, co měl ještě odpřednášet, ale už to nestihl :-).

Pochopitelně je málo dobrých řečníků a tak se prostě musí určité nedostatky tolerovat. Některé se mohou taktně přednášejícímu připomenout, u jiných - většinou u chybějících informací - si musíme pomoci sami. Proč právě u chybějících informací? Protože kdyby je tam přednášející chtěl (a mohl) dát, udělal by to už sám. Shánět je od něj by asi byla jen ztráta času. Vůbec je potřeba vystupovat politicky: nikdo nemá rád kritiku nebo šťourání do jeho "choulostivých" oblastí, zvláště před publikem. Musíme uvažovat, zda nám naše chování nepřinese nějaké nemilé následky - sám jsme to zažil :-). Na druhé straně má být vždy krátká diskuze po přednášce - v mé době se moc na univerzitách nepěstovala - vždycky zajímavá, jinak řečeno ostrá. Na dobrých univerzitách přednášející dokonce sám vyzývá k otázkám.

Jako je u přednášejícího dobré napsat si předem jakýsi "jízdní řád" přednášky, je pro posluchače přímo nutné udělat si jakousi osnovu, o co půjde a postup, jak to bude sledovat a zaznamenávat. Jistě už má vypracovanou určitou techniku, jak na to, jde jen o to, kterou kde použít, které partie budou důležitější a zbytek si musí rozhodnout až během přednášky. Způsoby zaznamenávání si popíšeme v příští kapitole.

Pedagogika.

Jak už jsme řekli, přednášení je hlavně pedagogická činnost, bohužel učební osnovy se snaží určovat, co vše se smí či nesmí. Hodně profesorů se jich pak drží jako tonoucí stébla. Studentům, kteří po promoci budou pracovat v nějaké výzkumu či vývoji bude ale toto pasivní přednášení - a tudíž i pasivní učení - spíše brzdou než inspirací. Přednáška je totiž víc než obyčejný projev - je to vlastně sazenice vědomostí, o kterých se předpokládá, že budou dále zušlechťovány. Podobně jako u vědecké teze, i u přednášek by měl student pochybovat, zda to, co se mu předkládá, je opravdu všeobecně platné. Proč? Protože právě ta otázka "proč?", kterou si při tom klade, je pro něj zdrojem nového pohledu a nových objevů.

Text přednášky vyžaduje dobrou přípravu, dobrou znalost oboru a dobrého pedagoga. Bohužel kolik studentů odchází z přednášek se pocity, že to byla ztráta času nebo že stejně většinu nepochopil a bude to muset doma znova všechno vzít od začátku! Dobrá přednáška dává naopak studentům pocit, že jsou zase o něco chytřejší a tím u nich povzbuzuje i další zájem.

Dobří odborníci ještě nemusí být dobrými pedagogy a naopak. Každý profesor na univerzitě je dnes také výzkumník a snadno zapomíná, že je tam hlavně proto, aby učil. Proto se musí snažit mluvit nekomplikovaně, bez záhad či nedořečených myšlenek, jinak řečeno přesně, ale i jasně. U správné přednášky by měl dobrý student pochopit už v posluchárně alespoň 95 procent obsahu a zapamatovat si nejméně 60 procent (tedy ne detaily, ale všechny ideje).

Přednášky versus skripta.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč máme přednášky, když už na ně máme skripta? Slovní, mluvené přednášky totiž vznikly historicky dříve než jejich zápisy. I dnes si autoři troufnou napsat skripta až po několika letech přednášení a poznáme lehce ty, co tak nečiní: jejich skripta nejsou učebnice, ale jen vědecké traktáty, bez pedagogické formy či obsahu. Přednášky ovšem mají také poněkud jiný účel než skripta. Skripta se bohužel pořád ještě píšou spíše jako odborné knihy a ne jako učebnice - nepostupují vždy od jednoduššího ke složitému, ale spíše podle toho, jak to autor či kniha sama vyžaduje.

Přednáška má být především zaměřena k účelu, tj. naučit, ne jen konstatovat fakta, odvodit vzorce nebo odkazovat na pasáže ve skriptech. Přednášejíci - pokud není slepý - může okamžitě vidět, jak dalece je látka posluchači chápána a podle toho upravit své podání, tj. hloubku a rychlost projevu. Osobně bych se také na přednášce nepouštěl do složitých ekvilibristik - zabírá to hodně cenného času a je-li to dobře vysvětleno ve skriptech, poukázal bych na to a raději bych využil zbytku času na kritické pasáže, které nejsou vysvětleny jinde a bez jejichž pochopení by nebylo možno pokračovat dál, k těm ještě složitějším.

Latinské přísloví říká : "Litera scripta manet" - ne nemá vůbec co dělat se skripty ani s Manetem :-), vyjadřuje to jen známý fakt, že psané slovo je tu napořád. To má svoji výhodu - student si nemusí vše zapisovat - ale i nevýhodu: skripta jsou často zastaralá a tam, kde končí, si přednášky vesele pokračují dál, protože není čas skripta dopsat, přepsat a vydat znovu. Nejvíc tím utrpí studenti, kteří tento fakt včas nezaregistrují: ta nová látka se totiž nejvíc zkouší; hádejte proč asi?

Poslouchání přednášek.

Absolutní koncentrace je ovšem nutná - přednáška se dvakrát nekoná a co nám uteče, to už se nevrátí. Protože psaní poznámek také odvádí pozornost, mělo by se méně zapisovat, ale o to víc přemýšlet a tím si to i víc pamatovat. Ale o tom až v další kapitole. Také psaní poznámek má svoje výhody a nevýhody: ulehčuje sice paměti, ale zabírá čas, který by měl být věnován jen poslechu - a přemýšlení. Aby nám při tom psaní neunikly žádné důležité body, musíme být během přednášky schopni přesně určit, které body jsou důležité a které ne. Jenže to není tak lehké uhodnout, když je nám třeba 90 procent věcí neznámých a nových. Jak na to? Je třeba být vždy poněkud vepředu - ne předvídat, to dobře nejde, ale před-studovat si danou pasáž. Jsou tu ale dva problémy: jednak zdroje a jednak čas (lépe řečeno chuť :-). To první se dá najít ve skriptech nebo i jiné literatuře (případně u kolegů ze starších ročníků), to druhé záleží jen na vás. Proto je důležité, aby byl program všech přednášek předem detailně sepsán a detailován přímo přednášejícím. Příklady najdeme třeba na Netu a většinou jsou dobré.

Příprava.

Přibližme si to na příkladu jedné přednášky: třeba o asynchronních elektrických strojích, konkrétně jejich kruhový diagram. Nepůjdu zde do detailu, ale pokud student ten výraz neslyšel, měl by si to najít buď ze skript nebo jiné příručky předem. Už jsem tu někde psal, že jsme to probírali ve třech různých předmětech (technologie, teorie stroje a stavba strojů - a pak jsem to dokonce i několik let učil :-) a každý profesor to vykládal trochu jinak. Kruhový diagram je totiž křivka komplexní proměnné, jinak též řešení náhradního diagramu asynchronního motoru. Nu a právě ten diagram měl každý profesor trochu jiný - ne, neměli to špatně, ale každý považoval jiné veličiny za konstantní a jiné zase za dostatečně malé, aby je zanedbal. Teprve srovnáním těch tří variant jsem pochopil, jak se chová tento motor ve zvláštních případech, a pomohlo mi to později i při použití - tehdy ještě neznámé - technologie změny otáček změnou frekvence. Prerekvizity (potřebné předběžné znalosti) při tom jsou: znalost matematické teorie komplexní proměnné, zvláště inverzní funkce (proto ta kružnice), kompletní náhradní schéma motoru, trochu teoretické elektrotechniky a předešlá látka o střídavých motorech. To jsou absolutně nutné znalosti pro přednášku, zvláště když jste předtím o kruhovém diagramu ani neslyšeli. Ale kdo nám tohle tehdypředem řekl?

Každý student má zvážit, kolik času musí té které přípravě věnovat, někde mezi minimem a maximem volného času. Na druhé straně nesmí zapomínat, že příprava ještě není studium a jisté zjednodušování problému, ke kterému přitom dochází, musí být jen dočasné - mezeru má vyplnit právě přednáška a následovné studium. Existuje ještě jeden důležitý důvod k přípravě, totiž psaní poznámek při přednášce. Pokud nemáte přehled, budou vaše poznámky jen kusé, vágní a nekvalitní. Poznámky totiž nejsou jen pro ulehčení paměti: mají vám celé téma zorganizovat, ulehčit jeho pochopení i jeho naučení. U zkoušky je také třeba leccos vysvětlit a umět aplikovat, většinou ve formě příkladů, které vám tam dají vypočítat.

Přednášky v zaměstnání či na veřejnosti.

O těch v zaměstnání jsem už psal v knize "UMÍME MLUVIT ?" Jde o určité kurzy nebo odborný trénink, kde vám přednášejí zástupci určitých odborných či konzultačních firem. Tam je ovšem zcela jiná situace: posluchačstvo je už částečně informováno nebo i na větší odborné úrovni. Při takové přednášce se na sloh a formu příliš nekouká, ale i tam se snaží přednášející mluvit zajímavě, věcně a hlavně přesně. Výhodou je, že se z toho nedělají zkouškya navíc se v následovné diskuzi můžete vyřádtit, aniž byste se báli, že řeknete něco hloupého či že si vás pak bude přednášející pamatovat :-) .

Zde se vyplatí obzvláště dobře poslouchat - někdy jde sice jen o reklamu nějakému výrobku nebo získání více peněz na nějaký výzkum, ale často je to popis nové technologie, postupu či objevu. Každopádně je dobré vědět předem, o který typ přednášky jde - i tam se předem připravit, případně si sepsat nějaké otázky; v návalu diskuze člověk často zapomene, co se chtěl zeptat. Co se týká zápisu z takové přednášky, stačí většinou jen kusé body. Víme-li předem, že je to přednáška kvalitní, snažíme se nějak získat její přepis, pokud to nejde, uděláme si během přednášky mentální mapu, ale o tom později.

Přednášky pro publikum, veřejné jsou zase většinou jen rekreace, mnoho z nich patří do kategorie, kterou bych označil jako "neposlouchat, ztráta času". Tím neříkám, že jsou nekvalitní nebo dokonce špatné, ale je jich mnoho a čas - ten máme jen jeden . . .