next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Příloha: Naslouchání "mezi řádky".



NASLOUCHÁNÍ "MEZI ŘÁDKY".

To je ovšem víceméně jen kolokviální název (podobně jako "čtení mezi řádky", viz kapitola v knize "UMÍME DOBŘE ČÍST?") pro hledání něčeho, co sice dotyčný doslova či očividně neřekl, ale buď naznačil nebo se naopak snažil před posluchačem zatajit. Na rozdíl od "čtení mezi řádky" ale nemáme na "poslech mezi řádky" příliš mnoho času - musíme reagovat rychle - a navíc jsme často ovládáni řečníkem natolik, že leccos přejdeme bezr povšimnutí.

Je to vůbec tak důležité tyto věci v projevu hledat? Samozřejmě, často je to dokonce to hlavní, o čem v projevu jde. Jak už jsme si řekli v knize "UMÍME MLUVIT?", každý projev je zaměřen na nějaký účel - a ten může nebo nemusí být zřejmý. Jeden římský řečník - tuším Cicero - se často ptal "Qui bono?" anebo "Komu to prospívá?" To neznamená, že musíme hned řečníka podezírat, že má, jak říkají Angličané "skrytou agendu", tedy skrytý úmysl, ale jistě má jeho projev nějaký účel i když ho třeba ani neskrývá, je potřeba ho znát: vysvětlí nám to mnoho jiných věcí v jeho projevu. Ten pak posuzujeme hlavně z tohoto úhlu - tak například když hodně lichotí. Lichotky jsou vlastně jen samoúčelové lži, které hrají na samolibost a ješitnost lichoceného. Zároveň ovšem řečník také podceňuje inteligenci lichoceného, protože každý dospělý ví, že žádný lichotník nelichotí zadarmo. Jindy vám zase váš dodavatel bude tvrdit, že jeho zboží je lepší než to od konkurence a on vlastně ani nemíní lhát, často to zboží opravdu je lepší - i když jen v jeho očích :-). Ale i když je skutečně lepší, sotva vám také sám zdůrazní to, že je navíc dvakrát dražší, než to od konkurence :-). To už si musíte často zjistit sami. Jinou kategorií jsou třeba logické chyby, které většinou nejsou úmyslné ( některé jsou, viz naše kniha "UMÍME DISKUTOVAT?"), ale mohly by nás ovlivnit, kdybychom je nepoznali a klamným závěrům uvěřili.

Věci jen tak vynechané.

Jsou to především fakta, která mluvčí pokládal za samozřejmá, věci známé každému či zřejmé ze souvislostí, odvození některých výsledků, někdy i triviální důkazy a podobně. To se často stává na přednáškách, kde se mlčky předpokládá, že student, který prošel nižším ročníkem, zná i látku z onoho ročníku :-). Ze své zkušenosti asistenta na univerzitě vím, že tom u tak často není: student to sice "umí", ale nezná. Tak například vzoreček vám vychrlí perfektně, ale neumí ho už použít. Dnešní zkoušky totiž nedokážou správně vyzkoumat, jak dalece student látku ovládá prakticky, tj. jak ji umí aplikovat. Tak například efektivní hodnoty dvou střídavých proudů, které se "sbíhají" v uzlu se nesčítají na výsledný proud (teda sčítají, ale jen vektorově :-). Ohmův zákon zase platí pro hodnoty okamžité ( bráno časově, například pro jednotlivé body na sinusovce, dokonce i pro hodnoty střední (průměrné, za periodu), ba i pro jednotlivé harmonické, ale nemusí už platit pro hodnoty efektivní, jedná-li se o nelineární odpor či nesymetrický průběh napětí a proudu. Efektivní hodnota je totiž fiktivní, počítaná z kvadrátu časového průběhu proudu a reprezentuje teplo - průměrná hodnota pro sinusový proud za periodu je totiž nula.

Profesor ve vyšším ročníku pak předpokládá, že tohle všechno znáte, ačkoliv vám to předtím sice přednášeli, ale nijak moc vám nezdůrazňovali, kde to neplatí. Pro posluchače to pak znamená, že najednou při přednášce zjistí, že třeba an i ten Ohmův zákon neplatí všude a vždy. Ovšem vsadím se, že to někde během té přednášky - třeba nepřímo - profesor přece jen prohodil, ale jemu to "ušlo". Někdy se to ani nepozná - je těžké se předem připravit na věci nečekané nebo neobvyklé. Zbývá jen naděje, že se studentovi rozsvítí alespoň při přípravě na zkoušku, kde si odvozovačky probírá a tento zdánlivý rozpor si pak sám vyjasní. Pokud ne, bude jako ten kovboj, co už neslyšel kulku, která ho zabila.

Věci úmyslně vynechané.

Ani zde ještě nemusí jít hned o "špatný" úmysl: představte si, že obhajujte svou tézi a místo pozitivních výsledků efektů vaší práce se začnete ve svém projevu zabývat jen jejími slabinami. To by asi byla špatná politika a nejlepší cesta k záhubě. To samé můžeme ovšem očekávat i od jiných řečníků. Často třeba jen ty slabiny podceňují, někdy je přehlédnou z entuziasmu, někdy je vědomě zatajují. Pokud ovšem dojde k diskuzi, takové zatajení se mu bude počítat jako ignorance či dokonce neupřímnost. Tak či tak, to už je u každého jeho rozhodnutí. Jedna věc je ale jistá: všechny ty slabiny své práce musí znát předem a už mít připraveny správné odpovědi, jinak shoří jasným plamenem. Ještě lepší je ale ty slabiny předem odstranit :-).

Někdy zase úmyslně zatajujeme i v dobrém úmyslu, abychom druhou osobu ušetřili bolesti či ostudy. To se ale dá ovšem poznat jinak - často pomocí už dříve zmíněného "body language", kde se mluvčí prozradí různým i podvědomými gesty. Zde se už se ale dostáváme do oblasti psychologie a tu raději necháme odborníkům.

Opisy.

Tím nemíníme něco od někoho opisovat, ale popsat něco nepřímo, tj. jinak, ať už z důvodů slohu, taktu či soucitu. Jindy se prostě vyjádříme jinak, než jak to myslíme. Často je to míněno jako žert, takže kdo to nepochopí, může se dokonce pyšnit, když mu někdo ironicky řekne "No ty jsi expert!" Ale vážně, opisy jsou právě zdrojem velkých omylů a protože vám řečník málokdy řekne, že tím chce říci něco jiného, tak jak to říká anonym v citátu v úvodu k této knize. Je tedy na nás, abychom měli "uši našpičatělé" - neobvyklé, nevhodné či značně nekritické výrazy bývají znamením toho, že tím chtěl "básník říci něco jiného".

Přeřeknutí.

Ta jsou v řeči častá a i když nemusí být zrovna "freudovská", tj. hned vyzrazovat i řečníkovo podvědomí, nejsou často zcela nevinná. Teda mohou být, ale jejich následky už nejsou, vedou totiž ke zmatení. Tak například čeština má běžně dvojí zápor ( "nikdy jsem neviděl") zatímco angličtina nemá (říkají "nikdy jsem viděl"). No prosím, nemělo by nám to dělat problémy, ale co takhle "nikdy jsi mu neměl nic říkat"? Zápor zde totiž není "vždycky jsi mu měl říkat něco" ale "alespoň jednou jsi mu měl něco říci". Zde by se rozhodně řada lidí spletla a není divu, že se občas i řečník splete a jeden zápor vynechá. Každopádně je pravidlem, že se má řečník hned opravit a nečekat, až na to někdo přijde sám (pokud vůbec zpozoruje, že se přeřekl :-).

Složité vyjadřování.

Zde už musíme opravdu spoléhat na naši zkušenost nebo alespoň intuici. Je mnoho řečníků, kteří hodně mluví, ale nic neříkají. A když k tom u ještě přidají různé nemožné vazby, posluchač je zcela popleten. Základní pravidlo je používat velmi málo negativních vět či vět rodu trpného. "Doporučili mi" (nebo ještě lépe "šéf mi doporučil") zní srozumitelněji než "bylo mi doporučeno", zvláště, když se řekne "kdo" to doporučil. Ovšem technici se vždy vyjadřovali a budou vyjadřovat trochu moc technicky, básníci moc básnicky a politici zase moc polopravdivě :-).

Lži a velké lži.

Byl to tuším Mark Twain, kdo řekl, že "existují lži, velké lži a statistiky". Nuže existují i malé lži, to jsou například tzv. bílé lži, když tvrdíte při hledání práce, že jste přesně tuhle práci dělal už dvacet let, že jste za ni bral tolik a tolik (nadsazeno nahoru, pochopitelně), že jste nikdy neonemocněl a že vám zrovna vedle v podniku slíbili práci za daleko víc. Že vám to neuvěří? Ale to nevadí, když to říká každý, musíme přece lhát také, ne? Moje odpověď je ovšem kategorické "NE", ale jak to dělat jinak, to si řekneme raději v jiné knize.

Statistiky a grafy.

Není snadnější věc, než udělat statistiku - míním klamnou statistiku (a která není?). Stačí trocha polopravd a dokážete vše, co chcete. Uděláte si "správné" podmínky či kriteria, vyberete "správnou" skupinu lidí a to by v tom byl čert, abyste nezjistili, na zemi žije i větší množství Marťanů. Mnoho bezcenných "léků" spatřilo světlo světa jen proto, že se "placebo" (cukrová voda) nedávalo přesně podle pravidel, takže se nemohlo zjistit, že je ten cukr byl nejen levnější, ale i "léčivější" než onen "lék". Nebo zatajíte, že ve skupině dotazovaných, kde jste se ptali na vlastnosti dámského prádla "Dijánka", bylo několik mužů, dokonce jich byla většina. Ne, že by neměli svůj názor, ale jejich kriteria a zkušenosti jsou jistě jiná, než je tomu u žen. Výsledek pak může být takový, že většině dotázaných nevadí, že se "Dijánka" nedá sehnat ve větších velikostech. Což ovšem není přímo lež, jenom neúplná pravda :-).

Zabrali bychom nejméně půl knihy, kdybychom chtěli jen vyjmenovat různé metody, jak může statistika klamat lidi. To samé ale platí i o vědeckých grafech: nejen že se neznámé před pokusem nerozdělí přesně do skupin, ale některé parametry se ani nedrží konstantní, ač by měly, nemluvě už o odhození - ať už vědomě či nevědomě - hodnot, které se badateli nehodí. Nebo se graf nevynese od bodu (0,0), ale s tzv. potlačeným počátkem, aby strmost grafu vypadala větší a rozdíl patrnější. Také typ grafu může průběh elegantně zkreslit, např. při použití logaritmické stupnice namísto lineární. Při demonstraci pak řečník, který o podfuku ví, ani nezaváhá, ani se trochu nezačervená. Maximálně se prozradí jen tím, že nepřesnou pasáž proběhne značně rychleji :-).

Logika a to ostatní.

Už v knize "UMÍME DOBŘE ČÍST?" jsme si řekli v kapitole "Čtení mezi řádky", že nejlepší zbraní pro objevení nesrovnalostí je logika. Závěry z oné kapitoly platí pochopitelně i zde a nebudeme je tedy opakovat ( víc detailně je logika probírána v knize "UMÍME DISKUTOVAT?"). Při naslouchání máme ovšem navíc i jiné pomocníky: už dříve uvedený "body language", výrazy řečníkova obličeje, zakrývaná nejistota, rozpačitost, umělá sebejistota a v neposlední řadě i samotná reakce z publika, když někdo něco objeví. A proč to neříct: k objevování nesmyslů nám pomůže i ten zdravý, dříve se říkalo selský, rozum. Jako když onen ministr řekl, že zácpě na silnici k letišti se zabrání tím, že se tam pošle víc taxíků. Jistě, u každého jiného bychom řekli, že je to kapitální blbost, ale komu dal pánbůh úřad, ten prý už nadosmrti nemusí myslet.

Někdy to není jen logika, ale i zkušenost, která nám pomůže odhalit, že ne vše, co někdo říká, je pravda. Zeptejte se někoho, kdo dělá job-interview, tj. vybírá kandidáty na určitá místa - určitě má svoje metody i postřehy. Škoda, že to vše je nakonec zbytečné, protože stejně vyberou toho, kdo se zná s nějakou vlivnou osobou nebo má u firmy strýčka (v tom si socializmus i kapitalizmus nemají navzájem co vyčítat :-). Ale vážně: v těch oblastech společenského života, kde se lže hodně (snad v domnění, že to od nás vyžaduje Darwinovo: "přežití jen těch, co jsou fit":-) se člověk bez patřičné opatrnosti prostě neobejde.

Diskuze.

K čemu vlastně slouží diskuze? Lidé mají často dojem, že "k výměně názorů". Jak mylné je toto vysvětlení si uvědomíme na příkladu: jak špatný obchod by asi byla výměna drahého kožichu za staré tričko od vetešníka? Ne, do diskuze sice každý přinese svoje, ale teprve diskuzí se pozná, kdo přinesl kožich a kdo jen ošoupané tričko. Podobně není diskuze místo, kde si každý řekne to "svoje" - pravda, jsou takové "diskuze", ovšem když je necháte, tak ti, kteří nemají co říci, většinou mluví nejvíc. Hlavní důvod, proč se diskuze vedly už od pravěku lidstva, je ten, že se jimi mohou řešit složitější problémy, dělat společná rozhodnutí a lidé se mohou navzájem poučit. Ano, mohou, ale často se nepoučí, jen si rozbijí hlavy.

Každé tvrzení se většinou skládá z předpokladu a závěru. Každý závěr pak musí mít svůj důvod. V diskuzi se pak snažíme:
a) když někdo pronese nějaké tvrzení, přesvědčit ostatní, že nemá pravdu
b) nebo dodáme vlastní tvrzení a přesvědčíme ostatní, že máme pravdu my.
Nejlépe je dokázat obojí, ale často stačí dokázat jen jedno a diváci si z toho odvodí i to druhé. Obrana je tu ovšem těžší, než útok, na rozdíl od válečnictví.

Většinou se jedná o tvrzení opačná a obě strany si oponují. Strategie b) je těžší, neboť tam musíme naše tvrzení hájit, zatímco v případě a) jen útočíme a můžeme si vybrat jak a z které strany. Obecenstvo také většinou není na straně toho, kdo se brání - buď jsou neutrální, protože jsou zvědaví, jak to dopadne nebo dávají své sympatie od začátku jen útočníkovi, případně ho ještě podpoří křikem. Přesto nesmíme podceňovat jejich schopnost poznat, kdo má pravdu - to nám také pomůže vyhrát.

Nemyslete, že soupeř bude hrát nějak moc poctivě: pokud nebude mít dost logické munice, bude se jistě snažit o rány pod pás, ať už vědomě či nevědomě. Slabší diskutéři za každou cenu přejdou hned do útoku, ale tam se příliš odkryjí a jsou nejvíc zranitelní (podobně jako u šermu). Diskuzi většinou řídí moderátor, ale na rozdíl od sportovních sudí tady nepíská logické fauly. Pokud vás chce soupeř oklamat, nebude mu v tom nikdo bránit - jen vy sami :-). To znamená, že musíme obzvláště dobře umět naslouchat, co soupeř říká a vytušit, co zamýšlí.

Navíc tu máme i určitá pravidla: Více o diskuzi najdete v naší knize "UMÍME DISKUTOVAT?", ta je vlastně celá jen o tom.

Úhybné manévry.

To je něco, je je typické jen pro diskuzi. Jsou to úhybné taktiky, které odvádějí pozornost od tématu. Používají se většinou hlavně tam, kde se nedá soupeřovo tvrzení dost dobře napadnout, například když je jeho závěr evidentně pravdivý :-). Úhybná taktika může být neúmyslná (u naivního či rozohněného diskutéra) nebo naopak cílevědomá (např. u politika). Každopádně je to ale - jako v boxu - rána pod pás. Všeobecně je nejlepší obranou demaskovat onu taktiku a ukázat její proradnost - ovšem musíme ji nejprve poznat. I to je částí naslouchání a snad zde pomůže několik příkladů:
Co není diskuze.

Z diskuze se ovšem může často stát něco jiného, např.
- Přestřelka - jinými slovy hádka. Obě strany utrpí rány a pak se rozejdou, každá ve falešném domnění, že vyhrála :-). Faktem je, že vlastně obě prohrály. Účelem diskuze totiž není zasadit co nejvíc ran - účelem je vyhrát.
- Vážná debata - ta by měla přinést nejen poučení, ale hlavně příslib nějakých akcí do budoucna, prostě už i výsledky (kontrakty, dohodu, přijetí nových regulí, atd.)
- Silný útok na opozici se snahou ji rozdrtit. Dokud to ale neskončí naším vítězstvím, je to plýtvání silami a když se vyčerpáme z munice, následuje naše porážka. Je třeba počkat, až se náš soupeř unaví a pak zaútočit znovu, silněji.
- Přesvědčování. - nejprve se řečník zaměří na to, odstranit počáteční nedůvěru posluchačů. Teprve když to dokáže, přejde k druhému bodu: vysvětlit a přesvědčit. Někdy se to vysvětlování přeskočí :-).
- Obhajoba, například diplomky - tam by si kandidát měl dovolit víc, než jen obhajobu, tj. poslušně odpovídat na otázky. Může totiž využít příležitosti, že mu dají slovo, a sice k vysvětlení nejen své práce, ale i celkového přístupu k věci. Tím se zase oni stanou posluchači a on tak může zabránit tomu, že by byl - z důvodů, které jsme už uvedli v této knize - někde špatně chápán. Podaří-li se mu získat iniciativu, pomůže mu to hodně. V normální diskuzi (na rozdíl od diplomky :-) ovšem můžete navíc i útočit; dokonce musíte, jinak nevyhrajete. A neříká se zbytečně, že nejlepší obrana je útok.

Závěr.

Rozhodně jsem zde nechtěl naznačit, že většina věcí "je jinak", jak říkal starý filozof, ale jistá část projevů do této kategorie rozhodně patří. Zvláště tam, kde někdo prodává své zboží, výzkumník svoje výsledky, umělec svoje dílo a politik svoje - nu, cokoliv.

Je potěšující, že většina prohlášení, která se kde udělá, je pořád ještě založena na pravdě, teda alespoň na té, jak ji vidí ten, kdo to prohlašuje :-). A tady je právě kámen úrazu: často totiž tu pravdu vidí jen úzkým profilem své "tunelové vize". Šířka tunelu je pak dána jeho osobní zkušeností, schopnostmi, osobním zaujetím a v neposlední řadě i domněním, že jedině on to vidí správně. Pokud si to posluchač uvědomí, může pak takový projev nejen kritizovat, ale zároveň si z něj vybrat i to správné, to hodnotné. A to je nakonec ten hlavní účel naslouchání.