next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Příloha: Cizí řeč.




CIZÍ ŘEČ.

Už jsme si ukázali, že naslouchat není vůbec snadné a snad nejtěžší je naslouchat něčemu v cizí řeči. Pochopitelně musíme tuto řeč alespoň trochu ovládat, nejen pasivně (tj. slovník a gramatiku), ale i aktivně - tj. opravdu se v ní umět dorozumívat.

Pochopitelně se musíme při poslouchání takového projevu obejít bez slovníku - listováním bychom ztratili mnoho času. Pokud opravdu jazyk moc nezvládáte, nahrajte si přednášku na pásku. Existují sice kapesní elektronické slovníky, ale ty většinou nemají dost slov a každé slovo má navíc řadu významů - omezená plocha stínítka nám často nedovolí ukázat všechny. Jistě, můžete mít laptop a v něm dokonalý slovník, ale jednak to vypadá, jako když přednášku nesledujete a co je ještě horší - ztrácíte drahý čas, kdy svou pozornost věnujete něčemu jinému než přímo přednášce. Moje zkušenost je taková, že je nejlepší si hned výraz zapsat (nejlépe celou větu!) a později se k němu vrátit. Často nám také stačí už jen náš odhad z kontextu věty, a můžeme sledovat projev hned dál, bez přerušení. Jít na přednášku v cizím jazyce a nemít dostatečnou zásobu slov je jako jít závodit a nemít správnou obuv. Na druhé straně je ale pravda, že jen právě poslechem se vycvičíme ve správném naslouchání.

Úřední či technický jazyk.

Zde mám na mysli databázi výrazů: tak například existuje anglický slovník elektrotechnický či chemický, hospodářský či slovník přírodopisných výrazů a ano, i slovník úředního šimla. Nejde jen o jednotlivá slova, ale i celé výrazy, např. "double-sided sticky tape" je lepenka s oběma stranami pokrytým i lepidlem. No prosím, to se dá lehce uhodnout, ale co takový "push-pull amplifier, class D"? Takové výrazy mohou neodborníkovi zamotat hlavu, ale naštěstí odborníci už ví, o co jde, pokud ovšem soustavně sledují i cizí literaturu a ty výrazy jsou jim pak víceméně běžné.

I překladatelé mají s některým i odbornými slovy potíže - známý je vtip o tom, jak kdosi přeložil "Buchholtzrelais" ( Buchholtzovo relé) jakožto "relé z bukového dřeva". Nás spíše spletou časté "idiomy", např. "to get aroud to it" = dostat se k tomu (míněno "udělat si na to čas") a podobně. Právě takové příklady jsem měl na mysli, když jsem v úvodu prohlašoval, že je potřeba umět se v oné řeči dorozumívat, tedy nejen naslouchat, ale i mluvit - tím se naučíte víc :-). Pasivní znalost "čteného jazyka" na poslouchání projevů v cizí řeči prostě nestačí; například v angličtině musíte znát hlavně výslovnost. A to nemluvím o možnosti diskutovat různé problémy s řečníkem!

Překlady.

Pokud onu cizí řeč dostatečně neznáte, je třeba použít služeb kvalitního překladatele. Většinou ne přímo na přednášce, to by rušilo, ale můžete si nahrávky či text přednášky nechat přeložit (nejraději písemně), abyste se k tomu mohli vracet. Tam už ale nemluvíme o naslouchání, jen o čtení - to je lehčí - a věřte, vyplatí se to tak udělat. Pochopitelně i v překladu mohou být omyly, ale většinou z toho pak máte víc, než kdybyste sami přednášku sledovali a dost jí nerozuměli. Obyčejný překladatel nemá problém se slovníkem či idiomy, ale na odborné názvy často nestačí. Zbývá jediné řešení: použít kolegu (nebo vašeho podřízeného :-), který se vyzná v tom oboru a zná onu řeč natolik, aby mohl překlad ze záznamu vyrobit nebo nám alespoň napsal výtah. Nejlepší situace ovšem je, když si to prostě nahrajeme a ze záznamu to už - třeba i s pomocí - zvládneme sami.

Měl jsem profesora, který jednou překládal na konferenci přednášku jistého Švéda. Překládal pro nás přímo na místě a byl tak tak dobrý, že nás ještě upozorňoval na malé chyby, které občas ten Švéd udělal. To ovšem umí málokdo. Ale od toho je koneckonců i diskuze, která většinou po přednášce následuje. Osobně si myslím, že přednáška bez následovné diskuze je jako udice bez návnady; teprve diskuze často vzbudí ten pravý zájem. To ale už vyžaduje poměrně detailní znalost jazyka - a také daného oboru - jinak by nebylo co diskutovat :-). Výhodnější je zavádět diskuze s cizími odborníky v neoficiálním prostředí, ne tedy přímo na přednášce, ale nejlépe po ní, u kvalitního drinku, třeba whicky Jack Daniels z Tennessee :-). Jen tak se dovíte celou story. Jak už jsem ale řekl jinde, nejprve musíte dotyčného přesvědčit, že také sami hodně znáte, třeba i něco, co by mu mohlo být užitečné.

Například angličtina.

Napsal jsem, že si můžeme neznámé slovo či výraz při přednášce zapsat, ale ruku na srdce - fonetická angličtina je pro Čechy jen jakýsi mezistupeň, hned jí někdy neporozumí. Často si musí u některých výrazů člověk domyslet, jak se to vlastně píše, než pochopí, o co jde. A některé výrazy třeba ani neslyšel! Jak je vám asi známo, angličtina vznikla ze tří jazyků a její pravidla spellingu jsou prostě mixáž, která v jiném jazyce nemá obdoby. Na leccos ani nejsou pravidla, jen slovník a tak se jejich děti učí psát i několik let.Vyslovené slovo někdy ani nepoznáte, i když možná víte, jak se píše. Podobně správně napsané slovo, které neumíte vyslovit, je jako falešná dvacetikoruna: nejde udat. Nu a navíc tu máme zlozvyky ve výslovnosti, často předávané učiteli jazyků, kteří v cizině ani nebyli a učili se to od jiných, kteří neměli ve výslovnosti praxi.

Pro odbornou literaturu, kterou potřebujeme k našemu výzkumu, nám jistě stačí pasivní učení - tj. znát, jak se to píše a rozumět psané verzi. Jenže chcete-li poslouchat cizí odborníky v "živé" verzi, musíte znát i správnou výslovnost. Učení výslovnosti je ale těžší než učení psané verze - tam se musíme učit aktivně, tj. poslechem a mluvením. Když se naučíme správnou výslovnost, můžeme pak v cizím jazyce přímo myslet. Přitom se také už učíme "idiomy", specifické výrazy, ne vždy tvořené tak, jak bychom předpokládali podle naší řeči, ale které jsou velmi důležité pro pochopení textu či mluvené přednášky a mohou vést k hrubým překladovým chybám.

Osobně se domnívám, že angličtina je nejrozšířenější druhý jazyk na světě. Tím "druhým" myslím to, že to u těch všech miliónů lidí není jejich rodný jazyk. Nejen že se s angličtinou domluvíte všude, ale většina odborných přednášek je jen v angličtině. Také technické i jiné výrazy jsou většinou v angličtině, takže už teď máte něco "do začátku". Tradiční českou snahu překládat (defakto spíše počešťovat) cizí výrazy považuji - zvláště pro termíny spojené s počítači - za práci přebytečnou a často i pobloudilou. Vezměme si třeba výraz "file" jakožto "soubor" (nejedná se o soubor písmen, anglické "file" se totiž běžně používá pro "složku" či "fascikl" a i Anglosasové se tu trochu sekli :-). Aby to napravili, říkají složce "directory". "Složku" také naši jazykotepci správně určili pro "directory", ale cio s tím fajlem? A tak tu máme file=soubor, snad Alexandrovců nebo čeho.

Vysvětlení, že je třeba, aby tomu rozuměl i prostý člověk z ulice, je v tomto zmatku jen další nepříliš roztomilý vtip. Ovšem používání originálních anglických, i když často i legračních výrazů, je nejen praktičtější, ale hlavně přesnější, protože neměníme jejich význam nesprávným překaldem. Tak např. "bootstrap", což je doslova to očko vzadu v botě, pro snadnější nazouvání - je výraz běžně používaný v elektronice a počítačích vůbec, pro procesy, které se dokáží samy nastartovat (kdo má očko na botě, nepotřebuje lžíci do bot). Jistě, dá se najít přesnější výraz, např. "samostartovací", ale zkuste to po létech vnucovat technikům, kteří už dávno běžně tento originální výraz používají! Jiný příklad: printer jakožto "tiskárna" je přebytečná generalizace: pod tiskárnou si totiž můžeme představit cokoliv od dětské tiskárničky s gumovými razítky až po super-rychlé novinové rotačky, zatímco naše počítačové printery, ať už jetové nebo laserové, používají zcela jinou, moderní technologii a už netisknou tlakem, tedy "tiskem".

Jak mnoho nám pomáhá čtení přímo v cizím jazyce?

Nu pomáhá, je to přesnější než překlad, ale zrovna třeba v angličtině nám víceméně dává i falešný dojem, že dotyčný jazyk opravdu známe. Jak dalece se mýlíme, poznáme teprve až když sami začněme tím jazykem mluvit. Když jsem po několika letech učení angličtiny u nás doma přistál v Londýně, vyloženě jsme se děsil telefonních rozhovorů. Pravda, londýnská angličtina je ta nejhorší vůbec - cockney Lízy Doolitleové je vlastně jen směsice samohlásek, skoro by se zdálo vyrážených ve zcela náhodném pořadí a moc se od té doby nezměnilo. Ovšem i běžná anglická výslovnost - a hlavně in tonace - je třeba pro obyčejného Američana často obtížná ke sledování.

V mé době se totiž ještě učila v Čechách angličtina tak, že jsme pak uměli anglickou gramatiku i vysvětlit - ale jen česky. A vsadím se, že se ještě někde pořád tak učí. Na to ovšem nejsou cizinci zvědaví, abyste jim něco vysvětlovali česky - pokud česky neumí :-). Rozhodně by se měla v íc propagovat Berlitzova metoda ( byl zakladatelem moderní jazykové školy). Je to totiž, jako byste přišli do cizí země, kde nikdo neumí česky. Učili jsme se tak kdysi - ještě víceméně ilegálně - Esperanto v Praze v jednom klubu, kde se prostě už od začátku vůbec česky nemluvilo. Místo češtiny měl profesor k ruce jen obrázky a když to nemohl nijak opsat (to se ale pak stávalo méně a méně), napsal to na tabuli česky, ale už to nevyslovil. Brzo jsme začali v Esperantu i myslet a už v páté lekci jsme každý museli u tabule přednést svůj projev na naše vlastní téma. A šlo to.

I tak je ovšem čtení tou nejlacinější a nejrychlejší přípravou k pasivní znalosti cizího jazyka. Už od začátku bychom měli číst za pomoci učebnice a slovníku nejen literaturu odbornou, ale též beletrii. Rozšíří nám to náš slovník v oblasti každodenního vyjadřování - přednáška totiž neobsahuje jen odborné výrazy - a pomůže nám to lépe a rychleji pochopit některé řečnické obraty. Vycvičit ve správném naslouchání se ovšem můžeme jen praxí, tj. častým a pozorným poslechem.