next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?
Článek: Úvod

"Já vím, že věříte, že rozumíte tomu, co jsem řekl, ale nejsem si jist,
zda si uvědomujete, že to, co jste slyšeli, nebylo to, co jsem mínil."
Anonym




ÚVOD.

Naši přátelé z Klubu KČK už dobře znají sérii "Umíme...?", ve které se pokoušíme shrnout zkrušenosti a poznatky z těch oblastí, které slouží lidské komunikaci a studiu. Ať už jsou to studenti či učitelé, odborníci, diskutéři nebo moderátoři, ti všichni se snaží - anebo by se měli snažit :-) - zlepšit si svoje smyslové vnímání, myšlenkové chápaní a hlavně svůj slovní či psaný projev. A to vše ze své vlastní iniciativy - budiž jim za to věnována i tato kniha, . . .

Jako obvykle, název je klamný: nejde nám o naslouchání nepřítele (či nepřítelem), ani odposlech, kterým si naše sousedka v činžáku zjišťovala data do své kartotéky. Byla to taková baba princmetálová a používala hrnec, který přiložila na zeď a na jeho dno přiložila svoje ostražité ucho, takže dostala něco jako kavitačně-rezonátorový akustický zesilovač.

Ne, přátelé, jde nám jen o poslouchání vcelku nevinné, ale zato soustředěné a poučné - ať už jsou to přednášky, diskuze, mítinky nebo i některé jiné, víceméně inteligentní projevy. Sluch je totiž náš druhý nejdůležitější smysl, hned po zraku, ale ne všechno, co akusticky slyšíme, také opravdu najde svoje místo a pořadí důležitosti v našem mozku, případně i v paměti. My totiž často leccos "neslyšíme", ať už proto, že nás to nezajímá či nudí, nebo že prostě nechceme. Sami si provádíme - vědomě či nevědomě - jistou cenzuru, které ke stáří ještě přichází na pomoc nedoslýchavost či částečná hluchota. Nuže na to poslední potřebujeme lékaře, ale s autocenzurou si musíme poradit sami, stejně jako s přeslechy.

Marně si pak stěžujeme, že nám něco uniklo nebo že jsme to sice slyšeli, ale nepochopili, což často maskujeme prohlášením, že to "bylo příliš složité" nebo zase "zcela naivní". Podobně jako tisková cenzura, i ta naše "autocenzura" se řídí jistými výběrovými pravidly, která si často ani neuvědomujeme, už proto, že mohou být i emocionálně nebo i jinak předpojatá ( ano, i předešlou zkušeností). A jistě vás neudiví, když řeknu, že v pozadí této autocenzury je hlavně podceňování či myšlenková lenost. To mi jistě potvrdí studenti, kteří často zjišťují, že na nějaké přednášce nedávali pozor, kterýžto objev bohužel učiní až u zkoušky :-).

Nedávejme ale vinu jen autocenzuře či pohodlnosti. Správně naslouchat (raději neříkám "poslouchat", to slovo má v češtině dva zcela různé významy, zatím co Angličané to jasně odlišují slovesy "to listen" na rozdíl od "to obey"), nuže správně naslouchat není nic lehkého. Za naší doby se to ještě na školách nepřednášelo - nevím, jak je to dnes, ale soudě podle různých diskuzí, ať už v televizi či jinde, velký pokrok jsme v tom pořád ještě neudělali.

Proč vůbec neposloucháme dobře? Psychiatři tvrdí, že se bojíme - podle zkušenosti z minula - že by nás to ovlivnilo, vyžadovalo naši reakci nebo nás to nějak špatně ovlivnilo. Ale příčiny zde nebudu rozebírat, to už je pryč - teď už budeme pořád poslouchat dobře, ne? Ne, nejsem tak naivní, abych si myslel, že se zcela změníme. Ale stačí se změnit tam, kde je to opravdu nutné: při studiu či v zaměstnání, u doktora a podobně tam, kde jde o hodně. A i jinde: například poslechem jedinců je navíc i lépe poznáme.

Co to teda znamená správně "naslouchat"? Řekl bych, že je to "pozorně poslouchat, analyzovat a důležité body si ukládat do paměti". Nebudu zde tedy předstírat, že existuje nějaké jednoduché pravidlo či metoda a i když jich tu pár uvedeme, bude to vyžadovat i hodně praxe a hlavně silné vůle. Ale stojí to za to, protože, když si upravíme staré přísloví, platí, že: "Mluviti = stříbro, naslouchati = zlato".