Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
ÚVOD.
Úvod z knihy SAYONARA, z mých cest po Japonsku - ke sáhnutí zdarma jako zip nebo PDF
Úvod.
Když jsem jel do Japonska úplně poprvé - vlastně letěl, že ano - byl jsem jako každý naplněn představami, které v nás vzbuzují různé knihy o Japonsku: je to prý země záhadná, země prosperity, země protikladů.
Ano, je sice dobré si přečíst předem něco, co by nám pomohlo se v Japonsku orientovat, ale o jednom se tam nedočtete: totiž že budete překvapeni, ať už jste něco četli či ne. Protože tam, kde čekáte jedno, přijde zrovna něco jiného a zase naopak. A tak se pohybujeme kolem dokola, více méně v rozpacích, protože většina toho, co tam vidíme, je nám trochu - a někdy i hodně - cizí. Zaujal jsem hned poprvé jiné stanoviska než měli Američané, které jsem tam také často potkal a měl možnost sledovat jejich chování. Oni jsou totiž příliš žoviální, snaží se být přespříliš přátelští a to na Japonce nepůsobí dobře: ti jsou spíše rezervovaní. Americkou žoviálnost považují za přílišnou vtíravost; vadí jim i malé porušení japonského společenského dekóra a někdy to dokonce berou jako snahu nějak je oklamat. Já zůstal takový, jaký jsem a jak se ukázalo, dokázali to docela dobře přijmout. Jsou to lidé chápaví a ví, že každý máme prostě svoje zvyky.
To ovšem neznamená, že jsem si těch jejich zvláštností nevšímal - právě naopak: pomohlo mi to, abych byl víceméně nezaujatý při srovnávání. Srovnávat s námi je totiž musíme, i když nechceme: jako oni, i my jsme také obětmi našich tradic a naší výchovy. To by nám ale nemělo zavírat oči: něco dělají lépe, něco hůře než my, někdy nás šokují a proč to nepřiznat, někdy mi ta jejich tradiční usměvavovost - lépe řečeno úsměvnost - lezla i na nervy. A jim možná také, alespoň těm mladším, co už byli někdy venku, teda za tím obzorem, za kterým vychází slunce i v "zemi vycházejícího slunce". Snad proto je také na jejich pozicích v cizině většinou po roce vyměňují zase za jiné zaměstnance z Japonska.
Co jsem v Japonsku dělal? Byl jsem tam služebně: certifikoval jsem jejich počítače a podobná zařízení a to pro kanadský trh. Tím jsem se dostal do prapodivné situace: mé slovo rozhodovalo, zda bude jejich výrobek uznán schopným, ale na druhé straně byli mými zákazníky. Naštěstí jsou to lidé precizní a i naše standarty jsou pro ně zákonem - ani jednou se mne nesnažili "ošulit". Na rozdíl od jiných zákazníků (USA, Malajsie a Hong-Kong) jim nešlo o peníze, ale o čas. Proto právě raději platili cestu nám, než aby nám zasílali své výrobky do Kanady a zpět. A tak prostě lítala hora k Mohamedovi :-). Já i moji kolegové jsme tam ale jezdili rádi, už proto, že pro normálního turistu je to cesta daleká, drahá a pro náš často marné volání, jak říká kterýsi básník.
A tak si tato kniha nedělá žádné nároky na to, že bych snad poznal Japonce lépe než kdybych tam trvale žil. Obávám se totiž, že ani oni to nedokážou, obzvláště dnes, kdy je jim jejich stará tradice spíše na obtíž (ale kterému národu není?). Tak například ženské hnutí tam už prolomilo hodně bariér a jednoho premiéra vlády dokonce přinutilo odstoupit. Dennodenně si také Japonci na světovém kolbišti uvědomují, jak jsou docela jiní - asi tak, jak jsem si to o sobě uvědomoval zase já tam.
Právě proto byly moje návštěvy Japonska pro mě nejen velkou školou, ale i pobavením. A poznání, že lidé jsou vždycky a všude právě to nejzajímavější - to jsem se snažil v této knize také zachytit.
Klanící se celníci.
Kde jsem to vlastně přestal? Aha, v letadle. Vystoupil jsem na tokijském letišti Narita Airport s pocity přinejmenším smíšenými. Vezl jsem tam totiž "známému mého známého" elektronický audio-zesilovač. Jeho přesvědčování, že rozhodně nebudu muset platit clo, mě původně uchlácholilo, ale čím víc jsem o tom pak přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem už také v životě potkal pár lidí, kteří mi lhali. Vy ne? Tak to máte štěstí, anebo to ještě nevíte :-).
Když jsem se blížil k celnici, zařadil jsem se do řady a přemýšlel, mám-li také lhát, nebo doufat, že se nezeptají - jako bych nevěděl, že se vždycky zeptají - anebo ukázat na balíček a nechat to osudu. A jak tak trapně koukám kolem, najednou mi vám padne do očí nápis, hlásající velkými písmeny, že každý, kdo přijíždí do Japonska, má právo si přivést s sebou zboží do hodnoty dvou, ano dvou, tisíc dolarů amerických! A co hlavní, bez cla. Halelujá, zajásala moje malá dušička a rychle - protože nikdo vlastně neměl nic k proclení - jsem pokračoval k celníkoví, který balíček prohlédl a propustil a ještě se mi navíc ukláněl.
Ano, čtete správně, ukláněl, protože Japonci se zdraví tím - no, klaněním. Ostatně viděl jsem i policajta, jak se klaněl - dovedete si představit něco takového v Praze? Ale v Japonsku je to normální, na to mě už připravoval i můj soused v letadle. A navíc: oni se klaní nejen cizincům, ale i sami sobě, ne jako některé národy, které obdivují jen cizinu. Klanění je pro ně něco jako naše potřesení rukou nebo francouzské poboskání na obě tváře - to ale pro Japonsko moc nedoporučuji :-). Ovšem význam má to klanění ještě poněkud širší, od běžného pozdravu až k projevu úcty či vyjádření omluvy.
Jak jsem se přitom cítil? V hotelu, ve vlaku, ve výtahu či jinde jsem si prostě připadal, jako když si mě s někým spletli, ale brzo jsem si na to zvykl. Dokonce jsem se je snažil napodobovat, což jim u Nejaponců vypadá asi hodně srandovně. To, že jsem přitom neměl ruce vpředu u sebe, ale u švů, jako na vojně, to byl přitom asi ten nejmenší přestupek. Horší je, když nevíte, "jak vysoko si sedíte".
Víte, jak vysoko si sedíte?
Když se potkáte na meetingu s japonskými inženýry a manažery, které osobně neznáte a jejichž pozici na jejich a dočasně i vašem společenském žebříčku si nedovedete představit, jste v trablích. Ono totiž nejde o to uklonit se, ale musíte přesně do určitého úhlu! Jak by řekl Vlasta Burián, podříznutý se kloní vždy více než jeho nadříznutý. Také to už jsem se předem dozvěděl v letadle - že totiž nejhlouběji se klaní ten, kdo chce vyjádřit větší úctu, vděčnost, prostě větší úhel pokornosti, že ano. A když už se někdo klaní, musí to dělat přesně, jinak by urazil toho druhého anebo zase ponížil sebe. Anebo by to brali tak, že se jim vysmívá, což je to nejhorší a pak by ovšem bylo lepší, kdyby se neklaněl vůbec. Vzpomínal jsem na zlaté časy na vojně, kde každý nadřízený měl na výložce napsáno, kdo ,lépe řečeno: co je, takže jsem hned věděl, komu se klanět, pardon, salutovat.
Také si vzpomínám, jak jsme byli kdysi v Itálii, kde nás na exkurzi představovali řediteli té největší elektrárenské firmy. Bylo nás tam celkem kolem padesáti, ještě samí študáci a my jsme si s ním tiskli ruce a říkali mu svá jména, přičemž on utrápeně každému opakoval to svoje, jako kdyby se ho opakováním učil nazpaměť. Když došla řada na mě, natáhl jsem pravici a pronesl jenom "Buon giorno". Pan ředitel se zarazil, ale pak se zasmál, to když konečně pochopil, že co je na jménu, jak řekl už veliký Shakespeare. Řekl mi také "Buon giorno" a vsadím se, že si z celé naší výpravy pak stejně pamatoval jenom mě, i když se nikdy nedozvěděl moje jméno :-).
V Japonsku jsem to také vyřešil po svém: napadlo mě totiž, že oni asi o mně ví zrovna tak málo, jako já o nich. A tak jsem na jejich pozdrav vždy srazil podpatky a prušácky seknul hlavou. Myslím, že to byla docela dobrá imitace Ericha von Stroheima z filmu Ztracené iluze, jen ten monokl jsem bohužel neměl. A věřili byste, že to pracovalo? Asi to už jednou někde viděli - ale kdo by počítal :-). Naštěstí jsem toho brzo nechal - co kdyby na ten för přišli - a pak už jsem se jen hluboce ukláněl jako vrátný v hotelu v Acapulco, když čeká velké spropitné. Mluvíce o tom: v Japonsku je spropitné veliké jen 10 procent (Kanada a USA mají 15%), někde si ho dokonce hned sami započítají, přičemž vás slušně upozorní, že už se nic navíc nedává. Spropitné se zásadně nedává taxikářům, i když jejich rita nejsou tak veliká jako v Praze, tedy relativně, že ano.
Součástí pozdravu je ovšem skoro vždy zdvořilý a vážný (?) úsměv, který někdy i pozdrav nahrazuje, a to ve významu "děkuji" anebo "prosím". Ovšem jinak to nesmíte přehánět- nevíte totiž, co vše se může za pozdrav považovat. Když vám například někde upadnou drobné, radši se nejdřív rozhlédněte kolem než je začnete sbírat - mohli byste se najednou nechtěně ocitnout v davu uklánějících se Japonců . . .
Pokračování je ve výše uvedené knize, zatím teda "Sayonara", nashledanou.