koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: NA CESTU   


Na cestu.

Při nedávných zprávách v televizi jsem si znovu připomněl mou poslední návštěvu v Japonsku a dojem, který na mě tehdy učinila. Protože Japonsko, to jsou Japonci a pocity Čecha či Kanaďana v Japonsku jsou, jak se říká "převážně různé". Vlastně ani nevím, jestli se oni tolik liší od nás, nebo my od nich...

Jezdil jsem tam sice jen služebně, ale navštívil jsem tam hodně míst a hlavně jsem se stýkal s lidmi, nejen pracovně, ale i společensky. Ještě před mými cestami jsem sice už měl nějaké zkušenosti, ale jen s japonskými obchodními a firemními zástupci v Torontě - když nepočítám dva roky telefonních konverzací přes oceán, s Japonskými odborníky. Z toho období si ještě teď pamatuji, jak mi posílali faxy z Nipponu (jak se také jinak Japonsku říká) , na které jsem jim já dokonce odpovídal o den předem, než je poslali. Nebyly to pochopitelně žádné čáry, bylo to jen díky tomu, že Tokyo je časově o 14 hodin vpředu před Torontem. Připadalo mi to tehdy hrozně legrační a Japoncům také (každý fax má totiž místní datum). Když na to teď pomyslím, je to vlastně to první, co jsem se o nich dozvěděl: že mají velký smysl pro humor, rozhodně větší než třeba Číňani či Němci.

Jinak tu pochopitelně máme v Kanadě Japonce, kteří tu žijí několik generací (neberte mě za slovo, když ne oni, tak jejich potomci :-), ale ti už jsou příliš zkanadizovaní. Tak například můj bývalý šéf měl ryze japonské jméno, ale už byl jaksi víc kanadský šéf, než Japonec - jestli rozumíte, co tím chci říci. Od něj bych se naučil rozhodně víc o Ontáriu než o Japonsku.

Takže mou hlavní přípravou bylo jen těch pár obědů, na které jsem s nimi jako našimi hosty chodil a ty konverzace, které jsem s nimi měl. Zatímco nás "certifikáty" tehdy brali na oběd oni, u telekomunikační firmy, kde jsem dělal předtím, jsme zase zvali Japonce na oběd my. Vzali jsme je většinou do místního go-go klubu v Bramptonu, kde mohli ochutnat skvělý roastbeef s křenem a obdivovat lepé a navíc obnažené tvary kanadských děvčat. Obzvláště pamatuji jednoho, nebudu uvádět jeho jméno - řekněme, že se jmenoval Netzuda - ten pořád podezřele vychvaloval ten křen a jinam by s námi na oběd už asi ani nešel. Bohužel, i ten nejlepší roastbeef se přejí a když majitel podniku začal z úsporných důvodů posílat na podium i dívky poněkud podsaditější, utrpěl pak tím nakonec bohužel i náš obchod s Japonskem :-).

Japonské restaurace v Torontě, kam nás zase zvali naši japonští partneři, mi vyhovovaly více: byly elegantní, ryze orientální a mohl jsem se tam pochlubit, jak umím ovládat chopsticks, neboli tyčinky, kterými se to všechno jí. Tento anglický název jim ale nedává zaslouženou úctu: pravé japonské tyčinky bývají nalakované, nádherně umělecky pomalované, prostě orientální a pro většinu lidí z occidentu hrozně nepraktické. Byl jsem dokonce svědkem nemístného vtipu, když se jeden z našich lidí při té příležitosti zeptal, jak staré vlastně ty tyčinky jsou (tedy historicky vzato, že). Načež mu pyšně odvětili, že pět tisíc let i více. Na to ale ten šprýmař čekal, neboť prohlásil, že naše vidlička a nůž jsou staré jen 500 let. Co tím ovšem chtěl dokázat, to nevím, snad jen svůj ubohý smysl pro humor.

Ne, nesmáli se, ale ani se neurazili. A tak už v Torontě jsem zjistil jednu jejich charakterovou vlastnost: oni jsou totiž nejen taktní, ale i hrozně inteligentní. Jenomže to druhé nedávají najevo - oni vůbec mnoho věcí nedávají najevo. I tak se to dá poznat, i když, pravda, "it takes one to know one" (volně přeloženo: na to musí být jeden také inteligentní :-)

Inteligence versus tradice.

Tokijská ulice ve dne
Inteligence a tradice jsou - a vždycky byly, ať už je to kdekoliv - v určitém rozporu. Podle jedné definice je totiž inteligence "schopnost se přizpůsobit" a přizpůsobovat tradici, to je proklatě těžké. Japonci se pochopitelně přizpůsobit umí, to jen v některých věcech prostě nesmí, nemohou nebo prostě nechtějí. Tradice a westernizace stále svádí v Japonsku věčný, i když ne vždy zrovna viditelný boj.

Projevuje se to nakonec i v jejich jednání s vámi. Pokud jsme jednali služebně, neznám lepší partnery, ba co víc, starali se o mě, že jsem si připadal jako ve vatě. Technicky se ale cítili trochu víc na výši než my. Jistě, který technik není tak trochu snob, ale u nich to bylo víc než "ego". My Kanaďané, my si ve světě moc reklamy neděláme, snad za skromnosti, snad proto, že si myslíme, že každý přece musí vědět, jak jsme dobří :-). V čem byli Japonci ale určitě lepší, to byla "domácí příprava". Dokumentace, která byla třeba potřeba k verifikaci, tj. ověření, byla pro nás jimi už předem napsána skvělou angličtinou a ještě třikrát uložena na floppy disku - třikrát, protože jsme u naší firmy tehdy používali hned tři různé druhy wordprocessorů, kterážto pitomost by se u Japonců normálně netrpěla.

Moji kolegové mne varovali, že na mě Japonci vrhnou dvacet inženýrů, kteří rozumí perfektně našim standartům a technickým normám, a dokonce že je snad i umí nazpaměť. Jak proti tomu můžeme bojovat? Zjistil jsem, že docela dobře. Mám totiž svůj vlastní jednoduchý přístup k věci: česky se tomu říká drzost. A tak když jsem něco přesně nevěděl, přiznal jsem to s poukazem na to, že si to můžeme najít přesněji přímo ve standartech. A tam jsme mimochodem zjistili, že ani oni si to všecko nepamatovali tak úplně přesně :-).

Vysvětlil jsem jim také upřímně, že u nás si šetříme pamět na jiné, lepší věci a odříkal jsem jim česky báseň Toman a lesní panna, tak jak si to ještě pamatuji z toho biflování ve škole. To už jsem totiž věděl, že kromě vědy jsou Japonci zatíženi i na umění. Problém byl, jak přeložit lesní pannu do angličtiny. Slovo virgin se mi zdálo dost nerealistické, ale pak mě někde v paměti naštěstí povyskočil termín water nymph (vodní víla). "Ah, Růsalká, Dvoržak", řekl jeden z nich, čímž mě doslova posadil na židli. Teprve později jsem poznal, jak hodně znají nejen světovou, ale i českou hudbu.

Příprava.

Malé tokijské uličky v noci
V tom týdnu, co mi zbýval do mého prvního letu na východ, jsem pak ještě stačil po večerech přelouskat dvě knihy o Japoncích, obě americké a tudíž pro praxi nepoužitelné. Ale i to, co mi z nich zůstalo v hlavě, mi tam pak způsobilo pár nedorozumění, naštěstí ne smrtelných.

Pak už jen stačilo přibalit cestovního průvodce, po česku bedekra a deštník, neboť právě nastávalo období dešťů. Na to mě kolegové nejvíc upozorňovali, neboť deštník je tam prý důležitější než co jiného (není to vůbec pravda, deštník je až na druhém místě, ale to první jsem zapomněl). Letěli jsme šest hodin přes Kanadu z Toronta na západ do Vancouveru na pobřeží Pacifiku, tedy skoro tak dlouho jako z Toronta do Evropy. Tam jsem přespal a ráno pokračoval dalších deset hodin přes oceán do Japanu, tedy vcelku šestnáct hodin čistého letu. Časový rozdíl je ovšem jen 14 hodin, Tokyo je totiž časová zóna GMT(+9) a Toronto je GMT (-5), tj. když je v Torontě poledne, tak už v Tokyu mají dvě v noci a navíc jiné datum. Legrační ovšem je, že my tam lítáme z Toronta na západ, proti směru otáčení země a když přeletíme časovou linku, ztratíme celý den. A právě v letadle mě napadlo, že by bylo daleko jednodušší, kdybychom prostě vyletěli nahoru a tam počkali ve vzduchu 10 hodin (tj. doplněk 14 do 24 hod.) na jednom místě, než se pod nás dostane Tokyo a pak prostě zase klidně sletěli dolů. Zdálo se mi to úplně logické a vůbec nedovedu pochopit, proč to ještě Canadian Pacific Airline, s kterou jsem tam letěl, dosud nevymyslel :-).

Moje první opravdová poznávací lekce přišla hned, když jsem vlezl do letadla ve Vancouveru. Maně jsem otevřel nějakou knihu a hned si mnou jeden hovorný Japonec, co seděl vedle mě, začal rozmluvu. Ta se skončila, až když jsme se rozcházeli na Narita letišti, kde vlezl do jiného autobusu do Tokya. Nejprve jsme si vyměnili vizitky, ta jeho měla i malou mapku, kde s ejeho firma nachází. Pak mi věnoval zajímavou příručku, kterou mu dala jeho firma, to aby westerňáky z Kanady seznámil s jejich starodávnou kulturou. Měl jich víc a všechny mu zbyly, asi proto, že byly psány jen japonskym obrázkovým písmem a nikdo je nechtěl. Vracel se s nimi domů a byl hrozně rád, že jsem si vzal hned dvě - možná vůbec první dvě, co udal. .

Jak poznal, že mám rád obrázky, i když jim nerozumím, to teda nevím. Ale zřejmě poučen tím, že stejně musel několikrát tu příručku zákazníkům vysvětlovat, tak ji hned také cestou odvyprávěl mně. Hle, další znak japonské discipliny: když příručky nemohl rozdat, tak je prostě alespoň "odmluvil". Měl v tom opravdu praxi a času jsme měli dost a tak jsme strávili příjemných - alespoň podle jeho názoru - deset hodin jednostranné konverzace. Dlouho jsem si pak doma schovával dvě nečitelné příručky, jako památku na ten opravdu těžko zapomenutelný let. Později jsem je obě věnoval místní knihovně, aby se místní japončíci také něco dozvěděli o své staré vlasti - teda až se naučí to obrázkové písmo, že ano.