Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
GEOGRAFIE
Geografie.
 |
Japonsko a okolí |
Japonsko je vlastně souostroví, skládající se ze 4 větších a 3000 trpasličích ostrovů. Přes 70 procent země je hornaté, některé hory jsou aktivní nebo "spící" sopky. Navíc, protože leží u nestabilní oblasti Pacifiku, trpí častými zemětřeseními. Tři čtvrtiny obyvatelstva žije ve městech. Většina národa jsou
Japanci, největší menšina etniků jsou Korejci (něco méně než milion). Hustota obyvatelstva je asi 336 lidí na kilometr čtvereční, zatímco ČR má 130 (Kanada dokonce jen 3,1). Průměrný věk je v Japonsku 80,8 let, zatímco v ČR je 74,7 let (to bude asi těmi rybami :-)). Japonci používají metrický systém, což je asi jediné, co mají společného s Evropou.
Ale nechme čísel, ta si můžete přečíst jinde, a vraťme se k ostrovům. Největší je Honshu a ty menší jsou Kyushu, Shikoku a Hokkaido. Osobně jsem cestoval jen po Honshu, ale jako reprezentace mi to jistě stačilo - Kuyshu má totiž jen asi 9 procent plochy celého Japonska a jediné známější město je
tam Nagasaki. Hokkaido je trochu větší, je to ale skupina více ostrovů a žije tam jen 5 procent obyvatelstva. Shikoku je nejmenší a navíc na japonské poměry téměř "neobydlené".
HONSHU si můžeme rozdělit na tři části: centrální, severovýchodní a západní. Proč tak divně? Inu ostrov je ve tvaru půlměsíce - zkuste si ho rozdělit nějak jinak!
Centrální Honshu:
se táhne od města Nagoyi k Tokyu a je to spíše oblast farmářská, rozprostírající
se na obě strany od pohoří, kterému se říká Japonské Alpy (nevím proč:
Tyroláka jsem tam nepotkal ani jednoho a jódlují tam jen divocí ptáci).
Nagoya leží na lince superrychlé japonské Strely (ano, také mu říkají "bullet train"), na lince zvané New Tokaido. Jen pro srovnání rychlosti: letadlem je to z Tokya hodinu, vlakem jen
za dvě. Má svůj hrad z roku 1602, ten byl ve druhé světové válce zničen, ale zase byl znovu postaven. Chtěl jsem se tam na pobřeží podívat na lov ryb pomocí kormoránů, přivázaných na šňůře, ale děje se to v noci a jaksi jsem to zaspal. Chtěl jsem to pak zkusit alespoň u nás u Huronského jezera - poslední dobou jsou tam kormoránů hejna, to jak ubývá ryb v moři - ale zatím se mi nepodařilo žádného přesvědčit, aby mi rybu dobrovolně vydal.
Ishima Park, teda spíše krajinu kolem něho, jsem viděl z vlaku. Vystoupil
jsem totiž už v Toyohashi, kde bylo sídlo našeho zákazníka - mimochodem nejznámějšího výrobce
laptopů, které jsem tam certifikoval, víc už ani neprozradím. Železnice se pak dál stáčí na jih, právě tam, kde park leží. Já ale viděl spíše ta rýžová pole pod vodou a
v pozadí hory. Blízko parku jsou také nejbohatší farmy na umělé perly - nu ta perlovina je pravá, ale aby se perlorodkám dala nějaká ta "inspirace", tak se jim tam nenápadně vsune zrnko něčeho jako třeba zrnko písku a ubohá škleble to obalí perletí, neboť ji to jinak asi moc tlačí. Zakoupil jsme sice jednu takovou perlu - ještě ve škebli, přímo v konzervě se skleněným dnem - a to pro jednoho známého, ale to až na letišti Narita. Známý si pak tu perlorodku otevřel (teda nejprve konzervu, že ano a pak teprve
perlorodku :-)) a hle, překvapení - ona tam perla! Nu překvapení to nebylo, já
mu to řekl předem, aby si snad nemyslel, že jsem mu koupil ústřici ve škebli a nepozřel
to i s perlou. Jelikož byl z Indie, tak ten dárek opravdu ocenil, však
si tam lidé nechají voperovávat perly přímo do čela. Já bych v té perle ostatně asi pořád viděl jen ty Japonečky, co se potápějí pod vodu a v klecích tam nasazují perlorodkám "žlučové" kameny :-).
Japonské Alpy, jak už název naznačuje, jsou dost vysoké (kolem 3000 metrů max). Leží asi na půl cestě mezi Tokyem a Kyotem. Některé hory jsou vysoké až 3 km, takže si tam lidé užijí lyžování a v
létě i hiking. tedy lezení po kopcích.
Východní Honshu:
 |
Obrovský Buddha |
Yokohama je hlavně přístav, město ocele a těžkého průmyslu. Neříkám, že se tam toho dost neuvidí, ale pokud nejste nadšeni pohledem na kancelářské budovy, banky a zaoceánské
lodě, najdou se lepší místa, kde lze strávit volný čas v Japonsku. Kromě teda místních
špeluňků, kam chodí hlalvně, jak říká Jiří Suchý, "s odpuštěním námořníci".
Tokyo
je, jak známo, hlavní město a proto mu věnuji více místa v další
kapitole.
Kamakura
je asi jen 30 km od Tokya a bývala hlavním městem mezi dvanáctým a čtrnáctým
stoletím. Dnes je to spíše město turistů - nejvíc je asi láká
bronzová socha Buddhy, která měří 13 metrů a váží 100 tun. Byla původně v
chrámě, ale příliv (asi tzunami, tj. vlna, způsobená podmořským zemětřesením) ji jaksi "vynesl"
ven, tož ji tam nechali - kdo by s tím tahal, ne? Kromě muzea moderního umění je v Kamakuře také
mnoho jiných uměleckých požitků. Jeden z nich je v oblasti chrámů: jsou
tam pohřebiště se zdobenými náhrobními kameny a místní úřady vám dovolí t.zv.
rubbings, tj. položíte papír na kámen a tužkou ho přejíždíte ta dlouho, až
se vám vytvoří zajímavý obtisk povrchu.
 |
Nikki Yuko v Kanadě |
Nikko
je asi sto mil na sever od Tokya a leží v srdci Nikkoského lesnatého národního
parku. Je to město svatyň - jedna z nich hostí originální sošku tří
opic, nazvanou "přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem" - ne,
promiňte, je to jinak: " Neposlouchej zlo, nemluv zlo a nedívej se
na zlo". Vzpomínám, jak jedna paní
myslela, že se jedná o tři opice: jedna je hluchá, druhá němá a třetí
slepá :-).
Pro nás Kanaďany je zajímavé, že Nikko je sesterským městem
našeho Lethbridge v Albertě. Viděli jsme tam totiž s manželkou
místo zvané Nikki Yuko Centennial Gardens, což pravá japonská zahrada, navržená dokonce
jedním architektem z Osaky. V městě kovbojů, kde je hned za rohem starodávná
pevnost Fort Whoop-up - kde prodávali američtí traders indiánům whisky a zbraně -
toto místo vypadalo opravdu orientálně. A tak jsem se zeptali Japonky-průvodkyně (se
kterou jsem měl předtím diskuzi o tom, zda se mám po japonsky zout; ona trvala na tom, že ano), co ta krásná zahrada dělá v Albertě. Vysvětlila nám to "sesterství", to je něco jako družba měst, i když ne zrovna
ta socialistická, a dozvěděli jsme se, že je to vlastně kus Japonska v Kanadě - proto to zouvání. O jméně Nikki Yuko pravila, že to znamená přátelství dvou zemí. Nikko jsem teda pochopil, ale neodpustil jsem si nedodat, že jí tam chybí "n" (jako Yucon). Mile se zasmála, ale asi jen proto, že jsem se i já předtím zasmál.
Na sever od Tokya leží Utsunomiya,
kde jsem také certifikoval počítače. Ač je to asi 100 mil od Tokya, jejich firma mi vždy platila
taxíka. Nemám to rád, člověk v taxíku nemá možnost pohybu a zrovna ten večer při
trafiku jsme stáli půl hodiny na nájezdové rampě na dálnici
do Tokya. To samo by se dalo vydržet, ale japonské jídlo se ve mně ozvalo jaksi předčasně
a my byli prakticky "uzamčeni" auty vpředu i vzadu. Taxikář sice neuměl
moc anglicky, ale z mého trpícího výrazu dobře pochopil, oč jde. Pozpátku
vycouval tím davem aut z rampy, pokřikuje něco hrozného, protože kolona aut
se zázrakem rozevřela jako vody Mrtvého moře a zajel se mnou tam, kam si to mé srdce (a nejen srdce) přálo. Cestou domů pak volil různé zkratky, protože jsme zatím ztratili možnost dostat se na rampu a vypadalo to prostě beznadějně.
Proto jsem raději jezdíl vlakem a to hlavně do
do
Západního
Honshu.
 |
Toyohashi |
Kyoto
je tam rozhodně nejznámější a nejnavštěvovanější (to je
slovo, co? 18 pímen!) město a proto ho popíši později.
Kobe
je šesté největší město v Japonsku a roztahuje se v délce 30 km kolem osackého zálivu.
Také ono má v Americe sestru, tentokrát ale Seattle ve státě
Washington. V městě vám nabídnou, že můžete navštívit - zdarma - japonské rodiny a
podívat se, jak žijí. Nepřijal jsem tu nabídku, mě stačilo, že mě jednou
pozval kolega v Tokyu: byteček měli maličkej jako hrášek; pražské byty jsou proti tomu
paláce. Nedostatek místa je vidět všude: na hřbitovech i v podzemce,
nemluvě už o golfových hřištích, které jsou tak drahé, že se tam prostě obyčejný japončík v životě nedostane. V časopisech jsem také viděl reklamy na specielní hotely - pro pracující, co dojíždějí do Tokya, někteří až tři hodiny, vlakem a dávají teda přednost nedojíždět, ale přespat levně v městě. Nebudete tomu věřit: je to vlastně jen kvádr (jeden) x (jeden a půl) x (dva) metry, ale má
tam air-confitioning i topení, televizi, stereo, DVD a já nevím, co ještě. Na noc
to je jen asi 10 dolarů a je to jakýsi "hodinový" hotel, v
tom slušném slova smyslu ovšem :-).
Osaka
je druhé největší město, ale první, co se týká průmyslu. Podobně jako
Kobe je to přístav a ne zbytečně se jí neříká "japonské Benátky",
ne ovšem ty nad Jizerou. Je totiž prošpikovaná vodními kanály, podle kterých
se tam také orientujete. Je to město biznysu a exportu. Kdysi to bylo sídlo císařského
dvora (tehdy zvané Naniwa), dnes ale hlavně láká návštěvníky známý osacký
hrad (1525), kde se šlechtici kdysi předháněli, kdo přinese větší balvan
na stavbu. Že to asi nenesli v ruce, světčí jejich velikost: jeden je dlouhý
14 metrů a je vysoký 6 metrů. To by teda egyptská Nefertiti, která
kdysi vymyslela podobnou soutěž pro své milence, asi hodně záviděla (víte, že se její hrob nikdy nenašel?). Mě osobně více zajímalo Muzeum elektrické vědy, ale tam už jsem to jaksi nestihl.
Toyohashi
leží asi 100 km na východ od Osaky. Je to město malé, ale milé - už proto, že jsem
tam poznal u té firmy pár milých lidí.
Hiroshima
leží skoro na západním konci ostrova. Na místě, kde se po útoku atomovou
pumou myslelo, že bude 25 let jen nukleární pouští, vyrostlo nové a bohaté město,
kde se na každý rok na výročí onoho náletu (6 srpna) koná mírový
festival. A to je dobře, protože si musíme bohužel znovu a znovu připomínat, že nic
na světě nestojí lidstvu za to, aby se jednou masově vyhubilo.
Posvátná hora
Fuji
 |
Vzhůru na Fuji! |
Té raději věnuji pár
odstavců, ač jsem ji viděl jen z rychlíku - doslova, dokonce ze
superrychlíku, právě cestou do Toyohashi. Linka se jmenuje Tokkaido, ale pro
nás je spíše známa prostě jako Bullet Train. Mohl jsem
tam sice zajet na výlet z Tokya - je to jen sto km na západ od něj a mapku jsme už měl - ale být na úpatí
a nevylézt nahoru by byla ostuda a lézt nahoru zase velká únava :-). Hora leží
v oblasti zvané "Pět jezer" (nechtějte na mě jména!) a je částí národního
parku.
Je to hora posvátná - proto jí také říkají
Fujisan. Slovo "san" totiž znamená horu a také výraz úcty; dávají tu příponu každému, na rozdíl od Čechů, kteří ji používají jen u Narpasanu :-). Kdysi to byla činná
sopka, nazvaná podle bohyně ohně, Fuichi. Zde musím odbočit: Havajani mají
také bohyni ohně, jmenuje se Pele. Chce to zřejmě ženskou, my chlapi do toho neumíme dát
tolik ohně - a ani tak řádit, když vybuchneme :-). Řekové sice měli mužského,
Prometheuse, ale ten jen bohům oheň ukradl, komunisté by řekli "znárodnil". Dnešní Fuji je prostě všude: ve jménech, v obrazech, ve školách i v bankách, na Fuji filmu či Fuji videokasetách
(hlavně v Kanadě :-). Je to jakýsi trademark Japonců a berou to tak vážně,
že na horu konají pouť jako ke svatému Vavřinečkovi. Ten je - alespoň podle
písničky - jen na pěkném kopečku, zatímco Fuji je pěkně vysoká (3768m
nad mořem).
Vlaky a autobusy vás
dostanou až k úpatí a nahoru vede šest cest, lépe řečeno stezek. Většina fuji-poutníků
si zakoupí fuji-hůl, asi čtyři stopy dlouhý klacek, o který se mohou cestou opírat a
doma schovávat jako fuji-důkaz, že byli nahoře, na hoře Fuji. Jak se pozná, že tam opravdu byli? Asi podle odření té hole, jako u pneumatik :-). Nejlepší je vyrazit někdy v létě, odpoledne a přespat v
kamenných domcich na svahu. Nebo se vyrazí večer a jde se celou noc, aby se vidělo nahoře východ slunce - trvá to totiž čtyři až šest hodin se tam vyšplhat. Dolů je to jednodužší, to se prý jede po zadku po písku. Každá stezka má deset úseků a na konci každého je vždy občerstvení, přičemž
také ceny stoupají s nadmořskou výškou. Oblíbený oděv jsou bílé róby, takže
si je tam nahoře můžete klidně poplést s anděly. Osobně jsme zažil podobnou, i když ne zrovna náboženskou experienci na hoře Jizeře, která se táhne a táhne, a i vy se tam táhnete, až už sotva nohy táhnete.
Každý rok vyleze na Fuji asi 3 miliony poutníků - a předpokládám, že také slezou, ne jako ta maminka z onoho známého japonského filmu, kterou tehdy její syn odnesl nahoru umřít. Nebo že by to byla jeho tchyně?