koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: JAPONCI DŘÍVE A NYNÍ  



Japonci dříve.

Velká brána
Víc než padesát let po druhé světové válce se pořád ještě otlouká Němcům o hlavu jejich vina, zatímco na Japonskou úlohu ve hře si už nikdo ani nevzpomene. A když, tak se hned přitom Američanům vyčítá Hirošima. Nevím, jestli je to všecko chytrou politikou Japonců anebo tím, že se poučili a sami se snaží na všecko zapomenout. Jestli zapomněli, to je ovšem jiná otázka - v Japonsku jsem na ni odpověď nenašel a ani jsem se nepokoušel se ptát. Ti, se kterými jsem přišel nejvíc do styku, byli totiž našimi zákazníky a tak by bylo netaktické na nich vyzvídat.

Částečně jsem svou odpověď našel už předtím na Havaji. Navštívili jsme pochopitelně i Pearl Harbour - jednak, že ho tam navštíví každý, kdo trochu zná americkou historii a já ještě proto, že mě dojímal osud těch námořníků, kteří byli zabiti bez vyhlášení války, aniž by měli možnost se bránit. Memoriál nad potopenou lodí USS Arizona, spíše tedy platforma s dómem, je vlastně místo klidu a rozjímání, hlavně tedy o tom, jak jsou všechny agresivní války zbytečné. Tehdy jsem se přesvědčil, podle chování japonských turistů, že Japonci stále ještě toto "vítězství" považují za slavnou stránku svých dějin (víc to detailně popisuji v Příloze 1.). No prosím, nacionalizmus je slepý. Horší je, že jejich chování k zajatcům bylo za války až perverzně kruté, na rozdíl od Američanů, kteří se k nim, poraženým, chovali slušně. Předpokládám, že kdyby válku vyhráli Japonci, že by příliš generózní nebyli - japonská mentalita nezná milost pro poražené a Sedm Samurajů rozhodně není sága o králi Artušovi. Koneckonců ani tak po světě oslavovaní ninjové nebyli nic jiného než najatí vrahové.

Po příkladu Američanů, kanadská vláda tehdy za druhé světové války internovala své Japonce - jinak kanadské občany - do specielních táborů. Podle dnešních mírových, měřítek to byl čin jistě zavrženíhodný, ale v té době absolutně nutný.Ve Státech byl totiž zatknut velký počet špionů, kteří přímo přispěli k devastaci amerického loďstva v Pearlu. Pravda, život v táborech byl těžký, ale rozhodně příjemnější, než třeba býval život v době prvních osadníků Kanady.

Před několika lety se jim za to kanadská vláda omluvila a dala jim finanční kompenzaci. Nikdo ovšem nikdy nepomýšlel dát nějakou kompenzaci rodičům kanadských vojáků, kteří padli v téže válce a obětovali daleko víc - své životy: Hlavní důvod ovšem byl, že by se to asi považovalo pro ty rodiče za mírně urážlivé. Předpokládal jsem, že také japonští Kanaďané postižení internací ty peníze odmítnou s poukázáním na to, že je to vlastně byl jejich příspěvek k tomu, že je svět dnes svobodný. Že kdyby byli tehdy v Japonsku, jejich synové by si nežili v klidu tábora, ale museli do války, která, jak víme, si vyžádala velký počet japonských životů. Že jim bohatě stačí ty zachráněné životy jejich dětí a omluva vlády. Že tím také vlastně přispěli k vítězství Spojenců i své vlasti, Kanady (oháněli se totiž tím, že už byli Kanaďané). Navíc ty odměny nebyly zase tak moc veliké, aby se nedaly odmítnout :-), ale ani jeden z nich to neodmítl.

Samotnému japonskému císaři trvalo čtyřicet let, než se veřejně omluvil za zločiny, která napáchala jeho soldateska na spojeneckých vězních; výmluva byla ta, že Japonci tehdy neuznávali dohodu Organizace Spojených Národů o zajatcích. O finanční náhradě ze strany bohatého Japonska se už pochopitelně ani nezmínil. Snad tím, že už uznal, že to byla zvěrstva, se hrozně "ponížil" - pochopitelně míněno jen z japonského hlediska a jejich cti.

Teď, víc než padesát let po válce, už oba poražené státy, tj. Německo a Japonsko, vesele dominují svým zbožím na světových trzích. A je to tak dobře: získali to svou pílí a inteligencí. Snad jim konečně dojde, že mohou svoji nadbytečnou energii zaměstnávat daleko lépe, než vojáčkováním a okupováním nových teritorií. Vždyť už sám Napoleon říkal, že se "nedá sedět na bodácích", jinými slovy, že udržet si dobyté území je daleko těžší, než ho získat ( i když se tím sám bohužel neřídil :-). A každému je už dnes jasné, že Němci i Japonci získali v míru vlastně daleko víc, než nějakým blitzkriegem hysterických maniaků. A pokud si pořád povedou jako dosud, budeme mít co dělat, abychom tu dnešní, tu hospodářskou válku jednou skončili alespoň na remízu.

Japonci nyní.

Lístek to metra
Rád bych, abyste mě dobře pochopili: to, co jsem napsal, nejsou předsudky, ale jen fakta. Já jsem si ostatně do Japonska žádné předsudky nepřivezl a žádné jsem tam ani nezískal. I tu zkušenost z Pearlu jsem vlastně získal mimo Japonsko. Japonci jsou prostě lidé jako my: dobří i méně dobří, chytří i méně chytří. Rozhodně ale víc laskaví, než my (když nejde o válku :-). Jak dalece je to věcí tradice či slušnosti, to nevím. Mně to ale připadalo po nějaké době docela normální, na takové věci si člověk zvykne rychle. Také nevím, jestli je to klanění byl projev úcty nebo jen slušnosti, řekl bych ale, že to zavazuje, abychom se chovali slušně i po tom klanění. Oni to dělají, nám to jaksi chybí.

V Japonsku nenajdete technické diskuze, které by byly kořeněny peprnými slovy, jako v Kanadě či USA, netluče se tam emocionálně do stolu a ten, kdo by víc křičel, by nevyhrál - leda snad volňásek do blázince. Lidé si zachovávají určité dekórum a když ho ztratí, je to horší než exkomunikace. Jeden inženýr mě tam jednou iritoval svým mlčením na určitou otázku - než jsem pochopil, že pro něj bylo prostě nemyslitelné (rozuměj neslušné), aby mi řekl obyčejné "ne". Už jsem tu psal o jednom vedoucím, který za mnou jel japonskou "Strelou" přes půl Japonska jen proto, aby mě mohl pozvat na večeři. To bylo tak: přišel mi od něj do Toronta fax s obviněním, že "vy jste to udělal špatně". Nebyla to moje vina, převzal jsem tehdy projekt před týdnem po jiném a šlo mi o to, že se veškerá korespondence zakládá do fajlu a můj šéf by mohl při čtení to "vy" špatně pochopit, k mé škodě ovšem :-).

Mně ovšem nedá velkou práci se naštvat a tak jsem tomu pánovi nafaxoval - ne, nenafackoval, to jsem měl nejprve chuť udělat, ale na štěstí to na tu dálku nešlo a také mě to přešlo. Tak teda nafaxoval jsem mu, že se mýlí a že ač už jsem pro ně předtím udělal (na jiném projektu) hodně dobrého, neočekávám pochvalu, ale také ne urážky. A že mě utěšuje jen to, že dělám dobrou práci, takže moje honour, tedy čest, nemůže být tím nařčením vůbec dotčena. A slovo honour jsem podtrhl, protože to už jsem tehdy věděl, že to je pro ně jakési zaklínadlo a já zase když chci, tak umím být "ďábelsky zlý". Ale taky neopatrný, protože mě to mohlo klidně stát i můj job :-).

Už za dvě hodiny (našeho času!) mi přišel z Japonska fax, kde se omlouval nejen on, ale i jeho šéf, který se to nějak dověděl a ještě šéf jeho šéfa. No a ta večeře pak už byla jen na potvrzení, že už se nezlobím. Dohodli jsme se tehdy, že Japonci tím "vy jste udělal chybu" nemínili mě, ale firmu (tedy: vy jste udělali chybu), nu proč ne, v angličtině zní plurál a singulár od druhé osoby úplně stejně. Navíc ta večeře byla opravdu skvělá a já se po jídle už nějak neumím zlobit. Tato historka je i jinak poučná. Ukazuje na to, jak málo vědí zase Japonci o nás: kdo se dneska ještě tady na západě ohání ctí - teda kromě Clintonových konkubín?