koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: POVĚRY A PŘEDSUDKY  



Pověry a předsudky.

Soudě podle japonských bojových sportů, jako je sumo, karate, judo, jiu-jitsu, kendo atd., bychom soudili, že jsou rodilí útočníci. Je to ovšem omyl. Tyto sporty byly původně vynalezeny pro obranu a na to se také při výcviku klade důraz. Málo se také v cizině ví o povstání japonských důstojníků, kteří viděli, kam by ta celá agresivita vedla a snažili se tomu v předvečer druhé světové války zabránit. Povstání bylo krvavě potlačeno a brzy na to napadlo Japonsko Čínu a později i USA. Zbytek je, jak se říká, historie. Patent na agresorství nemají jen určité státy - je to politika jedinců a ne národů.

Kdo přijdete někdy do japonské herny, určitě byste se vsadili, že jejich nejpopulárnější národní sport je pachinko - a takových heren je jen v tokyu asi tisíc. Pachinko ovšem není sport, ale jen herní automat, asi jako na západě pinball a místo peněz se tam házejí kuličky. Ty se pak po zatažní za páku jednotlivě propadají směrem dolů a když náhodou některá spadne do nějakého otvoru, vypadne vám zase několik kuliček. Nu a když vás to unaví, seberete ty kuličky, co jste vyhráli nebo kolik vám jich zbylo a u kasy za ně dostanete - ne, ne peníze, to jde v Japonsku jen na koňských závodech - zde dostane náhradou cigarety, potraviny nebo cukroví, podle vlastního výběru; jako u nás na pouti ve střelnici :-). Většina Japonců prý stráví v hernách tohoto typu nejméně hodinu denně.

Herna, hlavně pro pachinko
Už Marco Polo dal Evropanům falešnou ideu, že Čína je zemí zlata a brzy se totéž tvrdilo i o Japonsku. Pak následovala hromada dalších pověr a pomluv: že Japonci jsou prý detailisti, paličáci, nechápaví a mají hrozně nesmyslné požadavky . Ale otočte to a zjistíte, že my jsme se museli zdát zase jim neorganizovaní, bezzásadoví, a také nechápaví a že máme nesmyslné požadavky :-).

Našel jsem u nich ale hromadu základních věcí, které jako u nás tvořily základ vyjednávání: například všichni očekáváme něco za něco, rozumný profit a malé náklady. Co my ale neznáme, je japonská úcta k zákazníkovi - na něm se nešetří penězi ani časem, a už vůbec ne snahou. Tomáš Baťa by si s nimi dobře rozuměl. U nás v Kanadě, když chce zákazník změnit něco, co není podle kontraktu, hned ho strašíme tím, kolik ho to bude stát extra. Japonci vám to udělají raději zadarmo, jen abyste jako zákazník odcházel spokojený - už proto, že vy zase přivedete jiné zákazníky. U nás či v USA se řeší velká část neshod soudem. V Japonsku se neradi soudí - je prý tam na milion lidí stokrát míň právníků než ve Spojených Státech.

Na západě, když prototyp projde zkouškou, uděláme během pár dní dohodu a pak - pomalu, ale jistě - začínáme plánovat, kdy bychom asi tak měli začít. Japonci se dohadují třeba půl roku, ale pak hned druhý den ráno začnou vyrábět. A tento rozdíl v rychlosti najdete i jinde. Tak např. Japonci si kdysi "vypůjčili" český vynález automatické převodovky pro motocykly. A než jsme u nás našli nějaké ty šroubky, abychom mohli začít vyrábět, Japonci už zaplavili trh automatickými převodovkami. Češi je tehdy zažalovali a vyhráli. Museli nám platit pár tisíc dolarů, což jsme si tehdy dávali jako velkou zásluhu. Ve skutečnosti se pokuta rovnala jejich zisku za pár stovek motocyklů, jenže oni jich už vyráběli stotisíce a později i miliony. Ztratili jsme tehdy skoro tolik, jako když naše komunistická vláda nedovedla zpeněžit vynález Dr. Wichterleho, který objevil materiál pro kontaktní čočky - ten teď přináší cizincům miliony dolarů ročně. Jo, kdybychom byli Japonci . . .

O jejich technologii psát nebudu - byl to můj denní chléb a sotva by vás to zajímalo. Uvedu radši jeden starý vtip: Němci se kdysi chlubili, že vytáhli z ingotu zlata o váze jednoho dekagramu drát, kilometr dlouhý - Američané jim ho ale vrátili provrtaný a když ho poslali do Japonska, ti jim ještě do toho otvoru vyřezali šroubovitý závit. . .

Ještě jednou Japonci a hlavně Japonky

Před rozcvičkou
Normální Japonec toho moc nenamluví a o sobě obzvlášť ne. Kromě zdvořilostních frází toho vlastně ani moc neřeknou a protože neumí grimasy, nepoznáme, co si myslí. Zato se hodně smějí, někdy tím ovšem spíš jen zakrývají rozpačitost, to když si s námi neví rady.

To ovšem neplatí o japonských ženách, ty štěbetají docela neúnavně, obzvláště když jsou samy. Kde jsou ty doby, kdy bývaly vychovávány s důrazem na poslušnost a věrnost. Kdy byly manželkami, které se nesměly zajímat, kde jejich muži ztrávili noc, ale být spokojeny jen s tím, že od nich mají potomky. To se ale změnilo: pravda, vypadají pořád jako křehké a nesmírně hezké panenky, ale už se u nich víc cení jejich talent, inteligence a vkus. Někdo může namítnout, že tím zase ztrácí svůj šarm a tajuplnost, ale já si to nemyslím. A navíc, pořád jsou ještě usměvavější a milejší, než kdekoliv jinde. Jenže pozor - milé, to ano, ale také vzdělanější než bývaly a tak se nepleťme: ta hezká tvářička také sedí na chytré hlavičce.

Co k tomu přispělo? Hlavně televize. Stačí si pustit jejich programy, kde se dovídají o politice, o společnosti a o životě vůbec. Srovnejte to s jejich manžely, kteří sedí v práci, tam počítají elektrony a zatím ztrácí kontakt se světem. A pak se stane, že rozhořčené ženy dokážou i to, co bylo kdysi zcela nemožné: prosadit sesazení předsedy vlády (jmenoval se tuším Uno) a to jen proto, že se nějak nezachoval - už si nepamatuji přesně kde ani jak, ale jednalo se zase o nějaké ženy.

Japonsko je také země, které má své bohyně, například bohyni perel. Inu proč ne, vyrábí se jich tam až 50 tun ročně. Ano, Japonsko je zajímavá země a Tokyo je pořád ještě největší město světa. Japonci jsou lidé, kteří nejen rádi dávají, ale i také rádi berou dary (kdo ne?). Mají rádi hudbu i ty svoje malé byty, které si zdobí jako svatyně. Mají rádi miniatury a počítače jim přišly do noty, protože to jsou lidé povahy hravé. Mají rádi vzdělání i svoji práci. A jejich kultůra je teď jakási konglomerace obou, té východní i západní.

Na druhé straně je vidět i nemilé následky jejich pracovitosti: začínají mít totiž také "zápaďácké" problémy: stress, neurózy, deprese. Práce je pro ně nejen vážná, ale i vážená věc a jejich vedoucí neberou o mnoho větší platy než ostatní zaměstnanci. Jak už jsem psal, povýšení je u nich víc věcí pocty než peněz. A tak se vesele přepracovávají a někteří už neměli pár let dovolenou. Samotné firmy je teď vší silou nutí, aby se trochu rekreovali. A tak je posílají ven, třeba na Havaj nebo do Britské Kolumbie v Kanadě.

Mají Japonci naději, že budou jednou jako my? Myslel jsem že ne, ale pak jsem změnil názor, když jsem jednou pozoroval z okna mého pokoje dělníky dole na stavbě. Každé ráno povinné rozcvičky, o to nic, ale pak jsem tam uviděl v poslední řadě několik ulejváků, kteří to jen tak simulovali. Ano, blýská se na časy, naděje tu je, jen kdyby chtěli :-).


Ano, Japonsko je země paradoxů, ale jen pro nás: je to země, kde 80 procent obyvatel chce vypadat jako ti ostatní, kde mají dveře z papíru a kde neuvidíte na ulicích odpadky. Země, kde jsou záchodové mísy prapodivného tvaru, kde 9 z 10 bank patří zase Japoncům a kde 20 procent obyvatelstva dělá pro koncern se jménem Mitsubishi. A je to země, kde se říká, že "moudrost pochází z mlčení".

Co dodat? Snad ještě vzpomínku na jednu z japonských lidových písní:

"Dal jsem mé milé darem tři paraplíčka:
jedno proti dešti,
druhé proti slunci,
třetí, aby mi s ním zamávala."

Tak tedy SAYONARA, přátelé.

(konec)