Tokyo.
Hlavní město Japonska bylo založeno v roce 1457. Hrad tehdy postavil Ota
Dokan (to zni skoro česky, ne?) a tehdy ho ještě pojmenoval Edo. V
roce 1868 se stalo hlavním městem a bylo přejmenováno na Tokyo, neboli "Východní
hlavní město". Nejen, že je na plochu hrozně veliké, ale ještě tam používají
systém, který je pro nás poněkud komplikovaný. Tato metropolis, vlastně
megapolis, se dělí na 23 ku (tj. oblastí, distriktů), plus jeden gu (
venkovní distrikt) plus 26 měst a 7 ostrovů. Když píší adresu, uvedou tam ku,
dále cho (na které se ono ku dělí), a chome, což je jeden domovní
blok, skládající
se ovšem z několika domů, které už jsou konečně číslovány. Ale zase ne nějak jednoduše,
ale třeba asi jako 3-7-24. A když máte štěstí, tak je to alespoň v latince. Dokonce
jsem někde četl, že když je řada domů postavena ve stejnou dobu, mají všechny
stejné číslo.
Řídil jsem se tedy radou zkušených a prostě jsem si nechal
na mapě označit, kde bydlím, kam jedu a podobně. Zbytek jsem nechal na taxikářích
a jejich zkušenosti. Ta mi pomohla i když jsem přijel třeba do Utsunomiye:
dal jsem prostě taxikáři mapu, kterou mi do Toronta Japonci z "Utsu" poslali faxem a on už si ty klikyháky rozluštil. Ono to totiž, jak říkají Američané, "all looks Chinese to me" (všechno to vypadá čínsky, rozuměj nepřečtitelné :-) . To není vtip - jak už jsem psal, ty znaky se také dokonce nazývají čínské!
Když už jsme u těch taxikářů: mají po straně světélko - a to, když je taxík obsazený, svítí zeleně. Červené světlo znamená, že je volný, ale to už nás neudiví, že mají vše jinak, než bychom to čekali. Půjčovat si auto se nedoporučuje - už jsem tu také mluvil o
tom, jak to vypadá v trafiku neboli v rušných hodinách. V Los Angeles,
kde je prt (= průměrná rychlost v trafiku) 55 mílí za hodinu, v Tokyu asi 40 a v Torontě je prt=5, ano, mílí za hodinu! Císařský
palác je vlastně čtvrt sama o sobě a byl postaven před 500 lety pro
shoguna Togukawu a od roku 1869 je zase sídlem císaře; ten totiž tehdy přešel z Kyota do
Tokya. Na adrese to bylo lehké, to se přehodily jen ty dvě slabiky, ale představte si
to stěhování: je to asi 600 km! Dovnitř vás pochopitelně nepustí, neboť tu jejich
kaiser pořád ještě bydlí, ale můžete se projít kolem a kroutit hlavou nad tou krásou. Když se tam budete procházet 2 ledna, můžete dokonce císaře vidět, a to i s rodinou; všichni jsou pochopitelně jen na balkóně.
Město je nejlépe vidět z vyhlídkové
věže , vysoké 335 metrů. Jen pro srovnání: naše torontská CN tower je 553 metrů a je nejvyšší na světě, moskevská je 540m, bývalé World Trade Center Towers v New Yorku, postavené Yamasakim, měly 414m a druhá 412m, Empire State Building má 443m a Eifelovka má jenom 312m, ale zato už 112 let! Za jasného dne uvidíte s tokijské věže i horu Fuji a také vzducholoď, co majestátně proplouvá nad městem.
Distrikt Ueno
je oblast hlavně známá svým parkem, kde jsou nejen sakury (třešně), ale také
zoo, festivalová hala a z tamního nádraží (třetí největší, po Centrálním
a tom v Shinjuku) jede vlak přímo na letiště Narita. Uenský Meiji park je
víceméně sportovní, hraje se tam také u Japonců velmi oblíbený americký
baseball, a to na stadiu pro 60 tisíc lidí a na atletickém stadionu se dokonce konaly v
roce 1964 i olympijské hry.
![]() |
|
V Tokyu je také hodně chrámů, v Japonsku totiž všude. Tak například v distriktu Akusaka (ten je hned vedle Shinjuku) je jeden věnován bohyni smilování - nu proč ne když už nemají bohyni milování, tak alespoň mají tuhle. Jiná oblast se jmenuje Asakusa ( to asi aby se to pletlo s Akusakou), která je blízko Centrálního, teda hlavního nádraží a je místem klubů, restaurantů a najdete tam i diska. Distrikt Shibuja je místo pro shopping a zábavu. Tam nás ovšem dojme i socha psíka jménem Hachiko, který svého pána vodil mnoho let na nádraží, kde na něj celý den čekal, aby s ním šel zase zpět. Když jeho pán zemřel, chodil tam ten psík každodenně ještě deset let po tom, tak si na to zvykl. Když konečně zemřel, postavili mu místní rodáci tu sochu, asi jim pak chyběl, jak jemu ten jeho pán. Ale vážně, takhle nějak vzniká tradice neboli železná košile: můj strýček, ajznoboňák, ač v penzi, také pořád ještě chodil na nádraží kontrolovat, jestli nepřestaly jezdit vlaky.
Ikeburo
je dobré místo pro shopping, ale také si tam můžete vzít kurz "ceremonie
dělání čaje", ovšem ne toho v pytlíčcích :-). V Akihabaře jsou hlavně
knihkupectví a Shimbashi-Ginza-Nihonbashi jsem se při mé první návštěvě
raději vyhnul, už kvůli tomu jménu, určitě bych to nějakému taxikáři nahlásil špatně.
Teprve později jsem zašel do Ginzy na kabuki - ne to není jídlo, to
jsou historické japonské hry. Pravda, ono se tam víc křičí, než hraje, asi tak
jako v Kopeckého hrách s Kašpárkem. Jak známo, Japonci totiž neumí grimasovat, ani
když mají pomalované obličeje jako naši pantomimové (ti si právě malují tváře bíle, aby byly jejich grimasy vidět i z poslední řady).
Do divadla se vejde 2000 lidí a nedivte se, když uvidíte sousedy, jak si dávají do nosu -
lépe řečeno do úst - ať už tempuru či sushi. Je to takové spojení
kultury a stolování; jakási vybraná kultura stolování, že ano. Můžete tam zůstat jak
dlouho chcete, ale po třech hodinách se ty skeče opakují a dobře vám tak.
Kromě kabuki mají v Tokyu i tzv. "all girl hows", malé
bary, kabarety a nakonec i podniky méně mravné, většinou ale jen na koukání.
![]() |
|
Ale Kyoto se ani pak neizolovalo a neupadalo, spíše naopak, koneckonců bylo to místo téměř svaté. Chrámy tam ovšem i dnes zůstávají tou nejzajímavější památkou. Tak například chrám Toji
( z roku 796) má pětiposchoďovou pagodu, a Higashi (1602) má typickou
buddhistickou architekturu: dvouposchoďovou bránu, edifici s dvojí stříškou
a masivní sloupy. Podobu kněze Shinrana tu nevyřezal nikdo jiný než
sám slavný Shinran. Chrám je blízko nádraží, takže není problém si
ho jít prohlédnout, i pro toho, kdo se tu zastaví jen na den. Chrám Nishi
Hoganji (1272) patří sektě Ninshu a i zde
najdeme Shinranem vyřezanou sochu, tentokrát zase s podobou
zakladatele chrámu; to už bylo řezbáři 71 let. Jsou zde ovšem i díla náboženských
myslitelů a vědců - od kdy je vlastně náboženství věda? - cenné malby a staré
knihy.
Byodoin-Hoodo chrám byla původně vila japonského premiéra v 11
století, ale po jeho smrti z ní udělali klášter. Velký zvon (na fotce není
vidět) patří mezi tři nejkrásnější v Japonsku a je registrován jako
"národní poklad". Jezírko u chrámu má hezké jméno Aji a chrám opravdu dodává
celé scenérii její krásu.
![]() |
|
První Togukawa shogun, Ieyasu, tu postavil také kyotský hrad, Nijo (1603), který v té době sloužil jako imperiální palác a dnes patří městské správě. Starý císařský palác (794) zase opakovaně shořel a dnešní verze je až z roku 1855. Kinkakuji (Zlatý chrám) patří Rinzai sektě a je opravdu pokrytý zlatou fólií. Původní stavba ze 14 století shořela v roce 1950 a za pět let nato zde postavili přesnou reprodukci, včetně toho zlata pochopitelně. Jak vidíte z fotografie, zahrada kolem chrámu je také kouzelná.
Na rozdíl od doby, kdy bylo Japonsko uzavřeno světu, tu dnes vítají
turisty s otevřenou náručí - nu to jsem trochu přehnal - asi proto, že
turizmus je tu pořád tím nejlepším živitelem. Kromě kultury a umění tu ještě kraluje i věda. Kyotská univerzita je druhá
nejstarší v Japonsku. Její Memoriální institut nechal Dr. Yukawa postavit
za svou Nobelovu cenu (1949); jeho příklad už tuším už nikdo z laureátů
této ceny nikde neopakoval :-). Je to jistě správné použití peněz,
které pan Nobel vydělal vlastně na výrobě dynamitu a pak cítil výčitky svědomí a chtěl to napravit.
Turisty pochopitelně nejvíc lákají festivaly a slavnosti a město má každý
měsíc nejméně dva či dvě: historických lučištníků, veslařské závody,
geisha tanců (tzv. třešňové tance), různá procesí, festivaly pantomimy,
regaty na řece osvětlené papírovými lampiony a nakonec i to kormoránské
chytání ryb. Maně jsem zavzpomínal, jak jeden rybář v Čechách
to zkoušel v Praze s cvičenými racky, ale nějak se mu to nedařilo. Asi byly ty ryby na racky příliš
veliké :-).