koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: TOKYO A KYOTO



Tokyo.

Hlavní město Japonska bylo založeno v roce 1457. Hrad tehdy postavil Ota Dokan (to zni skoro česky, ne?) a  tehdy ho ještě pojmenoval Edo. V roce 1868 se stalo hlavním městem a bylo přejmenováno na Tokyo, neboli "Východní hlavní město". Nejen, že je na plochu hrozně veliké, ale ještě tam používají systém, který je pro nás poněkud komplikovaný. Tato metropolis, vlastně megapolis, se dělí na 23 ku (tj. oblastí, distriktů), plus jeden gu ( venkovní distrikt) plus 26 měst a 7 ostrovů. Když píší adresu, uvedou tam ku, dále cho (na které se ono ku dělí), a chome, což je jeden domovní blok, skládající se ovšem z několika domů, které už jsou konečně číslovány. Ale zase ne nějak jednoduše, ale třeba asi jako 3-7-24. A když máte štěstí, tak je to alespoň v latince. Dokonce jsem někde četl, že když je řada domů postavena ve stejnou dobu, mají všechny stejné číslo.

Tokyo pod mrakem
Řídil jsem se tedy radou zkušených a prostě jsem si nechal na mapě označit, kde bydlím, kam jedu a podobně. Zbytek jsem nechal na taxikářích a jejich zkušenosti. Ta mi pomohla i když jsem přijel třeba do Utsunomiye: dal jsem prostě taxikáři mapu, kterou mi do Toronta Japonci z "Utsu" poslali faxem a on už si ty klikyháky rozluštil. Ono to totiž, jak říkají Američané, "all looks Chinese to me" (všechno to vypadá čínsky, rozuměj nepřečtitelné :-) . To není vtip - jak už jsem psal, ty znaky se také dokonce nazývají čínské!

Když už jsme u těch taxikářů: mají po straně světélko - a to, když je taxík obsazený, svítí zeleně. Červené světlo znamená, že je volný, ale  to už nás neudiví, že mají vše jinak, než bychom to čekali. Půjčovat si auto se nedoporučuje - už jsem tu také mluvil o tom, jak to vypadá v trafiku neboli v rušných hodinách. V Los Angeles, kde je prt (= průměrná rychlost v trafiku) 55 mílí za hodinu, v Tokyu asi 40 a v Torontě je prt=5, ano, mílí za hodinu!
Císařský palác je vlastně čtvrt sama o sobě a byl postaven před 500 lety pro shoguna Togukawu a od roku 1869 je zase sídlem císaře; ten totiž tehdy přešel  z Kyota do Tokya. Na adrese to bylo lehké, to se přehodily jen ty dvě slabiky, ale představte si to stěhování: je to asi 600 km! Dovnitř vás pochopitelně nepustí, neboť tu jejich kaiser pořád ještě bydlí, ale můžete se projít kolem a kroutit hlavou nad tou krásou. Když se tam budete procházet 2 ledna, můžete dokonce císaře vidět, a to i s rodinou; všichni jsou pochopitelně jen na balkóně.

Město je nejlépe vidět z vyhlídkové věže , vysoké 335 metrů. Jen pro srovnání: naše torontská CN tower je 553 metrů a je nejvyšší na světě, moskevská je 540m, bývalé World Trade Center Towers v New Yorku, postavené Yamasakim, měly 414m a druhá 412m, Empire State Building má 443m a Eifelovka má jenom 312m, ale zato už 112 let! Za jasného dne uvidíte s tokijské věže i horu Fuji a také vzducholoď, co majestátně proplouvá nad městem.

Distrikt Ueno je oblast hlavně známá svým parkem, kde jsou nejen sakury (třešně), ale také zoo, festivalová hala a z tamního nádraží (třetí největší, po Centrálním a tom v Shinjuku) jede vlak přímo na letiště Narita. Uenský Meiji park je víceméně sportovní, hraje se tam také u Japonců velmi oblíbený americký baseball, a to na stadiu pro 60 tisíc lidí a na atletickém stadionu se dokonce konaly v roce 1964 i olympijské hry.

Pohled z druhého okna
Distrikt Shinjuku je znám svou zahradou Goyen, opravdu ohromnou (100 akrů, tedy asi 40 hektarů) s několika chrámy, množstvím klenutých mostů přes rybníčky se zlatými rybkami a botanickou zahradu. Já ji hledal pod jménem Shuinjuku-ku Goyen, jak jsme to anšel na mapě (to druhé ku je to "ku", které jsem popisoval na začátku kapitoly). Když jsem tam šel od stanice podzemní dráhy, nechápali, proč se ptám tak divně (ku je totiž celá oblast a navíc jsem se v ní už právě nacházel), a i hotel, ve kterém jsem tehdy bydlel, byl také v Shinjuku-ku. Ale nakonec jsem se tam stejně dokukal.  To s těmi jmény už mě vlastně nemělo nepřekvapit, i náš hotel se jmenoval Keo Plaza, a přitom vůbec nebyl náměstím.

V Shinjuku se dá nakupovat ve velkých  department stórech, anebo v pokoutních uličkách blízko hoteru, pardon, hotelu, ale optika i elektronika jsou tam drahé i pro Američany. Kupovat japonské věci jinde než u nich doma je výhodnější - nu proč ne, do ciziny prodávají Japonci tyto výrobky hluboko pod cenou, to aby ubili konkurenci. Uličky jsou tam  malé, lidí plno a  do toho se mísí vůně tempury, dřevěného uhlí  a ryb vůbec. Já ovšem do malých restaurací sám nechodil - nevíte, co si vlastně objednáváte - a raději jsem tam chodil s japonským známým, který se vyznal a našel místa, kde se dalo relativně levně a dobře jíst. 

Ve velkých obchodech jsem zase hrozně rád jezdil výtahem. Dva z nich jsou přímo u nádraží - se jmény Odakyu a Keio. Dívenka - výtažnice (nebo snad výtažka?), malinká a křehká jako z japonského porcelánu, tam  každé poschodí ohlašuje milým hláskem a to i s tím, co se kde prodává.Vyjel jsem několikrát až nahoru a dolů jsem procházel pěšmo. Pochopitelně jsem nenašel to oddělení, co jsem hledal, ačkoliv panenka opakovala pořád to samé po celou cestu. Já se ve své hrdosti zdráhal jí na něco zeptat - přece to najdu sám, ne? - a ji zase nijak neudivovalo, že jsem jel nahoru už potřetí. Spíš myslím, že jí to lichotilo :-).

V Tokyu je také hodně chrámů, v Japonsku totiž všude. Tak například v distriktu Akusaka (ten je hned vedle Shinjuku) je jeden věnován bohyni smilování - nu proč ne když už nemají bohyni milování, tak alespoň mají tuhle. Jiná oblast se jmenuje Asakusa ( to asi aby se to pletlo s Akusakou), která  je blízko Centrálního, teda hlavního nádraží a je místem klubů, restaurantů a najdete tam i diska.  Distrikt Shibuja je místo pro shopping a zábavu. Tam nás ovšem dojme i socha psíka jménem Hachiko, který svého pána vodil mnoho let na nádraží, kde na něj celý den čekal, aby s ním šel zase zpět. Když jeho pán zemřel, chodil tam ten psík každodenně ještě deset let po tom, tak si na to zvykl.  Když konečně zemřel, postavili mu místní rodáci tu sochu, asi jim pak chyběl, jak jemu ten jeho pán. Ale vážně, takhle nějak vzniká tradice neboli železná košile: můj strýček, ajznoboňák, ač v penzi, také pořád ještě chodil na nádraží kontrolovat, jestli nepřestaly jezdit vlaky.

Ikeburo je  dobré místo pro shopping, ale také si tam můžete vzít kurz "ceremonie dělání čaje", ovšem ne toho v pytlíčcích :-). V Akihabaře jsou hlavně knihkupectví a Shimbashi-Ginza-Nihonbashi jsem se při mé první návštěvě raději vyhnul, už kvůli tomu jménu, určitě bych to nějakému taxikáři nahlásil špatně. Teprve později jsem zašel do Ginzy na kabuki - ne to není jídlo, to jsou historické japonské hry. Pravda, ono se tam víc křičí, než hraje, asi tak jako v Kopeckého hrách s Kašpárkem. Jak známo, Japonci totiž neumí grimasovat, ani když mají pomalované obličeje jako naši pantomimové (ti si právě malují tváře bíle, aby byly jejich grimasy vidět i z poslední řady). Do divadla se vejde 2000 lidí a nedivte se, když uvidíte sousedy, jak si dávají do nosu - lépe řečeno do úst - ať už tempuru či sushi. Je to takové spojení kultury a stolování; jakási vybraná kultura stolování, že ano. Můžete tam zůstat jak dlouho chcete, ale po třech hodinách se ty skeče opakují a dobře vám tak. Kromě kabuki mají v Tokyu i tzv. "all girl hows", malé bary, kabarety a nakonec i podniky méně mravné, většinou ale jen na koukání.

Kyoto.

Opravdovým památníkem národních pokladů a tradice - nevím, jestli také Japonci říkají "starých, zlatých časů" - je zcela bezpochyby Kyoto.  V pořadí velikosti - co do plochy - je  v Japonsku až na devátém místě, ale co všechno krásné dokázali na tu plochu vměstnat, to je k neuvěření. Od roku 794 A.D., kdy už samo bylo 100 let staré, bylo Kyoto  hlavním městem, a to celých tisíc let. Ještě dnes má celkem 253 svatyní pro shintoisty  a 1598 buddhistických chrámů. 

Ty vše jsou plné starých uměleckých děl a i dnešní město pokračuje ve své tradici. Nádherné  návrhy textilií, hlavně na hedvábí, ručně malovaném, tu úspěšně konkurují Paříži. Umění vyšívání tam bují jako nikde na světě a uvidíte tam všude i proslulý japonský porcelán, nejen ten pro čajový ceremoniál, ale i porcelánové sošky a podobně. Mohl bych tu jmenovat třeba silně lakované dřevěné nádobí (zdobené zlatem a stříbrem)  i různý nábytek a mnoho jiných krás, obzvláště ty, které jsou na obdiv v jejich nespočetném počtu svatostánků. A i jídla jsou tam exkvizitní, nepočítaje v úvahu už i to, že Japonci musí mít své talíře vždy upraveny i umělecky, s vkusem a péčí malíře, který tvoří své celoživotní dílo.

Byodoin-Hoodo
Na konci 12 století tu byli zen-buddhisté tak populární, že jim tu obyvatelé postavili "pět velkých chrámů" jen pro ně. Také sekty jodo, jodo-shinshu a nichiren tu vesele vegetovaly. Na konci 14 století se tu vytvořil Ashikaga shogunát a historici vám tu pějí ódy na lásku shogunů k umění - no prosím, ale byla to vláda vojáků a tyranie, která skončila "kalamitou a nepokoji", (rozuměj krvavými válkami), jež trvaly skoro sto let. Později jej nahradil shogunát Hideyoshi, kteří ty války vyhráli  a opět se věnovali umění a stavěli, "grandiózně a s láskou". V roce 1686 se ovšem stěhuje status hlavního města do Tokya a zdálo by se, že je po slávě.

Ale Kyoto se ani pak neizolovalo a neupadalo, spíše naopak, koneckonců bylo to místo téměř svaté. Chrámy tam ovšem i dnes zůstávají tou nejzajímavější památkou. Tak například chrám Toji ( z roku 796) má pětiposchoďovou pagodu, a Higashi (1602) má typickou buddhistickou architekturu: dvouposchoďovou bránu, edifici s dvojí stříškou a masivní sloupy. Podobu kněze Shinrana tu nevyřezal nikdo jiný než sám slavný Shinran. Chrám je blízko nádraží, takže není problém si ho jít prohlédnout, i pro toho, kdo se tu zastaví jen na den. Chrám Nishi Hoganji  (1272) patří sektě Ninshu a i zde najdeme Shinranem vyřezanou sochu, tentokrát zase s podobou zakladatele chrámu; to už bylo řezbáři 71 let. Jsou zde ovšem i díla náboženských myslitelů a vědců - od kdy je vlastně náboženství věda? - cenné malby a staré knihy.

Byodoin-Hoodo chrám byla původně vila japonského premiéra v 11 století, ale po jeho smrti z ní udělali klášter. Velký zvon (na fotce není vidět) patří mezi tři nejkrásnější v Japonsku a je registrován jako "národní poklad". Jezírko u chrámu má hezké jméno Aji a chrám opravdu dodává celé scenérii její krásu.

Zlatý Kinkakuji

První Togukawa shogun, Ieyasu,  tu postavil také kyotský hrad, Nijo (1603), který v té době sloužil jako imperiální palác a dnes patří městské správě. Starý císařský palác (794) zase opakovaně shořel a dnešní verze je až z roku 1855. Kinkakuji (Zlatý chrám) patří Rinzai sektě a je opravdu pokrytý zlatou fólií. Původní stavba ze 14 století shořela v roce 1950 a za pět let nato zde postavili přesnou reprodukci, včetně toho zlata pochopitelně. Jak vidíte z fotografie, zahrada kolem chrámu je také   kouzelná.

Na rozdíl od doby, kdy bylo Japonsko uzavřeno světu, tu dnes  vítají turisty s otevřenou náručí - nu to jsem trochu přehnal - asi proto, že turizmus je tu pořád tím nejlepším živitelem. Kromě kultury a umění tu ještě kraluje i věda. Kyotská univerzita je druhá  nejstarší v Japonsku. Její Memoriální institut nechal Dr. Yukawa postavit za svou Nobelovu cenu (1949); jeho příklad už tuším už nikdo z laureátů této  ceny nikde neopakoval :-). Je to jistě správné použití peněz, které pan Nobel vydělal vlastně na výrobě  dynamitu a pak cítil výčitky svědomí a chtěl to napravit.

Turisty pochopitelně nejvíc lákají festivaly a slavnosti a město má každý měsíc  nejméně dva či dvě: historických lučištníků, veslařské závody, geisha tanců (tzv. třešňové tance), různá procesí, festivaly pantomimy,  regaty na řece  osvětlené papírovými lampiony a nakonec i to kormoránské chytání ryb. Maně jsem zavzpomínal, jak jeden rybář v Čechách to zkoušel v Praze s cvičenými racky, ale nějak se mu to nedařilo. Asi byly  ty ryby na racky příliš veliké :-).