Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
BITVA O MIDWAY
Příloha 2: Bitva o Midway.
Odplata za Pearl Harbor na sebe nenechala dlouho čekat a Midway, největší námořní vítězství druhé světové války, byla pro Japonce první námořní porážkou za 300 let - a to tak devastující, že to vypadalo docela jako boží trest :-).
Ukazuje to zároveň ale i úspěch americké strategie, moderní techniky a v neposlední řadě i americké dešifrovací služby. To vše ovšem nezačalo únosem kódovacího stroje z ponorky U-571, jak by se zdálo podle stejnojmenného filmu, ale dávno předtím už měli Američané podstatné úspěchy právě v dešifrování.
Šéfem
námořního oddělení dešifrovacího úřadu se stal už před válkou J.J.
Rochefort, který byl v roce 1942 pověřen rozluštěním japonského kódu
JN-25. Tento úkol dostal prý proto, že uměl luštit křížovky a nikdo jiný
to dělat nechtěl (rozuměj luštit kódy, ne křížovky).
Původně prostý námořní oficír,
byl právě pro toto svoje "hobby" povolán do Washingtonu a když vedoucí šifrovacího
oddělení odešel sloužit na moře, byl jediný, kdo to místo po něm mohl převzít.
Během dvou let se pak tak vypracoval, že se mu podařilo rozluštit japonskou
kódovací knihu "Red book" - jenže ta byla ještě navíc zašifrována, každé slovo byla vlastně skupina čísel a ještě se musely ze specielní knihy kódů
přidávat určité číselné konstanty z druhé knihy, než
se dostal - pořád ale ještě zašifrovaný - kód. Ale tuto druhou knihu,
nazvanou původně AN-1 a později už jen JN-25, však Rochefort neměl.
Magic.
Další problém byl, že Američané sice už v roce 1940 rozluštili
japonský kód Purple, jinak zvaný "Magic", ale ještě ho nemohli využít
k tomu, aby se včas dozvěděli o útoku na Pearl Harbor. Tento kód se totiž
generoval pomocí poměrně složitého stroje, skladbou trochu podobnému německé Enigmě. Také zde ale luštitelé zaskórovali: aniž ještě stroj viděli, dokázali vydedukovat jeho elektrické zapojení, něco,
co se nepodařilo ani Britům při vyluštění německého stroje ENIGMY. Tu, jak
je teď všeobecně známo, Němcům uzmuli Poláci, částečně vyluštili a propašovali i se strojem do Anglie.
(Jen tak mimochodem, tento stroj někdo nedávno ukradl z muzea a chtěl za něj
50 tisíc liber, jinak že ho rozbije - ale pak se stroj záhadně našel, celý, pozn. j.h.).
Pomocí kódu "Magic" se sice Roosevelt dozvěděl, že Japonci hodlají přerušit
diplomatické styky s USA, čímž se dalo tušit, že připravují útok, ale kde, to
už se nezjistilo - právě proto, že nebyla ona druhá kniha. Bohužel se na jiných
dešifrovacích frontách v té době luštily zprávy měsíc
staré, takže fáma, že Roosevelt věděl předem o útoku na Pearl Harbor, je
nesmysl. To právě dokazuje nedávno, po 50 letech "karantény", uvolněná tajná dokumentace (viz kniha "Battle of Witts" od Stephena Budianskyho, vydal The Free Press). Žádný
dokument užívající AN-1, který se týkal Pearlu nebyl totiž ještě před 7 prosincem
1941, tj. dnem útoku, rozluštěn. Sám Rochefort přiznal, že v tom prostě selhali. To vyluštění se
jim podařilo až 18 května 1942, ale pak to stálo za to :-).
V té době už byla armádní dešifrovací centra rozdělena na dvě: centrální ve
Washingtonu, t.zv. OP-20-G a Rochefortova skupina v Honolulu na Havaji. A
tehdy také začal jejich vzájemné nepřátelství: Washington si vždy usurpoval právo
rozhodovat, co z vyluštěnými zprávami a nejen to.
Rochefortův trik.
 |
Bitva o Midway |
Díky tomu také málem skončila bitva o Midway fiaskem americké strany.
Zatímco Rochefort byl přesvědčen, že Japonci táhnou s onou flotilou na ostrov
Midway (ostrov, na který už dávno měli zálusk), Washington to urputně popíral. Jak už jméno naznačuje, leží ostrov mezi Amerikou a Japonskem, asi na půl cestě mezi Havají a Japonskem, i když blíže k Havaji.
Taktika Japonců měla
dvě etapy: první část konvoje s letadlovými loďmi měla
vybombardovat ostrov a druhá vlna tam pak měla
vysadit japonskou námořní pěchotu, to vše ještě než na to přijdou Američané se svou flotilou na Havaji. Umínění byrokrati ve
Washingtonu ale prohlásili, že cílem japonské flotily jsou Sumatra
nebo Java. Naštěstí byl hlavní velitel námořnictva, admirál Nimitz, přesvědčen o správnosti
Rochefortovy hypotézy a vypravil se s konvojem k ostrovu Midway. Velitel washingtonského oddělení Redman
pak najednou změnil názor a začal tvrdit, že Japonci rozhodně chtějí napadnout
Havaj a že jen dělají klamné manévry. Pochopitelně určit místo útoku bylo pro Američany smrtelně kritické: japonská invazní flotila přesahovala svou velikostí americké síly a tak šlo vlastně o to, komu bude patřit Pacifik. Kód místa útoku se sice v depeších Japonců vyskytoval (=AF) , ale místo samo pochopitelně ne.
Japonci dali do toho vše, aby si zaručili úspěch: 250 letadel, 11 bitevních
lodí, 8 letadlových lodí a 23 křižníků. Několik tisíc vojáků by
se po devastujícím leteckém útoku vylodilo na ostrov, zatímco mnohem větší armáda by ještě čekala "v závětří".
Navíc ještě 20 japonských ponorek hlídalo boky konvoje, aby ho mohlo
informovat o pohybu Američanů. A tehdy Rochefort vymyslel trik: spojovacím
kabelem - pod vodou, aby to nebylo odposloucháno - vyzval operátora na
Midwayi, aby otevřenou řečí - tedy bez kódu - radiem požádal Havaj o zásobu vody, neboť se jim prý na ostrově rozbila vodárna. Havaj pak vyslala - také otevřeně - rádiem ujištění, že už je voda na cestě. Radostní Japonci to obojí zaslechli a předali dál, přičemž pro ostrov Midway, použili
kód, který souhlasil s kódem pro místo útoku (tedy AF). Teď už nebylo
pochyby a šlo jen o to, jak past dobře připravit.
Útok.
Útok na ostrov se předem odhadl na 3 či 4 června (bitva byla svedena 6 června 1942) a americký plán
byl prostý: dojet tam dřív a nečekaně přepadnout útočníka. 4 června
spatřil pilot amerického hydroplánu Catalina přední část japonského konvoje. Za čtvrt
hodiny, t.j. v 6 hodin ráno, začal japonský útok na ostrov, kde
prakticky zničili všechna letadla, ať už ve vzduchu či na zemi. Jenže s tím
se počítalo - šlo hlavně o to, aby se nepřítel nejprve angažoval do útoku a pak už nestačil změnit plán.
I tak dělostřelecké baterie na ostrově
sestřelily 67 z japonských 108 letadel první vlny, což pomohlo vytvořit další vývoj situace. V 7 hodin totiž oznámil velitel první japonské letky, že je nutně třeba ještě další útočná vlna letadel na dobytí
ostrova. Admirál Nagumo nejprve souhlasil, ale pak zaváhal: 93 letadel
na palubě letadlových lodí Agaki a Kaga bylo drženo v rezervě, kdyby se
přece jen Američané objevili. Jenže tato letadla už byla vyzbrojena, ale jen torpédy a
specielními bombami na prorážení lodních pancířů. Nakonec se však přece
jen Nagumo rozhodl: dal odmontovat torpéda a vyzbrojit letadla bombami na pozemní cíle.
Protiútok.
Ani pozorovací služba Japonců nebyla nejlepší. V 7,30 sice oznámilo
jejich pozorovací letadlo blížící se americké lodi, ale pilot je
indentifikoval jako obyčejné křižníky a trvalo téměř další hodinu, než
přidal "možná doprovázené letadlovými loděmi". To Nagumu
zalarmovalo a nařídil opět letadla přezbrojit
torpédy. Jenže v té době se už zase vracela japonská letadla z útoku na ostrov, která
bylo nutno nechat nejprve přistát, prázné nádrže doplnit benzinem a znovu je odstartovat. To si ovšem vyžádalo další, tentokrát už katastrofální zdržení.
Americký admirál Spruance, když se dozvěděl, kde se japonská
flotila nachází, si ovšem vypočítal, že by to trvalo ještě pár hodin,
než by dorazil dostatečně blízko pro účinný letecký útok. Rozhodl se tedy riskovat: nečekal
a odstartoval ho hned. Navíc dobře odhadl zmatenou situaci na palubě
japonských letadlových lodí. První vlna amerických letadel byla sice téměř
zdevastováno 50 japonskými stihačkami Zero, které hájily
flotilu (ze 41 amerických letadel se vrátila zpět jen 4!), jenže pak se nepozorovaně
k Japoncům přiblížily bombardéry další vlny, z Yorktonu a Enterprise.
Zatímco jejich američtí piloti marně hledali flotilu, objevili náhodou jeden zpožděný japonský
torpédoborec a sledovali jeho kurz. Pak se v mracích pod nimi vynořily letadlové lodě Kaga
a Akagi. Kaga, která měla palubu plnou letadel a lidí, dostala přímý zásah.
Paluba Akagi prakticky zkolabovala pod sérií výbuchů. Také loď Soryu
chytila plamenem a to takovým, že se dveře od hangáru roztavily. Čtvrté lodi,
Hyriu, se podařilo uniknout a jeho vlna letadel pak zaútočila na
Yorkton, který sice nevyřadila z boje, ale zdemolováním jeho pěti kotlů
omezila jeho rychlost natolik, že ho nakonec dostala japonská torpéda.
Americká letadla z Enterprise ale Hiryu sledovala a nakonec ji zničila
také - celkem tedy čtyři letadlové lodi z japonských šesti vzaly za své.
Yamamotova armáda, která následovala v pozadí a byla o mnoho silnější
co do síly kanonů než Američané, tím ale ztratila svou leteckou záštitu
a tak jí nezbývalo než se otráveně vrátit zpět do Japonska.
Začátek konce.
 |
Památník na Iwo Jimu v Connecticutu |
Od té doby se datuje vojenský sestup Japonska, které pak muselo už jen
usilovně bojovat, aby si udrželo v Pacifiku alespoň těch pár malých ostrůvků, co mělo ve svém držení
a k dalšímu záběru teritorií už pak nedošlo. Později se boj přesunul i do Japonska a přes tvrdý odpor na ostrovech Iwo Jima a Okinawa pokračovali Američané vítězně dál. V případě Midwaye se jednalo o vítězství, kde hrálo dešifrovací oddělení stejně důležitou úlohu jako ostatní složky
armády a námořnictva. Vlastně větší - když uvážíme, jak málo
lidí zajistilo námořnictvu tak skvělé vítězství.
Admirál Nimitz okamžitě doporučil Rocheforta na vyznamenání, ale konkurenční skupina ve Washingtonu, kterou vedl již jmenovaný Redman, se proti tomu hystericky postavila. Pravda, Washington sice rozluštil asi o 40 procent více
telegramů než Havaj, ale k čemu to bylo, když správný závěr o místě útoku udělal jen Rochefort? Přesto
si Redman přivlastnil zásluhy o celé vítězství sám a proti Rochefortovu
vyznamenání bojoval vší silou. K této politice zneužil i svého
bratra, který měl velkou funkci u námořnictva a tak Rochefort medaili prostě nedostal - prý jen plnil svou
povinnost. Dva jeho spolupracovníci, Dyer a Holmes dostali medaile teprve až po válce a
Rochefort konečně také - ale až devět let po jeho smrti., v roce 1985!
Teď, pětapadesát let po válce, už oba poražené státy, tj. Německo a Japonsko, vesele vládnou svým zbožím na světových trzích. Jeden by ani nevěřil, že státy, které byly poraženy a jejichž území bylo - hlavně německé - tolik zdevastováno, dokážou v několika desetiletích dominovat světové trhy, a to nejen množstvím, ale i kvalitou. A je to tak dobře: došli k tomu svou pílí a inteligencí. Každému je už dnes celkem jasno, že oba národy získaly v míru vlastně daleko víc, než nějakými blitzkriegy hysterických maniaků. Snad jim konečně došlo, že mohou svoji nadbytečnou energii zaměstnávat daleko lépe, než vojáčkováním, okupováním nových teritorií a posíláním miliónů vlastních i cizích lidí zbytečně na smrt.