koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: DEKÓRUM A DEKORACE  



Dekórum a dekorace.

Dekórum je také další věc, na kterou si my na západě už moc nepotrpíme. V Japonsku se s ním však potkáte všude. A tak uvidíte mezi stovkami tmavošedých uniforem - pardon, úřednických obleků - občas také někoho barevně oblečeného v tradičním, řekl bych slavnostním, oděvu. Hlavně o oslavách, ale i jindy, jen tak na ulici uvidíte i dívčinu v "obalu" gejši a s parukovým příčeskem - vlastně náčeskem. To zrovna asi pospíchá do práce, v oděvu, který je stejně nepraktický jako ty miniaturní pantoflíčky, co tak mučí její nožičky. A to i s tím polštářkem na zádech, který by pro všechny praktické účely měl být uložen spíše níže :-). Ovšem ty dvě dívky, které nás obsluhovaly v restauraci (myslím, že se jmenovaly Mishuki a Mitaki :-) byly asi tak jediné, na kterých jsem se mohl pokochat pohledem: v našem hotelu sice inzerovaly také nějaké masérky, ale nenacházím velkou rozkoš v tom, když mi někdo chodí celou vahou bosýma nohama po zádech. A už vůbec bych nevěděl, jak vysvětlit manželce, že šlo o něco zcela nevinného, když se mi při tom navíc pohnula plotýnka :-).

S gejšami jsem se nesetkal, jejich služby byly asi drahé i pro firmy, které jsem navštívil. Nu proč ne - vyžaduje to dlouhodobý trénink. Dívka musí umět tančit, zpívat, recitovat, vyprávět milostné příběhy, hrát na nějaký hudební nástroj a samotná čajová ceremonie je také dost složitá. Sexuelní praktiky se s tím nespojují, moderní Japonce láká spíše jednoduchý, nekomplikovaný sex. Manažerům ho prý dokonce platí firma (že by to bylo místo odlučného?).

Podchod na křižovatce
O plastické zelenině na mém talíři jsem už psal. Jinde jsme zase prošli do restaurace nádhernou zahradou, kde byly skály, ryby tam plovaly v jezírku a ptáci tam krásně pěli - než jsem si všiml, že pod jedním keřem nám štěbetali přímo z reproduktoru. Když jsem se na to poukázal svému hostiteli, odpověděl s provinilým úsměvem, že to mají rádi. Zřejmě ano, protože když jsem se jindy ptal na jeho hobby, řekl, že je to bird watching neboli pozorování ptactva. Ani jsem se mu nesnažil vysvětlit, že v Anglii by tím spíš rozuměli "pozorování děvčat" a v Americe ještě něco horšího.

O klanění jsem už mluvil. U taxíkáře mě to nepřekvapilo, snad jen to, že se přitom nepraštil do hlavy o otevřené dveře svého taxíku. Jindy jsem viděl, jak jeden z nich, čekající na rito, odpaloval neviditelnou holí neviditelný míček. Vysvětlil mi, že si nemůže dovolit hrát na pravém greenu, tj. v golfovém klubu, tak se alespoň takhle udržuje v kondici. Pro co se v ní udržoval, když se tam nikdy nedostane, to mi už neřekl. Golf je v Japonsku populární, stejně jako baseball a vůbec hry, kde jejich krátká postava není handicapem. Golf je ovšem drahý. Podle zaručené zprávy musí také ten, kdo umístí míček v jamce na jeden jediný úder (hole in one, HIO), zaplatit všem ostatním večeři. To by ho finančně zruinovalo - a tak si předem na to zaplatí pojištění - které se také nazývá HIO. Vzhledem k tomu, že HIO má pravděpodobnost mikroskopicky malou, je to také největší případ optimismu, který jsem tam vůbec potkal.

Doprava.

Taxík, ve kterém jsem seděl, měl krásné kraječky na oknech, dar to od jeho manželky, jak mi řidič pyšně vysvětloval svou japonskou angličtinou. Stáli jsme totiž v trafiku a tak si hodinu vyplňoval jakýsi formulář. A to ani nebyl od tajné služby - proboha, teď mi napadá: víte, že možná jo? Metrem jsem moc nejezdil, nebaví mě, když mě najatí studenti smačkávají spolu s ostatními sardinkami dovnitř. Zato jsem jel přes půl Japonska do Toyohashi rychlovlakem, zvaným Shinkanzen Bullet Train. Jeho průměrná rychlost je 262 km/hod, zatímco maximální je 552 km/hod, což je světový rekord z roku 1999. Hned za ním je s rekordy Francie - 515 km/hod max, a její průměrná rychlost je také menší než japonská - 254 km/hod. Za nimi je v průměrné rychlosti kupodivu Španělsko (209), zatímco Německo, Anglie a statní to nedotáhli ani na dvěstě. Patrně tam vlaky staví déle; zdálo se mi totiž, že Japonci staví snad jen na minutu a honem zase pryč.

Letadlo nebo vlak?
Překvapilo mě, že v tom vlaku při té rychlosti nebyly žádné bezpečnostní pásy jako jsou v letadle, ale normálně je vůbec nepotřebujete a při nehodě by nám asi moc nepomohly :-). Jenže o žádné srážce jsem tam neslyšel, i když tam vlaky odjíždějí v tak malých intervalech za sebou. Opravdu: když přijdete na nástupiště o dvě minuty dříve a vlak už tam stojí, můžete s ním klidně odjet jinam - je to totiž jiný vlak. Mně se to málem stalo na na tokijském nádraží Shinjuku, tak to vím z první ruky :-).

Stanice tam jsou, ale ne vždy jsou označeny i v angličtině. Zato se můžete plně spolehnout na své hodinky a jízdní řád. Sám jsem to zkusil a dokonce jsem zjistil, že se mi hodinky trochu předcházely :-). Nu v Kanadě si kdysi také mašinfírové nastavovali hodinky přesně na vteřinu. Koleje musí být v Japonsku zřejmě plně zabroušeny, protože o nějakých nárazech na spojky nemohlo být ani řeči. Projeli jsme kolem posvátné hory Fuji, která je také malována všude a na všem, jako u nás Hradčany.

Když jsem vystupoval, jedna babička za mnou běžela, něco mi usilovně naznačovala a tahala mě za rukáv. Protože se staví ve stanicích jen velmi krátce, snažil jsem se jí pochopit rychle. To se mi vcelku podařilo, když konečně ukázala na můj deštník, který jsem zapomněl pod sedadlem. Deštník byl vůbec největší případ pesimizmu, který jsem v Japonsku potkal. Vlastně abych byl spravedlivý, byl to vlastně jen tvrdý realizmus.

Vlakem jezdí skoro každý, ale také se jezdí hodně na kole. Podobně jako v Holandsku, je to hlavně v místech, kde není místo na větší auta. Potkal jsem také na předměstí skupinu dětí na školním výletě, všichni na kolech a každé mělo na hlavě malou helmičku. No dobrá, řekl jsem si, to u nás mají také, ale ty jejich jakoby vypadly z oka těm vojenským, z té druhé světové, jen jinak zbarvené. A pak jsem potkal jinou dětskou skupinu, pěší, a ty helmičky měly také, takže vypadaly jako hříbečky na cestě do konzervárny. Snad to bylo je z opatrnosti, ale možná, že šli pozorovat ptactvo a preventivně si chránili hlavy. Mimochodem, u Japonců asi nenajdete jinou barvu vlasů než černou, to snad jen když se odbarví.