Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
ÚVOD.
Úvod.
Když jsem jel do Japonska úplně poprvé - vlastně letěl, že ano - byl jsem jako každý naplněn představami, které v nás vzbuzují různé knihy o Japonsku: je to prý země záhadná, země prosperity, země protikladů.
Ano, je sice dobré si přečíst předem něco, co by nám pomohlo se v Japonsku orientovat, ale o jednom se tam nedočtete: že budete překvapeni, ať už jste četli to či ono. Protože tam, kde čekáte jedno, přijde zrovna něco jiného a zase naopak. A tak se pohybujeme kolem dokola, více méně v rozpacích, protože většina toho, co tam vidíme, je nám trochu - a někdy i hodně - cizí. Zaujal jsem hned poprvé jiné stanoviska než měli Američané, které jsem tam také často potkal a měl možnost sledovat jejich chování. Oni jsou totiž příliš žoviální, snaží se být přespříliš přátelští a to na Japonce nepůsobí dobře: ti jsou spíše rezervovaní. Americkou žoviálnost považují za přílišnou vtíravost; vadí jim i malé porušení japonského společenského dekóra a někdy to dokonce berou jako snahu nějak je oklamat. Já zůstal takový, jaký jsem a jak se ukázalo, dokázali to docela dobře přijmout. Jsou to lidé chápaví a ví, že každý máme prostě svoje zvyky.
To ovšem neznamená, že jsem si těch jejich zvláštností nevšímal - právě naopak: pomohlo mi to, abych byl víceméně nezaujatý při srovnávání. Srovnávat s námi je totiž musíme, i když nechceme: jako oni, i my jsme také obětmi našich tradic a naší výchovy. To by nám ale nemělo zavírat oči: něco dělají lépe, něco hůře než my, někdy nás šokují a proč to nepřiznat, někdy mi ta jejich tradiční usměvavovost - lépe řečeno úsměvnost - lezla i na nervy. A jim možná také, alespoň těm mladším, co už byli někdy venku, teda za tím obzorem, za kterým vychází slunce i v "zemi vycházejícího slunce". Snad proto je také na jejich postech v cizině většinou po roce vyměňují zase za jiné zaměstnance.
Co jsem v Japonsku dělal? Byl jsem tam služebně: certifikoval jsem jejich počítače a podobná zařízení a to pro kanadský trh. Tím jsem se dostal do prapodivné situace: mé slovo rozhodovalo, zda bude jejich výrobek uznán schopným, ale na druhé straně byli mými zákazníky. Naštěstí jsou to lidé precizní a i naše standarty jsou pro ně zákonem - ani jednou se mne nesnažili "ošulit". Na rozdíl od jiných zákazníků (USA, Malaysie a Hong-Kong) jim nešlo o peníze, ale o čas. Proto právě raději platili cestu nám, než aby nám zasílali své výrobky do Kanady a zpět. A tak prostě lítala hora k Mohamedovi :-). Já i moji kolegové jsme tam ale jezdili rádi, už proto, že pro normálního turistu je to cesta daleká, drahá a marné volání, jak říká kterýsi básník.
A tak si tato kniha nedělá žádné nároky na to, že bych snad poznal Japonce lépe než kdybych tam trvale žil. Obávám se totiž, že ani oni to nedokážou, obzvláště dnes, kdy je jim jejich stará tradice spíše na obtíž (ale kterému národu není?). Tak například ženské hnutí tam už prolomilo hodně bariér a jednoho premiéra vlády dokonce přinutilo odstoupit. Dennodenně si také Japonci na světovém kolbišti uvědomují, jak jsou docela jiní - asi tak, jak jsem si to o sobě uvědomoval zase já tam.
Právě proto byly moje návštěvy Japonska pro mě nejen velkou školou, ale i pobavením. A poznání, že lidé jsou vždycky a všude právě to nejzajímavější - to jsem se snažil v této knize také zachytit.
Jan B. Hurych
Poznámka: Jména v knize použitá jsou přepsána do latinky tak, jak je přepisují sami Japonci, tedy např. Tokyo a ne Tokio; jen ve slovo "tokijské" jsem raději nechal náš spelling.