Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
HOTERU
Hoteru (hotel).
Ale to pořád odbíhám. Vyjeli jsme tedy letištním autobusem, který nás vezl po dálnici do Tokya - počítám, že to trvalo nejméně půl hodiny. Seděl jsem vedle skupiny Američanů a jeden, který už zřejmě předtím v Japonsku byl, těm ostatním něco vysvětloval. Zaposlouchal jsem se a dozvěděl jsem se zajímavou informaci, že totiž každý náklaďák má vpředu na střeše tři zelená světla. Ta světla totiž informují ostatní řidiče - a hlavně policii - jakou rychlostí dotyčné vozidlo jede. Prostřední světlo svítí, jede-li řidič přesně maximální povolenou rychlostí (plusminus něco málo). To vlevo svítí, když jede pomaleji, to pravé, když ...ano, správně, vy už jste to také viděli? Jak se zjistí, že žárovky nejsou spálené, to jsem se už od Američana nedozvěděl. Ale jak je vidět, asi to pracuje, jinak by to už dávno zrušili - Japonci jsou velmi praktičtí lidé.
 |
Hotel Keio Plaza |
Vystoupil jsem u "hoteru", pardon, hotelu, ale jak jsem se dostal do postele, to už ani nevím. Vím jen to, že jsem spal hrozně dlouho a dobře. A to hned ze dvou důvodů: jednak mi přátelé poradili, že se tím zabije onen jet lag (tj. časový rozdíl mezi jejich časem a naším tělem, které má zase svoje hodinky, a ty si s sebou každý do Japonska přiveze), jednak že jsem byl z toho dlouhého letu pořádně unaven. Navíc jsem přiletěl v pátek večer tokijského času a mohl jsem vyspávat přes výkend do aleluja. První, co mě uvítalo upostele, bylo kimono - tož jsem ho vyzkoušel a sedělo mi akorát. Je letmo jsem přelétl pozvánku na masáž - ale vzdal jem to, protože jediné, po čem jsem toužil, byla postel, naštěstí stejně pohodlná, jako jsou ty naše.
Když jsem se tedy vyhrabal z postele a zakousl se hladově do ovoce, které stálo na stole s poklonami od managementu, rozevřel jsem hned také záclony, abych se také trochu podíval na město. Vysoko jsem na to byl dost, pokud vám 35té patro něco říká. Odtamtud už uvidíte celý les tokijských mrakodrapů, věž televizní vysílačky a občas i vzducholoď, která tu pravidelně cirkuluje kolem města, zřejmě s turisty. Pohled byl o to zajímavější, že okna v pokoji sahala až k zemi - to aby byl ten pocit jaksi úplný, alespoň pro ty, co netrpí závratěmi.
Později jsem u toho okna postával často a jednou se dokonce budova mírně zachvěla. Tak mírně, že jsem velice rychle doběhl ke dveřím, kde ovšem třes přestal, když nepočítám ještě ten v mých kolenou. Už se to pak neopakovalo a v recepci mi řekli s poťouchlým úsměvem, že je to "normální". Japonci totiž staví nové budovy na gumových blocích, takže se pak chvějí jaksi celé a nezlomí se jako sirka. Jejich tvrzení mě potěšilo, protože v případě zemětřasu nepracují výtahy a musel bych tedy všechna ta poschodí urychleně seběhnout, případně sletět. Něco podobného se nám s Aťou už stalo v Honolulu v Havaji, když jsme díky falešnému požárnímu alarmu rychle scupitali pěšmo třicet pater - on totiž tehdy nějak nefungoval ani telefon. Jak normální otřes to tehdy v Tokyu byl, to už se asi nikdy nedovím, ale tři neděle po mém návratu došlo právě u Tokya k velkému zemětřesení, které napáchalo dost veliké škody. Nu já jsem je varoval, já mám svědomí čisté :-).
Hotel, kde jsem bydlel, se jmenoval Keio Plaza (nebo jestli chcete, Keyo Plaza) a v katalogu ho najdete v kategorii De Luxe, což není divu, neboť byl a asi ještě je se svými 41 patry nejvyšším a nejpřepychovějším hotelem v Japonsku. Má 1500 pokojů, 20 restaurací, 9 barů, garáže pro 800 aut, nemluvě už o dvou oddávacích síních a bezpočtu obchodů. Jak to všecko vím? Někteří cestovatelé sbírají ručníky - já, jsa romantik, zase příručky a prospekty. V arkádách hotelů se nakupuje nejpohodlněji, ale skoro bych řekl také nejdráž. Jo a v těch obchodech mají také deštníky.
Nešťastný parasol.
Abyste rozuměli: už jsem psal, že mi kolegové v Kanadě připomínali, že si mám vzít s sebou hlavně deštník. Jenomže dobrá vůle je jedna věc a špatná paměť je zase něco úplně jiného. Čímž chci říci, že první věc, po které jsem se v Tokyu sháněl, byl právě ten zlořečený parasol, neboť začalo pršet. Byl asi dvakrát tak drahý než jinde - myslím ten nejlevnější, co tam měli - a to i na japonské poměry, inu De Luxe hotel má i ceny De Luxe. Ovšem ceny jsou v Japonsku všude drahé - to jen do ciziny pordávají levně, kvůli konkurenci. Jenže pak tři dny vůbec nepršelo, takže jsem o té své investici začal vážně pochybovat. Naštěstí pak zase začalo pršet a to s malými přestávkami pořád, jako v Londýně. Většinou to byl také takový ten anglický jemný drizzle, ovšem daleko teplejší; koneckonců byli jsme v monsunové oblasti, že ano.
 |
Pozvánka na masáž |
Domů jsem si ale už ten deštník nepřivezl. Jednou, když jsem byl pozván od Japonců na oběd, jsem si jej uložil do šatny, vlastně takového parkoviště deštníků se samými stojánky - některé byly na klíč, jiné jen tak. Jenže když jsme vyšli po obědě ven, tak jsem už ten svůj nemohl jaksi najít. Hledejte ho mezi tisíci deštníků, které jsou všechny černé, zrovna jako ten váš! V desperaci jsem chtěl použít methodu, kterou jsem použil kdysi v Disneylandu, když jsem nemohl najít na parkovišti svoje rentované auto, u něhož jsem si dokonce nepamatoval ani barvu. Tehdy jsem se prostě coural mezi Mickeymousama a jezdil na horské dráze tak dlouho do noci, dokud všechna ta auta neodjela. To, které pak zbylo, bylo podle procesu eliminace s největší pravděpodobností to moje, což se také ukázalo být pravdou.
Jenže tady to nešlo: jak vysvětlit mým hostitelům, že tam musím čekat skoro až do rána na deštník? A budou na mě tak dlouho čekat s jejich autem? Řekl jsem jim tedy pravdu. To je výborná věc - pokud to neznáte, zkuste to také, pravda pracuje skoro všude na světě. Jestli jsem ale čekal rozpaky ze strany Japonců, tak jsem se hrozně mýlil. Prý to se tu stává často, tak si prostě jeden vezměte a jedem! Ať mi ale nikdo neříká, že je to země uniformity: ten nový deštník měl držadlo z kůže, zatímco u toho starého, pokud se dobře pamatuji, bylo jen plastikové. A co víc - vydržel mi ten parasol pak ještě pár let, než podlehl mému zvyku opírat se o něj jako Charlie Chaplin o svou hůlku a vzal nakonec také za své.
A tak jsem se v pondělí ráno dostavil do haly hotelu, v jedné ruce deštník a v druhé cedulku se svým jménem. Přesně ve stanovenou dobu ke mně přistoupil jakýsi mladík, který tam předtím už dávno klidně stál, ale trpělivě čekal, až jeho hodinky ukáží 8 hodin, 0 minut a 0 vteřin japonského času. To mě ovšem neudivilo, neboť Aťa, moje manželka, si v tomhle s Japonci nezadá; má to zřejmě - stejně jako oni - asi dědičné. Uklonil jsem se, povídám dózo yoroshiku (viz předchozí díl, abych se neopakoval) a vyjeli jsme taxíkem. Můj průvodce mluvil anglicky, byl totiž už několikrát v Kanadě a byl velice hovorný. Já ovšem jsem na Kaďana také dost upovídaný a tak se ty naše dva monology velice dobře mísily, aniž bychom se navzájem moc rušili. A najednou mi bylo fajn. Abyste rozuměli: já za to nemohu, ale já se všude cítím brzo jako doma. Aťa tvrdí, že se dokonce tak i chovám...