Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
JAPONŠTINA
Japonština.
 |
Tradice a iluze |
První, co se cestovatel v Japonsku nemusí hned naučit, je mluvit japonsky. Pravda, stalo se mi tam několikrát, že jsem oslovil někoho, kdo anglicky (a s jistou pravděpodobností ani česky) vůbec neuměl - na jednom opuštěném nádraží v západním Japonsku dokonce ode mně jeden děda se strachem utekl - ale jinak jsem s mluvením problém neměl.
Co jsem se naučil japonsky, mi vždycky stačilo jen tak na pár vět a byl jsem zase vedle. Tak například hned ráno v hotelu jsem se chlapíkovi, který zastupoval našeho zákazníka, hrdě představil a dodal "dózo yoroshiku" (pozn. čárky zde i nadále jsou jen moje diakritika) , tedy něco jako "těší mě, že vás poznávám", načež on spustil potěšen něco japonsky a já jsem se honem raději přiznal, že to je asi 50 procent toho, co japonsky znám. Na druhé straně existují japonské výrazy, velice podobné českým, které ale znamenají něco úplně jiného. Tak třeba jindy se mě můj pobočník zeptal "Čo to máte?" a já mu v mylném domnění hbitě sdělil, že "Nič, naozaj!". Takovou odpověď jistě nečekal, vždyť "chotto mate" neznamená nic jiného, než "počkejte okamžik".
Také dívka v recepci, která na mě volala "Ohajo" a které jsem, v domnění, že si mě plete s nějakým Američanem z Ohia, hbitě odpovídal slovem "Ontario", mi jenom přála "dobré jitro". Když jsem se to druhý den dozvěděl, hned jsem na ní ráno vesele zvolal "ohayó", načež mi ona stejně mile odpověděla "ontariyó gozaimasu" - to gozaimasu musí říci žena, když mluví s mužem, jakožto poctu. Podobně kino nemá nic společného s biografem, neboť to znamená "včera" a tako není mexické jídlo, ale "drak" - ano, ten dětský na špagátu - a takových případů je pochopitelně mnoho. běžný pozdrav je konichiwa(dobré odpoledne) a když se vás něco bolí, tak na to je isha (doktor) nebo haisha (zubař). Jako výraz pocty také přidávají za příjmení slovo -san (a'T uřž je to Mr. či Mrs.) - u mně si to nějak spletli s křestním jménem a říkali mi "yansan".
Něco o japon-če-štině.
Jinak je tu mnoho slov jako kdyby vypadlo z českého slovniku - ovšem asi se poněkud přitom natlouklo: "takshi" je taxi, "hoteru" je hotel, "busu" je autobus a "kohi" je kafe. Pečlivý pozorovatel by mě asi opravil, že jsou ta slova spíše podobná angličtině, ale to je detail. Pak jsou ovšem ještě slova, která znějí jinak než česky a navíc ještě znamenají něco úplně jiného - těch je ovšem daleko nejvíc. Tak třeba "hayaku" (pospěš si), "denwa" (telefon) a dokonce se z nich vytvářejí celé nesrozumitelné věty, například "Motto yasui no wa?"chcete-li říci: "Nemáte něco levnějšího?" Naučil jsem se čtyři důležitá slova: dózo (prosím), arigató (děkuji), haí (ano) a íje (ne), které jsme pak vhodně kombinoval :-). A také slovo, které je v titulu této knihy a čte se spávně "sayónara" ane ne "sayonára", jak se často mylně vyslovuje.
Jedna výhoda pro Čecha je tu ale jasná: na rozdíl od angličtiny, kde se, až na čestné výjimky, nikdy nic nečte tak, jak se to píše a kanadské děti se díky tomu učí pět let ve škole jenom číst a psát - v japonštině se všechny samohlásky čtou tak, jako v češtině. Takovou pohodu jsem zažil jen s havajštinou nebo s moravanštinou :-). Také souhlásky se nám vyslovují nám přijatelně (sh jako š, j jako ž či dž, y jako j , w jako v a ts jako c) . Toto vše je ovšem jenom v "roomaji" což je vlastně fonetický překlad japonštiny, aniž by to bylo defakto nějaké písmo. Japonština má totiž tři písma, všechna se tak trochu podobaji čínštině, neboli, jak říkají Američané, když něčemu nerozumějí, they all look chinese to me. Jednomu z těch písem dokonce říkají "čínské", což jsem se dozvěděl právě ve vlaku z Tokya do Toyohashi. Byl jsem totiž vyrušen svým sousedem, když jsem si prohlížel nějaký časopis, a ten se mě najednou zničeho nic zcela nelogicky (ale zato anglicky, jinak bych to dodnes ještě nevěděl) zeptal, jestli umím číst - myslel pochopitelně jestli umím číst chinese signs, čínské znaky, že ano. Pamatuji si ho také proto, že mi věnoval takový tne kapesní "organizer", databank, kde sjem si mohl vše psát latinkou nebo písmem kana.
Japonská písma.
Japonci píší vertikálně (myslím to písmo, oni sami mohou psát třeba i vleže :-) , začínají sloupec na pravé straně stránky a končí vlevo - zde mluvíme o písmu kanji, to má celkem 1945 "písmen", které se děti musí naučit ve škole. Jsou to vlastně slabiky a simulují buď výslovnost či prostě jen tvar oněch čínských obrázků. Tam jsem teprve pochopil význam čínského přísloví, že "jeden obrázek má cenu tisíce slov" :-). A titulky v kině maji na pravé straně plátna, ne dole.
 |
Knihkupectví |
Na rozdíl od nás, Japonci rádi na umělecké obrazy dávají nápisy - my to děláme jen na plakátech. Japonské písmo vlastně přispělo k vývoji precisní tiskárny pro počítače. Oni totiž těch "teček" na písmeno potřebovali už od počátku daleko víc než jich má naše abeceda (té stačí dokonce jenom 5x8) a vešlo se jich na stránku daleko méně. Japonská vynalézavost pak použila vícestupňových krokových motorů a získala daleko lepší rozlišení (600 teček na jeden palec, míněn ten délkový) .
Druhý a třetí systém je tak zvana kana, která jsou čistě fonetická abeceda: každý znak je jeden zvuk a jsou dvě, zatímco počet zvuků je pro obě stejný: říká se jim hiragana a katakana. Hiragana se používá hlavně pro cizí, rozuměj nejaponská slova. A tak se vám klidně stane, že všechny tři abecedy najdete v jedné větě. A ještě se tam přidá latinka, třeba pro jméno firmy Honda. Inu poměrně slušný zmatek.
Dalším faktem je, že Japonci se moc nezdržují tím, aby něco psali anglicky (jen tam, kde to píšou pro cizince) a v roomaji už vlastně nepíšou vůbec. Dvoujazyčné prospekty s angličtinou či jiným jazykem, to ale ano, ty jsou ovšem všude. Co se týká knih, našel jsem při návštěvě japonského knihkupectví, které bylo mimochodem zcela narváno, jen pět anglických knih mezi tisíci knih japonských. Jsou tam ovšem také knihkupectví čistě pro cizince či pro studenty, kde je tomu zase naopak. Ale narváno lidmi je tam i tam, jako všude jinde v Japonsku.
Japonština je jazyk, který se nevyvinul z jiných jazyků a nehodí se tedy do žádné rodiny (rozuměj jazyků). Ještě se zmímím o japonské výslovnosti: jsou prakticky čtyři způsoby, které se mohou také míchat dohromady. Jeden zní, jako když si pustíte magneťák na větší rychlost, ten druhý si můžete nacvičit, když rychle vyběhnete do schodů a snažíte se pak na jeden dech říci alespoň deset vět. Třetí se užívá spíše na divadle či ve filmu - Japonci totiž nepoužívají grimasy a nahrazují pocity zloby či starosti prostě zvýšeným hlasem. Prvně jsem to viděl ve filmu Sedm samurajů, kde si jednoduchá situace (kterou by Yul Bryner v Sedmi statečných vyřešil svým poklidným hlasem a pěti výstřely) vyžádala značně delší přestřelku slovní a to ještě na poměrně vysoké hladině, myslím té decibelové. Pak ale ještě existuje japonská výslovnost, kterou jsem si opravdu si zamiloval, ta, kterou tam mluví japonské ženy. Není to vlastně ani výslovnost, je to něco jako zpěv slavíka a je to tak roztomilé, že se vám dokonce zdá, že tomu rozumíte. A to je u člověka jako jsem já - který málokdy rozumí tomu, co vlastně ženy říkají - opravdu už co říci.