koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SAYONARA
Kapitola: ZAHRADY A BARVY  



Zahrady a barvy.

V Japonsku mají sice i veřejné parky, ale chcete-li se opravdu rozšoupnout, navštivte japonské zahrady. Po pravdě řečeno, viděl jsem jejich různé imitace po světě, ale všecko to byly jenom imitace. Až na Nikka Yuko Centenial Garden v Lethbridge, v kanadské Albertě, ale o té jsme tu už psal. Co jsem ale nenapsal, bylo to, že za války bylo 20 tisíc japonských Kanaďanů internováno do vnitrozemí. Z toho šest tisíc právě do Lethbridge, kde se také rozhodli po válce zůstat, zřejmě proto, že se tam s nimi slušně zacházelo.

Zahrada Goyen pod mrakem
Nejhezčí zahrada v Tokyu je podle mě Shinjuku Gyoen. Od vstupního háje, odkud mě vyhnali nepříliš přátelští havrani - pod jedním se dokonce ulomila větev - jsem se dostal k rybníčkům s ostrůvky a tu zlatými, jinde jen černými rybkami. Okolo ovšem byly skalky, květiny, kamenné lampiony na kamenných podstavcích, ve kterých prý někdy hořívá oheň, klenuté můstky a na konci ještě botanická zahrada. Půvabná zákoutí, některá úplně jako z pohádky - no ano, je to klišé, ale je to taky pravda. Jen ten budhistický zvon, do kterého bijete zavěšeným trámem, který jsem viděl všude jinde, tam neměli, ale zato jeden skvostný pavilon, kde by bylo docela prima strávit nějakou tu dovolenou. Jen tak mimochodem: sakury (třešně) tam kvetou v dubnu a chryzantémy (které jsou také v císařském znaku) až do října.

Japonci věří na harmonii v přírodě i jinde. Jejich zahrady jsou třírozměrné básně tvarů a barev - oni totiž milují nejen květiny, ale i kameny. Japonci také vynalezli aranžování květim stylem ikebana i trpasličí stromečky bonzai, které jejich majitelé pravidelně sestříhávají do různých tvarů. Jak dalece ovšem bonzai harmonizuje s normální přírodou, to jsem se raději neptal; každopádně se ale dobře hodí do trpasličích zahrádek. Jejich země je, jak sami říkají, nejzelenější v Asii. Nejoblíbenější užitkovou rostlinou je (kromě rýže) zřejmě bambus - je v Japonsku používán na všecko: od dekorací až po různá nářadí, včetně držadel malířských štětců.

Obrázkové písmo a obrazy

Zahradám ještě hrana nezvoní
A nejen malířských štětců, ale i psacích. Štetcem ovšem píšou jen profesionální psavci (psanci ?:-) a učí se to několik let. Když je pozorujete, máte dojem, že něco posvátného tvoří. Písmo je tu totiž víc než symbol, písmo je umění. Proto také najdete na mnoha japonských obrazech i nápisy, takže se tyto podobají spíše plakátům. Tak to ovšem Japonci nechápou: pro ně je písmo částí obrazu, možná i historie obrazu. Fakt je, že jejich kaligrafie je daleko přísnější, než ta naše - není to jen psaní, ale přímo rituál, možná i druh kabaly. Dovedu si představit, jak se asi dívají na kanibalizování nádherných čínských znaků pro displeje počítačů. Pamatuji také, jak zatímco naše devítijehlové tiskárny nám stačily na naši latinku úplně bohatě, na japonské znaky pořádně nestačilo ani jejich tehdejších 24 jehel.

Když jsem tam šel prvně do kina, dávali zrovna Two Moon Junction, mírně erotický americký film s japonskými podtitulky, které běžely svisle, po pravé straně. Naštěstí tam nechali původní mluvenou angličtinu, kterou ve filmu mluvila má oblíbenkyně Sherilyn Fenn (tehdy blondýna), takže jsem o nic nepřišel. Po pravdě řečeno, film by se dal pochopit i jen tak. Kino bylo kupodivu poloprázdné, i když se jednalo o film mládeži nepřístupný :-). V hotelu si ovšem můžete objednat i filmy lechtivé, ale jste-li zvědaví na japonskou Kama-Sutru, budete zklamáni. Z celého filmu jsem pochytil, že jim dělalo zvláštní rozkoš kapání roztaveného vosku na obnaženou anatomii. Každý zajímavý detail ve scéně byl ale úmyslně zakryt nějakým kusem nábytku, takže po jednom filmu už byste klidně mohli dělat odborníka na japonskou ložnici, teda myslím její dekoraci.

My cizinci

Podobně jako se tvrdí o severoamerických Indiánech, že nevnímají čas jakožto postupnou sekvenci okamžiků, dá se říci, že Japonci nežijí ve třech, ale ve čtyřech dimenzích. Nejlépe to poznáte při komunikaci. Skoro byste dali za pravdu filozofovi, který tvrdil, že člověk vynalezl slova, aby zastřel to, co si myslí. Ovšem tak tomu není. Jejich život je prostě orámován disciplinou - většinou totiž hromadu věcí ani nemusí vyslovit, ty se prostě rozumí samo sebou. A oni naopak zase mají problémy, když přijdou k nám, protože nechápou, že musíme říkat všecko. Hodně času mi trvalo, než jsem poznal, kdy je Japonec naštvaný a abych nějakého nějak dokázat naštvat, to se mi nikdy ani nepodařilo.

Nesmíme totiž zapomínat, že Japonsko žilo několik staletí odděleně od zbytku světa. Ještě dnes se snaží - i když marně - tu izolaci udržovat. Už jsem se tu zmínil, že jejich zaměstnanci v Kanadě nesmí zůstat déle než jeden rok. Američané zase dělají chybu, že se snaží Japonce pochopit, místo aby je brali takové, jací jsou. V současné hospodářské válce - nedělejme si iluze, o tu právě jde - je jistě nutné předvídat, co druhá strana udělá. Americký odhad je ovšem často úplně vedle. Mluvil jsem s několika japonskými biznysmeny a z toho jsem vydedukoval, že je Japonci znají lépe, než oni je.

Zrovan tak nemá cenu Japonce kopírovat: my je totiž jejich metodami nepobijeme: například u jedné firmy jsme zaváděli jejich pracovní metodu JIT (just-in-time management), kde se vše musí udělat přesně na čas a kde všecko klape jako hodinky. Pochopitelně to nebylo šité na západní pracovní morálku a nastal velký zmatek, nemluvě už o nářku odborářů. Jiná taková metoda byla zero defekt, tj, nulový defekt při výrobě. My to prostě nikdy nemohli docílit a ztráty na čase a tím i na penězích byly ohromné. To jen mozky našich vedoucích nedovedly pochopit, že to jde jen v Nipponu, u nás že je to prostě jiné. Např. "zhoršení" výroby z oné "nuly" na dvě procenta defektů - jež se pak daly levně zachytit automatickým testováním a vyřadit - zrychlilo pak naši produkci hned dvojnásobně a navíc snížilo cenu výrobků. Defektem zde ovšem nemyslím to, že by dělníci dělali zmetky, ale to, že se technologické procesy nedají tak přesně řídit - při rozumné ceně. Vtip byl v tom, že Japonci věděli, co jim sedí a co ne. My jsme je jen, i když velice pilně, kopírovali, jen proto, že nám to bylo nařízeno seshora.