Autor :
Jan B. Hurych
Název :
SAYONARA
Kapitola:
KLANÍCÍ SE CELNÍCI
Klanící se celníci.
Kde jsem to vlastně přestal? Aha, v letadle. Vystoupil jsem na tokijském letišti Narita Airport s pocity přinejmenším smíšenými. Vezl jsem tam totiž "známému mého známého" elektronický audio-zesilovač. Jeho přesvědčování, že rozhodně nebudu muset platit clo, mě původně uchlácholilo, ale čím víc jsem o tom pak přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem už také v životě potkal pár lidí, kteří mi lhali. Vy ne? Tak to máte štěstí, anebo to ještě nevíte :-).
 |
Metro Tokyo |
Když jsem se blížil k celnici, zařadil jsem se do řady a přemýšlel, mám-li také lhát, nebo doufat, že se nezeptají - jako bych nevěděl, že se vždycky zeptají - anebo ukázat na balíček a nechat to osudu. A jak tak trapně koukám kolem, najednou mi vám padne do očí nápis, hlásající velkými písmeny, že každý, kdo přijíždí do Japonska, má právo si přivést s sebou zboží do hodnoty dvou, ano dvou, tisíc dolarů amerických! A co hlavní, bez cla. Halelujá, zajásala moje malá dušička a rychle - protože nikdo vlastně neměl nic k proclení - jsem pokračoval k celníkoví, který balíček prohlédl a propustil a ještě se mi navíc ukláněl.
Ano, čtete správně, ukláněl, protože Japonci se zdraví tím - no, klaněním. Ostatně viděl jsem i policajta, jak se klaněl - dovedete si představit něco takového v Praze? Ale v Japonsku je to normální, na to mě už připravoval i můj soused v letadle. A navíc: oni se klaní nejen cizincům, ale i sami sobě, ne jako některé národy, které obdivují jen cizinu. Klanění je pro ně něco jako naše potřesení rukou nebo francouzské boskání na obě tváře - to ale pro Japonsko moc nedoporučuji :-). Ovšem význam má to klanění ještě poněkud širší, od běžného pozdravu až k projevu úcty či vyjádření omluvy.
Jak jsem se přitom cítil? V hotelu, ve vlaku, ve výtahu či jinde jsem si prostě připadal, jako když si mě s někým spletli, ale brzo jsem si na to zvykl. Dokonce jsem se je snažil napodobovat, což jim u Nejaponců vypadá asi hodně srandovně. Že jsem přitom neměl ruce vpředu u sebe, ale u švů, jako na vojně, to byl přitom asi ten nejmenší přestupek. Horší je, když nevíte, "jak vysoko si sedíte".
Víte, jak vysoko si sedíte?
 |
Kohoutek nebo slepička? |
Když se potkáte na meetingu s japonskými inženýry a manažery, které osobně neznáte a jejichž pozici na jejich a dočasně i vašem společenském žebříčku si nedovedete představit, jste v trablích. Ono totiž nejde o to uklonit se, ale musíte přesně do určitého úhlu! Jak by řekl Vlasta Burián, podříznutý se kloní vždy více než jeho nadříznutý. Také to už jsem se předem dozvěděl v letadle - že totiž nejhlouběji se klaní ten, kdo chce vyjádřit větší úctu, vděčnost, prostě větší úhel pokornosti, že ano. A když už se někdo klaní, musí to dělat přesně, jinak by urazil toho druhého anebo zase ponížil sebe. Anebo by to brali tak, že se jim vysmívá, což je to nejhorší a pak by ovšem bylo lepší, kdyby se neklaněl vůbec. Vzpomínal jsem na zlaté časy na vojně, kde každý nadřízený měl na výložce napsáno, kdo, lépe řečeno co je, takže jsem hned věděl, komu se klanět, pardon, salutovat.
Také si vzpomínám, jak jsme byli kdysi v Itálii, kde nás na exkurzi představovali řediteli té největší elektrárenské firmy. Bylo nás tam celkem kolem padesáti, ještě samí študáci a my jsme si s ním tiskli ruce a říkali mu svá jména, přičemž on utrápeně každému opakoval to svoje, jako kdyby se ho opakováním učil nazpaměť. Když došla řada na mě, natáhl jsem pravici a pronesl jenom "Buon giorno". Pan ředitel se zarazil, apak se zasmál, to když konečně pochopil, že co je na jménu, jak řekl už veliký Shakespeare. Řekl mi také "Buon giorno" a vsadím se, že si z celé naší výpravy pak stejně pamatoval jenom mě, i když se nikdy nedozvěděl moje jméno :-).
V Japonsku jsem to také vyřešil po svém: napadlo mě totiž, že oni asi o mně ví zrovna tak málo, jako já o nich. A tak jsem na jejich pozdrav vždy srazil podpatky a prušácky seknul hlavou. Myslím, že to byla docela dobrá imitace Ericha von Stroheima z filmu Ztracené iluze, jen ten monokl jsem bohužel neměl. A věřili byste, že to pracovalo? Asi to už jednou někde viděli - ale kdo by počítal :-). Naštěstí jsem toho brzo nechal - co kdyby na ten för přišli - a pak už jsem se jen hluboce ukláněl jako vrátný v hotelu v Acapulco, když čeká velké spropitné. Mluvíce o tom: v Japonsku je spropitné veliké jen 10 procent (Kanada a USA mají 15%), někde si ho dokonce hned sami započítají, přičemž vás slušně upozorňí, že už se nic navíc nedává. Spropitné se zásadně nedává taxikářům, i když jejich rita nejsou tak veliká jako v Praze, tedy relativně, že ano.
Součástí pozdravu je ovšem skoro vždy zdvořilý a vážný (?) úsměv, který někdy i pozdrav nahrazuje, a to ve významu "děkuji" anebo "prosím". Ovšem jinak to nesmíte přehánět- nevíte totiž, co vše se může za pozdrav považovat. Když vám například někde upadnou drobné, radši se nejdřív rozhlédněte kolem než je začnete sbírat - mohli byste se najednou nechtěně ocitnout v davu uklánějících se Japonců . . .