bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : Bushpiloti, hrdinové severu i jihu   <7>

Z knihy ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, ke stažení zdarma jako zip nebo PDF


BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU


Ne, nemám zde na mysli osobní piloty bývalého prezidenta Bushe, ani jedno méně známé video poněkud lechtivého obsahu. Chci tady psát o lidech, kteří létají na těžce dostupná místa, kde rostou jen stromy a křoviny, do pustiny, která se všeobecně nazývá "bush" (doslova křoví), ať už se vyskytuje v Kanadě, Austrálii anebo jinde. Je to historie statečných mužů, kteří riskují svoje životy a to často i za dost malé mzdy - je to historie opravdových pionýrů divočiny.

Začalo to v Kanadě.

První, ještě bezmotorový let v Kanadě uspořádali bratři John, George a Elmer Underwood, na jejich farmě v Albertě. Když ale se svým letadlem chtěli vystupovat na výstavě v Torontě, chytlo jim od lucerny plamenem a po uhašení ho museli roztahovat koňmi. Později se v Novém Skotsku spojil Glen Curtiss s Grahamem Bellem (Neznáte? To je ten pán, co vynalezl - ano, v Kanadě! - telefon). Jejich letadlo mělo vodou chlazený motor a odletěli skoro celý kilometr - byl to vlastně první motorový let v Britském Imperiu. Později se ale Curtiss přidal k americkým bratřím Wrightovým a u nich už také zůstal.

Pak přišla první světová válka a v té se vyznamenali mnozí kanadští piloti, kteří létali za britskou RAF. Billy Bishop například sestřelil 72 německých letadel, z toho jen 25 během posledních dvou týdnů války. Poručík Wilfrid May, zvaný Wop, sestřelil 13 Němců - v tomto případě byla ta třináctka nešťastná, ale pro ně. A kapitán Roy Brown dostal dokonce německé eso Rudého Barona Manfreda von Richthoffena, v jeho rudém - jak jinak? - trojplošníku. Z té doby se také traduje přízvisko pro německé letecké perutě, totiž „létající cirkus", neboť jejich letadla měla každé jinou barvu.

A pak přišel mír a hrdinové se vraceli domů. Jenže co teď? Ne každý si mohl založit leteckou společnost jako to udělal Bishop. Až na to někdo přišel: z války se totiž také vrátilo domů také plno letadel, hlavně typu Curtiss JN-6, které piloti pojmenovali něžným dívčím jménem "Jenny". Letadla se dala koupit celkem levně a hodila se pro všelijaké akrobacie při slavnostech a jiných veřejných udélostech. Tak například Wop lítal na různá rodea, kde dělal vývrtky, skákal padákem a dokonce i chodil po křídle. Jiní nabírali pasažéry na vyhlídkové lety, na které vzlétali a přistávali obyčejně na polích. Leckdy i některá stodola vzala za své, takže se pro tento druh létání vžil název "barnstorming".

Eldorádo pro piloty.

V roce 1919 se také uskutečnil první let z Kanady přes Atlantik, z kanadského Nového Foundlandu do Irska a v roce 1920 první let přes celou Kanadu. V témže roce také našli na řece Mackenzie naftu. Firma Imperial Oil najala Wopa a Gormana (který byl také veteránem z bojů ve Francii) a dala jim dva Junkerse F13 na dopravu nástrojů i lidí.Také ve Winnipegu brzy vznikly Western Canada Airways a ostatní linky na sebe nedaly dlouho čekat. Lítalo se na všem možném: od malé Bellanky Pacemaker, přes silnou Lockhheed Vegu k velikánskému Fokkeru Super. Hodně používaný Vickers byl vlastně jen létající člun. Také byznys se rozrůstal, díky tomu, že na Bear Lake otevřeli důl Eldorado a jak v roce 1935 firma Eldorado Mining and Exploration otevřela důl v městě Port Radium, zřídila tam i linku Silver Express. Nálezy zlata také umožnily i jiným firmám - jako třeba Canada Airways Limited - přežít období světové krize.

Nebyla to pochopitelně jen západní Kanada - už v roce 1918 si chlapík jménem Elmwood Wilson z Quebeku všiml, že se letadla hodí na mapování a fotografování pobřeží a vypůjčil si od Američanů hned dva létající čluny "Curtiss HS-2L". Létaly spíše jako pelikáni a někdy musel v zatáčkách mechanik vylézt na křídlo a stroj vyvažovat, ale to už patřilo k věci. Wilsonovy Laurentian Air Services dokázaly za 60 hodin zmapovat oblast, která by partě zeměměřičů trvala 6 let a létaly i do Ontaria, než je odtamtud vytlačila konkurenční Ontarian Provincial Air.

Když roku 1926 vypukla zlatá horečka v Ontariu, na jezeře Red Lake, kapitán Harold "Doc" Oaks tam brzo začal přivážet svým "Curtissem Lark" důlní materiál, inženýry a poštu. Nejlepší zákazníci bushpilotů byli ostatně vždycky hlavně trapeři, zlatokopové, podnikatelé a sportovci. Doc, který také založil Western Canada Airways, tam přivedl i Nora Bernta Balchena, toho samého, který v roce 1925 hledal v Arktidě ztraceného Amundsena. Dřevěná bouda jim sloužila pro administraci, skladiště, prodejnu letenek i čekárnu. A.D. Cruickshank, který v roce 1924 sloužil u Kanadské Jízdní Policie v zlatokopeckém Dawsonu, se také přeškolil na pilota a se svým strojem "Queen of Yukon", od stejné firmy, co postavila Lindbergův „Spirit of Saint Louis", dokonce přeletěl neslavně proslulý průsmyk Chilcoot Pass, z doby zlaté horečky. V roce 1932 zmizel na svém letu do Fort Ray. Našel ho tehdy Wop, který spolu s jiným známým veteránem Punch Dickinsem a ostatními kolegy piloty také nesl k hrobu jeho rakev.

Příběhy, které se lépe vyprávějí u ohně.

Z té doby se také datuje plno jejich historek. Tak například jiný Docův pilot, Stevensen, musel jednou nouzově přistát, když se mu praskla trubička od oleje. První, co udělal, bylo, že do sněhu vyšlapal veliký nápis HELP, ale pak mu to nedalo a došel do nebližší indiánské vesnice, kde si najal psí spřežení a frčel si to na jih. Jenže psi se brzy vyčerpali a tak pokračoval pěšky dál. Tři dny se brodil po pás ve sněhu, než dorazil k jezeru Cache, kde na něj čekalo překvapení: když nepřiletěl, jeho kolegové ho letěli hledat a našli jeho nápis. Přistáli, opravili letadlo a odletěli s ním zpět - hádejte kam? - ano, právě k tomu jezeru. Tam už stáli u jeho letadla a s úsměvem na polomrtvého letce volali: "Co ti to tak dlouho trvalo?".

Fred Mc Call (ten samý, co se jednou naboural v Calgary do kolotoče), zase jindy přivážel nitroglycerin z Montrealu na uhašení ohně v olejových vrtech. Cestou se nějak zdržel a tam konečně se svým nebezpečným nákladem přistál, zjistil s úděsem, že mu zrovna došel benzin. Jindy zase Wopovi přimrzl šátek k tváři, jak letěl v otevřeném Avru do Fort Vermilionu s léky proti diftérii. Jiný pilot, který musel na cestě nouzově přistát, měl štěstí, že v tom mrazu pak vůbec nastartoval. Doletěl pak bezpečně, ale tam ho jeho štěstí opustilo: jeden zlatokop mu hned nato hrozně vynadal a to jen za to, že mu zapomněl přivést jeho oblíbený žvýkací tabák….

Většinou se létalo v otevřených strojích, které měly buď podvozek s koly či pontony, v zimě pak lyže. Létalo se pochopitelně celý rok, ale nejhorší to bylo v zimě. Dodržovaly se určité procedury, aby se vůbec mohlo nastartovat. Tak např. hned po přistání se musela vyprázdnit olejová nádrž do kbelíku, se kterým se rychle běželo do tepla, aby olej nezmrzl. Před odletem se zase olej ohřál a rychle s ním do nádrže. Na noc se musela přes letadlo dávat plachta, aby ho sníh nezasypal nebo aby se na křídlech nevytvořil led. Také lyže se musely podložit, aby nepřimrzly k ledu - jezera totiž tvořila i v zimě dobré přistávací plochy. Také motor se musel předehřívat benzinovým hořákem, což bylo mnohem nebezpečnější, než dnešní ohřívání elektřinou či propanem. To vše se dělalo ještě za tmy, aby se využilo krátkého arktického dne. Sudy s palivem pak kolikrát čekaly na pilota v úplné divočině, neboť na dlouhé lety se muselo mezipřistávat.

A zas jde Johnny do války…

Druhá světová válka na čas přerušila jejich lety a bushpiloti odešli do války - jedni létat do Anglie, jiní na protiponorkové patroly do Atlantiku (na Catalina Flying Boats) a někteří doma dopravovali nářadí na stavbu 1500 mil dlouhé silnice Alaska Highway, která byla postavena, když hrozila invaze z Japonska. Wop se zase stal manažerem školy pro válečné piloty - v Kanadě se vcelku vytrénovalo 130 tisíc lidí do leteckých posádek v Evropě i Pacifiku!

A zase přišel mír a veteráni chtěli pokračovat ve své civilní práci, pochopitelně zase jako bushpiloti. Ale už to nebylo tak lehké: nová pravidla a nařízení vytvořila silnou konkurenci. Také pojištění a konkurence velkých firem vzrostla. Dnes už bushpiloti pracují spíše pro vládu, provádějí spojení se dalekými sídlišti na severu, anebo tam vozí rybáře a lovce. Bushpilot Max Ward, který po válce vozil prospektory na sever, si po čtyřech letech založil firmu Wardair, která se tak rozrostla, že konkurovala i největším kanadským společnostem Air Canada a CPAir. Ještě v roce 1988 zakoupil řadu Airbusů, ale pak raději firmu prodal Pacific Western Airlines, protože tušil, že by boj s konkurencí (hlavně proti Air Canada) nevydržel.

Také letadla se změnila: velké bombarďáky či rychlé stíhačky se nehodily do divočiny a tak se objevili menší Piper, Cessna, Beechcraft i Otter. Ovšem tato letadla jsou velmi oblíbena i u sportovních letců a amatérů, hlavně také kvůli jejich malé ceně. Co se ale koupit nedá, je dlouholetá zkušenost létání v divočině, což nám dokazují zprávy o havariích i občasné pátrání po ztraceném letadle v buši.

Na Aljašce zlato leží…

První tam lítal v roce 1925 Ben Eilson, který o čtyři roky později havaroval na pobřeží Sibiře a našel ho, zmrzlého u jeho aeroplánu, jiný proslavený pilot, Harold Gillam, když předtím marně prohledal plochu stopadesát čtverečních kilometrů. O Gillamovi bylo známo, že lítal při jakémkoliv počasí, za jakékoliv viditelnosti i neviditelnosti. Jeho pasažéři tvrdili, že když se konečně vynořili z hustých mraků, vždycky to bylo přesně nad letištěm. Pilot Bob Reeve začal vozit horolezce na ledovce, na kterých si značkoval přistávací plochu shazováním černých sáčků s pískem. Pat Reid byl zas první, který v roce 1929 proletěl celou "Cestu na Severozápad", i když mu přitom u magnetického pólu selhal kompas. Z novější doby si připomeňme Dona Sheldona, který musel prokopat po havárii přední sklo, aby svého zraněného druha dostal ven a pak ho ještě 14 hodin táhl do bezpečí. Dnes na Aljašce létají převážně dvoumotorové Beechcrafty, které vozí horolezce na horu Mt. Logan a také pomáhají helikoptérám, které příliš vysoko nevyletí, při hledání „zatoulaných" horolezců.

U protinožců

Už v roce 1919 navrhl australský premiér Hughes letecké závody z Londýna až k nim do Darwinu. Ze sedmi týmů doletěly jen dva, ale zato za pouhých 27 hodin.Také bushpiloti se zde brzo zabydleli - jenže namísto mrazu tady bylo nepřítelem číslo jedna horko. Hudson Fysh a P.J. McGinnes, dva přátelé z války, založili v roce 1921 společnost Quantas, která lítá dodnes. Jednou vezli zákazníka na lov divokých krocanů, ale jaké bylo jejich překvapení, když jim hoteliér nechal vykuřovat pokoj horkými kravinci (proti moskytům). Ale hoši si poradili - vyspali se prostě v hale pod kulečníkem. Fysh také s oblibou vyprávěl, jak na jednom osamělém ranči, kde ještě nikdy letadlo neviděli, ho po přistání zdravil farmář těmito slovy: „Vítej, panebože, já se jmenuju Smith a tohle je moje rodina."

Norman Brearly také sloužil ve Francii; po válce si v Anglii koupil dva stroje Avro, nechal je rozebrat a poslat "down under", do Australie. Při první exhibici sice přetrhl drát elektrického vedení, ale přesto bezpečně přistál. A Charlie Kingsford-Smith, který často pomáhal policii, zase obletěl Australii za 10 dní. Jednou o vánocích chytali zloděje, kteří utekli do Severní Teritorie. Dohnali je v letadle, ale jelikož je tam nemohli zatknout (policisté byli z Queenslandu, to je jiná provincie), sebrali jim jen zbraně a auta. Pak si klidně odletěli zpět k nejbližší studni, kde si na zloděje počkali a zabásli je - ta studna totiž byla už zase v Queenslandu…

Australské linky brzo začaly létat až do Singapuru. Na Nové Guinei jim vznikla konkurence, kterou založili Rymon Paper a Skot John Mackintosh. Peníze na jejich první letadlo - bombarďák - jim dal jakýsi bohatý Skot jen za to, že dovezli předsedovi vlády jako dar soudek jeho nejlepší whisky. Na Guinei to měli buspiloti asi nejhorší: hrubý, hornatý povrch, nepřátelští domorodci anebo malárie - vyberte si. Proto jich tam také umíralo víc než kde jinde. Také za druhé světové války se vyznamenali, když zachraňovali lidi z vesnic obklíčených Japonci.

Amerika, pro změnu ta jižní

Také zde začaly ve dvacátých letech růst malé letecké společnosti jako houby po dešti. Většinou se vozily zásoby do hor, anebo pošta přes Kordiliery a Andy. Ale o tom si radši přečtěte něco od známého francouzského letce-spisovatele, Antoine de Saint-Exupéryho, který tam létal.

Příběh jednoho bushpilota předčí všechny ostatní: byl jím Jimmy Angel (James C. Angel), kterého v roce 1924 najal jeden zákazník, aby s ním odletěl k jeho zlatonosné hoře ve Venezuele. Nu proč ne, cestu mu předem zaplatil ve zlatých valounech a ty nuggety mluvily samy za sebe. Odletěli tedy do Caracasu a odtamtud do Ciudad Bolivar na řece Orinoku. Ale pak pořád létali kolem dokola , sem a tam – buď si zlatokop nemohl vzpomenout, anebo chtěl jenom Jimmyho poplést. Konečně horu našli, ale zase se tam nedalo přistát; vrcholek byl pokrytý balvany. Konečně Jimmy přistál na soutězce a tři dny pak sbírali zlaté nuggety, než přišla bouře a museli odletět. Jenže startovací dráha byla jen několik metrů a tak Jimmy použil běžné metody horských pilotů - nabral to pěkně do propasti, při pádu získal rychlost a pak letadlo vyrovnal.

Angel byl vůbec dobrodruh: s Lawrencem z Arabie střílel ve válce na Turky a létal i v Číně, Chile a Mexiku. Později mu onen zlatokop zavolal, že umírá a dává mu tedy tu horu jako dědictví, pokud ji ovšem najde. A tak se Angel dal do služeb venezuelské firmy, která tam hledala zlato a diamanty. Letiště bylo blízko Orinoka a odtamtud létal fotografovat jejich i ten "svůj" terén. Jednou si musel odsedět tři dny ve vězení, neboť nouzově přistál na letišti, kde se vesele popásalo stádo krav. Ne, ty si na něj nestěžovaly, ale zato hosti guvernéra, nad jehož domem přitom přeletěl a to dost nízko. Byl tam totiž zrovna bál a smetánka, která tam tancovala, se polekala, že na ně útočí revolucionáři.

Jimmy sice na svých letech tajemnou horu neobjevil, ale zato v roce 1935 něco úplně jiného: nádherný vodopád, napájený podzemní řekou. Je to nejvyšší "nepřerušený" vodopád na světě – celých 979 metrů, to jest je asi dvacetkrát vyšší než Niagara. Skála, ze které pramení, se tyčí do výše 3000 metrů nad mořem a dole pod ní je jen divoká džungle. Ještě dnes se tam dostanete jen letadlem nebo kanoí. Najdete to lehce, té hoře tam říkají Auguán Tepuí tj. Ďáblova Hora, ale vodopád se jmenuje Angel Falls, tj. Andělův vodopád.

Později se Jimmy oženil, ale zlato hledal dál, tentokrát i se svou manželkou. Jednou se ale šeredně vybourali, když přistáli v bažině a 14 dní se museli trmácet zranění a k smrti unavení zpět do civilizace. Jimmy toho pak na nějaký čas nechal. Až po dvaceti letech, v roce 1956, se rozhodl, že to ještě naposled zkusí. V Panamě ale boční vítr překlopil jeho Cessnu tak špatně, že Jimmy havaroval a svému zranění podlehl. Podle jeho posledního přání byl pak jeho popel rozhozen z letadla, v pohoří La Sabana, přímo nad jeho vodopádem…


(konec)