"The wind in the wires made a tattletale sound
and a vawe broke over the railing
and ev´ry man knew as the captain did too
´twas the witch of November come stealin´. "
G. Lightfoot
Tak zpívá proslulý kanadský zpěvák ve své baladě o Edmundu Fitzgeraldovi. Už dvacet let leží loď, kterou proslavil svou baladou, na dně Hořejšího jezera. Záhada nad záhady - dokonce jim trvalo dost dlouho, než ji vůbec na dně našli.
Jak se mohla obrovská loď, která vezla náklad 26 tisíc tun rudy, tak rychle potopit, včetně všech 29 mužů posádky? Jen její vrak, ležící 530 stop (162 m) pod hladinou jezera, může dát odpověď . . .
![]() |
Kapitán Ernest McSorley pocházel ze státu New York a ve svých 37 letech se v té době stal nejmladším kapitánem na Jezerech. V roce katastrofy mu bylo už ale 59 let a na "Fitzovi" sloužil tři roky.
Loď byla spuštěna na vodu 9 srpna 1957 a se svou délkou 729 stop (222 m) byla jen o stopu kratší, než byla povolená délka Saint Lawrence Seaway, neboli Americko-kanadské vodní cesty do Atlantiku, která je plná průplavů a zdymadel a já nevím ještě čeho. Původně byl "Fitz" poháněn uhlím, lépe řečeno párou. Ptáte se, kdo že byl Edmud Fitzegarld? Byl to prezident pojišťovny, která loď "postavila" a pokud vím, vůbec nebyl příbuzný spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda (autora Velkého Gatsbyho) - to jméno je totiž v Irsku i v Americe dost běžné. Osmého listopadu 1975 se vytvořila vrstva studeného vzduchu na Texasem a pomalu se šinula přes Mexický záliv, což způsobilo nízký tlak v Chicagu a kanadském Torontu. Ráno už se fronta posunula nad Kansas a dosahovala rychlosti 20, 30, později až 38 uzlů za hodinu (37, 55 až 70 km/h). Takové bouře se tu v té době vyskytují a není divu, že v listopadu normálně provoz na Velkých jezerech končí a ta zůstávají přes zimu opuštěna . . .
Loď se vydala na svou pouť, a vyrazila k severnímu pobřeží jezera Hořejšího, na cestu která vede až do kanadských vod - už jsem psal, že se o jezero dělí obě země - aby pak zamířila opět jižněji, zpět k hranicím U.S.A. a Kanady, do Detroitu. K večeru se přiblížili k Apoštolským ostrovům (Apostle Islands), kde je už také uviděli i z lodi Artur M. Anderson , která směřovala do státu Indiana. Jak vidíte, dávají se tu hodně lodím jména po lidech a není divu, že je pak taková loď známa víc, než její jmenovec.
To už se také začal zvedat vítr a dosahoval rychlosti 40 uzlů (74 km/h), vlny do výšky 10 stop (3 metrů). Kapitán lodi Anderson, Cooper, se začal domlouvat radiem s McSorleyem z Edmunda, neboť měli společnou cestu, ovšem Edmund byl poněkud více vpředu. Tak se stalo, že máme dráhu Edmunda poměrně přesně dokumentovanou, tedy až do určitého okamžiku. Desátého listopadu, časně ráno - přesněji řečeno ve 4 hodiny, kdy se měnila směna - se už Edmund přibližoval ke kanadskému břehu. Radar mu pracoval dobře a hlídka s dalekohledem také nezpozorovala nic neobvyklého.
Vlny na jeře jsou jiné, než na moři, kde jsou relativně dost oblé a pomalé. Velká jezera se vyznačují vlnami ostrými a rychlými, které mlátí do lodi jako betonové kvádry. Je-li voda jen několik stupňů nad bodem mrazu, člověk v ní umírá podchlazením během 30 minut. Ale o tom žádný z posádky nemusel uvažovat, zatím to ještě vypadalo dobře. Centrum bouře bylo kolem desáté hodiny na západ od ostrova Michipicoten (překlad jsem nikde nenašel, tak si prostě musíte lámat jazyk) a v té době už byl Edmund, sledovaný Andersonem asi 25 mil (40 km) od kanadského pobřeží, kde změnil kurz opět na jih.
To už se ale také zvedla rychlost větru na 50 uzlů (92 km/h). V poledne desátého už bouře nabývala podoby tropického hurikánu - i s jeho typickým okem, kde je poměrně klid, ale kolem něhož ovšem všude rotoval uragán, který měl průměr asi 20 mil (33 km). V 1.30 odpoledne řekl Cooper McSorleymu, že mění kurz na západ, ještě před Michipicotenem. Tento ostrov je poměrně veliký, měří asi 17 mil (27 km - jedná se totiž o míle pozemské, ne námořní, to by pak bylo asi 31 km, když už to chcete vědět). McSorley pokračoval dál ve svém směru, asi měl naspěch.
Viditelnost klesala a jak se lodi vzdalovaly, ztratily i přímý kontakt, tj. zmizely si z obzoru. Navíc začal padat sníh. Pak se dostal Edmund do oka hurikámu, kde vítr téměř ustal, ale na druhé straně oka opět jeho rychlost stoupla. Tento vzrůst bývá tak rychlý, že pak může loď, která není správně naložena a vyvážena, nebezpečně ohrozit.
Gravitační síla pak pracuje proti síle vznášení (vztlak, buoyancy) a vytváří značné stresy na postranní pláty lodi a i nosníky. Loď je totiž v podstatě skořápka, která by bez vznášecí síly náklad lodi ani neunesla. A zmenší-li se tlouštka plátů o třetinu, odolnost proti jejich vyboulení se zmenší o 50 procent. Netřeba dodávat, že korozí se právě touštka stěn zmenšuje . . .
Jak se výška vln zvyšovala (na 20 stop, tj. 6 metrů; loď měla 17 stop nad hladinou, tedy jen 5 m), voda se přelévala přes palubu (přeliv tedy byl 3 stopy, to je skoro metr). Navíc Edmund neměl fathometer, tj jiný hloubkoměr než radarový. Pod nimi se zrovna rozkládal Six Fathom Shoal tj. mělčina zvaná, ano, uhodli jste, Six Fathoms. Fathom je námořnická hloubková míra; jeden fathom je asi 1.8 metrů, název "6 fathoms" napovídá, jak veliká ta hloubka je - ano, hodně malá pro tak velkou loď.
Minuli Caribou Island (ano , podle karibů, neznáte?) a dostali se právě do srdce vichřice. To už přední a zadní věžovité části lodi vystupovaly z vody spíše jen jako ostrovy, tak často se voda přelévala přes palubu. Žádný z mužů na lodi - a byli tam i staří mazáci - ještě takovou bouři na jezerech nezažil. Stmívalo se, kolem nich jen sníh, vítr a vlny. A Anderson byl už 15 mil (24 km) daleko od nich . . .
Ve 3.35 odpoledne volá McSorley Cooperovi, že loď je poškozena a že se naklání. Obě pumpy ale že pracují normálně. Jenže voda se hnala dovnitř dál, vytlačovala vzduch a schopnost lodi vznášet se se tím ztrácela. Požádal tedy Coopera, aby ho předjel, že bude za ním směřovat do bezpečí zálivu Whitefish Bay. Ve 4.35 se jim ale už Edmund ztratil ze stínítka radaru.