Autor :
Jan B. Hurych
Název :
MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE - Díl 1.
Kapitola:
Majáky na Huronském jezeře - díl 1. <4>
MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE- Díl 1.
(poprvé otištěno v Hurontarii)
V Severní Americe je pět velkých jezer, která se dohromady jmenují Great Lakes (t zv. Velká pětka). Jak velká jsou? To největší, zvané Hořejší (Superior), má 80 tisíc čtverečních kilometrů, pak přijde Huronské (60 tisíc), Michiganské (58), Erijské (26) a Ontárijské (19). Dohromady zabírají celou pětinu sladkovodní plochy na zeměkouli a jejich pobřeží dohromady tvoří délku téměř tak dlouhou, jako je vzdálenost od severního k jižnímu pólu (nebo naopak, podle toho, kterým směrem půjdete). Jen pro představu: Huronské je dlouhé 332 kilometrů a široké 245 km. Znám moře, která jsou značně menší. Jak je hluboké? Maximální hloubka je 230 metrů, průměrná "jen" 60 metrů.
O tato jezera se dělí Kanada se Spojenými Státy a kdysi se tu o ně dokonce sváděly námořní bitvy. Jezera byla postupem času propojena dohromady a tak teď námořní lodě plují z Atlantiku až do Chicaga, což je vlastně nejzápadnější přístav na jezerech, ležící skoro ve třetině kontinentu. Ještě na začátku tohoto století byla jezera důležitým dopravním článkem severní Ameriky, se zavedením železnice a automobilové dopravy jejich význam poklesl.
 |
Point Clark |
Kanoe voyažerů ( to byly dlouhé kanoe až pro deset veslařů, které byly ještě v osmnáctém století hlavním dopravním prostředkem z Montrealu až do Saskatchewanu a které si nemohly troufnout příliš daleko od břehu), byly vystřídány velkými plachetnicemi. Nejprve to byly tall ships, s několika plachtami na každém stožáru, které se hodily na cestu oceány, ale ukázaly se nepraktické na jezerech. Dvě americké lodi byly například potopeny bouří na Ontárijském jezeru v kanadsko-americké válce a to ještě, než se mohly střetnout s nepřítelem. Svoje místo si ale uhájily menší plachetnice, jako třeba škunery.
Obsluha plachet totiž musela být rychlá a stožáry krátké, protože změna počasí nad jezerem přinášela bouře velice rychle. Také větry tu poměrně rychle mění směr a bouře jsou tu stejně divoké, jako v severním Atlantiku, což nám tu potvrdili i kapitáni zámořských lodí.
Později přišly lodě s parními i dieslovými motory, ale nebezpečí zůstávalo. Pobřeží je tu totiž poseto skalními útesy a zrádnými mělčinami, navíc je tu také často mlha. A když říkám mlha, myslím takovou, že ani neuvidíte předek své osmnácti-stopé plachetnice, pochopitelně myslím když stojíte na palubě. Nemluvím už ani o zrádných vlnách, které jsou chodí v násobcích za sebou a tři takové silné vlny mohou převrátit i opravdu velikou loď, jakou byl S.S. Edmund Fitzgerald, dlouhý 222 metrů a o výtlaku přes 26 tisíc tun, který se potopil v roce 1975 v jezeře Superior. Jeho kapitán a 28 mužů posádky zahynuli s lodí. Není divu, že je na Velkých jezerech plno vraků (Huronské jezero jich má ze všech nejvíc a sice 1212) a že je to ráj sportovních potápěčů.
Světlo v tmách.
K bezpečné plavbě lodí sloužily hlavně majáky. Nejprve byly jen lucerny, pak přišly Argaudovy lampy, Fresnellovy čočky a rotující reflektory. Po původně používaném oleji nastoupila elektřina, později i sluneční energie a plyn. K tomu všemu ještě přišla automatizace operací, která plně nahradila člověka. S ní se stal "lighthouse keeper", tedy muž, který udržuje maják v činnosti, jaksi přebytečný. Mimochodem český termín "hlídač majáku" je poněkud nepřesný, neboť majáky vám vcelku nemohou nikam utéct. Vykrást? To ano, ale za prvé, co chcete na majáku ukrást a za druhé, k jejich vykrádání by musel zloděj překonat na člunu zrádné útesy a riskovat život. "Strážce majáku" sice také přesně nevystihuje, o co jde, ale uvážíme-li volný překlad, že jaksi "stráží", aby maják pracoval... Ale co si budeme nalhávat, byl to prostě údržbář, což v tomto případě není nic urážlivého, neboť to byla služba těžká, plat byl malý a keeper často riskoval svůj vlastní život. A toho času na čtení, jak bychom si mohli myslet, asi také moc neměl...
Velký počet starých majáků na Huronu stále ještě funguje, jen byly zautomatizovány. Některé dřevěné byly strženy a opatřeny ocelovými věžemi, jiné jsou opravovány a ty kamenné stojí doposud tak, jak byly postaveny. Radary, mlhové sirény (fog horns) a radiové signály jsou běžnou výstrojí, to vše navíc řízeno počítači. V nepřístupných místech postavili přistávací čtverce pro helikoptéry. Romantika majáků se pomalu vytrácí...
Dnes.
Naštěstí přinejmenším polovina majáků zůstala, většina, jak už jsem řekl, pořád ještě pracuje a z jiných se stala muzea. Jeden z nejlépe vybavených a jeden z nejstarších majáků je ten v Kincardinu; ten nejen pracuje, ale navíc je v budově muzeum, a také si můžete prohlédnout vnitřek šplhajíce po ještě původních dřevěných schodech. Z oken se můžete podívat na vrak lodi Erie Belle (Irské Krásky), která zahynula na infarkt (tj. výbuch kotle) a prohlédnout si nahnědlé fotografie dalších tří lodí, nyní vraků, jejichž zbytky dosud leží na dně zátoky. Jak to, že to tam dobře vím? Nu vždyť tam bydlím, tedy ne na majáku, tam by se mé manželce Atě moc nechtělo; navíc tvrdí, že mi na poustevničení klidně stačí počítač.
Majáky, o kterých budu psát, leží v západní části poloostrova Bruce. Když došlo k bourání některých z nich, lidé se bouřili a díky jejich akcím jich bylo hodně zachráněno. Dělaly se sbírky, držely se noční vigilie se svíčkami a protestanti docílili svého. Stálo to za to: majáky na Huronu jsou jedny z nejstarších v celé Kanadě.
Bruce.
 |
Goderich |
Poloostrov Bruce a jako jeho pokračování ještě ostrov Manitoulin (největší sladkovodní ostrov na světě) dělí jezero na dvě nestejné polovice: ta východní je záliv Georgian Bay, je to sice ta menší půlka, ale pořád dost veliká; dokonce tak, že kdyby byla jezerem, byla by velikostí dvacátá na světě. Chtěly-li se lodi do ní dostat, musely proplouvat - vlastně co to povídám, pořád ještě musí - nebezpečným průlivem mezi ostrovem a severním cípem poloostrova. Na ostrov se dostanete na lodi kyvadlové lodní dopravy, M.S. Chi-cheemaun (111m dlouhá, výtlak 4821 tun, 638 pasažérů, 140 automobilů, jméno znamená v indiánském jazyku Ojibwa vlastně velkou kanoi). Vzdálenost na Manitoulin je asi 50 km a cesta - pardon, říká se přece plavba - trvá téměř dvě hodiny. Auta si vezete s sebou; jsou na lodi naložena ve dvou patrech. Nahoře na palubě jsme sledovali racka, který doslova visel před komínem nebo co to bylo (k čemu vlastně mají moderní lodi komín?) a to jen tak, ve vzduchu. Vztlak vzduchu způsobený pohybem lodi mu stačil k tomu, aby celou cestu, která trvá skoro dvě hodiny, plachtil na místě a to bez jediného pohybu křídly.
Ovšem cesta kolem poloostrova je značně nebezpečná a tak tu už v roce 1854 začali stavět majáky. Začal je stavět John Brown z Ontaria (ne ten z té písničky). První pionýři založili městečka Kincardine (jedno Kincardine je také ve Skotsku, takže někteří dokonce přišli z Kincardinu do Kincardinu) a Southamton. Potřebovali dřevo, uhlí a zásoby. To vše se dopravovalo levněji lodí, ovšem pobřeží tehdy nebylo ještě vůbec zmapováno - dokonce tu byla místa, kudy ještě žádná loď neprojela. Proto tedy ty majáky, když už to musíte vědět.
John Brown´s body lies...
Ne, tento Brown nezpůsobil válku Severu proti Jihu, to byl zase jiný. Pocházel ze Skotska, emigroval nejprve do Států, z nich pak do Kanady a zde už po čase vlastnil lom, cementárnu, kiln na pálení vápna a pochopitelně i pilu na dřevo. Ne ovšem tu obyčejnou, ale celou fabriku, kde se ze stromů řežou trámy, klády, prkna a jiné věci. Brown byl totiž, jak už jsem naznačil, stavitelem: předtím, než začal stavět majáky, už také stavěl lodě. Nejprve postavil šest majáků jinde, jeden z nich i na ostrově Nottawasaga.
Majáky jsou kolem 30 metrů vysoké, většinou ještě na útesu či na skále, některé jsou kamenné, s kruhovým půdorysem, jiné dřevěné, se čtvercovým půdorysem. Všechny mají budovu bílou, jen obrysy a věže jsou červené. Světelné zařízení přišlo původně z Paříže. I když byly věže se světly navíc větrány, teplo bylo často tak veliké, že kondensovaná voda musela být sváděna ven vnitřními (!) okapy. Okapy byly zakončeny t.zv. gargojály tj. soškami čertíků a podobných skřetů, jací se používaly v Řecku a později i ve středověku tak jak je můžete vidět i na chrámu svatého Víta v Praze. Měly i typické figurky: cherubína, hada, starého muže či lví hlavu. Budova keepera byla hned vedle věže. Už na začátku provázela stavbu smůla: dvě lodi s materiálem se potopily v Southamptonu a parník Oxford zase v bouři u Fishing Islands a také ještě jeden škuner hned u Kincardinu.
První maják v Kanadě vůbec byl postaven 1734 v dnešním Novém Skotsku (NS), u pevnosti Louisburg a v roce 1753 ho zničily kanony jeho anglického veličenstva. Jak lze ze jména vidět, patřil totiž i s pevností Francouzům, přesněji řečeno jeho francouzskému veličenstvu, což se z nějakého důvodu zase nelíbilo jeho anglickému veličenstvu. Nejstarší, co dosud stojí, je jen o dva roky mladší, v Halifaxu (také NS). Majáky na Bruce jsou poněkud mladší a už od začátku používaly olej či petrolej. Zlepšení systému provedl Argand, který vynalezl kulatý knot a skleněný komínek. Kolem roku 1800 Francouzi začali používat parabolický reflektor a v roce 1823 přišla na svět Fresnelova čočky, která koncentruje světlo do horizontálního paprsku a je ještě účinnější, než reflektor, specielně pro rotující světla.
Kromě nejlepší sladkovodní pláže v Severní Americe jsou na poloostrově i jiné atrakce. Jedna z takových je například dvojí západ slunce v přístavu Goderich. Ten první vidíte dole na molu a když si vyběhnete na skálu k majáku, uvidíte ho ještě jednou. Řetěz majáků na poloostrově Bruce je jednou z nejzajímavějších historických atrakcí Ontaria a na jeho 590 km dlouhém pobřeží jich ještě dnes stojí přes dvacet, i když některé budovy byly nahrazeny ocelovými věžemi.
(pokračování)