Autor :
Jan B. Hurych
Název :
ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD
Kapitola:
Majáky na Huronském jezeře (dokončení) <5>
MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE
(dokončení)
Majáky jsou postaveny po obou stranách poloostrova, ve velkém polokruhu tvaru obráceného U. Udělejme si polookružní cestu a začněme svoji cestu na západním cípu této velké podkovy a to ve směru proti ručičkám hodinek (tedy ne vašich, ale na mapě). První na řadě je
Point Clark (1859).
Je to třetí nejstarší maják, postavený na 1 apríla, přepokládám, že ne jako žert a první keeper byl John Young, který tam vydržel 23 let. Je kamenný, rozumí se ten maják, v roce 1964 byl zautomatizován a 1967 vyhlášen coby národní památník neboli Canadian National Historical Site. V přilehlé budově je teď muzeum, které ročně navštíví několik tisíc lidí. Do věže vede 114 schodů. Asi deset km na sever je
 |
Kincardine |
Kincardine (1881)
Je to jeden z nejhezčích majáků vůbec. Přehlíží celý přístav i městečko, z kterého dnes zbyla asi jen polovina, když průmysl a tudíž i lodní doprava v této oblasti ztratily svoji původní důležitost. Leží v ústí řeky Penetangore, jak se totiž kdysi také jmenovalo i to místo. Budova je dřevěné konstrukce osmiúhleníkového průřezu a patří jachtovému klubu, který obsluhuje světlo pro Coast Guard (pobřežní patrola, která má svou flotilu a helikoptéry rozmístěné kolem celého Huronu - dvě třetiny pobřeží patří Kanadě, třetina patří U.S.A., které mají zase svůj Coast Guard). Uvnitř je museum, kde najdete část lodi z Champlainovy expedice, která defacto Huronské jezero objevila (jako vůbec první z Velké pětky), a řadu fotografií starých, velikánských škunerů z minulého století, které ve vás vzbuzují smutek, že jste tady tehdy nebyli. Zato z okénka tam ještě uvidíte Erie Belle, potopenou, ale ještě drze vyčuhující nad hladinu zálivu. Maják dosud pracuje (ale to už jsem tu napsal - jak je vidět, opakování není matka moudrosti, ale spíše ztráta paměti) a jeho rotující světlo mění barvu (1 vteřinu červené, 4 vteřiny bílé) a je vidět až na 26 km.
Port Elgin (1889)
O tomto majáku se ví dost málo, jen z novinových ústřižků. Měl dvě světla, která byla zničena v roce 1913 velkou bouří , která tehdy u města Goderich potopila třináct lodí. V roce 1936 byl maják stržen a nahrazen ocelovou konstrukcí se světlem, plně zautomatizovaným.
McNab Point (1877)
byl převeden 1988 do správy Coast Guardu a je plně automatický. Původní dřevěná budova byl pokryta hliníkem (aby nemusela být pravidelně, tj. často, znovu natírána barvou, což je celkem dost, tj. hodně, drahé)
Chantry island (1853)
je jeden z nejvýše položených majáků (světlo je 60m nad vodou). Leží v ústí řeky Saugeen a v roce 1954 byl zautomatizován, později zvandalizován, takže zbyla jen věž. Ostrov je neobydlený a patří jen ptactvu. U vidíte zde kromě racků a kormoránů také volavky a herony (druh šedého čápa). 1871 tam také postavili long dock, druh mola, které mělo ochránit přístav Southampton a lodě v něm proti vlnám. Spojoval celou vzdálenost k ostrovu (1,5 km) až na 120 m vjezd. Lodě sice ochránil, ale ne už sám sebe proti lodím. V roce 1908 v bouři na něj narazil škuner Erie Stuart, loď se poškodila, hlavní stěžeň se zlomil a přední stěžen ještě stačil urazit malý majáček na mole. S majáčkem napíchnutým na předním stožáru se tato loď, tento bludný Holanďan, vydala na cestu na jezero, zatímco její posádka ji ještě předtím stačila opustit.
Saugeen River (1903)
Maják byl původně jen veliká lucerna na stožáru, později obestavěná celou dřevěnou budovou. Když ji chtěl v roce 1989 Coast Guard pokrýt hliníkovými plechy, obyvatelstvo Southamptonu se vzbouřilo (ale beze zbraní, to se v Kanadě už ani nedělá) a začalo reptat. Skončilo to noční vigilií na molu, kde po dalším reptání (to je krásné slovo - kdypak já jsem naposled reptal?) to lidé vyhráli nad byrokraty 1:0 a budova byla zachráněna. Její stěny jsou teď znovu jako předtím obity (odkud se mi sem ty archaizmy pořád pletou?) dřevem z bílých cedrů, jako důkaz, že zdravý rozum ještě existuje.
Lyal Island (1885)
První správce majáku (tak vidíte, přece jsem přišel na lepší titul) byl kapitán McKay, který tu s ženou i dětmi vydržel celých deset let, ač měl malý plat a na ostrově bylo plno chřestýšů - ale takové věci asi drží rodinu víc pohromadě. Také druhý keeper to vydržel dlouho, celých třicet let (ale možná, že se pro ty chřestýše nemohl ani dostat ke člunu a odejet, ne?). Světlo majáku se otáčelo mechanicky, asi tak jako ručičky kyvadlových hodin, pomocí závaží, která se každých šest hodin muselo vytahovat nahoru kladkostrojem. Také lampa musela být pravidelně natlakovávána pumpičkou. V roce 1970 byl maják nahrazen ocelovou věží.
Stokes Bay a Knife Island (1904)
má obě světla automatická, elektrická, jedno červené, druhé červené pulzující a jsou vidět až do dálky 20 km. U Knifa (nebo u Knifu?) je také pár potopenců - chci říci vraků.
Cove Island (1858)
leží blízko samé špice poloostrova a díky útesům na jedné straně a mělčinám na straně druhé lze na něm přistát jen malou loďkou a to ještě jen za klidného počasí. Už v roce 1920 zde postavili radiovou věž s 200 wattovým signálem. V roce 1881 zde vlny vyplavily tělo kapitána Amose Trippa, ze škuneru Regina, který se tam blízko potopil (vlastně oba, škuner i kapitán). Amos totiž naložil v Goderichi sůl. No proč ne, je tam největší důl na sůl v Kanadě, běží několik kilometrů pod jezero a sůl je tam uložena ještě z doby, kdy tam bylo moře. Loď nabírala vodu, ta se zase vsákla do sole a nedala se vypumpovat. Posádka se vyděsila a naskákala do člunů, zatímco Tripp se vydal na svůj trip, tedy výlet, ale poslední. Keeper pak nešťastného kapitána pohřbil na ostrově a za studených zimních nocí prý jeho duch hraje karty se strážcem majáku: jen maně mi napadá, že aninevím, kde na to vlastně duši berou peníze :-). Tento maják je nejstarší na Huronu a také jediný má pořád stálého strážce. Je částí státní památkové péče; tedy ten maják. Jestli také ten duch, to už jsem se nedozvěděl.
Tobermorry (1885)
je vlastně přístav na špiččce ploostrova. Maják byl roku 1913 také poškozen velikou bouří, ale byl zase opraven. První strážce byl Abraham Davis, který se v roce 1895 takhle jednou vypravil na Devil´s Island (Ďáblův ostrov, ano, tak se skutečně jmenuje), aby si tam z jednoho vraku nabral pro své slípky zrní. Slepice se ho však už nedočkaly: ani Abrahama, ani zrní. Nikdy už se nevrátil a jeho člun našli po čtrnácti dnech daleko od ostrova, prázdný. Kolem Tobermorry je mnoho vraků, však je to nejzajímavější místo pro potápěče na celých Great Lakes. Celá oblast se nazývá Fathom Five a je to největší podvodní rezervace vraků v Kanadě.
 |
Flowerpot Island |
Flowerpot Island (1897)
O tom jsem už psal v povídce Tajuplný ostrov. Světlo majáku je na vysokém útesu a kraluje tak 27 metrů nad vodou. Jeho první i druhý strážce zde strávili každý více než 25 let, čemuž se nelze divit, asi proto, jistě proto, že také tento ostrov je plný hadů. Vidíte, zase ten důvod - ono to ale asi bylo trochu jinak, asi jako u toho převozníka v té známé báji, on tam asi nikdo jiný dobrovolně nechtěl. Maják je teď automatický i jeho mlhová siréna se zapíná sama. Údržba sem přilétá jen vrtulníkem, lodí je to skoro půl hodiny a navíc musí být jen malá, jako byla ta naše. Na ostrově jsou také unikátní skály, které vypadají jako obrovské květináče - odtud jeho název. Ročně sem přijíždí dvacet tisíc turistů, kteří se ale ten samý den zase vrací, protože ostrov je - ano, uhodli jste - neobydlený. (Poznámka: když jsem tohel psal, ještě jsem netušeil, že se tu v roce 2001 při náhlé bouři potopí člun, kterým jsme kdysi na ostrov jeli a dvě z dětí přitom zahynou).
Lonely Island (1870)
Má světlo 60 metrů nad vodou, neboť také on stojí na útesu. Je bílé a je vidět na 37 kilometrů. Také on má mlhovou sirénu, vlastně hornu, či troubu, ale jak vidíte, nechtěl jsem nikoho urazit. On tam totiž kdysi také ještě býval keeper, který navíc poskytoval lodím v nesnázi různé potřeby a pomoc. Teď je ovšem maják zautomatizován. (Tak mi napadá: kam se ještě dneska vlastně ještě může člověk utéct, chce-li být opravdu sám?)
Cabot Head (1895)
je na severním cípu poloostrova. Také zde rotovalo světlo pomocí závaží na kladce, ale bylo tak těžké, že na to museli být dva. Prostou matematikou se dá pak dokázat, že i strážci museli být nejmíň dva. Stojí na bílých vápencových útesech a je odtamtud nádherný pohled na jezero. Uvidíte z něj i Flowerpot Island i mys Cape Crooker. Také v tento maják má budovu strážce přeměněnou na muzeum, kde vidite všecko od fauny po floru. Ne ovšem Floru MacDonaldovou, která kdysi zachránila skotského prince Charlieho, když poražen, teda v bitvě, utíkal v přestrojení pryč, teda z ostrova Skye, který je ovšem ve Skotsku. Maják je pojmenován po známém mořeplavci Cabotovi (alespoň doufám, on sám tu sice nikdy nebyl - na své druhé cestě do Ameriky Cabot zmizel, možná ale, že se tiše vytratil a došel z Nového Foundlandu až sem, 400 let předtím, než byl maják postaven :-). Samo pojmenování je legrační: head je totiž nejen výběžek, mys či skála, ale také hlava - koneckonců proč to nespojit, možná, že se ta skála podobá i Cabotově hlavě . . .
Lion´s head (1903)
Také zde zřejmě jde o lva už nežijícího, alespoň jsem tam žádného neviděl. Maják vzal za své (to zní jako nesmyl, co by vlastně vzal za "své"?) v bouři v roce 1913, která tehdy poničila nejen pobřeží Huronu, ale i vnitrozemí poloostrova Bruce. Dnes je tu jen ocelová konstrukce se světlem a ten chybějící lev.
Cape Crooker (1898)
Cape neboli mys (na rozdíl od "My z Krondštatu", což nebyl mys, ale sovětský masový kulturfilm) je na úplně východní straně poloostrova. První keeper si ještě musel postavit cestu k majáku, několik mil dlouhou, sám - jen pomocí jednoho koně, vozu a dvou rukou (vlastních). Jeho děti, podobně jako u většiny majáčníků, nechodily do školy, ale braly korespondenční kurzy. Předpokládám, že odpovědi na otázky posílaly také na korespondenčním lístku zpět, možná i holubí poštou.
Griffith Island (1856)
Maják dostal časem i stanici se záchrannými čluny. Jeden ze strážců tam sloužil 48 let. skoro teda půl století. Jiný se zas utopil, když se vracel domů - pardon, na maják - se zásobami. Maják dosud stojí, téměř nezměněn a jeho světlo září do vzdálenosti 27 kilometrů. A to je také konec našeho huronského polookruhu.
(konec)