Autor :
Jan B. Hurych
Název :
ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD
Kapitola:
Zkáza lodi Edmund Fitzgerald. - dokončení. <2>
ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD
(dokončení)
 |
Trasa lodi Edmund Fitzgerald |
Byli asi jen hodiny plavby od klidného zálivu Fish Bay, když to přišlo. Poryvy větru neustávaly, dokonce se utrhla i anténa rotujícího radaru. Loď při jedné velké vlně ponořila příď do vody a už ji nezvedla - těch 26 tisíc tun hrudek železné rudy, které se už předtím začalo hýbat, se zřejmě nebezpečně posunulo. Záď lodi se zvedla na hladinu a nepodporována vztlakem vody, způsobila svou vahou, že tlak na pláty a nosníky překročil mez a loď se zlomila v půli, podobně jako Titanic. Voda se za ní zavřela a deseti minutách bylo po lodi, kterou stavěli celý rok. Z posádky se nezachránil nikdo.
Večer v půl osmé se bouře uklidnila a podle kapitána Andersonu bylo opět vidět až do vzdálenosti 17 mil (27 km). Na obrazovce radaru bylo vidět tři lodi, ale žádná z nich nebyl Edmund. Letadlo pobřežní hlídky (Coast Guard) vzlétlo krátce po desáté hodině, později i dvě helikoptéry a mohutný Hercules C-130 z vojenské báze v Trentonu, Ontario (loď leží v kanadské části jezera). Rychlý cutter Naugatuck pobřežní hlídky ještě nemohl vyplout, neboť jezero bylo ještě příliš rozbouřené. Coast Guard tedy požádal kapitána Andersona, aby se v lodí vrátil hledat Edmunda. Také dva ze tří zaoceánských freighterů (William Clay a Ford) se rozjely na pomoc. ve dvě ráno dorazily na přibližné místo ztroskotání, ale teprve až v osm ráno se našel záchranný člun číslo 1, ovšem prázdný. Během dalších tří dnů ještě hledáni pokračovalo, ale pak bylo odvoláno.
Kapitán Cooper věřil, že loď se potopila na mělčině blízko ostrova Caribou
(Six Fathom Shoal - už jsme o ní hovořili). Po dvou letech hledání se konečně nalezla loď pobřežní hlídky Woodrush na dně vrak lodi, přesněji řečeno obě jeho části, ale díky tomu, že byly ve velké hloubce (530 stop =162 m) byly výsledky reportu, který vyšel až v dubnu 1977, zcela neúplné - za hlavní příčinu potopení se považovaly vadné uzávěry (hatches). Tyto závěry byly odmítnuty jak výrobci, tak i majitelskou firmou. Pokračovalo se v potápění, byl zde dokonce známý kapitán Cousteau se svou lodí Calypso a natočil asi třicetiminutový film. Zde se také vyvrátila domněnka, že se loď rozlomila až po dopadu na dno, neboť obě půle lodi byly od sebe značně vzdálené.
Také michiganská výprava na Graylingzde byla a natočila 5 hodin filmu s nepříliš přesvědčivými závěry. Původnímu reportu také odporoval názor amerického admirála P.R. Trimble, který nevěřil, že by se tak velká loď potopila jen díky prosakujícím krytům. Zatím poslední návštěvnice místa posledního spánku posádky Edmunda byla speciální ponorka Clélia, která dokumentovala na dně vysypané hromady železné rudy (tacinte pellets), ale na druhé straně objevila, že příď byla zřejmě tak těžká, že se po nárazu na dno ještě roztrhla. Jednotunový podmořský robot CURV (Controlled Undervater Research Vehicle) se potopil k vraku celkem dvanáctkrát a udělal asi devět set fotografií. podobně jako u výpravy k Titaniku se zjistilo, že se pláty nevyboulily, ale prostě praskly. To je zatím nejpřijatelnější vysvětlení potopení, ale ani to ještě není úplně jistá příčina neštěstí - otázkou je, proč praskly. Nelze ovšem vyloučit ani hrubé porušení rozkazů, nedbalost, případně už původně špatné rozložení váhy nákladu či dokonce příliš veliký náklad (zřejmě se zanedbala korekce na stáří lodi). Faktem je, že loď asi neměla dobrou ochranu proti pronikání vody: uzávěry se mají po nějaké době kontrolovat, případně vyměnit, ale na druhé straně by obě pracující pumpy měly stačit spolehlivě stačit na takové množství vody. Kapitán ovšem hlásil, že se loď naklání, ale to mohlo být způsobeno posunem rudy. Také je nepochopitelné, že se nikdo nedostal do záchranných člunů, když se na lodi s nimi konal každý týden drill, teda výcvik. Záhada tedy pokračuje . . .
Z těch, co se zajímali o vrak Edmunda,se o jeho popularitu zasloužili nejvíc dva muži:
Tom Farnquist , který založil 1978 Historickou Společnost vraků na Velkých Jezerech ve Whitefish Point, který se zúčastnil také jedné z expedic, a
Fred Shannon, dřívějším povoláním policista, financoval jinou výpravu, roku 1994
je ovšem smutné, že si oba muži konkurovali, pohádali se a dokonce soudili. Konečně se 4 července 1995 podařilo ze dna vytáhnout zvon z Edmunda, kterážto operace byla byla na žádost rodin námořníků povolena kanadskou vládou. Lodní zvon se podle všeobecné tradice námořníků vždycky považoval za "srdce lodi", protože se na něm každou půlhodinu vyzváněl čas, začátek a konec směn a varovné signály v mlze či bouři. Ten z Edmunda váží 200 liber (90 kg), v průměru má 21 palců (53 cm) a dovedete si představit, že to asi nebylo lehké ho dostat nahoru na hladinu.
Zatímco Farnquist dostal zvon do svého muzea ve Whitefish Point, Shannon objevil něco jiného - měl z výpravy video, kde je vidět ve vraku lodi tělo jednoho z námořníků. Podle jiných k tomu ale musíte mít poměrně velkou představivost.
Mše za zmizelé námořníky se konala v místě, kam směřovala, ale už nedorazila, v Detritu, ve starém Mariner´s Church (Kostele námořníků). Devětadvacetkrát zazvonil starý kostelní zvon námořního bratrstva (29 mužů posádky tam zahynulo). Na místo vytaženého zvony zavěsili potápěči jeho repliku, s vyrytými jmény všech členů jeho posádky. Loď a její námořníci se zapsala do historie Velkých jezera a píseň kanadského zpěváka Gordona Lightfoota se během roku stala ve své kategorii nejpopulárnější písní Severní Ameriky.
"We are holding our own"
("Držíme se," to byla poslední slova kapitána McSorleyho, než jeho loď zmizela ze stínítka radaru.)
(konec)