bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD
Kapitola: První přes severoamerický kontinent   <6>




PRVNÍ PŘES SEVEROAMERICKÝ KONTINENT.


První Evropan, který přešel celá severoamerický kontinent na sever od Rio Grande byl Sir Alexander Mackenzie. Bylo to dvanáct let předtím, než Američané Lewis a Clark doslova prorazili jejich trail přes Severní Ameriku, jak o tom dodnes svědčí i jeho vlastnoručně vytesaný nápis na kameni, se jménem a datem, v dnešní Britské Kolumbii, na pobřeží Pacifiku.

Cestoval z Montrealu po Řece Svatého Vavřince a celou cestu vykonal v letech 1789 až 1793. Cestou si psal deník, který pak vyšel jako kniha a jeho pozorování nám ještě dnes podávají přesný obraz Kanady a jejích obyvatel, jak je viděl v jeho době. Jeho záměr byl převážně obchodní a tak se v deníku dovídáme o současném stavu obchodu s kožešinami a možných perspektivách jeho růstu při rozšiřování na západ od Země Prince Ruperta (dnešní Manitoba, Saskatchewan a část Alberty). Jen tak mimochodem: Rupert byl syn českého krále Fridricha Falckého. Narodil se v Praze, během krátkého pobytu zimního krále a jeho ženy na Hradčanech. Ale o něm ještě později.

Mackenzieho cesty

Deník je autorem ilustrován a jsou v něm i mapy. Ve své knize Mackenzie píše: "Objev mořské cesty ať už Severovýchodní nebo Severozápadní, od Atlantiku k Pacifickému oceánu, po mnoho let lákal pozornost vlád a povzbuzoval podnikavého ducha jednotlivců. Jelikož se ale dokázalo, že taková cesta neexistuje, praktičnost průchodu skrze kontinenty Asie a Ameriky se začíná uvažovat." Mackezie svou knihou - a i svými cestovatelskými objevy - pro Kanadu odkryl tajemství celé její západní poloviny a tak rozšířil kožešinový obchod, který byl jednu dobu hlavní hybnou pákou rozvoje země.

Jeho objevy ovšem neslibovaly snadnou cestu po vodě, ale drsnou kanadskou divočinou, kde často závisel na milosti ne vždy zcela vlídných indiánských náčelníků. Popisuje i to, co se dozvěděl z rozhovorů s voyažery (to byli cestovatelé, původně jen veslaři na dlouhých kanoích, které byly jediným spojením přes rozsáhlou plochu Kanady, ještě před dostavníky), s tradery (obchodníky), trappery (lovci s pastmi) a huntery (lovci s mušketami). Na své cestě používal bez výjimky indiánské průvodce a jejich znalost nejen angličtiny, ale i místních indiánských nářečí.

Ironií bylo, že ač jeho mateřská firma NorthWest Co. se nejdřív o jeho cestu nezajímala nefinancovala ho, později jeho objevů využila, stejně tak jako konkurenční Hudson Bay Company. I jeho nápady byly oceněny jeho mateřskou firmou a výsledky jeho výzkumu pomohly propojit Montreal s oblastí kolem řeky Kolumbie a otevřely i cestu obchodu s Asií.

Na počátku bylo slovo - slovo, které v sedmnáctém století pronesli Francouzi Radisson a Grosselier, nejprve svým krajanům v Quebeku, a když ti na to nezabrali, tak ho pošeptali i Angličanům, zejména princi Rupertovi , který okamžitě pochopil, že se jedná o bobří bonanzu, a to na západ od Ontaria. A jelikož kdysi pomáhal svému strýci, králi Karlovi Prvému v občanské válce proti Cromwellovi a později i jeho synovi, Karlovi (ano, správně, Druhému). Za to do něj dostal půl Kanady a založil tam Company of Aventurers obchodní společnost, pozdější Hudson Bay Company (dnešní Bay), která se věnovala hlavně obchodu s bobřími kožešinami.

Angličané na tom pochopitelně zbohatli a i lovci bobrů našli dobré živobytí. Jediný, kdo si stěžoval, byli frantíci, kteří také brzo vytvořili konkurenční firmu a možná trochu i bobři, ale tehdy jich ještě bylo dost, takže nebyli chráněni. K čemu se vlastně ty bobří kožešiny používaly? Hlavně na klobouky, bobří plsť je totiž ta nejlepší a podobně jako za Chruščeva, klobouk byl znamením společenského postavení.

Rupertova zásluha byla také v tom, že intuitivně pochopil, že ta slavná cesta na severozápad, od Atlantiku k Pacifiku, tedy její oceánová verze, dá na sebe ještě dlouho čekat, než ji někdo objeví. Čekat se mu nechtělo a propagoval cestu také po vodě, ale říční. A tak se voyažéři, trappeři a i ti ostatní, co se na tom jen přiživovali, pomalu prodírali na západ - navíc daleko rychleji, než jejich sousedi na jihu, ve Státech, i když se ještě tehdy tak nejmenovaly. Hudson Bay vůbec hrála v dějinách Kanady velkou roli: byla to společnost relativně spravedlivá ke svým zákazníkům i zaměstnancům - pokud je vůbec v byznysu nějaká spravedlnost, že ano - a přispívala i ke vzdělání a rozkvětu oblastí, které jí patřily.

Mezi zaměstnance patřili i dříve jmenovaní voyageurs, tedy veslaři na velkých kanojích, kterými se cestovalo po řekách a kteří dokázali denně upádlovat hromadu kilometrů, jen s občasnými zastávkami pro kávu a pipe (dýmku). Byli jádrem kožešinového obchodu a přiváželi zboží, poštu a hlavně cestující - byl to takový dostavník na vodě. Místo koní ovšem tam byli ti - no - voyažéři. Vlastně nevím, jak jim říkat: kanoe nemají vesla, ale pádla, tak snad pádlovači, ne? Voyageur doslova znamená cestovatele, ale to zase nesouhlasí, oni pro zábavu necestovali, jen spíš nahrazovali tu koňskou sílu, že ano.

Jiní zaměstnanci, tradeři či faktoři (obchodníci, kteří vyměňovali traperům a Indiánům kožešiny za zboží, bydleli přímo na tradepostech (většinou ohrazených palisádou, takže se jim často říkalo fort, neboli pevnost). Tam měli svoje skladiště a občas i nějakou tu indiánskou družku, většinou dceru indiánského náčelníka, která prospěla obchodu také tím, že znala několik indiánských jazyků a měla navíc "známé" indiány v byznysu. Nejprve se s nimi tradeři ani nesměli ženit, družky a jejich děti byly vedeny jen v knihách. Teprve po roce 1830 se mohli - vlastně museli - tradeři se svými družkami také oženit a z jejich dětí pak vznikl národ míšenců, zvaných Métis. Tradeři i bílí lovci se většinou o své děti dobře starali a dávali jim i dobré vzdělání.

Alexander přijel do New Yorku v roce 1775. Ve stejném roce byl přijat takzvaný Quebec Act, který měl naladit francouzské obyvatelstvo tehdy t.zv. Britské provincie Quebek příznivě pro Angličany. Druhé kolonie se ovšem už tehdy bránily a když v roce 1776 Prohlášením nezávislosti se třináct z těchto kolonií odseparovalo od pupeční šňůry matky Anglie, vznikly nynější Spojené Staty, tehdy pravda o hodně menší, ale o to víc se měly k světu.

Mackenzieho hnací silou a motivem byla nejen víra v Britské impérium, ale jistě i podnikavost - později si založil i svou vlastní firmu. Na druhé straně musel za své názory často bojovat, například se svým nadřízeným Simonem McTavishem, který ovládal NWC (NorthWest Co.) až do jeho smrti.

Nejprve pracoval jako úředník u kožešinové firmy v Montrealu, to mu bylo teprve sedmnáct. Později Pařížský mír rozdělil Severní Ameriku na část anglickou a část, která patřila Spojeným Státům. V roce 1783 také vznikla NWC. V té době už kožešinový obchod na východě v Montrealu vesele existoval víc než dvě století. Většina kožešin se dopravovala po Velkých jezerech (Huronské, Ontarijské, Michiganské, Hořejší a Erijské), též po řece sv. Vavřince a skrze tak zvanou Grand Portage (nynější Minneapolis ve státě Minnesota). Zde se pak potkávali montrealští obchodníci s prérijními. V roce 1803 pak byla vytvořena t. zv. Northwest Territory, která byla na západ od té původní, zvané Upper Canada (přibližně nynější Ontario). V roce 1784 se Mackenzie stává partnerem svého šéfa, za podmínky, že se vydá do "Indian country", tedy indiánského území, daleko na západ. Do svého denníku si tehdy napsal: "... bez Indiánů mám velmi malou naději na úspěch."

Jeho cesta začínala v Grand Portage, odtamtud se dali na sever přes jezero Lake of the Woods, cestou nabrali zásoby pemmicanu (indiánké lídlo, dělané se sušeného masa, bobulí a ořechů - jediná strava, která tehdy dlouho vydržela, když ještě nebyly ledničky) a přes nynější Saskatchewan se dali nahoru k Athabasca Lake. Alex namířil na severozápad Saskatchewanu, do Fort Chipewyan, kde se také usadil se svou družkou, které říkali Catt. Chipewa je známý indiánský národ - někteří autoři tvrdí, že Ojibwa a Chipewa jsou vlastně totéž. Jiní říkají, že Ojibwové, kteří žijí více na východ, někteří až v Ontariu, jsou vlastně jen jeden kmen národa Chipewa. K Alexově rezortu patřila velká část oblasti kolem Churchill River, kde jako ostatní "Norwesteři" musel konkurovat HBC (Hudson Bay Co.).

Zde je potřeba zmínit se ještě o jiném traderovi, Petrovi Pondovi, který první pronikl na západ od Churchill River do povodí Athabasky. Jeho byl také nápad vyřešit problém kapitána Jamese Cooka (viz Cesta na Severozápad, pres pevninu do Pacifiku) a předpokládal, že podél Cookovy řeky na Aljašce se dostane až k řece Athabasce. Když v roce 1790 chtěla Kanada udělat výpravu podle Ponda, dozvěděli se, že už Mackenzie vlastně zjistil, že řeka Mackenie (stejné jméno, to je náhoda, co?) teče jinak, než si Pond myslel. Pond to pak vzdal a zemřel jako chudák, v Connecticutu, U.S.A..

Mackenzie se na Athabasce napakoval (zásobami i penězmi) a vydal se na cestu. Absolvoval vlastně dvě výpravy: na tu první, na sever do Arktiku, vyrazil v roce 1789 od jezera Athabasca po Slave River ke Great Slave Lake a pak podél Mackenzie River až jejímu ústí v Beufort Sea (moře pojmenované po anglickém námořním oficírovi Siru Francisu Beaufortovi, který mimo jiné vynalezl i stupnici síly větru). Ustí řeky totiž leží v Arktickém oceánu, kde se rozkládá dnešní městečko Tuktoyaktuk a kde žijí převážně eskymáci neboli Inuiti, jak se jim dnes s oblibou říká.

Zde se také uplatnila jeho prozíravost, neboť se choval k Indiánům vždy přívětivě a získával si tím jejich jejich důvěru - v tom se často lišili kanadští obchodníci od amerických. Tam také přibral i domorodého průvodce. Zajímavé je, že se Indiáni se báli, že by je Eskimáci zabili. Měli 5 kanoií a nebezpečné rapidy portážovali. V den, kdy v Paříži padla Bastilla, vztyčoval už Alex sloup na Whale Islandu (Velrybí ostrov) u Beaufortova Moře. Tam a zpět jim to trvalo jen 102 dni a zvládli vzdálenost téměř 3000 km. V jeho denníku vše popisuje ve všech detailech a navíc poprvé tuto řeku zmapoval. On ji nazýval Grand River, to ještě netušil, že ji pojmenují po něm (anebo si sám netroufal). Jeho cesta umožnila pak dalším dosáhnout oblast Yukonu, později proslavenou nálezy zlata.

Jeho druhá cesta vedla k Pacifickému oceánu. Vyrazil v říjnu 1792 (vrátil se až 1793), opět z Fort Chipewyan. Od Athabasky se dal po Piece River, což byl doposud nezápadnější frontier (hranice) kanadského obchodu. Odtamtud také napsal svému bratrovi Roderikovi, že s sebou berou také pár morčat pro obchod s Rusy, kteří už tehdy měli svůj obchod pevně zakotvený na této straně Pacifiku. Měl to být dar, aby mohl Rusy použít jako prostředníky pro obchod s Číňany. Dostal se do Fort du Tremle, kde ho zastihla zima, ale přezimoval až za Fort Mc Leod, v mistě, kde také postavil vlastní fort a nazval ji Fort Fork (pevnost Vidlička?). Na jaře pokračoval dál, až narazil na Skalisté hry (Rocky Mountains), podél nichž se trochu vrátil a pak se na radu Indiánů dal po řece MacGregor. Tam se "udělali", kanoe se rozbila (měli jen jednu), ale řeka je vlastně dovedla až na Fraser River, kterou tehdy Alex považoval za Columbia River- tak byla veliká.

Zde odbočil na západ, až se probojoval k oceánu. Ztratili cestou hromadu nákladu, hodně portážovali a museli si postavit novou kánoi z kůry, celých 30 stop (asi 9 m) dlouhou. Pro svůj účel musela být totiž lehká a pobrat deset jeho lidí a dva indiány, kteří sloužili jako překladatelé a průvodci. Celá cesta byla vlastně vítězstvím lidského ducha nad divočinou, nemluvě už o přemlouvání Indiánů, aby s nimi vůbec šli. Když se dnes podíváme na mapu kudy šel, je zajímavé, jaké okliky musel udělat a jak často ho asi držela na cestě jen víra, že se k tomu Pacifiku přece jen jednou dostane. Konečně narazili na řeku, která vedla na západ. Po divoké Frazer River ujeli 240 mil a pak se dali na Blackwater River až na Bella Coola Gorge, kde mu konečně v roce 1926 kanadská vláda postavila pamětní kámen a monument.

NWC se nejdřív o jeho cestu nezajímala, později ale jeho výsledky dobře použila, stejně tak jako konkurenční firma HBC. Výsledky jeho výpravy pomohly propojit Montreal (prakticky na Atlantiku) s oblastí kolem Columbia River, s Oregonem, tedy s Pacifikem a tak otevřely cestu obchodu s Asií. Byly to jeho objevy, které inspirovaly amerického prezidenta Thomase Jeffersona, aby zřídil U.S. Corps of Discovery a vyslal M. Lewise a W. Clarka na podobnou výpravu přes Montanu a Oregon.

O Kanadu se Mackenzie zasloužil i jinak: bojoval totiž také proti amerikanizaci kanadského obchodu. Joseph Frobisher - který první obchodoval až na Saskatchewan River, byl jedním ze zakladatelu NWC a také přítelem Mackenzieho - se přimluvil u prince Edwarda, vévody z Kentu, jinak tedy čtvrtého syna krále George III-ho, aby Alexovi dal rytířský titul. Náš nový Sir se na stará kolena ale vrátil do rodného Skotska, kde se stal lairdem (skotský titul, překládá se jako "lord", v praxi ale spíše znamená majitele pozemků). Zde také skončil svá putování navždy.