Jak se dohodli, tak učinili. Šedivous chodil s biřici po kraji a jak jen někde zaslechli nějaký neslovanský přízvuk, šup s tím cizincem do basy. Brali ovšem jen cizince mužského pohlaví, nebo alespoň ty, co tak vypadali. Když jich tam už měli asi sto, napadlo Šedivousa, že by to jejich malému království třeba mohlo zmírnit cestovní ruch, který byl vlastně jeho jediný zdroj financí - tedy toho království, ne Šedivouse. Při nejbližší zpovědi to také králi vysvětlil: "Těch sto by mělo pro začátek stačit. Musíme už začít s tou soutěží - televize na nás tlačí, první kolo s deseti uchazeči je už příští týden."

Tak se také stalo. Jenže z deseti prvních účastníků jich sedm bylo ženatých a tři zbývající raději volili smrt než princeznu - ani ne tak kvůli ní, ale asi už někdy viděli nějakou televizní soutěž. Jeden z nich dokonce ironicky prohlásil: "Když ji nerozbrečela ani vaše televize, nerozesmutní ji už nikdo." Šedivous tam nakonec musel dosadit jako vábničku jednoho herce, který předstíral, že je cizinec a hlavně nápadník, aby se vůbec někdo další kvalifikoval do soutěže. Bohužel byl ten herec ještě navíc komik, a málem už-už princeznu rozplakal a celý plán by se tak zhatil. Nu a další nápadníci pořád ještě nebyli, ani t aprvní desítka . . .

Král se hrozně rozhněval, jednak na všechny ty cizince, jednak na svého zpovědníka. "Dám je všecky popravit," vykřikoval král a ještě něco horšího, což tu nebudu opakovat, neboť tohle je jen pohádka a mohly by to omylem číst i děti.
"Ale pak nebude nikdo, kdo by si princeznu vzal, nemluvě už o tom, že by nám někdo mohl vyhlásit válku," prohlásil věcně Šedivous. "Stačí, když jednoho z tvrdohlavců převezeme do jiného vězení a vyhlásíme, jako že byl popraven. To určitě u ostatních zabere."

Zabralo. Hlásili se i ti ženatí, protože jim slíbili zaplatit výdaje na rozvod. Televizní soutěž se rozběhla na plné pecky a diváci se kupodivu bavili. To už to tak bývá, když se v televizi objeví nějaké drby z královského paláce nebo hradu. Jenže Kunhůtka se nechtěla těch hrátek zůčastnit: jednak chtěla být hvězdou v Holywoodu, ale ne ve vlastním království, jednak že jí kamerani brali z té horší - ona říkala 'špatné' - strany. A když se pak dala přemluvit a soutěže se zůčastnila, žádný soutěžící ji nedokázal rozesmutnit. Král byl opět rozčilen, domlouval jí, ale říkejte něco pětatřicetiletému děvčeti.

"Ale tatínku," řekla Kunhůtka, "já jsem na vdávání ještě tůze mladá, hehehe," a řehtala se, jako by udělala dobrý vtip. A lidé u televize se bavili - mysleli si totiž, že dělá jen tak fóry, protože to má ve scénáři.

Král s Šedivousem si už málem zoufali, když se podařilo biřicům zajmout jednoho na pohled bohatého cizince, se jmémem Ibrahim Ben Zin. Chodil po kraji v drahém brnění a také jeho kůň s plavou hřívou a čtyřmi rychlostmi byl jistě bratru za pár tisíc tolarů. A stal se zázrak: princezna se do něj na první pohled zamilovala. A i na druhý, na třetí a tak dále, znáte to. Jenže co dělat, srdéčko jí sice tesknilo, ale na pořádný smutek do televize to nestačilo. Chechtala se dokonce ještě víc, jako kdyby měla psotník, znáte to, to se zamilovaným stává.

Ale cizinec - byl to přestrojený princ z Naftového království - si ji vzít chtěl, to zase jo a bylo vidět, že to na něj také přišlo. A tak do té TV kecal a kecal, dokonce i zvýšil cenu ropy, ale princezna ne ane brečet. A tak přemýšlela jak to zaonačit, aby vypadala smutně, aby se mohli vzít. Šla dokonce za babou-léčitelkou, která jí poradila: "To chce trénink, slečinko, musíte doma hodně plakat, ale tajně, aby to nikdo neviděl."

"Ale jak mám plakat, když se mi nechce?" zeptala se kupodivu věcně Kunhůtka.
"Tak to předstírejte, slečno, jako orgasmus, to každá pořádná ženská umí," řekla vědma.
"Ale to taky nejde, já nevím jak, já nikdy slzu ani nevyronila. Mé dětství bylo totiž zcela nenormální, to jest šťastné."
Ale i s tím si stará kořenářka poradila - prodala jí kilo cibule a řekla: "Jen si děvenko jednu rozkrojte a strčte si ty obě půlky do záňadří, nebo co to tam máte, a čichejte k nim."

Nebudu vás déle napínat, Kunhůtka tam pak do reflektorů nádherně zabrečela, až se hory zelenaly. Její vyvolený tedy vyhrál a brzo byla svatba. Sám král pak odvedl svoji dceru k oltáři a radoval se, že se zbavil královského dluhu. A Šedivous dostal nový stereosystém do zpovědnice, kterou pak hned předělal svou tele-zpovědnici na studio CONFESS a odtud pak vysílal nový evangelický pořad 'Bůh tě natřes, bratře' podbarvený heavy metalem.

Jen princ Ben Zin se neradoval. Nejenže zdědil státní dluh, o kterém nic netušil, ale ještě navíc ani na něj neměl, teda na to splácení, abychom si rozuměli. Ani to fešné brnění totiž nebylo jeho a ten plavohřívý kůň mě jen dvě rychlosti - a to ještě musíme počítat i zpátečku.

Protože ale sám pracovat nemohl - byl princ - dělal jen různé nedomyšlené kšefty, které je pak oba ožebračovaly ještě víc. Naštěstí - pro něj - ho napadlo, že by mohl poslat ženu do práce. Princezna totiž měla tři nedodělané ročníky na vysoké aktérské a tak šla opět do televize, tentokrát žádat o místo herečky. "No s tou cibulí to byl dobrý fór, " povídá réža a tak ji vzali do jednoho komického seriálu, kde se musela uchichtávat, ale jen podle scénáře, aby placení diváci ve studiu věděli, kdy se mají smát.

Jenže princezně se už vůbec smát nechtělo. Nebylo už proč - její manžel byl přece jen v něčem pilný a tak jí nadělal plno dětí. Princata se batolila kolem jejich nuzného hradu, křičela a ječela tam ostošest (nebo ostosedum?) a pan manžel se zatím dal na chlast - v čemž si dobře rozuměl se svým tchánem. Scházeli se spolu v podhradní hospodě a bavili se o svých dluzích a nadávali na poměry. A když museli mladí manželé prodat i toho koně, a to ještě i s náhradními podkovami - byly z pravého zlata! - princezna se dokonce poprvé v životě sam od sebe rozplakala. A jak se to jednou naučila, - co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš - tak už jí to šlo dobře.

A brzo plakal i její opilý manžel a s ním naříkal i král otec - pardon, nyní už jen otec. A nakonec se k nim přidal i zpovědník, kterému se rozbil audio-zesilovač a nebyly náhradní součástky. A jestli ještě neumřeli, tak tam pláčou dodnes.