Kominíci nepřinášejí jen ono příslovečné štěstí, ale i změnu. Tak například sáhnete-li si na kominíka, musíte si pak umýt ruku, neboť tato je od sazí. Jenže zkusili jste si už někdy umýt saze mýdlem? Jestli ne, zkuste to, je to legrace k popukání. Asi proto mají všichni kominíci rukavice . . .
Změna přišla vlastně ještě před kominíkem. Protože se ukázalo být naše elektrické topení proklatě drahé, rozhodli jsme se nechat si náš krb - velmi neúčinné zařízení, co se týká tepla - předělat na tak zvaný "insert". Jinak řečeno na kamna, vestavěná do krbu. Nechtěli jsme skončit jako Angličani, kteří mají připálené nosy a nastuzené ledviny. Krb totiž hlavně sálá, což je vcelku příjemné, ale na vyhřívání vedlejších místností poněkud nevhodné. A jiná volba nebyla: plyn tu v oblasti nemáme a nafta je drahá.
Poradíme se tedy s kominíkem, řekli jsme si. To už jsme věděli, že ten náš je opravdu slavný - pracuje dokonce pro kanadskou normalizační komisi CSA v Ottawě. Jak vidíte, stala se z toho věda. Ujistil nás, že insert je vrchol kamnové technologie a že budeme spokojeni. Přišel se svým synem Johnem a zatímco tento pracoval, Marshall - to je křestní jméno našeho kominíka, ne jeho funkce - nám vysvětlil, které dříví používat. Nikdy jsem netušil, kolik druhů stromů v Kanadě vůbec existuje. A hlavně nám řekl, jak topit, co je to "automatika" a podobně. A ještě než John ještě nainstaloval do cihlového komínu kovovou trubku tak, jak si to vyžaduje zákon, ujistil nás Marshall znova, že budeme spokojeni.
Měl pravdu: výtopnost se zvedla asi dvakrát - z toho je vidět, že ani topná technika nezůstala pozadu za těmi ostatními. Trik je v keramickém obložení spalovací komory - ano, pamatuju ještě na šamotová kamna, jak je naše máma vždycky na podzim sama šamotovala - nikdy jsem se to od ní nenaučil. Náš insert má obložení specielní keramikou a jeho železný "strop" je navíc izolován specielním materiálem, něco jako skleněnou vatou, takže se pod horním plátem, rozžhaveným do ruda, spalují ještě zbývající nespálené výstupové plyny. Kamna jsou uložena tak, že zevně vypadají jako normální krb s dvířky a kolem nich (také ještě v krbu) je komora, ve které se ohřívá vzduch. Při malém provozu tento vzduch sám proudí ven, do chladnější místnosti, kterou ohřívá. Požadujeme-li rychlejší převod tepla, zapne se ventilátor a to buď automaticky nebo ručně. Při automatickém provozu se ventilátor zapíná a vypíná tak, aby teplota ve spalovací komoře byla nad určitým minimem, kdy je ještě spalování optimální, tj. kdy teplo v insertu to dřevo karbonizuje na uhlí. Že to pracuje, je vidět z toho, že za 24 hodin spálíme kolem 60 kg dřeva a zbude z toho všeho jen malá lopatka popele.
Rychlost hoření se reguluje vlastně jen přístupem vzduchu - na noc tam hodíme dvě velká polena a ráno v sedm je ještě tolik žhavých uhlíků v popelu, že stačí na zapálení dalšího nového polena. Navíc na dně ještě nechávám malou permanentní vrstvu popele, jako extra tepelnou izolaci. Topíme pochopitelně tvrdým dřevem, které se prodává dvojího typu: t.zv. slabs, což jsou odřezky z pily, krajiny občas smíchané z poleny, tak jak padal odpad při řezání prken, předem nařezané tka, abys e vešly do insertu. Odřezky jsou levné a pomáháme tak odstraňovat přebytečné zásoby jinak neužitečného dřeva - pravda, část se spotřebovává na dřevotřísku a podobně, ale všechno se zpracovat stejně nestačí. Vozit to do papírny nemá cenu, tam už většinou jen recyklují starý papír.
Druhý typ dříví jsou logs, polena, tak jak je známe, vhodná pro opravdu tuhou zimu. Dřevo ovšem musí být tvrdé, to obsahuje až dvakrát víc energie než měkké a také má být "vystárlé", minimálně rok - já je nechávám m uležet dva roky. Nejde totiž jen o výhřevnost, ale zároveň to snižuje škodlivé spaliny, které při nedokonalém spalování, tj. "mladém" dřevu, unikají do komína a ven.
Marshall mě ovšem zklamal - když jsem si ho po roce chtěl objednat na čištění komínu, řekl, že je zaneprázdněn - a že prý si to mohu udělat sám. Ukázalo se, že i v tom měl pravdu. Poprosil jsem souseda Jorgena, aby mi ukázal, jak na to a opravdu, není nic jednodužšího. Koupíte si štětku (nejlépe drátěnou, ne fajbrglásovou), kterou našroubujete na nastavovací tyče, které se opět dají sešroubovat dohromady. A rukavice, jak jsem o nich mluvil, nejlépe bílé, jako pravý kominík. Pak už jen vylezete na střechu a pohyby "jako když se tluče máslo" oškrabáváte štětkou saze, co se v komíně usadily. Ty pak spadají zpět dolů do krbu, takže se doporučuje mít dvířka u insertu zavřená - a neptejte se, jak jsem na to přišel. Nejobtížnější je udržet balanc na komíně, na kterém musíte stát. Protože máme komín jen metr nad střechou, není to takový problém, i když bych se asi při ztrátě rovnováhy skutálel se střechy a spadl ještě dalších 8 metrů dolů na zem. Ale zato je na střeše krásný rozhled - jen naše psina Tara stojí dole na zemi a brečí, že nemůže za mnou.
Jenže co bych tam s ní dělal? Pravda, v Anglii v devatenáctém století používali pro čištění komínů ve vysokých činžácích i malé děti, tam, kam se nemohla dostat kominická štětka nebo koule. Ale i kdyby se dal můj komín čistit psem, kominická hrdost by mi to vůbec nedovolila. A kromě toho, už jste zkusili umýt hodně zasazeného psa mýdlem?