Každou chvíli čteme v novinách, že někdo slezl Mount Everest - čímž se ovšem myslí, že tam vylezl - což si každý myslí, že je ta obtížnější část. Chápete tu ironii? Výstup že je těžší část "slezení"? Ale nejde jen o přeřeknutí . . .

Ano, řekli bychom, že "slézat" dolů vlastně už nic není, ale nemylme se: bez lana je to značně riskantní a jen pár odvážlivců se o to dnes pokouší - většinou jen ti, co si doma zapomněli lano a přijdou na to, až když jsou nahoře. Slézt ledovec, který ještě navíc klouže, to už není žádná legrace a udělat to bez lana, to je prosím něco, o čem se dá říkat vnoučatům - pokud se jich dočkáte při tak nebezpečném sportu.

Že jsem si vybral hned to nejtěžší, to mělo jistě nějaký účel, který jsem ale už zapomněl. Ano, překážek jsem se nebál - však jsem kdysi hodně trénoval, ještě jako mladík v Jizerských horách, jsa člen horoslezeckého klubu "Ještě du k Ještědu" (ano, tato disciplina se nazývá horoslezení, původní název bezslanění nám už sebrali ti, co jsou na srdeční či tlakokrevní dietě a vyhýbají se soli). Párkrát jsem sice spadl, ale alespoň jsem se otrkal, takže jsem si už později mohl troufat padat i s větších výšek. Vždycky když jsem padal, myslel jsem na naše klubovní heslo: "Pátým pádem voláme!" a též na naši sjednocenou tělovýchovu. To vše mi dodávalo potřebnou sílu a když jsem pak dosáhl úspěšného pádu z výšky 14,9 metrů, byl jsem spokojen a dál už jsem netrénoval - pády z patnácti metrů jsou prý už všechny smrtelné. Tento trénink mi také pomohl troufnout si nejen na hory vyšší, ale i oledovatělé. A úspěch se dostavil, ajk dokumentuje tatoi fotka.

Na snímku právě zdolávám ledopád Athabasky na Columbia Icefileds v Albertě. Všimněte si prosím, jak úspěšně popírám gravitaci. Toho jsem dosáhl dlouhým tréninkem, kde se mi podařilo zmenšit zemskou gravitační konstantu g na 0,574. Dále jsem nešel, protože to už bych se v případě větrů vznášel.

Varování: Nezkoušejte prosím tento stunt (nebezpečný kousek) doma - tolik ledu v ledničce nikdy nevyrobíte.