koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ZJEVENÍ JANA ZLATOÚSTÉHO
Esej: MOZAJKA PRO TÁRU   <4>


Příběh, který vám chci vyprávět je o psovi, který mi zachránil život. Vlastně ne, počkejte, chtěl jsem vyprávět o tom, jak jsem mu chtěl na památku udělat mozaiku - ale ne, počkejte - přece jen asi radši začnu od začátku. Máme totiž psa Taru, a je to psina, tedy fena a jak jméno naznačuje, někdy je s ní i legrace. Teda někdy ano, někdy ne. Ne, že by nechtěla poslouchat, ale jelikož se řídí většinou jen svými pudy, chová se někdy jako podivně jako nějaká Doňa Kichotka, ovšem psí rasy. Má totiž neuvěřitelně bojovnou náladu - hlavně tam, kde nemá, tj. proti větším psům - a tím nás dostává do problémů. Naštěstí jí pomáhám a už jsme odštěkali pěknou řadu psů, někdy dokonce i ty, co v řadě nebyli.

Když jsme se na čas nastěhovali do prérií, usadili jsme se v líbezném ůdolí Jížní Řeky Saskačevan, ano, to je prosím celé jméno a k téže řece jsem pak chodil Taru "vyvenčovat" - to se právě většinou dělá venku. Vlastně ani nevím, kdo koho chodil venčit, ale rozhodně vím, kam jsme chodili. Jednou jsme tam padli na bobra - tak vlastně ani tak nepadli, spíše narazili, ale ani to není správný nýraz. Jelikož bobři špatně slyší, byl asi víc překvapen, než my. Tara, ač na vodítku, se na něj chtěla vrhnout, i když byl poněkud postarší a masa asi víceméně tuhého. Navíc línal a jediná pochotka asi mohla být ta jeho placatá oháňka.

Bobr ovšem velmi dobře pochopil kulinářské úmysly Tary, ale místo aby utekl, postavil se na obranu. Cenil ty své zažloutlé řezáky - vlastně hlodáky, že ano - a vypadalo to, že mu jejich počet stačí na nás na oba. Jestli jste někdy viděli třísky z obobrovaného stromu - tada od stromu ohlodaného bobrem, na první pohled byste si mohli myslet, že jsou od sekery, tak veliké jsou. Navíc je kousnutí od bobra asi dost nehygienické, pokud se u kousaní dá o hygieně vůbec mluvit, že ano. Jinými slovy, bobr v mém podvědomí narůstal na nebezpečnosti, zatímco Tara se už bláhově těšila na čerstvé bobří plátky.

Nebudu vás napínat, použil jsem rozkazovacího způsobu, který někdy dokonce i u Tary zabírá, většinou ale jen když se jedná o žrádlo, a to ještě musím už držet v ruce v ruce. V tomto případě jí spíše můj rozkaz rozveselil. Zatím bobr stál a cenil svůj zaječí chrup. Vypadal v tom okamžiku jako opravdový obr-bobr, a Tara ho rozhořčeně a dost nervózně oštěkávala. Já změnil taktiku a místo rozkazu jsem jí už jen žádal, později dokonce prosil, aby toho bobra nechala. Navíc jsem nevěděl, zda kdybychom se k bobrovi otočili zády, by se do nás zbaběle nezahryzl zezadu. Tara se zastavila a začala asi přemýšlet, protože přestala štěkat - všimli jste si, že psi nemohou dělat dvě věci ve stejné době? Tím bobra značně popletla a ten vida, že nás nezastraší, skočil pomalu do vody a odplaval, lépe řečeno odplácal se tím svým velkým ohonem pomalu pryč.

Situace byla zachráněna a já jsem tuto příhodu vyprávěl známým, kteří museli postupně dospět k názoru, že nebýt Tary, tak by nás bobr asi uhlodal k smrti. Čím víc jsme ty druhé a sebe přesvědčoval, že se Tara zachovala jako hrdinka, tím víc se ve mně posiloval dojem, že mi vlastně zachránila život a že bych měl vymyslet něco, aby tento její hrdinný čin nebyl zapomenut. Pak mi někdo poradil: to by chtělo mozaiku, jako se dávala římským císařům.

Vybral jsem tedy její fotku, kde ještě vypadala hodná a roztomilá - a vypracoval jsem čtvercovou mozaiku se sedmdesátipěti čtverečky na každá straně. Nejlépe by se hodila do místní odbočky SPCA, což je spolek pro ochranu zvířat, řekl jsem si tehdá a šel se jich zeptat. Když jsem jim vysvětlil, že Tara zachránila nejen život svůj, ale i můj a možná i toho bobra, zeptali se mě věcně, kolik ta mozaika bude stát. Řekl jsem, že nic, jen prostor, lépe řečeno plochu. Mozaika se prostě v čekárně zabuduje jako mural na stěnu, rozměry asi tak metr na metr. . .
"O ne," řekli mi, "to nelze, nám tady psi škrábou po stěně, to tak leda na podlahu - ale 75 na 75, nebude to moc, 5625 kamínků? To bude zatracená práce to skládat!"

Uznal jsem, že mají pravdu a navrhl jsem tedy mozaiku s kamínky 50 na 50. Pochopitelně jsme musel ubrat nějaké barvy a Tara tam vypadala trochu obhroublá, ale ještě celkem k poznání, dokonce i že je to pes, teda psina. Celý pyšný jsem jim přinesl návrh a povídám, co tomu jako říkají?
"No hezké, hezké," povídali, "ale oni nám tu ti psi občas pošpiní, musíme se zeptat uklízečky, co ona na to." "Kdepak, pane," řekla ta paní, "z tolika spár se to ..... ( ona to ale řekla anglicky, teda jen ....) nedá vyškrábat, musíte těch kamínků udělat míň."

Šel jsem znovu k rýsovacímu - vlastně k malovacímu - prknu a navrhl jsem mozaiku 25 na 25. Pravda, Tara tam už spíše vypadala jako kůň, ale když se na to budou dívat z dostatečné dálky, tak se to ztratí. Hlavně, že je tu dobrá vůle, ta se přece nejvíc ocení a Taře to už taky nějak vysvětlím, nejlépe s buřtem.

Zašel jsem tedy do mozaikářství, abych si nakoupil kamínky. "Jo, milej pane," povídali, "to je moc barev, ty my nemáme, ale kdybyste to udělal 10 na 10, a ubral nějaké barvy, tak by se pak uvidělo, co se dá dělat." Zasedl jsem opět za prkno, ubíral a črtal. A črtal a opět črtal. Výsledek byl potěšující. Pravda, z Tary tam vlastně zbylo jen něco černého a ještě jaksi divně zakroucené, ale co - vždyť Metropolitan Muzeu v New Yorku také jednou měli viset jeden moderní obraz pět let hlavou dolů a nikdo si toho nevšiml. Myslím toho zavěšení, toho obrazu ano - na ten už zatím byly napsány čtyři kritiky - všechny kladné - a jeden kritik si dokonce pochvaloval, jaká je to "originální idea, aby listy se stromu padali směrem nahoru..." Hlavně, že seženu kamínky, říkal jsem si, to je to nejdůležitější . . .

Sehnal jsem. Už cestou se mi sice zdálo, že je jich nějak v pytlíčku nějak málo, ale když jsem je přinesl a spočítal, bylo jich opravdu sto. Dal jsem se s chutí do sestavování. Byl jsem asi ještě jenom v půli, když mi to došlo: celková mozaika měřila pouhých deset krát deset - centimetrů. Co teď? Ubohá Tara už asi také tušila ten debakl, protože se na můj výtvor dívala těma svýma smutnýma očima a pak je vyčítavě stočila na mě. Stálo mi to další uzenku.
"Nu vot," povídám sobáce, "što paděláješ?" Podle jejího výrazu jsme pochopil, že si to asi nesprávně přeložila jako "Co jsem to podělal?"

Zbývalo jediné řešení: použít kamínkly větší - ale je kde vzít a netesat? Konečně mi někdo poradil: proč nepoužiješ kachlíky? Ano, přátelé, použil jsem a pracovalo to skvěle. Zašel jsem do kachlíkářství a zcela suverénně jsem si vybíral: tu 7 od téhle barvy, tam tři od druhé a tak dál. Prodavačka se divila, proč potřebuji zrovna tolik barev do koupelny, tak jsem ji chtěl vyprávět celou tu story, ale vydržela to jen k tomu, jak se ten bobr dal na útěk, což pak učinila také a nechala mě mému trápení.

Všechny barvy jsem nesehnal, musel jsem to rozšířit i o dlaždičky do pisoárů. Šlo mi totiž o to umělecky zachytit právě podobu naší Tary, ne jen tak každého obyčejného psa. Ve spolkové čekárně jsme tím teda vydláždili kout a podařilo se nám při tom rozbít jen čtyři dlaždičky, které jsme hbitě vyměnili - sice za ty jiné barvy, ale zato stejné kvality. Pravda, nikdo dobře neví, co má to umělecké dílo představovat - jeden člověk dokonce nechtěl věřit, že takhle vypadá můj pes - ale všichni souhlasí, že moderní umění není koneckonců pro každého, zvláště to pro psa. Pro všechny případy jsem tedy na to postavil fikus, tak se to trochu ztratí. Zvířata v čekárně sice nejprve dostávala záchvaty, ale později si zvykla a už je to moc nevzrušuje. A to je také dobře - alespoň se to pak nemusí tak často čistit a paní uklízečka se už zase na mě usmívá . . .