koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ZJEVENÍ JANA ZLATOÚSTÉHO
Esej: ZJEVENÍ JANA ZLATOÚSTÉHO   <5>


Stalo se to ve vesničce El Casca, někde ve státě Chihuahua, na západ od Rio Grande - ale nehledejte to na mapě, všechna jména jsem pozměnil. Nuže tady je ten příběh, který mi vyprávěl v El Pasu, když jsem čekal u holiče, toulavý malíř Hans Goldenmund.

El Casco - po česku lebka - je poklidné místo mexických venkovanů, kteří si hledí jen svého, i když ne vždycky legálního biznysu, podle zásady "žít a nechat žít". Pravda, na svoji svobodu si sahat nenechají, ale jinak jsou to lidé mírní, ducha spíše sportovního, o čemže svědčí i název toho místa. To jméno mu vlastně dali jejich sousedé, a sice podle jejich oblíbené tradiční hry zvané cascadero, velmi podobné fotbalu, jenže namísto míče tam používají lebku jednoho z federales, který tam kdysi omylem zabloudil.

V Casce žil i Hans, ale proč, to už mi neřekl. O sobě říkal, že je povoláním malíř a tulák, což v druhém případě bylo rozhodně pravda. Většinou se živil prodejem svých výtvorů, které melancholickým turistům musely patrně nějak připomínat Evropu. Praděpodobně to bylo těmi tituly: "Kanály v Benátkách", "Boulevard v Paříži", nebo i jen názvy "Mariahilfestrasse" či "Unterdenlinden", případně i "Houspůdka zakouřená". Jezdil s nimi - tedy s těmi obrazy - na trhy do města Ciudad Juarez a penize, které tak získal, pak vždy propil v sousedním El Pasu, což právě úspěšně prováděl, když jsem se s ním potkal. Obráceně to dělat nemohl, protože by tolik obrazů v Texasu neprodal, zatímco v Mexiku americkým turistům páchly tou, no - větší exotikou.

Většinou se pak vracel do Casky s prázdnou kapsou a do dalšího výletu žil na dluh, hlavně díky dobrotě majitele místní cantiny, dona Francisca. Tož on vlastně žádný don nebyl, to se jen tak říkalo, protože vesničané ho měli ve veliké úctě, hlavně asi proto, že dával na dluh. Ale i Francisco musel občas Hansovi vynadat, případně mu i zabavit malířské nářadí, aby si přišel ke svým penězům. Každá takové zabavení bylo vlastně znamením, že je čas platit dluh. Vydal se tedy Hans do města, atd.atd. No a když zaplatil, Francisco mu nářadí zase vrátil, atd.atd.

Jednou, zrovna když se Hans pomalu chystal, že možná těch benátských kanálů a eifelovek namaluje víc - protože potřeboval peníze na inspiraci flaškou dobré whisky Jack Daniels - přišel don Francisco a přinesl mu zrovna zase jeho štětce zpět. "Seňor," povídá, "přinesl jsem vám nářadí."
"Dobře," povídá Hans, "už se na to vrhám."
"Ó ne, seňor Hans, mám pro vás jinou práci. Asi víte, že sousedovi Felipovi kdysi shořela jeho casa, jeho dům. Teda ne celý, jedna začazená zeď tam po požáru zbyla. Teď už to Felipe dostavěl a já bych chtěl, abyste mu tam něco pěkného namaloval. Tady máte štětce a když mu to hezky namalujete, já vám odpustím ten váš dluh."

Hans souhlasil, stejně už mu ty ajfelovky lezly krkem a šel se na to teda podívat. Stěna byla opravdu celá černá, ale při bližším pohledu zjistil, že jsou tam nějaké symetrické skvrny, jakoby se tam proklubával nějaký starý obraz. Zavolal si teda Felipa a povídá: "Amigo, to je ještě z té staré malby, co jsi to tam předtím měl?"

"Jakápak stará malba, ta stěna byla vždycky holá a běloučká, jako sníh. Jo, já bych chtěl, abyste mi tam namaloval něco z té Evropy, o které tolik vykládáte, když se opijete. Já tam nikdy nebyl, nikdo z naší vesnice také ne, tak mi alespoň budou závidět."

Hans se tedy dal do práce. Především nakoupil nějaké to odmašťovadlo, aby zbavil stěnu sazí, protože jinak by na to malba špatně chytala. Když to zešedlo, přidal tam ještě nějaké bělidlo na prádlo a šel to zapít. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se vrátil - i po vyčištění na zdi zůstaly ty podivné fleky! A co bylo ještě překvapivější: vypadalo to jako nějaký obličej. Vzbudil Felipa, který si zrovna natahoval o hodinou svou siestu a povídá: "Ty jsi mi říkal, že tam žádná malba nebyla, ale podívej se sám!"

Felipe se pomalu vzpamatoval ze spánku a přicoural se ke stěně, chvíli na to zírá a pak spráskne ruce: "Madre del Dios! To bude San Juan!"

"Co to povídáš, jaký San Juan?" ptal se ho Hans.
"No přece můj patron, seňor, San Juan!"
"A jak se tam dostal?"
"To já nevím, já vím jenom, že vypadá jako můj patron je San Juan, co mi jednou zachránil krávu," upřesňoval Felipe. Hans si vzpomněl, že už ve škole je učili, že existuje pár svatých Janů a snažil se mu vysvětlit, že by bylo dobré vědět, který to je, ale vše marno. Jen jedno bylo jisté: pro Felipa to byl to svatý Jan a basta. Jak se tak bavili, obraz se vyjasňoval a nabýval přesnější podoby. Hans tedy poslal Felipa pro dona Francisca, snad bude vědět, o kterého svatého se jedná. Nevěděl, ale potvrdil, že to byl opravdu San Juan, který Felipovi zachránil krávu a že to vědí všichni ve vesnici a že ho proto udělali svým patronem.

I zašel Hans k místnímu knězi, říkali mi padre Mateo, který prohlásil, že přišel vloni, takže nic od svatém Janovi neví. Co ale ví, je že Felipe by nikdy nelhal. Nabídl se také, že mohou projít list všech svatých Janů, má o tom knihu, snad se z ní něco doví. Bylo to zajímavé čtení, od Jana Apoštola až po Jana Nepomuckého, Jana Slitovníka (který dával chudým) či Jana na kříři, který založil karmelitánký řád. Že by to byl Patron učitelů Jan Baptist de la Salle či Jan z Damašku, kterému usekli ruku za psaní dopisu, ve kterém chtěl zradit město nepříteli? Ruka mu ostatně zase narostla, na důkaz, že byl obviněn křivě. Či Jan Bosco, který založil Salesiány nebo dokonce Jan Berchmans, který prohlásil: "Když se nestanu svatým za mlada, tak už nikdy!"?. SNebo Jan Cantius, který byl dokonce Polák či Jan Fisher, který nechtěl Jindrovi Osmému povolit rozvod? Byl za to odsouzen k rozčtvrcení, kterýžto trest mu Jindra milostivě změnil na rozpůlení a usekli mu pak jen hlavu.

Skončili u svatého Juana Capistrano, který byl velký nepřítel Husitů a Turků,které zřejmě házel do stejného pytle (jen obrazně, pochopitelně). Padre Mateo se za něj přimlouval, neboť měl kdesi knihu o klášteře stejného jména, co dostal od kolegy z Kalifornie. Nemohl ji ovšem nějak najít i dohodli se tedy, že se na to ještě jednou druhý den zeptají Felipa, nakonec i proto, že se chtěl Mateo na ten zázrak podívat, protože to jaksi spadalo do náplně jeho práce, že ano.

Jaké bylo ale Hansovo překvapení druhý den ráno, když obraz nabyl ještě větších detailů a tvář na něm už byla zcela zřetelná. Také kněz byl překvapen a uhodil na Felipa: "Jak jsi přišel na to, že je to San Juan?".
" No jak, podle obrázku!"
"Jakého obrázku?" vyzvídal Mateo.
"No podívejte se sám, padre, někde ho tady mám ." Na rozdíl od kněze také co hledal, našel: byla to pohlednice odkudsi z Voroněže, s ikonou sv. Jana Chrysostoma, neboli Jana Zlatoústého, patrona řečníků a epileptiků. Dal mu ji kdysi jeden ruský turista, který na své služební cestě do Spojených států zabloudil do Mexika a Felipe mu poskytl nocleh. Rus mu pak chtěl platit nějakými divnými penězi, tak si radši od něj Felipe vzal tenhle obrázek, který prý dělá zázraky. Mateo si oddechl. Jednalo se tu o svatého řecko-katolické církve, a ten nespadal do jeho římsko-katolické povinnosti. A zatímco Hans už zatím přemýšlel, jak obraz, který se už úplně vyvolal jako fotografie ve vývojce, také nějak ustálit a zafixovat, Francisco zase snil o větší přílivu turistů do jeho cantiny.

Pochopitelně to museli jít hned zapít. Když se ale vrátili, viděli, že je zle: na obraze se začaly objevovat šedé skvrrny, které se zvětšovaly a zhušťovaly. Netrvalo dlouho a tvář svatého opět začala mizet. Víc a víc se ztrácely jeho krásné a tak mírné rysy, ušlechtilá krása, nejen fyzická, ale i ta duševní. Co dělat? Hans honem běžel do obchodu, sehnat nějaký ten ustalovač. Bohužel neměli - kdo by se ještě dneska unavoval s ručním vyvolávánim fotek? Ani telefonický dotaz u firmy Kodak z místní pošty nepomohl. Prý tam nikdo neměl s restaurováním živých obrazů žádné zkušenosti. "Nejlepší bude, když to vyretušujete ručně," radili mu. Uznal, že to je asi to nejlepší, co může udělat - koneckonců proč ne, vždyť je přece malíř!

Smutně se vracel Hans zpátky, kde ho čekaly ještě horší zprávy. Jak se totiž obraz ještě více zhoršoval, přihrnuli se všichni vesničané, aby viděli ten zázrak, než zase zmizí. Jedna vesničanka, které budu raději říkat Feliz Navidad, aby jí tolik nebolelo, že ji tady jmenuju, dokonce sebrala nějaký hadr a snažila se obraz umýt. Bohužel se jí podařilo víc, než chtěla; celý obraz totiž rozmazala. Celá nešťastná pokračovala dál, než ji rozzuření vesničané odtrhli.

Když tam Hans dorazil, uviděl už jen dokončenou zkázu. Dav byl zrovna připraven Feliz ukamenovat, když dostal Hans nápad. Začal vesničany uklidňovat a řekl jim: "Amigos, vždyť je to přesně tak, jak si to San Juan sám přál. Ukázal se a zmizel. Všichni jste přece viděli, že už sám zase mizel. Nemůžete přece čekat, že vám tady bude tvrdnout pořád, má přece ještě jiné věci na starosti a naplánované zázraky v jiných místech. Jak vidíte, barvy tu ale zůstaly a to je hlavní. A kdo ví, zda to nebyl San Juan, který vedl Felizinu ruku, aby ten obraz dokončila? Koneckonců, možná že to chtěl zase utajit, tak abyste o tom zjevení věděli jen vy. Dokonce to vypadá jako nějaké moderní umění, já vám to za menší poplatek opravím a turisté sem budou chodit stejně, až se to všecko prozradí. No a já budu od toho dělat malé kopie a prodávat jim je. A z každé, kterou prodám, vám dám deset pesos na opravu kostela." To se všem líbilo a ani padre Mateo pak už nic nenamítal proti svatému Juanovi.

Když Hans dovyprávěl, bylo mi trapné nekoupit si od něj alespoň jednu malou kopii toho jedinečného zjevení, i s malířovám podpisem - Hans Goldenmund. Nabízel mi sice ještě plastickou kopii lebky, která opravdu vypadala jako kopací míč, ale tu už jsem s úsměvem odmítl. To Hanse zarmoutilo, protože si myslel, že jeho příběhu nevěřím. Aby mě přesvědčil, vrazil mi do ruky pár obrázků na důkaz pravdivosti svého příběhu, tož jsem je tu poctivě přiložil. Jen jedna věc mě zaráží: čím víc se na ty ně dívám, tím víc se mi zdá, že tam ten Jan Zlatoústý vypadá, jakoby Hansovi z oka vypadl . . .