Asi vás zklamu, když prohlásím, že jsem těch opravdu "kanadských" žertíků zažil za tu řádku let v Kanadě poměrně málo. Tedy já mám na mysli tu trempskou "kanadu", jak ji třeba popisují Žák a Rada v knize "Vzpoura na parníku Primátor Dittrich". To už víc mě jich osobně postihlo třeba v Anglii, mezi umývači oken ve výškových budovách, k jejichž cechu jsem se dočasně připojil. Dělal jsem tam se dvěma Welšany, jejichž největší zábavou bylo podstrkovat mi pod tu - no prostě na židli, ještě než jsme dosedl - zapáleného vajgla. Abych se mohl této doopravdy "neposedné" hry zůčastnit, musel jsem opět začít kouřit - protože kdybych se nezůčastnil, odbory by mě asi vyrazily :-). Daleko lépe jsem snášel dortové hry; bylo to totiž - jak to krásně pojmenoval Čapek v Anglických Listech - ve velkopožírárně u Lyonsů. Hry, za které by se nemusel stydět ani Charlie Chaplin . . .
Ale v Kanadě jaksi ne - vlastně ano, na jeden takový případ si pamatuju, psali o tom v novinách. Bylo to v Dawson City, někdo jim totiž ukradl palec, marinovaný ve whiskey, který si kdysi usekl jeden dřevorubec. Kdo totiž chtěl být členem místního klubu, musel se z té lahve s palcem při té přijímací ceremonii napít. Obsah se tedy musel doplňovat, ale palec zůstaval pořád tene samý, teda až do doby, kdy byl ukraden. Nikdy ho už nenašli a trvalo jim to celý rok, než se zase někdo usek'.
Mezi takové žertíky patří i extrémy v oblasti sexuálního harašení. Abychom si rozuměli: takové harašení, ať už slovem nebo skutkem, je jistě zlá věc a je dobře, že se po tom jde a že se ženy mají na koho obrátit se svými stížnostmi. Ale co byste řekli tomu, když úřady požádaly mého přítele na jedné pláží, aby své tříleté dcerce zakoupil dvojdílné plavky? Ne, to se teda nestalo v Kanadě, ale v U.S.A., kde prý to veřejnost silně pobuřuje (to bylo ještě před Clintonem). I zakoupil jí tedy plavky, které pak nosila celý zbytek dovolené, nic nedbali na její nářky, že jí to pořád "padá a padá". Jindy byl zase žák z druhé třídy vyloučen ze školy, protože se odvážil - nemrava jeden - líbnout svou spolužačku na tvář a neomluvilo ho ani to, že ho o to požádala. Už se ani nedivíme, že se učitel bojí poklepat žákovi pochvalně na rameno; mohlo by se to totiž špatně vysvětlovat . . .
A to nemluvím ani o případech, kdy je obviněný "odsouzen" publikem ještě dřív, než se případ vyšetří. Přeseda (doslova "mluvčí") ontárijského parlamentu, musel dokonce odstoupit, než se obvinění vyšetřilo. Jeho bývalá asistentka ho totiž osočila, že ji sexuálně obtěžkával, pardon, obtěžoval. Podstoupil sice zkoušku na detektoru lži, který ukázal, že nelhal, ale ani to nepomohlo - což je pochopitelné, detektor sice ukáže, když lžete, ale nedokáže, že mluvíte pravdu :-).
Dáma se pro jistotu k testu na detektoru ani nenabídla, ale zato ale rychle oznámila sumu, kterou žádá za odškodnění. Později se novinářům přiznala, že oba měli předtím sex už čtyřikrát, ovšem tehdy ale se svolením dotyčné (nebo dotýkané?). Přiznala to nerada - museli jí to jaksi připomenout, neboť se předtím sama prokecla při výpovědi. Aby to ospravedlnila, prohlásila, že se tehdy sice nejednalo o znásilnění, ale s jejím plným souhlasem to taky úplně nebylo. To je ovšem takový nesmysl, jako kdyby byla jen "tak trochu" těhotná. Jinými slovy: kdo jinému jámu kopá, tak se ucho utrhne.
Teď si představte, že by třeba zavedli detektory lži přímo do parlamentu a každý poslanec by musel po projevu hned "na váhu". To by byla teprve ta prává "kanada", co říkáte?