Autor : ©J.B.Hurych©
Název : DOUBLE ERABLE

Poznámka: Tato povídka z Jansanovy knihy POVÍDKY OD HURONU, kterou si můžete stáhnout zdarma jako zip nebo PDF

Kanadský folklor se sestává z quebecko-francouzských legend, námořnických ( tj. skotských a irských balad) a v neposlední řadě i indiánských historek. Poznal jsem muže, o kterém by se už jedna taková balada mohla napsat . . .

DOUBLE ERABLE.

Vlastně se jmenoval Dennis, Dennis Ernest Montagnard, ale nikdo v okolí ho jinak nepojmenoval než Double-Erable, podle jeho rčení, které často používal. Ale zase ne tak často, to jen když se u něj držel Erable Festival, slavnost javorového sirupu. Přišel k nám z Quebeku a tato slavnost byla zároveň jakousi vzpomínkou na dobu prožitou v La Belle Province. Na začátku dubna totiž vždycky natloukl do těch svých deseti javorových stromů (či kolik jich vlastně měl) pípy, navěsil na ně kbelíky a sbíral jejich jarní mízu, aby z ní pak uvařil sirup. Ty kbelíky vždycky lákaly kluky - plížili se tam navečer a odlévali si z nich do hrnků. Ovšem jen k jejich velkému zklamání - javorová šťáva sama totiž chutná spíš jen jako mírně oslazená voda.

To trvalo asi tak týden: v sobotu ráno brzo vstal, naštípal dříví, připravil kotel, zapálil hranici a vařil a vařil. No a potom nás, sousedy, všecky pozval na tradiční slavnost - něco, co uvidíte jen v Kanadě. Je to totiž taková oslava příchodu jara, obnoveného života a hlavně přátelství. Navečer jsme se tedy všichni sešli u ohně a Dennis nám servíroval "sirup na - ", rozuměj sirup na šunce, sirup na wafflích, sirup na různém pečivu, dokonce i sirup na sněhu - tedy ten sníh byl ovšem už na talíři. A přitom se každého ptal, chce li přidat: "Double erable? Double erable?"

Byl to takový jeho vtip, dokonce zrýmovaný, ale naštěstí už svůj talent dál nerozvíjel. Nu a po jídle nějací hoši přitáhli kytary, Double-Erable oprášil staré housle, které si zapřel podle tradice do pasu, starý Mackenzie zadul do svých backpipes, jak říkají škoťáci dudám, a jeho vnučka Robin, jinak členka kinhuronskéhokinhuronského skotského bandu, rozrachotila bubínek a pak to začlo. Hrálo se všecko: bretoňské oddupávačky, square dances, staré námořnické a také pop i rock. Všichni tancovali, někteří dobře, ti druzí jen jak uměli. Dospívající mládež tančila něco, co se spíše podobalo tanci svatého Víta - no a děti, ty se opičily po všech.

Pak jsme zase všichni zasedli za stoly a pokračovalo se v hodech. Sousedky přinesly každá něco podle vlastního receptu a my jsme to všichni chválili, někdy i po pravdě. Takový pravý potluck to byl, kde každý přinese, co má, podle té staré indiánské tradice. "Potlach" je totiž zimní slavnost, kde se rozdávají dary, někdy i dost extravagantně. Začali to Chinookové u Pacifiku, ale pak se to rozšířilo i sem na východ. U ohně jsme se scházeli všichni: anglos, francophones i ti ostatní, ať už přišli z Asie či Evropy. Byla to taková velká oslava sousedství, ale tohle slovo už ve městech asi nepamatují.

Moje žena Jill brebentila s Dennisem a jeho ženou Janet francouzsky, pardon quebecky. V tom je velký rozdíl, jestli to nevíte - nejen fonetický, ale i politický. Ten hlavně: kanadští frankofóni totiž stále ještě vyčítají matce Francii, že je opustila. My ostatní na to máme trochu jiný názor. Podobně jako jiné země, i Francie totiž tehdy zaplavovala své kolonie většinou jen nežádoucími živly - námořníky, vojáky a chudáky. Také ovšem odsouzence a to za přečiny veliké i menší, jak možná víte, poslali sem dokonce i Manon Lescaut. Jejich stará vlast je tedy nejprve vyhnala a později svoji kolonii odstoupila - pravda, ne ovšem bez boje - Angličanům. Jen svůj jazyk si tu směli obyvatelé "Nové Francie" ponechat a svoji hrdost. No a pak jsme přicházeli my ostatní. Z důvodů náboženských, politických i ekonomických - ale s tím bych vás tu asi jen nudil.

Obě naše dcery se na sirupovou slavnost těšily, ale musím přiznat, že i já jsem se tam bavil. Dennis nás také během roku několikrát pozval na bárbekjú, tedy jako hosty, ne že by si nás chtěl opékat. Měl hrozně rád našeho psa Rockyho, ale nikdy mu neříkal jménem, vždycky ho jenom volal "Chien, Chien!". Bylo to, jako by si ho tím přivlastňoval, protože psa neměl; Janet totiž vlastnila dvě kočky a chien byl prostě non - non. Kromě koček ovšem měla Janet také ráda zpěv a u táboráku byla beze sporu zpěvačkou nejlepší. Znala písně tradiční, jako třeba Mon Pays anebo Evangeline, ale take i moderní, například dvoujazyčně znějící Mon Boy Lollipop.

Měli dva syny: starší, Jean Pierre, studoval na ontárijské universitě v Londonu a mladší, Elvis, chodil zatím jen do šesté třídy. Elvis nám přinášel každý večer noviny a tak jsme si ho pro to jméno pořád dobírali. Naše Sally vždycky spustila na magneťáku Presleyho "Jailhouse Rock", ale Elvis se jen usmíval. Tu klidnou povahu měl asi po tátovi. Ostatně byl na tyhle vtipy zvyklý už ze školy a ani snad už neměl své mámě za zlé, že mu vybrala jméno zpěváka, kterému se její Elvis navíc ani moc nepodobal.

Jak už jsem naznačil, Dennis byl tichý, usměvavý člověk, povoláním učitel. Učil přírodopis, ale jinak se věnoval svým dvěma koníčkům: hvězdám a geologii. Postavil si na zahradě také malou hvězdárnu, aby prý mohl pozorovat stálice a oběžnice, ale já myslím, že hlavně pozoroval nebe nad jezerem. Jednou mi totiž důvěrně oznámil, že viděl létající talíř. Druhý den psali v novinách, že to byl ten ruský sputnik s aluminiovými zrcadly. Byl z toho smutný, ale o to víc pozoroval dál.

Jednou jsme se docela pohádali, kvůli té pláni v Peru, Nazca se jmenuje nebo tak nějak, co tam jsou ty záhadné rovné brázdy, míle a míle dlouhé. Mezi nimi se vyskytují i obrovské obrazy zvířat, tak veliké, že je můžeme vidět celé jen z letadla. Populární teorie, kterou také zastává Dennis, tvrdí, že to byly přistávací ranveje pro návštěvníky z kosmu. Problém je, že se tu po nich ale jinak nic nenašlo. Moje hypotéza - a já prosím podtrhuj, že je jen moje - je taková, že tomu bylo právě naopak.

"Jak naopak?" ptal se Dennis - on je totiž na přírodopisce někdy až moc pomalý.
"No ty ranveje," povídám, "ty totiž sloužily pozemšťanům k odletu do kosmu. Celá jedna civilizace odletěla a už se nevrátila. Proto také po nich nic nezbylo; vzali si všecko s sebou, to dá rozum."
"A kam odletěli?" chtěl vědět Dennis, který se jako každý odborník rád vyžívá ve zbytečných detailech.
"No přece tam, odkud by přiletěli ti tvoji obyvatelé z kosmu," odpověděl jsem naštvaně.
"A proč odletěli?" ptal se dál.
"Já nevím," říkám. "Asi byli tak vyspělí, že jim prostě jejich morálka nedovolovala zabíjet druhé lidi. Protože ale byli obklopeni samými válčícími neandrtálci - kteří sice měli jen oštěpy, ale zato jim zabíjení nedělalo žádné morální potíže - hrozilo jim vlastně vyhubení. A tak se sebrali a odletěli, byla to taková emigrace ve velkém, chápeš? Představ si člověče, celá civilizace odletěla; to je, co? "
"A to se nemohli přestěhovat někam jinam na zeměkouli?"
"Kam?" povídám zoufale."Ukaž mi dneska civilizaci, kde se lidé nezabíjejí!"
"Anebo je ti divoši všechny pobili, než stačili odletět," zamyslil se opět. Tím mě rozčílil.
"Anebo," odsekl jsem, "žádná taková civilizace tu nikdy neexistovala a ty ranveje tam nadělali ti neandrtálci, jak tahali domů ulovené mamuty na večeři!"

Double-Erable ovšem loví UFA jen v noci, ve dne je spořádaným občanem a navíc učitelem, jak už jsem prozradil. Jeho druhé hobby je ovšem geologie. Je to totiž jeho původní profese, vystudoval inženýrství ve Francii, tuším na Polytechnice v Nantes. Pak přišli do Kanady a po delším pobytu v Quebeku se přestěhovali do Ontária, sem na sever, kde se jim už hezkou řádku let docela líbilo. To jen v létě vezme Janet Elvise a jedou k rodičům do Francie, do Lyonu nebo k její sestře do Vancouveru v Britské Kolumbii, tedy buď na východ či na západ, přičemž obě vzdálenosti jsou asi tak stejné. A Dennis si v té době zase vyjede na sever: naloží kánoi na střechu svého landroveru, do vozu hodí jednu kulovnici a dvě brokovnice, zásoby jídla a hlavně geologické kladívko.

Kam až jede, nikomu neřekne. Zato když se vrátí, tak nám vypráví - to aby nás spletl - o Sault St. Marie či Algoma Valley, ale pravděpodobně zajíždí ještě výše na sever, tam, kde silnici přetíná železnice Polar Bear Express. Odtamtud dál už asi cestuje jen po vodě a zbytek pěšky, lesem. Vyprávěl, jak tam několikrát zabloudil - to víte, mapy pro tuto oblast nejsou tak detailní. Jednou si také nalomil nohu a musel po improvizované berli hopsat pár kilometrů ke své kánoi. Proud ho pak zanesl do nejbližší vesnice, kde zavolali doktora. Doktor přiletěl v helikoptéře; nohu, která byla už pěkně zanícená, přesto zachránil a řekl, že měl štěstí. Tedy Dennis, ne ten doktor, abyste rozuměli.

Po návratu mě Dennis vždycky pozve na návštěvu a ukazuje mi své nálezy: ametysty, safíry, polodrahokamy, ale i krystaly ohromné velikosti a nevídané krásy. Ty pecky ametystu, veliké jako dětská hlava či bowlingová, kuželníková koule, pak prodává až za několik stovek, většinou do muzeí či soukromým sběratelům. Dennis má svoje místa, ale nikdy o nich nemluví. Navíc má tuším nějakou tajnou metodu, které vděčí za své nálezy. Nechápu, proč tady v Kanadě nedělá geologa; je to tu ráj pro mineralogy a navíc je to velmi dobře placená práce.

Potkal jsem jednoho takového před lety v letadle, letěl jsem z Huntsvillu, toho dole v Alabamě, zpět do Kanady. Původně prý pracoval pro olejáře v Albertě, ale jak byznys v osmdesátých letech poklesl, odešel do Venezuely. Chvíli tam dělal na naftových polích, ale pak, zlákán zlatem a diamanty, odejel po Orinoku na jih, do pralesa. Kde byl, mi ovšem pochopitelně neřekl a já se neptal. Zato techniku mi popsal dobře: moderní zlatokopové sice už používají kompresory a i jiné mašiny, ale ta konečná fáze je víceméně stejná: drážkovaná koryta, česla a nakonec obyčejná pánev. A hlavně potřebujete hlídače, protože najatí Indiáni dobře znají cenu zlata a jsou velice šikovní při uschovávání téhož.

Měl na krku takový řetízek, pendant s nádherným zlatým nuggetem a v něm zasazený jeden černý a jeden průhledný, zářící diamant slušné velikosti. Se smíchem dodal, že to je jediné, co mu z bohatství zbylo - investoval totiž zlato do pozemků a inflací všecko ztratil. Letěl teď do Ontaria na operaci: zlomil si totiž palec u nohy a nějak mu to tam na jihu špatně spravili. Ne, nebylo to při jeho zlato-kopání v džungli, stalo se mu to ve městě. Šel si totiž po návratu do civilizace k sousedovi zaplavat, skočil do bazénu a nevšimnul si, že tam je málo vody.

"To znám," povídám, "jeden můj kamarád jel na to tak zvané helikoptérové lyžování - znáte to, nahoru se letí helikoptérou a dolů na lyžích či skiboardu - sjel tak bez nehody několik opravdových trháků a nakonec uklouzl v koupelně."
"To samý, pane, já," povídá ten geolog, "já cestoval stovky mil v pralese a nic se mi nestalo, až doma."
"Doma?" povídám, "Vy se tam vracíte?"
"Našel jsem si jiný job," řekl, "dělám teď v hliníkových hutích, pro Němce."
"Ale proč tam chcete zůstat?" ptám se.
Rozpřáhl ruce jako prorok: "Ženský, pane, ženský jsou tam prostě nádherný!"

Pověděl jsem ten příběh Dennisovi a snad ani nemusím podotýkat, že se mu líbil. Ale když přišla řeč na zlato, odpovídal vyhýbavě. Já totiž mám veliký plán, abyste věděli: až budu na penzi, půjdu na sever hledat zlato. Času budu mít dost a penzi malou, takže spojím příjemné s užitečným. Už jsem si také koupil zlatokopeckou příručku, takže můžu dělat chytrého, co se týče nářadí a vůbec těch věci kolem. Dennis mi také poradil vzít si s sebou teploměr, abych poznal, kde je zlato.
"Jak to poznám?" ptám se hloupě.
"No, až budeš blízko zlata, bude dostaneš zlatou horečku!" zachechtal se. Nevím, kde ten vtip sehnal, ale tuším, že se asi mezi gold-diggery používal odedávna.

Skoro všechny národy si zlato velice cení, ale západní civilizace asi nejvíc. Výrazy jako Golden West, golden years, golden girls anebo heart of gold to jasně dokazují. V novinách čteme každodenně cenu zlata, protože milióny lidí ještě pořád holdují zlatému teleti. Prý je to kov, kterému čas nemůže uškodit. Nevím, zda je to pravda: i to srdce ze zlata také jednou dotluče a ruské zlaté zásoby už také pomalu vyschly.

Můj přítel Double-Erable spíše holduje zlatu tekutému. Ne, nemyslím tím pivo, ale právě onen sirup z javoru. Pivo už nepije, je vyléčený alkoholik a born again Christian, tedy znovuzrozený křesťan. O mě žertem tvrdí, že jsem pravý opak: vyléčený křesťan a znovuzrozený alkoholik. Jinak se tu ale o náboženství moc nežertuje: kdo nevěří v boha, je prostě podezřelý. Takový nevěrec musí být jistě schopný pěkných věcí - tedy jako špatných věci, abyste rozuměli. Jinak celkem nezáleží, v jakého boha věříš, Krista či Krišnu; dokonce i ti, co věří v ďábla, mají svá zákonná práva. To proto, že je tu náboženská svoboda a dokonce je to také v ústavě - tedy mám na mysli naši konstituci a ne ústav pro duševně choré . . .

Nějakou dobu jsem Dennise neviděl. Cožpak v létě, to ho stejně neuvidím - jak už jsem řekl, to jezdí pokaždé na sever. Jenomže teď už nastával podzim a Double-Erable se ještě neukázal. Denně jsem večer na procházce se psem sice vídal před jejich domem auto, ale to zase ráno vždycky zmizelo. Do práce, teda do školy ale také nechodil, naše holky ho tam neviděly. Asi přišel o práci, říkali jsme si se ženou, a teď si našel jinou, takže musí někam dojíždět.

Ale mýlil jsem se: auto bylo jeho, ale jezdila s ním Janet. Přivezla ho odněkud ze severu, tedy to auto, Dennis se totiž nevrátil. Našli jen kus kánoe a několik kilometrů níže také jeho plovací vestu. Ano, bylo tam vyšito jeho jméno, podle toho poznali, že byla jeho. Pohřbili Dennise na našem hřbitůvku, vlastně nepohřbili, jeho tělo se totiž nenašlo. Byl tedy pochován in absentia, jen jeho jméno vytesali do kamene a také měsíc úmrtí, den stejně nikdo přesně nevěděl. Jinak majetku mnoho neměl, ani životní pojistku. Z jednoho platu je ale těžko udržovat tříčlennou rodinu a tak Jean Pierre musel odejít z university a dělal někde v Torontu. Později dala Janet dům na prodej a odstěhovala se ke své sestře do Vancouveru. Dům osaměl, ale nikdo ho nekupoval . . .

Po čase si dům rentoval nějaký Holanďan, Van der Houten nebo tak nějak, ale dlouho tam nežil, zase se brzo odstěhoval. To asi také dalo podnět k šuškandě, že v domě straší; ale i kdyby tam nestrašilo, lidé by si určitě už něco vymysleli. A tak byl dům opět na prodej. Každé ráno na procházce jsme se tam s Rockym zastavili a vzpomínali: na oheň, co hořel pod kotli, na děti, co výskaly, na to, jak Dennis šmidlal na housle a sousedi tancovali jako na candrbále.

Dům tam stál opuštěný skoro rok. Potom bylo zase jaro a já takhle vyvádím Rockyho a on mě najednou z ničeho nic táhne k javorům. Žasnul jsem: na stromech byly zase kbelíky a aby byla iluze úplná, slyšel jsem, jak někdo dojatým hlasem volá: "Chien, Chien!" Rocky se rozběhl k domu. Nemohl jsem uvěřit svým očím - před domem stál člověk, který se hrozně podobal Dennisovi.
"Pane," povídám, "toto je soukromý pozemek. Co tu děláte?"
"Me non - Richie, ty mě nepoznáváš?" zeptal se ten člověk. Byl to opravdu Dennis.
"Ty žiješ?" ptám se nevěřícně. Ujistil mě, že ano. "A co ta kánoe a plovací vesta?"
"To je dlouhá historie," řekl, "pojď se ke mně napít vína, já ti to všecko povím."

Co mi pak vyprávěl bylo sice nesouvislé a sem tam i pomotané, ale nakonec to dávalo smysl. Když se tehdy vypravil na sever, smůla ho pronásledovala hned od začátku. Nejprve utopil část bagáže, pak zase všecko namoklo deštěm. A také jeho nálezy nestály za moc. Ukončil tedy své prospektování o týden dříve a těšil se domů. Ale jak sjížděl rapidy, tedy peřeje, ztratil ještě navíc pádlo. To je ovšem to nejhorší, co se může člověku v kánoi a navíc ještě v peřejích, stát.

Probudil se na posteli v nějakém pokoji, ne moc zařízeném, jen pár kusů nábytku a krucifix na stěně. "Podle toho jsem poznal", povídá mi, "že jsem v rukou dobrých lidi."
Usmál jsem se skepticky: mně by v takové situaci kříž asi připomněl pohřeb. "A co se ti vlastně stalo?" zeptal jsem se.
"Přesně to nevím, ale někde jsem musel narazit na skálu, kánoe se rozbila a proud mě asi ještě kus nesl a otloukal o kameny, až jsem ztratil vědomí. Našli mě až dole pod peřejemi. Týden, dva, jsem prý ležel v bezvědomí, ale když jsem se probudil, to nejhorší teprve přišlo: zjistil jsem, že jsem ztratil pamět. "
"To se stává," pravil jsem žertovně, "já ji taky občas někde zapomínám a nevím, kde."
"Ale ne, opravdu," bránil se, "já si člověče vůbec nic z mého minulého života nepamatoval."
"Takže jsi ani nevěděl, kde bydlíš, že jo?" ptal jsem se nevěřícně, ale on jen zakýval hlavou: "Ani to, že mám ženu a děti, dokonce ani svoje jméno jsem si nepamatoval."

"Počkej," povídám, "našlo se kus kánoe a plovací vesta, tu jsi přece měl na sobě, tam bylo tvoje jméno - jak to, že ji odnesl proud?"
"Asi jsem si ji svlékl, než jsem omdlel. Když mi o tom teď konstábl vyprávěl, nedovedl jsem si to vysvětlit."
"Ale počkej," vyzvídám, "jak to, že si hoši od RCMP nedovedli spojit ta dvě hlášení, tedy tvé zmizení a objevení se někoho jiného - jak to, že to nedali dohromady?"
"Oni tam někoho našli?" zeptal se poněkud přiblble, takže jsem se musel zachechtat: "No přece tebe, jestli jsi to ovšem ještě vůbec ty!"

"No oni ale na policii neohlásili, že mě nalezli."
"Cože," nechtěl jsem věřit vlastním uším, "celá vesnice o tom ví a nikdo to neohlásí?"
"No, ona tam nebyla žádná vesnice."
"A co ti dobří lidé?" divil jsem se dál.
"No on to byl vlastně jenom jeden člověk, jen ta žena, co mě našla."
"Která žena? O tom jsi mi nic neříkal," namítám.
"Ale když ty mě pořád přerušuješ a pak jsem celej popletenej . . ."
"No dobře, dobře," uklidňuji ho, "začni teda znova: bylo jednou jedno mizerné léto . . .."
"Ale ty jsi se přece ptal na Louisu," opravoval mě. Bylo vidět, že se o ty kameny asi přece jen hodně potloukl.
"Tak povídej sám," řekl jsem netrpělivě, "jinak se ten konec nikdy nedovím. Jaká Louisa?"

Louisa byla ta žena, co ho našla a pak se o něj také starala. Žila několik mil od nejbližší vesnice. Byla vdova, původem Métis, zrovna jako její zesnulý manžel. Musel jsem ho přerušit: "Métis jsou přece míšenci Francouzů a Indiánů, ale ti žijí hlavně na západě - co dělají na severu Ontaria?"
"Však oni se sem přestěhovali, on byl trapper, lovil do pastí či co a po čase asi umřel - "
"To asi ano, když je ona teď vdovou," přerušil jsem ho.
"Jo, vidíš, to je pravda," přitakal, aniž si všimnul mé ironie. Asi se opravdu ještě úplně neuzdravil, povídám si a bylo mi ho tak nějak líto.

"A co bylo dál?" ptám se netrpělivě.
"No žil jsem tam, ani nevím jak dlouho, prostě až do teďka a protože jsem nevěděl, že mám jinde ženu a děti, tak jsem - "
"Cochon," poplácal jsem ho přátelsky po ramenu. "Vy Francouzi když vidíte ženskou, tak se prostě neudržíte, že jo?"
Zavrtěl hlavou: "Bylo to vážnější. Já jsem se ti, Richie, zamiloval."
"Ale to ona asi chtěla, proto tě nenahlásila," hádal jsem. "Proto ti sundala tu plovačku a hodila ji po proudu, aby si všichni mysleli, že jsi se utopil. Ale jak to vlastně ututlala, že o tobě nikdo nevěděl, ani v okolních vesnicích?"
"No věděli: ona lidem řekla, že jsem její bratranec."
"Ale přece museli tušit, že spolu spíte, ne?" namítal jsem.
"No jistě, ale asi si mysleli, že jsem její milenec z Quebeku, který za ní přijel."

"Ale jak se to tedy všecko -" chtěl jsem se zeptat, ale on mě přerušil.
"Paměť se mi zase začala vracet," vysvětloval, "nejprve pomalu, ale pak úplně všecko. A najednou jsem věděl: že mám ženu a děti, vlastně dvě ženy..."
"Ty jsi se znovu oženil?" ptám se, "ale to je přece bigamie!"
"Ale ne, tak daleko to nedošlo, ona asi věděla už od začátku, že jsem ženatý, nechtěla mě přivézt do trablů."
"Jistě, jestli jsi měl fotky Janet a dětí někde u sebe," povídám. "A než je schovala či spálila, tak si je dobře prohlédla."
"Dvě ženy," zaúpěl, "Mon Dieu, quel horreur!"
Zachechtal jsem se: "Jiný by ti záviděl a ty hned, že je to hrůza."
"Ano, protože v očích božích jsem stejně bigamista," řekl a já musel uznat, že má asi pravdu. "Vždyť já jsem se ti choval úplně jako její manžel!"
"Ten co umřel?" chtěl jsem žertovat, ale nevšímal si toho. "Promiň," omlouvám se, "já jsem zapomněl, že ty jsi ten znovuzrozený křesťan. Teď dokonce dvakrát znovuzrozený," nemohl jsem si odpustit levný vtip. Nedbal na to a pokračoval: "Louisa mě sice pořád přesvědčovala, že to jsou jen halucinace, že vůbec nejsem ženatý a že potřebuji jen víc času, abych se úplně uzdravil."

"Ale jak jsi se tedy dostal sem?" divil jsem se.
"To víš, pořád mi to vrtalo hlavou, musel jsem prostě vědět pravdu. Musel jsem se vrátit. Potřeboval jsem ale kánoi, abych se dostal dolů po řece. Jenže Louisa žádnou neměla -"
" - anebo ji dobře schovala," přerušil jsem ho.
"Tak jsem si udělal tajně takový malý vor, vlastně jen prám a jednoho dne jsem ujel."
"A s tím prámem jsi přejel ty peřeje, jo?" ptám se nevěřícně.
"No ano, to máš lehčí, ten se nemůže potopit ani převrátit, jen se musíš na něm udržet, to je všecko," vysvětloval.
"A byla alespoň hezká, ta tvoje Lou?"
"Mais oui, Lulu byla krásná, mladá, a napůl Francouzka."
"Takže dobře vařila, viď?" ptám se.
"To ne, v tom byla spíše Indiánka, " přiznal. C'est terrible!" zařval najednou jako poraněné zvíře, "já ji pořád ještě miluju!"

"A co Janet, co děti?" vyzvídal jsem.
"Vím jen to, že odjela s Elvisem do Francie a Jean Pierre pokračuje ve studiich v Columbia Brittanique, Kelowna se to místo jmenuje nebo tak nějak," odpověděl.
"A ty?" povídám.
"Nevím, dům mi pořád patří - vlastně Janet, já jsem úředně ještě mrtvej. Ale hezký kámen mi dali na hrob, to jo."
"A ty kbelíky na erable jsi tam dal ty?"
"No jistě, bude přece festival. Zvu vás všecky na neděli, přijdete?"

Byla to oslava veselá, tak jak to má být, když přijde jaro. Dennis hrál na housle, děti skotačily a sousedé a sousedky trdlovali dlouho do noci. Všecko jako by se vrátilo do normálu. Dennis chodil kolem a ptal se, kdo chce dostat přidáno: "Double erable? Double erable?" Jen nám tu jaksi chyběly Janetiny písničky a Elvis, abychom na něm mohli tupit svůj ostrovtip. Rozjařeni jsme se vraceli domů a Jill mi povídá: "To jsem ráda, že jsou zase spolu."
"Jak spolu?" ptám se nechápavě.
"No ona přece přiletí příští týden."
"Louisa?" vyhrklo ze mne.
Má žena se na mne podívala nechápavě: "Jaká Louisa, Janet přece! Ty si už, ty sklerotiku, ani její jméno nepamatuješ?"

Janet se u nás stavila, ale bez Dennise, který prý zase odjel na týden na sever. Čekala pak na něj měsíc - už už se rozhodovala, že se zase vrátí do Evropy, když přišla zpráva, že tam někde nahoře našli jeho zakrvácené šaty, spíše tedy jen cáry z nich. Oficiální zpráva dodávala, že byl Dennis roztrhán dravou zvěří, patrně medvědem. Musel jsem se v duchu smát - tentokrát teda Louisa nechtěla nic nechat náhodě. Bohužel to ale nepracovalo - Janet začala něco tušit a ta dvojí Dennisova smrt jí pořád vrtala hlavou.

Za týden nám oznámila, že se rozhodla ho najít, že už totiž policii nevěří. Ale až ho najde - všimněte si, že neříkám jestli, ale až, protože když si Janet něco vezme do hlavy, tak to taky dokáže - tedy až ho Janet najde, doufám, že k němu bude jeho znovu nalezený Bůh milosrdný. Jinak by pro něj asi bylo přece jen lepší, kdyby ho ten medvěd opravdu roztrhal . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku