Prázdno bylo u stolů. V rohu stál kulečník, trochu zaprášený, ale ještě víc odřený. Pod obrazem staré královny Viktorie dřepěli dva dědci a cosi si spolu drmolili. Něco jen tak o ničem, ale nikdo je stejně neposlouchal.
Se stropu padal kužel nevalného světla, snad proto, aby orámoval místa, kde normálně seděli hosté, stejně tak jako sníh zvenku obsypal celý motel i s tímhle zatraceným barem. Uprostřed místnosti byl kulatý krb, otevřený na všechny strany, ale ten plamen tam jen tak unaveně plápolal, i když hned vedle byla složena pořádná hromada polen a hostinský tam pravidelně přikládal. Na podlaze u té hromady ležel starý, hodně opelichaný pes. Nespal, jen tak na boku odpočíval. Občas zívl, protáhl se a znovu sklesle zplihnul na zemi. Konečně usnul. Do ticha, rozpraskaného jen občasnými jiskrami z krbu, pak zaznívalo jeho chrápání.
Dopíjel jsem už nevím kolikátou sklenici whisky s ledem, a snažil jsem se nemyslet na to, že musím domů, do toho studeného srubu, kde budu zase jen sám. Sám jako tehdy, když mě opustila a sám, jako tehdy, když jsem za ní zajel a marně jí prosil, aby se ke mně vrátila. Což jenom dokazuje, jak je lehké ženu získat, ale jak je těžké si ji udržet. A na to druhé jsem prostě nebyl expert. Nu, co bylo, bylo, tak jsem jen občas usrkl ze sklenice a zapíjel svou nijak zvláštní večeři.
Náhle se pes probudil, vztyčil uši navrch hlavy a oni vešli do dveří. Muž nesl oba jejich batohy a vedl si ji za ruku jako malou holčičku. Šla poslušně, zasněžená jako on, na tváři s výrazem, podle kterého bych ji poznal vždycky a všude. Uměla se totiž těšit ze všeho. Jen ne se mnou, napadlo mě. Usedli a ona se rozhlížela kolem. Hádal jsem, co tu vlastně dělá - možná, že se pletu, že to není ona. Ale byla a jak jsem už řekl, poznal bych ji snad i poslepu. Nedbalým pohledem spočinula na mé tváři, ale dlouho nezírala. Určitě mě nepoznala.
Vlastně mě ani nemohla poznat; tolik jsme se změnil, zestárl a zarostl, a hlavně zchátral. Ne kvůli ní, to začalo mnohem dříve, ten můj chlast. Pak jsem ale na nějakou dobu přestal, to když jsem ji poznal - myslel jsem si totiž tehdy, že začínám nový život, že s ní mi přišel zpět i ten chybící pocit sebedůvěry a jistoty. Nebylo to asi pravda, tedy určitě ne.
A dnes? Smutně jsem se usmál. Všimla si toho a uhladila si rukou vlasy, ještě mokré od roztátého sněhu. Ty krásné černé vlasy, které jsem tolik miloval a tak rád hladil. Ne, určitě si je nerovnala kvůli mně, spíše jen tak ze zvyku. Usmál jsem se, bylo to asi jen takové bolestné zašklebení, protože hned odvrátila oči.
Vyměnili spolu pár slov, ale hned mi bylo jasné, co mezi nimi je. Teda spíše není. Žili spolu asi jen ze setrvačnosti, sedm let je dlouhá doba, zvláště je-li to bez lásky, bez vášně a dokonce i bez hádek. Byli k sobě pozorní, ale jen natolik, aby to žádného z nich nenamáhalo. Byli na to už tak zvyklí, že tu falešnou pozornost už snad ani nepředstírali.
A já, který jsem už chtěl dávno odejít, jsem vám tam zůstal sedět, jako by mě někdo přilepil, jako dítě, které ještě nechce jít spát. Třesoucími se prsty jsem si zapálil jednu ze dvou posledních cigaret. Ty třesoucí se prsty, to mám ještě z doby, kdy jsme nahoře na Hudsonu stavěli elektrárnu - dostal jsem tehdy od transformátoru ránu a nějakou dobu jsem byl v nemocnici. Ostatně netřesou se mi pořád, jen když jsem nervózní, ale to se jistě třesou i vám, jen s tím rozdílem, že vám se třesou asi tak pětkrát míň. Rychle jsem schoval ruce pod stůl, aby to nepoznala a čekal jsem, až se mi to uklidní.
Někde uvnitř se ve mně dral na povrch takový ten ubohý pocit spokojenosti - říkal jsem si: vidíš, nejsi šťastný, ale ona také ne. Později to přehlušil jiný hlas, který ji litoval. A nakonec, jako obvykle, jsem litoval hlavně sebe. "Opustila jsem tě," řekla mi tehdy, když jsem ji konečně našel dole na jihu v Regině, "protože jsem tě měla ráda. Nemá to cenu, bude to pořád mezi námi, musela jsem odejít."
Věděl jsem, na co naráží, ale teď už to stejně bylo jedno. Nějakou dobu to přemáhala, ale trápila se pořád a já jí nemohl pomoci. Začal jsem také znova pít a hodně. To asi urychlilo její rozhodnutí - ale proč mi nedala další šanci, to jsem se nikdy od ní nedozvěděl.
Ten, co s ní teď přišel, je k ní možná hodný, říkal jsem si, ale cožpak jí může někdy dát to, co já? Ten pocit, že pro mě znamená vše? Myšlenky se mi přetrhly, protože pes náhle tlumeně zavyl a vyskočil. Její společník totiž odcházel s batohy nahoru do pokoje a přitom šlápl nebohému zvířeti na nohu. Ona sama zůstala sedět, jen rukavice si svlékla a natáhla ruce ke krbu. Vzpomněl jsem si, jak měla vždycky zimomřivé ruce.
Ano, vzpomínky, vzpomínky - ale vzpomene si ještě někdy ona na mě? Nevydržel jsem to a přistoupil jsem k ní. "Paní je z daleka?" zeptal jsem se. Asi mě považovala za jednoho z místních
otrapů, protože řekla jen spěšné "ano", ale přitom se na mě ani nepodívala.
"Jen tak projíždíte, ne?" pokračoval jsem.
"Ale ne, přijela jsem si sem zavzpomínat; předtím jsem tady bydlela, víte?" Zdálo se, že jako ten sníh, roztávala pomalu i ona.
"Asi se sem moc netěšíte; vypadáte nějak smutně," riskoval jsem. "Asi vás tu nikdo nečeká, že?"
"Ne, nečeká, i když říkal, že mě bude mít nadosmrti rád."
Byla to touha svěřit se, anebo jsem najednou vypadal nějak důvěryhodně? Potěšilo mě to, že nezapomněla. "A kdo je ten nešťastník, smím-li se ptát?" vyzvídal jsem.
"Asi ho neznáte, ale bývala doba, kdy ho tu znal každý. Měl srub na Stoney Creeku. Kdosi mi napsal, že se před dvěma lety odstěhoval jinam."
"Ale třeba ne," řekl jsem rychle, aniž jsem si uvědomoval, že se tím prozrazuji.
Usmála se a prohodila trpce: "Ještě jsi se pořád nenaučil tu hru hrát, Rickie?"
Naráz jsem byl vyveden z rovnováhy. "Tys mě poznala?" zeptal jsem se hloupě.
"Ne," zasmála se, "vůbec jsem tě nepoznala."
"Máš pravdu," řekl jsem, "jen se směj. Jsem nenapravitelný hlupák. Ale nevadí ti, že se s tebou bavím?"
"Proč, Charles odešel spát, je unavený z té dlouhé cesty. a nikdo jiný mě tu už nezná."
"Charles? Žádný Chuck nebo Charlie, jen Charles? Mně jsi nikdy neříkala Richarde," zasmál jsem se také, tak mě to potěšilo.
"Nebuď naivní, kdybych s tebou žila sedm let jako s ním, tak bych ti možná už také říkala jen Richarde. Ale je na mě hodný, vždycky pozorný a korektní."
"A to ti stačí?" divil jsem se.
"Některá žena moc nepotřebuje - když nemůže mít lásku, tak alespoň pocit bezpečí."
"A ten já ti nikdy nedal. Máš pravdu, Cindy. Ale něco hezkého mi pro změnu neřekneš?"
"Vzpomínala jsem na tebe často, Rickie," pravila vážně.
"Já na tebe také. A ještě něco víc: mě ty vzpomínky navíc ještě bolely."
"Nebuď jako malý kluk! Nezačínej zase znova s těmi svými výčitkami. Vždycky jsi litoval jen sebe," odpověděla a já věděl, že má pravdu.
"A proč myslíš, že jsem tu těch sedm let žil jako poustevník?"
Zasmála se bolestně: "Ty a poustevník? A kam se poděla Margot, Jill a ta, no, s tím sladkým jménem - jo, Jessica?"
"Ale ty přece nic neznamenaly, Cindy a ty to víš!"
"Nech toho," řekla rychle. "Zbytečně si děláš násilí, teď už mi přece nemusíš lhát."
Odmlčeli jsme se a pak začala sama: "Často jsem vás srovnávala, tebe a Charlese -"
"No to ti děkuju," řekl jsem uraženě. "A on byl lepší, co?"
"Byl," řekla zcela upřímně, "a vždycky bude."
"Proboha, Cindy," vyrazil jsem ze sebe, "to ani na chvilku nemůžeš lhát? Neprosím se o soucit, ale nebuď alespoň tak krutá. Vím, že mě nemáš ráda, ale alespoň mi to neříkej."
"Křivdíš mi. Mám tě ráda, určitě víc než jeho."
"Když mě máš tak ráda, tak proč se ke mně nevrátíš? Proč neřekneš: přišla jsem zpátky a už tady zůstanu? Nebo se mýlím a ty jsi mi sem přijela říct právě tohle?" pokusil jsem se o vtip.
Přerušily nás jeho kroky. Charles zřejmě nemohl sám usnout a tak se vrátil dolů. Cindy mě představila: "To je Richard, Charlesi." Podali jsme si ruce a chvíli jsme se navzájem prohlíželi. Začalo to být trapné, ale já tu chvíli schválně prodlužoval. "Cindy mi o vás hodně vyprávěla," navázal hovor.
"Mě o vás, taky," řekl jsem kysele, "právě teď."
"Vy ji máte ještě stále rád?" zeptal se. Blbec - napadlo mi - nebo že by byl jen takový prosťáček?
"Ale Charlesi, "obrátila se na něj vyčítavě.
"Promiň," řekl a tu omluvu myslel pro ni, i když se přitom díval na mě a ne na ni. Začal mi být dokonale protivný.
"Nemusíte žárlit, "povídám, "ona mě stejně nikdy nemilovala, i když mi pořád v posteli tvrdila opak," řekl jsem, teď už docela klidný.
Vyskočil jako by ho píchla vosa, ale než mohl něco říci, Cindy ho stáhla zpět do židle. Ani se nebránil - asi věděl, že bych ho klidně přepral. "Rickie," řekla mi, "ty jsi pořád stejný blázen. Jdi a nech nás na pokoji!"
To její "nás" mě dorazilo. Svěsil jsem ramena a pomalu odcházel k věšáku. Zaplatil jsem netečnému
barmanovi a bez ohlédnutí jsem vyšel ven. Sníh mě udeřil do tváře.
Ani nevím, jak jsem došel domů, jen vím, že hustě sněžilo. Cestou se mi to všecko stále převracelo v hlavě a přitom mě to hlodalo, prudce a téměř svíravě, někde tam, kde bylo moje poraněné srdce. Bylo mi jasné, že jsem prohrál, ještě jednou a také navždy. Jen jsem nechápal, proč se musela vracet a šťourat se v ráně, o které jsem si myslel, že se už dávno zahojila. Vlastně to bylo dobře - člověk si občas musí ověřit, že štěstí nás potkává jen jednou a běda tomu, kdo na něj není připraven.
Vešel jsem do mého srubu, oklepal sníh s parky a oživil oheň v krbu. Usedl jsem - teda spíš napůl ulehl - do houpacího křesla a popíjel jsem. Za nějakou dobu jsem konečně usnul.
Vzbudilo mě klepání na dveře. Otevřel jsem je a tam stála ona.
"Přišla jsem ti něco říci, protože je to asi naposled, co se vidíme," řekla.
Pozval jsem ji dál, ale jinak jsem nevěděl, co říci. Posadila se, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Přišla jsem se ti omluvit, že jsem tě tak vyhnala. Ale musíš mi věřit, že jsem tě ráda nikdy neměla a také už mít nebudu." V koutcích jí škubalo, ale smích to nebyl.
"Ale to já vím," řekl jsem, "však i já jsem ti lhal - nikdy jsem tě nemiloval, Cindy, a nikdy už nebudu." Nuceně jsem se usmál, i když mi to trhalo srdce.
Rozhodila ruce a vykřikla: "Ty zatracenej lháři, ty prevíte, ty lumpe! Proč mi to děláš tak těžký?" Z očí jí ukáply dvě slzičky, takové malé, malilinké, ale propalovaly se mi až do duše. Neřekl jsem nic, jen jsem nám oběma nalil víno, zvedl sklenku a prohlásil: "Všecko nejlepší v Novém Roce, Cindy! Pardon - v novém životě! Vlastně jaký nový, vše přece zůstává po staru ty tam, já tady. Máš pravdu, Cindy, jsem lump a darebák. To je všecko, co jsi mi přišla říct?"
"Byl jsi vždycky prchlivý a žárlil jsi jako čert, " přesvědčovala spíše sebe, než mě. "A taky jsi mě bil."
"To mě mrzí, to muselo být v opilosti, Cindy," předstíral jsem omluvu.
"Zase lžeš - víš dobře, že jsi mi nikdy neuhodil. Návštěvy jsi vyhazoval ze dveří, to jo, ale mě sis příliš vážil na to, abys mi ublížil. Teda fyzicky," dodala honem, abych to snad špatně nepochopil.
"Dobře, tak se ti teda omlouvám, že jsem tě nikdy neuhodil. Máš pravdu, škoda každé rány, která padne -"
"A ještě se mi posmíváš!", vykřikla. "Víš ty, co já se nabrečela? Ty si to ani nezasloužíš, ty, ty . . . "
"Jen to řekni, já si to zasloužím," lákal jsem ji. Příliš to připomínalo chvíle, kdy jsme se takto škádlili. Nemohla dál. Objal jsem ji: "Ale přiznej, že mě máš přes to všecko ještě pořád ráda?"
"Nemám!" Tloukla mě pěstičkama a pak se mi vytrhla a jedna rukavice jí spadla na zem.
Rychle jsme ji zvedl a když jsem jí Cindy podával, políbil jsem jí - ještě v kleče - ruku. A pak hned druhou. "Cindy, je to možné? Je to možné, že mě máš pořád ještě ráda, tak jako já tebe? Vždyť já si to nezasloužím, já jsem sice doufal, ale nevěřil, celou tu dobu, já - " Objal jsem jí kolena. Stála nehybně, asi bojovala poslední boj. Nebylo to pro ni lehké, vůbec ne.
A tu mě napadlo, jaký jsem to byl pitomec, celých těch sedm let: že jsem se snažil jen jednou a pak už ne, a to, že jsem se nezměnil, že jsem se nechal odradit tak lehce. Měl jsem se o ni bít a nepřestat, dokud ji nedostanu zpátky. Bylo to, jako kdyby mi někdo kdysi daroval velkou mísu štěstí a já ji upustil na zem a ona se rozbila. Teď, po tolika letech, kdy se mi znovu naskýtá ta příležitost, ji už nikdy nesmím nechat odejít. Srdce se mi rozbušilo.
Maně jsem objal její boky, ale vykroutila se. "Jsi pořád stejný, obyčejný uličník. Kolik jsi jich tu měl za tu dobu, co jsem tady nebyla, co? Pořád si ještě hraješ na svatouška? Ale mě už dneska nesvedeš,
Rusty!" Vzpomněla si tedy i na mou přezdívku - tak mi říkala jen ve chvílích největšího štěstí
- mám totiž rezavé vlasy, které na mě vždy obdivovala.
"Ale svedu, Monkey-cheeks," oplatil jsem jí mou přezdívkou pro ni. Bylo to, jako kdyby se čas vrátil zpátky, jako kdyby těch sedm mizerných, studených let vůbec neexistovalo. Byl to hřejivý pocit. Políbil jsem ji, ale musel jsem si ji trochu přidržet. Pohybovala rty, říkala něco, čemu jsme nerozuměl. Konečně se jí podařilo odtrhnout a řekla: "Tak a dost hry, musím už zase jít!"
Dohnal jsem ji až u dveří. "Ne, nechoď, nesmíš!" Srdce se mi zastavilo. "Prosím tě!"
"Dobře to hraješ," řekla, ale nebyla si už tak jistá, jako předtím.
"To jsem se naučil od tebe, Cindy."
Odmlčela se a pak dodala: "Dobrou noc a sbohem, Rickie!" Hlas se jí zlomil. Znova jsem ji uchopil a objal, jako kdybych ji už nikdy nechtěl ztratit. Zašeptala mi do ucha: "Stejně jseš hroznej lump!"
"Nejsem, ale když nechceš, tak už ti nikdy neřeknu, že tě miluju."
"Dobře uděláš," řekla, "mohla bych ti to ještě uvěřit." Ale už se nebránila, spíše naopak.
Vstal jsem celkem pozdě, světlo už bylo všude. Zavolal jsem na ni z postele, ale neozvala se. Vyskočil jsem a hledal jsem jí. Nebyla nikde. Dokonce i ten její parfém zmizel a ani rukavice si nezapomněla. Začal jsem najednou pochybovat, zda tu vůbec někdy byla. Snad se mi to jen zdálo, snad jsem toho večer moc vypil . . .
Otevřel jsme dveře. Už nesněžilo a od dveří se táhla řada čerstvých stop, až k zatáčce, kde se k nim přidal ještě jiný pár. Vyjímaly se v tom sněhu jako něco neskutečného a obojí se pak spolu vzdalovaly. Mířily zpět do města, jako by chtěly nechat Stoney Creek daleko za sebou.
Tak on si pro ni přišel a čekal na ni až do rána, napadlo mě. Přiložil jsem k ruce k ústům a několikrát jsem zoufale zavolal: "Cindy! Vrať se mi, Cindy!", ale odpovídala mi pokaždé jen ozvěna z hor. A jako na potvoru začalo zase hustě sněžit.