next back Autor : Jan B. Hurych
Název : POVÍDKY OD HURONU
Povídka: Podivná kremace.



PODIVNÁ KREMACE.

Mezi kanadskými učiteli se najde mnoho nadšenců pro poesii a Miss Perkinsová nebyla výjimkou. Své nadšení předávala i svým žákům, ale někdy jí ale sympatie k básníkům zavedly poněkud daleko. Jako například vloni: to vybrala pro děti jako slohovou práci - tady se tomu říká projekt - rozbor básně kanadského barda z doby zlaté horečky.

Robert W. Service žil na počátku dvacátého století, v době zlaté horečky, na Klondyku, nejprve ve White Horse a později přímo v Dawson City. Časem se asi trochu nudil a protože měl nadání, začal psát básně o životě mezi zlatokopy. Začal sbírat jejich příběhy a jeho první kniha poezie, The Spell of Yukon (Kletba Yukonu) vyšla ještě za jeho pobytu ve White Horse. Další kniha básní Balads of Chechako obsahuje známé básně Balada o polární záři a jinou, o seržantu Clancym od Kanadské jízdní policie. Pak následovala kniha Rhymes of Rolling Stones s Písní táboráku a i jinými známými básněmi.

Bylo těch sbírek pak ještě hodně a všechny pojednávaly o životě traperů a zlatokopů, někdy až zatraceně divokém, tak jak nám ho zobrazil Jack London. A některé ty básně jsou hodně realistické, konečně posuďte sami, třeba na tomto úryvku z básně Jak zastřelili Dannyho McGrew (z Kletby Yukonu), u jejíhož překladu jsem se snažil zachovat původní styl:

Naše parta chlapců to dnes roztáčí
v Malamut saloonu,
tancují, chlastají, zpívají, dupají
do zvuku orchestrionu.
Vzadu, kde u karet sedává v rohu
divoký Danny McGrew,
na něj se tlačí svým žhavým tělem
dámička, též zvaná Lou.

Anebo třeba popis samotného souboje dvou soupeřů v lásce, kterého se autor zúčastnil - pochopitelně jen jako divák:

Já padl jsem k zemi a světla zhasla.
Dvě pistole zaštěkly do tmy.
Pak ženská vykřikla a někdo rozsvítil
a na zádech vyrazil pot mi.
Dva mrtví leží tu, prošití olovem:
jeden je Danny McGrew
a druhý svírá v posledním obětí
dámičku, též zvanou Lou.


Ovšem paní učitelka jim vybrala báseň jinou, o které předpokládala, že nemůže nijak kazit mládež. Nazývala se "Kremace Sama McGee" . . .

Sam, který se narodil dole v Tennessee, se rozhodl najít štěstí v kanadském Klondyku. Asi vám nemusím říkat, jaká je tam na severu zima, stačí jen dodat, že pro člověka odněkud z jihu je prostě nesnesitelná. Sam ovšem netrpěl jenom zimou, ale také utkvělou představou, že ho ta zima jednou i udolá. "V takovém případě," pravil svému příteli, "nesnesu, abych ještě navíc ležel ve studeném, mrazivém hrobě. Slib mi kamaráde," prosil básníka, "že mě pak nepohřbíš, ale spálíš." Co měl Robert dělat, slíbil mu to - ostatně ani nevěřil, že to bude kdy potřeba.

Ale netrvalo dlouho a Samova předpověď se splnila. Teď bylo na Robertovi, aby splnil svůj slib. Něco jako vikingský pohřeb, jestli náhodou víte, co to je. Ovšem jak a kde, to byl jiný problém: Sam totiž umřel během cesty. Do Dawson City bylo ještě daleko a kolem dokola nebylo dostatek dřeva na pořádnou vatru. A tak museli pokračovat dál, pořád dál a dál tou polární lednicí. Nejhorší byly večery: tichá noc, osvětlená polární září, u ohně Robert (báseň je psána v první osobě) a kolem něho kruh jejich saňových psů, vyjících do noci smuteční píseň za ubohého Sama, ztuhlého a přivázaného opodál na saních.

Tak cestovali několik dní, až dojeli k jezeru Lebarge, kde ležel v ledu zamrzlý vrak jakési bárky, kdysi pyšně zvané "Alice May". Zde to bude, rozhodl se Robert. Uložil Sama do kabiny, do které předtím nanosil vytrhaná palubní prkna, zapálil hranici a zvenčí zavřel dveře. Chvíli pozoroval, jak zevnitř stoupá hustý, černý kouř. Pak mu to však přece jen nedalo, otevřel dveře kabiny a co vidí: uprostřed té rozžhavené pece sedí Sam, docela si v tom vedru medí a rozšafně vykřikuje: "Teda řeknu ti, že od té doby, co jsem opustil Tennessee, jsem se takhle pořádně ještě neohřál."


Což o to, my dospělí si takové věci umíme odfilozofovat, ale děti hned nepochopí, kde končí skutečnost a začíná fantazie. Jen jeden z žáků, Robbie, hned od počátku pochyboval, že se to stalo opravdu tak, jak je to v té básni popsáno. "To nemůže být, " povídal svému kamarádovi Barrymu, "Kdo to jakživ slyšel, aby se takhle dal rozmrazit zmrzlý člověk!" Na to mu ovšem Barry odvětil, že v Kalifornii se lidé nechají zmrazovat, aby mohli být později znovu oživeni.
"To jsem také slyšel," souhlasil Robbie," ale to se pak musí dělat hrozně pomalu a hlavně ne přímým ohněm."

"Ale kdepak pomalu, to by se zatím ten nebožtík úplně rozložil," tvrdil Barry - teda on řekl něco horšího.
" Ba ne, to se musí dělat rychle."
"Rychle?" vykřikoval posměšně Robbie, " to by se jenom spálil!"
A tak se hoši hádali, až na to skoro doplatilo jejich přátelství. A pak najednou dostal Barry nápad: udělají pokus - pochopitelně na zvířatech, vědci to přece vždycky dělají na zvířatech - a ten, kdo bude mít pravdu, dostane od toho druhého pět dolarů. A na tom se konečně oba dohodli. Kde ale sebrat nějaké zmrzlé zvíře?

Barry sice navrhoval, aby chytili kočku a zavřeli ji do lednice, ale Robbie mu to vymluvil, protože kočka patřila jeho sestře Floře. A navíc bylo nutné, podle jeho názoru, aby to zvíře bylo zmraženo "přirozeně". Nějakou dobu nevěděli, co dělat, ale nakonec objevili na poli zmrzlého zajíce, kterého ještě nenašla místní liška a to samé odpoledne také Robbieho rodiče odjeli do města. Hoši okamžitě přikročili k experimentu. Za bárku posloužila stará psí bouda. Problém ovšem byl, že u boudy byla uvázána jejich fena Bonnie, Robbieho věrná kamarádka a vlastně jediná živá bytost na farmě, které si mohl vždycky postěžovat, například na školu a podobně.

Pravda, Bonnie byla přivázána na řetěz k oné boudě, ale naštěstí byl řetěz dost dlouhý a tak mohli psa přivázat ještě za obojek provazem hned vedle ke stromu, podle jejich odhadu dost daleko od jejich "krematoria". Uložili do boudy zajíce, nanosili kolem hranici dřeva a zapálili ji. Ale dřevo bylo mokré a tak jen čmoudilo hustým, bílým kouřem. To se Barrymu nelíbilo - dým přece musí být černý, jako v té básni, jinak to nebude pracovat! Přivalili tedy z blízké stodoly ještě sud s vyjetým olejem, trochu oleje odlili do láhve a polili tím hraničku. Ale olej začal hořet nějak rychle, hranice vzplála a plameny z boudy vyšlehly do výšky. Oba chlapci zděšeně prchali do bezpečí. Také nebohá fena se lekla, utrhla se od stromu a utíkala od ohně. Za ní ji ovšem poslušně následovala i její bouda, přivázaná na řetězu, který byl pořád pevně přikován k jejímu obojku.

Vyděšená Bonnie si našla jediné útočiště, které tam viděla, totiž právě tu blízkou stodolu. Vběhla tam a chvíli se tam motala, ale když viděla, že ji oheň pronásleduje i tam, vyběhla zase ven a hořící bouda opět vesele za ní. Konečně vběhla do potoka, kde se řetěz nějak zachytil pod kámen, vytrhl se ze skoby, která ho poutala k boudě a šťastná fena byla zachráněna. Bouda sice ještě chvíli hořela, ale brzo nato zhasla. V té době už ale také hořela stodola, kde od boudy chytlo seno. Chlapci zděšeně pozorovali ten velký táborák, o hodně větší, než jejich rodiče zapalovali na státní svátek, zvaný Canada Day.

Oheň byl sice vidět do daleka, ale přesto trvalo dost dlouho, než si ho všiml děda ze sousední farmy a zavolal hasiče. Také hasičům to chvíli trvalo, než si zjistili, zda farma skutečně patří k jejich revíru nebo naopak k sousednímu, ale to už stodola vlastně dohořívala. Naštěstí nic jiného nechytlo. Byl to slavný požár, záběry ohně byly nejen v krajské, ale i v provinciální televizi. V místních novinách vyšlo i několik článků, jejichž názory se ovšem lišily, podle toho, jak se v nich vyjadřovaly ty či ony složky obyvatelstva: řidiči náklaďáků i kovorolníci, prodavači suvenýrů i členové místního loveckého spolku. V jednom se ale všichni shodovali, totiž že je třeba zvýšit bdělost a ostražitost. Asi proto, že to nic nestojí a nezvýší to obecní daně.

A tehdy si představitelé národa Huronů z blízké rezervace vzpomněli, že na místě stodoly kdysi stávalo indiánské pohřebiště a hned žádali náhradu škody. Místní historik ale prokázal, že se jednalo o pohřebiště ne Huronů, ale naopak Irokézů, kteří se, jak známo, zasloužili o vyhlazování Huronů - a tak k finančnímu vyrovnání nakonec nedošlo. V novinách pak vyšel článek s fotkou náčelníka Huronů a velitelem místních hasičů, Fire Chiefem, jak si oba podávají ruce, s rádoby vtipným podtitulkem "Chief to Chief".

Odběr místního tisku vzrostl a masová media to vyhrála na celé čáře. Horší to bylo s těmi ostatními: oba chlapci byli veřejně napomenuti a Robbieho rodiče se dosud hádají s pojišťovnou, tvrdíce, že jejich pes se klasifikuje jakožto "přírodní katastrofa". Nebohá Miss Perkinsová pak dostala od ředitele výstrahu, aby v rámci slohové práce nenaváděla děti k zakládání požárů a raději se držela učební osnovy. To ona pak také učinila a jediný požár, na kterém později ještě měla nějakou vinu, byl oheň v srdci jejího snoubence, učitele matematiky - tudíž požár naprosto neškodný.

Přesto z této příhody vyšly jasně dva vítězové. První byl sám básník - oba hoši totiž hned druhý den prohledali ohořelou psí boudu, ale po zajícovi ani stopy. To bylo pro Barryho důkazem, že zajíc rozmrzl, oživl a utekl. Robbie se ale tvrdě bránil: rodiče mu totiž za trest snížili kapesné a tak mu bylo líto zaplatit Barrymu jeho výhru. Tvrdil naopak, že zajíc jistě shořel na prach, tak jak se to při kremaci stává. Barry ovšem na něm chtěl důkaz, že popel v boudě je zaručeně popel zaječí, a tak se pořád hádali a nic nevyřešili. Báseň může tedy klidně dál napínat okouzlovat a čtenáře, což ovšem může každého básníka jen těšit.

Druhým vítězem byla samotná Bonnie. Kdyby si totiž chlapci dali práci, našli by ji vzadu za stodolou, schovanou pod traktorem. Ležela tam zcela pokojně, dokonce se i usmívala a na zemi před ní ležela hromádka připálených zaječích chlupů . . .