Mohlo by se o mně říci, že jsem rozený povídkář, takový ten storyteller, ale nemylte se, jinak se živím tím, že vyrábím
starodávný nábytek Nu abych pravdu řekl, on vlastně není starodávný, on jen tak vypadá, ale to snobům nevadí a jak známo, za patinu se hodně platí, ať už je pravá nebo falešná. Kdybych ovšem řekl, že jsem povídkář povoláním, bylo by to také pravda, protože se mi někdy zdá, jako bych byl k tomu
povolán. Ovšem ne jako se povolává na vojnu, ale takovou tou vyšší mocí, jestli víte, co mám na mysli. Mocí daleko vyšší, než je ta vojenská, pokud je to vůbec možné.
Prostě mi to nedá a musím vyprávět. Takové ty příběhy ze života a o životě, ale poučení k tomu nedávám, to už si musí každý najít sám. Návody se mohou přikládat jen k takovým věcem, jako je mechanický otvírač konzerv - a navíc k nim ještě dostanete záruku. Já k mým příběhům žádnou záruku nedávám. Už proto, že život sám je někdy daleko zamotanější, než bych to kdy dokázal vymyslet.
Lidé mé příběhy většinou poslouchají rádi, jen někteří moji přátelé jsou tím poněkud unaveni, protože je slyšeli už několikrát. A zatímco já stárnu a už si
nepamatuji, kdy jsem komu co vykládal, moje žena má tu nevýhodu, že má paměť dobrou a ví dokonce přesně, kolikrát jsem jí co říkal. Je ovšem možné, že také trochu hřeší na to, že já si to
nepamatují. Ti, kterým se mé povídky líbí, si v nich většinou najdou, co v nich hledají, někdy i sebe sama - jiní se v nich naštěstí nepoznají, tedy naštěstí nejen pro ně, ale často i pro mě, že ano. Třetí kategorii mám nejraději: to jsou lidé, kteří to prostě berou jen jako druh zábavy.
Vyprávěčství je ostatně velmi stará profese, ještě z dob, kdy se autoři nebáli číst svá díla před publikem. Z dob, kdy
minnesaengři chodili hradu k hradu a pokud zrovna netrápili svou loutnu nebo srdce paní domu, vlastně hradu, vyprávěli i ty nejnovější drby. V některých zemích se dodnes shromažďují lidé na tržištích a poslouchají zkazky nebo falešná proroctví. Moderní země jsou trochu dál: ty na to mají parlament.
Jako všichni vypravěči, já se svým vyprávěním i bavím. Rád se totiž sluním v paprscích obecného zájmu a někdy i obdivu. Věty jako: "Kam na to
Tome chodíš?" nebo: "Já znám taky jeden příběh, ale já bych to tak neuměla povědět", nejsou sice výrazy profesionální kritiky, ale zato polichotí mému ego. Vždyť i sama velká historie se vlastně skládá jen z mnoha malých historek.
Betty Hopkins mě tuhle zastavila, jestli bych nechtěl udělat něco užitečného, ovšem jako dobrovolník, rozuměj zadarmo. Betty je moje dobrá známá a já jí prostě nemohu říci ne, tak jsem jen přitakal a pokrytecky dodal, že většina dobrých skutků se stejně dělá zadarmo. V duchu jsem si ovšem řekl, že ty ostatní - ne už tak dobré skutky - jsou zase dobře placené, což také
není k zahození. Nahlas jsem se jí ale jen zeptal, co tedy na mně chce.
"Mám takový nápad, Thomasi,"- ona mi nikdy neřekne Tome - "v městě je totiž ústav pro nevidomé, znáš ho, jmenuje se to Holy Mary's Court, jsou tam většinou lidé starší a pro zábavu tam mají jen televizi, ale to víš, většina filmů jsou ty action movies, pořád se tam něco hýbá, ale málo mluví, takže radši poslouchají rádio, ale to víš, ty doby, kdy ještě v rádiu dávali detektivky, tu už jsou dávno pryč," . . . a konečně udělala tečku, aniž by řekla, o co jde.
"Takže ty myslíš, že já bych svými povídačkami mohl provádět takou tu zábavu, entertainment, ne?" ptám se jí přímo, protože jinak by Betty mluvila ještě celou hodinu.
"No právě a navíc jsou ty tvoje příběhy i poučné, " řekla lstivě a podívala se na mě těma svýma velkýma černýma očima, kterým nedovedu nic odepřít. O čemž ona, mimochodem, velmi dobře ví.
Zašel jsem tam hned ve čtvrtek. Paní ředitelka ústavu mi nejprve dala pár dobrých rad. "Víte," povídá, "jejich svět je jiný než náš. Někdy je daleko menší, jindy zase tak veliký, že jim naše starosti připadají jaksi - no malicherné. Někteří z nich, většinou ti slepí od narození, už prošli všemi stupni samolítosti a na svůj stav si nějak zvykli; jiní jsou ještě pořád citliví na některé výrazy, většinou s nevinným obsahem, jako třeba 'to bys koukal' nebo 'podívej se, člověče', 'to jsem ještě neviděl' a podobně.Na to si dejte pozor. Jindy je to horší: tak třeba mluvíte o svých dětech a zmíníte se, že máte u sebe fotografii - a oni naráz vědí, že tu fotku vlastně nikdy neuvidí. Zažili jsme to tu všichni a při troše opatrnosti se tomu už umíme vyhnout."
"Jiná věc je," pokračovala, "když popisujete detaily, to mají všichni rádi. Jak jinak bychom jim mohli vysvětlit, o čem mluvíme? Víte
například, že děti, co se narodily slepé, nemají představu, co je výška a musíme je hlídat, aby nevypadly z okna? Jindy je to spíše žertovné: jakýsi mladík se mě zeptal, proč se na hodinkách nosíval přívěsek. Ach tak, řekl radostně, když jsem mu to vysvětlila, ony se nosily hodinky na přívěsku!" Vzpomněla si náhle, že něco má na programu a podívala se na svoje hodinky. Řekla jen: "Tak už běžte!" a popřála mi good luck.
Seděli tam všichni v první řadě, ale bylo jich asi tak jen šest, sedm. No nazdar, povídám si, velký zájem o mě tady není, ale možná, že je to tak dobře. Normálně totiž trému nemívám, ale tady jsem ji měl. Nejprve jsme se navzájem představili, to abych si mohl zapamatovat jejich jména. Nemáte-li totiž oční kontakt, musíte je vždy oslovit jménem, jinak by nevěděli, ke komu z nich mluvíte. Naštěstí jsem ještě tak daleko nebyl, mluvil jsme ke všem a k nikomu. Je to takový divný pocit, když všichni na vás upírají oči, aniž by vás viděli, aniž by zase vám ty jejich oči vůbec něco říkaly. Nikdy předtím jsem nevěděl, jak dalece se oční komunikace zúčastňuje naší řeči, když s někým mluvíme.
My "vidomí" jsme totiž už tak zvyklí na tu oční "mluvu", že bez ní ani nemůžeme být. Z tváří druhých umíme vyčíst jejich pocit - radost i smutek, často i to, co si o nás myslí. Vyprávím-li něco žertovného, stačí mrknout levým víčkem a lidé pochopí, že jde o vtip. Někdy se naopak při žertu tvářím přehnaně vážně a lidé se mohou popukat, jak je to tím právě o to víc směšné. To vše mi teď chybělo. Nevěděl jsem, jak se na ně, jak se říká, napojit.
Pak mi to napadlo: je to tak prosté - stačí přece zavřít oči a je to. Jenže není; najednou mi při tom hromada věcí chyběla. Ovšem zase se mi zjevily jiné, co jsem dříve neviděl. Jako bych spatřil nový svět, svět bez obrazu, ale zato plný slov a pocitů. Jako kdybych předtím nikdy neznal pravý význam některých výrazů - vždycky jsem je vlastně vnímal jen jako nějaký konkrétní předmět či obraz. A ty výrazy mě teď napadaly samy od sebe, někdy mělo jedno slovo větší smysl, než celá věta.
Jiná slova zase zněla prázdně, příliš všeobecně, dutě. Zkuste to, když někdy mluví v televizi nějaký politik, zavřete oči a poslouchejte - a hele, vždyť on vlastně nic neříká! Příliš se normálně necháme unášet jeho gesty, úsměvy, kravatou nebo co já vím. Také mě to zavírání očí pomohlo: poprvé jsem vlastně slyšel také sám sebe. Nejprve jsem se nepoznával, ale za několik okamžiků jsem se našel a rozjel jsem to naplno, tak jak to umím. Protože, jak už jsem řekl, vyprávím také - a někdy hlavně - pro sebe a kvůli sobě.
Jmenovala se Brenda. Kolik jí bylo let, to nevím a jak vypadala, to ani není důležité. Byla z těch, co předtím viděli, ale později ztratili zrak. Říkám ztratili, ale to není správný výraz. Většinou něco ztrácíme z neopatrnosti či nedbalosti: zapalovač, tužku, prostě věci, bez kterých se jinak můžeme celkem dobře obejít. Brenda o zrak přišla a to při autonehodě. Potom ještě přišla o svého snoubence - brzo potom ji opustil: nějak zapomněl, že se na podzim měli brát. Anebo právě že nezapomněl.
Přežila to. Dokonce ho i chápala. Později se sice vdala, ale manžel jí brzy zemřel. Přežila i to. Děti neměli a tak se přestěhovala k rodičům, kde žila do té doby, než zemřeli. Pak ji přivezli sem k Holy Mary, kde žije - lépe řečeno přebývá - už pár let. Až jsem jí záviděl, jak byla pořád veselá a milá. Kde proboha pořád brala tu dobrou energii? Snad to bylo náboženstvím, snad jen proto, že prostě měla ráda lidi.
Také mě si zamilovala. Byla to velká štěbetalka, skákala mi pořád do vyprávění, neboli, jak se to často říká, byla "rušivý živel". Ovšem já se na ni proto zlobit nemohl. Právě naopak: když pak někdy postonávala a nepřišla mi naslouchat, hrozně mi chyběla. Naučil jsem se totiž té její všetečnosti - jiní by řekli "zvědavosti" - využívat při svých vyprávěních. Vždycky mě totiž předbíhala a hádala, co bude dál. Někdy to uhodla, někdy ne - teda častěji ne. Tím, že to neuhodla, přispívala ovšem k napínavosti příběhu. Já sám totiž nikdy neodhadnu pravý okamžik, abych zastavil, odbočil a tak napínal své diváky. Ovšem kdyby ale bývala častěji uhodla konec příběhu, byl bych tam býval jaksi nadbytečný, ale toho jsem se u ní nemusel bát.
Pak jsem ji začal podezírat. To když jsem zjistil, že začíná "neuhádat" častěji a častěji. Chtěla mi asi udělat radost. Jenže já přijal její hru a začal jsem zase přiznávat, že něco uhodla a podle toho jsem pak ale měnil konec příběhu, který pak ovšem zase neuhodla. Byla z toho celá nešťastná, než pochopila, že i mé strany je to jenom hra. Pak jsme té hry ale nechali, příběhy se totiž stávaly příliš zamotané a ostatní posluchači se v nich nevyznali a nakonec ani my dva ne.
Hrozně ráda měla povídačky "s poučením" - ostatně o to se já snažím ve všech svých příbězích. Pochopitelně měním místa a jména osob, ale jelikož jsem ty příběhy slyšel od druhých nebo sám prožil, zní všechny poměrně věrohodně. Říkám "zní", protože je to moje publikum u
Holy Mary posuzovalo hlavně podle mého hlasu a dobře poznalo, když jsem zaváhal nebo se snažil něco vynechat. Byli to dobří posluchači: poznali, když jsem byl v dobré náladě anebo zase když jsem byl unavený. Uhodli, co jsem měl rád nebo co mě bolelo. Přesto mi trvalo dost dlouho, než jsem to pochopil a snažil jsem se - teda hlavně ta moje trápení - před nimi maskovat, ostatně bez velkého úspěchu.
Také si mě oblíbil, a já jeho, starý Ken McDonald. Ne, nevlastnil žádnou z těch proslulých
hamburgrových jídelen, kde se konzumuje potrava jako na běžícím pásu. Ani se nějak moc neproslavil jinak, byl prostě jeden z té skupiny stotisíců Mac Donaldů, MacDonaldů či McDonaldů, co žijí po světě a docela dobře se mezi nimi ztrácel. Jednou mi vykládal, jak kdysi seděl v čekárně u zubaře a když sestra vyvolala jeho jméno, zvedlo se jich hned pět. Celosvětový klan Donaldů je početný a navíc velmi plodný, takže se vůbec nemusíme bát, že by někdy vyhynuli, tak jak to třeba hrozí - prý - delfínům.
Ken, vlastně Kenneth, býval kdysi učitelem historie a často mě svými detailními znalostmi i dost udivoval. Například když prohlásil, že jedním, kdo měl zásluhu o výzkum Kanady, byl Čech. "No přece
Rupert," dodal, asi aby pomohl mé paměti, "ale vy jste mu asi říkali Ruprecht, ne?" A když má paměť pořád nezabírala, dodal: "No princ Rupert, syn královny Alžběty české, zimní královny!"
"Ale on přece nebyl původem Čech," vzpomínal jsem si.
"To je pravda," uznal Ken, "jeho otec byl vlastně Němec a Alžběta byla dcera anglického krále Jakuba - jinak ale Skota," dodal hrdě, jako kdybych zrovna tohle nevěděl. "Fridrich byla ale český král a jeho syn měl tedy českou příslušnost. Navíc se Rupert narodil v Praze a nějakou dobu se dokonce uvažovalo, že bude
prohlášen následníkem na český trůn, který pak ale připsali na jeho staršího bratra, Fridricha Jindřicha. Dlouho si ale nezakralovali, i když se jeho matka nadosmrti i v cizině nechala titulovat jako česká královna. Jestli tohle nedělá z Ruperta Čecha," rozčiloval se Ken, "tak to už nevím!"
Chtěl jsem mu vysvětlit, že k tomu, aby byl někdo Čech, je potřeba trochu víc, ale neřekl jsem to. Jednak jsem neměl to srdce a navíc mi jeho zájem o české dějiny lichotil.
Ale vlastně má pravdu - řekl jsem si. Jak to, že se to tak dlouho tutlalo? Vždyť to byl vlastně první český emigrant! Hned jsem se také rozhodl, že si o tom světoběžníkovi něco přečtu.A bylo toho dost. Po neslavném odjezdu královské rodiny z Prahy žili v Holandsku a nějaký čas pobyl i u strýce Karla I. v Anglii. Když trochu vyrostl, třicetiletá válka byla ještě v plném proudu a tak dostal svůj vlastní pluk. Bojoval na straně Švédů proti Habsburkům, byl však zajat a vězněn v rakouském Linci. Později byl konečně propuštěn a odejel do Anglie pomáhat svému strýci králi
Karlovi I proti Cromwellovi, to už jako vrchní velitel kavalerie. Svými taktickými vědomosti a osobní odvahou vyhrál královské straně několik bitev. Jenže právě tyto vlastnosti zase chyběly králi, který válce nerozuměl a kromě toho byl dvorními politiky víc a víc odtrháván od svého synovce. Král začal prohrávat jednu bitvu za druhou, což ho stálo nejen království, ale nakonec i hlavu.
Rupert odešel za hranice, kde se k němu připojila část anglické flotily a jako královský privatýr - rozuměj pirát v královských službách - přepadal Cromwellovy lodi a tak pomáhal Karlovi, synovi popraveného krále, jinak teda svému bratranci, k penězům, které tento - také už v emigraci - nutně potřeboval. Po smrti Cromwella si Angličané povolali prince Karla zpět a prohlásili ho králem, Karlem II. Jeho vláda pak byla jedna z nejlepších v dějinách Anglie, takže si vysloužil titul
good king Charlie. Rupert se stal admirálem králova loďstva a bojoval ještě ve válce proti Holandsku, ale později se stal velitelem windsorského zámku a věnoval se už jen vědě a inženýrství. Král mu také dal do správy celou polovinu Kanady, tzv. Rupert's Land a byl to Rupert, který v Kanadě založil obchodní společnost, dnes známou pod jménem Hudson Bay, která se tak silně zapsala v historii Kanady a dnes stále ještě existuje, pod jménem "Bay".
No prosím - to byla historka, kterou bych ani já nevymyslel. Když jsem to vyprávěl
svým posluchačům, docela je zaujala. Proč také ne, bylo tam něco, co nás jaksi víc spojovalo. Ken se toho hned chytil a naléhal, jestli snad také já nemám v sobě trochu skotské krve. "Možná že to ani nevíš," řekl, "třeba z těch Keltů, co v Čechách žili před Svatoplukem Čechem." Vysvětlil jsem mu, že se jmenoval Praotec Čech, i když, abych pravdu řekl, mi dělalo potíže přeložit slovo "praotec" - titul "Great Father" je už totiž rezervován pro někoho jiného.
Vymyslel jsem si tedy historku, jak se za třicetileté války moje pra-pra-prababička v Čechách zamilovala do skotského vojáka - jednoho z těch, co sloužili pod Valdštejnem a pak ho propíchli halapartnou - a to za okolností, které vedly k urychlené svatbě, neboť byla s outěžkem.
To se Kenovi líbilo; vzal to jako vtip, jak jinak. Zato Brenda mě od té doby podezírala, že asi své skotské kořeny tajím a při různých příležitostech mě titulovala "Mac".
O náměty jsem tedy neměl nouzi. Navíc jsem si nějak ty lidičky v ústavu oblíbil. Tady mi nikdo neříkal, že píšu jako nevyléčitelný romantik nebo zase jako cynický skeptik - tady mě prostě brali jako vypravěče, jako součást mých příběhů. Skoro bych řekl neoddělitelnou součást. Na oplátku mi zase vyprávěli historky svého života, někdy váhavě, jindy neuceleně, ale vždycky upřímně. Většinou se často opakovali, ale příběhy kupodivu nikdy neměnili. Bylo to něco jako zpověď, jako by mi ty příběhy dávali darem, nebo snad na oplátku. A já je bral s otevřenou myslí a hlavně srdcem.
Moje povídání je totiž inspirovalo k tomu, aby mi také oni mohli vyprávěli o svých láskách a trápeních, o svých dětech či rodičích, o tom, co bylo a už třeba dávno není. Co jiného vlastně ke stáru člověku zbývá? Oni měli každý jen jeden příběh, ten svůj, co prožili. Já si jen příběhy půjčoval a někdy i vymýšlel - znal jsem mnoho příběhů, ale žádný nebyl vlastně opravdu můj. To mi dávalo jakýsi nadhled a oni to nějak tušili, protože si začali ke mně chodit pro rady, jak udělat tohle, jak rozhodnout támhleto a podobně. To jsem ovšem nechtěl. A jestli je mi opravdu něco nepříjemné, pak je to něčí žádost o radu. Udělal jsem v životě hodně chyb a tak nejsem zrovna ten nejlepší rádce. A co je nejhorší, na některé ty svoje chyby jsem dokonce pyšný. Důvěrné požádání o radu mě přivádí do rozpaků: ne, že bych nedokázal poradit - dost rad jsem už v životě dal a většinou byly dobré, ale jak už jsem řekl, nemám to rád. Protože člověk by se měl v životě rozhodovat zcela sám, jen podle sebe. Podat o informaci, to ano, to udělám rád, ale radit, to už je návod k akci. A s tím je spojena i určitá zodpovědnost, že ano a tu já hrozně nerad.
A pak najednou přišla Brenda a tajnůstkářsky mě požádala, abych prý jí poradil. A ne hned tak s něčím - chtěla se totiž vdávat. Ne, nechtěla ode mne, abych jí řekl, koho si vzít. Toho už měla vybraného, stejně jako jiné detaily, jako koho má pozvat na svatbu, co se bude podávat k hostině a podobně. Jenom pořád ještě nevěděla - a která žena to ví? - jestli si vybrala dobře. Mě tím ovšem úplně vystrašila: rady ohledně manželství jsou ty nejtěžší, nejzodpovědnější. Ne, že bych neměl kvalifikaci, také už jsem byl jednou ženatý, ale mám na manželský stav poněkud svérázný názor a ještě svéráznější vzpomínky.
Kdysi jsem na to říkával dokonce takovýhle vtip: každá velká láska končí tragicky - buď se rozejdou nebo se vezmou. Anebo jiný: Rozdíl mezi manželstvím a vězením je, že ve vězení vám za dobré chování i pár let odpustí, zatímco v manželství vám ještě pár let přidají. Ovšem vtip nevtip, manželství je velmi vážná věc, jako každá instituce. Především je to svazek dobrovolný a jako takový se často bere na lehkou váhu. Dva lidé si slibují, že budou brát toho druhého jako rovný rovného. Já osobně - zase vtip - se domnívám, že v dobrá manželství jsou jen taková, kde "jedna poroučí a ten druhý neposlouchá".
Jak už jsem řekl, Brenda si vybrala a abych vás nenapínal, prozradím, že to byl Ken McDonald. A jestli prý s tím souhlasím. No prosím, kdyby se alespoň zeptala, co si o tom myslím, ale hned souhlasit? Proč u čerta zrovna já? To je, abych použil známé klišé, jako brát navigační lekce od kapitána Titaniku. Ostatně zeptejte se mé bývalé manželky - anebo se jí radši ani neptejte. Ovšem odmítnout poradit, to jsem zase Brendě udělat nemohl. Tak tedy odložit, to je dobrý nápad! Dobře - řekl jsem jí - poradím, ale až na té naší příští
vypravěčské schůzce.
Lámal jsem si s tím hlavu celý týden. Kdybych byl tak lehkomyslný, jak si někteří lidé o mně myslí, řekl bych jí, ať si ho spánembohem vezme. Ale upřímně řečeno, vůbec se k sobě nehodili. Ona byla romantická, duchem neposedná a navíc takový společenský typ. On zase spíše usedlý, knihomol a od života odtažený - no prostě bývalý učitel bývalé historie. A ptát se Kena, to bych všecko jen prozradil předem. Ani jsem je vlastně nikdy neviděl, že by se spolu cukrovali; ne teda, že by mi do toho něco bylo. Na druhé straně bylo ale jasné, že to pro ni to rozhodnutí hodně znamená; ostatně pro koho ne?
Zamilovaná do něj sice byla, ale o ruku ho ještě nepožádala - to jsem měl asi rozhodnout já, nedej Bože. Říkám nepožádala, protože on byl jinak plachý a nikdy by se asi neosmělil. Také jsem asi trochu žárlil, ale spíš jako spisovatel - lichotil mi její obdiv ke mně a nechtěl jsem se o něj s nikým dělit. Takže moje doporučení mohlo být vlastně jen negativní. A tak jsem se i rozhodl.
Jak jí to ale říci a neublížit? Jak dostát mé zásadě, že nedám nikdy nikomu žádnou radu a přece na druhé straně splnit slib, co jsem Brendě dal? Konečně jsem to vymyslel: řeknu jí to rafinovaně, povídkou. Také jsem se na to pořádně připravil, protože jsem chtěl mít jistotu, aby pochopila - aby si vybrala to pravé, to, co jí doporučuji. Ještě než jsem ale začal svoje vyprávění, zašel jsem za Brendou a varoval jsem ji, aby dobře poslouchala, že tahle povídka je vlastně pro ni. A že v ní bude moje odpověď a rada.
Jak jste asi vytušili, bylo to vyprávění, jak se říká, šité na míru. Dívka jménem Flora se zamiluje do chlapce Jima a vezmou se. Ale místo aby šťastně žili až do smrti, začnou jim problémy. Hoch pije, sází na koně, utrácí rodinné jmění a co je snad to nejhorší, ani po sobě neuklízí. Trápení se stupňuje: začne ji urážet, občas ji i bije, nakonec jí uteče s jinou. Ubohá dívka pláče a trpí - tolik ho má ráda. Ale já ji krutě nechal trpět ještě víc: když ho ta druhá dívka vyžene - mimochodem za stejné prohřešky, za které ho měla vyhnat už i ona - on se k Floře vrátí a žadoní o smilování. Pláče a slibuje, že už nikdy, že ona je jediná, atd. A světe zboř se, naše Taťána svého Oněgina - míněno
"Flora svého Jima" - nejen nezapudila, ale odpustila mu a přijala ho zpět!
A jak už se říká, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, musí se ještě o něj navíc starat. Náš záletník, který už nemůže létat, navíc trpí svalovou paralýzou. Ale Flora o něj pečuje a vozí ho každý den na vozíčku k útesům, kde mu vypráví zkazky o moři a o nekonečné lásce. Aniž by to tušila, je k němu teď připoutána stejně, jako je zase on připoután ke svému vozíku.
Tím jsme to ukončil. Finita la comedia, jak se kdysi říkávalo na
divadle, patrně aby věděli, že už je konec.. V sále bylo ticho, některé ženy si v dojetí otíraly oči, jedna dokonce zaštkala. Muži, ti se spíše tvářili, jako by se jich to netýkalo - asi jsem je trochu urazil. Já sám jsem byl ovšem se sebou velmi spokojen - řekl jsem všecko, co jsem říci chtěl. Ano, nemá cenu se stát obětí své vlastní, pošetilé lásky - jasnější to přece být ani nemohlo.
Asi za týden mi Brenda oznámila, že bude mít svatbu. Zíral jsme na ni v rozpacích; nechápal jsem, kde jsem asi udělal chybu. Šla prý hned za Kenem a ten se přiznal, že už ji dávno miluje. Pak mě políbila a přejela mi rukou po obličeji, aby prý si mě mohla dobře zapamatovat. Protože tak dobře, jako já, jí ještě nikdo neporadil.
"Víš," povídá mi, "měl jsi úplně pravdu. Jako se Jim nemohl pohybovat bez toho vozíku, tak ani Flora nemohla žít bez něho. To je přesně ono: nestačí jen milovat, ale je třeba i snášet utrpení, které s sebou láska přináší. Hlavní přece je, že se mají rádi, ne?"