Když jsem ještě dělal v Middletownu, chodíval jsem často na oběd s kolegy z práce na obědy do místního
"go-go" klubu, pyšně zvaného Maratón. Nikdo už neví, jak dostal své jméno: majitel nebyl ani Řek, ani tam neměli onen náhrobní nápis: "Poutníče zvěstuj lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme . . ."
Pravda byla asi daleko prostší: na severu Huronského jezera leží městečko
Marathon a zbytek si už asi domyslíte.
Na rozdíl od obyčejných barů, kde vám na obrazovkách televizorů promítají ze satelitu sportovní utkání či programy kanálu Playboy, v Maratónu žádné televizory nebyly. Maratón měl pouze, jak by se řeklo, živé obrazy: tančily tam dívky
oděné věru spoře, většinou byly "jen tak", to jest pouze s náhrdelníkem či sponou ve vlasech.
Maratón ovšem nebyla restaurace, ale spíše taverna v tom pravém slova smyslu. Hlavní výdělek byl v konzumaci piva, které tam bylo až pětkrát dražší, než někde jinde. Piva byl sice velký výběr, ale jídlo jen jedno: roastbeef. Ovšem roastbeef chuti vynikající a s křenem, který podle jednoho znalce byl nejlepší v celé Severní Americe. Většina patronů také tvrdila, že oni tam chodí právě kvůli tomu křenu. Dámské tanečky k tomu ovšem byly zdarma, jinak by se podnik nekvalifikoval jako jídelna, že ano.
Dobré jídlo a zábava sloužily jednomu jedinému účelu, totiž k povzbuzení činnosti žláz s
vnitřní i vnější sekrecí. Jakékoliv jiné důvody, které byste snad mohli od hostů slyšet, nelze brát doslova. Tak například naše parta z Western Data Limited tam chodila kvůli
byznysu, jinak řečeno vodili jsme tam zahraniční zákazníky, o kterých bylo známo, že byli milovníci křenu. Znalci japonských
jídel kategorie sushi si na maratónském křenu opravdu pochutnávali. Čímž se opět vracíme k té činnosti žláz, že ano.
Byli ovšem také lidé, kteří tam chodili holdovat umění, hlavně tomu audiovizuálnímu. Vhodně zvolená klasika - většinou heavy metal - byla zdecibelována natolik, že přeřvala jakýkoliv jiný hluk. Osvětlení tam bylo jako za války - kromě podia - a tak už nic nebránilo tomu, aby se host mohl nerušeně dívat. A dívat se bylo na co. Nebyly to zrovna tance polovecké (pan Borodin promine), ale zato vynikaly pohybem a hlavně improvizací. Sál byl ještě navíc na obou stranách dekorován decentními sprchami, kde dotyčné dívky předstíraly, že se myjí,
pochopitelně také "jen tak", dokonce i bez té spony ve vlasech či
náhrdelníku. Tato skeč vždycky přilákala přátele čistoty až z daleka. Bohužel ale také i přátele čistoty mravní, takže pan majitel měl často potíže s úřady.
Přicházely tam ovšem osoby s různorodými problémy. Například hoch, který se do jedné z tanečnic zamiloval a chodil tam každodenně, jen aby ji mohl vidět. Tím ovšem svůj problém platonické lásky nevyřešil; a navíc si ničil ledviny pivem. Podnik měl totiž velice přísná pravidla: slečny se nesměly společensky či jinak angažovat se zákazníky - za to byl vyhazov.
Mluvíce o slečnách: nejen že to nesměly být profesionálky (pravidlo číslo jedna), ale nesměly být ani vdané (pravidlo číslo dvě). Žárlivý manžel je totiž nebezpečnější než nabitý revolver, nehledě už na možnou kombinaci obou. Kromě místních krásek tam ovšem také pro zpestření vystupovaly občas i hostující dívky z ciziny. Hřebem pořadu bylo vystoupené té či oné opravdové
centrfoldové krasavice z Playboye. A zdálo se, že děvčata z horké Kalifornie přímo hořela touhou dát si ledovou sprchu u nás v Kanadě.
Hambaté místní krasavice se ale také nenechaly zahanbit. A my, patrioti, jsme hlavně fandili děvčatům z Ontaria. Obzvláště jedné: Zuzaně, které ovšem nikdo jinak neřekl, než "Sue". Byla drobná, ale o to více "živá", s vrozeným talentem pro tanec a navíc i se smyslem pro humor. To se projevovalo třeba tím, když si na přání hosta - a za pět dolarů - vzala bedýnku a tančila před štamgastem. On to tedy ani nebyl moc tanec, spíše jen takové kroucení - zkuste tančit na malé krychli, která má stranu velkou jen jednu stopu. Vystoupení zakončovala obratem čelem vzad, se zadinkou obrácenou do tváře překvapeného hosta. Říkala tomu "dělat fotku" a leckterý životem unavený traker se chtě nechtě rozchechtal, když ho takhle vyblejskla.
V Maratónu se také tradovala historka, jak do taverny přišel - snad omylem, snad ne - jeden starý "suchar" a hoši z naší skupiny mu tajně zaplatili jednu bedýnkovou show. Zuzanka ovšem nevěděla, že si ji paprika sám neobjednal a tak jí bylo divné, že nějak nereagoval. Domnívala se, že je její host znuzen a žádá si něco víc. Přidala tedy ještě tu a tam nějaké to encore a když začala hostova tvář rudnout, opět si to vysvětlila špatně a improvizovala dále.
To už si ale získala pozornost celého sálu. Když si pak ještě přitiskla jeho hlavu k ňadrům, s úplně mateřským výrazem v obličeji, zazněl v taverně huronský, lépe řečeno ontárijský, smích. Rozčilený stařík ji odstrčil a raději hned utekl. Nechápající Sue - uražena, protože host nečekal ani na její, podle jejího názoru docela nápaditý, závěr - se pak dozvěděla o našem hloupém vtipu a týden pak s námi nemluvila.
Horší to bylo s majitelem. Pohoršený, lépe řečeno uražený dědek ho udal, protože Sue porušila třetí pravidlo, které jsem vám zapomněl říci: tělesný kontakt se zákazníkem byl zakázán. Majitele to stálo pokutu, kterou ovšem jako dobrý zaměstnavatel pak pravidelně srážel děvčeti z platu. Zuzana nám o tom ovšem nic neřekla, ačkoliv - věřte si nebo ne - docela rádi bychom se na ni všichni složili.
Sentimentálních hostů přicházelo do Maratónu málo, spíše tak nějaký ten pervert, který se bál překročit zákon a raději povzbuzoval své libido legálně. Zbytek party byli lidé od biznysu a pak my, pracující inteligence. No a málem bych zapomněl, hlavně naši hosté z ciziny. Také oni se vždycky těšili na služební výlet do Ontaria a Maratón byl jejich nejoblíbenější běh. I oni by se rádi spřátelili s "fotografkou" Zuzkou, ale jak už jsem řekl, jejich sportovní touhy musely zůstat neoslyšeny.
Zuzančin milostný život byl pro nás víceméně záhadou. Tvrdila, že trvalého boyfrienda,
teda milence, nemá, ale že by třeba byla na holčičky, to teda určitě nebyla. Bylo jí přes dvacet let, ale zase ne tak moc přes. Kdysi studovala modelování, ale neměla to štěstí, aby jí nabídl fotokontrakt třeba Penthouse nebo jiný, také "aktuální" , časopis, který by ji udělal slavnou. Přitom měla tělo, které se vyznačovalo onou zvláštní třídimenzionální symetrií, uhrančivé oči a dlouhé, havranově černé vlasy, které za ní vlály, když se na podiu vlnila jako úhoř nebo když sjížděla po tyči jako hasič.
Nejlépe jí šla ovšem "povinná gymnastika", ty úkony, tradicionálně používané pro tento tanec, pro něž se ujal nepříliš přesný název "exotický". Ano, nepřesný, protože zvířata - ani ta z obecenstva - na podium nesměla. Přitom to není tanec lehký: obsahuje totiž cviky, které vyžadují, aby tanečnice občas zapomněla na některé fyzické i jiné zákony. Jsou to úkony, které se sice pořád opakují, ale přesto udržují zápal v očích mužů všeho věku a dokonce vylákají i slzy vzpomínek do oka starce. Co do náročnosti se ještě tento sport nekvalifikoval na olympiádu, ale co chcete, ženská kulturistika také ještě ne.
Asi se divíte, že jsem mezi těmi kategoriemi návštěvníků nejmenoval také milovníky tance, ale to jsme vlastně byli my všichni. Především, pokud to nevíte, go-go tanec není žádný striptýz, kde program končí v okamžiku, kdy veškerý odložený oděv je buď v hromádce na zem (viz dívky pořádkumilovné) nebo rozházen po publiku (děvčata nepořádná). Ne, tam kde svlékačka končí, tam teprve go-go začíná.
Jak už jsem řekl, pravidla tam byla přísná: hosté tam mohli jen jíst, pít a pozorovat cvrkot na pódiu. Ale hlavně hodně pít a to pouze pivo. Servírky a tanečnice ovšem tvořily dvě odlišné kasty, které se navzájem nestýkaly. Číšnice dokonce mohly občas přidat dvousmyslnou větu, aby dostaly větší
spropitné. Každé pivo se platilo zvlášť a tím i každý tuzér. Mužský personál byl reprezentován panem hlavním , který jako strážce v harému sledoval holky anebo se bavil s hosty.
Divadelní pomůcky, neboli props se v Maratónu nepoužívaly. Chtěla-li dívka představovat texaskou cowgirl, tak si prostě nasadila na hlavu klobouk-stetson, a pro jinou zemi zase něco jiného. Tanec samotný měl pochopitelně erotické prvky, stejně jako je má flash-dance, dirty dancing,
lumbada, tango nebo nakonec i každý klasický tanec. Našli bychom tam i pokračování tanců šantánových, které tak proslavil Hollywood ve svých westernech, ale už bez toho zpěvu, viktoriánských sukní a kankánových figur.
Go-go má také šantánovou atmosféru - teda hlavně tu pivní. Dodržujíce ona uvedená pravidla, která bych shrnul do výrazu "vocať až pocať
", dívky tam tancují na vyvýšeném podiu, někdy na balkónku se skleněnou podlahou, jindy jen v oněch sprchách. Chlapi pak předstírají, že je to vše normální, jakoby i v té kanceláři, kde dělají, bylo také plno nahatých a trdlujících sekretářek. Anebo že jsou na to zvyklí z domova, kde kolem nich manželky poletují jako něžné víly a do únavy jim nabízí své vnady.
Je to prostě taková hra: diváci předstírají, že sem přišli na pivo (pokud je nepřilákal ten křen) a děvčata zase předstírají, že chtějí hochy svádět. My technici od komunikací zase předstíráme, že nás smrtelně zajímají problémy satelitového přenosu počítačových dat z Kanady do Asie, případně i zpět. Přitom se ale hlavně snažíme, abychom tím naše japonské hosty příliš nerušili, protože dobře víme, že pro nedostatek gejš v severní Americe jsou jim
maratónská děvčata stejně blízká, tedy myslím jakožto umělkyně, pochopitelně.
Pravda, hnutí za rovnoprávnost žen napadlo go-go podniky jakožto formu kapitalistického vykořisťování žen. Faktem ovšem je, že při tom všem vykořisťování si tam děvčata vydělají více, než sekretářky či čerstvě promované absolventky universit. Navíc si tam neničí tělo jako holky na lajně či u šicích strojů. Před sexuálními útoky je chrání pravidla, která jsem tu již uvedl a kromě toho také ještě svalnatí vyhazovači, bounceři. Na druhé straně je ovšem pravda, že to není nejlepší způsob, jak by se měla mladá dívka dostat do společnosti, vyjma té hollywoodské, kde je to běžné.
Do Maratónu s námi chodil také kolega Kárl, původem Němec a povoláním bezpečnostní technik. Psal pro firmu různé příručky a hesla, která měla - údajně - zabraňovat pracovním či jiným úrazům. Znáte to, takové ty návody, jak ochránit a prodloužit náš život, abychom se ve zdraví dožili dementního stáří a jeho paralyzujících chorob. Nejlepší Kárlovy nápady se rodily právě v Maratónu, podobně jako když básníci hledají inspiraci v levných kavárnách.
Kárl třeba uvidí dívku, jak dělá parádní oblouk a v duchu už píše o bolestech v zádech či ve spodní páteři. Na jeho omluvu je třeba dodat, že je zdravý jako řípa, takže vlastní zkušenosti s nemocemi sám nemá. Zato ale scénka, kde tanečnice obtáčí zábradlí, nebo šplhá o tyči, ho neomylně vede k napsání varovného hesla, jako třeba:
Večeře byla v restauraci Greaseland a jelikož jsme všichni byli hosty, divili byste se asi, jak na to vlastně sehnala peníze. To se vysvětlilo brzo: brala si totiž milionáře.
Leonard Schnapsstein byl už sice starší, leč pořád ještě zachovalý mládenec, i když
trochu nesmělý, rozuměj na maratónské poměry. Nějaké ty peníze - hned prohlásil - také ještě má, aby ho ta večeře neožebračila, navíc prý si to strhne z daní, haha. Nebudu popisovat vše, co jsme jedli, stejně byste mi nevěřili, jen řeknu, že to nebylo s křenem. Pro každého z nás totiž - z národů ač jsme různých - nechal Leo dokonce připravit jídlo podle jeho národního jazyka, pardon žaludku.
Zlatý hřeb večera byl ovšem tanec a Zuzana, vlastním jménem Margitka, se přiznala, že je vlastně od Balatonu. Zatančila nám také různé čardášové variace - vlastně to byla její premiéra: tančila tehdy poprvé zcela oblečena. Točila se jako korouhvička, rudé čižmy podupávaly po parketu; byl to prostě zážitek, na který nezapomenu. I pánové Netsuda a Yataki, ze země vycházejícího slunce, přerušili svoji konzumaci oblíbeného sushi a tleskali ostošest. My ostatní, většinou bývalí Evropané, jsme se všichni ke svému původu najednou zase hrdě hlásili a Holanďan Van der Vedle dokonce prohlásil, že taková děvčata najdete jen v
naší Evropě, yes Sir. Málem z toho byla pračka s trakery z Burlingtonu, ale naštěstí nás Sue usmířila.
Trvalo nějakou dobu, než jsme se dozvěděli celou Zuzančinu historii. Řekla to své kamarádce, ta zase jiné a druhý den to už věděl každý. Jak už jsem řekl, Sue musela majiteli splácet tu pokutu a když jim všem šéf ještě navíc snížil platy - doby jsou zlé, řekl - rozhodla se přivydělat si jinde. V novinách sice byly inzeráty na modelky, ale to víte, vždycky chtějí vidět nějaké to portfolio, tedy album fotografií z výstavy nebo nějaké show. Na těch fotografiích většinou modelky prezentují šaty od známého návrháře. Jenže takové fotky ona neměla, prezentovala vždycky jen sebe, jestli víte, co tím myslím.
Zkusila to tedy s modelováním pro malíře, ale brzy toho nechala. Vždycky to totiž vypadalo jako ten anglický Bed and breakfest , jenže obráceně: večer hopla hopla do postýlky a ráno mu ještě udělej snídani. Pak uviděla inzerát v obchodním domě Plain Luxus: hledali modelky pro dámské spodní prádlo. Tam naštěstí nechtěli ani fotky, ani reference - jen figuru. Sue se svlékla před manažerkou, tak řekla "dobrý" a těch pár kroků na podiu už ji také naučili. Přesto byla nervózní: nikdy totiž nevystupovala na veřejnosti jen tak v prádle - vždycky jen tak, ale bez něho.
Její první show probíhala dobře. Na rozdíl od Maratónu, mužští diváci tu zcela jasně dokumentovali předmět jejich zájmu. Jen v rohu seděli dva mladíčci, kteří se očividně zajímali jen o prádélko a o sebe,
soudě podle toho, jak se drželi za ručičky. Pak přišla Zuzana. Půvabným, skoro tanečním krokem se prošla po pódiu, tam a zpět a ještě jednou tam. Zastavila se na okraji rampy a jak tak všichni s obdivem zírali, zapomněla, že není v Maratónu, rozepnula si brassieru, zatočila jí nad hlavou a hodila ji do obecenstva. Po chvíli rozpaků někdo začal tleskat a publikum propuklo v bouři nadšení. Sue chtěla pokračovat, ale v dalším počínání jí zabránili dva zřízenci v uniformách a jeden detektiv v civilu.
Zatáhli vzpírající se Zuzanku k manažerce, která jí začala nadávat a chtěla jí na místě propustit. V té chvíli vešel do kanceláře majitel firmy, Leonard, ano, ten samý. Řekl manažerce, že to vyřídí sám a když se zdráhala, zavedl ji ke dveřím, kde ji poněkud silněji vystrčil ven. Co se dělo dál, vyprávěla prý Zuzka poněkud nesouvisle - musela se totiž pořád smát. Leo se totiž za manažerku omluvil a pod záminkou zmodernizování předvádění intimní dámské garderoby ji požádal, aby svoje extempore ještě opakovala pro něho, ovšem už jen v jeho kanceláři.
Sue příliš nechápala, ale poslechla a ještě přidala pár figur, co měly tak velký úspěch v Maratónu. To mělo takový účinek, že Leo zrudl a ztrácel dech. Poděšená dívka nevěděla, co má udělat. V domnění, že snad Leo umírá, přitiskla si jeho hlavu na hruď a uklidňovala ho. Účinek byl zcela opačný, jeho
dech se stále zrychloval. Naštěstí brzy zjistila, že se nejedná o srdeční záchvat, ale jen o jakousi svalovou ztrnulost.
Vše se pak také vysvětlilo: ubohý Leo byl vlastně obětí své profese. Dovedete si představit utrpení majitele podniku s dámským prádlem, který se musí každodenně dívat na děvčata v negližé? Leo začínal trpět utkvělou představou: moci je tak jednou všechny svléci! Jsa ovšem povahy spíše stydlivé, netroufal si některou požádat a navíc měla jeho firma také pravidla, podobná těm v Maratónu.
A tak Zuzka dokázala to, o co se několik let marně pokoušel jeho psychiatr. A byla to teď ona, ne už Leo, která si lehala na gauč, zatímco Leonard jí svlékal a svlékal. Aby to dlouho trvalo, musela na sebe navléci od všeho nejméně tři kusy. A jak to léčení pokračovalo, utužoval se tak říkajíc i jejich vzájemný vztah. Nakonec oba zjistili, že se přitom do sebe zamilovali - tedy ne každý do sebe, ale jeden do druhého a naopak. A jak už to tak bývá, napadlo je, že by se mohli vzít.
Pak se jim narodila holčička, kterou nazvali Zuzana. A přítel Kárl, inspirován tou událostí, jim napsal několikastránkový návod, jak se o ni starat, něco jako bezpečnostní předpisy pro kojence. Zakončil to heslem, které tu překládám víceméně doslova:
V kolébce je-li pak děcko, nenechte je dělat všecko, neboť při velikém hnutí, může dojít k vypadnutí. |
Což by se ovšem klidně mohlo stát, bude-li malá Zuzanka také tak živá, jako bývala Zuzana z Maratónu . . .
Poznámka: Pět let po napsání této povídky jsem se dozvěděl,
to už jsem žil nějakou dobu na západě, na prérii, že někdo znovu podal žalobu na klub, kterému v této povídce říkám - a který se ovšem ve skutečnosti jmenoval jinak - Maratón. Klub byl pak úředně zavřen, takže tato povídka je také už jen vzpomínka na časy dávno minulé.