next back Autor : Jan B. Hurych
Název : POVÍDKY OD HURONU
Nejprve: Úvod.








ÚVOD.

Povídky v této knize vznikaly už v období, kdy jsem měl u Huronského jezera chatu a začal poznávat jeho okolí - ať už to byla Huronia nebo třeba Bruce County  - ale opravdový podnět ke psaní jsem dostal, až když jsem se tam po deseti letech  přistěhoval natrvalo a poznal místní lidi. A dnes už je to třináct let, co tomu místu říkám "můj druhý domov".

Nebudu zapírat, že to bylo hlavně jezero, které mi učarovalo. Dnes už tam sice neuvidíte ony štíhlé škunery, které ho ještě brázdily na začátku dvacátého století, ale pořád si zachovává nejen svoji krásu, ale i jistou tajemnost. A ta se nějak promítá do chování i osudu lidí, co tu žijí kolem. Snad proto jsou tyto povídky také trochu mysteriózní, téměř jako ony námořnické balady, které tu kdysi také kolovaly, v tradici skotské, irské, indiánské nebo i jiné.

Jedna taková pověst vypráví o Donaldu Sinclairovi, původně ze skotského ostrova Skye, který tu v roce 1856  cestoval se svou rodinou  do přístavu v Kincardinu (indiánsky Penetangore) a jehož loď  zastihla bouře. Udělala se taková tma, že nebylo na krok vidět. Ani ten známý maják tu tehdy ještě nestál a tak Donald začal v zoufalství hrát různé lamenty na své dudy. A tu se mu z dálky začaly ozývat jiné dudy, z pobřeží. Sledoval jejich zvuk a šťastně přistál, což se mnohdy jiným nepodařilo ani za bílého dne, jak ostatně dodnes dosvědčuje pět vraků u kincardinského přístavu ; jeden z nich dokonce ještě dnes vyčnívá zčásti nad hladinou. Jmenuje se "Erie Belle", Irská kráska, a nejlépe ji uvidíte z místního majáku. Odtamtud také k potěše turistů a na počest neznámého dudáka - kterého mimochodem nikdy nenašli - v létě hraje každý večer místní dudák onu melodii, která sem přivedla šťastného Donalda.

"Huron" má plochu 60 tisíc čtverečních kilometrů a je třetím největším jezerem na světě, když nepočítáme Kaspické a  Aralské - která jsou ovšem už  moře. Je pojmenován po indiánském kmenu Huronů - Wendotů a původně to byly čtyři různé národy; celkem jich bylo asi 30 tisíc. Jejich počet byl nejprve zredukován neštovicovou epidemií (1625) a později byli téměř vyhubeni nepřátelskými Irokézy (1648). Jejich zbytek se rozptýlil po Severní Americe a dnes žije v Kanadě už jen asi 1500 Huronů. Ač jejich jméno může vyvolávat různé představy, byl to naopak národ mírumilovný; jeden z mála, co už znali zemědělství a jeden z prvních, co přijali křesťanství, protože prostě odpovídalo jejich povaze.

Jezero svou velikostí předčí i leckterá malá moře a má také největší sladkovodní ostrov na světě (Manitoulin Island, téměř 3 tisíce čtverečních kilometrů). Zrádné skály pod vodou jsou tu po celém pobřeží a bouře jsou tu kruté a stejně nebezpečné jako ony proslulé - a proklínané - bouře v Severním Atlantiku. Šestimetrové vlny tu nejsou žádnou výjimkou, podobně jako v jezeře Hořejším, kde dokázaly potopit i takovou dvěstěmetrovou dopravní loď, jako byl "Edmund Fitzgerald" a to i s její 29ti člennou posádkou. Proto je také kolem dokola našeho poloostrova Bruce asi dvacet majáků a většina z nich dosud pracuje.

Ale zase jsou tu doby, kdy je jezero tiché, hladina se ani nepohne a voda je tu teplá jako někde na jihu; máme také nejlepší sladkovodní pláže v severní Americe. A aby byla idyla ještě větší, létají sem poslední dobou i kormoráni a jiní mořští ptáci - lákají je sem totiž jezerní lososi a pstruzi.

Povídky od Huronu vyšly jednotlivě v různých časopisech a novinách: v Kanadských Listech, v pražském Telegrafu, v Zélosu, v Natuře, v Neviditelném psovi, v Hurontárii i jinde a ještě byly znovu otištěny na dalších místech, která si už dnes bohužel ani nepamatuji.

V Kincardinu, 10 listopadu 2002.