Nebyl to pomořský hrdina z Verneovy knihy a také na něm nebylo nic záhadného, alespoň ještě ne v té době, kdy jsem mu dal tohle přízvisko. Je to takový můj zvyk, dávat lidem kolem mě přezdívky. Mám pro to hned dva důvody: za prvé si je tím trochu sám sobě přiblížím a za druhé si většinu jmen stejně nepamatuji. Problém je, že často používám jejich přezdívky i na veřejnosti, což mě často dostane do potíží. Jako třeba to jméno R2D2 z "Hvězdných válek", kterou jsem přidělil jednomu mému kolegovi, poněkud krátkému a legračně vypadajícímu chlapíkovi. Lidem se to líbilo a tak se to nějak uchytilo, ale když se mu to doneslo, nebyl z toho příliš šťastný, jak si jistě umíte představit.

Nic takového se ovšem nemohlo stát v případě mého kapitána Nema; zcela jednoduše proto, že jsem to kromě manželce nikomu jinému neprozradil. Asi jsem to spíše myslel jen jako takový situační vtip - teprve později jsem si uvědomil, že se ten vtip vlastně obrátil proti mě.

Poprvé jsem ho uviděl na útesu nad naším inverhillským zálivem, na místě, kam chodívám s naším psem, tedy fenou, Tarou. Tento osamělý útes - další je příliš daleko na nějakou procházku - je velice zajímavé místo. Alespoň pro mě, abych pravdu řekl. Můžete tam jít a pozorovat jezero, vlny i mraky. Je to všecko vlastně součástí celkového dojmu, jakési nálady, která se mění den ode dne.

Skoro na okraji útesu je stará dostavníková cesta, která vedla od Sarnie až nahoru na špičku našeho poloostrova Bruce, tedy nejméně třistakilometrová štreka. Místy už skoro není vidět, ale některé její úseky jsou ještě v dobrém stavu - jednak asi proto, že jsou na obou stranách cesty chráněny cedrovým lesem, jednak, že se jim podařilo uniknout spárům pokroku.

Dlouhou dobu jsme to byli jenom já a Tara, kdo jsme se kochali romantickým pohledem z toho místa. A nejenom kochali: já jsem tam chodíval malovat, teda jen akrylikem, pochopitelně, na olej si netroufám. Jak už jsem řekl, panorama je tam úžasné a jestli nemůžete jít malovat k moři, tohle vám to určitě vynahradí. Ne, že bych byl tak dobrý malíř, ale ten proces tvoření je natolik uspokojující, že samotné výsledky mého snažení už ani nejsou tak důležité. Takže jsem se těšil z mé osamělosti a moje návštěvy nahoru na útes se staly víceméně pravidelné. A byli jsme tam s Tarou oba celkem spokojeni, až do té doby, kdy jsme jednoho dne zjistili, že tam nejsme sami.

Byla to ovšem Tara, která si ho všimla první, neboť já jsem vždy příliš hluboko soustředěný. Díky mým omezením - myslím uměleckým - se zaměřuji především na techniku a získání jisté zručnosti, neboť se mi obojího jaksi nedostává. A tak se často slyším, jak mluvím k obrazu a co je horší, někdy i k sobě. Když Tara začala štěkat, okřikl jsem jí, aby byla zticha nebo něco v tom smyslu, ale když nepřestávala, otočil jsem se dozadu a hle - tam byl on. Stál tam nějaký vysoký chlapík, lehce ohnutý a opírající se o hůl, asi tak dvacet metrů od nás. Pozorným zrakem se díval se na jezero a to navzdory tomu, že ho Tara svým štěkotem napomínala. To bylo poněkud zvláštní: ne to, že si ji nevšímal, ale že se vůbec Tara namáhala štěkat. Obvykle to nedělá; štěká totiž málokdy, i na cizince.

Byl jsem příliš zaneprázdněn, abych zachytil na plátno záludné mraky nad jezerem a tak jsem si ani neuvědomil, že se muž přiblížil. K mému překvapení Tara přestala štěkat a tak jsem vzhlédl. Jak tam tak stál pár kroků ode mne, pozdravil mě a aniž by se podíval na můj obraz - což bylo také samo o sobě neobvyklé, většina lidí jsou totiž čumilové - řekl prostě: "Vypadá to, že bude za půl hodiny pršet." Pak odešel a zmizel na cestě za námi. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost: světlo se ztrácelo a já jsem toho chtěl ještě hodně zachytit, než zmizí úplně. Leč první kapky deště se přihlásily s umíněností matky přírody a tak jsem dal na obraz opatrně uložil do kufříku a uháněli jsme domů.

Příští den přišel ten člověk opět a vcelku mě tím svým mlčením unavoval, stejně asi jako já jeho. Po několika dnech, když si uvědomil, že se mého místa na útesu nevzdám, přiblížil se znovu a začal mluvit. Jen takové ty zbytečnosti - nic zvláštního, pokud si vzpomínám - ale tím jsme se nějak seznámili a po nějaké době jsme si dokonce na sebe i zvykli. Věřím, že si pak úmyslně časoval svoje návštěvy na skále tak, aby se kryly s těmi mými a když den nebo dva vynechal, dokonce mi i chyběl. Každý den - po tom, co chvíli pozoroval jezero; tomu vždy patřil jeho první pohled - přišel až k nám a hovořili jsme. To už si také všímal mého obrazu a měl k němu připomínky - řekl bych dokonce, že dobré - většinou se týkaly barev, které jsem používal. Zřejmě znal to jezero velmi dobře a ačkoliv se mi jeho rady zajídaly, obvykle jsem je poslechl, protože se ukázaly být správné. To vám také něco řekne o jeho pozorovacím talentu, když navíc uvážíme, že nikdy nemaloval, tedy alespoň jak se mi sám přiznal.

Něco na jeho obličeji mi připomínalo záhadného verneovského kapitána Nema, a nevěda nic lepšího, také jsem mu tehdy tu přezdívku hned vduchu dal. Bylo to dětinské, přiznávám, ale když na to pomyslím, bylo to určitě lepší než mu říkat kapitán Nikdo, což je vlastně to samé, ale snad víc urážlivé. Na hlavě měl takovou tu černou námořnickou čapku, které se tu někdy říká "řecká" a jindy jen "emigrantská". Zatímco jeho vlasy byly ještě dost černé, bradka, kterou měl střižena ve stylu jižanského generála Beauregarda, byla už celá šedivá. Pak zde byly ještě jeho oči: hluboko v očních důlcích a přivřené, jako má herec Robert Mitchum, s pohledem navíc ostrým a přísným, ale zase ne tolik - jestli víte, co mám na mysli.

Brzy se s Tarou stali dobrými kamarády. Přinášel jí suchary, hladil ji po hlavě a to už bylo něco - to si nenechala líbit od nikoho, kromě mě a mé ženy Ingrid. Říká se, že zvířata poznají dobrého člověka, ale soudě podle mé zkušenosti, jejich lásku si také klidně koupíte za pár sušenek. Ale možná, že to je právě to, proč si asi myslí, že jste dobrý člověk. Za nějakou dobu jsem si zvykl na něj i já, a to natolik, že jsem mu dokonce řekl, jaké přízvisko jsem si pro něj vymyslel. "Jen mě to tak napadlo," zalhal jsem, "protože vypadáte jako člověk, který strávil většinu života na různých lodích." Zasmál se a potvrdil mi to. "A to jméno mi sedí také," dodal.

Přicházíval pak na útes pravidelně a vždycky než odešel, zkontroloval si čas na svých zlatých hodinkách, které byly pravděpodobně darem od někoho známého. A jak jsme spolu mluvili víc a víc, nemohli jsme se tomu vyhnout a řekli jsme si o sobě i určité detaily, tedy o našich životech a zájmech, žádná velká tajemství. Jezdíval, tedy pracoval, prý na těch velkých lodích na Veliké Pětce, jak se tady říká našim pěti velkým jezerům. Na lodích, které vozí obilí, uhlí, železnou rudu, kamení a cokoliv jiného; všecko, co je levnější dopravovat lodí než po železnici. Ovšem doba starých škunerů, které brázdily velká jezera, ta tedy už tehdy byla dávno pryč. Velké nákladní lodi - případně zaoceánské šífy, které se sem přes zdymadla dostanou - jsou teď hlavně osazovány spíše mechaniky a elektrotechniky, než námořníky. Život na nákladních lodí je poněkud nudný a mnozí hoši začnou brzo být neklidní a odejdou. Jiní zase chtějí mít normální manželský život a dříve či později odejdou také. Proto asi odešel i on, pomyslel jsem si. Výslovně mi to neřekl, ale bylo to zřejmé z některých jeho poznámek.

Za nějakou dobu si otevřel rybí restaurant, doufaje, že jeho zkušenosti lodního kuchaře mu přitáhnou zákazníky. Podobnou restauraci máme třeba ve Willistonu, jmenuje se U kapitána Slima, neboť mu všichni říkají "hubeňour". Ale byznys kapitána Nema šel nevyhnutelně dolů a když utratil většinu svých úspor, brzo ho musel zavřít. Odešel zpátky na lodě a po nějakém čase, když opět ušetřil něco peněz a udělal si poměrně velikou půjčku, si koupil vlastní loď. Rosemary, jak jí pokřtil, byla vlastně jen takový větší rybářský člun, který vypadal trochu jako ponorka, trochu jako tugboat, co s ním lodivodi tahají lodě do velkých přístavů. Ovšem že by to byla nějaká kráska, to teda zase ne. Nakonec to ale stačilo na chytání lososů, pstruhů a já nevím, čeho ještě. Ryby, které chytil, prodával pak do různých supermárketů a restaurací. Také si na svém pozemku v Michiganu postavil malou boudu - byl Američan - kterou pak přeměnil na udírnu ryb. Jeho uzené lososy a pstruhy považovala většina lidí za nejlepší, co se daly koupit, teda alespoň na pobřeží Huronu. To vše mu přineslo dost peněz pro celou rodinu, takže po letech mohl prodat loď a přestěhovat se na kanadskou stranu jezera, do Inverhillu. Jinak řečeno, jít do penze a odpočívat. Jeho žena prý před nějakou dobou zemřela a jeho syn - well, ten je teď v Michiganu.

Tady své vyprávění skončil. Bylo toho asi víc, ale rozhodně se nenabídl, že mi to poví a já jsem se také neptal. A tak jsme tam pokračovali, já se svým rekreačním malováním a malou nadějí na zlepšení a on se svými pravidelnými návštěvami na útesu a podivným čuměním na jezero. Chápu - přemýšlel jsem - chybí mu ty velké lodě a také asi ty jeho rybářské tury, ale cožpak to chce zpátky tak silně, že o tom musí snít každý den? Pak jsem jednou udělal chybu. Zmínil jsem se totiž o mých pochybách Ingrid. Hned jakmile jsem jí to řekl, už jsem toho litoval, ale některé věci nelze vrátit pět, kdepak. Ptala se mi, jak se jmenuje a já jí to řekl. To jsem si neuvědomil, že bude šťourat v místní knihovně a hledat nějakou informaci o něm. Dokonce našla jednu paní z Bruceville, která si pamatovala jeho jméno. Její vyprávění potvrdilo to, co mi už řekl, ale byl tam také jeden incident, o kterém se mi nezmínil . . .

Když mu tehdy to rybaření šlo tak dobře, brzy také potřeboval nějakou další pracovní sílu. A tak vzal svého syna Roye na tu svou šalupu, aby mu pomáhal a všecko bylo O.K., tedy než jeho syn dospěl. Roy měl prostě jiné plány, jako třeba jít na školy a také se jednou oženit. "Jistě," řekl mu jeho otec, "jenom zůstaň ještě jednu sezónu, musíme vydělat nějaké peníze, než budeš moct jít." Opakoval pak tento slib po tři roky, až už toho měl jeho syn dost a rozhodl se, že odejde hned. Možná ne hned na college, ale zcela jistě daleko od toho smradlavého rybího byznysu, který vůbec neměl rád. "Dobře, zůstanu ještě do konce téhle sezóny a už mě neuvidíš," řekl otci, který si najednou uvědomil, že už ho asi déle klamat nemůže.

Stalo se to během těch posledních dní, co měl Roy ještě zůstat na Rosemary. Když se blíží podzim, huronské větry začínají být opravdu zrádné. Dokonce i zkušení rybáři mají pravidlo, že se snaží zůstat blízko břehu a ve známých vodách, protože jezero je v některých místech dost mělké a navíc skalnaté. Není divu, že tu ještě pracuje mnoho majáků z minulého století a zavádí lodi bezpečně do přístavu. Kapitán Nemo ale se tím pravidlem vždycky neřídil, zvláště když objevil velké hejno ryb na svém sonaru. Nicméně, jak už jsem řekl, znal svoje jezero dobře a vždycky mu to vyšlo.

Pak se to stalo: chytla je jedna z těch hrozných bouří. Zoufale se snažili dostat zpět domů - lidé pak říkali, že byl asi také Nemo trochu pod alkoholem - když jeho syn spadl přes palubu. Velké vlny bily do člunu, který se zmítal pořád dokola, jako nějaká bezmocná nádoba. Royův otec ho marně hledal: kroužil kolem toho místa bezpočtukrát, dokonce tam zůstal přes noc a ještě celý druhý den. Když bouře konečně přestala, na jezeře nebylo ani stopy po jeho synovi. Tělo se nikdy nenašlo - chlapec prostě zmizel. Jak se to stalo a čí to byla vina, to se nikdy nezjistilo a vyšetřovatelé se spokojili tvrzením, že to byla nešťastná náhoda.

Tolik tedy historka té paní. Jeho manželka prý zemřela nedlouho potom, pravděpodobně ji trápila ztráta Roye, jejich jediného dítěte. Pravda, člověk musí oddělit fakta od spekulací, ale takhle jsem to slyšel a částečně by to vysvětlovalo i jeho záhadné chování. Mohl jsem tak pochopit jeho podivné pozorování Huronu, den po dni, týden po týdnu. Jeho oči byly vždycky upřeny na západ, asi směrem k místu, kde se to stalo. Dokonce věřím, že mohl mít fixní ideu, že se mu jednoho dne syn přece jen vrátí. Hádám, že proto také asi prodal vše, co měl a odstěhoval se sem k nám, na druhou stranu Huronu. Jistě to byl ten nejpravděpodobnější důvod jeho každodenní návštěvy - skoro bych řekl bohoslužby - na našem útesu. Jak už jsem řekl, nikdy jsem se ho na to neptal, nikdy jsem na něm nevyzvídal detaily, ani po tom, když už jsem znal konec té historky. Koneckonců každý přece máme nějaké to tajemství a to jeho bylo na dně jezera. Nemohl jsem se do toho plést - u mě bylo jeho tajemství schované jako v hrobě, ať si tam odpočívá v pokoji, amen.

Po nějaké době jsem si všiml jakoby mi chtěl něco říci, alespoň teď už to vím. Tehdy jsem ještě nechápal, že pravděpodobně chtěl ulevit své utrápené duši anebo se podělit se svými hroznými pocity se mnou. Můj nedostatek zvědavosti - lépe řečeno to, že jsem se nedovtípil - byl asi jediný důvod, proč jsem ho nějak nepovzbudil. Hádám, že si netroufal mě otravovat se svou zpovědí, aniž bych ho o to předem požádal. Pak jsem to pochopil a bylo mi to líto. Dokonce mi to bylo hodně líto, ovšem ne dlouho, nejsem z těch, co se takovými věcmi moc trápí.

Později, bylo to v září, se po dva týdny ani neukázal. Chyběl mi dost; dá se říci, že jsem ho považoval už skoro za přítele. Když se konečně zase ukázal, myslel jsem si nejprve, že byl asi nemocný nebo něco takového. Tara ho jako obvykle vítala a mě to nedalo, abych se nezeptal, co ho asi drželo doma tak dlouho. "O ne, "řekl, "nebyl jsem doma. Byl jsem zpátky v Brucevillu a koupil jsem si zpět můj člun."

"Opět? Asi vám to rybaření chybí, ne? Nebo že by v tom bylo něco jiného?" vyklouzlo mi a hned jsem litoval, že jsem to řekl. Podíval se na mě a já poznal, že pochopil, že to vím.
"Ano," potvrdil, "je v tom něco jiného."
Ani pak jsem se ho ještě na nic nezeptal. Člověk se nemá do takových věcí plést, pokud se mu ten druhý sám nesvěří. "Hm," řekl jsem a předstíral, že mám nějaký problém na obraze. Přemýšlel jsem, co bych mu asi měl říct, ale nemohl jsem přijít na to, co by to mělo být.

"Jste nábožensky založený?" zeptal se mi najednou.
"Ne že bych o tom věděl," zasmál jsem se. "Ale chodím pravidelně do kostela, jestli máte tohle na mysli."
"Ne," odporoval mi, "to není to, co mám na mysli a vy to dobře víte. Chci vědět, jestli věříte, že nám všechny zlé věci, co jsme kdy udělali, budou jednou odpuštěny."
"Vy to myslíte vážně, co?" předstíral jsem, že jsem to teprve teď pochopil. "Ale myslím si, že se ptáte toho nepravého. Na to tu máme kněze, i když pochybuji, že oni to opravdu vědí," řekl jsem a zasmál jsem se.
"Ale vy, co vy si opravdu myslíte - pokud jste ochoten mi to říct - to je, co bych rád věděl," trval na své otázce.
"Po pravdě?" získával jsem čas.
"Ano, po pravdě," potvrdil.

Jsou okamžiky v životě člověka, kdy by měl říci pravdu, tu skutečnou pravdu - myslím okamžiky, kdy musí prostě říci, co si myslí anebo nést následky. Potíž je v tom, že když už takový okamžik přijde, tak to většinou ani nepoznáme.
"Já si upřímně myslím," povídám, "že nemusíme nikoho žádat o nějaké odpuštění. Plakat předtím, než se něco stane, je příliš brzo a brečet pak už je zase moc pozdě." Citoval jsem moji oblíbenou sofistiku, aniž jsem si uvědomoval, jak mnoho krutosti v ní pro něj asi bylo. Proč jsem to tehdy řekl, to dodnes nevím. Co jsem mu ve skutečnosti chtěl říci, bylo něco úplně jiného: chtěl jsem mu povědět, že by se už neměl cítit vinen, že takové věci se stávají a když jsme nechtěli nikomu uškodit, pak nám také ani není co odpouštět.

Ovšem to všechno jsem mu neřekl - jen tu jednu pitomou větu. A on se najednou jakoby stáhl do své ulity. Řekl jen: "Děkuji vám. To je vše, co jsem chtěl vědět. Ano, máte pravdu, už je příliš pozdě," řekl. Vyměnili jsme spolu ještě pár vět, ale už se k tomu předmětu nevrátil. A já sám zase nevěděl jak, protože bych musel přiznat, že jsem jen tak kecal. Snažil jsem se udržovat konverzaci, ale zřejmě se mu do toho už nechtělo. Ten večer mi také popřál dobrou noc poněkud dřív a odešel. Na útesu se pak už neukázal a po několika dnech jsem se dozvěděl, že opustil Inverhill nadobro. Bylo mi jasné, že jsem ho tehdy viděl naposled.

Když jsem o tom řekl Ingrid, pěkně se na mě rozzlobila. "Ty blázne," řekla, "ty teda víš, jak někomu ublížit!" Nemám rád, když mě někdo kárá, ale v tomhle případě jsem věděl, že má pravdu. Začalo mě to mrzet. Moje návštěvy na útesu byly sice pořád ještě pravidelné, ale už kratší, neboť slunce zapadalo dříve. Mohlo to ovšem také být proto, že jsme tam byli opět sami, jen já a Tara - a bez kapitána to už nějak nebylo ono. Taře asi také chyběl, ale já byl ještě navíc znepokojován pocitem viny, tedy něčeho, co se mi zase tak často nestává.

Je známý fakt, že lidé ubližují druhým většinou z hlouposti. Vaši přátelé a dokonce i vaši drazí vám mohou opravdu uškodit a přitom si pořád ještě myslet, že to dělají pro vaše dobro. Cizí člověk vám neublíží - pokud není blázen - aniž by k tomu měl dobrý důvod. Ale lidé, kteří jsou vám blízcí, ti vám mohou způsobit velkou bolest. Jak je to možné, že nám mohou nejvíc ublížit právě ti, které nejvíc milujeme? Snad právě proto, že to pak navíc cítíme jako zradu, jako zneužití našich citů. Nebo je to prostě jen proto, že jsme to právě od nich vůbec nečekali?

Dělalo mi starosti, jak jsem se zachoval, ale jak už jsem řekl, pocit viny mě nikdy dlouho nedrží. Místo toho jsem si představoval kapitána Nemo na jeho bárce, pátrajícího ve vlnách Huronu po svém synovi. Hledajícího odpuštění na místech, která jsou ta poslední, kde byste je mohli najít. Vždyť vody našeho jezera si už vyžádaly a ještě vyžadují mnoho obětí. Jak můžeme očekávat, že se nad někým někdy smilují?

Možná, že to byla Ingrid, která mi řekla, abych mu napsal dopis a vysvětlil mu, jak jsem byl hloupý a omluvil se mu. Brzo jsem si ale uvědomil, jak těžké bude najít jeho adresu. Zkoušel jsem to v Brucevillu i na mnoha jiných místech, ale brzo jsem ztratil veškerou naději. Jednoho dne, z důvodů, které sám dobře neznám, jsem uložil ten dopis do prázdné láhve a hodil ji dolů s útesu. Vlny láhev pohltily, stáhly do hlubin a pak ji zase propustily. A jak se tak houpala nahoru a dolů, na neklidných vodách Huronského jezera, najednou ji uchopila jedna velká vlna a nesla pryč. Jak je to hloupé - řekl jsem si - myslet si, že se tak zbavím pocitu viny a ještě se navíc domnívat, že od něj dostanu někdy nějaké odpuštění . . .

Brzy jsem na něj zapomněl, to jak se moje návštěvy na útesu stávaly méně a méně časté. Podzimní počasí na jezeře se nedá dobře předvídat a když prší, tak se malovat nedá. Navíc promoknete a chladný vítr vám pronikne až do kostí. Také není moc času: listopad je měsíc shrabování listí a různých příprav na zimu. A není té práce málo.

O něco později jsem se z novin opět dozvěděl o kapitánovi Nemovi. Prý se odstěhoval někam na americkou stranu jezera, zpět do Michiganu, kam přijel se svým člunem a na němž pak také většinu času žil. Asi proto jsem také nemohl najít jeho adresu. Poslední zpráva byla, že tam někde zmizel v jedné z těch hrozných bouří. Lodě pobřežní hlídky ho hledaly po několik dní, ale bezúspěšně a nakonec bylo prostě pátrání zastaveno.

Takže on přece jen svého syna nakonec našel, řekl jsem si. Možná, že je to tak lépe a možná, že bych ho tehdy stejně nepřesvědčil. Jak vidíte, pořád jsem se s tím ještě nevyrovnal a musel jsem nacházet nějaké omluvy. Mít pocit vinny je hrozná věc. Jakmile začnete něčeho litovat, tak tomu není konce a vůbec nezáleží na tom, jestli jste byl opravdu vinen nebo ne. Co je důležité, jsou pocity, ne fakta. On s tím nemohl žít a tak udělal to, co musel. Nemohl odpustit sám sobě, tak to bylo. Ale mohl alespoň odpustit mě, ne? Teď, když svou odpověď našel, zatímco já ještě pořád na tu jeho čekám . . .

Myslel jsem si, že už se nemůže nic nového přihodit, ale mýlil jsem se. Bylo už hodně sychravo, ale ještě před prvním sněhem, když jsem se opět vydal s Tarou na náš útes. Stál jsem na tom místě, kde jsem v létě malovával a díval jsem se k západu, tak jako on to kdysi dělával. Napadlo mi, jestli mi teď nebude souzeno, abych to zírání převzal po něm, i s tím pocitem viny.

Náhle jsem spatřil ve vodě něco černého a než jsem jí stačil něco říci, Tara seběhla po stezce dolů k vodě a vylovila odtamtud onu známou kapitánovu čepici. Upřímně řečeno, nevěřím na náhody, ale v tomto případě docela rád udělám výjimku. Dokonce i moje žena věří, že ta čapka patřila kapitánovi a že to byl asi jeho duch, který konečně našel své odpuštění a chtěl mi říci, že mi také odpouští. Asi má pravdu: co mi zbývá, než tomu věřit?