Sešli jsme se tehdy s Terrym jako obvykle a seděli jsme na verandě jeho
domu a zírali na jezero. Neboť Terry má to štěstí, že jeho dům je u jezera
a může se tedy na něj dívat přímo z domu, zatímco já, když chci zírat,
musím jit buď na pobřeží nebo k Terrymu. Na pobřeží ale nelze tak dobře popíjet, takže
radši chodím k Terrymu.
Hrozně rád totiž maluji západy slunce na Huronském jezeře - každý z nich je jiný a
všechny jsou nádherné, i když až bolestně kýčové. Snažit se je popsat by
se mi stejně nepodařilo: slovem můžeš vykreslit detaily, ale pro celek
potřebuješ bohatší škálu barev. Nechápejte mě špatně, není to jen v
barvách či odrazu světla ve vodě, ani ne ve tvaru či seskupeni mraků.
Je to prostě dynamický proces - jak se zapadající slunce pohybuje rychleji
a rychleji, celá scenérie se rapidně mění. Navíc má jezero v sobě cosi
magického a přitažlivého, zvláště navečer.
Terry popíjel své algonquinské pivo, já zase srkal whisky, Jack Danielse;
pochopitelně jen toho, co se dá koupit v obchodě s likéry. Samozřejmě, že bych rad ochutnal
tuto starodávnou whisku, pálenou kdesi na černo v rozlehlých horách Tennessee, ale já tam nikdy nepobyl, vždycky jsem tam jen projížděl. Vlastně ne, jednou jsme tam s manželkou
přespávali, ano, Chatanooga to byla. Přijeli jsme za noci a ráno v šest jsme zase frčeli dál, směrem na Floridu.
Popíjeli jsme, hleděli na jezero a mlčeli. Nebylo to takové to
trapné mlčení, kdy vázne hovor, právě naopak. Každý jsme totiž
mysleli na něco jiného a tak se nám mlčelo dobře. Znal jsem ho z práce,
dělal na elektrárně, jako technik, elektronik. Jeho zájem o lidi končil na hranicích jeho pozemku a o politiku se také nestaral, i když toho dost procestoval a poznal. Přišel sem ze západu, z Manitoby, ale narodil se daleko na východě, až v Novém Skotsku.
Vlastně se jmenoval Terence, Terence McTear. Měl sice dům u jezera, jak už jsem řekl, ale žil tam sám. Jeho žena, Lucy, ho prý před lety opustila, neznámo kam. Slyšel jsem o tom, říkalo se dokonce leccos nepěkného. Ale kdo by věřil pomluvám? Terry o tom nikdy nemluvil a já ho do zpovědi ani nenutil, to se prostě mezi přáteli nedělá.
Když už nebylo o čem mlčet, řekl jsme si, že k příjemnému piti patří i
zajímavý rozhovor. Terry znal pár příhod, které nikdy neopakoval, což je
ctnost, kterou já zrovna nevynikám. Obzvláště vtipy: kdysi mě upozornil
jeden kolega - byl to starší chlapík, tuším Holanďan, jinak tedy z
Toronta - že mu ten samý vtip říkám už po páté. Omluvil jsem se mu, že jsem si nebyl jist, jestli mu ten vtip opravdu došel. To mu pochopitelně nedošlo. Vtipům sice nerozuměl, ale paměť měl výbornou.
Historky ovšem nesmíte z Terryho páčit, ale když je správná nálada,
teplota a směr větru, leccos se od něj dovíte. Bylo to zrovna asi týden
před Halloweenem. To je poslední den v říjnu, je to takový keltský svátek duchů, kdy děti, přestrojené za strašidla, chodí dům od domu, za což jsou odměňovaný cukrovím a podobně. Jsou to ovšem zvyky původně pohanské a je ku podivu, že se v tomto kraji, kde žijí hlavně římští katolíci, vůbec tolerují. Navíc to dává dětem mylnou představu, ze až vyrostou, život k nim bude i nadále štědrý, že bude stačit jen udělat "bububu".
Obchodníci využívají tuto dobu k prodeji brakového zboží, které příležitostně
potisknou obrázky se strašidly a farmáři zase vyprodají své zásoby pumpkinů, velkých oranžových dýní, kterým se tuším česky říká turek. Vnitřek takového turka se vydlabe a vykrojí se oči, nos a
ústa. Dovnitř se pak postaví zapálená svíčka a toto veledílo lidové tvořivosti
se hrdě postaví do okna. Zda se toho mají duchové leknout, to nevím. Děti mají
Halloween rády, rozumějí si totiž se strašidly lépe než s dospělými. Rádio
a televize v tu dobu vysílají samé - ano, co jiného než - horrory. Jsou všecky hrozně
stereotypní, neřku-li přímo blbé. V této době se ale i dospěli se na čas
stávají dětmi, což se pak opakuje ještě jednou na vánoce.
Námět k rozhovoru se mi tedy naskytl hned.
"Jestlipak víš," povídám Terrymu, "že v místním rozhlase vypsali konkurs na
dobrou strašidelnou historku?"
"Jo?" řekl se nezájmem.
"S odměnou," otvíral jsem
opatrně past.
"Jo," řekl se stejným zájmem.
Pochopil jsem, že to takhle
nepůjde. "Já jednu takovou znám," pravím, "ale nevím, jestli je dobrá.
Nechceš si ji poslechnout?" To ho asi opravdu zaujalo, protože odpověděl celou větou.
"No jo," řekl.
Byl jsem tehdy na lednových prázdninách v naší chalupě v Jizerských horách. Zkoušky jsem měl všechny za sebou a mohl jsem v klidu odpočívat. A najednou mě napadlo vypravit se někam na lyžích, daleko od lidí. Vyrazil jsme brzo ráno, měl jsem pře sebou pěkný kus cesty. Den začal dobře, sice bylo trochu zima, ale slunce svítilo a krystaly sněhu na slunci jen jiskřily. Bylo mi zase jednou úplně fajn.
Až na cestě zpátky se nebe zatáhlo a začalo sněžit. Nejprve slabě, pak hustěji a u Protržené přehrady už bylo dost zle. Nu co, říkal jsem si, sněhová bouře, to už tady bylo.
Cesta byla to s kopce, ale už jsem také vjížděl přímo do bouře. Vidět nebylo skoro vůbec, navíc ještě začalo blýskat a hřmít. Ano, opravdu blýskat - to jsem ještě v sněhové bouři nezažil. V bouři ovšem lehce ztratíte orientaci a tak netrvalo dlouho a pochopil jsem, že jsem asi zabloudil. Vzpomněl jsem si na závodníky, Hanče a Vrbatu, kteří na druhé straně v Krkonoších v takové bouři zahynuli. Bylo jasné, ze nemá cenu pokračovat v cestě, když ani nevím, kde jsem.
Jenom jednou předtím jsem se opravdu ztratil, to bylo v létě na houbách, také v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tehdy jsem po delším bloudění došel k polouhnilé triangulační věži, stojící na vysoké skále, které mě lákala a tak jsem na ni chtěl v desperaci vylézt,
abych poznal, kde jsem. Když jsem byl skoro nahoře, podlomila se pode mnou příčka jednoho z žebříku, kterými se dostáváte z nižšího patra do vyššího; obvykle bývá těch pater až sedm. Už nevím, proč jsem tehdy nespadl. Ve zmatku jsem rychle slezl dolů, ale když jsem se uklidnil, přinutil jsme se i s těmi třesoucími se koleny vylézt opět nahoru, tentokrát až na platformu. Bylo jen potřeba nějak přelézt tu díru po vylomené příčce, ale jak jsem to dokázal, to už nevím. Když jsem se nahoře zorientoval a poznal, kde jsem, spatřil jsem pod skalou dva kříže. Později jsem se dozvěděl, že tam
zahynuli pádem dva dělníci při stavbě té věže.
Ale tady u Jizerky nebyla žádná věž, a i kdyby byla, moc by mi to asi nepomohlo. Přestalo se blýskat, ale pořád ještě hustě sněžilo. Navíc se začalo stmívat a musel jsem se rozhodnout. Svěřil jsem to náhodě a šel jsem dál. Neměl jsem ani zdání, kde bych mohl být. Teren byl rovný, sem
tam pár nahromaděných kamenů a stromy se zmrzlými jeřabinami na větvích, napravo i nalevo jenom lesy.
Vyrazil jsem kupředu. Nevím, jak dlouho jsem šel, ale když už jsem skoro
ztrácel naději, uviděl jsem v průseku lesa osamělou chalupu. Vlastně
takovou malou polorozpadlou chajdu. Zabouchal jsem na dveře. Chvíli se nic nedělo, bušil jsem tedy dál. Konečně se objevil jakýsi kulhavý dědek,
nahluchlý a ptal se mě, co chci. Lámanou češtinou mi pak vysvětlil, kudy se
mám dat. I rukou ukázal, levou - pravou nehýbal, vypadala jako ochromená. Dovnitř mě
ovšem nepozval a tak mi nezbývalo než pokračovat dál. Naštěstí měl
pravdu. Asi za hodinu jsem na narazil na silnici, kde jsem stopnul náklaďák, který mě odvezl do blízkého města a odtamtud jsem už odjel vlakem domů.
Později jsem se od lidí dozvěděl, kde jsem vlastně bloudil. A také kdo byl onen starý muž. Jenže v tom byl právě problém: starý Hinkenteufel byl už
totiž sedm let po smrti. Což by sice vysvětlovalo, proč mě nepozval dál,
ale už ne to, že vypadal poměrně hodně naživu. Ovšem několik místních lidi prý ho také vidělo. Vysvětlení tu bylo dost, ale žádné jaksi nepasovalo. Jak mi ho
lidé popsali, nebylo pochyby, byl to on, i s tou zchromlou rukou. Proti
tomu ovšem svědčil fakt, že měl na místním hřbitově náhrobek, a to i se správným datem úmrti, jak jsem se přesvědčil. Existenci dvojníka, či možnost, že tam pohřbili nepravého, jsem musel také vyloučit. Pak ještě zbývala jiná, obskurní vysvětlení, jako třeba, že jsem asi cestoval zpět v čase, ale
přiznám se, že jsem už dále nevyzvídal. Prostě jsem to vzal jako životní fakt a už jsem o tom víc nepřemýšlel.
Terry mě nechal dovyprávět, aniž mě by mě někde přerušil - to on ostatně
nikdy nedělá. Můj strašidelný příběh byl navíc celkem krátký, jen asi tak na dvě piva. A možná, že to byla právě ta piva, kterých bylo zapotřebí, aby se mu rozvázal jazyk.
Bylo to v létě - začal - zajel se tehdy zase jednou podívat domů, někam blízko Caledonu
v Novém Skotsku, na místa, kde kdysi vyrůstal. Procházel se po kopcích i po údolích, kolem řeky a prolézal lesy, všechna ta místa, co tak dobře znal.
Jednou odpoledne také zašel k malému jezeru. Trochu unavený, zalehl na chvíli do trávy, ale za chvíli usnul. Ani nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, slunce už zapadalo. Hladina jezera, jako velké zlatorudé zrcadlo, se ani nezavlnila - znáte to, když je povrch vody jako olejový. Náhle se cosi objevilo nad vodou, cosi spíše jako stín, jen kruhy se od toho předmětu šířily a jejich barva se měnila, střídavě černá a zlatá, tak jak se vlny zvětšovaly a nové se tvořily. Pak
se jakási silueta začala vynořovat z vody a podobala se víc a víc člověku. Ano, dokonce dívce a silueta-dívka se stále přibližovala; zdálo se, že kráčí přímo ke břehu.
Ač byla zády ke slunci, její tvář byla osvětlena a to zespoda, asi světlem odraženým od vody. Byl v ní neobvyklý klid a mír a jak šla, rukama kolem sebe čeřila hladinu. Z vody ale úplně nevyšla, zůstala stát u břehu a hleděla přímo na Terryho. Usmála se na něj, pokynula hlavou a dlouho se
beze slova na něj dívala. Pak zvedla ruku, mávla na pozdrav a stejně pomalu se zase vzdalovala. Několik vteřin a byla pryč. Jen kruhy zbyly na vodě. A slunce, jako když překlopíš pánev roztaveného železa, rozlévalo ještě chvíli svůj obsah dál po hladině, ale i ono brzy zmizelo.
Chtěl jsem něco říci, avšak Terry mě přerušil - nebyl to ještě konec příběhu.
Přišel prý tam později ještě několikrát, ale už ji nikdy neuviděl. Jen jedno ví: určitě se mu to nezdálo. Tím také odpověděl na moji nevyslovenou otázku a já ani jinou odpověď nečekal.
Než zase odejel - pokračoval - svěřil se s tím zjevením své tetě; moji rodiče už totiž nežili. Teta se ani nedivila, ani se mu nesmála. Jen zašla na půdu a přinesla dolu staré fotoalbum. Opatrně sfoukla prach a téměř po paměti našla stránku, kde byla fotografie jakéhosi děvčete. Stálo tam u jezera, opřeno o břízu, na jejímž kmeni byly vyryty jakési iniciály, ve vlasech mělo květiny a vypadalo asi tak na šestnáct, sedmnáct let.
Je to ona? - zeptala se teta Terryho. Přisvědčil, poznal ji hned. Pak mu vyprávěla
celou historku. Byla to dívka, která se kdysi přivdala do jejich rodiny, ale rádi ji neměli. Vdala se mladičká, a to za muže, kterého jí vnutili. Milovala ovšem někoho jiného a později si z nešťastné lásky vzala život. Utopila se v tom samém jezeře, blízko místa, kde ji uviděl. Kdy se to stalo? Před mnoha, mnoha lety, řekla teta.
Zamyslil jsem se. Slyšel jsem v životě pár podobných historek, ale tahle byla nějaká jiná. Snad že mi něco připomněla anebo jen proto, že mi na ní něco nesouhlasilo, nevím. Rozhodně mě ale Terry tím příběhem překvapil. Nerad bývám překvapen a tak se nedivte, že moje první reakce byla skeptická.
"A kde jsi to četl?" zeptal jsem se nevinně.
Ani se neurazil a klidně povídá, že to nikde nečetl. "A jak víš, že se ti to
nezdálo?" zpovídal jsem ho dál. "Máš nějaký důkaz?"
"Tu fotografii přece," řekl.
"Tak mi ji ukaž!" navrhl jsem.
"No já ji nemám, teta mi ji nedala."
"A ty jsi ji o ni nepožádal?"
"Ne, to mě nenapadlo," přiznal se. Ne, tahle diskuse opravdu nikam nevedla.
"Jiný důkaz nemáš?" ptám se dál.
"No, mám, byl jsem u jejího hrobu."
"Ale to jen dokazuje, ze žila a umřela, ale ne to, že se ti zjevila. Ostatně,
pokud vím, katolíci nepovoluji sebevrahům regulární pohřeb. Habsburkové,"
povídám, "museli pro prince Rudolfa, co se zastřelil s milenkou v Meyerlinku, zažádat o povoleni až od samého papeže."
Terry sice věděl, kdo je papež, ale o Habsburcích a o korunním princi Rudolfovi už vůbec nic.
Když jsem mu to vysvětlil, přiznal se, že jejich rodina - na rozdíl od Habsburků - to musela ututlat a vydávali to za nešťastnou náhodu.
"Jak tedy víš," ptám se, "že to byla sebevražda?"
"Nechala dopis na rozloučenou, teta mi ho ukázala."
Musel jsem uznat, že to je jakýsi důkaz, ale jen pro to, že to
byla sebevražda a ne vražda. Ani jsem se už neptal, jestli má ten dopis - odpověď jsem už tušil. "A jak se jmenovala?" chtěl jsem ještě vědět.
"No přece McTear, jako naše rodina, vždyť se k nám přivdala," odpověděl mi poněkud hloupě.
Zamyslil jsem se. Nikdy předtím jsem si vlastně neuvědomil, ze "tear" také znamená slzu. Potřásl jsem hlavou - začínám být jako on, napadlo mi. "Ne, já myslím jaké bylo její křestní jméno?" zeptal jsem se znova.
Chvíli byl zticha, ale nezdálo se, že by pátral v paměti. Pak řekl odmítavě: "Ne, to už si nepamatuju."
"Nejmenovala se náhodou Nessie?" dobíral jsem si ho - tak totiž říkají
Skotové Lochnesce.
"Ne!" vykřikl vztekle.
Nechtěl jsem už dal vyzvídat. "No, co je na jméně, jak řekl Shakespeare," povídám na uklidněnou. Ale Terry se už odmlčel, aneb jak se tady říká, zavřel se jako škeble. Dopili jsme každý svoje a já jsem se radši rozloučil a odešel jsem.
Cestou domů jsem ale pořád musel na to myslet. Divná věc: proč chce, abych věřil, že tomu bylo zrovna tak, jak to říká? Anebo přesvědčuje hlavně sebe? Nemohl jsem si pomoci, ta historka mi
byla jaksi povědomá, ale odkud? Snad z nějaké knihy? Ale Terry moc nečte!
Anebo že by ze školy? Anglosaská literatura totiž přímo hýří příběhy o
dívce a jezeru, ať už je to o králi Artušovi, teda o té víle z jezera, která uschovává posvátný meč Excalibur anebo chcete-li něco z trochu pozdější doby, tak třeba i detektivku
Raymonda Chandlera, "Dáma v jezeře". Ten námět je asi přitažlivý hlavně tím kontrastem: jemná, křehká žena a nemilosrdný přírodní živel, voda. A Keltové jsou
navíc také velmi pověrčiví. Nepoznal jsem zatím jediného, který by nebyl - všichni se naopak divili, když jsem tvrdil, že já nejsem.
Také návštěva v místní knihovně mi nepřinesla žádnou informaci. Snad jen
tu, že celý ten příběh asi nebyl z nějaké knihy. Takže to asi přece jen někde
slyšel, napadlo mi a mávl jsem nad tím rukou. Začala mě však trápit jiná
věc: měl jsem totiž sen, podobný, téměř identický s jeho vyprávěním, jen s tím rozdílem, že ona dívka pohybovala rty, jako by mi chtěla něco povědět. Marně jsem se snažil porozumět, co říkala. Byla z toho smutná a zase zmizela v jezeře. Probudil jsem se a můj první pocit byla lítost, že mi nic neřekla a pak zase zlost. Zlost na Terryho, protože on byl příčinou toho, že jsem se v tom nevyznal.
Marně jsem se snažil si ten sen později znovu přivolat. Znáte to, když si něco hrozně přejete, tak to najednou prostě nejde. Ale myslet jsem na to nepřestal. Nedalo mi to pokoj, potřeboval jsem se prostě dozvědět víc. Problém byl v tom, že Terry mlčel. Když jsem mu v práci volal do jejich oddělení, tak tam nebyl. Prý je na severu na rybách - byla zrovna rybářská sezóna.
Dostal jsem nápad: více lidi prý více ví. Zavolal jsem tedy do místního rozhlasu a přihlásil se do té soutěže, pochopitelně pod cizím jménem. Popsal jsem jim Terryho příběh do posledního detailu, aniž bych ovšem uváděl jména či místa. Historka to byla dobrá, nepochyboval
jsem o tom, že vyhraje a doufal jsem, že se pak někdo přihlásí, kdo ji pozná. Přišel Halloween a s nim i slosování. Naše - tedy Terryho - story dostala druhou cenu. Lidé si o tom příběhu vyprávěli, ale když jsem se jich ptal, nic nového jsem se už nedozvěděl. Historku neznali, ani prý to nebylo nikde v novinách. Nic, prostě nic.
Dva dny na to mi volal Terry, právě se vrátil ze severu. A kdy prý zase k němu
přijdu na posezeni. Těšil jsem se na jeho reakci, jistě už
slyšel, že historka vyhrála, ale pochopitelně jsem o tom nezačal, doufal jsem, že
rozváže sám. Přivítal mě jako dříve, hodil do sklenice dvě kostky ledu a
nalil mi z mé lahve, co jsem tu měl u něj ještě od posledně, mou whisky. Na stole
už stála řada prázdných lahví od piva: začal patrně o něco dřív než já. A zase jsme
seděli na verandě, mlčeli a čuměli na Hurón. Vlny se rozbíjely o břeh, občas se ozvalo zakrákorání racka. Normálně mě ty zvuky docela uklidňují, ale tentokrát ne. Čas utíkal a já ztrácel
trpělivost . . .
Konečně Terry promluvil: "Slyšel jsem od Franka," řekl, "že v radiu
vyprávěli jeden příběh. Ten můj příběh," dodal, "hned jsem ho poznal."
"Který příběh?" dělal jsem hloupého.
"Však ty víš, ten co jsem ti povídal," vykřikl.
"A jó, už si vzpomínám," povídám, "slyšel jsem to v radiu také. Myslel jsem si, že jsi jim ho tam přece jen poslal."
Nedal se oklamat: "Proč jsi ho tam poslal? " zeptal se mě přímo a nevypadal zrovna přátelsky.
"Ale já ho tam neposlal," zalhal jsem, protože jsme viděl, že tím nebyl zrovna
nadšen.
"Jak to že ne?" namítal. "Nikdo jiný tu mou historku přece neznal!".
"Ale třeba to byl příběh někoho jiného, tomu tvému jen podobný," snažil jsem se lhát dál, ale ne moc přesvědčivě.
Trval na svém: byl to příběh jeho, nikoho jiného. "A co tvoje teta, třeba to někomu řekla," zkoušel jsem to, poněkud naivně.
"Neřekla, už nežije," odpověděl rozčileně, "musel jsi to být ty! "
"Jó, tak oni v radiu říkali, ze jsem jim to poslal já?" ptám se rafinovaně, protože vím, že jsem jim nedal své pravé jméno.
"Ne, nějaký Al Smith, ale prý se nepřihlásil o výhru."
"Takže nikdo ani neví, že je to tvůj příběh," povídám. "Ledaže bys mi lhal a vůbec to nebyl tvůj příběh. Třeba jsi ho jen slyšel od toho Smitha, ne?" přešel jsem do útoku.
"Ne, ne, je to můj příběh a ty jsi mi ho ukradl."
"Ach tak, tohle tě tedy žere? Že ti někdo ukradl příběh? Ale to přece stačí jim zavolat, a vysvětlit jim to - oni ti jistě tu výhru vyplatí!" snažil jsem se ho utěšit, ale zatím
ho to ještě víc podráždilo.
Vyskočil ze židle a zařval: "Čert vem' tu výhru a čert vem' taky tebe!"
A tehdy mě to napadlo. Musel jsem mu to říct. Znáte to, někdy člověk musí udělat
něco, ať se pak děje co chce, ať jsou následky třeba sebevíce tragické.
Většinou je ani netušíte, ale hlavně o ně vůbec nedbáte. Ne, já prostě musel. Devil made me do it, jak se tady říká: ďábel mě navedl.
"Dobře," povídám, "já ti řeknu důvod, proč jsem to nemohl být já, kdo to
tam poslal."
Podíval se na mě s nedůvěrou. Vzpomněl jsem si na jeden starý trik: "Ty jsi mi přece nikdy neřekl jméno té dívky!"
"To je pravda," přiznal.
"No vidíš, a v tom
rozhlase ji jmenovali!" zalhal jsem - bylo jasné, že ten příběh v rozhlase neslyšel. Nebyla to sice pravda, jméno té dívky jsem tam vůbec neuvedl, protože jsem ho ani nevěděl, až teď mi to najednou
napadlo. "Jmenovala se nějak - počkej, ano, Lucy se jmenovala, ano, Lucy!" vykřikl jsem vítězně.
Neodpovídal. Najednou tam stál, asi jako stojí býk, když dostane od
řezníka palicí do hlavy - v tom krátkém okamžiku poznání, ještě než se
sesune na zem. Ramena měl strnulá, hlavu trochu pokleslou a ruce mu visely bezvládně u těla; jen jeho oči se na mě vyčítavě dívaly. Bylo v nich vše: překvapení a bolest, vina i pokání. A bylo v nich ještě něco víc: pochopil jsem, že mi to už nikdy, nikdy neodpustí . . .