Přemýšlel o tom celý týden a mělo to opravdu perfektní smysl. Doktor mu
přece dal jen pár měsíců života a nemohl ztrácet čas. A i kdyby to byla
poslední věc, kterou udělá, stálo to za to: alespoň si tím vybalancuje
svoje účty . . .
Přichází to normálně s věkem: myšlenka na smrt není příjemná, ale jednou se dostaví, ať už chceme, nebo ne. I když vlastně nevíme, kdy to bude, měli bychom býti připraveni. Ale co to vlastně znamená, "být připraven"? Někteří lidé si myslí, že by si měli ještě hodně užít, jiní si chtějí dát do pořádku jejich finanční situaci a jiní, nu ti třeba zase začnou psát paměti.
Jason nic takového neplánoval: Užít si? Žil už dost dlouho a podíval se také po světě. Miloval v životě několik žen a byl jimi byl milován. Peníze? Měl jich víc, než potřeboval. A psát nějaké pohádky o sobě, to se mu zdálo dost směšné. Měl dobré jméno - pomyslil si - alespoň natolik dobré, aby se nemusel starat o to, co o něm lidé řeknou, až už tu nebude.
Ale přesto chtěl být připraven, až přijde čas odejít. Svědomí, znáte to. Šlo mu o to, zda opravdu třeba někomu ublížil, ať už z vlastní vůle nebo více méně bez zlého úmyslu, ale přesto. Rozhodl se prozkoumat svou paměť - komu kdy ublížil a komu ne, a zda by se s tím nedalo něco dělat. Nikdy si o sobě nemyslel, že je zlý člověk a ve skutečnosti ani nebyl. Neměl prostě pro to dost důvodů nebo lépe řečeno stimulaci, aby někomu udělal něco zlého. Nebyl závistivý, ambiciózní, líný ani jinak zkažený. Nebyl marnivý a neměl touhu po penězích ani po majetku těch druhých. Co měl, to víceméně zdědil a svou šetrností si to i udržel. Také nikdy nepotřeboval nějak zamaskovat své minulé činy či chyby. Když na to pomyslel, uvědomil si, že zná velmi málo lidí, kteří měli tak čistý štít, jako on.
Začal pochybovat, zda je vůbec něco, kde by si měl vybalancovat svůj účet, své "má dáti - dal". Pokud věděl, nebylo nic tak vážného, nic tak hrozného v jeho minulosti, na co by si vzpomněl. Jistě, maličkosti, ale nic velkého, nic opravdu velkého. Je možné, že někomu ublížil, aniž to chtěl a dokonce aniž si to uvědomoval? Ano, jednou mu nabídli místo vedoucího a on to přijal. Pravda, Jerry Morrow si to zasloužil víc, než on - ne že by byl lepší, ale byl u firmy déle, než on. Ale oni si vybrali Jasona a bylo to. Přece nemohl říct: "Děkuji, ale dejte to radši Jerrymu!" Nebo snad ano? A co jeho snacha? Nikdy ji neměl moc rád a často si ani nedal pozor, aby to skrýval. Byla jeho synovi dobrou ženou a jistě si zasloužila jeho úctu, ale nikdo od něj nemohl čekat, že se bude pořád přetvařovat, ne? Ale nikdy se s ní vlastně ani nepohádal, tak co.
A pak zde byl ještě Marcus, jeho soused. Jednou, když couval do garáže,
naťukl Jasonovo drahé auto, konvertibl. Jistě, zaplatila to pojišťovna,
ale Marcusovi zvedli poplatky za pojištění a on sám to Jasonovi nikdy
neprominul. Teda to, že vůbec žádal náhradu škody. Bylo to směšné - co vlastně
chtěl? Aby si Jason nechal auto opravit a zaplatil za to z vlastní kapsy?
A
pak zde byl ještě Jasonův bratr Pete. Začal si byznys a potřeboval nějaké
peníze na hotovosti - půjčku, přesněji řečeno. Dokonce nabídl Jasonovi partnerství,
ale ten odmítl. Jistě, bál se, že byznys zkrachuje, ale vy
byste se nebáli? Měl pro to dobrý důvod: Pete nebyl zrovna pečlivý, když
šlo o peníze a tak je nikdy u sebe dlouho neudržel. To by nebylo jen riziko, to by byla zaručená ztráta.
To vše ale Jasona neuspokojilo - jistě musí existovat někdo, komu někdy ublížil. Začal být desperátní: probíral celý svůj život, den po dni, jak si co pamatoval a vše hned pozorně zvážil. A pak ho to najednou udeřilo zčistajasna: ovšem, Tobiáš! Toby!
Jeho mysl zabloudila zpět, do doby, kdy poznal June. Vždy usměvavá, šťastná, byla tou nejhezčí rudovláskou, co kdy potkal. Měla jemný smysl pro krásu a pro užitečnost každodenního života, prostě vážila si každé hodiny, kterou prožívala. Snad proto se také zamilovala do Tobyho. A ten pocit byl vzájemný, o tom nebylo pochyby. Nějakou dobu spolu chodili a plánovali, že se vezmou. Jenže pak vstoupil do jejího života Jason: muž v nejlepších letech, vdovec, který znal ženy a věděl, jak získat jejich pozornost a přízeň.A v neposlední řadě i to, jak je svést a měl na to i finance.
Začalo to jako flirt, nevinná krátkodobá známost či možná jen
experiment, kterým si chtěl Jason dokázat svou neodolatelnost. Tehdy ještě
netušil, že se to změní v něco vážnějšího, osobního, permanentního.
Jenže k tomu pak skutečně došlo. Hrál si s ohněm a spálil se. Zamiloval se do ní, desperátně a beznadějně. A ona se mu poddala a nakonec se také zamilovala, unesená
jeho šarmem, galantností, prostě jeho osobností. To vše lze ženě jistě odpustit a tak
se musel v očích Tobyho jevit jako vinný jedině Jason.
Brzy June zapomněla
na Tobyho úplně. Neměla na vybranou: byla těhotná a tak se s Jasonem vzali a jejich ruce byly od té doby svázány svátostí manželství, jak jim řekl kněz, co je oddával. Toby ale nezapomněl -
nikdy se neoženil a žil tiše a osamoceně ve svém prostém domku. V domku,
který pro ni předtím začal stavět a který se měl stát jejich opravdovým hnízdem lásky. V domě, který pak sice dokončil, ale už neměl komu nabídnout.
Ano - pomyslil si Jason - jemu jsem způsobil skutečnou, trvalou bolest a trápení. Jak to, že mě to už dřív nenapadlo? Jistě, vlastně jsem ho ani moc neznal, rozhodně nebyl můj přítel a pokud jde o ženy, každý muž je v lásce jen osamělý lovec. Každý pro sebe, tak zní zákon džungle. Strávili pak
spolu s June šťastných deset let a nic, opravdu nic to nedokázalo zkazit. Ano,
musela se rozejít s Tobym a to jistě nebylo lehké, ale udělala to a zapomněla
na něj navždy. Teda až do její smrti - před dvěma roky po krátké nemoci odešla, tiše a tajemně, jak to bylo jejím zvykem. Stále mu chyběla, věděl, že nikdy už nebude žádná taková jako ona. A po tom, co mu prozradil doktor, nebude už vůbec žádná, protože už nebude ani Jason. Věřil, že se s ní tam nahoře potká, ale o to víc teď chtěl, aby to teď mohl Tobymu vynahradit . . .
Jason začal svoje bilancování s Tobym zcela nenápadně. Věděl, že nemůže jít a říct mu, co plánuje udělat. Měl totiž poměrně dost peněz, většinu by dal svému synovi, o kterého se bude starat Jasonova neprovdaná sestra a zbylo by ještě dost i pro Tobyho. Nejprve se tedy dal zapsat do kuželkového klubu, kam Toby chodil hrát a čas od času ho pak vzal na pivo do místní taverny. Toby si ho ovšem pořád ještě pamatoval, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Smrt June asi všechno vyrovnala, řekl si Jason. Napadlo ho, že by snad neměl otvírat staré, smutné vzpomínky, ale už se rozhodl. Brzy se stali přáteli a místo aby chodili do hospody, popíjeli raději pivo doma, jednou u Jasona, podruhé u Tobyho. Mluvili o všem a ničem, ale nikdy se nikdo z nich nezmínil o June. Zřejmě si oba dávali moc dobrý pozor.
Jak se jeho nemoc zhoršovala a čas se mu krátil, Jason shromažďoval odvahu, aby mohl Tobymu říci, co plánuje. Snad správně pochopí, co chce Jason udělat: nemůže mu sice vrátit June a všechna ta léta co s ní Toby mohl šťastně žít, ale může mu zajistit klidné stáří. Jediné co chtěl slyšet bylo, aby mu Toby odpustil. Bylo to vlastně divné: necítil se sice vinen, ale přesto potřeboval jeho odpuštění. Prostě vyvážit váhy spravedlnosti, toť vše.
Jednoho večera, jak tak seděli v Tobyho domě, Jason už nemohl odolat a
konečně přešel k věci: "Ty jsi se nikdy neoženil?" zeptal se ho.
"Ne," řekl Toby, "a ty bys měl vědět proč." Byla
to zřejmá narážka, aby se Jason už dál neptal, ale on cítil, že musí dokončit, co začal.
"Ano, já vím," přiznal se Jason, "musel jsi ji milovat opravdu hodně.
Dovedu si představit -"
"Miloval jsem ji víc, než si můžeš představit!" skočil mu do řeči Toby, pořád ještě klidný, ale v jeho úsměvu už bylo jasné
varování.
"Ale ovšem, že si to umím představit," odporoval Jason. "Já ji přece miloval také!"
"Ale já ji miloval víc, než si myslíš," trval na svém ten druhý a jeho oči dostaly podivný vzhled, jakoby se něčeho bál.
"Ne, ne, máš pravdu, já vím," souhlasil rychle Jason a nevšímal si příznaků blížící se bouře. "Proto bych ti to rád
nějak vynahradil," dodal.
To bylo ovšem to nejhloupější, co mohl říci. "Co jsi řekl?"
vyštěkl Toby, jako by nevěřil svým uším.
"Řekl jsem, že bych ti to rád nějak vynahradil," opakoval Jason, šťasten, že už to nemůže vzít zpět. Čekal na tuhle příležitost
příliš dlouho a chtěl to mít konečně za sebou.
"Vynahradit co? Všechna ta léta, co jsem tě nenáviděl za to, co jsi mi udělal? Všechny ty noci, kdy jsem si přál, abys umřel? Všechna ta léta,
co jsem tě chtěl zabít?"
Poděšen, Jason pozoroval muže před sebou. Očekával tvrdá slova, po tom, co se stalo, ale nikdy si neuvědomil, že by ho ten člověk mohl tak nenávidět.
"Proč?" začal se hájit. "Měli jsme přece oba stejné šance a já vyhrál. Co je na tom tak špatného?"
"Stejné šance?" V Tobyho tváři už nebyl onen klid, který
dřív zřejmě stejně jen předstíral, ale byl rudý a jeho hlas se třásl zlostí. "Ty jsi byl
ten člověk, kterému se vše dařilo, se slibem pohodlného, příjemného života,
s hezkým domem, přáteli ve společnosti a s dostatkem peněz, abys mohl
cestovat kolem světa a dát mladé dívce vše, co si jen přála! Tomu říkáš
fair play?"
"Ale byla to přece ona, která si mě vybrala! Proč nedáváš vinu
ji? Já ji přece nenutil, rozhodla se pro mě, protože mě milovala! A vlastně nemůžeš
dávat vinu ani jí: ona přece za to nemohla, že už tě nemilovala!"
Toby strnul, ale jen na moment. Už se nemohl kontrolovat. "Ty blázne!
Že mě už nemilovala? Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš, ty starý blázne! Vidíš
tu sofu, na které zrovna sedíš? Dobře se na ni podívej! Na té jsme se milovali.
Mockrát, tolikrát, že bych to ani nespočítal! A ty říkáš, že mě
nemilovala?"
"Ale počkej, jak vůbec -" Jasoňovi se zlomil hlas. " - to přece nemůže být pravda, když jsi dostavěl ten dům, to už byla
June dávno vdaná za mne!"
Když to, zřejmě nechtěně, vyzradil, Toby se najednou uklidnil a pokračoval: "Asi tak rok po tom, co jste se vzali, jsem ji potkal ve městě a ona se mi přiznala, že není šťastná. Udělala chybu jsem - řekla. Nebylo to to, co očekávala, ale nevěděla, co má dělat. Prosil jsem jí, aby se rozvedla a vrátila se ke mně, ale to už měla dítě, tvoje dítě a nechtěla o něj přijít. Tak jsem ji přivedl sem, do tohoto domu a byla opět moje, jako kdysi. Nepamatuji se, jak se to stalo, ale slíbili jsme si, že se budeme potkávat každou středu, každý týden, rok za rokem. Pamatuješ na ty lekce na piano, co měla? Nuže její učitelka byla moje teta a ta souhlasila, že nás bude krýt. Nechtěl jsem ti tohle všechno říct, ale ty jsi mě vyprovokoval, tvou bláznivou nabídkou, že mi vše vynahradíš!"
Jason se zatím také uklidnil: "Jsi lhář, zatracený lhář! Jak můžeš
takhle plivat na hrob nešťastné ženy, která se už se nemůže ani bránit? Ušetři
mě tvých sprostých lží. Byla přece mojí ženou, jen
mojí!"
"Tak já jsem lhář, co?" zeptal se Toby, teď už zcela klidným hlasem.
"Chceš důkaz? Dám ti důkaz, ty blázne. Tady!" Otevřel zásuvku u
stolu a vytáhl svazek dopisů. Muselo jich tam být nejméně padesát, všechny
krásně ovázané červenou tužkou.
Zmatený Jason téměř automaticky sebral balíček a třesoucíma se rukama rozvázal stuhu. Otevřel jednu obálku uprostřed svazku, nasadil si brýle a začal číst. Okamžitě poznal její rukopis a také datum na dopise - byl to den jejích dvacátých narozenin. Po několika minutách dopis složil a dal ho zase do obálky. Co si tam přečetl, stačilo, aby ho přesvědčilo - vlastně aby přesvědčilo každého. Přesto se nechtěl vzdát: "Řekněme, že jsou to pravé dopisy a ne padělky -" začal, ale pak si uvědomil, že detaily v dopise by si Toby nikdy nemohl vymyslet a dodal rezignovaně: "Zapomeň na to, vím, že jsou pravé."
"Vidíš," vysvětloval Toby, " ale já jsem ti to nikdy nechtěl říct,
a když jsme se teď spřátelili, tak už vůbec ne. Ne, neplánoval jsem to jako
pomstu, já ji skutečně miloval, Bůh je mi svědkem. Ty mi to nebudeš věřit,
ale ona mi ještě teď pořád chybí!"
"Mně také," přiznal se Jason a skryl hlavu do dlaní. "Mně také," zajíkl se.
Po delší chvíli přerušil Toby ticho: "Věř mi, brzy jsem si uvědomil,
že klamat tě, to ještě nic nevyřeší, ale ona mě prosila, nechtěla to ukončit. A chodila sem, každou středu, každý týden, až do její smrti. Bylo to jako posedlost,
jako kdyby si myslela, že mi tím odčiní to, co se stalo. Řečeno tvými
slovy, aby "mi to vynahradila", chápeš? A teď tu jsi ty, který
celou dobu nic nevěděl a zase se mně ptáš, jak mi to můžeš vynahradit. Ale
jak vidíš, nic mi nedlužíš, nic!"
Jason zvedl hlavu: "Asi máš pravdu, asi ti opravdu nic nedlužím. Musela tě ale milovat hrozně moc."
Toby se na něj podíval překvapeně. "Myslíš? Někdy si myslím, že mě vůbec nemilovala. Takhle totiž měla nejlepší z obojího: tvoje peníze a mou lásku. Ne, ani jí nic nedlužíš. Koneckonců nemilovala tě a klamala tě se mnou."
"Mýlíš se, Toby, " řekl Jason pomalu. "Nechtěla ti to vynahradit - myslím si, že tě
opravdu milovala, až příliš moc. A dokonce snad i milovala mě, alespoň bych tomu rád věřil. Zdá se, že nás oba milovala, ale každého jinak. Jenže to už se asi nikdy nedovíme, na to už je pozdě." Jason dopil pivo, zvedl se. Pak otevřel beze slova dveře a vstoupil do studené, prosincové noci.