Toto je jedna kapitola z knihy SLOUŽÍM V KLIDU, která je ke stažení zdarma z naší knihovny jako zip nebo PDF Kniha popisuje moje líbánky s vojenským mundurem na ČVUT a pak i půlroční službu "v terénu". Je to také moje nejvíc opirátováná kniha na Netu, takže se asi líbí, je to taková haškovina, ale zreálného světa . . . :-).

Do pole jsme jeli vlakem. A pak to začalo: opět a opět pořaďáky. První dny byly opravdu šokující, neboť to, co jsme se do té doby naučili, bylo k nepoužití a oficíři, které jsme tam dostali, nám tuto informaci vůbec nezatajovali, právě naopak. K rukám dostali místní mazáky, kteří se jako každý blb, kterého buzerují, umí mstít jen tím, že buzeruje zase někoho jiného. Proháněli nás od rána do večera. Nejhorší byli poddůstojníci z povolání - ti zase byli pyšní na to, že začínali od píky. Pořaďák nás vyčerpával natolik, že jsme už v deset ráno padali, i když pořád ještě v perfektní řadě. Jardík, který byl z nás nejvynalézavější, byl první, co dostal lékařské potvrzení, že nemusí na pořaďák. Pokoušeli se o to též jiní, i já, ale můj zánět ledvin se bohužel neukázal chronický a po týdnu jsem byl opět na place. Pamatuji, že jsme ten den zrovna nacvičovali parádní husí krok sovětského stylu, takové to quazinacistické ztopoření střídavě pravé a levé nohy. Byl na tři doby a tak dlouho nám předříkávali to "á-dva-tři", že se ještě dnes při valčíku pletu a občas nekontrolovaně seknu nohou až do pasu.

Kasárenská služba se jinak nazývala dozorčí službou, t.j. stávali jsme u zástavy, občas u vchodu a jindy zase mazali karty s mazákama ve vojenské věznici, na které jsme také přitom dozírali, hlavně tedy aby nešvindlovali, zatímco jiní bachaři dávali bacha, zda někdo nejde. Nedělali to moc dobře, protože jednoho vojína jednou načapala kontrola, když hrál mariáš s vězni a nepomohlo mu ani tvrzení, že věznice se nejlépe hlídá zevnitř. Řekli mu totiž, že když se mu tam tak líbí, že už tam může zůstat.

Zástava.

Jednu noc jsem i já stál u zástavy (my jí říkali prápor) a řeknu vám, že by vám tam taková židle by opravdu bodla - ale zrovna tam vám jí nedovolí! K ránu se halou ozval mocný řev: "Kašpárek, Kašpárek!" Zde bych chtěl upozornit, že na vojně vás nikdo neosloví pátým pádem, jako třeba "vojíne Lajntuchu", ale vždycky jen "vojín Lajntuch", zkráceně pak jen "Lajntuch!". Vojín Kašpárek se ale neukázal a když nepřicházel, tak se v hale objevil přímo volající, jakýsi magor (čti major), mírně ožralý jako prase. "Jak to stojíte?" povídá mi. "Neopírejte se o tu pušku jako o berle, chlape, nebo vás dám zavřít! A vůbec, přineste mi nějakej chlast!"

Poněkud mě to překvapilo, předpokládal jsem, že já jsa chudý študent, měl by to pití nabídnout spíše on mně. Marně jsem dumal, kde by mohl nějaký ten erární likér být, když na mě opět zařval, že mě nechá zavřít, nepřinesu-li mu flašku něčeho. Když jsem prohlásil, že nemohu opustit své místo - co kdyby někdo ukradl zástavu, to by se pak musel celý pluk rozpustit domů - nabídl se, že mi ji tedy ohlídá sám. Bylo dvě v noci, on pořád řval, tak jsem se tedy vydal hledat vojína Kašpárka, který prý podle něho alkohol měl. Když jsem vzbudil asi pět vojínů, kteří se nejmenovali Kašpárek, padl jsem zázrakem na toho pravého. Otráveně sebral nějakou blíže neidentifikovatelnou (to je slovo, co?) flašku a šli jsme zpět. Magora jsme našli jak chrápal, moji pušku pod hlavou. Chtěl jsem ho vzbudit, ale Kašpárek, zkušený mazák, řekl: "Nech ho vola spát, radši se tady napij." Což jsme pak učinili oba a častěji, načež po dokončení flašky se magor vzpamatoval a šel objímat zástavu. A Kašpárek řekl: "Musíme ho vodnést do postele, nebo ti tu poblije ten prápor."

Rychle jsem si vypočítal, že pravděpodobnost, že by se někdo snažil ukrást onen kus socialistického textilu byla celkem nulová, zatímco možnost, že by magor odvrhl své přežitky přímo na prápor, se rovnala téměř jistotě. A tak se teď mohu se smíšenými pocity přiznat, že jsme pak celých deset minut tahali magora do postele, zatímco zástava a tím i čest pluku visela opravdu na vlásku. Ty smíšené pocity mám z toho, že se už nedovím, co by se bývalo stalo s onou poskvrněnou zástavou, jestli by ji jen vyprali nebo opravdu pluk rozpustili. Utěšuje mě jen to, že jsem tomu zabránil, udržel naši armádu v plném stavu bojovnosti a tím i vlastně i tak nějak uhájil ten mír.

Když jsem se pak rychle vracel na své místo, uviděl jsem, jak u zástavy už stojí někdo jiný, náš zavodčí. Honem jsem spěchal k němu, abych mu vše vysvětlil - vždyť šlo o čin takřka hrdinný. Nechtěl nic vědět: "Měl bych vás nechat zavřít," řekl mi, "ale musel bych o tom napsat hlášení. Máte štěstí, že jsem línej."