Pomalu jsme se prokousávali vojenským slovníkem, brali jsme to ovšem na přeskáčku. Tak například odvozeniny od slova řád: řada, pořádek, zařadit se a pořaďák. Zatímco praví vojáci tužili své okončetiny na pravé, t.zv. opičí dráze, nám musel stačit malý dvoreček, kde jsme cvičili téměř tajně, skoro jako nějací teroristé. A bylo to jen díky našemu poručíkovi, jemuž jsme přezdívali Vlevovbok, později už jen Levoboček, že jsme si mohli udělat hrubou představu, jak to asi tam venku má vypadat. Marně nás strašil: naše plátěné opasky se nikdy nezabělaly solí z našeho potu, jak nám pořád vyhrožoval. I když musím přiznat, že se o to snažil. Nikdy jsem nepřišel na to, zda nás opravdu neměl rád, nebo to jen tak dobře hrál. Vím jen, že mě udivilo, když jsem zjistil v karlínské jízdárně, kde jsem se o pár let později učil jezdit na koni, že má docela rád zvířata. Možná, kdybychom byli tak poslušní, jako jeho kůň, že by si nás třeba také zamiloval. . .
Jak už jsem se zmínil, na dotyčném dvorečku, kde jsme cvičili, také často visívalo veliké prádlo. A byl to zrovna můj pech, že se tam vyskytovalo i v den mé zkoušky z pořadové přípravy, z execírky. Dali mi k tomu flintu, takovou tu dvakrát vrtanou, tedy ještě s jednou dírkou v hlavni, ale kolmo na tu druhou,zřejmě, abychom se navzájem nepostříleli. A tak jsem si hodil flintu na rameno, ale místo abych pospíchal k lesu, mašíroval jsem tam mezi šňůrama, vpravovbok, vlevovbok a čelemvzad. Prádlo padalo a já propadl. Pro mě, který jsem cvičil na sokolském sletu, to byla velká rána mé sebejistotě: moje milostná romance s mundůrem procházela velkou citovou zkouškou. Nešlo ovšem jen o mé cviky. Částečně to bylo také záludností Levobočka, který mi nařídil, abych velel četě. Po zavelení: "Pozor! Pochodem vchod!" jsem vesele mašíroval v čele čety, které zatím on dal za mými zády znamení, aby pochodovala jen na místě. Nevím, pročposlechli, když jsem měl velet jen já. Zastavil mě teprve smích ostatních a jeho zařvání: "Člověče, to se taky musíte podívat, jestli za váma vůbec jdou!" Chtěl jsem mu říci, že za socializmu se díváme jen kupředu, ale nakonec jsem uznal, že to nemá cenu.
Opravnou zkoušku jsem naštěstí dělal u našeho "třídního", kapitána Piškota, v jeho komůrce v podkroví, neboť zrovna pršelo. Kapitán byl ještě ze staré důstojnické školy a u režimu si jistě moc bodů nenašplhal, soudě podle toho, že byl blízko penze a dosud pořád jenom kapitánoval. Jako člověk byl ale fajn, skoro bych řekl, že měl rytířské chování. Bravůrně jsem mu provedl obrat "čelem vzad" na dvě i na čtyři doby (Neznáte? To je "vpravovbok a vpravovbok"). Hbitě jsem i zacitoval definice zástupu, dvojstupu i trojstupu podle řádů. Pak přišla zkouška nejtěžší a to cviky se zbraní, tedy s tou mojí spolehlivě provrtanou puškou. Také to mi celkem šlo, včetně povelu "bodák nasadit". Při při posledním cviku jsem si pak měl sám sobě zavelet a provést na doby "na rámě zbraň" (míněno zřejmě to moje rámě). To jsem učinil celkem správně, až na to, že jsem zapomněl, že mám na pušce vztyčený bodák. Strop v Piškotově kanceláři byl opravdu nízko, bodák do něj zajel hodně hluboko a na to, jak vytrhnout pušku ze stropu, žádný povel v řádech vůbec nebyl. Nebudu vás napínat: zkoušku jsem udělal, Piškot měl asi opravdu srdce na pravém místě (viz obr.). Anebo se bál, že kdybych musel zkoušku ještě jednou opakovat, pršelo by mu do kanceláře už proudem.
Povzbuzen tímto úspěchem, ostatní zkoušky jsem pak udělal hned napoprvé a začal jsem se pomalu po vojensku zelenat. Člověk si, jak známo, zvykne i na oprátku, i když se někdy chvilku cuká. Pravda, zjistil jsem, že mi nedělá dobře, když na mě někdo řve, že se mi nechce poslouchat nesmyslné rozkazy, že mě nebaví biflovat se imbecilní řády, ale jak už jsem řekl, člověk si zvykne i na šibenici, přesněji řečeno, má-li šibeniční humor. Ten mě také dokázal vyvést z leckteré šlamastiky, zvláště později, to už v opravdové armádě. Snad proto je tato kniha vzpomínek spíše žertovná, protože - proč to nepřiznat - moje vzpomínky na vojnu jsou převážně veselého rázu. Proč ne: byli jsme mladí, kamarádští a ani těch pár khakounů nám to nedokázalo zkazit.
Četl jsem o případech, kdy se kluk na vojně zasebevraždil. My měli to štěstí, že jsme se s vojenskou mentalitou seznamovali pomalu a po kouskách, tu pravou jsem poznal opravdu až v kasárnách. I tak, opravdového debila jsem na vojně nenašel - blbce, to ano, ale debila ne. Zato hodně později, v civilu, jsem jich našel celou řádku. Asi jsem měl hodně štěstí - i když jsem měl hodně průserů, moji velitelé mě sice potrestali, ale nikdy mi to nikam nezapsali. Snad to bylo proto, že by měli také průšvih, snad proto, že jim bylo to civilní udavačství přece jen dost cizí.
Tento jeden den v týdnu - vojenský den - byl všeobecně vítánou přestávkou při poměrně monotonních přednáškách na fakultě. Večer jsme zapadli na Císařskou louku hrát volejbal a pak na Smíchov, na pivo. Na vojnu jsme nadávali také jen o "válečných" dnech. Snést se to stejně všecko muselo: kdo propadl z vojny, musel totiž po studijích na vojnu, přesněji řečeno, na celé dva roky. To se mi po mých zkušenostech jevilo jako jediná věc, které se musím rozhodně vyvarovat.