koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SLOUŽÍM V KLIDU
Esej: ODVOD JAKO TAKOVÝ.   <3>


Odvod jako takový.

Odvod se konal u Elišky Krásnohorské, tedy přesněji řečeno, v budově jejího gymnázia. Řada doktorů nám prohlédla naše anatomie a to nejen zvenku, ale i zevnitř. Námitky některých z nás, kteří prohlašovali, že mají kýlu, dvoje brýle či zauzlená střeva, se v úvahu nebraly a mentální stav odvedenců lapiduchy rovněž nezajímal. Vlastně ne tak úplně: štábní - nebo jaký to byl doktor - nám dokonce udělal přednášku o tom, že nemoci jsou způsobovány potravou a že v podstatě jsme jen to, co jíme . Pak řekl, abychom se ptali. Pamatuji si, že někdo vedle mě se zeptal, zda tedy podle toho nejlepší lidé jsou lidožrouti. Doktor s eho zeptal, jak se jmenuje, a někdo si to zapsal. Šplhouni se pak ptali ostošest, asi aby taky byli zapsáni, což se ale už nestalo. Pan doktor nám také vysvětlil, že prevence je jako mít děravou kánoi a tu díru zalepit, zatímco léčení je jen jako mít děravou kanoi a koupit si kyblík na vylévání. Na to můj soused prohlásil - ale tentokrát už jen ke mně - že on by takovou kanoi radši zahodil. Pak nám řekli, že jsme všichni prošli, asi proto, že u odvodů se nedá propadnout, ale jen prohrát, tj. být uschopněn. Hrdý na sebe jakožto zboží, kterému přirazili na ceně, odjížděl jsem tramvají domů. Můj vojenský život začal velice dobře . . .

Vojenská katedra.

Když jsem takto předeslal, jak jsem se k vojně dostal jako slepý k houslím (i když přesně nevím, co to znamená), rád bych zde ještě uvedl několik detailů. Nemyslím tím moji výšku a váhu, protože to jsou data vojensky přísně tajná. Vlastně teď už asi ne: od té doby jsem hodně přibral, i když "nevím jak"- abych citoval jednu těhotnou zpěvačku z Vinohrad.

Narukoval jsem tedy z Libně do Prahy a to rovnou do Vešky, jinak řečeno VŠ, což je zkratka, která zřejmě měla znamenat Vysoké školy, i když my jsem ji překládali jako Voják Švejk. Ano, ta dvě písmena jsme dokonce měli na vorlíčku na čepici - pardon, na vojenské čapce - a tuším že tam byl ještě meč nebo nějaký jiný vojenský sexuální symbol.

Šel jsem totiž studovat na vysokou a to obor, který jsem si v mládí zamiloval a nemístná zvědavost mi hnala, abych se o něm dozvěděl ještě něco víc. Šel jsem tam tedy asi ze stejného důvodu jako hajný Lebeda, jinak řečeno abych si prostě vystřelil, v mém případě ovšem jen z vědy. Že mi to bude trvat pěknou řadu let, to jsem věděl. Dokonce i to, že důležitou součástí studia bude i nosit plátěný mundůr, případně možnost vystřelit si i z pušky, kulometu, pancéřovky či kanónu a kupodivu mi to vše mi připadalo úplně normální. Vždyť i studenti ve Filozofské historii měli uniformy a pušky, aby si mohli vystřelit na Windyšgréce, zatímco v době rektora Kampana nosili študáci jenom zbraně poboční, asi proto, že se bili ještě jen mezi sebou a teprve později namlátili také Švédům na Karlově mostě. Co se mi nelíbilo bylo to, že už od začátku na nás nalepili titul "absolvent V.Š." , ač jsme ještě nic neabsolvovali a také církevní "Ego te absolvo" (Je ti odpuštěno) se na té naší vojně nepěstovalo. Asi proto, že většina důstojníků si ještě pletla latinu s latrinou.

Zapeklitý výraz, ty "Vysoké školy". Tento název, sám o sobě ne zrovan přesně přeložitelný do angličtiny, protože "high school" tam znamená jenom něco mezi měšťankou a gymplem, byl ovšem v civilní branži vhodně zaměněn za "Vysoké Učení ", patrně proto, že šťastlivci, kteří jím prošli, pak měli díky výdobytkům socializmu vysoko do žlabu. Dodnes nechápu, proč jsme tehdy vlastně studovali: pro peníze určitě ne a pro slávu asi sotva. Navíc se graduanti univerzit dostali hned do kategorie "pracující inteligence", jinak řečeno, vystovali zároveň i na politicky nespolehlivé. Ti praktičtější hoši se radši šli z měšťanky hned učit třeba na zámečníka a brali pak tolik, že i kdyby jim vůbec nepřidávali, dohnali bychom to, co si zatím během našeho studia vydělali, teprve až když by nám bylo kolem padesátky. Když nepočítám ty, z kterých chtěli mít rodiče vzdělance, my zbývající jsme tam zřejmě šli z lásky k vědě, té milence przněné mnohými a přesto stále téměř panensky cudné.

Kromě vědy jsme tam ovšem studovali i pavědu - pardon, vševědu - fousatých komuno-utopistů Káji a Béďi. A jako by to hle samo už nestačilo k úplnému zblbnutí, byla tu ještě vojenská katedra, kde se studovaly vědy vojenské. Ovšem ne podle Napoleona, dokonce ani ne podle Kutuzova, ale jakýchsi červených knížek. Ty sice nenesly jméno milovaného vůdce Mao-tse-tunga, ale honosily se neméně slavným názvem "Vojenské řády a přepisy". Ještě při přijímačkách se mě někdo, kdo tma seděl v uniformě, zeptal, jestli nechci dělat velitele třídy, ale to bylo asi jen tak ze slušnosti, buď mě neznal anebo to asi nikdo nechtěl. S díky jsem odmítl, takže se stal velitelem můj kamarád Véna, který si často myslel, že mi dělá radost prohlášením "taxislužba", což znamenalo umýt tabuli, spočítat přítomné, držet v podpaží třídní knihu a prohlásit nahlas "Všichni přítomni, soudruhu majore! ".

I jinak to byla celkem legrace a vůbec to nenaznačovalo to, co nás bude čekat. Ze začátku jsme si totiž vojnu jenom odseděli - ne sice ve vojenském vězení, ale zato v jinak dost nepohodlných lavicích. Tehdy jsem si myslel, že mi asi nezbude než padnout za vlast nudou. Byly to dlouhé hodiny i dny, pro které nemám žádné přirovnání. Jediné rozptýlení bylo sledovat, že zde vůbec neplatila Darwinova teorie - neboť blbost na vojně ani nevymírá ani se už dál nevyvíjí, jinak řečeno, je vlastně konstantní. Bylo to psychologicky zajímavé sledovat mentální procesy našich velitelů, učitelů a instruktorů, prostě štábu zatoulaných nešťastníků, kteří se sem dostali jedině za nějakou odměnu či za trest, ale rozhodně ne za nějaké zásluhy. Císařovy nové šaty zde prostě měly barvu khaki.

Naše, vlastně jejich, vojenská katedra se nacházela v ulici kterou nazvu třeba Přistřižená. Hned na začátku nás postavili do řady na dvoře, a hned vedel nás vesele plápolalo vyprané prádlo. Odkud se vzalo, to nevím, khakikatedra žádné pucfleky ani markytánky neměla. Podplukovník Cintorín nás oslovil a prohlásil, že "Vojna nie je kojná, súdruhovia!". Jelikož nevypadal, že by sám někdy nějakou kojnou měl, napadlo mi, že to pro něj vojna byla asi něco jako rodná matka strana, jen s tím rozdílem, že vojna zřejmě neměla žádné ty, no, prsy.

Bylo to ve čtvrti, kde se také nacházela hřbitov, sirotčinec a bývalý Ústav padlých dívek. Lepší místo nám snad ani nemohli vybrat . . .