Jiným takovým vzorem vojenské inteligence byl voják Upcháuka. Dodělával si nějakou kadetku pro podoficíry, ale protože několikrát propadl, měl pořád jen šarži "voják". On ale říkal po slovensky "vojak" - mluvil totiž roztomilou vasrpoláckou slovenčinou a navíc přicmrdával Vydržímovi. Našim klukům ubližoval kde mohl, jednomu dokonce nařídil, aby mu přišil na kabát knoflíky, které mu předtím utrhla v městě nějaká nedočkavá kurva. Chtěl jsem proti němu vyvolat koalici, ale nikdo neměl chuť, radši šili knoflíky.
Já jsem s ním měl pouze dvě střetnutí a pak mi teprve dal pokoj. První bylo, když mě poslali dělat značkaře - měl jsem označkovat "zamořené území" praporky a odhánět civilní obyvatelstvo. Byl jsem tam celý den, ale šla okolo jen jedna babička, které jsem oznámil, že začala třetí světová válka a že musí zpět domů a čekat na rozkazy. Asi jí to doma nevěřili, o žádné evakuaci jsem pak neslyšel. Po obědě - jedna konserva a kus chleba - jsem si zdříml a probudil jsem se, až když už se začínalo stmívat. Rychle jsem tedy sbalil praporky a spěchal domů. Cestou jsem pak potkal Upcháuku s naším družstvem, značně unavené, jak celý den hledali moje zamořeniště. Vzal si mě stranou a nechal si na své mapě ukázat, kde to zamořené místo bylo. Pak se ke mně důvěrně naklonil a povídá: "Keby dačo, ja som s vami nehovoril."
"Klidně sa spolenite, súdruh vojak," odpověděl jsem mu něčím, co mohlo i u něj projít jako pravá slovenčina. Při nástupu ho velitel sprdl, Upcháukovo družstvo sice pak místo anšlo,a le vrátilo se jako poslední a propadlo. Jsa členem jeho mužstva, měl jsem ale propadnout také. Bránil jsem se, že jsem tam na místě byl a že to není moje vina, že mě nenašli - já osobně že jsem to místo nemusle hledat, já ho přece vytýčil. Uznali to a protože mě nemohli potrestat, tak mě pochválili - na vojně totiž něco mezi trestáním a pochvalou vůbec neexistuje. Vrtaly mi pak sice hlavou pochyby, zda jsem vůbec tehdy vytýčil správné místo, ale protože mi k tomu nedali ani mapu - zatímco Upcháukovi jo - řekl jsem si, že je to stejně jedno.
Ve strážní službě.
Strážit neboli hlídat se na vojně musí: muničáky, vojenské prostory, latriny, vojenský majetek a často i manželky oficírů. To je asi to nejtěžší: nejen že je neuhlídáte, ale navíc vás ještě svedou a z toho pak kouká průser. Ne od vojenské zprávy, ale proto, že ony vám pak nedají pokoj.
Nejhorší je, když vás ve službě někdo chytne, jak vykonáváte potřebu, spíte nebo souložíte. Přiznám se, že jsem ani jednou z těch věcí neprohřešil, ale asi jen proto, že jsem k tomu neměl příležitost. Jednou jsem také hlídal ve vězení - výborně jsem se tam pobavil, i když mě tam tehdy vězňové v kartách obehráli o celé měsíční služné. Bylo to právě, když jsme byl ve službě, když došlo k mému druhému střetnutí s Upcháukou. Po tom, když jsem na něj už poprvé něco věděl a neřekl, jsem si myslel, že mi dá pokoj. Ale nedal, blbec, asi proto, že když se ho ostatní báli, troufal si i na mně. Čekal jsem jen na svou příležitost, jak mu to vysvětlit na příkladu a ta konečně přišla.
Blbec Upcháuka nám kontroloval zbraně, jenže při zkoumání čistoty mé hlavně zarepetil uzávěrem dvakrát. Já pochopitelně předtím vyndal náboj z hlavně, ale on tím zbraň zase nabil. Nedalo mi to a upozornil jsem ho, že míří tou nabitou zbraní přímo na mě, což bylo pravda. Zbaběle tvrdil, že nemířil, ale kamarád vedle - který měl Upcháuku také rozně rád - řekl, že to viděl, jak na mě a já jsem dodal, že za Velké Vlastenecké Války se za to na místě strielalo, jen tak, dokonce bez soudu. To ho nějak vzalo a řekl, že to bylo omylem a abychom to na něj neřekli, že jeho otec byl partyzán a že by to byla pro něj hanba. S tím jsme srdečně souhlasili, jenže třetí kluk - který pochopil, kam míříme - najednou řekl ze srandy, že když někdo navádí někoho, aby lhal, že za to je také prokurátor. Tak jsme ho okřikli, že když to řekne, tak že jsme na straně Upcháuky a přehlasujeme ho. Ubohý Upcháuka nám od té doby jedl z ruky a měli jsme vojnu jako řemen, ale hodně, hodně povolený . . .