Na katedře se začali pohybovat nováčci z prvního ročníku a motali se jako
štěňata, tedy asi tak, jako dříve my. Občas je k nám přiřadili na různé
práce v kanceláři. Pamatuji, jak jsem jednou dva takové dostal k ruce a vedl
jsem je dolů po starých točitých gotických schodech, které byly navíc značně
úzké. Nahoru proti nám si to supěl nějaký oficír. Nemaje prostor, abych
zasalutoval, prostě jsem ho ignoroval, zatímco oba nováčci ho nesměle
pozdravili, jeden dokonce rukou levou, druhý sice pravou, ale zato měl tu
levou v kapse. Kdo to ještě nevíte, tak je to přečin, za který se málem střílí.
Nepozdravit důstojníka bylo skoro tak zlé, jako nepozdravit pouliční důvěrnici,
nebo někoho, o kom se vědělo, že donáší na lidi.
Z dotyčného oficíra se vyklubal údajně velitel všech vysoškolských vojsk
pražských. Řval tak hrozně, jako kdyby ho někdo nutil skočit s věže a zahnal nás všechny zpět
k tříďasovi, kapitánovi Piškotovi. Ten nám sice vynadal, ale když žalobce
odešel, nedal se jeho chováním ani trochu pohnout k tomu, aby nás přísněji potrestal.
Jen tak se stalo, že jsem nebyl propuštěn z vojny - přesněji řečeno, že
jsem nebyl vyhozen z vojny - vlastně ani to není přesné, oni nikomu nikdy
vojnu neodpustili, dotyčný musel pak jít na celé dva roky sloužit. Piškot
byl sice důstojník, ale ještě také gentleman, což je výraz (the officer and gentleman) , který se
dosud na západě používá běžně, ač je ještě z doby, kdy oficíry mohli být jen šlechtici,
pro které byl tehdy také titul "gentleman" vyhrazen.
S tím nasluhováním to bylo tak: někdy ještě za vrchního velitele armády,
jehož strategická schopnost skončila u toho, že si vzal Gottwaldovu dceru,
se rozhodlo, že kromě služby na vojkatedrách musí absolventi ještě
nějakou dobu jít "do pole". Pamatuju, jak jsme na majálesu vykřikovali:
"Marie Terezo, obrať se v hrobě, sloužíme 7 let tak jako Tobě. Ještě
jeden Čepička, sloužíme od malička!" Tehdy jsem byl v
druhém járu na technice a napařili nám tím extra "půl roku v půllitrech".
Jeden ročník ale dopadl o mnoho hůře: měli právě promovat a nějak časově
nepasovali do plánu. A měl to prý rozhodnout jejich děkan: buď nic, nebo
celé dva roky. Ten rozhodl pro dva roky. Fáma říká, že se tehdy študáci
tajně sešli a vymysleli pomstu: jeho jméno se pak objevovalo na všech záchodcích
Evropy. Můj známý to sepisoval a tvrdil, že nápis nenašel jen na jedné železniční
stanici ve východním Německu, ale tam že to právě všecko znova
vymalovali. Já sám jsem našel nápis i v italských Pompejích, latinsky, ale vypadalo to, že nebyl vůbec dva tisíce let starý.
Závěrečné zkoušky.
Přiblížil se konec čtvrtého ročníku a tím i závěrečné zkoušky. Naše
řady prořídly už dávno - hned po prvním ročníku nás civilní zkoušky
zdecimovaly na polovičku - a naši profesoři si tehdy ani neuvědomovali, že tím posílají
naše kamarády také na dva roky vojenské služby, dva roky ztraceného života.
Někteří hoši na tom vyzráli: dali se na kadetku a dodělali to tam. Postupem času ještě naše řady prořídly,ale neslyšel jsem, že by někdo musel odejít proto, že neudělal vojnu. Ovšem
to bylo v době, kdy ještě nevymřeli satří důstojníci, jako byl třeba
Piškot. Slyšel jsem, že později byly vojkatedry ovládány hlavně těmi,
kteří s oblibou buzerovali studenty a vyhrožovali jim těma dvěma roky. Později
také náš "půlrok v poli" byla nahrazen celým rokem, ale tomu jsem
už ušel.
Otázky ke zkouškám nebyly těžké, ba dokonce některé byly i zcela pitomé.
Tak např.: "Jste velitelem čety, která je v epicentru atomového výbuchu. Co
uděláte?" Fakt je, že když v rozmezí několika kilometrů od výbuchu ještě padají domy, lidé
v epicentru mají asi tak stejnou šanci přežít, asi jako má motýl zatížený
cihlou šanci vzlétnout. Jeden absolvent prý údajně odpověděl: "Odeberu se
k telefonu a odhlásím četu ze stavu roty." Jiný, který byl
"postaven" přímo pod atomový výbuch ve vzduchu, zcela logicky
odpověděl, že udělá stojku. Abyste rozuměli,
instrukce byly, že v případě atomového výbuchu vojín okamžitě zaujme
bezpečnou polohu, a to hlavou od a patami směrem k výbuchu.
Byla to taková komunistická varianta pštrosa, který strká hlavu do písku,
aby ho nebylo vidět. Ještě později, to už v civilu, nám jeden kretén od
civilní obrany tvrdil, že zavařeniny budou zcela ochráněny před radiací,
budou-li nahoře uzavřeny celofánem.
Moje extempore u zkoušek ukazuje - jak na to přišel přede mnou Napoleon - že
minimum vojenských znalostí lze použít k maximálnímu efektu. Nabiflovat
jsem se totiž jen jednu sekci řádů, kterou jsem byl rozhodnut
prodat za každou cenu - teda ne nepříteli, ani humoristickému časopisu, ale
přímo zkoušejícímu. První otázka mi padla O.K., byl to skutečně útok
roty. co jsem se naučil. Zcela správně jsem proběhl ostnatým drátem a za mohutného (ano , v
textu bylo "mohutného") pokřiku "hurá!" jsem házel útočné
granáty na nepřítele. Mimochodem, Rusové volají "urá!", to jen
my Češi jsem volali variantu s "h", případně "č". Druhá
otázka byla obrana čety, kde jsem za mohutného hurá házel na nepřítele
obranné granáty. Třetí otázka byla horší: ústup, tedy po vojensku
"organizované stažení do předem připravených pozic". Představil
jsem si hned, jak ustupujeme do nějakého předem připraveného hotelu, s
koupelnami a čistými ručníky, jenže co mu odpovědět? Stahoval jsem se
teda hodně pomalu a přemýšlel jsem, jestli existují nějaké ústupové
granáty. Asi ne, slovo ústup přece vymazal z vojenského slovníku už kaprál
Hitler. Tak jsem vyměnil granáty za něco praktičtějšího a za sebe jsem házel
protipěchotní miny, protitankové miny a byl bych použil i ty protiponorkové,
kdyby mě zkoušející nezarazil. To stačí, řekl a prošel jsem. A to jsem
ještě v tom zmatku dokonce zapomněl při ústupu křičet to mohutné "hurá"!
. .