Tak říkával náš dědeček, ale to, co my jsme tam prováděli, byl paskvil na
kvadrát. Zúčastnili jsme se tehdy normálních manévrů, zařazeni k normálnímu
vojsku v jinak zcela nenormální armádě. První co jsem zaregistroval, byl jakýsi
generál, který obcházel zákopy a kontroloval naši bojovou pohotovost před
výtokem, pardon, před útokem. U našeho zákopu se zastavil a vida, že už máme
nasazené bodáky, prohlásil: "A hlavně si s nimi chlapci neubližte!"
Byla to scéna hodná Haškova pera. Kdo tehdy vyhrál, už ani nevím, ale ztráty
na životech nebyly žádné. Jinak jsem slyšel, že v socialistické armádě
povolovali vysoké procento ztrát, značně větší, než "krvelačný"
Bundeswehr. Tak například manžel mojí spolužačky z gymplu byl na manévrech
přejet tankem a zabit. Na konci manévrů jsme se opět věnovali hašení, neboť se kanonýrům
podařilo ůspěšně zapálit vysokou trávu u lesa.
Jinak jsme ale všecko udělali asi dobře, protože jsem všichni prošli a do
dalšího kola jsem vešel až za tři roky, ve kterých jsem se zatím věnoval
pouze vědám civilním, neboť netoliko válkou živ je člověk, že ano . . .
Rok po promoci jsem si pak vegetoval na katedře jako asák. To bylo tak: moje umístěnka zněla do
firmy ROMO - tehdy to bylo jen jméno pro pračky - na Moravě, daleko od rodné
Prahy. Nemám nic proti pračkám, jen proti umístěnkám. Vy, kdo je už
nepamatujete, jste přišli o zajímavý způsob socialistického vykořisťování
člověka člověkem. Firmy, lépe řečeno stát, dal do placu volná místa
pro čerstvě promočené inženýry, doktory či jinak vzdělané lidi. Začáteční plat byl všude mizerný a na škole nejvíc ze všech. Při umístěnkách měli přednost
straníci a po nich ještě také ženatí muži či vdané ženy (vdaní
muži tehdy ještě neexistovali :-)). Pro ty, co se před promocí vzali, oženili
či osobášili, to ale stejně nebyl žádný med: těžko se našlo něco
v malém městě, co vyhovovalo oběma manželům, kteří oba vystudovali. Já patřil do kategorie třetí,
t.zv. bezprizorné, ty prostě šoupli tam, kam nikdo nešel. Říkal jsem si, no co, pračka nepračka, Fulnek také není k zahození, je to blízko Ostravy a můj dědeček byl horník... No dobrá,
dobrá, on byl také švec - jak jinak by uživil sedm dcer - ale ševci se za
socializmu neměli tak dobře, jako horníci. Pravda, kdybych chtěl do dolů, stačilo nechat
se zavřít pro nějaký ten politický přečin a vláda by mi sama zařídila
bezplatný pobyt v Jáchymově, ale tak dalko mé ambice nešly.
Ale pak do mě uhodilo štěstí, jak říkají Angličané. Kdosi odmítl umístěnku
asáka na fakultě; vlastně ne, bylo to tím - a to je prosím pravda -
že se tam někdo z nešťastné lásky zastřelil a tím se uvolnilo jedno místo.
A protože všichni už odjeli na místa svých umístěnek - kromě mě, kterému se nějak
z Prahy nechtělo - nabídli to mizerně placené místo mě. Práce tam bylo dost, takže jsem neměl čas ani
na lásku šťastnou, nemluvě už o té nešťastné, a tím pádem mi sebevražda nehrozila. Nu a pak si zase na mně vzpomněli vojenští páni a šel jsem tedy na ten povinný půlrok v zeleném negližé.
Povolání.
Dostal jsem povolání na Vojenské Učiliště Těžkých Věd v Maleškovicích. Přijelo nás tam asi dvacet a zprvu jsme nevěděli, co budeme dělat. Dali nám uniformy letců, a to i přesto, že jsme byli spojaři a drátové spojení "letadlo - letadlo" se už ani tehdy moc nepoužívalo :-). Ale na holky to platilo - byli jsme pro ně letci - a jim stejně šlo o jiný druh spojení. Brzy jsme zjistili, že naše úloha tam bude velmi jednoduchá - dělali jsme prostě všecko: tesali do zdi, instalovali elektrické vedení, malovali učebny, tahali mašiny, sepisovali skripta (ovšem pod cizím jménem, aby nám nmeuseli za to platit), přednášeli, řídili laboratorní práce a ve volném čase dělali ještě všecko ostatní. To znamená pořaďáky, hlídky, střelby, manévry a podobně.
Jinak řečeno, ve škole jsme cvičili s oficíry - ale tentokrát zase my s nimi. Ano, na přednášky
nám dali studenty odrostlého věku - důstojníky, kteří kdysi opustili svou rodnou pastoušku, stáj či slévárnu a šli sloužit vlasti. Pak je povyšovali, ale potřebovali si doplnit svou odbornou
kvalifikaci a to právě pod námi. Tím se ovšem dostávali do prekérní situace: jeden se mi vždy
musel za třídu zahlásit. Hláška: "Soudruhu svobodníku, podplukovník Nestačil hlásí: třída
nastoupena!" jim ovšem smrděla subordinací. Titulovali mě tedy jakožto asistenta
či inženýra - to mě nevadilo, jenom ten "soudruh" a na to jsem přece neštudoval,
aby mi někdo ještě nadával. Tam mi také jeden z nich v laboratoři u motoru špatně
vypočítal kosinus, který mu vyšel vesele nad jedničku (viz poznámka dříve). A nejen to, on mi to pak ještě krásně vynesl do grafu, se stupnicí 1 až 5! Bohužel jsem mu tento historický dokument musel vrátit, ale mám na to svědky, abyste věděli!