Ve středověku se, jak známo, vojáci pronajímali a také se jim za to platilo. Bylo to obyčejné řemeslo a tudíž také mělo svoje dno, i když ne zrovna to zlaté. Od slova žold pak vznikli žoldáci, ale později se už říkalo soldát každému, i těm, co to dělali zadarmo. S příchodem moderní doby se totiž zjistilo, že když se zavede povinná vojenská služba místo té placené, přijde to levněji a také se navíc lépe zajistí náhrady za ztráty na bojišti, v hospodách i jinde. Vojínům se vysvětlí, že bojují za svou vlast a ne za peníze - což je nakonec úplná pravda, uvážíme-li, že kapesné, které dostanou, jim pak sotva vystačí na cigarety. Navíc je to nutí přestat kouřit, takže se dostanou na bojiště také o mnoho zdravější a nechytnou kromě nepřátelské střely ještě nějakou vleklou plicní chorobu.

Povinná vojenská služba by měla naplňovat brance hrdostí, když už ne přímo na jejich vlast, tak alespoň na jejich fešnou uniformou, případně na zvýšený zájem místních i přespolních děvčat. Tento zájem ovšem rychle opadá, když se voják vrátí z bitvy bez jedné nohy, případně bez obou. Pak už mu ani ta uniforma tak dobře nesedí a tak zbývá zase jen ta hrdost na svou vlast a pocit ulehčení, že ho to stálo jenom ty nohy.

Kdysi jsem se divil, proč státy berou do války nejprve muže mladé, vrazí jim do ruky nabitou pušku a učí je zabíjet jiné mladé muže, kteří dostanou podobnou skvělou příležitost, jenže na straně opačné. Asi proto, že ti starší muži radši zůstávají v zázemí a raději dají příležitost mladým, jak se správně říká. Příležitost ztratit ty dvě nohy či víc. Branná povinnost je výsledkem toho, že stát vlastně občany vlastní, proto si často říká, ovšem mylně, "vlast". Soukromé vlastnictví státu se jinak také říká státní příslušnost, která ve válce obvykle končí až smrtí příslušníka. Vlastně ani pak ne, jeho mrtvola se ještě v noci přetahuje z území nikoho, aby mohla být správně pohřbena na té straně, kam správně přísluší. To vše se zbytečným nasazením života dalších, dosud žijících příslušníků.

Musím se přiznat, že než jsem byl odveden, tak jsem se lecčemu, co se týkalo válečnického umění, divil. Po pár týdnech v armádě už jsem se nedivil, dokonce už vůbec ničemu. Teoretické úvahy o válce vzaly za své jakožto první: socialistická armáda totiž bojovala převážně za mír - patrně proto, že by žádnou opravdovou válku vyhrát ani nemohla. Místo strategie tam zcela zabralo vojenské buzerování a taktiku nahradilo všeobecné oblbování. A kdyby blbost kvetla, pak by naše kasárna tehdy vypadala jako Petřín na jaře.

Odvody od vody i odjinud.

Do armády se nedostanete jen tak, musíte se kvalifikovat a teprve pak vás odvedou. Ne teda zrovna za ručičku, nejprve si odstojíte svoje. Známá hláška, že "na vojně se čeká, fasuje a blbne" platí jistě pro všechny armády světa, jen v tom blbnutí ty naše socialistické armády asi překonaly všechno. Začínalo to už u odvodu a končilo bránou do civilu, případně na hřbitov.

Na budoucí mrtvolu se ale nekvalifikuje jned tak každý: takový vojín musí být zdravý a politicky spolehlivý. Ovšem to je teorie a hodně se od ní ustupovalo. Brali se i hodně nemocní - sám jsem viděl, jak vzali jednoho, co neměl ukazováček na pravé ruce. "Můžete přece střílet z kanonu, tam je spoušť větší," prohlásil armádní lapiduch, který ovšem musel hlavně splnit kvótu uznaných branců. No a politicky spolehlivý už bude každý, když za ním budou stát se samopalem, ne?

Titul branec - původ tohoto slova je dosud celkem zamlžen - byl asi odvozen buď od toho "braní" na vojnu, případně "bránění" vlasti a v neposlední řadě možná i "bránění se braní na vojnu". Pro tyto poslední se pak muselo zajít až k nim domů - to jsou pak tak zvaní "domobranci". Nejlépe se člověk brání tím, že je mrtvý, nebo alespoň nemocný. Kdo by cestu na frontu, případně ani do kasáren, nevydržel, je uznán "neschopným" (rozuměj vojenské služby) a ještě mu za odměnu dají knížku. Teda modrou knížku, alespoň v mé době měla tuto nebeskou barvu - to asi proto, že se jí označovaly na mapě jednotky nepřítele a platí, že "kdo není s námi, je proti nám". Byla to vůbec tehdy doba samých knížek a legitimací, asi ještě příliš přežívala ta stará tradice z rajchu. A tak mladý muž v době odvodu vyměňuje žákovskou knížku za průkaz brance nebo za modrou knížku. Ovšem nemyslete si, že měli branci na vybranou. Většinou jsme byli všichni zdraví a alkohol, nikotin či nezřízený sexuální život nás ještě nestačil dostatečně zničit.