koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SLOUŽÍM V KLIDU
Esej: DALŠÍ PRŮŠVIHY    <9>


Další průšvihy.

Na katedře se začali pohybovat nováčci z prvního ročníku a motali se jako štěňata, tedy asi tak, jako dříve my. Občas je k nám přiřadili na různé práce v kanceláři. Pamatuji, jak jsem jednou dva takové dostal k ruce a vedl jsem je dolů po starých točitých gotických schodech, které byly navíc značně úzké. Nahoru proti nám si to supěl nějaký oficír. Nemaje prostor, abych zasalutoval, prostě jsem ho ignoroval, zatímco oba nováčci ho nesměle pozdravili, jeden dokonce rukou levou, druhý sice pravou, ale zato měl tu levou v kapse. Kdo to ještě nevíte, tak je to přečin, za který se málem střílí. Nepozdravit důstojníka bylo skoro tak zlé, jako nepozdravit pouliční důvěrnici, nebo někoho, o kom se vědělo, že donáší na lidi.

Z dotyčného oficíra se vyklubal údajně velitel všech vysoškolských vojsk pražských. Řval tak hrozně, jako kdyby ho někdo nutil skočit s věže a zahnal nás všechny zpět k tříďasovi, kapitánovi Piškotovi. Ten nám sice vynadal, ale když žalobce odešel, nedal se jeho chováním ani trochu pohnout k tomu, aby nás přísněji potrestal. Jen tak se stalo, že jsem nebyl propuštěn z vojny - přesněji řečeno, že jsem nebyl vyhozen z vojny - vlastně ani to není přesné, oni nikomu nikdy vojnu neodpustili, dotyčný musel pak jít na celé dva roky sloužit. Piškot byl sice důstojník, ale ještě také gentleman, což je výraz (the officer and gentleman) , který se dosud na západě používá běžně, ač je ještě z doby, kdy oficíry mohli být jen šlechtici, pro které byl tehdy také titul "gentleman" vyhrazen.

S tím nasluhováním to bylo tak: někdy ještě za vrchního velitele armády, jehož strategická schopnost skončila u toho, že si vzal Gottwaldovu dceru, se rozhodlo, že kromě služby na vojkatedrách musí absolventi ještě nějakou dobu jít "do pole". Pamatuju, jak jsme na majálesu vykřikovali: "Marie Terezo, obrať se v hrobě, sloužíme 7 let tak jako Tobě. Ještě jeden Čepička, sloužíme od malička!" Tehdy jsem byl v druhém járu na technice a napařili nám tím extra "půl roku v půllitrech". Jeden ročník ale dopadl o mnoho hůře: měli právě promovat a nějak časově nepasovali do plánu. A měl to prý rozhodnout jejich děkan: buď nic, nebo celé dva roky. Ten rozhodl pro dva roky. Fáma říká, že se tehdy študáci tajně sešli a vymysleli pomstu: jeho jméno se pak objevovalo na všech záchodcích Evropy. Můj známý to sepisoval a tvrdil, že nápis nenašel jen na jedné železniční stanici ve východním Německu, ale tam že to právě všecko znova vymalovali. Já sám jsem našel nápis i v italských Pompejích, latinsky, ale vypadalo to, že nebyl vůbec dva tisíce let starý.

Závěrečné zkoušky.

Přiblížil se konec čtvrtého ročníku a tím i závěrečné zkoušky. Naše řady prořídly už dávno - hned po prvním ročníku nás civilní zkoušky zdecimovaly na polovičku - a naši profesoři si tehdy ani neuvědomovali, že tím posílají naše kamarády také na dva roky vojenské služby, dva roky ztraceného života. Někteří hoši na tom vyzráli: dali se na kadetku a dodělali to tam. Postupem času ještě naše řady prořídly,ale neslyšel jsem, že by někdo musel odejít proto, že neudělal vojnu. Ovšem to bylo v době, kdy ještě nevymřeli satří důstojníci, jako byl třeba Piškot. Slyšel jsem, že později byly vojkatedry ovládány hlavně těmi, kteří s oblibou buzerovali studenty a vyhrožovali jim těma dvěma roky. Později také náš "půlrok v poli" byla nahrazen celým rokem, ale tomu jsem už ušel.

Otázky ke zkouškám nebyly těžké, ba dokonce některé byly i zcela pitomé. Tak např.: "Jste velitelem čety, která je v epicentru atomového výbuchu. Co uděláte?" Fakt je, že když v rozmezí několika kilometrů od výbuchu ještě padají domy, lidé v epicentru mají asi tak stejnou šanci přežít, asi jako má motýl zatížený cihlou šanci vzlétnout. Jeden absolvent prý údajně odpověděl: "Odeberu se k telefonu a odhlásím četu ze stavu roty." Jiný, který byl "postaven" přímo pod atomový výbuch ve vzduchu, zcela logicky odpověděl, že udělá stojku. Abyste rozuměli, instrukce byly, že v případě atomového výbuchu vojín okamžitě zaujme bezpečnou polohu, a to hlavou od a patami směrem k výbuchu. Byla to taková komunistická varianta pštrosa, který strká hlavu do písku, aby ho nebylo vidět. Ještě později, to už v civilu, nám jeden kretén od civilní obrany tvrdil, že zavařeniny budou zcela ochráněny před radiací, budou-li nahoře uzavřeny celofánem.

Moje extempore u zkoušek ukazuje - jak na to přišel přede mnou Napoleon - že minimum vojenských znalostí lze použít k maximálnímu efektu. Nabiflovat jsem se totiž jen jednu sekci řádů, kterou jsem byl rozhodnut prodat za každou cenu - teda ne nepříteli, ani humoristickému časopisu, ale přímo zkoušejícímu. První otázka mi padla O.K., byl to skutečně útok roty. co jsem se naučil. Zcela správně jsem proběhl ostnatým drátem a za mohutného (ano , v textu bylo "mohutného") pokřiku "hurá!" jsem házel útočné granáty na nepřítele. Mimochodem, Rusové volají "urá!", to jen my Češi jsem volali variantu s "h", případně "č". Druhá otázka byla obrana čety, kde jsem za mohutného hurá házel na nepřítele obranné granáty. Třetí otázka byla horší: ústup, tedy po vojensku "organizované stažení do předem připravených pozic". Představil jsem si hned, jak ustupujeme do nějakého předem připraveného hotelu, s koupelnami a čistými ručníky, jenže co mu odpovědět? Stahoval jsem se teda hodně pomalu a přemýšlel jsem, jestli existují nějaké ústupové granáty. Asi ne, slovo ústup přece vymazal z vojenského slovníku už kaprál Hitler. Tak jsem vyměnil granáty za něco praktičtějšího a za sebe jsem házel protipěchotní miny, protitankové miny a byl bych použil i ty protiponorkové, kdyby mě zkoušející nezarazil. To stačí, řekl a prošel jsem. A to jsem ještě v tom zmatku dokonce zapomněl při ústupu křičet to mohutné "hurá"! . .