koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SLOUŽÍM V KLIDU
Esej: SOUSTŘEDĚNÍ DRUHÉ A POSLEDNÍ.   <10>


Soustředění druhé a poslední.

A opět soustředění, tentokrát v Bělé pod Bezdězem. Ubytovali nás ve stanech, které už někdo postavil, takové ty veliké, kam se nás vešlo - no víc než deset určitě. Malý stan totiž může postavit každý; vojín s sebou totiž nosí polovinu "áčka", takže dva vojíni pak dávají dohromady celý miniaturní stan a mohou se pak uvnitř - i když špatně - zkroutit. Za tyčku posloužila puška - tehdy ještě nebyly všude poloautomatické pušky, ty se sklápěcí pažbou. Hned první týden jsme se dostali do průseru (vím, měl bych to říci slušné, ale já jsem nikdy slovo průšvih na vojně neslyšel). Naši kluci totiž našli někde hromady dříví, ze kterých přinesli něco klacků do kuchyně. Jenže to dříví patřilo parašutistům, kteří se mocně naštvali a našemu majorovi trvalo dost dlouho, aby je uklidnil. Snížil se i k tomu, že jim vysvětloval, že vlastně nejsme ani vojáci, jen studenti. To nás před nimi zachránilo - byli to hoši velcí, tvrdí a otužilí, takže jsme pro ně nebyli konkurence.

Potkal jsem jednou pak dva v lese. Jeden nesl v jedné ruce minomet a v druhé těžký, litinový podstavec a druhý hoch pak v obou rukách bedny s pořádně velkými minami, jak se říká jinak nábojům do minometu. Bavili se se mnou asi půl hodiny, ale celou tu dobu si svůj náklad ani neodložili. Slyšeli jsem - ne od nich - různé fámy: letadla je prý vyhodí na Moravě a oni se musí dostat do Čech, do svých kasáren. Jenže všechny posádky mají poplach a chytají je. Tomu se pochopitelně parašousti snaží vyhnout. Slyšel jsem historku, jak jedna jjeich skupina někde ukradla džíp a jela s ním po železničních kolejích, tam , kde je nikdo nehledal. Ježe pak se někde převrhli a chtli je v místní hospdě. Když je chytí obyčejní vojáci, většinou prý jim natlučou, neboť kvůli nim ztratili zdravý vojenský spánek. A tak parašutisti používají jakékoliv prostředky, jen aby je nikdo nechytil. Hlavně horror: chytí-li zase oni někoho, zavedou ho třeba hluboko do neprostupného lesa, přivážou ho ke stromu a nechají ho tam o samotě pár dní přemýšlet, než ho někdo najde. Jinak si jen pamatuju, že měli pěkné kšandy, které jsem si já mohl dovolit jedině v civilu. Ne finančně, ale proto, že by to byl pro obyčejného vojáka přestupek. Jo a ještě si apamtuju to, že jsme tam pak musili hasili les, který zapálila ta jejich nepříliš přesná střelba z minometů.

Co je na vojákovi nejdůležitější?

Předpokládám, že dívky s tím nebudou souhlasit, ale jsou to nohy. Hlava je naopak to nejchoulostivější, ta je většinou jen na obtíž. Proto vám na ni dají helmu, přílbu, glencák či jak jinak se to řekne. Ruce slouží jako chapadla, držadla, háky, případně prst - většinou jen jeden - i na spoušť. Také žaludek je na obtíž, ale na druhé straně každý ví, že to je to, co drží vojáka na nohách, které jsou tak důležité. Samozřejmě obě.

Hned druhý den jsem měl s nimi problém: vyfasoval jsem příliš veliké půllitry (nevím, proč se jim tak říká, do těch mých by se vešly určitě čtyři litry do každé boty) a jsa nezkušený v obinadlech, tedy jejich vázání neboli obínání, po česku snad omotání, urobil jsem si tak na každé noze puchýř na celou patu. Slovo obinadlo je zřejmě odvozeno se starých omotávaček, kdy voják nosil bagančata a lýtka měl na ochranu proti nepohodě omotána až je kolenům. Socialistická armáda značně zjednodušila systém tak, že do půllitrákové boty jsme nenosili punčochy, ale něco jako špinavý čtvercový kapesník, který se měl stočit kolem chodila a kotníků. Na kotníky to ovšem už nestačilo a fald přes chodidlo tlačil tak, že jste po kilometru už ani nemohli ani bolestí došlápnout. První se vždy obnažila Achilova - v tomto případě moje - pata. Jak by se nám tehdy hodily štupované punčochy od babiček! Nebyl jsem sám takový, bylo nás mnoho. Saniťák nám to oflastroval a poslal nás zpět "do boje". Mazáci, kteří stanovali vedle, nám dávali různé rady, jako že se puchýř má propíchnout jehlou s nití, která se tam nechá a pak jako knot vysuší puchýř a zabrání stržení kůže, která se jinak oddělí a seschne. Že to pracuje, jen když dáte noze na pár dní klid a nešlapete na ni, to nám už neřekli.

Moje puchýře se protrhly a kůže s paty se strhla už druhý den. Ustavičné odírání "živé" nohy o botu pak způsobilo, že mi z ran začala téci krev - moje líbánky s mundůrem tak utrpěly svou první menstruaci. Šel jsem tedy - přesněji řečeno dokulhal se - na marodku. Tam byl už doktor, který, když viděl, jak mám nohu zřízenou, mi naordinoval lehkou obuv, t.zv. kedsky. Klid na lůžku mi naordinovat asi nesměl a tak jsem za ostatními prostě pajdal jako omrzlí Francouzi od Moskvy.