A opět soustředění, tentokrát v Bělé pod Bezdězem. Ubytovali nás ve
stanech, které už někdo postavil, takové ty veliké, kam se nás vešlo - no
víc než deset určitě. Malý stan totiž může postavit každý; vojín s
sebou totiž nosí polovinu "áčka", takže dva vojíni pak dávají dohromady
celý miniaturní stan a mohou se pak uvnitř - i když špatně - zkroutit. Za tyčku posloužila
puška - tehdy ještě nebyly všude poloautomatické pušky, ty se sklápěcí
pažbou. Hned první týden jsme se dostali do průseru (vím, měl bych to říci
slušné, ale já jsem nikdy slovo průšvih na vojně neslyšel). Naši
kluci totiž našli někde hromady dříví, ze kterých přinesli něco klacků do
kuchyně. Jenže to dříví patřilo parašutistům, kteří se mocně naštvali
a našemu majorovi trvalo dost dlouho, aby je uklidnil. Snížil se i k tomu,
že jim vysvětloval, že vlastně nejsme ani vojáci, jen studenti. To nás před
nimi zachránilo - byli to hoši velcí, tvrdí a otužilí, takže jsme pro ně nebyli konkurence.
Potkal jsem jednou pak dva v lese. Jeden nesl v jedné ruce minomet a v druhé těžký, litinový
podstavec a druhý hoch pak v obou rukách bedny s pořádně velkými minami, jak se říká jinak nábojům do minometu. Bavili se se mnou asi půl hodiny, ale celou tu dobu si svůj náklad ani neodložili.
Slyšeli jsem - ne od nich - různé fámy: letadla je prý vyhodí na Moravě a
oni se musí dostat do Čech, do svých kasáren. Jenže všechny posádky mají
poplach a chytají je. Tomu se pochopitelně parašousti snaží vyhnout. Slyšel jsem historku, jak jedna jjeich skupina někde ukradla džíp a jela s ním po železničních kolejích, tam , kde je nikdo nehledal. Ježe pak se někde převrhli a chtli je v místní hospdě. Když je chytí obyčejní vojáci, většinou prý jim natlučou, neboť kvůli nim ztratili zdravý vojenský spánek. A tak parašutisti používají jakékoliv prostředky, jen aby je nikdo nechytil. Hlavně horror: chytí-li zase oni někoho, zavedou ho třeba hluboko do neprostupného lesa, přivážou ho ke stromu a nechají ho tam o samotě pár dní přemýšlet, než ho někdo najde. Jinak si jen pamatuju, že měli pěkné kšandy, které jsem si já mohl dovolit jedině v civilu. Ne finančně, ale proto, že by to byl pro obyčejného vojáka přestupek. Jo a ještě si apamtuju to, že jsme tam pak musili hasili les, který zapálila ta jejich nepříliš přesná střelba z minometů.
Co je na vojákovi nejdůležitější?
Předpokládám, že dívky s tím nebudou souhlasit, ale jsou to nohy. Hlava je
naopak to nejchoulostivější, ta je většinou jen na obtíž. Proto vám na
ni dají helmu, přílbu, glencák či jak jinak se to řekne. Ruce slouží
jako chapadla, držadla, háky, případně prst - většinou jen jeden - i na spoušť. Také žaludek
je na obtíž, ale na druhé straně každý ví, že to je to, co drží vojáka
na nohách, které jsou tak důležité. Samozřejmě obě.
Hned druhý den jsem měl s nimi problém: vyfasoval jsem příliš veliké půllitry
(nevím, proč se jim tak říká, do těch mých by se vešly určitě čtyři
litry do každé boty) a jsa nezkušený v obinadlech, tedy jejich vázání neboli obínání,
po česku snad omotání, urobil jsem si tak na každé noze puchýř na celou patu.
Slovo obinadlo je zřejmě odvozeno se starých omotávaček, kdy voják
nosil bagančata a lýtka měl na ochranu proti nepohodě omotána až je kolenům.
Socialistická armáda značně zjednodušila systém tak, že do půllitrákové boty jsme nenosili
punčochy, ale něco jako špinavý čtvercový kapesník, který se měl stočit kolem chodila
a kotníků. Na kotníky to ovšem už nestačilo a fald přes chodidlo tlačil
tak, že jste po kilometru už ani nemohli ani bolestí došlápnout. První se vždy obnažila
Achilova - v tomto případě moje - pata. Jak by se nám tehdy hodily štupované punčochy od babiček!
Nebyl jsem sám takový, bylo nás mnoho. Saniťák nám to oflastroval a poslal nás
zpět "do boje". Mazáci, kteří stanovali vedle, nám dávali různé
rady, jako že se puchýř má propíchnout jehlou s nití, která se tam nechá a pak jako knot
vysuší puchýř a zabrání stržení kůže, která se jinak oddělí a seschne. Že to pracuje, jen když
dáte noze na pár dní klid a nešlapete na ni, to nám už neřekli.
Moje puchýře se protrhly a kůže s paty se strhla už druhý den. Ustavičné
odírání "živé" nohy o botu pak způsobilo, že mi z ran začala téci
krev - moje líbánky s mundůrem tak utrpěly svou první menstruaci. Šel jsem
tedy - přesněji řečeno dokulhal se - na marodku. Tam byl už doktor, který,
když viděl, jak mám nohu zřízenou, mi naordinoval lehkou obuv, t.zv. kedsky. Klid
na lůžku mi naordinovat asi nesměl a tak jsem za ostatními prostě pajdal jako omrzlí
Francouzi od Moskvy.