Jako absolventi jsme neměli ani práva obyčejných vojáků - ti měli cestu domů zadarmo, my se, nevím proč, nekvalifikovali. Když jsme žádali tajného majora, aby nám vystavil slevenkovou kartičku na vlak, ofrněl se a bylo to. Služné ovšem bylo tak malé, že nestačilo ani na cigarety a na rozdíl od obyčejných vojáků jsme ani neměli s čím šmelit. Jak dalece špatně jsme na tom byli, ukazuje to, že jsem musel týdně jezdit do města, abych se v restauraci trochu najedl a za půl roku jsem jen na jídle utratil vše, co jsem předtím v cicilu ušetřil - a to nejsem žádný velký jedlík! Škola totiž měla kuchařky, které si držely doma zřejmě prasata a podle toho také vypadalo naše menu: co jsme nesnědli, na tom si pochutnali vepříci. A aby si pochutnali, o to asi těm dámám šlo nejvíc.
Jak úspory ubývaly, tím se také otázka peněz na cesty stávala víc a víc prekérní. Stopovali jsme sice přes půl republiky, ale tím se ztratil celý jeden den a opušťák býval časyto jen na víkend. Zpátky jsme si to ani nemohli dovolit, protože bychom přišli pozdě a vraceli jsme tedy vlakem. Jezdíval jsem také často na černo a jednou se stalo, že mě ve vlaku podezřele sledoval pohledem jeden kapitán. Pak se zvedl a šel ke mně - věděl jsem, že jsem v pasti, ale nedalo se nic dělat. Po vlacích totiž chodívaly vojenské lítačky, a ty kontrolovaly, zda máme ve vojenské knížce zapsaný - to jest povolený - opušťák. Já ho neměl a to bylo zlé. Obrátil se přímo na mně a povídá: "Pane inženýre, ty laboratoře zítra - já ten report nestihnu, mohl bych ho přinést až příště?" Nebudete mi to věřit, ale já jsem mu řekl, že klidně může. . .
Asi se ptáte, jak jsem mohl tak často jezdit domů a bez té slevenky na dráhy. To je jednoduché: my jsme totiž tajného majora ošulili. Jedna paní, civilní zaměstnankyně, nám byla za něco zavázána a tak se nabídla, že nám to zařídí. Vše v pořádku přinesla a ještě nám pověděla, jak to udělala. Tajný major jí sice odmítl potvrzení na naše kartičky dát, ale ona mu řekla, že ho u vchodu čeká nějaká paní a v jeho nepřítomnosti všechny karty pěkně orazítkovala. Major se vrátil a rozčiloval se, že tam žádná paní není. "Tak to už asi odešla," řekla klidně naše známá a učinila totéž. Jeden z nás, ten nejhloupější, se jí zeptal, jak se tam dostaly ty majorovy podpisy. "To je právě to vojenské tajemství", řekla ta paní s tak roztomilým úsměvem, že jsme ji za to všichni pobozkali.
Co neuděláš pro ženu.
Jednou jsem byl tomu průšvihu opravdu hrozně blízko, byl to, jak říkají Američané, "close shave", neboli oholení až na kůži. Můj civilní šéf Pokálel - dej mu pánbůh věčný blázinec - mě zrovna sháněl, když jsme byl jaksi doma, v Praze. Zavolal mému vojenskému nadřízenému, Chujskému, který mě také nemohl najít. Oba tápali tak dlouho, než poznali, že jsem zřejmě mimo vojenský prostor a že ze sebe jen dělají blby. Věřím ale, že to pokálel hlavně Pokálel, nemusel volat veliteli a i pak to mohl ukecat, ale byl tak zbabělý, že se bál perzekuce, že kryl "zběha". Jinak byla vina ovšem jen na mně, to přiznávám. Když jsem se vrátil, bylo zle, ale ne zas moc. Chujskij mi zarazil vycházky na měsíc - o mně mu nešlo, ale potřeboval mít nahoře dobrý záznam o jednotce. Zato Pokálel, který se, jak už jméno naznačuje, zprůjemnil už při slově zběh, mi pak dával přednášku o tom, že se zabíhat nemá. Celkem jsem to ignoroval, ale když nepřestával, řekl jsem si, že mu dám lekci. Jen tak jsem prohodil, že mě stačí ta tragedie v Praze, a že když zase na mě bude potřebovat něco prásknout, ať mi to řekne předem. A protože se právě jednalo o rodinnou tragedii, že jsem spěchal do Prahy bez povolení a riskoval jsem i to, že na to přijdou - nebyl prostě na nic čas.
Nedalo mu to a zeptal se jakou tragedii. Řekl jsem mu, že je to ostuda rodiny a že o tom nechci mluvit. Den mi dal pokoj, ale pak začal dolézat. Tož jsem mu to řekl: že se bratranec Pavel věšel a že teta měla z toho záchvat a protože vždycky na mně dala, bylo nutné, abych ji uklidnil právě já. "A oběsil se?" zeptal se ještě ten blbec. "Ano, ale špatně," povídám, "zachránili ho." Nepochopil ani tu ironii a tu celou lež už vůbec ne. Naštěstí se u naší rodiny nikoho neptali. Žádného bratrance Pavla totiž nemám. Pravda byla taková, že totiž Majka, co jsem s ní chodil, měla na víkend pár dní volna a ač jsem ji důvěřoval, musel jsem občas projevit v Praze i svou fyzickou přítomnost, aby si snad nenašla nějakého náhradníka.
Výsledek toho všeho byl, že se Pokálel - když jsem dostatečně pomasíroval jeho svědomí - za mně přimluvil a já jel hned příští víkend opět domů. Když jsem to všecko říkal Majce, vesele se tomu smála - ale moje "oběť" ji nijak nedojala. Po návratu z vojny jsme se stejně rozešli - toho náhradníka si totiž sehnala už hned první měsíc po tom, co jsem odešel na vojnu. Z čehož je vidět, že se muži často obětují pro ženy buď marně anebo - ta druhá polovice - zbytečně.