Moje žákovská knížka byl pro mě velmi cenný dokument. Nepsal jsem si totiž
žádný deníček a tak to byl pro mě dokument historický, i když poněkud falšovaná, asi jako
Dějiny VKS(b), případně i VKS(a). Měl jsem v ní podpisy všech učitelů a učitelek, i těch
suplovacích, nějaké ty známky a hlavně poznámky. Těch jsem si vážil nejvíc,
i když nemohu říci, že mi jejich autoři dělali nějaké komplimenty - ale
zato mi to získávalo úctu spolužáků. Už na obecné učitelské glosy vyústily
v jednu dvojku z mravů (nebo že by z chování?). Už si ani nepamatuji,
jestli jsem tehdy nedělal, co jsem měl, nebo dělal, co jsem neměl - jen si
nejasně vzpomínám, že mi pak tekla krev z nosu. Paní učitelka Rázná měla
perverzní smysl pro spravedlnost a usoudila z toho, že musím být asi taky pěkný
lump, když mi teče krev a s chutí se mi do mého "památníčku" napsala pár ostrých
slov, z kterých se pak na vysvědčení vyklubala zakroucená husička dvojky
namísto jedničky jako bič.
Můj kamarád Tonda, grázl, kterému jsem v jeho zručnosti nesahal ani po
paty, neboť měl v téže době z mravů už trojku, si ovšem schoval své vysvědčení
do tajného úkrytu v pouliční lucerně, když ho teda předtím ještě podepsal
za svého otce. A nejen to, naváděl mě k podobnému triku, ale já jsem to
považoval za moc komplikované a raději jsem si chtěl vytrpět následky. A tady bych vám
chtěl ukázat, jak se poctivost vyplácí: jelikož jsem měl jinak poměrně
dobré známky, můj otec se na zadní stránku - kde se ta dvojka vyskytovala -
ani nepodíval, podepsal vysvědčení a ještě mě pochválil. Teď mi napadá,
že normální dvojka se nazývala "chvalitebná", ale u mravů
se jí tuším říkalo "chování uspokojující", nebo tak nějak -
což je pochopitelné, neboť moje chování by se asi sotva dalo kvalifikovat
jakožto "chvalitebné". Tondovi by býval jeho podvod vyšel, kdyby
nebylo toho, že ve stojanu pouliční lampy bylo také elektrické vedení,
které se silně zahřívalo a jeho vysvědčení, když pro něj za měsíc přišel,
bylo nahnědlé jako posvátný papyrus.
Byla to ostatně moje jediná dvojka z mravů; zjistil jsem totiž, že je
daleko lepší nenechat se chytit. Jen ještě jednou jsem se dostal do maléru
a té druhé dvojce - to už na gymplu - jsem ušel jen díky osobnímu zásahu
- tedy mému vlastnímu. Poznámku jsem dostal při písemce z matiky: Béďa,
syn Českomoravské vysočiny, byl slabý nejen na srdce, ale i na matematiku, a
tak mě tehdy požádal, abych mu poslal při písemce své výsledky, tedy něco
jako tahák. Což jsem učinil přes mého souseda Ferdu, který ale bohužel
ten papír upustil na zem. Paní profesorka Nezaujatá si toho všimla a sebrala
papír a významně požádala Ferdu, aby jí dal žákovskou knížku. Ferda ovšem
už tušil, že mu do knížky nechce nepsat blahopřání k narozeninám a prohlásil:
"Já to, prosím, nebyl!"
Pro mě to ovšem bylo jako když herec na scéně slyší svou narážku, tedy
aby jako začal mluvit. I povstal jsem - i když ne s takovým elánem, jako ono
"veliké město pražské" v jednom husitském chorálu. Přesto, pln
hrdosti na své předky a netuše, že jde spíše o můj zadek - jsem se přihlásil
k autorství. Hrdinství se na škole nepěstuje a tu poznámku jsem ovšem dostal. Stálo
tam: "Pomáhá slabším spolužákům při písemné práci - "
zde si ale paní profesorka uvědomila, že to zní spíše jako pochvala a tak
pokračovala "- čímž podvádí". Logicky to byl ovšem
nesmysl, výsledky na papíře byly jen a jen moje, jaký teda podvod, navíc je Béďa
nakonec ani nepoužil. A vůbec: odkdy se trestá za plagiátorství plagiátor
i sám autor?
Samotný Béďa už nepovstal - já to ostatně ani nečekal, byl už dost v pěkném průseru, tak
proč si to teda ještě kazit - a navíc měl přece ještě to slabé srdce.
Tu poznámku se mi už doma utajit nepodařilo: máma se to dozvěděla přímo
od paní profesorky, která bydlela u nás za rohem a tak mě hned také
umluvila, abych se paní profesorce omluvil. To jsem také udělal, ač jsem nevěděl
proč, ale říkal jsem, že je to asi trest za to, že jsem se tak blbě přihlásil.
Pracovalo to a výsledek byl, že jsem měl mravy zase na výbornou, pardon na
"bezúhonnou".
Jak vidíte, moje předvojenská výchova mě leccos naučila: v tom prvním případě
neříkat zbytečně nic, na co se tě nikdo neptá, v tom druhém dokonce tři
věci: nenechat se chytit, nikdy se dobrovolně nehlásit a když už budu přece
jen v troubě, snažit se z toho vykecat, jinak řečeno, používat
psychologii. Celkový závěr byl asi ten, že by si na mě ten pan učitel,
který posílal své žáky s požehnáním do bitvy, jak to
popisuje E.M. Remarque, v románě "Na západní frontě klid", asi nepřišel. Zato jsem byl dobře vybaven na tu frontu východní, socialistickou.