koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : SLOUŽÍM V KLIDU
Esej: MOTALI JSME SE V MOTOLE   <5>


Motali jsme se v Motole.

Jako se v mateřské školce vyvádějí svěřenci ven na vzduch, i my jsme často konali vojenská cvičení, ty simulované obrany i útoky a zvyšovali svoji připravenost přímo v poli, lépe řečeno v přírodě. Říkalo se jí Motol a všechny armády vysokých škol se tam zacvičovaly. Dokonce věřím, že i studentské gardy z roku 1848 se tam trénovaly na hrdiny. Základní situace, kterou nám zadali, byla vždy stejná: řádí třetí světová válka, půl Evropy hoří, v Rusku je mobilizace a na našich hranicích zase dělá nepřítel bordel. Účelem cvičení bylo uhájit Prahu a nepřítel na ni vždy neomylně zaútočil ze západu. Není tudíž divu, že když zaútočil z východu, že jsme ho neuměli odrazit. Někdy mě pronásleduje představa, co by se asi stalo, kdyby tehdy Rusáci v šedesátém osmém napadli Prahu ze západu . . .

V Motole jsme potkávali vojska všech oborů: kanonýry i chemiky, ženisty a jednou na nás dokonce zaútočila pravá stihačka. My jsme ovšem byli spojaři, obor dráteníci i bezdrátoví a rolovali jsme po krajině zelené (jak jinak?) kabely. Ty byly vyrobené z měděných drátků smotaných dohromady s ocelovými, takže výsledek byl, že takový kabel unesl i vojína, obzvláště když byl tento mírně podvyživený. Navíječka s cívkou - jedna cívka obsahovala kilometr drátu - se při odvíjení nosila na zádech. Horší bylo, že při navíjení drátu se nosila naopak na hrudi a točilo se klikou jako u kolovrátku. Navíječka nás pak s těžkou cívkou, která ku konci navíjení vážila víc a víc (řekl bych kolem dvaceti kilo), přitom neustále tlačila na věčně hladový studentský žaludek. Můj první kilometr mě zničil natolik, že moje první slova, která jsem pak nahlásil, byla málem také moje slova poslední. Později, to už v armádě, jsem natočil během dopoledne šest takových cívek a mám dojem, že jsem to i přežil.

Kabel neboli drát se používal jeden, ne dva, a zpětnou dráhu signálu nahrazovala zem. Staré telefonní přístroje, za které by se nemusel věru stydět ani Edison, se jedním pólem uzemňovaly a "zvonění" se provádělo kličkou, vlastně generátorkem, zvaným magneto, které rozeznělo zvonek. Vzpomínám jak přítel Beruška dostal tento signál v podobě sto či více voltů přes navíječku přímo do těla. Beruška ovšem nezvonil, ale řval, a navíc kráčel dál, kupředu levá. Z jeho zoufalého volání jsme vyrozuměli jen "já", "toho", "vola" a "zabiju". Na jeho omluvu je ovšem třeba říci, že díky propoceným zádům (zrovan odvíjel) dostával dávku, která by stačila čtyřem penzistům na vyléčení revmatismu a pátému ještě i na jednu slušnou mrtvici. Jindy jsme zase tahali drát přes koleje železnice, když se v dálce objevil vlak. Bylo to mezi dvěma svahy a Beruška už neměl čas to svinout zpět. Byla by se nám hodila nějaká helikoptéra, ale té tam nebylo. Beruška teda rychle oběhl nahoře stojící strom a skočil se svahu a svou vahou kabel našponoval, takže ho komín přijíždějící minul, i když jen o fous. Kdyby to neučinil, bylo by docela možné, že by ho při síle toho kabelu vlak táhl po kolejích třeba až na druhé nástupiště na Smíchovském nádraží.

Do Motola jsme se vždy plížili jednotlivě, pomocí tramvají. Sraz býval na konečné a celou tu ponižující cestu jsme tak strávili ve veřejném dopravním prostředku. Ano, ponižující, neboť naše uniformy - pravděpodobně nějaké pekařské stejnokroje, přebarvené na hráškově zelenou s jemným žlutavým odstínem - nebyly zrovna vrcholem vojenské módy. Jinak řečeno, holky se za námi sice otáčely, ale jen se slitovným úsměvem. Zatímco regulérní armáda dostává maskáče, kanady nebo půllitry (boty, ne pivo) my jsme měli jen kotníčkové křusky a nohavice navíc dole na knoflík zapnuté, což jim dodávalo tvar mírně pytlovitý. I ten osolený pásek, jak už jsem o něm mluvil, byl plátěný. Jen čepice byla opravdu vojenského střihu, i když asi z první republiky. Navíc byl náš stejnokroj vždycky panensky čistý, vyžehlený našimi maminkami, milenkami a u některých, kteří se nemohli dočkat manželského života, také manželkami, někdy i vlastními. Polovička naši branců se také honosila dioptriemi v podobě brýlí, z nichž mnohé vzaly v Motole za své.

Motol měl také vybrané okolí, i když trochu jiné než katedra: byla tam věznice, infekční oddělení motolské nemocnice (kde jsem byl kdysi se žloutenkou v karanténě) a také strategicky blízko situované krematorium. Cesta tramvají domů bývala už celkem veselá - radost kazily snad jen očekávané reakce našich maminek, milenek, případně i manželek, když jsme jim ty čisťoučké uniformy přinesli domů zašpiněné od hlíny, případně i od kolomaze z brzdného kola tramvaje. Ale příští cvičení jsme byli zpět, opět čisťoučcí a vyžehlení, asi abychom neudělali naší ženské populaci u nepřítele ostudu.

Dva roky na vojně, která se konala každou středu, nám uběhly rychle, hlavně proto, že nás naši civilní profesoři proháněli z matiky a fyziky ještě víc, než oficíři na cvičáku. A přišlo první prázdninové soustředění, tuším v Žatci. Proběhlo námi všemi téměř erotické vzrušení: konečně uvidíme opravdové vojáky, dostaneme opravdové pušky a když budeme hodní, tak nás snad nechají i vystřelit! ano, naše romance s vojnou se blížila okamžiku deflorace.