Poručík Vydržím, který nás tam znovu a znovu protahoval pořaďákem, mě nějak připomínal seržanta z filmu Fanfán Tulipán, kde hrál Gerard Phillipe rekruta. V jedné scéně, kdy seržant pořád řve rozkazy "vlevovbok, vpravovbok", se Fanfán sebere a odchází.
"Kam jdete?" řve seržant.
"Vidím," povídá Fanfán, "že se nemůžete rozhodnout, tak si jdu zatím lehnout." Ovšem to bylo ve filmu, vsadím se, že by si to Gerard ve francouzské armádě dnešní doby netroufl, to smrdí vězením.
Po menší rozcvičce jsme vyběhli do terénu; poklusem, jak se to tak dělává. Já dělal co mohl, ale jednotce jsem nestačil. Sadista Vydržím je vždycky nechal, aby na mě počkali a hned jak jsem doběhl, dal opět rozkaz k běhu. Dobře věděl, že se tak musím unavit dříve, než ostatní, neboť jsem musel běžet i během přestávek, nemluvě už o té bolesti. Čekal jsem kdy padnu a už raději nevstanu. Naštěstí se mi stala ještě jiná věc: kalhoty, které jsem vyfasoval, byly značně delší - armádní krejčí šili asi jen pro socialistické obry. Normálně se přabytečná délka zastrkovala do půllitrů, tam s eto ztratilo. S kedskami to ovšem bylo jiné: musel jsem si přebytečné kilometry nohavic zarolovat nahoru. Tento vynález ale moc dobře nepracoval a po určité vzdálenosti se nohavice rozmotaly, já na ně v běhu stoupnul a upadl jsem na hubu. Moje dohánění jednotky pak trvalo ještě delší dobu, neboť jsem si musel vždy ještě ty nohavice zarolovávat.
Kluci řvali smíchy, a nakonec i já jsem z toho měl srandu, protože jsem tak vlastně zdržoval celou válečnou mašinérii. Vlastně díky ruské blbosti - naše uniforma byla totiž kopií jejich apartních kostýmků, včetně těch půllitráků. Také Vydržím se radostí ušklíbal - smát se neuměl - a když jsem se konečně dobelhal k ostatním, chtěl nás všechny potěšit obtížnými cviky v plynové masce, které se spolu s filtrem říkalo ochranné pomůcky. Snad tehdy zapracoval Freud nebo to bylo jen přeřeknutí, to nevím; vím jen to, že tehdy se splatl a zakřičel "Ochranné prostředky nasadit!" a to už se na zemi válela celá jednotka. Zpět do tábora jsem si to odklusali všichni, já s nohavicemi zarolovanými jako skautík až nad kolena, odkud mi přece jen tolik nepadaly. Faktem je, že si mě od té doby Vydržím pamatoval a často mi nasolil nějakou tu nepříjemnou práci navíc, protže i při své malé inteligenci pochopil, že se tehdy všichni smáli jemu.
Jednou mě chytil v kasárnách, v kuchyni, kde jsem musel špinavým hadrem "čistit" podlahu. Tato nesmyslná práce mě natolik štvala, že jsem ji vyjádřil popěvkem tehdy populární písně z filmu Moulin-Rouge, jen slova jsem si trochu upravil: "Čím víc tě mám rád, tím víc mě to sere..." Vydržím mě zaslechl a aby prý mě to "pořádně nasralo", nechal mě za trest mýt nádobí pro celá kasárna. Jenže na mě si nepřišel: naházel jsem talíře do jedné výlevky, na které jsme pustil tekoucí vařící vodu, odtamtud přehodil do vedlejší výlevky s tekoucí studenou vodou a odtamtud skládal na fochy. Vynalezl jsem tehdy vlastně takovou lineární pračku (něco mezi pračkou a průjezdní omývačkou aut) a dokázal jsem to vše ještě rychleji, než ti čtyři kluci, co to normálně dělali. Pravda, druhý den si hoši ptali, které prase to nádobí mylo, ale co chcete, nic na tomhle světě není perfekt . . .
Molotovovův koktail.
Jednou nám zase Vydržím demonstroval Molotovův koktejl. "Odklusal" nás k nějaké jámě, kterou tam zapomněli ženisti po vybuchlé protitankové mině a nechal nás ji obstoupit. Po úvodu, kde zdůraznil, jakým postrachem byl tento drink pro Němce, zapálil knot a vrhl flašku dolů s úmyslem, že se tato rozbije o strategicky umístěný kámen na dně jámy. S napětím jsme čekali ukázku té strašné zbraně, někteří dokonce litovali, že ještě nestačilinapsat domů svůj poslední dopis.
Jenže Vydržím kámen minul a tak za mumlání, jaká hrozná zbraň atd., nás vyzval, aby tam někdo slezl a přinesl mu ji. Nikdo se nepřihlásil - někteří dokonce lhali, že už jsou ženatí a manželka čeká děcko. Vydržím to tedy dal rozkazem jednomu z nás, který opatrně, s nataženou rukou a odvrácenou tváří flašku sebral a poslušně ji přinesl zpět nahoru Vydržímovi. S napětím jsme očekávali, co nám teď koktejlový vrhač převede a napětí rostlo téměř úměrně se čtvercem času. Naše oči byly upřeny na poručíka, který ale trochu váhal, asi něco kdysi slyšel o nevybuchlých bombách.
Pak sebral odvahu a pozvedl láhev. Zapálil teď už kratší knot a za ujišťování jaká to hrozná zbraň, atd. se konečně do šutru strefil. Láhev se sice rozbila, ale zapálená šňůra proudem vzduchu zhasla. Co teď? Vida, že by ztratil reputaci, nebohý Vydržím slezl, dokonce sám, do jámy a jednou ruku si chráně obličej (zde užívám přechodník času přítomného rodu mužského od slovesa chrániti - jak nás to naučila kdysi naše češtinářka - a vidíte, už se to hodí), tedy chráně si obličej, kapesním zapalovačem zapálil ten blbec onu rozlitou hořlavinu. Což neměl. Ta se ale naštěstí už předtím stačila vsáknout do země a tak se objevilo jen pár nesmělých plamínků. Stál tam dole smutně, zatímco my se řehtali jako blázni a řvali: "A proč se toho ti Němci tolik báli?". Skončilo to tak, že nás všechny do té jámy zahnal a hodil tam slzný branát. Nasadit masky nám ale nedovolil, tedy až po tom, když se přesvědčil, že už jsme všichni bulili víc, než naše holky, když se s námi loučili u vlaku, co nás vezl na vojnu.
Ty slzy nám vydržely až do kasáren, neboť slzák se navíc nacucl do našich mundůrů a u límců se ještě pohybem zadřel i do pokožky. Ale za ten smích to stálo, to jsme věděli.