Dnes už to zní hodně legračně, ale před čtyřiceti lety se na vojně musela používat poněkud servilní odpověď: "Sloužím lidu!" Ovšem kdo byl vlastně ten lid? Podle názvu "diktatura proletariátu" - rozuměj: komu, čemu? proletariátu! - nám proletariát ani vládnout nemohl, když mu bylo shora diktováno. Takže ten "lid" mohl být vlastně už jen ten "lumpenproletariát", abych použil výrazu jistého klasika.
Budoval se tehdy u nás socializmus, ještě ten s tou nelidskou tváří a
k tomu patřily i různé povinnosti. Z těch nejvíc proklínaných byly asi "dobrovolné" brigády a povinná vojenská služba. Ano, ta "vojna", která tolik mladých chlapců
okradla o kus života, o kus mládí. Chlapců, kteří museli jít dělat "sluhy lidu". Není divu, že si dali švejkovské heslo "To chce klid!", větu, kterou vlastně Švejk nikdy nevyslovil, ale v jejímž smyslu přesto žil. My s kamarády jsme si to ovšem hned spojili na "Sloužím v klidu" a zařídili se podle toho.
Přišel převrat a s ním se naskytla výtečná schopnost dobudovat socializmus i komunizmus zároveň. Nevěříte? Inu v socialismu dostane každý podle zásluh a v komunismu každý podle potřeb. Šlo tedy o to potrestat každého, kdo si to zasloužil a naplácat zadek všem těm, co by to potřebovali.
K tomu ovšem jaksi nedošlo. Dnes už se ani neví, kdo to všecko byl, kdo tehdy nasměroval naši armádu proti nepříteli na západě a pak na nás za zády zavolal nepřítele z východu. Tu armádu, ve které jsem kdysi také dělal "sluhu lidu". Jediné, co mě utěšuje, je že jsem se v tom sloužení nikdy příliš nepřetrh' a to potvrzuje i tato moje story. Z důvodů utajení vojenského tajemství zde ovšem neuvádím pravá jména osob a míst - dal jsem jim jména zcela jiná a dokonce hezčí . . . .