A opět zelená katedra. Přišli jsme zpět trochu otrkáni, ale jinak vojnou nezkaženi. Problémy, které jsme měli v poli, byly proti těm našim, civilním, úplné prkotiny. Vojna je totiž trochu jako manželství: dají vám najíst, práci a jste-li hodní, nechají vás občas ještě vyspat. A také se musíte při přijímání povelu tvářit, jako by jste byli nejšťastnější na světě. V obou případech si ovšem stejně myslíte svoje. Na druhé straně je na vojně hodně věcí, které manželství nepřipomínají: nemusíte oicírům říkat "miláčku" (to se dokonce ani nedoporučuje), nemusíte jim chválit ani jídlo ani uniformu a oficíři také nežárlí, když vás jebe někdo jiný. Takž dělat nějaká přirovnání se nevyplatí.
Konec byl také všem pořaďákům, tyhle vopičinky jsme měli jaksi za sebou. Věnovali jsme se odborné přípravě: to abychom byli schopni rozeznat Pupinovu cívku od papiňáku. Některé ty technické "odbornosti" sahaly daleko zpět až do antiky, jiné zase až vysoko do étheru. Tradoval se příběh, že jeden poručík vysvětloval vojákům radiová pásma celkem netradičně: "Soudruzi, ve vzduchu je prvek zvaný éther, kterým se šíří radiové vlny. Jenže éther je plyn, že ano, a navíc prchavý. A jak ten éther řídne, tak se tam ty vlny víc a víc mačkají, takže museli vymyslet vlnová pásma."
Jiná historka tvrdila, že jakýsi oficír přednášel vojákům fyziku. "Voda, soudruzi," povídá, "vře při devadesáti stupních." Kdosi mu namítl, že se ve škole učili, že vře při sto stupních. Ostaní se přidali. "Dobrá," prohlásil instruktor, "prověřím si to." Přišel druhý den povídá: "Správně soudruzi, voda opravdu vře při sto stupních. Devadesát stupňů je pravý úhel."
Naše technické vědomosti nám ovšem byly často na překážku. Ŕíkalo se, že se jeden študák, co sloužil u dělostřelců, ohradil při nějakém výpočtu, že kosínus úhlu vyšel přednášejícímu na tabuli rovný 2,2. A jak známo, kosínus nemůže být větši než jedna. "Za velké vlastenecké války byl kosínus až 5 a ako sa strilelalo", prohlásil "načalnik" a bylo po diskuzi.
Hromadu fyzických a jiných jevů nám sice instruktoři neuměli vysvětlit, ale snažili se, seč mohli. Nebyla to jejich vina, že vojenské katedry byly takové školy do kapsy, vojenské miniakademie, které nás měly naučit to, co už jsme dávno věděli odjinud a lépe.
Kdyby blbost kvetla, byla by jistě zelená.
Na naší vojkatedře byli učitelé celkem na úrovni, tedy ve svém oboru, ale zato v kasárnách jste mohli potkat pochodující ignoranci v plné polní. Kamarád mi vykládal, jak jeho kapitán nemohl pochopit, že spojí-li se dvě nádrže, hladina vody v obou nádobách bude stejná. "Ale to mi nepovídejte, v té velké musí být přece voda výš!", tvrdil mu. Asi si ji představoval jako Sovětský Svaz nebo co. Podobně se vykládal příběh o majorovi, který nechal jednotku pozorovat "Polárku neboli Sever". Když si hoši stěžovali, že jí nevidí, prohlásil: "Roto, dva kroky zpět! Tak a teď všichni vidí Polárku!" Pochopitelně je možné, že některé příběhy jsou asi vymyšlené, ale musíte uznat, že pěkně.
Znalosti matiky fyziky se na vojně nežádaly a také se za ně nepovyšovalo. Není divu, že s tím zaostávaly i jiné věci: k tomu, aby člověk mohl svoji práci dobře vykonávat, je to totiž nutné. Kdesi jsem četl, jak Wellington u Waterloo účinně vzdoroval výborné napoleonské artilerii tím, že vojáky umístil na opačném svaku kopce, ale hned pod vrcholem, protože tam je trajektorie nejplošší. Náboje je sice vesele přeletovaly, aniž by je mohly - i náhodou - zasáhnout. Byla to totiž pro kanóny - dámy prominou - taková ta "mrtvá zóna".
Náš vztah k oficírům se po soustředění nezměnil - stejně, jako se nezměnil ten jejich k nám. I když jsme byli rádi, že jsou přece jen lepší, než ti "v poli", byly mezi nimi také pěkné exempláře. Hlavní antagonizmus se vyvinul mezi námi a jedním kapitánem, kterému jsme říkali Maub - t.j. Malý, Ale Úplně Blbý. Jednou, když přicházel do třídy, někdo vykřikl: "Maub jde!" Na jeho dotaz, proč mu říkají Maub, jeden vtipálek prohlásil, že to znamená turecky otec. Náš kapitán se tehdy začervenal a prohlásil: "Tak ma nevolajtě, vraj ani Čapajeva tak nevolali."