Už během této vojny jsme pochopitelně dělali zkoušky a to několikrát. Z čeho, to už si nepamatuju, ale ví že jsem se postupně stal ze slobodnika desiatnikom a později i čatárom. Přišíval jsem si nudle na výložky s pocitem, jak by asi na mě byl dědeček pyšný - dokonce jsem se na vojně naučil i šít! To už bylo vlastně skoro jako v manželství a tak i moje líbánky už pomalu končily . . .
Samozřejmě, že jsme všichni od určité doby před odchodem stříhali metr- tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že krejčovský metr má vlastně 150cm, a tak jsme stříhali celých stopadesát cenťáků. Někteří si dokonce každý dílek pro neděli vybarvili červeně, snad aby to ubývalo rychleji. Neubývalo, ale nakonec přece jen ubylo. Rozloučili jsme se s těmi, kteří nám život zpříjemňovali i s těmi, co ne - ale pak se za to dojatě omlouvali- s městem a okolím, i s dívkami svobodnými či vdanými. A hlavně s mundůrem, jak jinak.
V Praze jsem se zase vrátil do práce. Poděsilo mě, že problém, o kterém jsem si myslel, že mu ujdu - měl být předtím vyřešen do jednoho měsíce - na mě pořád čekal, i s tím jedním měsícem. Čas jakoby se zatím zastavil. No nic, řekl jsem si, mír jsem uhájil, tak teď zase budovat.
V záloze.
Asi za rok mě znovu zavolali na místní vojenskou správu. Byl jsem tehdy pár měsíců po lyžařském úrazu - narazil jsem kolenem na strom a rozbil si čéšku na deset kusů. Na Bulovce mi celou čéšku odoperovali, ale naději na normální chůzi mi moc nedávali. Asi to ale udělali dobře, protože za půl roku na to jsem už zase chodil a po roce dokonce i lyžoval. V době toho pozvání na vojsprávu jsem právě začal chodit už bez berlí, jen o holi. Povinen švejkovské tradici jsem se tam ale ještě dobelhal na berlích, jen volat "Na Bělehrad!" jsem si jaksi netroufal. Měl jsem už svoje zkušenosti s oficírským humorem. Nu ano, oficír sesměje vtipu třikrát: když ho slyší, když ho vypráví a potřetí, když ho pochopí. V mém případě by se asi nesmáli ani jednou.
Dva doktoři mě tam prohlíželi, měřili flexi v koleně a ten mladší napsal: "Nohu ohne jen na 90 stupňů. Jinak noha normální". Starší doktor mu na to řekl, že to je blbost - co je na pouhých 90 stupních normálního? - ale ze slušnosti toho idiota nazýval "pane kolego". Pak mě hned na místě vojenští páni oficiálně povýšili na podporučíka. Odložil jsem opatrně jednu berli, podával jsem jim všem ruku a řekl něco jako "služebník", vlastně ne, už si vzpomínám, ano, bylo to "Sloužím lidu!".
Ještě jednou jsem se tam pak dostavil po mnoha letech, po oné spřátelené invazi, při které nás vojáky a záložáky kupodivu na obranu státu vůbec nepovolali. To už jsem věděl, že ta naše vojna byla vlastně jen jedna veliká komedie. Rozhodl jsem se, že se raději podívám do světa, ale potřeboval jsem na výjezd také podpis od vojenské správy. Záminkou mi byl turistický zájezd do Anglie - pamatuji, že jsem jim tehdy namluvil, že se jedu podívat na rozbombardované Coventry. Vojenští páni mi tehdy přátelsky řekli: "Ale to nám musíte všecko povídat, až se vrátíte!"
"Spolehněte se," povídám, "vy budete první, které pak navštívím."
Slibu jsem částečně dostál. Když jsem se totiž po dvaceti letech vrátil, zjistil jsem, že vojenská správa na tom starém místě už nebyla. A věříte, že jsem se ani nenamáhal ji hledat? Pravda, po sametu se rozhodli dát nám všem "zběhům" odpustky, ale co kdyby mě k tomu pardonu ještě degradovali, třeba z toho podporučíka až na brance či dokonce až na podebrance? A taky jsem si nechtěl kazit vzpomínky na ty moje líbánky s mundůrem . . .