Přiznám se, že to už je nějak můj osud, že potíže vyhledávají mě a ne já je, jak by se zdálo. Tak například uprostřed kasáren byl drátěný plot, kde pěstoval kasárník - nebo jak se jmenuje ten staršina, co obstarává celá kasárna, teda něco jako domovník - nějaké ovoce. My s klukama jsme se tam za jedné za jedné teplé noci vypravili na lov. Co čert nechtěl, jak jsem podlézal zpátky ten plot, chytl jsem se někde za tu vojenskou bundu - oni tomu říkají ještě po staročesku, snad kazajka či jupka nebo jak. No a zrovna šla kolem strážní hlídka i s tím domovníkem. Vyškubl jsem se sice z drátu, zvedl se na kolena, ale už jsem nevstal: byli tak blízko, že bych se prozradil. Doufal jsem marně: nebyla zřejmě dost tma atak mě spatřili, jak tam klečím jako socha. "Co tu děláte?", zařval ten staršina. Odpověděl jsem zoufalým hlasem, že hledám ztracené pero. "Tak hledejte, ale až bude světlo!" zahnal mě do ubikací. Vůbec ho nenapadlo, jak jsem mohl tam, v zapadlém koutě u plotu, vůbec mohl to péro ztratit. Dodnes nevím, co bych mu odpověděl, kdyby se mě na to zeptal . . . .
Jindy jsem průšvihu ušel jen tak-tak. Generál Spravedlivý a i ostatní z velitelství k nám do kasáren chodili hrát tenis - ano my měli v kasárnách i toto místo kapitlaistické rekreace. Hřiště sice bylo mimo dosah nás, plebejců, ale dcera pana generála tam mohla chodit hrát i se svou kamarádkou. Jednou se dva z nás nabídli, že by si zahráli debla. Děvčata souhlasila a protože to bylo o prázdninách, patrně souhlasila i s jinými hrátkami, ale to už nevím určitě. Fakt je, že tam pak hoši chodili pravidelně. Jednou tam přišel s dcerou i pan soudruh generál, aby si spolu zahráli. Předtím ale ještě, odloživ raketu a dceru, odešel tam, kam i generálové chodí pěšky. Dcera si také odskočila, ale jinam a jeden z našich tenistů zatím, nevěda, že si je odložili, pokropil krásně hřiště i ty jejich rakety v trávě. Generál, přijda - tak krásný přechodník přece nemohu vynechat - zjistil, co se stalo. Ne, kluka nepotrestal, ale už jsme tam hrát nesměli..
Marodka.
Přišel nějaký svátek a já jsem ho prospával po resekci zubu. Všichni opustili kasárna, aby se naložili do alkoholu. Vraceli se většinou až k ránu, dírou v plotě, zatímco naši kluci na strážnici jim napsali příchody jakoby včas a navíc hodně předtím, než byla půlnoc. Jenže ten večer přišel nějakej blbej major a prohlédl si tu knihu už půlhodinu před půlnocí. Našel tam u všech zapsáno, že už přišli - a dokonce o půlnoci! Zkontroloval si tedy všechna jména a moje jediné tam nebylo. Počkal si, až všichni přišli a i když byli pozdě, tka jim odpustil. Jen já jediný tehdy nepřišel - no jak jsem mohl, když jsem celý večer prospal uvnitř! To on ale nevěděl a rozhodl se mě tedy exemplárně potrestat, protože jsem zřejmě musel přijít nejen ještě daleko později, ale protože to nebylo vrátnicí, musleo to být dírou v plotě. "Prokurátora na něj," zařval a nařídil, aby mě druhý den k němu přivedli. Kámoš mi to donesl a já pochopil hloubku té hrůzy. To, že jsem vůbec nebyl venku, mi nikdo neuvěří, vždyť nemám ani jednoho svědka!
Jediná naděje byla umřít nebo zašít se na marodku. Dal jsem přednost tomu druhému a když jsem si tam tajně naklepal teploměr na 40 stupňů, doktorka mě zneschopnila a nařídila mokré zábaly - podle teploměru jsem pro ni musel mít přinejmenším malárii. Docela dobře jsem se tam bavil se sousedem na pokoji a jak blb jsem mu vše vykecal. Pak jsem ho jednou potkal - byl to kapitán u jiné jednotky. Jisté je, že mě neudal - a možná, že se mu ta moje metoda naklepání teploty také hodila.
Týden jsem se tam klidně léčil, už nevím na co všecko a v neděli mě přišli navštívit kluci. Řekli mi, že se sice po mně v kasárnách patrola sháněla, ale že jim řekli, že jsem nemocný a to už dva dny před tou nešťastnou kontrolou. "To je hezké, že jste přišli," povídám kamarádům a u srdce mě hřeje. Řekli mi, abych si utřel slzy, že se jdou jenom zeptat, zda se vzdávám toho opušťáku, který na mě připadá na příští sobotu. "Nebojte se," povídám jim honem, "teď zklamu zase já vás. Mám totiž zázračný lék a zítra už budu úplně zdravý."
Dostat se ven bylo ovšem daleko lehčí než naopak. Řekl jsem prostě doktorce, že bych tam ještě rád tak týden, dva, zůstal - co kdyby se mi nemoc znovu vrátila - a ona mě pak celá naštvaná vyhodila, navíc s papírem, že jsem plně uschopněn.