Potkali jsme tam také pár hochů, kteří jsa vyhozeni z civilní, odešli na
vojenskou školu, jakožto kadeti. Kdybych na ně parafrázoval Cyrana z
Bergeracu, vypadalo by to asi legračně, posuďte sami:
"To maleškovičtí jen kadeti jsou,
to rváči jsou
a rádi lžou . . . "
Ale hlavně by to nesedělo, protože ti, co jsem poznal, byli vcelku hodní a
pravdomluvní. Pravděpodobně to bylo tím, že už nenosili kordy a šíráky,
ale apartní uniformy jako normální oficíři - tedy kalhoty
a ta furážku, které byla značně menší, než ten ruský "gramofón". Jen saka měli jiná než důstojníci, halvně teda vyrážky, pardon, výložky.
Jednu dobu v městě řádil "krutý
major", který sprdával po městě aktivní oficíry, nejraději kapitány.
Později ho chytili; byl to jeden kadet, který si "vypůjčoval" saka
našich studentů-majorů, neboť je museli odkládat při laboratořích v šatně.
Mrzelo mě tehdy, že jsem na ten nápad nepřišel sám, ale brzo už ne. Když ho chytili,
byl za to veřejně degradován uprostřed vojska, nastoupeného do čtverce, jako za Napoleona.
Strhávali mu předem naříznuté nárameníky a provolávali něco jako
"fuj, fuj", ale ve vojenské řeči.
Hned od začátku jsme nesměli ven. Náš "major " Chujčík, který
přišel s generálem Nesvobodou odněkud až z Asie, měl přezdívku kazak, hlavně proto, že
byl hrozně na holky. Jednou se s někým vsadil, že první ženu,
která vystoupí na nádraží z vlaku, svede. To se mu také podařilo a brzo
si - díky vojenským lékařům - vyléčil i následky. Důvod, proč jsme
nesměli na vycházky, byl prostý: náš hrdinný kazak nám to vysvětloval
tak, že máme na rukávech bílá "véčka". Brzo prý budou oslavy založení města a my bychom těmi véčky prozradili cizincům, že je v Maleškovicích raketové
vojsko. Marně jsme mu vysvětlovali to, co už věděl, že totiž ta véčka
znamenala, že jsem "absolventi".
"To ale ti cizinci nevědí a budou si myslet, že jste od raketového
vojska a prozradí se to," tvrdil celkem logicky.
"No jo," povídáme, "ale v Maleškovicích přece není raketové
vojsko..."
"No to já právě nevím," povídá chytře Chujčík, "třeba je
a vy to takhle vyzradíte!"
Proč nám tehdy jednoduše neřekl, že se bojí nás pustit jen proto, že
jsme ještě nebyli pod přísahou, to nikdy nepochopím.
Opět na cvičák.
Při tom všem jsme ještě museli chodit na pořaďák, také na opičárnu a hlídat
jeden muničák v Konitrusích. Civilista by si myslel, že hlídání téhož
je lehké: dá se tam plot, osvětlí a je to. Nikoliv: Chodili jsme po obvodu,
dlouhém několik km, v úplné tmě. Občas se ze tmy vynořila opuštěná strážní
věž, ideální místo pro někoho, kdo chce hodit ubohému vojáčkovi drátěnou smyčku
na krk. Také rychlost jsme si museli přizpůsobit: byli jsme posíláni vždy asi půl
hodiny za sebou. Jednou se prý - ještě před námi - tam strhla přestřelka, to jak
jeden zrychlený strážný dohonil toho před ním a vesele po sobě stříleli.
Naštěstí ale neuměli moc mířit a neublížili si. Místo diverzantů tam před plot
chodili hlavně milenci a pytláci, kteří věšeli u země na ostnaté dráty
zaječí oka a pak si přicházeli pro své úlovky. Jeden voják tam takového
pytláka zatknul coby špiona a dostal za to odměnu. Podle jeho slov "jednou
rukou jsem natáhl závěr, druhou kalhoty..." Na překvapovačku, tj.
kontrolu stráží tam chodil se závodčím jeden major. Překvapení se ale
nikdy nekonalo i když nařídil závodčímu, aby měl zhasnutou baterkou.
Jelikož je ale bylo slyšet na kilometr, měli jsme se závodčím předem
dohodnuto, že když bude závodčí svítit, kontrola majorem se nekoná a naopak.
I na vojně se totiž dá myslet, jen když se chce.
Také jsme občas stříleli, dokonce i z kulometu. Střílelo se z pěti palpostů,
současně pět z nás, každý pochopitelně ze svého kulometu. Cíl byl ve
vzdálenosti několika set metrů, něco jako širokoúhlé plátno. Zasáhl
jsem ho bez problému a náš četař ke mně přišel a povídá: "Svez se
po tom taky kamarádovi vedle, ono mu to nejde" - tož jsem mu také něco
nastřílel. Asi to řekl i jiným, nastříleli jsme tehdy všichni dobře. Po nás přišli
zarezavělí důstojníci a učitelé, kteří to dělali povinně každý rok
nejméně dvakrát a pořád ještě blbě. Jeden zmáčkl spoušť předčasně a málem přerazil
závěrem našemu nabíječi prsty. Chujčík zase omylem držel kulomet při střelbě
za páku, kterou se vysouvá hlaveň kulometu, neboť se domníval, že je to držadlo. Páka
byla ale volná a otočná, a jak začal střílet, kulomet provedl erekci směrem k nebi. Než ho náš kluk zase nasměroval, pokropil to před sebou všude možně. Mělo to ale i pozitivní stránku: alespoň si naši kluci u terčů nacvičili skok střemhlav do zákopu. Tehdy jsem si také popálil hrozně ruku
- měl jsem po střelbě odnést kulomet a uchopil jsem ho bezmyšlenkovitě právě za hlaveň. Tehdy
jsem si vzpomněl na cennou radu mého dědečka, ještě od Piavy: není-li
voda do chladiče, lze ji nahradit tou z měchýře. My jsme ovšem vodou
chlazené kulomety neměli, a to druhé by se to mohlo brát jako zneuctění
socialistických zbraní.