Také jsme chodili na hlídky po městě, něco jako pořádková policie, ale
jen jakožto doprovod. Hned v jedné velké taneční dupárně utrpěl velitel naší hlídky
ostudu: chtěl totiž zatknout jednoho vojáka bez kravaty. Kurvička,
co se s tím vojákem zrovna bozkala, skočila našemu poručíkovi na krk a
prosila ho, ať vojáčka nezatýká, že se chtějí spolu brát, že si tu
kravatu na svatbu určitě vezme. Ne, že by jí to poručík uvěřil, ale holka dělala
takovej randál, že radši utek'. Svoji prohru pak ještě opakoval v Ovesné Bedně, kde mu vrchní tvrdil, že tam žádný voják není,ač jich tam pár vzadu sedělo. Poručík si popotáhl pouzdro s pistolí z řitě na bok a gestem suveréna odsunul vrchního stranou. My "strážníci"
jsme ovšem stáli radši vzadu. Jenže v tom okamžiku začali za stoly povstávat bodří
farmáři a kovbojové, každý jako hora. Náš mládeneček ztratil kuráž a
zbytek hlídky už pak vybíral trasu jen ulicemi, kde nikdo nebyl. Na strážnici nám
pak kapitán vynadal, kdeže jsme byli, že nás už chtěl nechal hledat. On že byl už u tří rvaček a i přes
hubu dokonce dostal. Pak se zarazil a povídá: "Dobře jste hoši udělali,
dostali byste přes ní taky".
Manévry na nervy.
Přišly manévry. To nás nepřekvapilo, věděli jsme to dva týdny předem, díky několika
obětavcům, kteří měly styky - většinou sexuální - s manželkami našich oficírů. Nás pak hnali s plnou polní a bednami střeliva kolem rybníka Mokrého. Někdo z nás ovšem dal v jedné vesnici školákům
cigarety a oni přitáhli malý žebřiňáček, na který jsme všechny ty náboje,
miny a -mety složili. Kluci nadšeně táhli, tak jsme jim nakonec přidali i naše
pušky. Jenže průšvih: manévrů se zúčastnil i admirál Obézník , který
znal učiliště a jeho triky jako svoje boty. Nějak se také dozvěděl i o nás,
jenže nevěděl, kdo jsme - asi v dalekohledu neviděl ta naše véčka. Po posádkách
šel pak rozkaz zjistit, kdo že byli ti letci, kteří nechali tahat svou
munici dětem školou povinným. Hádám, že Chujčík, který sice s námi nešel,
o tom taky věděl, ale noc nevyšetřoval - asi neměl důvody k sebevraždě.
Také jsem strážil přímo v budově učiliště. Jednou o půlnoci přiběhla
dívka jako z růže květ a že prý potřebuje pomoct slévat vzorky. Závodčí
se zachechtal a poslal mě. Našponoval jsem si svaly, v představě těžkých
beden. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem s ní nosil něco lehkého,
velikosti krabic od bot a navíc v počtu jen asi dvaceti, těch krabic teda. Čekal jsem , kdy budeme něco slévat, ale hned po odnesení si dívčina začala rozepínat blůzku - šlo zřejmě o smluvené
heslo, které mi ovšem nikdo předem nevysvětlil. I tak jsem ho kupodivu
pochopil a co se dělo pak, je ovšem nejen vojenské, ale i naše tajemství. Jen vyzradím,
že díky tomu, že jsme si v kasárnách vařili své vlastní kafe, ve kterém
nebyl žádný brom, moje milostná romance s mundůrem tak utrpěla svou - i když ne
první - defloraci. Armádě jsem hanbu neudělal a sobě, doufám, také ne.
Asi za týden nás nechal Chujčík nastoupit a ať se prý přihlásí, kdo v
tajné laboratoři "sléval" vzorky. Vida, že se nedá nic dělat, udělal jsem
krok vpřed. K mému překvapení vystoupilo ještě jedenáct jiných.
"Kdo jste sléval vzorky minulý pátek?" ptal se podplukovník dál.
Nikdo se nepřihlásil. "Žížalka, Přiklopil a Šmidlal!", vyvolal Chujčík z
papíru, "vy jste měli ten den službu! Kdo jste sléval vzorky? " Třesoucí
se Šmidlal, který s námi předtím ten jeden krok vpřed neudělal, se
konečně přiznal. "Slečně z oddělení se ztratily klíče," pokračoval
Chujčík. "Nevíte kde jsou? Nebudete trestán." Šmidlal zmateně sáhl do
kapsy a tam je také našel, tam, kde je blbec zapomněl.
Když jsme odcházeli, ptám se ho: "Proč jsi se nepřihlásil s námi?"
"No já se bál, že je těhotná," přiznal se.
"Vždyť jsi tam byl před třemi dny!" musel jsem se smát. Na jeho
omluvu je ovšem třeba říci, že byl matematik a jeho znalosti světa končily
už u Ludolfova čísla.