Jindy mě vysadili při manévrech s kačenou daleko někde v terénu. Armáda měla dva typy aut: 805-ku, co měla useklý předek jako auta od UNRRY a korbu vysoko, takže se houpala jako kačena (viz ten název)a pak V3S, lidově zvanou vejtřasku, která byla větší a stabilnější.
Přesněji řečeno ani mě nevysadili, spíše vyhodili. Kačena totiž zapadla
a převrátila se i s námi do příkopu. Mě tam teda nechali, abych tam zřídil
telefonní post a šofér s tím druhým vojákem se vypravili pěšky zpět. První den
spojení nefungovalo, protože na druhé straně něco nešlo. Noc jsem strávil v trávě, pod papírovou protiatomovou pláštěnkou, která vůbec pláštěnkou nebyla, neb byla čtvercová,
velikosti ubrusu az papíru. Papír byl voskovaný, ale nechránil moc ani před deštěm, natož radiaktivtou, předpokládám. Když mě ráno probudilo hrozné šustění - pod pláštěnku se se mnou před deštěm
schovalo i mnoho brouků, zjistil sem, že tatáž se už nedá složit, ale jen vyždímat a
zmuchlat do tvaru koul. Horší bylo, že pro mě nikdo nepřijížděl a já se odtamtud nesměl
hnout.
Bylo druhý den poledne a já už 24 hodin nejedl. Naštěstí jsem tam našel v
lese velké bedly jedlé a název byl pravdivý - a tak jsem si je opékal nad
ohněm, ale příliš to hlad nezahnalo. Maje telefon, zkoušel jsem tedy volat
o pomoc. Konečně se zvala centrála pluku, jenže já nikoho odtamtud neznal. Jak
jsem se tak dohadoval, vzal to někdo arogantní, asi oficír - jak jinak - a povídá:
"Co chcete"? Vysvětlil jsme mu, že jsem tam napolo v bahně,
zapomenutý celou naší socialistickou armádou a že umírám hlady. Zeptal jsem mě kde jsem a já
netušil, že je to trik a řekl jsem mu moje jméno. V tu ránu se rozeřval, jak si
to představuju, co kdyby on byl nepřítel, jak můžu takhle vyzrazovat mou
pozici a hrozně se v tom jebání vyžíval.
Pomyslel jsem si, že kdyby mi zajal nepřítel, že by mi alespoň dal nažrat.
Marně jsem ho snažil přesvědčit, že jsem ho jenom zkoušel, jestli je
ostražitý a že vůbec nejsem tam, kde jsem, ale když pořád řval, tak jsem
radši zavěsil. Celou noc jsem pak nemohl spát: jednak hladem, jednak tím, že
za to mohl být prokurátor a to by mi zatraceně nepříjemně prodloužilo vojnu. Naštěstí
se nic nestalo a už jsem o něm nikdy neslyšel. Buď jsem měl štěstí a
on zapomněl moje jméno, anebo na centrále ti cizí kluci věděli, že bude průser
a nahlásili mu, že tam žádny voják tkaového jména není. Pokud tomu tak je, chci jim tady poděkovat. Další ráno pak přijeli naši kluci s vejtřaskou a &zachránili mě před smrtí hladem, což
je pro vojáka socialistické armády smrt zahanbující, už proto, že je
celou dobu na hlad velmi dobře trénován.
Na střelnici.
První střelby byly se samopaly - neviděl jsem v životě horší zbraň: miřidla
se totiž pořád viklala. Plynule nastavitelné nebylo nic, hledí bylo jen
takový čtvereček s různě hlubokým zářezem, který se mohl přepnout na
50, 100, 200 a 400 metrů. Já jsem měl naštěstí úplně nový a v prostoru
pro zásobník byl zmuchlaný terč z fabriky s nástřelnými ranami. Takže jsem věděl, kam to zanáší
a střílelo se mi celkem dobře. Muselo se ale střílet dávkou a jelikož nám dali jen pět
nábojů, počítaly se jen kombinace 1 a 4, nebo 2 a 3, 3 a 2, či 4 a 1, ale ne
5 a 0. Kdo držel spoušť jen o zlomek vteřiny déle, vystřílet všech pět
ran naráz a vypadl. Navíc musely být v terči nejméně dva zásahy, takže
naši kluci, co byli u terčů, se velice rychle naučili užitečný trik.
Nezalepovali po první dávce díry v terči, takže se zásahy mohly počítat
dvakrát :-). Málokdo se totiž s těma kropenkama do terče vůbec dvakrát
strefil. Později jsme stříleli ze starých pušek, tam to bylo lepší. Kamarád
Jirka tam málem přišel o život. Střílel s námi totiž i Vydržím a
ukazoval nám, jak po střelbě zkušebně musíme ještě "vystřelit do
země", jako potvrzení, že je zásobník prázdný. Jenže ten idiot neuměl
počítat, měl tam ještě jeden náboj a kulka se zaryla metr od Jirky, ležícího
na palebním postu. Vše se tehdy pochopitelně ututlalo - na vojně se vůbec dá
hodně ututlat, pokud o tom nikdo neví - už proto, že by v tom pak lítali všichni.
Jindy jsme stříleli z pistolí - budou z nás přeci důstojníci v záloze,
řekli. Jeden kámoš, co po válce jako kluk našel pěknou řádku pistolí po Němcích a
tudíž také uměl střílet, nám vysvětlil, jak se to dělá a stříleli
jsme vcelku dobře. Dokonce lépe než Vydržím, ale to nikoho nepřekvapilo.
Ženisté nám pak připravili trénink na ruční odpalování náloží. To
jsme prostě vždycky čtyři z nás dostali takovou malou cihličku, zápalnou šňůru
a kapsli v podobě prázdné patrony - říkali jí rozbuška, která se kleštěmi
smáčkla na jeden konec zápalnice. Ta se zastrčila do nálože a zapálil se
druhý konec. Pak jsem zařvali jako poraněný tur "Hoří!"
a běželi se schovat. Výbuch to byl pořádný. Až pak ale jeden z nás po
provedení určeného zařval: "Nehoří!" a zůstal stát blb na lajně,
deset metrů od nejbližší zapálené šňůry. Tehdy jsem ocenil podporučíka
od ženistů, který vyběhl, srazil kluka na zem a zachránil mu tak život.
Také jsem házeli granáty - obojí, ty útočné, co vypadaly jako menší
konzerva, i ty obranné, to když se na ně ještě nasadil litinový váleček.
Ty první byly spíše na rámus, i když na nás do zákopu spadla často horká
střepina. Viděl jsem, jak byli poddůstojníci, u kterých jsme se jednotlivě
ohlásili a na povel ty granáty házeli, dost nervózní. Nezkušenému nováčkovi
totiž může při napřáhnutí dozadu granát vypadnout a jelikož je už odjištěný,
při dopadu k nohám pochopitelně vybuchnout. Nechtěně jsem k nervozitě poddůstojníků
přispěl i já. Už nevím, co se mělo před hodem vykřiknout, ale rozhodně
se přitom nemají sklapnout podpatky. Zacinknutí podkůvek poslalo oba četaře
rychle k zemi, neboť se domnívali, že došlo po odjištění granátu a
upuštění téhož. Z toho, jak mi pak nadávali, jsem se opět naučil pár
zajímavých čistě vojenských výrazů.