Autor :
Karel Šlajsna©
Název: TENKRÁT NA ZÁPADĚ
TENKRÁT NA ZÁPADĚ
( z knihy VŠECHNA SNAHA MARNÁ, ke stažení zdarma jako zip nebo PDF
To bylo v těch dobách, kdy bohové byli na nebi a o lidské věci a moc nestarali. Dnes a denně nasávali nektar a vůbec si všelijak lebedili. Nebylo divu. Králové vládli spravedlivě a někdy i dlouze. Mudrcové byli moudří a každou chvíli vymysleli něco, co bylo ku prospěchu lidstva.
Tak třeba takovej Herma Trojčitý, ten vynalezl báječnou věcičku, kterou nazval yperit. Nebo šikula Fučineli – hrál si s Uranem 235 a najednou na místě co stál vyrostl takovej hezkej prašnej hřib( radost pohledět!) a už jsme ho nenašli. Dodnes si lámu hlavu, jak se mu ten trik mohl povést.
Záporáci byli zákeřní a v potu tváře kuli svoje spiklenecké plány, nebo postávali za závěsy a svírali v rukou štíhlé stilety napuštěné smrtícím jedem, který s chronickou pravidelností nefungovaly, jelikož jim bylinkářka prodala šmejd se sto let prošvihlou záruční lhůtou. Z toho postávání v průvanu byli věčně nastydlí, takže není divu, že hromadně umírali na zápal plic.
Ženy byly samozřejmě krásný. Měly vlahé oči laní, lesklé vlasy, štíhlý pas, oblé boky, poprsí jak křižník a řasy jak hrábě.
Taková krasavice, když vrhla vášnivý pohled, tak to bylo jako přímý zásah balistou a žhavý pohledy byly vůbec zakázaný, jelikož se mockrát stalo, že město málem lehlo popelem. Lákaly hrdiny do svých tenat, aby jim tam mohly lámat srdce, nebo ručičky, když tito odmítly poslušnost a nechtěli svojí kočičce koupit briliantový náhrdelník nebo jinou podobnou cetku.
Mužský, to se ví, byli hrdinové jak se patří. Všici byli hromsky urostlí chalani. Skoro každej druhej měřil alespoň pět stop. Byli svalnatí a neměli nohy do O, protože jezdili na koních z Alterlandu.
( to bylo údolí tak úzké, že aby ušetřili prostor, vypěstovali dokonale dvojrozměrné koně.) Byli šlechetní a čestní ( tedy skoro vždycky) a žádný ženský by neublížili ani malíčkem, leda, když jí mučili, aby prozradila, kam její starej( kterýho předtím zamordovali), ulil rodinný majetek.
Koně byli ušlechtilí, vytrvalí, a děsně věrní, voda křišťálově čistá, zvěř se stavěla lovcům bokem, aby jí mohli trefit na komoru. Kytky voněly a vůbec to byla fajn doba, až do toho dne, kdy jsme s mým pánem seděli v zahradě, debužírovali a zírali do dálavy. Tedy měl bych správně říct, že On debužíroval. Já okolo něj lítal pod jednou pěnou, aby měl všechno pěkně u ruky a nemusel se natahovat dejme tomu pro sůl nebo pitivo.
Najednou mu zčistajasna zaskočil keks v krku a kdybych nebyl nablízku, tak se možná udusil a všechno skončilo dřív, než to začalo. Čímž chci řict, že ve všech knížkách se odčtete o rekovných činech hrdinů, ale pravda je ta, že kdyby je pořád někdo neobskakoval, tak by byli za tejden na prkně.
Bušil jsem ho do zad, ale on jen poulil oči, takže vypadal jako hlemýžď a pořád ukazoval rukou někam k obzoru. Kouknul jsem, na co ukazuje a vidím, že k městu přilítává drak. Nevím proč z toho můj pán byl tak vyjevenej, protože tenkrát to bylo u nás na západě docela normálka. Každou chvilku k nám z různých stran přilítávaly různý potvory, který měly většinou panenskou dietu a votravovaly tak dlouho, až se našel někdo, kdo se rozhodl ukrátit jejich trápení, jelikož pannu by u nás ve městě nenašel, i kdyby hledal lupou. Každá ženská totiž v momentě, kdy chytla vítr o co kráčí, sbalila prvního chlapa, kterej byl k mání. Z toho důvodu taky naše město proslulo jako Hříšné město.
Ty potvory k nám lítaly, jak už jsem řek, každou chvilku a tak se sem sjížděli všelijaký rytíři a drakobijci, celý žhavý vykonat tyhlety hrdinský skutky a udělat si jméno.
Jenže, doopravdy to dělali kůli ženskejm, před kterjema se pak mohli vytahovat. Dámy se culily a pronášely historické výroky, jako například: „ Óch, jak jste chrabrý, můj rytíři!“ nebo něco obdobně hlubokomyslného.
Ten drak, co zabloudil k městu, byl takovej pomenší typ, takovej podvyživenej chcípáček, který normálně můj pán mordoval jen tak mezi snídaní a obědem, takže jsem nevěděl proč ten rozruch. Vysvětlil mi to hned: „Připrav mi zbroj, jdem na něj, než mi ho někdo vyfoukne.“
Četl jsem hodně románů a v každém po této větě následuje: Pak rytíř usedl na svého věrného koně a…. Houby s octem!
Neumíte si představit, co to dá práce, než jeden snese všechen ten šrot na hromadu a navěsí to na svého pána. Když jsem se konečně té práce hostil, šel jsem připravit koně. Byla to speciální těžkotonážní kobyla. Vyvedl jsem jí ven a s pomocí dvou podomků a kladkostroje jsme na ní mého pána naložili. Chudák kobyla se pod tím nákladem prohýbala. Abychom mohli v klidu projít uličkami, musel jsem jí dát napít šnapsu. (Tehdá bylo zvykem, že kanalizace vedla středem ulice a vytvářela tak hutný ódér, že to koně jen těžko snášeli.)
Když jsme vyšli v plné parádě ven, tak už tam byla banda pubertálních otrhanců a čekala, až drak přednese svůj obvyklý požadavek ohledně jídelníčku, aby se mu mohli vysmát.
Stál tam takovej bělovlasej dědula, něco mumlal a šermoval před drakem rukama. Ten se zájmem přihlížel. V jednu chvíli se dědkovi zamotaly ruce do fousů a zakoktal se. Drak po něm jen tak mimochodem plivl proud ohně. Po dědovi zůstala jen čadící loužička a podvlékačky. Asi byly azbestový. Polkl jsem nasucho, ale to už se můj pán přiblížil a zvolal hromovým hlasem:„ Čeho tu pohledáváš, ty obludo šeredná!“
Odpověděl pohotově: „ Hele neječ na mě, ty pikslo plechová, a starej se o sebe, abys na to čerstvým vzduchu nezoxidoval,“
Chvíli bylo třeskuté ticho a pak drak dodal: „Jo a co se týče tý šeredy…. Zkusil jses někdy podívat do zrcadla na sebe, ty nádhero!“
Ještě štěstí, že jsem svého pána zezadu zapřel dlouhým bidlem, jinak by slítnul ze sedla. Trvalo mu to trochu dýl, než mu zkrz plech došlo, že mu drak nadává. Pak zařval, hodil tam zpátečku, načež zabodl kobyle ostruhy do boků. Zařičela a vyrazila vpřed co to dalo. Otrhanci se rozutekli a stoletý platan, který postával opodál a sloužil jako šibenice, vytáhl kořeny ze země a prchal taky. Zbytečně. Drak se elegantně uhnul, plivl faguli a můj pán si to na koni, který byl v tom kalupu naprosto neovladatelný, namířil přímo do stromu. Ozvala se děsná rána, kůň se ozdobnou špičkou, kterou měl na čele, zapíchl do kmene a katapultoval mého pána vzhůru. Všichni tři se změnili v kompaktní celek, z kterého čouhali na všechny strany ruce, nohy, kopyta a větve. Pak celý výjev zahalil milosrdný oblak prachu. To už jsem se naštval: „ Přeci nenechám svému pánovi ubližovat!“
Rozběhl jsem se k drakovi a tím bidlem jsem ho fláknul po hlavě. Neřek ani popel a šel k zemi. Jak jsem měl vztek, tak jsem do něj ještě chvíli myslil, až se přestal cukat. Můj pán se mezitím trochu vzpamatoval a nějak se dokázal odpojit od stromu, který předtím velmi důvěrně objímal, a přivrávoral ke mně. Měl krásnýho monokla a zprohýbaný zčernalý brnění.
„ To bude zase fuška, než to vyklepu a nablejskám!“ povzdychl jsem si a začal okolo pána poskakovat. Za nějaký čas byl provozuschopný a pravil: „ Já to od začátku věděl, že s ním budou problémy.“
Nevím tedy, jak to mohl vědět, ale nemudroval jsem nad tím. Ví to, protože je to pán a já jen hloupej kmán.
Chtěl drakovi useknout hlavu, ale meč byl po tom nárazu byl zaseklej v zemi a nešel vytáhnout. Lomcoval s ním a už hezky rudnul, když se mu to podařilo. Dal si pěknou herdu do brady, až se zapotácel a já čekal, že po takový pumelenici půjde k zemi, ale on se nějak zmátořil a drakovi tu hlavu ušmik, aby měl trofej. Než jsem jí dovlík do města, tak se ta potvora pěkně pronesla. Byl jsem zpocenej až za ušima. Můj pán jel na kobyle, která sice ještě trochu pletla nohama, ale jinak už byla dobrá.
Namířili jsme si to na náměstí, kde na balkoně stála hraběnka Beatrice, za kterou pán pálil, a vyhlížela nás. Hluboce se předklonila a mávala nám kapesníkem velikosti prostěradla. Popravdě nevím, co na ní můj pán měl, to její služka Marie sice není hraběnka, a nenosí brokát, ale taky nevypadá jako žehlící prkno.
Pak se za ní jako černej stín zjevil manžel a bylo po slávě.
Jenže od toho dne začalo jít všechno šejdrem. Můj pán se z toho boje nemohl nějak vzpamatovat a začalo mu strašit na cimbuří. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že když přišla Beatrice na návštěvu, načapala ho s ošetřovatelkou, kterou mu sama poslala. Von byl asi na tyhle typy vysazenej, jelikož ta osoba vypadala jako strašák do zelí a ježibaba byla proti ní krasavice.
Dveře se nakrátko otevřely, služka z nich vylítla jak zmuchlanej hadr vystřelenej z praku a pak se zevnitř ozývaly jen rány a příšerný jek hraběnky z kterého všem naskočila husí kůže, loupal se štuk a padaly hrnky z polic. Po jejím odchodu na tom byl pán hůř, než po tom boji s drakem. Šel do sebe, začal vyšívat gobelíny, tkát rohožky a zpívat tklivé písně.
Ostatní rytíři, když se o tom dozvěděli, zahodili brnění a meče a popadli taky loutny. Místo toho, aby konali hrdinské skutky, tak o tom pěli balady. Nikdo neměl hudební sluch, takže to vypadalo spíš jako když hýká stádo oslů.
Příšery, které přilétaly, sotva slyšely ten kravál, s vyděšeným výrazem prchaly pryč a to byl konec.
První se odstěhovaly prodejný holky, následovali je falešní hráči, kapsáři, věštci, pouliční prodavači zaručeně pravých artefaktů vyrobených z králičích kostí a za nimi pak další. Změnilo se to v nezadržitelný exodus. Netrvalo ani do úplňku a zůstali jsme ve městě sami. Nezbylo nám, než zvednout kotvy taky.
Musel jsem každou věc zabalit do hadrů, dát do truhly, truhlu převázat a dovlíct na povoz, zatímco můj pán vyšíval kytičky a motýlky na dečku a pil na zármutek. Moc se nám nechtělo, ale už to prostě nebylo ono.
Takže teď jsme tady, kde nejsou žádný draci, ani rytíři, a ženský jakbysmet. Když prší, je déšť až moc hustý, slunce pere jek blázen, voda chutná jak močůvka, zvěř se vypaří v ten moment, kdy napnete tětivu a objeví se až, když šíp vrátíte do toulce. Víno je jak patoky, koně se plašej a koušou. Prostě už nic není tak, jako to bylo tenkrát na západě….
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku )