back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : ZERO





Ostrov byl vulkanického původu. Kdysi v dávné minulosti do  jícnu sopky vniklo moře a následný výbuch vytvořil obrovitý kráter. Kruhová laguna s jedním  hrdlem otevřeným do moře byla ideálním přístavem a tak tu vzniklo časem i městečko přilepené na svahu bývalého vulkánu.



Kolem domků, roztroušených po stráni vznikly i malé zahrádky, kde se pěstovalo všemožné ovoce, které pak bylo nabízeno námořníkům.

 Přístav byl hojně využíván všemi k doplnění vody a zásob. Většina kapitánů byla i zdatnými obchodníky a tak odpočinek využívali k čilému obchodu.

Toho dne už od rána pěkně pálilo sluníčko a přístavní povaleči, kteří čekali na příležitostnou práci při vykládce zboží, zalezli do stínu a pozorovali vjezd do přístavu. Ani objevení plachetnice v jeho ústí u nich nevzbudilo žádný zájem. Moc dobře věděli, že tam loď ztrácí vítr a tak musí veslaři zasednout, napnout svaly a loď dopravit do přístavu, což si vyžádalo dost času. Není třeba pospíchat, klidně si můžou zdřímnout!

O něco málo později ale měli pocit, že si zdřímli pořádně, protože loď už přirazila k molu. Byla to podivná loď,  jakou tady ještě nikdo neviděl. Ačkoliv byla malá, měla dva stěžně. Sněhobílé plachty byly rozděleny podélnými ráhny. Mimo běžné obdélníkové tu byly k vidění i trojúhelníkové, jaké používali námořníci jižních moří.

Na boku lodi se otevřela dvířka a vystoupil štíhlý muž v bílých volných kalhotách a šedivé kazajce přepásané šerpou. Přešel přes molo  a vybral si jednoho ze zevlounů. Byl to postarší muž se šedivými kudrnatými vlasy oděný do uniformy, která už se na něm rozpadala v trosku, jenž jen vybledlými barvami hlásala bývalou slávu.

Zeptal se ho: „ Ty jsi byl voják, co?“

Otázaný už ho chtěl poslat kamsi, ale když uviděl za mládencem stát dva obrovité svalnaté Nůbijce, jeho zuby zacvakaly naprázdno a jen neochotně zavrčel: „Jo!“

„Když jsem už nebyl schopen celý den pochodovat v těžké zbroji,  tak mě vykopli. Ani do otroctví se dát nemůžu, kdo by chtěl starého vojáka? Tak se tu živím tím, že pomáhám nakládat a vykládat lodě. Trocha teplé břečky a občas sklenka vína.“

Vlastně ani nevěděl, proč to vykládá, snad aby si ulevil.

„Máš nějaké jméno?“

„Klaudián….pane.“

„Tak dobrá, Klaudiáne . Zvedni ten svůj zadek, právě jsi byl přijat do mých služeb.“

„Jako co?“

„No řekněme, že zprostředkovatel, průvodce a znalec místních poměrů.“

„A plat?“

Mládenec se zasmál: „A hele, ještě před chvílí se tu válel v prachu a teď se stará o plat. Slušné jídlo, pohodlné lůžko, dobré zacházení a málo práce. Dál se uvidí. Vyhovuje?“

Klaudián si plivl do dlaně a nastavil jí: „ U Arese! Platí!“

Mládenec si váhavě také plivl do dlaně a přitiskl ji na nastavenou mozolnatou ruku, ale hned jí odtáhl a otřel si ji o kalhoty.

“Výborně! Říkej mi pane Zero. Úkol první: Znáš vinaře  Saluce?“

„Japa by ne pane! Moc nóbl pán, ještě před několika léty chudej sedlák, kterej se oženil s bohatou vdovou a vyženil dům támhle nahoře a taky velké vinice. Ale to jeho víno? Nic moc! Jenže tady kromě pár džbánečků kořalky nic lepšího k pití není. To když jsem byl s Xeresem na výpravě….“

„Budeš mi to vyprávět jindy, až na to bude čas. Dala by se tu sehnat nějaká kára?“ a ukázal na několik velkých beden, které černoši přivlekli z útrob lodě.

„Jedině s oslem pane.“

„Tak dobře, na, tady máš stříbrňák a ať už je tady. Nechci tu stát do noci.“

Klaudián vyrazil jako srnka.

Arisa už byla stará dýchavičná postarší oslí dáma, ale její majitel byl jeho přítel, a on ho nemohl o takový kšeft ošidit. Považte! Celý stříbrňák za jedinou cestu!

Když se vrátil, Zero kritickým pohledem prozkoumal hubené zvíře, jenž právě s náměsíčným výrazem žvýkalo mrkev, kterou ukradlo kolemjdoucímu prodavači zeleniny.

„ No já nevím,“ řekl  pochybovačně.

„Nebojte pane, je to skvělé zvíře!“

„ Já vím, znáte se už celá léta, viď? Jen abychom nakonec nemuseli táhnout ty bedny sami a ještě jí podpírat!“

Zero poodešel k lodi. Klaudián ho následoval a tehdy uviděl jejího kapitána. Jako voják stál mnohokrát tváří tvář nepříteli a viděl ledacos, ale tak zlověstně vypadající bytost ještě nespatřil, neboť tohle nebyl člověk! Jako kluk slýchal pověsti o Kyklopech. Tohle byl tvor s podivně hranatým a neforemným tělem obra a hlavou Medúzy. Honem chtěl odvrátit pohled, ale nedokázal  ho odtrhnout od té zrůdy. Zero mu cosi důrazně šeptal a on mlčky přikyvoval. Pak pohlédl na Klaudiána a jeho oči rudě zazářily jako rubíny. To už starý voják nevydržel a zařval hrůzou.

 Zero se otočil, sešel k němu a pevně ho uchopil za předloktí:

 „ Nestrkej nos do věcí do kterých ti nic není a radši zapomeň, cos viděl!“

„Ano pane.“ koktal Klaudián,  risknul ještě jeden pohled směrem k lodi, ale přízrak už byl pryč a paluba byla prázdná.

„A teď  vzhůru, veď nás k Salucemu.“

Celou cestu si Klaudián lámal hlavu co je zač tenhle Zero. Ta jeho podivná loď a její přízračný kapitán!

Saluceho statek byl nahoře v kopci. Bylo to několik budov obehnaných vysokou zdí.

Jeden z černochů silně zabušil na vrata. Když se dlouho nic nedělo, opakoval to z větší razancí. Konečně se otevřelo malé okénko a vyhlédla střapatá hlava: „Co je?“

„Přišli jsme navštívit pana Saluce.“

„Nikoho nečekáme!“  ozvala se briskní odpověď  a dvířka zaklapla. Zero uštědřil vratům několik kopanců. Dvířka se znovu otevřela:

 „ Jestli toho nenecháte, tak vám zmažem hřbety!“

Zero se nelekl: „Tak jo, zkuste to, ale nejdřív buď tak laskav a předej svému pánovi tento list,“ a podal mu svitek.

„Má to císařskou pečeť, tak se k tomu chovej s patřičnou úctou zmetku!“

Tentokrát to netrvalo tak dlouho a vrata se otevřela dokořán. Stál v nich malý tlustý a už značně oplešatělý muž a drmolil: „Vzácná návštěva! Urození pánové vítám vás! Omluvte prosím mého sluhu, nemá vychování. Nepozná pána od kmána. Dám ho zbičovat. Pojďte prosím dál…“

Jeho prasečí očka putovala od jednoho k druhému.

„Sám velký vládce vám dal svůj doporučující dopis! To otevře dveře každého domu. Totiž, chci říci, že každému domu je ctí…velkou ctí uvítat takové hosty! Budete si přát zbičoval toho mizeru sami?“

Plácal by tak ještě celou věčnost, ale Zero převzal iniciativu: „Žádné bičování! Můžeme už konečně dál?“

Majitel chvatně ustoupil a stále se klaněl. Vešli na dvůr.

„Tamo je dům pro hosty. Hned tam moji otroci uklidí, připraví pohoštění a lůžka.“

Vydali  se naznačeným směrem, zatímco Saluce se podél nich šinul bokem jako krab.

„Budou si vzácní pánové přát ještě něco?“

„Ne, vlastně ano. Rád bych od tebe koupil nějakou bečku vína. Nemusí být nijak dobré. Vlastně by mě stačilo nějaké podřadné, rozumíš?“

„Ano, zajisté, rozumím!“ mumlal, ačkoliv nerozuměl. U Bakcha, myslel si,  takový velcí páni a chtějí břečku.

Ukázal na dva mládence: „Tihle vám budou plnit každičké přání a já jdu pro to víno,“ a odcupital.

Otroci pomohli černochům nanosit bedny do domu.

„Rád bych se umyl,“ řekl Zero.

Za domem je pramen a je tam i lázeň.“

Než odešel, podrbal ještě oslici za ušima. Zželelo se mu té staré herky a dal Jesusovi ještě jeden stříbrňák: „Měl bys té chudince dopřát odpočinek, jinak brzy odejde do oslího nebe plného bodláků, mrkve a jablek.“

Otroci přinesli jídlo a pán domu přišel osobně s dalším, který nesl soudek vína. O placení nechtěl ani slyšet a rezolutně ho odmítl rozmáchlým gestem. Dostavila se i paní domu. Žena neurčitého věku, hranaté neforemné postavy a hrubé tváře. Její vlasy připomínaly spíš kupku slámy po vichřici.

Dali se do jídla. Nůbijci stáli nehybně a pozorovali je. Klaudián  se cpal, ale chuť mu kazil nepříjemný pocit, že s těmi Nůbijci není něco v pořádku. Pořád po nich pokukoval a lámal si hlavu, co na nich je tak divného. Když na to přišel, málem se zadávil, jak mu zaskočilo.

Oni totiž neměli jen sklený pohled, ale ani viditelně nedýchali.  Ten Zero je určitě nějaký mocný mág, který tyhle démony vyvolal z podsvětí! Bude lepší předstírat, že nic nevidí, jinak ho určitě uhrane!

Ke svému vzteku propásl okamžik, kdy se probrali opět k životu a začali vybalovat.

Další překvapení ho čekalo, když z jedné bedny vybalili jakýsi přístroj,  jehož hlavní částí byla dlouhá lesklá spirálovitě stočená trubice. Sestavili to vzadu za domem, nalili dovnitř víno, z kuchyně přinesli žhavé uhlíky a rozdělali pod tím oheň. Než to začalo vřít, vyprávěl Klaudián historku o tom, jak on a generál Xeres jednou zachránili sultánovu favoritku. Nutno říci, že generál Xeres v té příhodě hrál jen malou a nepodstatnou roli blbečka, zatímco Klaudián…

Zero postavil pod konec trubice džbán. Zatímco ti dva se starali o oheň, on pořád pozoroval malé kolečko s pohybující se ručičkou. Starý veterán konečně sebral odvahu a zeptal se, co to dělají.

„Dělám kořalku, naučil jsem se to na východě. Vydělá nám spousty peněz, kromě jiného…“

Když byl první džbán plný, Zero ho vyměnil za další a z prvního nalil trochu do číše a podal ji Klaudiánovi. Ten to do sebe hodil a zakuckal se: „Tohleto je safra silné. A taky dobré! To, co je tady k dostání jsou proti tomu splašky!“

Když plnili další džbán, objevil se Saluce a rozčiloval se: „Pánové,co tohle má znamenat! To jsme si nedomluvili.“

Jak tak stál proti Zerovi, který byl o dvě hlavy vyšší, vypadalo to, jako když malý psíček štěká na starého moudrého koně.

Zero ho vzal kolem ramen a konejšivě mu řekl: „ Příteli! Smím ti tak říkat příteli?“

Saluce jen zmateně pokýval.

„ Nuže dovolil jsem si z tvého vína nevalné kvality  vyrobit tento nápoj, ochutnej.“

Saluce poslušně ochutnal a zakoulel očima: „U Bakcha! To je něco!“

„Nuže řekni mi, kolik by jsi dostal za  ty své patoky? Víc než zlatku jistě ne. A teď tady máš šest džbánů vínovice. Kolik za ně dostaneme?“

„U Dia, samozřejmě, že máš pravdu. Pět zlatek? Ne, určitě i víc,“ rozjasnila se Saluceho tvář. Bylo vidět, že pomyšlení na výdělek mu dělá dobře.

„Výborně“ pochválil ho Zero, „je vidět, že jsi dobrý obchodník. Dáš mi další víno a dovolíš mi to tu dělat? Ale to ještě není všechno, můžeme to vyrábět v podstatě z jakéhokoliv ovoce. Třeba i s padančat.“

Saluce měl pocit, že se ocitl v ráji. Vždyť o tom vždy snil. Téměř bezcenný materiál a výsledek? Skvost! Už slyšel v duchu cinkot zlaťáčků.

„Ale zisk si rozdělíme napůl ano? A z tohodle si dva džbány vezmu.“

Saluceho obličej prodělal během toho kratičkého okamžiku  proměnu: Nejdřív se stáhnul, ale pak se opět projasnil. To když si uvědomil, že i tak z něj bude boháč.

Když odešel, Zero si zamnul ruce: „Tak to by bylo a teď spát, zítra nás čeká těžký den.“

Ještě než se rozešli, vyprávěl Klaudián o tom jak on a generál Xeres sólově  odolávali náporu setniny perské těžké pěchoty.

Pak šli spát, ale staroch nemohl usnout a převaloval se na lůžku, jako seno v kravské tlamě. Nakonec vstal a rozhodl se prozkoumat ty tajemné Nůbijce. Stáli nehybně. Byli vůbec živí, vypadali teď jako sochy?

Později by byl ochoten přísahat, že když se plížil, tak se nepohnulo ani smítko a přece najednou to udělalo „klap“ a už se zmítal v černochově náručí jako lapený motýl. Zatímco jeden ho drtil v náručí, druhý ho zezadu začal škrtit.  Klaudián cítil jak mu dochází vzduch a  už se loučil se životem, když se ozval Zerův jasný hlas: „Pusťte ho!“

Sevření se uvolnilo, Klaudián spadl na zem a popadal dech.

„Co to mělo znamenat?“

„Promiňte pane, já byl jen zvědavý, nezabíjejte mě! Už se to nikdy nestane!“

„Dobrá, ukojím tvou zvědavost. Nejsou to lidé, mají jen lidské vzezření, ale ne podstatu. Stejně jako kapitán Silver, jenomže on je součástí lodě a nikdy ji neopouští a tak nepotřebuje maskování.

Věřím ti Klaudiáne, jinak už by jsi byl mrtvý. A teď si jdi lehnout.“

Klaudián ráno vstával hodně pozdě, slunce už bylo dost vysoko na obloze. Zero se ráchal v bazénku a děla jakoby se nic nestalo. Pojedli to, co zbylo do večeře a pak dal Zero znamení Nůbijcům, aby se chopili džbánů, přehodil si přes ramena svůj šedivý plášť a prohodil ke Kaludiánovi: „Uděláme si malý výlet. Nejdřív, je tu nějaký zbrojíř nebo kovář?“

„Jo starej Ortes, pojďte, povedu vás.“

Cestou Klaudián vyprávěl zajímavý příběh o tom jak on a generál Xeres zachránili celý sultánův harém a pak museli každou ženu ještě potěšit.

Ortes měl dílnu na dvorku za domem. Bylo to mohutné chlapisko, které by se dobře vyjímalo i ve Vulkánově dílně. Svalnatý, umouněný, začernalý od ohně a sazí, porostlý celý houštinou chlupů. I když Zero nebyl o mnoho menší, vypadal vedle něho útle a drobně.

Kovář zrovna cosi kutil u výhně a tak jen ledabyle pozdravil.

„Co si pán bude přát?“

„Nějaké meče by nebyli?“

Ortes máchl rukou do jednoho kouta, kde se povalovala asi desítka mečů. Zero bral jeden po druhém do ruky. Tenhle byl příliš těžký, další měl moc kulatou špičku, třetí byl nevyvážený.

Ortes na tu kritiku reagoval nevrlým: „A máte na zaplacení?“

„A co takhle výměnný obchod?“

„Nic takového. Jen poctivé peníze.“

„Neříkej ne, dokud nevíš o co jde.“

Ortes se k nim přikolébal. Zero už měl připravený džbán a nalil z něj do číšky. Kovářovo huňaté obočí vylétlo vzhůru.

„Můžeš toho mít celý džbán.“

„Za to si vemte všechno!“

„Nic z toho se mi tady nelíbí,“ a popsal Ortesovi, co by si přál.

Když vyšli, neodpustil si Klaudián: „Nevěděl jsem, že jste také zbrojíř pane? Na co potřebujete meč, když vás hlídají ti dva?“

Zero se zadumaně podrbal za uchem: „No já jsem vlastně od všeho kousek. A meč? Může se vyskytnout situace, kdy se bude hodit. Už jen jako odstrašující  prostředek. Spousta jednání proběhne mnohem klidněji a lidé jsou mnohem vstřícnější, když vidí, že jsi odzbrojen.“

Jejich další cesta vedla do přístavu.

Hospoda U Poseidona byla téměř prázdná a jen několik námořníků u jednoho stolku hrálo v kostky. Nálevní pult tvořilo silné nahrubo přitesané prkno položené na sudech od vína.

Hospodský se přištrachal odkuďsi  zezadu. Obhlédl nově příchozí a zavrčel: „ Tyhle dva mouřeníny tu nechci, ať vypadnou!“

„Zůstanou tady! Nevěděl jsem, že máš tak fajnovej lokál, že by to tu bylo jen pro někoho. Ale co kdybys až odejdeme neměl žádnej?“ navrhnul Zero. „nebo nám radši naliješ?“ a hodil na stůl stříbrńák.

Hospodský rázem obrátil: „To je něco jiného.Co to bude?“

„Co takhle něco silnějšího?“

Hospodský se k němu nahnul přes pult: „Mám tu skvělý pití, poslední láhev. Jen pro vás!“

Jeho dech páchl jako ryba, která byla týden na slunci. Sehnul se pod pult a vytáhl kameninovou nádobu a nalil. Byl to hnusný driak, který měl téměř vlastnosti louhu. Zero nehnul ani brvou. Kývl na nosiče: „A teď ochutnáme ode mne.“

I hospodský se překonal i když se mu uvnitř odehrál děsivý boj ve kterém se snažil přinutit se, aby nevypadal nadšeně. Nakonec podlehl: „To je něco!“

„Ten džbán bude tvůj, ale něco od tebe potřebuji.“

Oslovený už horlivě kýval aniž by ještě věděl, co po něm ten divnej chlápek chce, ale bylo mu to jedno. Za džbánek takového truňku by udělal cokoliv. Už si v hlavě sumíroval, jak to naředí a bude to sakra draho prodávat.

„Jmenuji se Zero a bydlím u vinaře Saluce. Až přijede do přístavu otrokářská loď, dáš mi vědět.“

Hospodský rychle přisvědčil. Očekával něco těžkého a složitého. Tohle byla maličkost.

Vraceli  se. Klaudián poznamenal: „Tohle by pro vás vyřídil každej za dva groše. Škoda takovýho pitiva pro toho smrdutýho šejdíře.“

„Ne, určitě na tom bude chtít vydělat a bude ředit, ředit a pořád se mu to bude zdát málo. Nakonec z toho bude břečka, kterou mu nikdo nebude pít,  netuší totiž, že během několika dnů bude přístav plnej kořalky. Do smrti se tím bude užírat! Vsadím se, že  už pro nás je přichystáno všechno víno, co Saluce má.“

Měl pravdu. Vzadu za domkem na ně čekal zástup sudů s vínem.

Několik dalších dnů se vcelku nic nedělo. Většinu času trávili u přístroje a vyráběli další a další pálenku. Zero postupně zaučoval Saluceho lidi v obsluze, seděl na zídce a vyhlížel lodi přijíždějící do přístavu. Klaudián mu vyprávěl,  jak zachránil perského sultána. Když skončil, zeptal se Zero: „A kde byl generál Xeres?“ Nečekal na odpověď a dořekl: „Ten zatím ve stanu oblažoval ženy z jeho harému viď?“

Klaudián, poodešel, chodil po dvorku a vztekle kopal do kamínků až se mu povedlo nakopnout jeden, který vězel hluboko v udusané půdě. Padl na zem, skučel a foukal si poraněný palec, který bleskově nabobtnal.

Třetí den vplula do přístavu otrokářská loď. Byla to už dost stará a pomalá galéra, která měla jen jednu veslovou palubu.

Zpravodajská služba z hospody fungovala bezchybně.

Když Klaudián viděl, že si Zero bere pod plášť kožené brnění, věděl, že očekává problémy. Zastavili se u kováře, ale  nové meče ještě nebyli hotové a tak Zero vybral dva o kterých prohlásil, že jsou ucházející a vydali se do přístavu.

Z lodi byl shozen můstek a několik desítek mužů nosilo na palubu koše se zásobami.

„Tady se trhy s otroky nepořádají, loď jen doplní zásoby a pluje dál,“ informoval Klaudián.

„Dobrá, půjdu si popovídat s kapitánem.“

„Pane, měl by jste vědět, že existuje zvykové právo, které říká, že vše, co je na lodi, patří kapitánovi. Dá se to vykládat všelijak.“

„Díky za upozornění. Umím se o sebe postarat. A kdyby mi hrozilo opravdové nebezpečí, tak tam tihle dva vlítnou a rozeberou loď na třísky. Prostě tu čekejte jestli neuslyšíte nějaké divné zvuky.“

„Jaké zvuky?“

„No třeba výkřiky jako: Chyťte ho! Pomóc! Na něj! Zabte ho!“ odpověděl Zero lakonicky a vecpal se mezi otroky.

 Kapitán, mohutný muž s býčí šíjí, stál na přední palubě a chraplavým křikem pobízel nosiče a určoval, co kam uložit. Nevrle sjel Zera pohledem: „Tady nemáš co dělat holobrádku!“

„Rád bych koupil otroky.“

„Tohle není žádné tržiště, nemám čas!“

„Dobrá,“ řekl klidně Zero a otočil se jakoby k odchodu. Věděl, že tohle všechno je součástí obchodu.

„Počkej hrome! U Poseidonova trojzubce, ať mě žralok sežere.“

„Ty,“ukázal na jednoho z námořníků, „dohlídni ať jsou tyhle bedny složeny přesně uprostřed lodě, jinak první přeháňka tu naší kocábku převrátí.“

 Sešli do střední uličky. Veslaři přikovaní k sedačkám pokukovali bázlivě i zvědavě zároveň. V podpalubí leželo asi dvacet mužů zmožených horkem a hladem. Páchlo to tu močí, potem a výkaly. Zero začal muže obcházet a pozorně se každému díval do obličeje. Koutkem oka spatřil kapitána jak krůček po krůčku ustupuje ke vchodu, ale předstíral, že nic nevidí. Ještě když byl u dveří a již je napůl otevíral, tak si myslel, že to byl dobrý nápad. Pak cosi zasvištělo vzduchem a  plochá planžeta mu přibodla ruku ke dveřím. V dalším okamžiku už stál Zero u něj a držel mu meč pod krkem.

„Začnu křičet a posádka mi přijde na pomoc.“

„To jo, ale tobě už to bude jedno a oni si to pak třeba rozmyslí. Spousta lidí jaksi ztratí nadšení pro věc, když si představí, že se mu někdo bude vrtat mečem ve vnitřnostech. A jak by se ti líbilo, kdybych tady těm sundal okovy?“

„…!…!Grrrrrhhhh!“

„Zajímavé! Dobrá, jiný návrh. Pořád se ještě můžeme dohodnout. Nepodříznu tě jako kuře, i když pouštění žilou je u mužů s nadváhou léčebný proces, vezmu si jednu ženu a ty mě necháš.“

Kapitán vztekle mžikal očkama a přemýšlel, jak se z téhle zapeklité situace dostat. Meč přitisknutý na tepnu mu ale nadával na vybranou.

„Tak jo,“

Zero uvolnil planžetu a otřel ji o kapitánovu zadnici.

„Jdeme a mysli na to, že příště se ti zabodne  do zad.“

Přešli loď a kapitán otevřel zadní kabinu. Vypadalo to tu jen o trochu líp než vpředu. Bylo tu devět žen, ale Zera upoutala mladá štíhlá dívka s uhlově černými vlasy do pasu. Rozedrané šaty jen částečně halily její nádhernou postavu. Ukázal na ni bez váhání prstem: „Tuhle!“

„Né!“ zakvílel kapitán,“ vyber si kteroukoliv jinou, nebo třeba dvě, ale tuhle ne. Je to indická princezna, kterou jsem ukradl  ze sultánova harému. Je to perla! Diamant! Dostal by za ní nejmíň sto zlatých.“

„ No já myslím, že natolik si svůj život ceníš, nebo ne?“

Aniž čekal na souhlas, vzal mu od pasu klíče a otevřel dívce pouta.

„Tak a teď mě jako správný hostitel doprovodíš.“

Vyšli ven, ale v momentě, kdy byli na schodech, kapitán uskočil za jednu bednu a zaječel: „Na něj!“

Námořníci proti Zerovi postupovali jen pomalu a váhavě.

„Tak pánové račte, kdo bude první!“

Někteří se odzbrojili narychlo holemi a objevilo se i několik seker. To jim dodalo trochu odvahy a začali ho  obkličovat. Zero se opřel o bednění lodi, aby měl krytá záda. Odrazil ránu jednoho z útočníků, bodl ho do boku, v dalším okamžiku druhého kopl do rozkroku.

„Aáááááááá!!!!“ ozval se strašlivý ryk a na loď vlétl Klaudián. S rozcuchanými vlasy vlajícími na všechny strany a taseným mečem vypadal jako bůh pomsty. Námořníci se dali na ústup.

„Díky Klaudiáne!“

„Říkal jste, že  vás mají chránit a podívejte se! Stojí tam jako sloupy.“

„Ale já jsem přece říkal, že mi přijdou na pomoc jen, když budu ve velkém nebezpečí, a my jen laškujeme.“

„Když jsem slyšel, že na lodi začíná boj, nemohl jsem čekat. A vyhráli jsme ne? Takže hurá!“

„No já si myslím, že kapitán si to vezme osobně, takže tohle bylo jen první dějství.“

Měl pravdu. Ještě než se setmělo, uviděli, jak se blíží skupinka námořníků, kteří se ovšem nedostali ani k tomu, aby zaútočili, protože je přivítala tak hustá sprška kamenů, že se dali na ústup. Ráno, za odlivu, vypluli na moře.

Zero se s dívkou nejdřív pokusil domluvit řecky, ale pak si vzpomněl, že měla nějaký čas trávit v sultánově harému, a tak to zkusil arabsky: „Jak se jmenuješ?“

„Doma jsem se jmenovala Diana, ale v harému mi říkali Gala.“

„Takže ten mizera kapitán přeci jen alespoň v něčem nelhal! Já jsem Zero, támhle ten udatný vojín se jmenuje Klaudián, važ si ho! Je to hrdina, který bojoval v mnoha bitvách s generálem Xersem, a ti dva černí, jsou Nab a Horác.“

„Jejich hovor přerušil Saluce: „Co se to tu dělo? Přepadení?“

„Né, nestrachuj se drahý příteli. Jen malé nedorozumění s námořníky jedné lodi. Už je vše v pořádku a  zlaťáčky jsou v bezpečí.“

„Proč jste mi o tom neřekli, je to přeci můj dům?“

„Nechtěli jsme tě s takovou maličkostí obtěžovat.“

Večer, když seděl u pramínku, přišla za ním Diana, poklekla a začala mu rozvazovat tkaničku kalhot.

„Diano, co to děláš?!“

„Chci vám udělat dobře.“

„Poslyš, nemohla bys toho nechat?“

„Ty mě nechceš? Nelíbím se ti? Udělala jsem něco špatně?“

Né, né, né! Já…potřebuji trochu času, abych si na tebe zvyknul. Víš, už dlouho jsem neměl ženu. Já  bych byl rád, aby jsme nebyli jako pán a otrokyně, ale přátelé. Rozumíš?“

„Ano pane, rozumím. Jak poroučíš.“

Zero obrátil oči v sloup a šel se projít.

Několik dalších dnů trávil většinu času tím, že pozoroval přístav. Byl stále zadumanější a nervóznější. Klaudián se neodvážil zeptat, co ho žere a tak se snažil. alespoň pobavit vyprávěním o tom,  jak šli přes poušť -všichni už padali na hubu, jen on a generál  Xeres se drželi, ale zdálo se, že ho Zero ani nevnímá. Odpustil si i obvyklou jízlivost.

 Změna nastala, když se objevila další otrokářská loď. Po předchozí zkušenosti si Zero vzal Klaudiána sebou. Prohlédl si otroky, ale nekoupil žádného. To se opakovalo ještě dvakrát. Vzhledem k tomu, že Zerův postoj k Dianě bylo sotva možná zvát žhavým, začal Klaudián uvažovat o tom, jestli Zero není orientován trochu jinak.

Když do přístavu dorazila další loď, Zero se na ní opět vypravil. Tentokrát mezi otroky objevil obrovitého plavovlasého obra. Na rozdíl od jiných byl spoután silným řetězem i přes prsa, aby nemohl ani pohnout pažemi na kterých mu bobtnalo mohutné svalstvo. Silné okovy poutaly i jeho nohy. V jasně modrých očích mu plála nezlomená zloba.

„Tohohle!“ řekl rozhodně Zero.

Kapitán byl rád, že se ho zbaví, vždyť než ho spoutali, zmrzačil mu tři muže z posádky, ale jen tak ze cviku navrhl cenu osmdesáti zlatek a těšil se na to, jak budou licitovat a on nakonec zhrouceně přijme padesát. Je pravda, že by se spokojil i se čtyřiceti.

Zero bez váhání souhlasil.

Kapitán byl na jednu stranu zklamán, že se handrkování nekoná, ale na druhou, osmdesát zlatek je osmdesát zlatek a tolik peněz dokáže být dobrou náplastí i na větší bolest.

Sotva z lodě přešli na nábřeží, námořníci bleskově  můstek vytáhli a loď se urychleně začala chystat k odplutí i když byl příliv. Ozval se křik, práskání bičem, vesla zabrala a loď vyrazila proti proudu jako vystřelený šíp.

Všichni přístavní povaleči se při pohledu na tu horu svalů a vzteku stáhli do uctivé vzdálenosti a jen zpoza sudů a beden opatrně vykukovali.

Klaudián byl tak rozčílen, že nevědomky začal s tykáním: „Hele, můžeš mi říct, na co jsis pořídil tuhle blonďatou obludu? Vždyť je to naprosto nezvladatelnej barbar! Na ochranu máš přece tamty dva, ne? Víš o tom, že jakmile mu povolíš řetězy, rozmáčkne tě jako švába a uteče?“

Zero se v odpověď  zachechtal. Pozoroval blonďáka a podle svého zvyku si mnul nos. Pomalu obešel svůj čerstvě nabitý majetek a spíš pro sebe říkal: „No není úplně ideální, ale bude muset stačit. Když ho trochu upravím bude dobrý.“

Stoupl si před barbara a začal na něj mluvit jazykem, který Klaudián ještě v životě neslyšel. Hrčelo to v něm a drnčelo, protože skoro v každém slově bylo: hr!vr! sr!

Nevěděl, co to Zero říká, ale viděl výsledek. Tvář stažená do zarputilého šklebu začala tát jako vosk. Nakonec se barbar šklebil v něčem, co mělo být úsměv. Klaudián už viděl ledacos, ale za tohle, by si podle něj určitě vysloužil první cenu v rétorice. Nicméně, když mu začal Zero odemykat okovy, trochu znejistěl. Barbar se protáhl, plivl si do dlaně a natáhl ji. Zero, který tohle gesto už znal, nezaváhal a tak bylo podivné spojenectví za mlčenlivého dohledu Naba a Horáce zpečetěno.

 Povaleči, kteří to pozorovali, poznali, že již nehrozí žádné nebezpečí. Opouštěli své úkryty a podařilo se jim zdařile předstírat, že vlastně nebyli zalezlí.

 Vydali se k Salucemu. Klaudiánovi přibyl další otazník, který stál za přemýšlení. Nač u Dia potřebuje tuhle horu svalstva a čím ho ukecal?

 Obdobně zděšen byl i majitel domu, když vešli do dvora. Zkusil protestovat, ale Zero jemu i ostatním připravil překvapení, když řekl: „Je to jen na jednu noc. Zítra pro mě přijede má loď a my odplujeme.“

Pak se otočil ke Klaudiánovi: „Jestli chceš nechám tu přístroj a Salucemu řeknu, aby ti dával polovinu zisku. Bude z tebe bohatý a vážený muž.“

Bylo to lákavé, ale pak si Klaudián uvědomil, že by si do smrti vyčítal, že v tom dobrodružství nepokračoval dál.

„Mohu jet s vámi?“ přešel opět do formálního vykání.

Zero ho poklepal na rameno: „Tam na nábřeží jsi mi začal tykat, co kdybychom u toho zůstali? Mám tě rád Klaudiáne, ale plul už jsi někdy po moři? Nemyslím nějaké pobřežní projížďky, ale opravdovou plavbu!“

„Plul jsem s generálem Sáresem. Byla bouře, vlny jako hory! Viděli jsme obrovité ryby, krakeny a taky krásné sirény, které se vyhřívaly na skaliskách…“

„Dobře,“ přerušil proud jeho výřečnosti Zero, „zítra vyplouváme. A mimochodem…. nejmenoval se ten tvůj generál Xeres?“

„Ne to byl někdo jinej!“ neztratil Klaudián duchapřítomnost.

Když Diana uviděla blonďatého barbara, oči se jí úžasem rozšířily, ale Zero se omezil jen na vysvětlení: „Budeme ho  potřebovat.“

Klaudián nemohl usnout, zíral na nebe plné hvězd a přemítal: „Jestli měl Zero dohodnuto předem, že loď připluje zítra, jak mohl vědět, že dnes ráno najde toho barbara? Nebo naopak,  jak mohl ten jeho podivný kapitán vědět, že má připlout?“

Jestli si Klaudián myslel, že postupem doby se mu podaří odhalit ta tajemství, která Zera obklopují, strašně se mýlil, otazníků přibývalo.

Bylo marné pokoušet se usnout, vyšel ven a viděl stát ve slabém svitu Měsíce dvě postavy. Zero cosi říkal Dianě. Klaudián nerozuměl, ale z naléhavosti tónu hlasu poznal, že je Zero zamilován po uši. Hovor byl přerušen dlouhým polibkem.

„Tak u toho být nemusím,“ myslel si Klaudián, otočil se a odcházel, „alespoň něco je v pořádku.“

Ráno  bylo všechno nacpáno do beden a Zero dal Klaudiánovi stříbrňák a řekl mu, aby sehnal nějaký povoz. Samozřejmě, že to byla  Arisa! Z kopce to pro ní bylo o mnoho jednodušší.

Černoši vše složili na nábřeží, dvoukolka tažená stařičkou oslicí odjela, Zero se posadil na jednu bednu a začal si povídat s Dianou. Svalovec, jehož  jméno bylo Erik, se mazlil s mečem, který dostal od Zera dárkem a ničeho si nevšímal.

Jen Klaudián byl celý nesvůj, poposedával a vyhlížel loď. Čekání se protahovalo a jemu hlavou proběhla myšlenka: vždyť jsem si myslel, že to takhle dopadne!

Obrátil na Zera s otázkou: „Ta loď…?“

Nedořekl, protože v tom momentě se v úzkém vjezdu objevily bělostné plachty.

„Co má být s lodí?“

„Nic, jen že támhle zrovna připlouvá.“ Klaudiána to tak rozhodilo, že se na nic jiného nezmohl.

I když byl odliv, loď o něco málo později přirazila k molu. Na boku se otevřel otvor a na nábřeží dopadly schůdky. Černí svalnatci okamžitě obživli, popadli bedny a začali je nosit dovnitř.

Diana ani Erik nezaváhali, jen Klaudián se zarazil, uvědomil si totiž, že odjíždí a ani neví kam. Byl to jen mžik. Jako voják už mnohokrát ve svém životě šel do neznáma.

Udělal dlouhý krok a dveře se za ním zavřely.

Ačkoliv loď zvenčí vypadala jako dřevěná, zevnitř byla nepochybně z kovu. Ale byl to kov podivný, šedavý, nelesklý a při poklepu neznělý.

Paluba byla uprostřed rozdělena chodbou. Na každé straně byly kabiny, pro každého jedna. Klaudián si při prohlížení té své ani nevšiml, kdy vypluli a tak když vyšel nahoru, s překvapením zjistil, že už jsou daleko z přístavu a ostrov je jen malým kopečkem na obzoru.

Při tom pohledu se v něm obnovilo odhodlání zajít za Zerem a konečně si mnohé vyjasnit. Ten byl na zádi a Klaudiánovi se rozšířily oči údivem. Vedle totiž stál Erik oblečený do bílé dlouhé řízy ušité asi pro někoho mnohem menšího, protože dole z ní koukaly chlupaté barbarovy nohy.

Diana kolem něj poskakovala a olůvkem si značila, kde co bude potřeba upravit. Co však Klaudiána úplně dorazilo bylo to, že jak se Erik pootočil, uviděl na jeho zádech malá bílá křidélka.

Jediná otázka na kterou se vzmohl byla: „ Jaks ho přinutil, aby se do toho oblékl?“

„Ale Klaudiáne! Jaképak přinutil?  Vzal si to dobrovolně. Dokonce po tom toužil. Pamatuj si, že každý muž je v podstatě malé ješitné hravé dítě.“

„A co to má být?  Kupido?“

Nečekal na odpověď a prchl do podpalubí, kde se rozeřval smíchy. Ten den udělal Klaudián ještě několik pokusů o vážnou rozmluvu, ale pokaždé ztroskotal.

Zero totiž měl na kolenou svazek papyrů a učil Erika nějakou řeč. Ten po něm slova opakoval s nenapodobitelně hrčivým přízvukem, doprovázel to teatrálními gesty podřadného tragéda a natřásal se jako holub. Nedalo se na to vůbec koukat, aniž by Klaudián zůstal vážný.

Konečně si dali oddych. Diana odepjala Erikovi křidélka a on se opřel o pažení lodi a s blaženým výrazem ve tváři začal ohlodávat opečené králičí stehýnko.

Klaudián si pro jistotu stoupl k němu zády, protože neměl jistotu, že se nezačne znovu smát.

„Můžeš mi říct, kam vlastně plujeme a co je tohle za komedii?“

„Teď do Judee do Jeruzaléma a potom ještě nevím. Slíbil jsem Erikovi, že ho odvezu domů. Bude hrát božího posla. To je pojem, který ty asi neznáš. Zeus, Afrodita, nebo Ares, když něco chtějí, tak  jdou a zařídí si to, ale bůh židů je nerudný a nesnášenlivý a tak při jednání s lidmi používá prostředníky.“

„Od námořníků jsem slyšel, že Jeruzalém je teď jak vosí hnízdo. Ty Zero? Že ty do toho hnízda chceš píchnout?“

„No vlastně spíš naopak. Víš hvězdopravci podle nebeských znamení prorokovali příchod  nového židovského krále, mesiáše, který je osvobodí a teď se tam objevil jeden kazatel jménem Jošua. Hodně lidí věří, že je to divotvůrce. Jedni v něm vidí právě toho jejich mesiáše, jiní by ho rádi vmanévrovali do role vůdce povstání…já vím, je to nesmysl, Řím tam má dost legií na to, aby to utopily v krvi. Další ho chtějí nechat ukřižovat. Pak z něj udělají symbol a to co říká, překroutí a znásilní.“

Zerův hlas byl vážný smutný a on sám jakoby náhle zestárl o spoustu let.

„A ty chceš co?“

„Tadyhle Erik se převleče za toho božího posla a pokusí se ho přesvědčit, aby vzal svou přítelkyni Máří Magdalenu a odjel s námi pryč. Podle jedné pověsti prý vstal z mrtvých, vzal si jí za manželku a odpluli do ciziny.“

„Čili jinými slovy, aby se zachoval jako zbabělec?“

„Klaudiáne, ty to nechápeš?“ rozhorlil se Zero, „vždyť ho všichni chtějí jen využít pro svoje záměry. Postrkují s ním sem a tam!“

„Kdežto ty s ním manipulovat nechceš viď? Koho vůbec zajímá, co chce on sám?“

Zero si už zase mnul nos, byl viditelně v rozpacích: „No… já vím, jenže jedni ho dřív nebo později ukamenují, další ho nechají ukřižovat a  vůdce povstání taky nečeká žádná skvělá budoucnost. Ta moje nabídka je pro něj nejpřijatelnější, ne?“

„Myslíš? Viděl jsem chlapy, kteří se s nadšením vrhali do boje i když věděli, že jdou na smrt. No zeptej se Erika, on je přesně takovej typ.“

Oba se svorně podívali na blonďáka, který se rozvalil na podlaze a hlasitě chrápal.

„S ohledem na budoucnost se probírali všechny možnosti ovlivňování minulosti a došlo se k tomu, že je vyloučeno jakékoliv násilí. Jediná možnost je ústní indoktrinace…“

„Ústní co?“

„Indoktrinace…prostě ho ukecat,“ vysvětloval Zero.

„Teď chápu proč si vybrali tebe. Ještě mi řekni, myslel jsi na to, co udělá Diana až uvidí toho tvého kapitána. Podle mě se lekne a skočí do vody. Nebo Erik, ten ti ho rozseká na kousky!“

„Budˇ bez obav. Je ve své kabině na přídi a během plavby z ní nevychází.“

Ale každá loď má přece kormidlo vzadu,“ už v momentě, kdy to Klaudián říkal, tak ho napadlo, že tohle přece není normální loď a tak by se neměl divit tomu, že ji její hrůzný pán řídí zepředu. Svěsil hlavu. Zero jakoby mu četl myšlenky řekl: „Klaudiáne, nejsi přece hlupák, už dávno jsi musel poznat, že nejsem z tohoto světa. Lépe řečeno z této doby,  jenže to co se stane teď, ovlivní všechno. Je to jako kámen hozený do vody. Udělají se kruhy, které se šíří dál a dál….“

„ A přemýšlel jsi o tom, co se stane, když se to nestane?“

Klaudián si teprve po vyslovení té otázky uvědomil její zdánlivou nesmyslnost. Zero odpověděl bez váhání: „Vím, co se stane, když se to stane. To mi stačí!“

Chvíli bylo ticho a každý z těch dvou přemýšlel o tom, co řekl ten druhý. Pak Zero dodal tiše a naléhavě: „Klaudiáne, já to musím  alespoň zkusit!“ a přitom už zůstalo.

 Barbar se mezitím  probudil, vysvlékl se ze svých šatů, které mu byly dosti těsné a omezovaly ho v pohybu. Vzal meč a naznačil, že by se rád procvičil. Zero si nechal přinést ten svůj a postavili se do střehu.

Klaudián se velice mýlil, když si myslel, že to bude mít jednoznačný průběh. Byl by na Erika vsadil své šediny a prohrál by je. Erik totiž využíval jen svou obrovskou sílu, zato Zero jakoby se proměnil v blesk. Tam kam mířila blonďákova čepel už dávno nebyl, stál vedle a zasypal Erika sprškou úderů, která končila elegantním výpadem. Špička jeho meče se zastavila jen kousíček od barbarova hrdla. Ten jen nevěřícně zíral.

Erikova úcta k Zerovi od té chvíle stoupla až téměř ke zbožňování. Odložil meč a objal ho, až v něm kosti praskaly a pak ho políbil na obě tváře.

„Ehmmmm,“ na to Klaudián.

„Ale Klaudiáne, tohle je čistá, civilizací nezkažená duše. To bylo na znamení bratrství.“

Dianě zářily oči: Její hrdina vyhrál nad tím obrovitým chlapem!

Po této krátké přestávce se dali opět do učení.

 Jeden z černochů přinesl jehlu a nit a Diana se pustila do přešívání kostýmu. Klaudián se opřel o zábradlí, díval se do blížícího se soumraku, přemýšlel a probíral se tím, co se dozvěděl. Odpovědí dostal spoustu, ale nebyl si jist, že ho uspokojily, ba dalo by se říci, že naopak. Nebyl žádný venkovský balík. Pocházel z dosti zámožné a vzdělané rodiny. Z domova ho vyhnala jeho neklidná mladá krev a touha po dobrodružství. Ale to už bylo tak dávno!

Zasnil se, vzpomínal na své mládí a tak ani nevnímal, že ostatní už odešli a kolem je hluboká tma.

Ačkoliv bylo téměř bezvětří a moře bylo osvětleno jen slabým svitem Luny, loď rozrážela vodu stále stejnou rychlostí. S jistým uspokojením konstatoval: já si hned myslel, že ty plachty jsou tu jen pro parádu. A tak ho napadlo, že teď, když všichni spí, nebylo by marné jít a trochu loď prozkoumat.

K svému překvapení zjistil, že v podpalubí není tma, ale chodba je osvětlena malými lampičkami zabudovanými do stropu. Rozhodně to nebyl oheň, protože když k tomu přiblížil ruku, necítil teplo. Instinktivně tušil, že pohon bude někde dole,  a tak šel dopředu. Dveře se daly lehce otevřít. V souvislosti se Zerem už si Klaudián zvykl na leccos, ale to co uviděl, mu vyrazilo dech. Obrovitá postava kapitána Silvera tu stála před širokým pultem plným blikajících světýlek a teček. Vypadalo to jako oltář, před kterým kněz provádí oběť a modlí se. Klaudián cítil jak se mu na zátylku ježí chloupky a měl pocit neznámého nebezpečí, ale jeho zvědavost byla větší. Už chtěl udělat krok dovnitř, když ho někdo chytil za ruku a prudce s ním smýkl zpět. Vedle něj stál Zero a jeho tvář byla bílá jak křída.

„Už zase na objevné výpravě?“ zeptal se zlobně a jízlivě.

„Kdybys udělal ještě jeden krok zasáhl by tě blesk. Kapitán si žárlivě střeží svá tajemství! Už podruhé jsem ti zachránil život. Co kdybys  krotil tu svou zvědavost? Nemůžu tě pořád hlídat a dělat ti chůvu. Nejsi přece už malé dítě! Asi jsem udělal chybu, že jsem tě vzal sebou,“  říkal Zero smutně, „měl jsem tě nechat tam v přístavu, abys ses válel mezi bednami a jedl odpadky.“

Klaudián věděl, že má pravdu.

„Nevím, co bych řekl na svou omluvu. Jsem prostě starý zvědavý hlupák? Mám skočit do vody hned nebo až za chvíli?“

„Ne! Klaudiáne! Žádné skákání do vody a už žádné objevné výpravy, které by uspokojily tvou zvědavost, rozumíš?“ Zero to říkal tiše, ale důrazně. Bylo to účinnější, než kdyby křičel.

„Do Jeruzaléma se mnou půjdeš ty. Bude tě potřebovat, ale prosím tě už žádné otázky. Stejně jsem ti toho řekl víc než jsem chtěl!“

 Zero se otočil a aniž by čekal na odpověď, odcházel a nechal tam Klaudiána stát.

Ráno byla společnost už zase na zádi. Erikova bílá říza doznala velkých změn, bylo na ní vidět, že se Diana snažila. Klaudián vyšel na palubu, ale Zero dělal, že ho nevidí a trpělivě cvičil s Erikem řeč.

Klaudián k němu přistoupil.

 „Dotazy?“ zeptal se Zero.

„Jó! Co když to poplete?“

„Budu mu pomáhat.“

„Boží posel co sebou má nápovědu?“

„Neuvidí mě.“

„Ale.. začal Klaudián, ale Zero mu věnoval dlouhý vyčítavý pohled a tak zmlknul. Záviděl Erikovi, jeho tyhle otázky netrápily. Ostatně ti dva si stále více rozuměli. Zero mu totiž ukázal několik šermířských akci a Erik se z nich radoval jako malé  dítě.

Judea- malá kolonie, kde to stále vřelo. Setkávali se tu příslušníci mnoha národů a vyznání. Nebýt toho, že tudy procházela veledůležitá kupecká cesta na jih i na východ neměla by pro Řím žádnou cenu. Pobyt tady byl pro legionáře téměř za trest. Nesměli jíst vepřové maso, nepořádali se tu tolik oblíbené hry v cirku, dokonce bylo zakázáno veřejně hrát v kostky, nebo odpovídat na urážky od židů! Prostě hrůza!

Zero a Klaudián si razili cestu pestrým davem, který úzkými uličkami pulzoval sem a tam. Vysloužilec už se chtěl zeptat, jak v tomhle chaosu najdou to co chtějí, ale pak si vzpomněl na Zerův vyčítavý pohled a rozmyslel si to. Ostatně, zdálo se, že to tu Zero zná, protože procházel ulicemi téměř bez zaváhání, jen občas se zastavil, aby si ověřil nějaké orientační body. Šel dost rychle a stařec za ním supěl jako rozzuřený býk. Konečně se zastavili na malém náměstí, kde tak jako v celém městě,  na každém volném místě byly stánky nabízející všemožné zboží.

Zera náhle zaujala místní keramika. Přistoupil ke stánku a začal si vybírat hrnky. Znalecky na ně poťukával a okukoval je. Dokonce si jich několik postavil vedle sebe a poodstoupil, aby mohl lépe ocenit dekory.

Klaudián se zastavil, snažil se uklidnit svůj sípavý dech a přemýšlel nad tím, kdo z nich se zbláznil. Co je na těch hrnkách tak důležitého, že je, u Dia, tak prohlíží?

Trvalo to dost dlouho a kupci docházela trpělivost, protože mu Zero  už dvakrát přehrabal celý krám, ale stále jen vrtěl hlavou, že to není ono. Pak náhle hodil kupci peníz a ztratil o krámek zájem. Na náměstí totiž  vešla žena v černých volných šatech. Zero jí zastoupil cestu tak, aby ho nemohla obejít a začal s ní mluvit. Ačkoliv to byla velmi mladá dívka, měla už ve tváři onen unavený výraz lidí, kteří toho v životě již hodně prožili.

Poslouchala a pozorovala Zera ostrým pohledem. Pak mu řekla několik vět, rázně ho odstrčila a vešla do ústí protilehlé uličky.

Zero nevypadal moc zklamaně.

„Problémy?“ zeptal se Klaudián, ale hned se zastyděl. Od té příhody na lodi se zařekl, že už se nebude na nic ptát, ale nedalo se nic dělat, jeho huba byla rychlejší než jeho myšlenky.

„Jen malá komplikace. Tohle byla jeho dívka, ale rozešli se a ne zrovna v dobrém. Škoda, že je tak naježená, byla by ideálním spojencem. No alespoň mi řekla, že zítra bude mít kázání na kopci za městem. Taky něco!“

Vydali se zpět. Dianu nechali na lodi, stejně jako černochy. Erik na ně měl čekat ve stanu, ale když Zero odhrnul cíp látky, viděl, že uvnitř nikdo není. Zastavil se, zíral do prázdna a horečně přemýšlel. Jestli Erik utekl hned potom co odešli, tak má už před nimi pořádný náskok. Může už být hodně daleko.

„Můžu se zeptat?“ začal opatrně Klaudián.

„No? Jestli máš nápad, tak ven s ním!“

„Co jsem slyšel, tak tyhle chlapy jsou tak trochu jednodušší. Umí jen bojovat, chlastat a občas přefiknout nějakou ženskou. Co takhle zkusit to v nejbližší nálevně?“

Ta vesnička měla jen pár hliněných domečků. Už z dálky bylo slyšet, že se tam odehrává jakási hodně hlučná lidová veselice.

Uprostřed malého prašného plácku, právě Erik předváděl jakýsi mečový tanec- křepčil a přitom s hlasitým: „Hur!!!“ bodal do neviditelných nepřátel. Vesničanům se to líbilo. Jásali a podávali mu další a další číše vína, které do sebe Erik lil, jakoby to byla voda.

Vlastně, opravil se v duchu Klaudián, tolik vody se ani vypít nedá!

Když přišli blíž, viděli, že Erik už má klaný zrak. Víno mu teklo po bradě až na široká prsa a už se spíš jen motal. Náhle se skácel a zůstal nehybně ležet. Vesničané se rozprchli.

„Do stanu ho nedostaneme, je to půlhodina chůze. On je hrozně těžkej a nevypadá na to, že by spolupracoval.“

Zero na to neodpověděl a místo toho přistoupil k nejbližšímu domu a zaťukal. Nic. Poodstoupil a párkrát silně kopl do dveří. Ty se otevřely a ve skulince se objevily oči. Zero vytáhl peníz a začal mluvit. Otvor se zvětšil, bleskově z něj vyletěla ruka, sebrala peníz, zmizla uvnitř a dveře zaklaply.

„Nechají ho tu vyspat.“

„Snad bude v pořádku.“

„Řekl jsem jim, že je to velmož a když se mu něco stane, nechám je všechny umučit a vesnici srovnáme se zemí.“

Klaudián se na něj ostře podíval. Myslí to vážně?! Ale raději by si ukousl jazyk než aby se na to zeptal.

Šli mlčky. Zero si to rázoval a Klaudián za ním chrčel. Náhle se Zero zastavil a prudce se otočil: „Klaudiáne, starý brachu, promiň jsem to ale pitomec! Byl jsem zamyšlen. Půjdeme jen tak rychle, abys mi stačil.“

Vzal ho kolem ramen: „Tebe něco trápí? Pověz!“

„To s tou vesnicí si nemyslel vážně viď?“

Zero se rozesmál:“ Né, to byl jen takový bluf, aby se Erikovi nic nestalo.“

„Bluf?“

„Výmysl větší než lež, kterému ani ty sám nevěříš.“

 Ráno vesničané na provizorních nosítkách přivlekli barbara. V pravici svíral meč, chrápal a přitom se blaženě usmíval. Tažného vola to asi poněkud rozrušilo, protože měl mírně šílený výraz a byl rád, když se mohl vydat na zpáteční cestu a zdroj toho rachotu tu zanechat.

Zero vyšel ven a jen pokýval hlavou: „Pomoz mi!“

Než spícího vstrčili do stanu byli celí zpocení a udýchaní.

Vyšli do Jeruzaléma. Procházeli městem, když tu se Zero zastavil a chytil Klaudiána za ruku.

„Támhle jde!“ a ukázal na skupinku mužů, „jak já na to jen mohl zapomenout. Vždyť bydlí u Markova příbuzného.“

V čele skupiny šel mladý asi třicetiletý velmi štíhlý muž. Nevypadá nijak vyjímečně, myslil si Klaudián, ale viděl, že Zero je celý nervózní a napjatý.

„Co….“ začal.

„No?“ pobídl ho Zero.

„Nic,“ řekl tvrdě Klaudián.

„Chtěl jsi se na něco zeptat?“

„Jo, ale slíbil jsem si, že už se na nic nezeptám.“

K jeho údivu se Zero rozesmál dlouhým uvolněným smíchem.

Když se vrátili, seděl Erik před stanem a předstíral, že se nic nestalo. Zero také předstíral, že se nic nestalo. Vytáhl bílou řízu a začal si ji jakoby zkoušet. V ten okamžik byl Erik u něj a jeho hlas zněl prosebně. Zero ho nechal chvilku trpět, ale pak mu šaty podal. Erik zářil štěstím.

 K večeru se vydali k místu, kde mělo být kázání. Bylo dobře vybrané, velké ploché prostranství s malou vyvýšeninou uprostřed. Klaudián se už jako mladý chlapec od chrámových pomocníků dozvěděl, jak se dělají zázraky a různá boží znamení a tak věřil, že obřady jsou jen jinou formou divadla. Nicméně vždy to byla záležitost pro jednotlivce nebo malého rodinného kruhu, ale tady se sešli stovky lidí a nábožně naslouchali. Učedníci kolem svého vůdce udělali kruh, čímž mu tvořili jakousi tělesnou stráž. Kázání končilo a dav se začal pomalu rozcházet. Jošua už slezl ze skály a o něčem vzrušeně debatoval s ostatními a tak ani nevnímal Erika, který ač kryt blížící se tmou a černým pláštěm, přec tu čněl jako topol mezi keříky. Nakonec odešli i učedníci a Jošua osaměl. Zero kryt skálou připjal křídla na Erikova záda. Ten vyšel ven a začal svou řeč. Jošua seděl a pozoroval ho. Asi po páté větě se Erik zadrhl a začal se kradmo sunout zpět.

„Eéé?“ zeptal se skály. Ozval se zuřivý šepot. Erik se posunul zpět, ale po několika větách byl zase u konce, zalapal po dechu, podařilo se mu navázat, ale to už Jošua vstal a převzal iniciativu.

„Co říká?“ nevydržel to Klaudián.

„Že je to démon z podsvětí, který ho pokouší. On prý má své poslání a nepodlehne.“

Jošua  se skutečně otočil a odcházel. Zero seděl na balvanu a zíral do země. Erik se k nim přiloudal a rozpačitě šoupal obrovitými sandály. Klaudián mu pomohl sundat křídla a oba pozorovali Zera, který se nemohl vzpamatovat.

„Teď by měl přijít na řadu plán beta,“ řekl do tíživého ticha Klaudián.

„Jaký plán beta?“ probral se Zero.

„No každý vůdce přece ví, že ne vždy se všechno povede a tak má připraveno náhradní řešení. Generál Xeres tomu říkal plán beta.“

„Já žádný plán beta nemám.“

„No tak musíme nějaký vymyslet, ne? Pojď tady už nejsme k ničemu.“

Šourali se k městu.

„Tak co by jsi teď udělal Klaudiáne?“

Zahřálo ho to, že se konečně taky Zero ptá na něco jeho.

„No já bych asi znova zašel za tou holčinou a nenechal bych se odbýt. Sám si přece říkal, že by byla ideální spojenec. Vysvětlil bych jí jak se věci mají a co chceme podniknout. Voni ženský jsou mnohem rozumnější a praktičtější než chlapi. Pak ty a Erik drobátko zvalchujete hřbety těm chlápkům, co se kolem něj pořád motají a pak k němu strčíme tu jeho Marianu.“

„Máří Magdalenu,“ opravil ho Zero.

„To je fuk, jak se jmenuje. Prostě je necháme samotné a to by bylo, aby tu jeho víru nenaleptala! Viděl jsem to ve vezírově paláci. Všichni před vládcem skoro strachy omdlívali, ale když přišel ke své favoritce, ta se kolem něj omotala, udělala na něj kukuč a: miláčku sem a miláčku tam, tak roztál jak sníh.

Zero se zastavil: „Klaudiáne, to je něco tak šíleného, že to může vyjít!“

Vešli do města, ale zatímco ve dne tu bylo plno, teď byly ulice prázdné.

„Tady je nějaký ticho,  jako v hrobě.“

Ještě než to Klaudián dořekl, vyřítilo se na ně osm mužů. Zero bleskově shodil plášť, omotal si ho kolem předloktí a tasil meč.

I ostatní se během okamžiku připravili k obraně. Lupiči, nebyli zvyklí na to, že by se jim někdo bránil, odzbrojeni okutými obuchy, nesetkávali se s odporem, a tak udělali tu chybu, že zaútočili. Zerův meč se jen mihnul a dva muži padli na zem, zatímco Erik svého soupeře jedním rozmachem téměř přepůlil, Klaudián udělal jednoduchý úkrok, nastavil meč a protivník se na něj v prudkém běhu sám nabodl. Zbytek tlupy se dal na ústup.

„Rychle pryč,“ zavelel Zero a aniž by se s barbarem dohodli, popadli Klaudiána mezi sebe a odnášeli ho.

Jejich stan byl vyvrácený a věci zpřeházené. Erik sevřel svou obrovitou pěst a ve své rodné řeči hulákal na všechny strany do tmy nadávky a výhružky té nejkrutější pomsty.

Zero si sedl a díval se letargicky na tu spoušť. Jen Klaudián obešel trosky stanu a zjistil, že se vlastně tak moc nestalo. Pokynul Erikovi a v krátké době se jim podařilo stan znova postavit. Ačkoliv se pokoušeli usnout, nedařilo se jim to. Zero vyšel ven, pochodoval před stanem a přemýšlel. Klaudián to chápal, mnohokrát takto před bitvou probděl noc, ale vyšel ven a řekl: „Měl by jsis odpočinout, jinak budeš zítra unavený.“

 Zero mu místo odpovědi ukázal na obzor, kde už obloha červenala blížícím se úsvitem.

Vyšli do Jeruzaléma. Cestou Erikovi vysvětlili plán. Ten bez váhání souhlasil, byl by šel se Zerem i do podsvětí. Zero je neomylně zavedl k domu, kde bydlel Jošua se svými učedníky.

„Jdu pro Magdalénu. Ukecám jí i kdyby mi měla rozbít o hlavu tucet shnilých vajíček, jak slibovala.“

Mrtvoly už dávno někdo odklidil a jen velká zčernalá skvrna na zdi vydávala svědectví to tom, co se tu v noci stalo.

Netrvalo to ani moc dlouho, Zero se vrátil a vlekl za sebou vzpurně se tvářící dívku.

„Nejdřív mi chtěla vyškrábat oči, pak mě šlápla na nohu a nakonec mě chtěla pokousat, ale rozmluvil jsem jí to. Je ochotná s ním ještě jednou promluvit. Takže jdeme na to?“

Byla to zbytečná otázka, jeho přátelé už byli připraveni.

Uličkou zaduněly kroky a před dům napochodovali vojáci a začali bušit do dveří.

„Ti asi nepřišli na návštěvu. To nejsou legionáři, ale spíš nějaká místní domobrana, nemají meče.“ mínil Klaudián.

Dveře se otevřely a nastalo krátké dohadování. Pak vyšel Jošua, jeho tvář byla klidná, jakoby to čekal. Vojáci ho chytli a odpochodovali s ním pryč. Zero pustil dívku a tělem zastavil Erika, který vytušil, že se jejich plán hatí a už chtěl zasáhnout.

„Přišli jsme pozdě!“

Zero se obrátil k dívce, která mu cosi říkala a jeho tvář se rozjasnila: „Soud se prý vždycky protáhne a rozsudek ještě musí potvrdit římský konzul Pilát. Jdeme!“

Už se chtěli vydat na cestu, ale dav, který je náhle obklopil, jim nedal šanci. Lidé se kolem nich semkli a něco pokřikovali. Klaudián zděšeně zíral do tváří rozzuřeného davu. Zero překládal:  „Prý jsme Magdalénu chtěli unést a znásilnit jí:“

Magdaléna se otočila a začala mávat rukama, jako když plaší husy a snažila se dav překřičet. Situace byla krajně napjatá. Zero věděl, že stačí jeden špatný pohyb a dav je ukamenuje. Lidé postrčili dopředu jakéhosi starce se zapatlaným plnovousem a nepříliš čistými šaty. Ten začal mluvit a všichni ztichli. Bylo vidět, že se tu těší velké vážnosti. Na něco se zeptal Magdalény a ona mu uctivě odpovídala. Naslouchal a kýval hlavou. Pak se otočil na Zera a položil mu několik otázek. Ten spustil vodopád slov, ale stařec ho přerušil, otočil se k davu a něco mu řekl. Jeho hlas zněl ostře a rezolutně. Lidé se neochotně loudali pryč.

„Je to stařešina, má tu rozhodující slovo. Naštěstí se nám povedlo přesvědčit ho, že je to nedorozumění a tak lidem řekl, že si to s námi vyřídí sám, ale musíme s ním do jeho domu, nic jiného se dělat nedá.“

Vydali se za starcem a Zero  pokračoval ve zkratkovitém vysvětlování: „Myslím, že je to Josef z Arimetie, Jošuův strýc, dělá cesťáka v cínu.“

„To je co?“ zajímal se Klaudián.

„Obchodník s cínem.“ přeložil mu Zero.

Pro Erika to zkrátil na: „Žádný boj.“

Josef je zavedl do svého domu, Máří Magdaléna někam zmizela. Prošli úzkou chodbou na malý dvorek, který byl vlastně skladištěm všemožného harampádí.

„Proč nás nevezme domů?“

„Jsme cizinci, znečistili by jsme jim jejich obydlí.“

„Náhodou,“ namítal Klaudián, „já se občas meju.“

Chtěl pokračovat, ale Zero ho zdrtil pohledem. Josef začal pomalu mluvit.

Bere to moc zeširoka a čas zatím utíká, myslel si Klaudián a jak začal být nervózní, mimoděk podupával nohama.

„Hele, jestli se ti chce močit, tak jdi ven, jinak se uklidni,“ sjel ho Zero. Zato Erik se posadil, zavřel oči a zdálo se, že ho to nezajímá.

Klaudián jim nerozuměl, ale zdálo se mu, že ten dědula mele pořád to samé dokola. Ztratil pojem o čase. Do dvora vběhl malý chlapec a něco Josefovi pošeptal. Teprve tehdy byli milostivě propuštěni. Sotva vyšli ven, začal Klaudián klít a nadávat: „Proklatej dědek! Strašně nás zdržel. Můžeš mi říct, proč, když jsme s nim byli sami, jsme ho prostě nepodřízli a neutekli?“

„Mýlíš se, určitě nás hlídalo alespoň tucet lidí. Bylo to na nás nalíčené. Ten Josef  nás tam zatáhl a zdržoval úmyslně. Čekal až se něco stane a já tuším co. Všiml jsis, že nás propustil až potom, co přišel ten klučina?“

„Pouč starého vojáka prosím tě!“

„On mi říkal, že Jošua věděl, co se stane. Mohl odejít, ale vědomě zůstal. Byla to jeho vůle a přání aby se naplnila pradávná proroctví. Proto taky to zdržování. Josef čekal až bude rozsudek potvrzen a už nebude možno s tím něco udělat.“

Došli k popravčímu vrchu právě, když vojáci špalírem přiváděli Jošuu a další dva odsouzené. Lidé na ně hrozili, pokřikovali a někteří i hodili kamenem.

„Podívejte! Ještě včera mu naslouchali, obdivovali ho a dnes? Chtějí vidět jeho utrpení.“

Zerův hlas zněl jakoby z hlubin, tvář byla bílá jako maska a rty se mu chvěly. Ztuhle pozoroval hrůzné divadlo ukřižování. Jistě, znal to z obrázků, ale tady a teď v reálu to bylo něco úplně jiného.

Klaudián, který už něco podobného dříve vídával, se věnoval spíše pozorování okolí. Náhle uviděl známou tvář: „ Longine! Starej kamaráde, kde se tu bereš?“

„Ty ho znáš?“ ptal se nepřítomně Zero, nemoha odtrhnout pohled od tváře Jošui. Byla klidná a odevzdaná.

Kříže už byly vztyčeny, dav jásal a bavil se.

„No jasně! Je to můj starej přítel.“

„Prosím tě, nemohl by něco udělat?“ Zero cítil, že nad sebou ztrácí kontrolu.

„To jako zachránit ho? Lituju, ale ten chlap už je vlastně mrtvej, ale počkej!“

Klaudiánovi bleskl hlavou nápad, když uviděl Longinovo kopí.

„Hééj Longine! Bodni ho! Chceme vidět víc krve. Píchni do něj!“

Longin se nenechal dlouho pobízet. Jeho rána šla zespodu mezi žebra rovnou do srdce. Jošua se napjal, řekl: „Je dokonáno!“ a pak se celé jeho tělo uvolnilo.

„Je konec. Je mrtvý. Víc jsem pro něj udělat nemohl. Pojď!“ Klaudián vzal Zera za ruku, mrkl na Erika, ten se postavil z druhé strany a odváděli ho pryč.

 Naposled se vyspali ve stanu. Nechali ho na místě a druhý den vyrazili do přístavu.

 Teprve na lodi se Zero trochu vzpamatoval. Sešli se na zádi, jak se to pro ně stalo zvykem. Zero stál opřen o pažení lodi, nepřítomně pozoroval ruch na molu a snad z potřeby se vypovídat, říkal: „Ten plán byl dobrý, ale jako by se proti nám všechno spiklo. A vždy, když už to vypadalo, že se nám ty překážky podaří překonat, tak se objevilo něco jiného. Vem si to: nejdřív se těsně před naším příjezdem pohádá Máří Magdaléna s Jošuou a nechce o něm ani slyšet, pak se ztratí Erik. Když ho najdeme, poplete řeč. Pak se mi sice podaří přivést Magdalénu, ale vojáci nás o chlup předběhnou a zatknou ho. No a nakonec se tam objeví ten Josef a překazí nám možnost jít za  Pilátem. Jakoby se děj vzpíral tomu, aby byl změněn a kladl nám překážky…“ Zero  mluvil stále pomaleji až přestal úplně. Klaudián poslouchal a díval se na přístavní ruch. Lidé chodili sem a tam. Náhle měl pocit, že se mezi lidmi mihl známý šedovlasý kmet s urousaným plnovousem a mladá dívka v černých šatech. Vedli mezi sebou vysokou štíhlou postavu. Ten člověk se jen motal, vypadalo to, že je nemocen, nebo….Kápě jeho pláště spadla. Byl to jen mžik, ale Klaudián si byl téměř jist, že zahlédl Jošuovu hubenou tvář ve které bylo ještě vepsáno hrozné utrpení. Pak se mu trojice ztratila v davu.

„Viděl jsi to co já?“ vykřikl překvapeně a ukázal na místo, kde ještě před okamžikem byli.

„Co?“

Náhle si Klaudián v jediném okamžiku uvědomil, že mu to nikdo nebude věřit. Vlastně, tomu co viděl nevěřil  už teď ani on sám.

„Nic, jen takový směšný dědula.“ podařilo se mu zaimprovizovat. Neznělo to ani trochu přesvědčivě. Zero se na něj pozorně zadíval, ale vysloužilec už se tvářil naprosto nevinně.

Vypluli…

„Teď odvezeš Erika domů a co pak? Pošupajdíš domů a co já a Diana?“

„Žádné domů nebude. Tahle cesta byla jednosměrná, jen sem, zpátky už to nejde. Proto se do toho taky nikdo nehrnul.“

„No s touhle lodí budeš pánem všech moří.“

„Ne. Je vyrobena z nestabilního materiálu. Do měsíce se začne rozpadat. Nezbude z ní nic.“

„Takže?“

Klaudián si bolestně uvědomil, že už se zase vyptává i když se zařekl, že to dělat nebude.

„No napadlo mě, že bych se mohl usadit na Phatmosu a vyrábět pálenku. To je docela slušná živnost, ne? Snad mě Diana bude chtít i když je indická princezna. A ty Klaudiáne, nechtěl by jsi našim dětem dělat dědečka?“

PS: Autor se všem omlouvá za svůj  velmi nedbalý přístup k historickým faktům, i když kdo ví jak to bylo?