AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
NOVÁ VARIACE NA STARÉ TÉMA.
(Transylvánie) . . .
Velká limuzína se snažila prorážet tmu silnými reflektory.
Ty však byla tak hustá, že bylo stěží vidět na několik desítek
metrů. Uzoulinká asfaltka skončila již dávno a změnila se
v ledabyle udržovanou cestu.
Z nebe padaly
husté provazce vody a stěrače auta se jen marně snažily udržet
průhledné čelní sklo i když pracovaly v horečném tempu.
Cesta náhle zahnula vlevo na malý mostek, klenoucí se nad
prudce tekoucí horskou říčkou. Ta posílena deštěm hrozivě
bublala a přelévala se už i přes mostek.
Neviditelný řidič prudce trhl volantem a
vůz chvíli poskakoval po hrbolaté
cestě, jako neposlušný koník., motor vyl ve vysokých obrátkách a
pneumatiky prokluzovaly v bahně. Pak konečně kola zabrala a
vůz vyrazil v šíleném tempu na můstek.. Na několik
okamžiků zcela zmizel ve vodní sloně a zdálo se, že se most pod
těžkým autem rozpadne, ale v dalším okamžiku bylo auto již na druhé
straně.
Klikatý blesk sjel z nebe a osvítil nevlídnou krajinu
plnou vysokých kopců zakončených ostrými jehlany. Auto nyní jelo
Borgorským průsmykem sevřeném ze všech stran temnými velikány
Fagzažských hor.
Za jednou z mnoha zatáček se kopce trochu
rozestoupily, cesta se rozšířila a reflektory osvítily několik
temných budov. Jen z jediné úzkými štěrbinami prosvítalo ven
světlo. Vývěsní štít s kterým si pohrával vítr, byl zavěšen
na domě o kterém směle hlásil, že je hostincem Corona de aur.
Brzdy zakvílely a auto zastavilo. Světlo pronikající
slabě ven osvítilo štíhlého muže za baleného do dlouhého černého
pršipláště. Široký klobouk měl naražený hluboko do čela.
Na vteřinu se zdálo, že bouře ztrácí sílu, ale pak
začala s novou silou- klikaté blesky osvětlovaly tuto chmurnou
scenérii, které vévodila temná a hrozivá silueta hradu, jehož obrys se
tyčil na obzoru.
Muž, překonávaje prudké nápory větru se vydal
k hostinci. Rozložité vrby se ve tmě zdály být obrovitými
chobotnicemi jejich větve se jakoby natahovaly k muži tisíci chtivých chapadel. Ozvěny hromů se
mnohonásobně odrážely v kopcích, vracely se zas a zas a tvořily
vhodný zvukový doprovod k tomuto ponurému panoramatu.
Muž rozrazil dveře, vešel dovnitř. Z útulného
šenku na něj dýchlo teplo, klid a pohoda.
Sedělo tu jen pár postarších strejců, kteří
udiveně vzhlédly k příchozímu a jakoby s obavami si
prohlíželi jeho nezvykle bledý
obličej.
Shodil plášť,setřepal z něj na zem
spršku vody, sundal klobouk a jeho
velmi světlé šedé oči se dívali na sedící hosty. Zdálo se mu
že jejich tvářích vidí potlačovaný strach.
Usmál se a řekl: „ Dobrý den pánové, nezlobte se, ale
zdá se mi, že jsem vás trochu polekal. Chtěl bych si zde jen trochu
odpočinout, ohřát se a počkat než přejde ta hrozná
bouře.“
To už se k němu velice mrštně
přitočil obtloustlý muž se servilním úsměvem, který mohl
patřit jedině majiteli hostince. Vytáhl usmolenou utěrku a
začal ze stolu, který stál opodál oprašovat drobky. Zároveň ze sebe
chrlil: „Vážený pán se nemusí omlouvat. Jsme vám plně k dispozici a
splníme všechna vaše přání.“
Když dokončil
úkon smetání drobků, otočil se k hostovi: „Co si budete
přát?“, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval :
Jistě vám přijde vhod svařené víno. Zahřeje vás a
osvěží! A tak vzácnému hostu si
dovolím nabídnout specialitu- uzené pstruhy. Vím, že jste zvyklý asi na lepší
krmi, ale můj podnik je vyhlášen daleko široko. Budete spokojen.“
„Tak dobře“, kývl
unaveně a rezignovaně příchozí.
Hostinský už odcházel,
ale pak se otočil a zeptal se : „ Budete si přát nocleh?“
„Ne, jen si trochu odpočinu a budu pokračovat dá.
Ještě dnes musím být na hradě
Poenari.“
Sotva zaznělo to jméno, všichni hosté sebou cukli,
schoulili , jakoby se na ně při vyslovení toho jména snesla
nějaká neviditelná hrůza.I hospodský sebou škubl až víno vyšplíchlo
na stolek, když ho pokládal.
Mladý muž se díval nechápavě do jejich tváří:
„Ano, čeká tam na mě už velmi netrpělivě můj strýc.
Psal mi, abych přijel co nejrychleji a nikde se nezastavoval.
„Jistě ho znáte,“ pokračoval po malé odmlce, „ je
to profesor přírodních věd dr. Seward, který zde koupil starý hrad,
aby se tu věnoval studiu pověstí o upírech, kterých je tento kraj plný. Uznávám, že je to dnes
v moderní době poněkud dětinský koníček, ale můj
strýc ho bere velmi vážně.“
Když zaznělo slovo upír, hosté se po sobě beze
slova podívali. Pak hostinský vzal prázdný pohár, odšoural se za pult, kde cosi
moment kutil a pak pře mladíka postavil další plnou sklenici: „ Pstruzi
budou hned, zatím se ještě napijte.“
Ten se cítil velmi
příjemně. Svařené víno mu udělalo dobře a už se
těšil na pstruhy, protože od rána skoro nic nejedl. Víno mu stoupalo
rychle do hlavy.Měl pocit, že by těm dobrácky se tvářícím
vesničanům měl něco říci a tak začal: „ Slyšel
jsem, že zde v kraji je zvykem věšet do všech místností česnek,
protože se věří, že je to ochrana proti upírům, ale jak vidím, vy zde těmto pověrám
nevěříte.“ A opile se na ně usmál. Znova se zhluboka napil a chtěl pokračovat, ale jazyk
se mu jakoby zauzloval a tak jen něco zamumlal pro sebe.
„Kde je ten šejdíř s těmi pstruhy,“ myslel
si, ale čert vem pstruhy! Ještě se trochu napiji, a pak se zvednu a
pojedu.“
Zmocňovala se ho velká únava, klížila mu víčka a
on zamlženým zrakem pozoroval, že se na něj ostatní hosté nějak
divně dívají. Jejich oči plály podivným leskem a vzhlíželi
k němu s jakousi touhou.
Vědomí měl už natolik otupělé, že na ně
jen zíral.
„Blbost!“ chtělo se mu říci, ale z úst mu
vyšel jen bublavý zvuk, když se mu
v tom okamžiku zakousl hostinský hluboko do hrdla.