back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : KONEC UFO V KAMENITÝCH ŘÍČKÁCH






Já nevím jak pro koho, ale pro mě to začalo v pátek 12. července ve 20.10 hod. Tou dobou vždy odcházím vyzbrojen dalekohledem na svou strategicky umístěnou pozorovatelnu na střeše, abych shlédl tanec deště, jógu, kalnetiku a aerobic. To vše, skloubeno v jeden zajímavý celek, předvádí krasavice slečna Jirásková, která je tu na dovolené, téměř každý večer u otevřeného okna, oděná většinou do miniaturních bikinek dávajících vyniknout jejím vnadám.



Její čistá povaha samozřejmě ani nepřipouští jiný dohad, než ten, že netuší žádných zrádných pozorovatelů.

Hvězdářský dalekohled jsem si koupil ještě jako nezralý jinoch, který horoval pro UFOny. Znám tyhle historky o nich nazpaměť a mohl bych vám je z fleku odříkat. Jenže Kamenný říčky jsou vesnice, kde už ani lišky nedávají dobrou noc a kdo může ten se jim vyhne.

Zaujal jsem tedy strategickou pozici ve vikýři, čaj  obohacený rumem byl nadosah, zavdal jsem si, zaostřil a čekal.

Slečna byla sice doma, neboť přebíhala sem a tam, leč jinak se nedělo nic. Mrkl jsem na hodinky a s nelibostí zaznamenal, že má dnes zpoždění.

Moje trpělivost byla odměněna, když přistoupila k oknu a otevřela ho. Měla na sobě krásné krajkové nic a moc jí to slušelo. Vzápětí přišel šok. Viděl jsem, že se něčeho lekla, asi zaječela, zabouchla prudce okno a stáhla roletu. Zapátral jsem po příčině, jenže nic jsem neviděl. Odložil jsem svůj přístroj a navzdory horkému čaji s rumem mi úlekem ztuhla krev v žilách. Poblíž domku slečny Jiráskové se vznášel létající talíř, který jakoby zrovinka vypadl z fotek pana Adamského v Magazínu 2000. Byl osvětlen a tak jsem i na tu dálku viděl dost. Hrábnul jsem po dalekohledu a zaměřil ho na těleso.

Mělo to nahoře okýnka, na prstenci nějaký písmena a dole tři baňky, snad kryt na nožičky, či co. Zaostřil jsem znova, abych se podíval na nápis. Stálo tam: „Bídný chlívníku!“ Promnul jsem si oči a podíval se ještě jednou. Tentokrát bylo slovo „chlívníku“ přeškrtnuto a pod tím bylo připsáno  „chlípníku“.

Pak světlo zhaslo, jako když vypne vypínač a byl konec. Šla mi z toho hlava kolem a tak jsem slezl dolů a ani nečekal jestli Jirásková přeci jen nesebere odvahu a nebude pokračovat v přerušeném programu. Měla toho asi dost. Já ostatně taky, ani usnout jsem nemoh, furt jsem se převaloval na gauči, jak seno v kravský tlamě.

Ráno, to se ví, v hospodě - pardon, v restaurantu Riviéra, šla řeč jen o létajících talířích. Z toho jsem usoudil, že Jirásková má pravděpodobně hojnější publikum. Posilněn krušovickou dvanáctkou, párkem a tuplovanou vodkou, dal jsem, taky do placu svůj příběh, byť ve značně upravené podobě.

Všechno to ztichlo, když do výčepu vešel ten cizí chlápek. Měl dobře dva metry, blond kudrnatý vlasy a postavu kutluristy. Superman by byl proti němu nedochůdče. Na sobě overal, kterej vypadal jak z Alobalu. Já tedy taky nejsem žádnej drobeček a z práce v lese mám solidně vypracovanou postavu, ale tohle byla prostě první liga. No řeknu vám, vylízt takovej týpek na plovárně, tak to můžou všichni frajeři zabalit, protože by buchty měly voči jen pro něj.

 Poručil si dvě tatranky, rozměnil tisícovku a hospodskej z něj byl tak paf, že mu i zapoměl připočítat cizineckou přirážku. Musel na nás bejt fakt skvělej pohled: čuměli jsme na něj s pokleslejma bradama, celý ztuhlý, jak v tý pohádce o fimfáru. Vzpamatovali jsme se až teprv dávno po tom co cizák vypad ven. Před hospodou nebylo nic, jen tři důlky v blátivý cestě. Talíř se vznášel vysoko na nebi, nicméně nápis na něm byl dobře čitelný: „Prokletí alkaholici!“

No fakt! Aklaholici!

Ten den jsme měli o námět k hovoru postaráno a musím se přiznat, že jsme to probírali tak důkladně, že ani nevím, jak jsem se dostal domů. Byl to bohatýrský večer!

Druhý den jsem vstal a v hlavě jsem měl spojené ocelárny a tak mojí první starostí bylo dát se trochu do kupy. Když jsem si vypálil hrtan česnečkou, šel jsem zkontrolovat zvířectvo.

Slepice u mě mají úplnou volnost a tak si zvykly snášet ve staré nepoužívané stáji. Vejdu tam a co to moje oči zří místo vajíček! Na slámě se vyvaluje náš kulturistický chasník v Alobalu. Popadnu vidle a namířím mu je na břicho. Žižka by ze mě měl radost!

Chlap otevřel oči a ani necek. To se mu teda musí nechat, nervy měl jak ocelový lany. Koukl na mě a kliďánko povídá: „Libo-li splnit tři přání?“

 Vzhledem k tomu, že  jsem měl ještě v makovici, tak mi to nepřipadalo ani blbý a už jsem začal žhavit mozkový závity i když mi to šlo ztuha. Vtom chlapisko povídá: „Mám ale tři podmínky.“

 To jsem si mohl myslet, že to nebude samo sebou. A on už ze sebe sypal: „Tak za prvé, přestaneš pít. Za druhé, zapracuješ na baráku, aby ti nespadl na hlavu a vezmeš si Jiráskovou.“

 Když jsem slyšel tyhle podmínky, vyškrtl jsem ze svých úvah myšlenky na ďábla, protože tohle byla spíš konkurence. Namítl jsem: „Heleď, to je blbost. Bez  píva se ta makačka v lese vydržet nedá. Na pořádnou gruntovní opravu baráku nejsou prašule a na Jiráskovou nemám s ksichtem co připomíná zmuchlanou konzervu nárok. Zkus něco jinýho nebo vypadni.“

Vyschlo mi z toho proslovu v krku a začal jsem být tudíž nevrlej a nenaladěnej na diskusi. Jenže cizinec mě uzemnil, když vytáhl něco jako maličkatou kalkulačku a utrousil: „Maličkost, znamenám si. Mírné požívání alkoholu, řekněme tak dvě piva. Přísun peněz a zlepšení vzhledu. Není problém.“

Vstal, spokojeně si zamnul ruce, odstrčil ty vidle co mu pořád ještě mířily na žaludek a povídá: „Tak  nazdárek!“

Nevěděl jsem jestli se mám smát nebo mít vzteka, protože na zadnici měl rozmáčklý tři vajíčka. Nakonec jsem se smál, jelikož talíř byl napůl zabodnutej v hnoji za barákem. Když se vznesl, viděl jsem tam tentokrát: „Pilnou prací vstříc světlým zítřkům!“ a byl rád, že mám místo v pekle tutový.

 Nejdřív jsem si řek, že bude nejlepší hodit to za hlavu, ale odpoledne už mi to nedalo, vylezl jsem na střechu, začal podmazávat hřebenáče a večer v Riviéře si dal jen ty dvě pivča. Vůbec konzumace ten večer byla nebývale mírná, ale vzhledem k tomu, že to bylo v neděli a druhý den se šlo makat, tak to nebylo nápadný.

Až teprve po dvou dnech jsem zaregistroval tu změnu. Naše osada má sotva padesát čísel a tak nikomu neunikne ani opravený prkýnko v plotě. Po návštěvě cizáka bylo vše vzhůru nohama. Chlapi makali na barácích jako mourovatý a Riviéra zela prázdnotou. Já navíc si v lese odskočil sebrat hříbky na svou oblíbenou mýtinku a zahlídl jsem Jiráskovou jak chytá bronz  po celým těle. Jako přesvědčovací argument  naprosto neprůstřelné a nepřekonatelné.

Z kamarádů se mi podařilo vypáčit, že i je navštívil cizák a slíbil jim splnit kromě slečny Jiráskové v podstatě to samé co mě. Když se pár dalších dní nedělo nic, řekli jsme si, že na ty jeho sliby asi nelze moc spoléhat, pracovní morálka poklesla a návštěvnost v Riviéře opět stoupla.

jen já měl pocit, že když se pořádně oholím, ulíznu si ty svoje pačesy a vezmu si čistou košili, tak nejsem úplně k zahození. Zamyslel jsem se nad tím jaké má asi Jirásková jméno, začal jsem spřádat plány na to jak se toho dopídit a narafičit to tak, abych si s ní mohl dát rande. Byla to taková fuška až jsem z toho usnul u televize, kde právě běžel páteční horor o slizounech co si podmaňujou lidstvo tím, že voblejzaji blond holky, z nichž ani jedna nesahala Jiráskový ani po kolena. Následující události znám proto jen z ústního podání.

V Riviéře bylo tou dobou už opět natřískáno a pan Havelka se usmíval neboť se pařilo naplno. Pak dovnitř vstoupil cizák a zahuštěnou atmosférou se prodral doprostřed. Napoprvé to byl exot, jenže tentokrát bylo vše jinak. Pokusil se zdrtit je průbojným pohledem, ale docílil jen toho, že se ozval  z mnoha stran polohlasý smích.

Zvedl se důchodce Vízek, strčil mu pod nos odporně čmudící vyržínko a druhou mu cpal velkýho panáka: „Na vem si kamaráde! Vypij to na moje z...zdra...ví!“

„Alkohol zásadně nepiji.“ studeně na to cizák.

„Ale tohle je jen taková vo...vo...dička. Dej si.“ blekotal opojený stařec a i přesto, že cizákovi, který po slově „vodička“ projevil zájem, sahal sotva po ramena, podařilo se mu do něj nápoj nalít. Účinek to mělo fantastický. Cizák vykulil oči, roztáhl ústa v širokém úsměvu a prohlásil: „To je to dobré!“

 V odpověď se k němu natáhlo několik rukou s vodkou, fernetem, rumem, mysliveckou, čistou vyčepní a dalšími destiláty.

O něco později již seděl u stolu štamgastrů, báňal doutníka a zvrhával do sebe jedno štamprdle za druhým.

Po půlnoci jsem se probudil. Z hospody až ke mě doléhal mohutný a majestátný chorál: „Dó lesíčka na čé-ka-nou šel mlá-adý my-slivec...“

Zalitoval jsem, že mám absenci a vstal, abych se zúčastnil alespoň finále.

Cestu znám zpaměti a dnes navíc svítil Měsíc. Sotva jsem sešel s kopce na to čemu u nás říkáme cesta, viděl jsem, že se zprava ke mě blíží něco bílého. Zprvu jsem si typnul, že to bude bláznivá baba Hořejší, která má ve zvyku po nocích lítat v noční košili, co pamatuje tutově rytíře Ruprechta, ale pak jsem ji poznal. Jirásková!

Přiřítila se ke mně a zafuněla mi do ucha:“ To jsem ráda, že jsi to ty Petříku. Támhle na louce zase parkuje ten s tím talířem a já mám strach. Zůstaň tu se mnou.“

Přitulila se ke mě. Proti takovému argumentu se nadalo nic namítat. Byl jsem ztracen pro tuto chvíli i pro všechny další a můj život tak nabral zcela jiný směr.

V Riviéře byli zatím již všichni dostatečně unaveni. Hospodský je zkasíroval a poslal je na čerstvý vzduch. Cizák (už mezitím dostal přezdívku Velkej Pepan) se klátil uprostřed houfu, zval společnost na prohlídku talíře a řval při tom jak tur: „Klucí! Ale po...ti...chu, rozumíte? Pi...pi...pi...“

Chtěl říct „piánko“, ale upadl a zabořil tvář do čerstvého koňského kobližku. Uchopilo ho několik rukou a pomohli mu vstát. Po několika podobných extempore se jim přeci jen podařilo dorazit do talíře. Pepan si kecnul do křesílka až pod ním zaúpělo. Prohlásil tónem principála uvádějícího hvězdu večera: „A teď se proletíme!“

Zatáhl za červenou páku a podařilo se mu ji urvat. Podíval se na ni nevěřícně, zabublal: „To je krám tohleto,“ začal mačkat jakési knoflíky na pultu. Nedělo se nic. Hmátl dolů, vytáhl hasáku podobný nástroj a začal s ním bušit do ovladačů: „Ty šmejde, já ti dám, ty, ty...!“

To už jen chrčel.

 Ozval se opět Vízek: „Hele Pepan, co se na to teďkoc vysrat! Třeba jsou to jen podělaný tyhlec... pojistky. Zejtra je taky den a doma mám ještě dvě flanděry pravý slovácký slivovice, devadesát procent. Ta píše!“

„Klucíí. Jde se!“ zavelel.

Popadli Pepana a vyrazili k Vízkovu brlohu, který sdílel s kozou Lízou a nezjistitelným počtem koček všech barev a velikostí, od kocourů - veteránů, kterým uhnul z cesty i otrlý vlčák, až po malinkaté chuchvalce chlupů u kterých jste nevěděli, kde mají předek. Průběh dalšího děje se v podání jednotlivých účastníků liší natolik, že nemá smysl se o tom zmiňovat, nicméně ještě celý druhý den byli všichni mimo.

Pepan se pochopitelně k opravě talíře nedostal ani třetí, ani čtvrtý den, ježto byl pořád v lihu.

Talíř díky našemu zdravému ovzduší stejně začal brzy korodovat a rozpadal se na prach. Není holt nad naší poctivou kovářskou práci.

Za týden zase v pátek přilétl jiný talíř, ale uviděl na louce ta hanebné pozůstatky prvního, polekaně se vznesl a prchl do zdravějších oblastí směrem k Mostu. Od té doby se u nás v Kamenitých říčkách už UFOni neukázali.

Z Pepana se stal vzornej vožungr, kterej za polívku, rohlík a pívo nebo štamprdle sekal dříví, skládal uhlí, odvážel suť na skládku, no zkrátka co se naskytlo. Po tom prvním mejdanu co chlastali tu slivovici oněměl a tak pro něj starosta vymohl malej invalidní důchod.

A já?

Vzal jsem si Jiráskovou, do hospody chodím jen občas na dvě, opravil jsem barák a za devět měsíců se nám narodil krásnej kluk.

Ale uznejte, mohlo to dopadnout hůř, no né?