back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : OTAZNÍKY KOLEM BITVY NA BÍLÉ HOŘE






V našich myslích je stále ještě zakořeněna myšlenka, že bitva na Bílé hoře byla jakousi naší národní tragédií, po které následovalo tři sta let poroby pod nadvládou Habsburků, ale  ti u nás vládli již od smrti Ludvíka Jagellonského, kdy na trůn nastoupil Ferdinand Habsburský, tedy cca sto let před bitvou.

Předehrou pro bitvu byla druhá pražská defenestrace.



Někdy v květnu 1618 si pár pánu rytířů řeklo, že by to chtělo nějaký radikální a udatenský čin, aby se podpořil revoluční duch doby a stmelil více kolektiv a tak se 23. 5. 1618 vydali na Pražský hrad. Přidala s k nim a dav těch, kteří v případě vítězství pak hrdě buší do svých ptačích hrudí, kdežto dopadne-li to naopak, tvrdí, že oni tam nebyli, případně, že tam byli proto, že tomu chtěli zabránit.

Radikálové vtrhli do kanceláře místodržících, odvlekli je k oknu a vyhodili ven. Jako první letěl Jaroslav Bořita z Martince, druhý Vilém Slavata z Chlumu a nakonec přidali i písaře Fabricia.

A tehdy se stalo něco neočekávaného: Ani jednomuse po pádu z téměř osmnácti metrů nic nestalo! Vstali a zrychleným krokem se vzdalovali pryč. Prásko za nimi shora pár výstřelů, ale nikdo ze střelců neměl dobrou mušku. Oba vyhozené muže u sebe schovala později Polyxena z Pernštejna. Tatáž, která pak darovala do kostela Panny Marie Vítězné sošku Jezulátka.

Co se stalo s chudákem písařem není známo…

Nahoře  patrně vzplála hádka. Jedni argumentovali tím, že se defenestrace povedla a účelu bylo dosaženo, zatímco druzí namítali, že se nepovedlo to hlavní- tedy neutralizace místodržících a že  je zapotřebí je pronásledovat.

Dovedu si docela dobře představit, že jak už to v takových hádkách bývá, postupně s i každý prosazoval svůj názor, začali se asi navzájem obviňovat z neschopnosti, a vztek se vylévali navzájem mezi sebou. Na společné činy se pozapomnělo.

Defenestrace se tak změnila v tragikomickou frašku.

To na Mělníku jednali sice méně efektně, ale efektivněji: Nenáviděného hejtmana Horčického prostě zatkli a strčili do vězení! J

Je záhadou jak to, že ti tři defenestrovaní přežili pádtéměř ber zranění. Katolíky to bylo později prohlášeno za zázrak, zatímco materialisté tvrdí, že příkop byl plný odpadků do kterých vyhození pánové zapadli jako do peřinky.

Nemohu si pomoci, ale toto vysvětlení mě příliš neuspokojuje.

Samotné bitvě přecházelo střetnutí obou vojsk u Rakovníka, které řečeno soudobou terminologií, dopadlo nerozhodně a tak se císařští rozhodli pro lest. Nechali v táboře malou část vojska a zbytek se potají vydal spěšně ku Praze, ale královští zvědové tuto lest prohlédli a císařskému vojsku nadeběhli a připravili se k obraně před Prahou na Bílé Hoře.

Nebylo to špatně vybrané místo, útočníci museli proti nim postupovat do kopce, což bohatě vyrovnávalo převahu v počtu císařských vojáků- ostatně nepříliš významnou..

Morálka i nálada na obou stranách byla velmi špatná. Královští reptali, že nedostali ani zálohu na žold, neboť lakotní páni rytíři kalkulovali s tím, že po bitvě budou vyplácet žold mnohem menšímu počtu mužů, zatímco císařští pochodovali ku Praze blátembez  pořádného jídla.

Velitelům císařských se navíc nelíbila představa dlouhého zimního obléhání dobře opevněného města a uvažovali o tom tažení vzdát.

Tehdy se prý v ležení náhle objevil karmelitánský mnich Dominik, třímal nad hlavou meč a volal, že to je zbraň seslaná jim Pannou Marií a že je povede k vítězství. Když váhající Maxmilián viděl, jaký to má účinek na vojáky, dal povel k útoku.

Během krátké doby se povedlo obranu stavovských vojsk zcela rozvrátit. Vojáci se rozutekli, až na Šlikův pluk, který uvízl u vysoké ohradní zdi.

Díky vlastenecké úpravě se traduje, že cizáci utekli, zatímco Češi a Moravané zůstali na místě bojovali do posledního muže. Ve skutečnosti vyl Šlikův pluk složen z námezdních žoldnéřů sebraných ze všech koutů Evropy, Čechů a Moravanů tam byla sotva třetina.

Je pověs o mnichu Dominikovi pravdivá? Těžko říct, ale víme, že jeden člověk často dokáže navodit jev zvaný ergregor- pocit obrovské síly sounáležitosti s davem.

Jisté je to, že později byl řádu karmelitánu darován nový kostel  pod Petřínem, nazvaný kostel Panny Marie Vítězné- právě sem  darovala již zmíněná Polyxena Jezulátko známé dne spíše pod názvem Bambini di Praga.

Historici vojenství si též často lámou hlavy jak to, že se císařským podařilo tak snadno rozvrátit dobře organizovanou obranu stavovských a proč vznikla v řadách zkušených žoldáků taková panika. Odpovědí je možná právě ona davová psychóza císařských vojáků, kteří se na ně náhle řítili jako lavina. Kdo ví?

Dalším otazníkem je to, že i po prohrané bitvě nebylo zhola nic ztraceno, ale Fridrich Falcký zbaběle již druhý den po bitvě zbaběle prchnul i se svými generály a brány města zůstaly otevřeny. Pár dní se nic nedělo a pak užaslý a překvapený Maxmilián viděl, že se mu zástupci měšťanů a šlechty přicházejí vzdát.

Vítězství císařských  bylo vydávánoza prohru celého českého národa, ale Fridrich Falcký ani stavové jak je vidno nebyli ochotni Prahu bránit a osud České země jim příliš na srdcích neležel.

To vyvolává otázku zda by se Čechům v případě výhry protestantských vojsk vedlo lépe. Já osobně si myslím, že nikoliv, vzhledem k sobeckosti  a nadřazenosti osobních zájmů nad státní, které zúčastnění prokázali . Slabošského Fridricha Falckého si patrně stavové vybrali proto, že kalkulovali s tím,že bude jen hlavou s kterou oni budou kývat. Těžce na to doplatili neboť 21.6. jich bylo dvacet sedm zkráceno o hlavu. Mezi nimi bylo i několik takových, kteří se přímo povstání nezúčastnili a na seznam se dostali jenproto, že se vítězům nehodili( nejen) politicky.

Ostatně následovala válka všech proti všem, kdy naší zemí křižovala vojska sem a tam a plenila ji stejnou měrou ať již šlo o katolíky nebo protestanty.

Už dávno se nebojovalo za víru, ale jednotliví velitelé ( jako třeba Valdštejn) měnili strany podle toho, kdo jim dal peníze nebo poskytl výhody.

Paradoxem je, že tato ničivá válka neměla žádného vítěze, nic nevyřešila a zbyly po ní jen miliony mrtvých  zpustošená celá střední Evropa. V těchto mezinárodních souvislostech byla bitva na Bílé Hoře jen malou epizodkou, ale přesto, že nemá takový význam jaký  ji obrozenečtí nadšenci přikládali, doufám, že se mi podařilo prokázat, že je v mnohém zajímavá