AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
VEMTE SI MOJE KRÁSNÉ RUDÉ KYTKY!
„ Ó ty jsou krásné!“ zvolala slečna Peterková a
spráskla svoje baculaté ruce, až to hlasitě plesklo. Petrovi pila krev,
protože si na něj ustavičně stěžovala a žalovala.
Výkřik“ „Óóó!“ byl její oblíbený. Umožňovalo jí to totiž zvednout
vysoko svoje vyholené obočí až k odbarvené kštici blond vlasů a
vytvořit z namalovaných úst kolečko, což slečna Peterková
považovala za zvláště sexy.
Byla kdysi místní kráskou obletovanou všemi muži
z okolí. Vlezlo jí to na mozek, vybírala a vybírala a zapomněla se
včas vdát, když nápadníků časem ubývalo. Teď z ní byla
tlustá sulcovitá stará panna, která si pořád namlouvala, že je ještě
mladá a hezká.
„ Jsou z vesmíru,“ informoval ji Petr, na jehož
soukromém záhonku se kytky objevily.
„ Jistě, že ano, „ souhlasila. Ale nevěřila
mu ani slovo.
„ Co si ty děti vymýšlejí!“ myslela si. Ale nahlas
řekla: „ Mohl bys mi jednu odkopnout?“
„ Samozřejmě. Budu rád, když si je vezmete,“
souhlasil nepříliš šťastně Petr a už chtěl jít pro
rýč, když ho slečna zastavila: „Až zítra, dnes musím jít ještě
na nákup, ke kadeřnici a…“
Petr už neposlouchal. Věděl, že mu slečna
nevěří, ale věděl také téměř jistě, že kytky
přišly z vesmíru.
Předevčírem s Jirkou pozorovali, jak padají
hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy, ale meteority, a jasně
viděli, jak jedna nezhasla tak jako ostatní, ale naopak – svítila čím
dál tím víc, až byla velká jako balón. Zastavila se vedle jejich baráku,
zablikala a teprve pak zhasla. A druhý den tu byly ty kytky. Krásné rudé kytky.
Slečna
Peterková je sice chválila, ale Petr věděl, že už nejsou tak hezké
jako včera.
„Asi jim to tu nesvědčí,“ uvažoval v duchu,
„Na co jsou tam u sebe doma asi zvyklé a kde je to jejich , doma´? Možná mají
žízeň, chudinky.“
Ještě včera měly velké květy, sytě
ohnivé barvy a silné, tuhé, mastně vypadající listy. Dnes se však
květy klonily k zemi, vypadaly unaveně, listy byly matné a
ochablé. Přesto byly neuvěřitelně přitažlivé a Petrovi to nedalo, aby je ještě
několikrát nenavštívil. Přitáhl k nim dvě konve plné vody a
bohatě je zalil. Večer však vypadaly ještě ubožeji než
v poledne.
„ Možná jsem to s tou vodou přehnal,“ říkal
si Petr, „ třebas jsou to pouštní kytky.“
Šel spát, ale myšlenky na ně se mu honily
v hlavě. Nemohl dlouho usnout a převaloval se v posteli.
Noc prořízlo strašlivé a zoufalé zamňoukání
kočky.
„ Asi to byl náš Mikeš. Zase se pere a jinejma kocourama. Je
to blb, nedá si pokoj,“ uvažoval Petr, ale nějak mu to nedalo, protože to
mňoukání bylo takové strašlivě divné. Vstal, vzal baterku, kterou
nedávno šlohnul taťkovi z auta, otevřel okno, posvítil ven a
intenzivně několik minut číčoval a volal. Nic.
„ Tak si trhni, „ myslel si. Otřásl se chladem,
zavřel okno a zalezl pod deku. Ráno neměl na kytky ani pomyšlení.
Zaspal a musel do školy přichvátnout. Teprve, když se vracel, udělal
si za vrátky odbočku ke svému záhonku. Už z dálky ho překvapilo,
jak se do rána kytky změnily. Op+t měly tu nádhernou rudou barvu, tak
jako první den. Maminka byla v kuchyni a měla opuchlé, pláčem
zčervenalé oči.
„ Co se stalo?“ ptal se.
„ Něco, asi nějaký potulný pes, dneska v noci
vlezlo na zahradu a roztrhalo našeho Mikeše. Našla jsem ho u toho tvého záhonu.
Zbyly z něj jen cáry,“ štkala matka.
„Ale…“ chtěl namítnout, ale ona už byla pryč.
Obrátil se, vyšel nahoru do svého pokoje a cestou uvažoval: „To s tím
toulavým psem je blbost. To by přece náš Ben štěkal a on byl zticha.
A taky jsem neslyšel žádné zvuky zápasu.“
„Je to divné a něco tu nehraje,“ konstatoval nakonec
sám pro sebe. Ještě chvíli nad tím mudroval, ale pak otráveně
otevřel tašku, plácnul sešitem na stůl a další půlhodinu se
ponořil do výpočtu rovnic,
které měli za domácí úkol.
Oddychl si, když zdárně zdolal poslední, s úlevou
sklapl sešit a lehl si na gauč. Byla to jeho přemýšlecí poloha. Znova
o všem uvažoval. Měl pocit, žer chodí kolem správného řešení, jen na
něj sáhnout a pak to náhle měl!
Sešel dolů, aby se o svém závěru ujistit.
Místo okolo kytek bylo čerstvě uhrabáno, a když se
Petr pozorněji podíval, viděl, že na listech s ostrými trny je
ještě několik chloupků z Mikešova kožíšku. Vypadaly
náramně spokojeně.
„Chce to pokus,“ řekl si a už měl připravený
plán. Připravil si rýč,
vrátil se do svého pokoje, usedl, vzal si knížku a ze
strategického místa pozoroval ulici, až uviděl to, co chtěl.
„ Vemte si moje krásný červený kytky!“ volal na
Peterkovou. Udělala zase svoje oblíbené: „Óóó!“ a přidala k tomu
poděkování, což u ní byla vzácnost.
„ Jsou háklivý na teplo! Měla by jste je mít pár dní
v pokoji,“ volal za ní. Máchla rukou a odnášela si chamtivě
v náručí odkopek domů.
Mohl být spokojen.
Pak už jen čekal. Když se po několika dnech po
městečku roznesla ta zpráva o zabití slečny Peterkové,
nepřekvapilo ho to, protože to čekal. Nepřekvapily ho asi
řeči o tom, že byla mešugé, protože měla dům plný kytek.
„ Baba hnusná! Má co si zasloužila,“ myslel si. Risknul
průchod v těsné blízkosti jejího domku na okraji města.
Vypadal útulně. Opatrně nahlídl do okna a polekaně ucukl.
Dům byl opravdu plný kytek. Tísnily se u okna a hladově vyhlížely
ven. Dal se chvatně na ústup. Doma namíchal do kyblíku směs všech
ředidel a neřástev, které
našel. Vychrstnul obsah na klubko kytek. Zasyčelo to, listy se
zkroutily, květy zhnědly a rostliny se zatáhly . Ulil každou i tu
sebenepatrnější část, která vypadala ještě životaschopná. Když
skončil, ruce se mu třásly a vědro položil jen nedbale u
dveří.
Mezitím se
setmělo a padaly hvězdy, které nejsou hvězdy.
„ Běž se umýt a hajdy spát.“ řekla mu maminka.
Jedno ze světýlek nezhaslo, ale naopak se zvětšovalo, až bylo velké
jako balón. Pak zablikalo, sprška semínek dopadla na zem a byla tma.
Ráno bylo město plné červených kytek.