back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : NOVÁ VARIACE NA STARÉ TÉMA.






(Transylvánie) . . .

Velká limuzína se snažila prorážet tmu silnými reflektory. Ty však byla tak hustá, že bylo stěží vidět na několik desítek metrů. Uzoulinká asfaltka skončila již dávno a změnila se v ledabyle udržovanou cestu.



Z nebe  padaly husté provazce vody a stěrače auta se jen marně snažily udržet průhledné čelní sklo i když pracovaly v horečném tempu.

Cesta náhle zahnula vlevo na malý mostek, klenoucí se nad prudce tekoucí horskou říčkou. Ta posílena deštěm hrozivě bublala a přelévala se už i přes mostek.

Neviditelný řidič prudce trhl volantem a vůz  chvíli poskakoval po hrbolaté cestě, jako neposlušný koník., motor vyl ve vysokých obrátkách a pneumatiky prokluzovaly v bahně. Pak konečně kola zabrala a vůz vyrazil v šíleném tempu na můstek.. Na několik okamžiků zcela zmizel ve vodní sloně a zdálo se, že se most pod těžkým autem rozpadne, ale v dalším okamžiku bylo auto již na druhé straně.

Klikatý blesk sjel z nebe a osvítil nevlídnou krajinu plnou vysokých kopců zakončených ostrými jehlany. Auto nyní jelo Borgorským průsmykem sevřeném ze všech stran temnými velikány Fagzažských hor.

Za jednou z mnoha zatáček se kopce trochu rozestoupily, cesta se rozšířila a reflektory osvítily několik temných budov. Jen z jediné úzkými štěrbinami prosvítalo ven světlo. Vývěsní štít s kterým si pohrával vítr, byl zavěšen na domě o kterém směle hlásil, že je hostincem Corona de aur.

Brzdy zakvílely a auto zastavilo. Světlo pronikající slabě ven osvítilo štíhlého muže za baleného do dlouhého černého pršipláště. Široký klobouk měl naražený hluboko  do čela.

Na vteřinu se zdálo, že bouře ztrácí sílu, ale pak začala s novou silou- klikaté blesky osvětlovaly tuto chmurnou scenérii, které vévodila temná a hrozivá silueta hradu, jehož obrys se tyčil na obzoru.

Muž, překonávaje prudké nápory větru se vydal k hostinci. Rozložité vrby se ve tmě zdály být obrovitými chobotnicemi jejich větve se jakoby natahovaly k muži tisíci chtivých chapadel. Ozvěny hromů se mnohonásobně odrážely v kopcích, vracely se zas a zas a tvořily vhodný zvukový doprovod k tomuto ponurému panoramatu.

Muž rozrazil dveře, vešel dovnitř. Z útulného šenku na něj dýchlo teplo, klid a pohoda.

Sedělo tu jen pár postarších strejců, kteří udiveně vzhlédly k příchozímu a jakoby s obavami si prohlíželi jeho nezvykle bledý  obličej.

Shodil plášť,setřepal z něj na zem spršku vody, sundal klobouk a jeho  velmi světlé šedé oči se dívali na sedící hosty. Zdálo se mu že jejich tvářích vidí potlačovaný strach.

Usmál se a řekl: „ Dobrý den pánové, nezlobte se, ale zdá se mi, že jsem vás trochu polekal. Chtěl bych si zde jen trochu odpočinout, ohřát se a počkat než přejde ta hrozná bouře.“

To už se k němu velice mrštně přitočil obtloustlý muž se servilním úsměvem, který mohl patřit jedině majiteli hostince. Vytáhl usmolenou utěrku a začal ze stolu, který stál opodál oprašovat drobky. Zároveň ze sebe chrlil: „Vážený pán se nemusí omlouvat. Jsme vám plně k dispozici a splníme všechna vaše přání.“

Když dokončil  úkon smetání drobků, otočil se k hostovi: „Co si budete přát?“, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval : Jistě vám přijde vhod svařené víno. Zahřeje vás a osvěží! A  tak vzácnému hostu si dovolím nabídnout specialitu- uzené pstruhy. Vím, že jste zvyklý asi na lepší krmi, ale můj podnik je vyhlášen daleko široko. Budete spokojen.“

„Tak dobře“, kývl  unaveně a rezignovaně příchozí.

Hostinský už odcházel,  ale pak se otočil a zeptal se : „ Budete si přát nocleh?“

„Ne, jen si trochu odpočinu a budu pokračovat dá. Ještě dnes musím být na hradě  Poenari.“

Sotva zaznělo to jméno, všichni hosté sebou cukli, schoulili , jakoby se na ně při vyslovení toho jména snesla nějaká neviditelná hrůza.I hospodský sebou škubl až víno vyšplíchlo na stolek, když ho pokládal.

Mladý muž se díval nechápavě do jejich tváří: „Ano, čeká tam na mě už velmi netrpělivě můj strýc. Psal mi, abych přijel co nejrychleji a nikde se nezastavoval.

„Jistě ho znáte,“ pokračoval po malé odmlce, „ je to profesor přírodních věd dr. Seward, který zde koupil starý hrad, aby se tu věnoval studiu pověstí o upírech, kterých  je tento kraj plný. Uznávám, že je to dnes v moderní době poněkud dětinský koníček, ale můj strýc ho bere velmi vážně.“

Když zaznělo slovo upír, hosté se po sobě beze slova podívali. Pak hostinský vzal prázdný pohár, odšoural se za pult, kde cosi moment kutil a pak pře mladíka postavil další plnou sklenici: „ Pstruzi budou hned, zatím se ještě napijte.“

Ten se cítil velmi příjemně. Svařené víno mu udělalo dobře a už se těšil na pstruhy, protože od rána skoro nic nejedl. Víno mu stoupalo rychle do hlavy.Měl pocit, že by těm dobrácky se tvářícím vesničanům měl něco říci a tak začal: „ Slyšel jsem, že zde v kraji je zvykem věšet do všech místností česnek, protože se věří, že je to ochrana proti upírům, ale  jak vidím, vy zde těmto pověrám nevěříte.“ A opile se na ně usmál.  Znova se zhluboka napil a chtěl pokračovat, ale jazyk se mu jakoby zauzloval a tak jen něco zamumlal pro sebe.

„Kde je ten šejdíř s těmi pstruhy,“ myslel si, ale čert vem pstruhy! Ještě se trochu napiji, a pak se zvednu a pojedu.“

Zmocňovala se ho velká únava, klížila mu víčka a on zamlženým zrakem pozoroval, že se na něj ostatní hosté nějak divně dívají. Jejich oči plály podivným leskem a vzhlíželi k němu s jakousi touhou.

Vědomí měl už natolik otupělé, že na ně jen zíral.

„Blbost!“ chtělo se mu říci, ale z úst mu vyšel jen bublavý zvuk, když se mu  v tom okamžiku zakousl hostinský hluboko do hrdla.