back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV :   VEMTE SI MOJE KRÁSNÉ RUDÉ KYTKY!





„ Ó ty jsou krásné!“ zvolala slečna Peterková a spráskla svoje baculaté ruce, až to hlasitě plesklo. Petrovi pila krev, protože si na něj ustavičně stěžovala a žalovala. Výkřik“ „Óóó!“ byl její oblíbený. Umožňovalo jí to totiž zvednout vysoko svoje vyholené obočí až k odbarvené kštici blond vlasů a vytvořit z namalovaných úst kolečko, což slečna Peterková považovala za zvláště sexy.

Byla kdysi místní kráskou obletovanou všemi muži z okolí. Vlezlo jí to na mozek, vybírala a vybírala a zapomněla se včas vdát, když nápadníků časem ubývalo. Teď z ní byla tlustá sulcovitá stará panna, která si pořád namlouvala, že je ještě mladá a hezká.

„ Jsou z vesmíru,“ informoval ji Petr, na jehož soukromém záhonku se kytky objevily.
„ Jistě, že ano, „ souhlasila. Ale nevěřila mu ani slovo.
„ Co si ty děti vymýšlejí!“ myslela si. Ale nahlas řekla: „ Mohl bys mi jednu odkopnout?“
„ Samozřejmě. Budu rád, když si je vezmete,“ souhlasil nepříliš šťastně Petr a už chtěl jít pro rýč, když ho slečna zastavila: „Až zítra, dnes musím jít ještě na nákup, ke kadeřnici a…“

Petr už neposlouchal. Věděl, že mu slečna nevěří, ale věděl také téměř jistě, že kytky přišly z vesmíru.
Předevčírem s Jirkou pozorovali, jak padají hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy, ale meteority, a jasně viděli, jak jedna nezhasla tak jako ostatní, ale naopak – svítila čím dál tím víc, až byla velká jako balón. Zastavila se vedle jejich baráku, zablikala a teprve pak zhasla. A druhý den tu byly ty kytky. Krásné rudé kytky.

Slečna Peterková je sice chválila, ale Petr věděl, že už nejsou tak hezké jako včera.
„Asi jim to tu nesvědčí,“ uvažoval v duchu, „Na co jsou tam u sebe doma asi zvyklé a kde je to jejich , doma´? Možná mají žízeň, chudinky.“

Ještě včera měly velké květy, sytě ohnivé barvy a silné, tuhé, mastně vypadající listy. Dnes se však květy klonily k zemi, vypadaly unaveně, listy byly matné a ochablé. Přesto byly neuvěřitelně  přitažlivé a Petrovi to nedalo, aby je ještě několikrát nenavštívil. Přitáhl k nim dvě konve plné vody a bohatě je zalil. Večer však vypadaly ještě ubožeji než v poledne.

„ Možná jsem to s tou vodou přehnal,“ říkal si Petr, „ třebas jsou to pouštní kytky.“
Šel spát, ale myšlenky na ně se mu honily v hlavě. Nemohl dlouho usnout a převaloval se v posteli.
Noc prořízlo strašlivé a zoufalé zamňoukání kočky.
„ Asi to byl náš Mikeš. Zase se pere a jinejma kocourama. Je to blb, nedá si pokoj,“ uvažoval Petr, ale nějak mu to nedalo, protože to mňoukání bylo takové strašlivě divné. Vstal, vzal baterku, kterou nedávno šlohnul taťkovi z auta, otevřel okno, posvítil ven a intenzivně několik minut číčoval a volal. Nic.

„ Tak si trhni, „ myslel si. Otřásl se chladem, zavřel okno a zalezl pod deku. Ráno neměl na kytky ani pomyšlení. Zaspal a musel do školy přichvátnout. Teprve, když se vracel, udělal si za vrátky odbočku ke svému záhonku. Už z dálky ho překvapilo, jak se do rána kytky změnily. Op+t měly tu nádhernou rudou barvu, tak jako první den. Maminka byla v kuchyni a měla opuchlé, pláčem zčervenalé oči.

„ Co se stalo?“ ptal se.
„ Něco, asi nějaký potulný pes, dneska v noci vlezlo na zahradu a roztrhalo našeho Mikeše. Našla jsem ho u toho tvého záhonu. Zbyly z něj jen cáry,“ štkala matka.
„Ale…“ chtěl namítnout, ale ona už byla pryč. Obrátil se, vyšel nahoru do svého pokoje a cestou uvažoval: „To s tím toulavým psem je blbost. To by přece náš Ben štěkal a on byl zticha. A taky jsem neslyšel žádné zvuky zápasu.“
„Je to divné a něco tu nehraje,“ konstatoval nakonec sám pro sebe. Ještě chvíli nad tím mudroval, ale pak otráveně otevřel tašku, plácnul sešitem na stůl a další půlhodinu se ponořil do  výpočtu rovnic, které měli za domácí úkol.

Oddychl si, když zdárně zdolal poslední, s úlevou sklapl sešit a lehl si na gauč. Byla to jeho přemýšlecí poloha. Znova o všem uvažoval. Měl pocit, žer chodí kolem správného řešení, jen na něj sáhnout a pak to náhle měl!
Sešel dolů, aby se o svém závěru ujistit.
Místo okolo kytek bylo čerstvě uhrabáno, a když se Petr pozorněji podíval, viděl, že na listech s ostrými trny je ještě několik chloupků z Mikešova kožíšku. Vypadaly náramně spokojeně.

„Chce to pokus,“ řekl si a už měl připravený plán. Připravil si rýč,
vrátil se do svého pokoje, usedl, vzal si knížku a ze strategického místa pozoroval ulici, až uviděl to, co chtěl.
„ Vemte si moje krásný červený kytky!“ volal na Peterkovou. Udělala zase svoje oblíbené: „Óóó!“ a přidala k tomu poděkování, což u ní byla vzácnost.
„ Jsou háklivý na teplo! Měla by jste je mít pár dní v pokoji,“ volal za ní. Máchla rukou a odnášela si chamtivě v náručí odkopek domů.

Mohl být spokojen.
Pak už jen čekal. Když se po několika dnech po městečku roznesla ta zpráva o zabití slečny Peterkové, nepřekvapilo ho to, protože to čekal. Nepřekvapily ho asi řeči o tom, že byla mešugé, protože měla dům plný kytek.

„ Baba hnusná! Má co si zasloužila,“ myslel si. Risknul průchod v těsné blízkosti jejího domku na okraji města. Vypadal útulně. Opatrně nahlídl do okna a polekaně ucukl. Dům byl opravdu plný kytek. Tísnily se u okna a hladově vyhlížely ven. Dal se chvatně na ústup. Doma namíchal do kyblíku směs všech ředidel a neřástev, které  našel. Vychrstnul obsah na klubko kytek. Zasyčelo to, listy se zkroutily, květy zhnědly a rostliny se zatáhly . Ulil každou i tu sebenepatrnější část, která vypadala ještě životaschopná. Když skončil, ruce se mu třásly a vědro položil jen nedbale u dveří.

Mezitím se setmělo a padaly hvězdy, které nejsou hvězdy.
„ Běž se umýt a hajdy spát.“ řekla mu maminka. Jedno ze světýlek nezhaslo, ale naopak se zvětšovalo, až bylo velké jako balón. Pak zablikalo, sprška semínek dopadla na zem a byla tma.
Ráno bylo město plné červených kytek.