AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
KONEC UFO V KAMENITÝCH ŘÍČKÁCH
Já nevím jak pro koho, ale pro mě to začalo v pátek 12.
července ve 20.10 hod. Tou dobou vždy odcházím vyzbrojen dalekohledem na
svou strategicky umístěnou pozorovatelnu na střeše, abych shlédl
tanec deště, jógu, kalnetiku a aerobic. To vše, skloubeno v jeden zajímavý
celek, předvádí krasavice slečna Jirásková, která je tu na dovolené,
téměř každý večer u otevřeného okna, oděná
většinou do miniaturních bikinek dávajících vyniknout jejím vnadám.
Její čistá povaha
samozřejmě ani nepřipouští jiný dohad, než ten, že netuší
žádných zrádných pozorovatelů.
Hvězdářský dalekohled
jsem si koupil ještě jako nezralý jinoch, který horoval pro UFOny. Znám
tyhle historky o nich nazpaměť a mohl bych vám je z fleku
odříkat. Jenže Kamenný říčky jsou vesnice, kde už ani lišky
nedávají dobrou noc a kdo může ten se jim vyhne.
Zaujal jsem tedy strategickou
pozici ve vikýři, čaj
obohacený rumem byl nadosah, zavdal jsem si, zaostřil a čekal.
Slečna byla sice doma,
neboť přebíhala sem a tam, leč jinak se nedělo nic. Mrkl
jsem na hodinky a s nelibostí zaznamenal, že má dnes zpoždění.
Moje trpělivost byla
odměněna, když přistoupila k oknu a otevřela ho. Měla
na sobě krásné krajkové nic a moc jí to slušelo. Vzápětí přišel
šok. Viděl jsem, že se něčeho lekla, asi zaječela,
zabouchla prudce okno a stáhla roletu. Zapátral jsem po příčině,
jenže nic jsem neviděl. Odložil jsem svůj přístroj a navzdory
horkému čaji s rumem mi úlekem ztuhla krev v žilách. Poblíž domku
slečny Jiráskové se vznášel létající talíř, který jakoby zrovinka
vypadl z fotek pana Adamského v Magazínu 2000. Byl osvětlen a tak jsem i
na tu dálku viděl dost. Hrábnul jsem po dalekohledu a zaměřil ho
na těleso.
Mělo to nahoře okýnka,
na prstenci nějaký písmena a dole tři baňky, snad kryt na
nožičky, či co. Zaostřil jsem znova, abych se podíval na nápis.
Stálo tam: „Bídný chlívníku!“ Promnul jsem si oči a podíval se ještě
jednou. Tentokrát bylo slovo „chlívníku“ přeškrtnuto a pod tím bylo
připsáno „chlípníku“.
Pak světlo zhaslo, jako když
vypne vypínač a byl konec. Šla mi z toho hlava kolem a tak jsem slezl
dolů a ani nečekal jestli Jirásková přeci jen nesebere odvahu a
nebude pokračovat v přerušeném programu. Měla toho asi dost. Já
ostatně taky, ani usnout jsem nemoh, furt jsem se převaloval na
gauči, jak seno v kravský tlamě.
Ráno, to se ví, v hospodě -
pardon, v restaurantu Riviéra, šla řeč jen o létajících
talířích. Z toho jsem usoudil, že Jirásková má pravděpodobně
hojnější publikum. Posilněn krušovickou dvanáctkou, párkem a
tuplovanou vodkou, dal jsem, taky do placu svůj příběh, byť
ve značně upravené podobě.
Všechno to ztichlo, když do
výčepu vešel ten cizí chlápek. Měl dobře dva metry, blond
kudrnatý vlasy a postavu kutluristy. Superman by byl proti němu
nedochůdče. Na sobě overal, kterej vypadal jak z Alobalu. Já
tedy taky nejsem žádnej drobeček a z práce v lese mám solidně
vypracovanou postavu, ale tohle byla prostě první liga. No řeknu vám,
vylízt takovej týpek na plovárně, tak to můžou všichni frajeři
zabalit, protože by buchty měly voči jen pro něj.
Poručil si dvě tatranky, rozměnil tisícovku a
hospodskej z něj byl tak paf, že mu i zapoměl připočítat
cizineckou přirážku. Musel na nás bejt fakt skvělej pohled: čuměli
jsme na něj s pokleslejma bradama, celý ztuhlý, jak v tý pohádce o
fimfáru. Vzpamatovali jsme se až teprv dávno po tom co cizák vypad ven.
Před hospodou nebylo nic, jen tři důlky v blátivý cestě.
Talíř se vznášel vysoko na nebi, nicméně nápis na něm byl
dobře čitelný: „Prokletí alkaholici!“
No fakt! Aklaholici!
Ten den jsme měli o
námět k hovoru postaráno a musím se přiznat, že jsme to probírali tak
důkladně, že ani nevím, jak jsem se dostal domů. Byl to
bohatýrský večer!
Druhý den jsem vstal a v
hlavě jsem měl spojené ocelárny a tak mojí první starostí bylo dát se
trochu do kupy. Když jsem si vypálil hrtan česnečkou, šel jsem
zkontrolovat zvířectvo.
Slepice u mě mají úplnou
volnost a tak si zvykly snášet ve staré nepoužívané stáji. Vejdu tam a co to
moje oči zří místo vajíček! Na slámě se vyvaluje náš
kulturistický chasník v Alobalu. Popadnu vidle a namířím mu je na
břicho. Žižka by ze mě měl radost!
Chlap otevřel oči a ani
necek. To se mu teda musí nechat, nervy měl jak ocelový lany. Koukl na
mě a kliďánko povídá: „Libo-li splnit tři přání?“
Vzhledem k tomu, že jsem
měl ještě v makovici, tak mi to nepřipadalo ani blbý a už jsem
začal žhavit mozkový závity i když mi to šlo ztuha. Vtom chlapisko povídá:
„Mám ale tři podmínky.“
To jsem si mohl myslet, že to nebude samo sebou. A on už ze sebe
sypal: „Tak za prvé, přestaneš pít. Za druhé, zapracuješ na baráku, aby ti
nespadl na hlavu a vezmeš si Jiráskovou.“
Když jsem slyšel tyhle podmínky, vyškrtl jsem ze svých úvah
myšlenky na ďábla, protože tohle byla spíš konkurence. Namítl jsem:
„Heleď, to je blbost. Bez píva se
ta makačka v lese vydržet nedá. Na pořádnou gruntovní opravu baráku
nejsou prašule a na Jiráskovou nemám s ksichtem co připomíná zmuchlanou
konzervu nárok. Zkus něco jinýho nebo vypadni.“
Vyschlo mi z toho proslovu v krku
a začal jsem být tudíž nevrlej a nenaladěnej na diskusi. Jenže
cizinec mě uzemnil, když vytáhl něco jako maličkatou
kalkulačku a utrousil: „Maličkost, znamenám si. Mírné požívání
alkoholu, řekněme tak dvě piva. Přísun peněz a
zlepšení vzhledu. Není problém.“
Vstal, spokojeně si zamnul
ruce, odstrčil ty vidle co mu pořád ještě mířily na žaludek
a povídá: „Tak nazdárek!“
Nevěděl jsem jestli se
mám smát nebo mít vzteka, protože na zadnici měl rozmáčklý tři
vajíčka. Nakonec jsem se smál, jelikož talíř byl napůl
zabodnutej v hnoji za barákem. Když se vznesl, viděl jsem tam tentokrát:
„Pilnou prací vstříc světlým zítřkům!“ a byl rád, že mám
místo v pekle tutový.
Nejdřív jsem si řek, že bude nejlepší hodit to za hlavu,
ale odpoledne už mi to nedalo, vylezl jsem na střechu, začal
podmazávat hřebenáče a večer v Riviéře si dal jen ty
dvě pivča. Vůbec konzumace ten večer byla nebývale mírná,
ale vzhledem k tomu, že to bylo v neděli a druhý den se šlo makat, tak to
nebylo nápadný.
Až teprve po dvou dnech jsem zaregistroval
tu změnu. Naše osada má sotva padesát čísel a tak nikomu neunikne ani
opravený prkýnko v plotě. Po návštěvě cizáka bylo vše
vzhůru nohama. Chlapi makali na barácích jako mourovatý a Riviéra zela
prázdnotou. Já navíc si v lese odskočil sebrat hříbky na svou
oblíbenou mýtinku a zahlídl jsem Jiráskovou jak chytá bronz po celým těle. Jako
přesvědčovací argument
naprosto neprůstřelné a nepřekonatelné.
Z kamarádů se mi
podařilo vypáčit, že i je navštívil cizák a slíbil jim splnit
kromě slečny Jiráskové v podstatě to samé co mě. Když se
pár dalších dní nedělo nic, řekli jsme si, že na ty jeho sliby asi
nelze moc spoléhat, pracovní morálka poklesla a návštěvnost v Riviéře
opět stoupla.
jen já měl pocit, že když se
pořádně oholím, ulíznu si ty svoje pačesy a vezmu si čistou
košili, tak nejsem úplně k zahození. Zamyslel jsem se nad tím jaké má asi
Jirásková jméno, začal jsem spřádat plány na to jak se toho dopídit a
narafičit to tak, abych si s ní mohl dát rande. Byla to taková fuška až
jsem z toho usnul u televize, kde právě běžel páteční horor o
slizounech co si podmaňujou lidstvo tím, že voblejzaji blond holky, z
nichž ani jedna nesahala Jiráskový ani po kolena. Následující události znám
proto jen z ústního podání.
V Riviéře bylo tou dobou už
opět natřískáno a pan Havelka se usmíval neboť se pařilo
naplno. Pak dovnitř vstoupil cizák a zahuštěnou atmosférou se prodral
doprostřed. Napoprvé to byl exot, jenže tentokrát bylo vše jinak. Pokusil
se zdrtit je průbojným pohledem, ale docílil jen toho, že se ozval z mnoha stran polohlasý smích.
Zvedl se důchodce Vízek,
strčil mu pod nos odporně čmudící vyržínko a druhou mu cpal
velkýho panáka: „Na vem si kamaráde! Vypij to na moje z...zdra...ví!“
„Alkohol zásadně nepiji.“
studeně na to cizák.
„Ale tohle je jen taková
vo...vo...dička. Dej si.“ blekotal opojený stařec a i přesto, že
cizákovi, který po slově „vodička“ projevil zájem, sahal sotva po
ramena, podařilo se mu do něj nápoj nalít. Účinek to mělo
fantastický. Cizák vykulil oči, roztáhl ústa v širokém úsměvu a
prohlásil: „To je to dobré!“
V odpověď se k němu natáhlo několik rukou s
vodkou, fernetem, rumem, mysliveckou, čistou vyčepní a dalšími
destiláty.
O něco později již
seděl u stolu štamgastrů, báňal doutníka a zvrhával do sebe
jedno štamprdle za druhým.
Po půlnoci jsem se probudil.
Z hospody až ke mě doléhal mohutný a majestátný chorál: „Dó lesíčka
na čé-ka-nou šel mlá-adý my-slivec...“
Zalitoval jsem, že mám absenci a
vstal, abych se zúčastnil alespoň finále.
Cestu znám zpaměti a dnes
navíc svítil Měsíc. Sotva jsem sešel s kopce na to čemu u nás
říkáme cesta, viděl jsem, že se zprava ke mě blíží něco
bílého. Zprvu jsem si typnul, že to bude bláznivá baba Hořejší, která má
ve zvyku po nocích lítat v noční košili, co pamatuje tutově
rytíře Ruprechta, ale pak jsem ji poznal. Jirásková!
Přiřítila se ke
mně a zafuněla mi do ucha:“ To jsem ráda, že jsi to ty Petříku.
Támhle na louce zase parkuje ten s tím talířem a já mám strach.
Zůstaň tu se mnou.“
Přitulila se ke mě.
Proti takovému argumentu se nadalo nic namítat. Byl jsem ztracen pro tuto
chvíli i pro všechny další a můj život tak nabral zcela jiný směr.
V Riviéře byli zatím již
všichni dostatečně unaveni. Hospodský je zkasíroval a poslal je na
čerstvý vzduch. Cizák (už mezitím dostal přezdívku Velkej Pepan) se
klátil uprostřed houfu, zval společnost na prohlídku talíře a
řval při tom jak tur: „Klucí! Ale po...ti...chu, rozumíte?
Pi...pi...pi...“
Chtěl říct „piánko“,
ale upadl a zabořil tvář do čerstvého koňského kobližku.
Uchopilo ho několik rukou a pomohli mu vstát. Po několika podobných
extempore se jim přeci jen podařilo dorazit do talíře. Pepan si
kecnul do křesílka až pod ním zaúpělo. Prohlásil tónem principála
uvádějícího hvězdu večera: „A teď se proletíme!“
Zatáhl za červenou páku a
podařilo se mu ji urvat. Podíval se na ni nevěřícně,
zabublal: „To je krám tohleto,“ začal mačkat jakési knoflíky na
pultu. Nedělo se nic. Hmátl dolů, vytáhl hasáku podobný nástroj a
začal s ním bušit do ovladačů: „Ty šmejde, já ti dám, ty,
ty...!“
To už jen chrčel.
Ozval se opět Vízek: „Hele Pepan, co se na to teďkoc
vysrat! Třeba jsou to jen podělaný tyhlec... pojistky. Zejtra je taky
den a doma mám ještě dvě flanděry pravý slovácký slivovice,
devadesát procent. Ta píše!“
„Klucíí. Jde se!“ zavelel.
Popadli Pepana a vyrazili k
Vízkovu brlohu, který sdílel s kozou Lízou a nezjistitelným počtem
koček všech barev a velikostí, od kocourů - veteránů, kterým
uhnul z cesty i otrlý vlčák, až po malinkaté chuchvalce chlupů u
kterých jste nevěděli, kde mají předek. Průběh dalšího
děje se v podání jednotlivých účastníků liší natolik, že nemá
smysl se o tom zmiňovat, nicméně ještě celý druhý den byli
všichni mimo.
Pepan se pochopitelně k
opravě talíře nedostal ani třetí, ani čtvrtý den, ježto byl
pořád v lihu.
Talíř díky našemu zdravému ovzduší
stejně začal brzy korodovat a rozpadal se na prach. Není holt nad
naší poctivou kovářskou práci.
Za týden zase v pátek
přilétl jiný talíř, ale uviděl na louce ta hanebné
pozůstatky prvního, polekaně se vznesl a prchl do zdravějších
oblastí směrem k Mostu. Od té doby se u nás v Kamenitých říčkách
už UFOni neukázali.
Z Pepana se stal vzornej vožungr,
kterej za polívku, rohlík a pívo nebo štamprdle sekal dříví, skládal uhlí,
odvážel suť na skládku, no zkrátka co se naskytlo. Po tom prvním mejdanu
co chlastali tu slivovici oněměl a tak pro něj starosta vymohl
malej invalidní důchod.
A já?
Vzal jsem si Jiráskovou, do
hospody chodím jen občas na dvě, opravil jsem barák a za devět
měsíců se nám narodil krásnej kluk.
Ale uznejte, mohlo to dopadnout
hůř, no né?