AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
PRAVÁ DOMÁCÍ.
„Alkohol škodí zdraví.“
Limonádový Joe
Ten pátek jsem se vrátil z práce
úplně vyřízenej. Nejenže do nás celej den pražilo sluníčko, ale
pak mi ještě frnknul autobus před nosem a podle zákona schválnosti
jel další až za půl hodiny, a tak jsem raděj šlapal tři zastávky
pěšky na konečnou tramvaje.
Dorazil jsem domů,
otevřel si lahváče, sedl na gauč, neupil ani polovinu a byl jsem
v limbu.
Nevím jak dlouho jsem spal, ale
když jsem se probudil, byla venku už pěkná tma. Pouliční
osvětlení svým odleskem osvětlovalo vnitřek pokoje a tak jsem
viděl, že tam někdo je. Promnul jsem si oči, a taky, že jó!
Hned jsem je poznal, vždyť
co já se o nich načetl v časopisech! Stáli tam tři malý šediváci
a upřeně mě pozorovali. Byli přesně takový, jak je
všichni popisují. Malí, hubení, s velkou hlavou a temnýma očima bez
duhovek.
„Potřebujeme tě, aby
jsi šel s náma.“ zaznělo mi v hlavě. Vypadalo to jako prosba, ale já
věděl, že je to rozkaz a nemám šanci neuposlechnout. Toporně
jako robot jsem se postavil a zatímco jeden z nich se mi pořád díval
upřeně do očí, další dva se postavili po stranách jako čestná stráž. Takto v
sevřeném tvaru jsme vykročili k oknu. Byla to naprostá pitomost, protože bydlím ve třetím
patře a vůbec netuším co by bylo dál.
Za zády jsem totiž uslyšel
mohutný sytý bas, který si člověk dovede představit jedině
ve spojení s klaďáckým hrdinou kovbojek. No znáte to, ne: široký setson, dobrácká tvář, nesmlouvavý pohled a
zlověstně začouzené kolty.
„Tak moment hoši! Rád bych
věděl co to tu provádíte.“
Moji tři průvodci
ztuhli, takže připomínali poněkud neforemné trpaslíky. Mě se
vrátila alespoň částečně schopnost sebeovládání a
otočil jsem se. Stála tam obrovitá stříbřitá postava. I o tomhle
jsem už četl: Stříbrňák! Nemělo to tvář, jen
světélkující obrysy, ale měl jsem pocit, že se zlomyslně šklebí,
zatímco z těch tří by se v ten první moment dala panika ždímat.
„Ten chlápek je můj!“
zabasovala rozhodně postava.
Atmosféra houstla jak
šlehačka.
Pak se šediváci vzpamatovali a
jeden z nich se slovy: „To musí být nějaký omyl.“ vykouzlil odněkud
jakési desky a začal v nich horlivě listovat.
„Á tady to máme.“ prohlásil
spokojeně, zabodl hubený pařátek do jedné stránky a asi
uprostřed našel to co hledal. Vylezl na konferenční stolek a
strčil to Stříbrňákovi do míst kde měl asi obličej.
Ten na to chvíli zíral, ale pak oznámil hlasem karbaníka, který zabíjí esem
hlášenou sedmu: „Nemá to řádný kolek a není to parafováno z ústředí!“
„To je pravda, ale...“ pravil
zahanbeně šedivák.
„Jenže já...“ nenechal se
přerušit obr, „jak račte vidět...“ a i on odněkud vylovil
složku papíru, „... tu mám řádně vyplněnou žádost trojmo, presto
odpověď, souhlas z ministerstva pro styk s mimozemskými civilizacemi,
povolení od klubu Neubližujte zaostalým domorodcům, celní prohlášení a
kopii dokladu o zaplacení všech náležitých poplatků, a kolků.
Račte nahlédnout.“
Byli úplně zdrceni a vzmohli
se jen na: „Musíme to hlásit nahoru. Račte rozumět.“
„Jak je libo.“ na to
Stříbrňák blahosklonně, pohodlně se rozvalil v křesle
a jen tak mimochodem na mě houkl: „Přines nám něco k pití.“
Šedivák zmuchlal papíry, hodil je
do kouta. Z pod gauče vytáhl velkou krabici, která byla (jak taky jinak) taky šedivá. Vůbec jsem
nevěděl, že tam něco takového mám.
Je zbytečné hledat smysl tam
kde si logika zlomila páteř a rozum si vymkl klouby. Sebral jsem se, šel
do kuchyně a z ledničky vytáhl citronádu.
Když jsem se vrátil byla situace
téměř stejná. Stříbrňák si hověl ve fotelu, zatímco
trojka byla namáčklá vedle sebe na gauči a dívala se na bedýnku jako
na oltář. Bohužel jsem zachytil jen útržky vět:
„Neschopní
břídilové....přeložím vás na konec galaxie... těšte se!
Nepřípustné vměšování...skandál...nepřipustíme... vyřídím
osobně.“
Postavil jsem před ně
nápoj. Jeden každý vytáhl z podpaždí teploměr, strčil ho do sklenky,
načež na něj trpělivě zíral. Nevím co z toho vyčetli,
protože na displeji se křivka vlnila jako břišní tanečnice,
která se přejedla fazolí, ale posléze prohlásili: „Nepříliš
vyhovující.“
„Nic moc!“ basoval odnaproti
Stříbrňák, „Něco lepšího by tam nebylo?“
V ten moment se ze
skříňky vysoukal čtvrtý šedivák, přisedl si k ostatním a
zapředl s ním staccato hovor. Šel jsem raděj do kuchyně.
Měl jsem děsnej vztek. Vlezou mi do bytu nepozváni, chovají se tu
jakoby byli doma, nejenže mě sekýrují, ale hadrkují se tu o mě jako
kdybych byl kus nábytku. No počkejte! Vzpomněl jsem si, že ve špajzu
odpočívá demižon pravé domácí pálenice od kamaráda z Hané. Byl to
téměř čistý alkohol a v krku to mělo všechny vlastnosti
žíraviny.
Přelil jsem dva litry
tohodle utrejchu do láhve a napochodoval do pokoje, kde se zatím debata
značně přiostřila. Nalil jsem jim vrchovaté sklenky.
Vrazili do toho opět své teploměry a zdálo se, že jsou spokojeni,
protože si chválili: „Ta píše!“
Tím se ovzduší značně
proteplilo a diskuse se stala mírnější. Já zůstal u citronády, ale
oni již po druhém kole zcela
zapomněli na původní účel své mise a začali se holedbat
svými úspěchy. Neposlouchali se navzájem a každý si vyprávěl pro sebe
svá dobrodružství. Posléze se přeci jen spojili a začali zpívat
něco o krásné zelené planetě plné jezer hlubokých jako její
oči... atd.
Vstávaly mi vlasy hrůzou, co
tomu řeknou sousedi. Naštěstí se sbor daleko nedostal, protože se
začali mezi sebou dohadovat: „Né,
takhle to není!“ tvrdil jeden.
„Poslouchejte mě,“ mumlal
druhý.
Všechno to přehlušil
Stříbrňák svým chrápáním. Ostatně netrvalo dlouho a přidal
se k němu kvartet pilek sice vyšších tónů, leč neméně
pilných.
Uvažoval jsem co mám dělat.
Zavolat policii? Nebo do nějakého vědeckého ústavu? Ne, nemělo
by to smysl, nikdo by mi nevěřil.
„Ještě že je zítra sobota.
Nebo už dnes?“
Mrkl jsem na budíka. Bylo
těsně před půlnocí
„Ale co s vámi? Čert aby vás
vzal.“ oslovil jsem spící společnost a hned si v duchu
odpověděl, že nejlepší bude se na to vyspat a nechat to na ráno.
Zvedl jsem se, abych si došel pro spacák, když tu se problémy začaly
řešit sami.
Jasný, jakoby magneziový záblesk
mě na vteřinu oslnil. Instinktivně jsem si dal ruku před
obličej a tak jsem uviděl jak se mi uprostřed pokoje
materializuje další postava.
„Začíná tu být poněkud
rušno. Tohleto je přece soukromý byt a né tranzitní hala na Ruzyni.“
Byl to vysoký štíhlý elegán v
bezvadně padnoucím černém obleku. V jedné ruce velký
dřevěný kufr jaký měli naši dědečkové u C a K vojska.
Ze všeho nejvíc mi připomínal funebráka. Jakoby si přečetl mé
myšlenky, prohodil suše: „Malý moment, hned vaše problémy vyřeším.“
Postavil kufr vedle gauče,
otevřel ho, bez zjevné námahy popadl v pase prvního z šediváků a
nohama napřed ho začal cpát dovnitř. Sotva tam byl do půli
stehen, chlápek ho pustil, odfoukl si, znovu ho uchopil, tentokrát za hlavu a zatlačil ho tam až po
ramena. Nalehl na víko, až se zaklaplo, otevřel ho a postup opakoval.
Udělal jsem krok, abych se na ten trik podíval, ale to jsem neměl
dělat. Někdy člověk raději nemá být zvědavý a
nemá chtít vědět. Buď pozdravena ó blažená nevědomosti!
Kufr místo dna měl jen
černo černou tmu, že tma ve sklepě je proti tomu ubohou šedí.
Poté co zmizel i čtvrtý
mrňous, chlápek se narovnal a osušoval si imaginární pot na čele
černým kapesníkem a omluvně vysvětloval:
„To víte, je to starej typ... Ale
spolehlivej,“ dodal a poplácal ho po víku. Nato přistoupil ke
Stříbrňákovi a sáhnul mu za krk. Udělalo to: „Fííí!“ a v
křesle zůstal jen zplihlý stříbřitý skafandr, ale i ten
pečlivě čtyřikrát přeložen zmizel v kufru.
„Tak to by bylo.“ zvolal
radostně a optimisticky černý muž.
„To víte, občas sem
něco prosákne. Snažíme se sice, ale znáte to. Uhlídat se to nedá.“
Mluvil, ale rejdil při tom
očima po bytě. Snad hledal zda na něco nezapomněl.
„Za problémy, které jste měl
se budem samozřejmě revanšovat,“ mlel dál a jakoby mimochodem vytáhl
z kapsy štos tisícovek a podával mi ho. Zároveň mi pod nos strčil
nějaký papír: „Tady se mi račte podepsat. Odstranění nežádoucí
návštěvy na vlastní žádost a příjem peněz.“
Celý zpitomělý jsem
přijal tužku a načmáral podpis. Hned mi papír vzal, odtrhl spodní
část, podal mi ji s vysvětlením: „ Kopie pro vás.“
S pozdravem: „Tě pic!“
zmizel.
Rozednívalo se. Poodešel jsem k
oknu a četl: „Dobrovolně a bez donucení odevzdávám svoje tělo i
duši 24 hodin po podepsání...“
Já vůl!!!
Pak mě ale něco napadlo. a tak když se opět v
noci černý pán zjevil, byl jsem připraven. Kufr si odložil,
decentně zakašlal a strčil mi papír pod nos. „Tak co půjdeme?!“
„Dáme si na cestu?“ ukázal jsem
na nalité dvoudecky. Mé tušení mě nezklamalo. Vytáhl z podpaždí
teploměr a vrazil ho do sklenice, ale jen do té své, jinak by přišel
na to, že já v ní mám jen vodu, zatímco on vražednou dávku. Vyzunkul to na ex,
vypoulil oči, z uší se mu začal valit hustý dým a pak se sesul k
zemi.
Další už bylo záležitostí
okamžiku. Vyškubnul jsem mu papír z ruky a rozcupoval ho na kousíčky. Pak
jsem otevřel kufr, potlačil záchvat závratě při pohledu do
té hlubiny a začal ho tam soukat. Aby se mi podařilo kufr zaklapnout,
musel jsem na něj zalehnout celou svou váhou. Sotva se to povedlo,
udělalo to: „Cvak,“ a kufr zmizel neznámo kam. Pravda, pěkně
jsem si natloukl, ale konečně jsem měl klid, protože od té doby se u mě už žádní nezvaní hosté neobjevili.
Ale pravou domácí pálenici ve
špajzu mám připravenou pořád.