E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : PRÁCE PRO JAPONCE.

Toto je jedna kapitola z knihy TECHNIK ZA OCEÁNEM, která je ke stažení zdarma z naší knihovny jako zip nebo PDF
-->
PRÁCE PRO JAPONCE.
Děláte-li pro Japonce, jde především o to dobře pochopit jejich mentalitu - a pak už se ničemu nedivíte. Hlavně té jejich důkladnosti. Na tu je třeba se připravit, ve všem - tak například na jednu naši schůzi mi přivedli deset inženýrů, a každý z nich znal - na rozdíl ode mne - naše kanadské normy nazpaměť. Opravdu, uměli je citovat doslova. Tím jsem se ovšem nedal vyrušit a když jsem si nebyl jistý, klidně jsem vytáhl dokument a začal z něj nahlas číst, přičemž jsem nenápadně prohodil, že si paměť schovávám na lepší věci. Jinak jsme vycházeli dobře: oni asi potřebovali víc mě než já je :-). Já jim to totiž musel jejich výrobek schválit, takže jsem měl, jak se říká, karty v ruce.

Jindy zase jsme nemohli sehnat všechno zařízení k testu - bylo to v jednom městečku na jihozápad od Tokia - tak jsem jejich inženýrovi navrhl jinou metodu. Nebyla sice přímo popsána v normě, ale jinak byla zcela ekvivalentní, změnila jen postup testu a mohli jsme získat čas na ten zbytek s až zařízení přivezou. Jenže on mlčel. Opakoval jsem to teda, v domnění, že asi neví, jak to chci udělat. Zase mlčel. Pak mi to teprve došlo: nesouhlasil se mnou, ale slušnost mu nedovolila říci ne. Tož jsem ho nechal, ztratili jsme den sháněním transformátoru a já měl čas trochu poznat okolí posvátné Fudži. Ne, neměl to nařízeno seshora, naopak, on věděl, že nebudou nic namítat, když bude trvat na tom, co je psáno.

Pochopitelně, že jsem se tam nevědomky i dost sám naučil. Například to, že Američané se pořád snažili být žoviální a Japonci je pak podezřívali z neupřímnosti. Já jsem se choval všude stejně: v Kanadě, v USA i v Japonsku, a i když kolikrát to nebylo podle jejich zvyků a mentality, respektovali to. Ono se totiž někdy zapomíná, že jsou to normální, inteligentní lidé, kterým se nemusí všechno říkat po lopatě. I když něčemu nerozumí, přesto to chápou :-).

Společenské zvyky.
Náš podnik si potrpěl na public relations - nevím, jak se tomu říká česky - doslova je to něco jako veřejné vztahy, prostě styk se zákazníky, zásobovateli a veřejností. Jinými slovy, chtěli, abych ještě ve volném čase v Japonsku zpracovával zákazníky, teda abych jim vylíčil, jací jsme my pašáci.
Jeden večer jsem byl pozván na večeři a měl ten projev, asi pro dvacet hodnostářů, a na ten večer nikdy nezapomenu. Zavedli mě do hezké restaurace na veřeři, kde jsem se měl "projevit". Šli jsme kolem rybníčku se zlatými kapříky; vyjímečně nepršelo, dokonce zpívali ptáci - teda až do té doby, než jsem objevil pod blízkým keřem reproduktor. Jsa povahy jízlivé, hned jsem na to poukázal. Smáli se se mnou - Japonci totiž mají smysl pro humor, rozhodně víc než ti Číňané, co jsem kdy poznal - a tak jsme si dobře rozuměli.

Půl hodiny se pak rozhodovali, jak budeme podle důležitosti sedět - ano, půl hodiny a pak jsme si všichni stejně sedli na zem. :-). Asi už také víte, že povídám hodně a rád. Asi po hodině mého porjevu jeden mladý inženýr usnul a spadl hlavou do mísy s rýží. Hrozně se mi omlouvali, přičemž mi prozradili, že jenom dva z nich rozumí anglicky. To mě zarazilo, ale nabídl jsem se začít znova a pomalu přičemž a jeden z nich to pak překládal. Pochopitelně jsem to zkrátil a jídlo ovšem bylo váborné - si uzené úhoře - asi to bylo dost drahé, protože oni se hned přidali - ne ze solidarity, ale protože to platila jejich firma. Lidé jsou totiž všude stejní. :-)

Japonci jsou jak známo tradicionalisté, ne teda jazzoví z New Orleansu, ale japonští z Nipponu. To jim někdy brání, jak říkají Američané, "masírovat svou inspiraci". Jenže Japonci jsou chytří: oni znají své nedostatky a vědí, kam patří tradice a kde je lépe používat svůj rozum. Nové pohledy jim totiž pomáhají dokreslovat celý obraz , celou tu mozaiku vědomostí. Mají na to ale ještě jinou dobrou metodu: skupinový brainstorming, kde každý může říci svůj nápad, který se posuzuje jen podle jeho hodnoty, a ne jestli to řekl pan ředitel či ještě zelený inženýr. To na západě moc často neuvidíte. Doby, kdy ještě Japonci kopírovali, ať už české sklo, švýcarské hodinky nebo dalekohledy pana Zeisse, ty jsou dávno pryč. Teď hlavně přebírají trhy a kupují licence, většinou ve Státech, kde často místní investoři hned nepoznají, že jde o dobrou věc. Říká se, že jedna - ale asi jich bylo víc - metoda, která pomohla značně zlepšit japonskou organizaci výroby, byla právě od takto odmítnutého Američana. Když se osvědčila v Japonsku, Američané ji pak honem od Japonců převzali a chlubili se, že jim to Japonci zdarma "otestovali"; jenže je to už ale leckde stálo i prvenství na trhu.

Japonské metody.
Pravda ovšem je, že některé "japonské" metody ale stejně v U.S.A. nepracovaly. Americký dělník nemá tu pracovní důkladnost, nemluvě už o uniích, tedy odborech, které brzdí všema čtyřma. O tom, že Japonci dají na "honor", tedy čest, jsem věděl už dříve, ale praktickou lekci jsem dostal až při styku s nimi (firmu nejmenuji, poznáte proč). Poslali mi totiž jednou fax, že jsem tam a tam udělal chybu. To mě rozčililo, protože já jsem se zmýlil jen jednou v životě - to když jsem si jednou myslel, že jsem se zmýlil a zatím jsem se nezmýlil, takže jsem se zmýlil, ale v tom :-).

Hned jsem jim tedy nafaxoval (málem jsem tu udělal překlep), že jsem to nebyl já a hned jsem tam připlácnul, jako žert, že je to pro mě urážka na cti. Už za hodinu přišel fax z Japonska s omluvou - nejen od toho člověka, ale i od jeho vedoucího i vedoucího toho vedoucího. Při mé další návštěvě v zemi vycházejícího slunce jel pak ten ubožák i se svým šéfem přes půl Japonska (ano, tři hodiny tím rychlovlakem, tou japonskou Strelou), jen aby mě mohli pozvat na večeři a ještě jednou se mi omluvit. Nezdálo se mi vhodné jim vysvětlovat, že se to na západě tak nebere - to bylo dokonce ještě před Clintonem - tak proč mu kazit iluzi a mě večeři, ne? (Poznámka: více dojmů z Japonska najdete v mé knize "Sayonara", vyšla v naší knižnici).

Při denním styku s japonskými inženýry a japonskou výrobou jsem měl možnost srovnávat americkou a japonskou techniku. Američané jsou jistě vynalézavější, ale kvalita je u nich až na druhém místě (vše je zaměřeno hlavně na prodej). Tím neříkám, že dodávají zákazníkům špatnou kvalitu, jen mají ve výrobě prostě větší scrap , tj. počet zmetků , který se vytřídí až při zkoušení. Je to pochopitelné: finančně vyjde lépe levná výroba a vyřazení zmetků, než nákladné setrvávání na preciznosti či dlouhoživotnosti. Japonská metody tzv. "Zero Defect"( tj. nulový scrap) nebo "dlouhá životnost" výrobků (kromě zvláštních případů) jsou v USA neproveditelné. Navíc je dnes spotřební výrobek už za rok, za dva, zastaralý a tak si prostě koupíme nový.

Japonci na druhé straně na kvalitě bazírují a vývoj "jen pro vývoj", tedy spíše kosmetika, jen pro nalákání zákazníků, jim jaksi nesedí. Ovšem i to se mění, nejen v elektronice a počítačích, ale i jinde, vlivem nároků západních zákazníků. Jedna japonská počítačová firma přiváděla ročně na trh už tehdy, když jsem je certifikoval, až deset modelů laptopů ročně. I japonské firmy totiž závodí mezi sebou, kdo to udělá dříve a lépe, přičemž oba požadavky jsou stejně důležité.

Důkladnost.
Pro mě byla jejich důkladnost nebo řekněme úcta k přesnosti i zdrojem jednoho nechtěného žertu: u počítače jedné firmy při certifikaci neprošly šumové filtry v napájení ze sítě. To byl totiž taková novinka z norem "profesorů" od IEC, jejichž testy CSA dodatečně přidalo do svých norem (kanadské normy dělali převážně inženýři, takže byly víc praktické). Filtr má totiž kondensátor a odpojíte-li jednotku ze sítě, můžete dostat ránu, sáhnete-li na zástrčku síťové šňůry. Novější filtry ovšem mají uvnitř zabudované vybíjecí odpory, takže náboj během specifikované doby zmizí. A přidat ten odpor jsem tehdy také zástupci té firmy doporučil.

On ovšem nevěděl nic o elektrotechnice, nebyl z oboru, byl to jen obchodní reprezentant - a tak se mi pro jistotu ptal, jak velký ten odpor má být. Hbitě jsem to vypočítal a vyšlo mi 34550 ohmů. Takový odpor ovšem nemohl nikde sehnat - vyrábějí se jen dekadické řady R10 a R20, se zaokrouhlenými hodnotami - ledaže by si jej nechal velmi draze vyrobit. Na nějakou dobu se odmlčel, ale ne na dlouho. Za 14 dní jsem mu volal sám a on mi řekl, zcela ztrápený, že protelefonoval půl světa, ale nikde ten odpor nemají. Mě ovšem nenapadlo, že to číslo bude brát tak doslova, vždyť jakýkoliv menší odpor by přece vyhovoval stejně dobře, ne-li lépe. Když jsem mu řekl, že už jsem tam zatím dávno dal 33 kiloohmů (menší odpor pochopitelně vybíjí rychleji) a že to pracuje, byl radostí bez sebe. On sice kontaktoval jejich inženýry, kde sehnat takový odpor a ti sami by ovšem tu chybu neudělali, ale oni to zas brali, že tu hodnotu prostě chce, na důvod se ho neptali :-).

Japonci jsou prostě lidé jako my: dobří i méně dobří, chytří i méně chytří. Rozhodně ale i víc laskaví, než my (jen v míru, pochopitelně), ale jak dalece je to věcí tradice nežli slušnosti, to nevím. Mně to však připadalo po nějaké době docela normální, na takové věci si člověk zvykne rychle.
V Japonsku nenajdete technické diskuze, které by byly kořeněny peprnými slovy, jako v Kanadě či USA, netluče se tam emocionálně do stolu a ten, kdo by víc křičel, by nevyhrál - leda snad volňásek do blázince. Lidé si zachovávají určité dekórum a když ho ztratí, je to horší než exkomunikace.

Už Marco Polo dal Evropanům falešnou ideu, že Čína je zemí zlata a brzy se totéž tvrdilo i o Japonsku. Pak následovala hromada dalších pověr a pomluv: že Japonci jsou prý detailisté, paličáci, nechápaví a mají hrozně nesmyslné požadavky. Ale otočte to a zjistíte, že my jsme se museli zdát zase jim neorganizovaní, bezzásadoví, navíc také nechápaví a že i my máme nesmyslné požadavky :-).

Co máme společného.
Našel jsem u nich ale hromadu základních věcí, které jako u nás tvořily základ vyjednávání: například všichni očekáváme něco za něco, rozumný profit a malé náklady. Co my ale neznáme, je japonská úcta k zákazníkovi - na něm se nešetří penězi ani časem, a už vůbec ne snahou. Tomáš Baťa by si s nimi dobře rozuměl. U nás v Kanadě, když chce zákazník změnit něco, co není podle kontraktu, hned ho strašíme tím, kolik ho to bude stát extra. Japonci vám to udělají raději zadarmo, jen abyste jako zákazník odcházel spokojený - už proto, že vy zase přivedete jiné zákazníky. U nás či v USA se řeší velká část neshod soudem. V Japonsku se neradi soudí - je prý tam na milion lidí stokrát míň právníků než ve Spojených Státech.

Na západě, když prototyp projde zkouškou, uděláme během pár dní dohodu a pak - pomalu, ale jistě - začínáme plánovat, kdy bychom asi tak měli začít. Japonci se dohadují třeba půl roku, ale pak hned druhý den ráno začnou vyrábět. A tento rozdíl v rychlosti najdete i jinde. Tak např. Japonci si kdysi "vypůjčili" český vynález automatické převodovky pro motocykly. A než jsme u nás našli nějaké ty šroubky, abychom mohli začít vyrábět, Japonci už zaplavili trh automatickými převodovkami. Češi je tehdy zažalovali a vyhráli. Museli nám zaplatit pár tisíc dolarů, což jsme si tehdy dávali jako velkou zásluhu. Ve skutečnosti se jejich pokuta rovnala jejich zisku za pár stovek motocyklů, jenže oni jich už vyráběli stotisíce a později i miliony. Ty jsme mohli vyrábět a prodávat my. Ztratili jsme tehdy skoro tolik, jako když jsme nedovedli zpeněžit vynález Dr.Wichterleho, který objevil hygroskopický materiál pro kontaktní čočky - ten teď přináší cizincům miliony dolarů ročně. Jo, kdybychom byli Japonci . . .

Normální Japonec toho moc nenamluví a o sobě obzvlášť ne. Kromě zdvořilostních frází toho vlastně ani moc neřeknou a protože neumí grimasy, nepoznáme, co si vlastně myslí. Zato se hodně smějí, ale někdy tím ovšem spíš jen zakrývají rozpačitost; to když si s námi neví rady.

Japonské ženy.
To ovšem neplatí o japonských ženách, ty štěbetají docela neúnavně, obzvláště když jsou samy. Kde jsou ty doby, kdy bývaly vychovávány s důrazem na poslušnost a věrnost. Kdysi byly jen manželkami, které se nesměly zajímat, kde jejich muži strávili noc, ale být spokojeny jen s tím, že od nich mají potomky. To se ale změnilo: pravda, vypadají pořád jako křehké a nesmírně hezké panenky, ale už se u nich víc cení jejich talent, inteligence a vkus. Někdo může namítnout, že tím zase ztrácí svůj šarm a tajuplnost, ale já si to nemyslím. A navíc, pořád jsou ještě usměvavější a milejší, než kdekoliv jinde. Jenže pozor - milé, to ano, ale také vzdělanější než bývaly a tak se nepleťme: ta hezká tvářička také sedí na chytré hlavičce.

Co k tomu přispělo? Hlavně televize. Zatímco manželky pozorují TV, kde se dovídají o politice, o společnosti a o životě vůbec, jejich manželé sedí v práci, počítají elektrony a zatím ztrácí kontakt se světem. A pak se stane, že rozhořčené ženy dokážou i to, co bylo kdysi zcela nemožné: prosadit sesazení předsedy vlády (jmenoval se tuším Uno - že by Numero Uno?) a to jen proto, že se nějak nezachoval - už si nepamatuji přesně kde ani jak, ale jednalo se zase o nějaké ženy. Druhým akcelerátorem je jistě to, že je víc a víc žen zaměstnáno v kancelářích i ve výrobě. Pravda, neuviděl jsem tam tam mezi těmi desítkami inženýrů, co jsem poznal, ani jedinou inženýrku; ale možná, že to nebylo typické, anebo jen pro elektroniku.

Japonci jsou lidé, kteří nejen rádi dávají, ale i také rádi berou dary (kdo ne?). Mají rádi hudbu i ty svoje malé byty, které si zdobí jako svatyně. Mají rádi miniatury a počítače jim přišly do noty, protože to jsou lidé povahy hravé. Mají rádi vzdělání i svoji práci. A jejich kultura je teď jakási konglomerát obou, té východní i západní.

I Japonci mají stres.
Na druhé straně je vidět i nemilé následky jejich pracovitosti: začínají mít totiž také "zápaďácké" problémy: stres, neurózy, deprese. Práce je pro ně nejen vážná, ale i vážená věc a jejich vedoucí neberou o mnoho větší platy než ostatní zaměstnanci. Jak už jsem psal, povýšení je u nich víc věcí pocty než peněz. A tak se vesele přepracovávají a někteří už neměli pár let dovolenou. Samotné firmy je teď vší silou nutí, aby se trochu rekreovali. A tak je posílají ven, třeba na Havaj nebo do Britské Kolumbie v Kanadě.

O jejich technologii psát nebudu - byl to můj denní chléb a sotva by vás to zajímalo. Uvedu radši jeden starý vtip: Němci se kdysi chlubili, že vytáhli z kousku zlata o váze jednoho dekagramu drát, kilometr dlouhý - i poslali ho do Ameriky k ocenění. Američané ho ale skrz na skrz provrtali a poslali ho do Japonska pro ocenění. Když ho dostali zpět, vypadal úplně stejně - až na to, že do něj Japonci skrz na skrz vyřezali jemný závit . . .

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )