Ale nešlo mi to s mysli, znáte ten můj typ: příliš se staráme a potíže pak tak nějak zákonitě vždycky přijdou samy - snad právě proto, že se tolik předem staráme.

O dva dny později, když jsem se holil, můj obraz v zrcadle opět otevřel znenadání ústa a řekl, zcela zřetelně: "Ty blázne, hloupý blázne!" Nebyla v tom hlase ale žádná emocionální zloba, jen koncentrovaná, studená nenávist. Opláchl jsem si tvář studenou vodou a utekl z koupelny. Možná, že George měl opravdu důvod, proč se obávat.

O týden později jsem opět mluvil s Georgem. Odmítl mě přijmout ve své kanceláři - nevysvětlil, proč - a tak jsme se setkali v restauraci, teda spíše v jedné takové té útulné hospodě na rohu. A bavili jsme se o rodině, o sebevraždě mého strýce, jak se moji rodiče rozvedli a o všech těch na pohled nedůležitých věcech, které ale dělají psychiatry nadmíru šťastnými. Opět jsem ale měl pocit, že mi nevěří ani slovo. Nebyl jsem si jist, jestli nemůže dát dohromady moji diagnózu, nebo ji prostě nechce udělat. Anebo ještě hůř: jestli ji už třeba neudělal a nechce mi ji říci.

"Ty sis skutečně myslíš, že je to u mě hysterie?" snažil jsem se opět dovědět něco nového, leč zbytečně.
"Ó ne," namítl, "tohle není hysterie."
"Tak schizofrenie?"
"Možná, ale možná, že také ne!"
"A co takhle vícenásobná personalita? Není to to samé co schizofrenie?"
"Ale ovšem že to není to samé!" rozčílil se. "V tvém případě by ale také mohlo jít o iluze, " nadhodil.
"To myslíš halucinace?" zeptal jsem se.
"Ne nutně. Iluze jsou perfektně normální fyzické jevy, jako je třeba fata morgana, případně obraz, který vidíš v televizi. Halucinace, na druhé straně, nejsou vůbec normální."

"Ach tak, ty myslíš něco jako je miráž, zrcadlení, ne?"
Kývl hlavou.
"Je ještě něco, co jsem z celého seznamu vynechal?" zasmál jsem se.
"Ale ovšem," řekl, "také to může být jen taková sugesce. Když si něco hrozně přeješ, věci se začínají dít. Už jsi si toho někdy všimnul?"
Bylo to tak absurdní, že jsem se musel zasmát: "No a doufám, že tohle už je opravdu poslední možnost."
"Ale ne ksakru," vyštěkl, "ještě je tu jedna alternativa!"
"A ta je? "
"Magie, kamaráde, magie! Přece věříš na magii, ne?"

"Ne, ale vsadím se, že mi dokážeš, že existuje!"
"Ale to přece nejde, jak to mohu dokázat? To máš stejné jako s mluveným slovem, nebo hudbou: teď tu je a hned je zase pryč. Prostě zmizí - jako skutečná magie!"
"A co třeba magnetofonový záznam? " namítal jsem.
"To je zajímavé, že ses o tom zmínil. Věřil bys, že jeden z mých pacientů má fixní ideu, že magnetická páska ve skutečnosti skladuje čas a ne zvuk? Pro něj to je něco, co umožňuje pohybovat se v čase. On věří, že se při hraní vracíme fyzicky zpět do doby nahrávky a že tam žijeme, znovu a znovu.

"A co ty, věříš na magii, doktore?
"Ale ovšem! Život sám je velká magie. Záhada narození, tajemství smrti. Všechno to je vlastně magie."
"A co je tak záhadného na smrti?" divil jsem se .
"To máš takhle, " vysvětloval, "my lidé si neumíme představit věci, které nemají začátek nebo konec. A přesto všecko nechceme sami skončit - věříme, že můžeme po smrti ještě žít , v nebi nebo v nějaké metamorfóze, vznášet se v jakési animaci či co. Ale na tyhle věci se zeptej kněze, já jsem jen doktor, kamaráde!"

To bylo jeho zvykem, takhle mě oslovovat a vždycky mě tím jen otrávil.V určitém smyslu, to ano, jsem byl jeho kamarád. Ale byl také on mým přítelem? "Poslouchej, kamaráde," řekl jsem také, ale hodně ironicky, "Já to chci vědět, já to potřebuji vědět! Jaká je moje diagnóza?"
"Nic z toho, o čem jsme mluvili, ale na druhé straně možná všecko," řekl vyhýbavě. "Ale v tvém případě bych si s tím nedělal starost," dodal, rychle dopil pivo a zřejmě se snažil vyhnout mým dalším otázkám, protože se vymluvil, že někam pospíchá a odešel.

Díval jsem se za ním, jak prchá a pomyslil jsem si: "Ne, ty sis starosti dělat nemusíš, ale já ano!"

A měl jsem pravdu: muž v zrcadle už zůstával napořád, jako by tam byl zakletý, či co. Objevoval se každé ráno, se svýma pronikavýma očima upřenýma nemilosrdně na mě a oslovoval mě jeho chraplavým hlasem, plným ironie. A ještě něco horšího: zřejmě uměl číst i moje myšlenky. Nadával, zesměšňoval moje pocity, urážel vše, co jsem měl kdy rád. A dával mi rozkazy, kterým jsem vzdoroval jen s velkými obtížemi. Nejprve jsem byl jen rozčilen, pak už i otřesen a nakonec jsem se ho začal i bát. To se tak stává, když člověk neví, o co jde. Snesu urážku nebo zesměšnění, dokonce i bolest - jen potřebuju vědět, co se vlastně děje.

Musel jsem si ještě jednou promluvit s Walkerem. Tentokrát souhlasil, abych ho navštívil jako pacient, přímo v jeho ordinaci. Jeho asistentka, říkal jí Debbie, byla mladá, velice hezká dívka, takový typ, do kterého se lehce zamilujete. Usmála se a ukázala na dveře: " Pane Goodman, můžete jít hned dovnitř!" George mi potřásl rukou a pokynul mi, abych si lehl v rohu na gauč. To mě zneklidnilo: "Ale ty jsi mi přece řekl, že nejsem vážný pacient!"
"Ale ty vůbec nejsi pacient, Charlie, ty jsi přece můj kamarád!" namítl. Uklidnil jsem se a tentokrát byly jeho otázky snadné a nerozčilovaly mě. Když jsem opouštěl jeho kancelář, cítil jsem se daleko lépe. A přece, něco mě pořád trápilo, nějak jsem si jen nemohl vzpomenout, co to bylo.

Několik dní jsme se cítil lépe. Znáte to, když chcete na něco moc zapomenout, tak to prostě nejde. Já jsem se ale nesnažil vůbec a pracovalo to perfektně - můj dvojník v zrcadle se přestal objevovat. Koneckonců jsem měl také jiné problémy a malá bolest často dokáže zastínit tu větší, to je známý fakt. Jak dlouho to trvalo, nevím, čas utíkal tak rychle. Jen vím, že to pak začalo znova: neznámý v zrcadle se znova ukázal a ještě si na mě dovoloval víc, než předtím: připomínal mi moje vzpomínky z minulosti, hlavně ty, které mě ještě dnes občas trápí, ať už z jakéhokoliv důvodu. A brzy mě zase zatáhl do našeho dialogu.

Jak jste asi už uhodli, situace se nejen nezlepšila, ale rapidně zhoršila. Znal mě lépe, než mohl já kdy poznat jeho: moje pocity, obavy, prostě celou mou minulost a dokonce mi dokázal předvídat i budoucnost, takové ty malé věci, co se stanou během dne. "Nedělej si iluze," řekl mi jednou. "Já tě znám, skončíš špatně. Jsi prostě k ničemu, úplně k ničemu. Tvůj život - co jsi vlastně dokázal? Vždyť je to jen řada selhání lehce okořeněná sem tam nějakým pořádným debaklem. Ty jsi dal výrazu "nikdo" úplně nový význam! Úspěch? Ale tohle slovo přece není ve tvém slovníku, Charlie? Ubohý bastarde, vždyť ty si ani nezasloužíš žít!"

Nuže já jsem celkem nenáročný člověk a nemám žádné velké ambice, to je pravda.. Ale věřím, že jsem něco dobrého ve svém životě přece jen dokázal a často jsem měl i pocit sebeuspokojení. Byly chvíle, kdy jsem byl na sebe i trochu hrdý. Později mi to hodně pomáhalo, když mi zemřela moje milovaná žena nebo když mi našli rakovinu, což se pak ale ukázalo, že byl omyl. Nevadilo mi, že mi tenhle můj dvojník, ten doppleganger, tykal a nadával, ale on se snažil zničit i ten malý zbytek sebedůvěry, to jediné, co mi ještě zbývalo. Zřejmě mě nenáviděl - ale proboha, proč? Byla to snad od něj pomsta za něco, co jsem udělal v minulosti či možná dokonce v mém minulém životě? Teda pokud jsem vůbec nějaký měl, že ano. Nebo to byl zosobněný přízrak mého podvědomí, mého svědomí, které mě teď začalo pronásledovat, čert ví proč?

Jedna věc byla jistá: chtěl mě připravit o rozum a dařilo se mu to docela dobře. Během mých návštěv se George snažil rozptýlit mé obavy, že mám schizofrenii. "Jistě," říkal mi, "některé symptomy tu jsou, jako třeba zrakové iluze, to, že slyšíš hlasy, dokonce i ta paranoidní idea, že tě někdo chce dostat. Ale my musíme být s naší diagnózou opatrní. Mimochodem, schizofrenie není, jak by jméno naznačovalo, rozdvojená osobnost. To je úplně jiná věc." Pokusil se mě i pobavit vtipem: "Slyšel jsi tenhle: 'Doktore, doktore, mám rozdvojenou osobnost, můžete nám pomoci?' 'Přiveďte mi sem toho druhého', povídá doktor, 'uvidíme, co se dá dělat.' "

Slyšet starého, dobrého George se smát, mi zase trochu zrelaxovalo. Víte, já odedávna věřil doktorům. Už jako malému dítěti mi jeden z nich zachránil život. "Kdybych tě diagnózoval jako schizofrenika," pokračoval George, " - já říkám jen kdybych - tak bys třeba musel být i hospitalizován, to si snad uvědomuješ. Ne, to bych ti nikdy nemohl udělat, Charlie! Prozatím ti dám nějaké vitaminy a uvidíme -"

"Vitamíny?" přerušil jsem ho, "jenom vitamíny?"
"Ovšem," přikývl, "to je to nejlepší, co máme a čirou náhodou jsou to právě vitamíny. Víc než polovina našich pacientů se funkčně uzdraví jen díky jim."
"Funkčně? Co to znamená, funkčně?"
"To znamená, že mohou jít zpátky do práce. Někdy mají relapsy, ale mírné. Na druhé straně jsou tyhle léky zcela neškodné, bez druhotných efektů. Buď ujištěn, že dělám, co mohu. Abych pravdu řekl, nemohl bych udělat víc ani pro sebe, kdybych byl na tvém místě, haha," zažertoval. A já si najednou nemohl pomoci a musel jsem se smát s ním.

Bohužel mi to vůbec nepomohlo, ty jeho léky, myslím. Jak mé zoufalství postupně narůstalo, zašel jsem si do knihovny a půjčil si několik knih o tom předmětu. Nebylo to zábavné čtení, to vám tedy povím. Za prvé: dokonce i odborníci musí přiznat, že dobře neví, co schizofrenii způsobuje. Za druhé: všichni víceméně souhlasili s tím, že možná neexistuje žádná léčba - teda opravdová léčba, vedoucí k uzdravení. Zajisté, některé léky pomohou, ale nemohou eliminovat příčinu, která je neznáma, atd. atd. Tady to prostě máte, takový začarovaný kruh. Napadlo mi - a to byl můj konečný dojem - že schizofrenie vlastně ani není nemoc jako taková. A co víc: že to, co se mi děje, není vůbec schizofrenie.

Jsou věci, o kterých nikdo moc neví a tak může každý tvrdit, že je na ně expert - i já. Navzdory všemu skepticizmu, který mě popadal, jsem se rozhodl, že se nevzdám. Co vlastně mohu ztratit? Někdo má prostě na mě spadeno. Nu dobrá, budu se tedy bránit. A opravdu jsem začal. Nejprve mi muž v zrcadle nechtěl odpovídat na moje urážky, které jsem mu tam servíroval, ale později to už nevydržel. Nadával mi také a já zas jemu ještě víc. A protože jsem neznal jeho minulost, tak jsem si ji začal vymýšlet. Byla to vlastně moje minulost, ale mnohem horší: tam, kde já jen někomu ublížil, toho on hned zabil, ty, co jsem kdy miloval, on prostě nenáviděl - a pochopitelně, oni jeho ještě víc.

Pojednou jsem se začal cítit mnohem lépe. Bylo to, jako bych si opět vybojoval svou svobodu, svůj život. Navíc jsem si uvědomil, že mohu být dokonce daleko horší než on: víc bezohledný, víc krutý, prostě víc cokoliv. Při každé mé urážce se začal třást a v jeho očích vzrůstal strach - v očích, které kdysi bývaly moje. Byl jsem spokojen: našel jsem své horší já, našel jsem svého Mr. Hyde, stejně jako ho ve Stevensonově knize měl Dr. Jekyll..

Každé ráno jsem ho pak volal k zrcadlu a každé ráno vypadal hůř a hůř. Také jeho tvář se změnila: už to vůbec nebyla moje tvář. Jako by se v ní usadila nějaká vnitřní destrukce: měl víc a víc vrásek, oči mu zapadaly hluboko do důlků, pokožka se sesychala a šedla. Za několik týdnů jsem už jeho tvář vůbec nepoznával. Pak přišel den, kdy jsem ji opět poznal: ze zrcadla se na mě díval můj přítel George! Nejprve jsem se vyděsil a pak jsem nechtěl věřit vlastním očím: to přece nemohl být George! Vždycky říkal, že je můj přítel! Ale byl jím opravdu? Najednou jsem pochopil: ano, byl to on, to on mě pronásledoval po celou tu dobu. Díval jsem se na jeho téměř plešatou hlavu, pokleslé koutky úst, vrásky - ano, byl to on!

Náhle mi to bylo všechno jasné: o to mu tedy šlo! George mi prostě ukradl mou tvář a mě dal tu jeho. Co mi vezme příště? Můj zdravý rozum, moji, jak se říká, duši? Ano, všecko teď dává smysl: to jeho zdráhání udělat mou diagnózu nebo mě dokonce léčit; a pak - ty jeho záhadné léky! Je to jasné: já jsem vlastně úplně zdravý, to jen on se mě snaží mystifikovat! Musím ho zastavit; snad je ještě čas zabránit tomu nejhoršímu! A rozhodl jsem se, že ho znovu navštívím.