next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ZRCADLENÍ
Povídka: ROBBIE, ROBBIE.



 ROBBIE, ROBBIE.
(Fantazie)

Jednou rodiče slíbili Robertkovi, bylo to tuším za odměnu, že dostane koně. Tehdy byl ještě docela malý a tak se nedivte, že věřil slibům. Taková věc se řekne a ani se to tak nemyslí - a i když ano, rychle se na to zapomene. Ale ne tak Robert, ten nezapomněl. Hned si představoval, jak ho tatínek vysadí do sedla a on si vyjede jako rytíř do světa. Protože na světě je plno draků, které je třeba pobít a stále hodně princezen, které je třeba osvobodit . . .



Ale uplynula nějaká doba a kůň nikde. "Kdy už dostanu toho koníka?" zeptal se jednou, když si uvědomil, že už čeká nějak moc dlouho a bál se, že snad na to rodiče zapomněli.  
"Brzo, brzo!" ujišťoval ho otec, ale to neměl říkat, protože tohle už Robertek znal - takhle sliboval tatínek mamince, že až zaplatí všechny dluhy, vydají se všichni na jednu velkou, nádhernou dovolenou u moře.
"Ty jsi mi to přece slíbil," plakal Robertek, neboť začínal tušit, že z koně, stejně jako z té dovolené, už nikdy nic nebude. Pochopil, že sliby, které dospělí dávají dětem, jsou jen jako voda po dešti, která mizí bůhví kam . . .

Ale na koně myslet nepřestal. Jeho pokojík zaplnily fotografie hříbat, hřebců, klisen, arabáků i huculáků, lipicánů, poníků, ba i strakatých polominos. Také sbíral všelijaké staré podkovy, udidla, třmeny ba i ostruhy, nejen vojenské, ale i ty veliké, co nosívají kovbojové. Na stěnu pokojíku si pověsil všelijaké uzdy, ty co našel a jednu, co dokonce ukradl, když se nikdo nedíval. Když se naučil číst, půjčoval si v místní knihovně kdejakou knížku, co pojednávala o koních, ať už to bylo o koňských rasách nebo třeba jen o hřebelcování. Občas ho také někdy na pouti nechali svést zadarmo na koni a od starého Wernera, vysloužilého dragouna, se také naučil kavaleristický žargon, promíchaný i méně slušnými výrazy. A jeho nejoblíbenější pohádkou byla ta o Horymírovi a věrném Šemíkovi.



Jeho rodiče ale brzo zemřeli a zanechali mu jen nesplacené dluhy - ovšem za ty si člověk koně nepořídí. A zatímco poctivě splácel své "dědictví", těšil se už, jak si pak konečně svého koníka koupí. Bude mu říkat Robbie, ano, tak mu bude říkat. Vyjedou si spolu a celý svět je bude obdivovat, Robbieho i jeho jezdce. Pojedou i na Vyšehrad a tam mu Robert něco zašeptá do ucha, Robbie se vzepne jako Šemík a skočí dolů za skály. Při letu se mu pak náhle rozevřou křídla jako Pegasovi a oba jemně přistanou na hladině řeky, přeplavou ji a pak budou uhánět do světa širého . . .

Později začal Robert ještě méně jíst, aby ušetřil a mohl si koupit u vetešníka jedno staré, odřené sedlo, na které se už dlouho chodil jen dívat. Vypadalo úplně stejně jako jiná stará, odřená sedla; to jen Robertek věděl, že je to sedlo zázračné. Ještě si nechal postříbřit pár starých ostruh; to aby se leskly, až pojede na tu slavnou cestu a také k nim přidal ještě velikánský mexický širák a šavli, obojí vyměněné za maminčin náhrdelník - to jediné, co zbylo z rodinných šperků. Vyprosil si také, aby mohl v práci dělat delší směny, neboť chtěl své dluhy splácet rychleji. Ale těch jakoby neubývalo a tak jeho naděje, že si někdy bude opravdu moci koupit svého koně, ta naděje pomalu odumírala. Chodil z práce domů jen ještě víc unavený a už ho ani nebavilo si pouštět na starém gramofonu po dědečkovi své oblíbené písničky o koních. 

Až jednou si půjčil od kamaráda knížku, ve které se mluvilo o silné vůli a jak ji získat. Když ji přečetl, dostal nápad: nemůže-li si koně koupit, může si ho alespoň přimyslit. V knize se mluvilo o jakési meditaci; rozhodl se, že to zkusí a třeba to vyjde. Vlastně ne, ono to musí vyjít! Sedl si do rohu a opřel se o sedlo, které měl za zády. Zkřížil nohy a ruce, tak jak to viděl na obrázcích v té knize, a začal. 

Zprvu mu to vůbec nešlo, ale nepoddal se. Nejedl, nespal, jenom zíral před sebe a představoval si, že medituje. Až po několika dnech, když už ho trápila hrozná žízeň a dokonce začal vidět dvojitě, se zvedl, napil se a unavený padl do postele, kde okamžitě usnul. A zdálo se mu, jak k němu přiběhl jeho koník - Robert ho ovšem ihned poznal - a netrpělivě pohrabával levou přední. "Robbie, Robbie, pojď sem!" zavolal na něj, ale kůň jen potřásal smutně hlavou. "Neboj se, já ti neublížím," uklidňoval ho Robert a uchopil ho za uzdu, ale jak si chtěl na koníka sednout, ten se vzepjal a odběhl. 



Když se ráno Robert probudil, v pokoji byla ještě tma. Odešel k zrcadlu, opláchl si obličej a jak se utíral, překvapilo ho, když ucítil na své tváři něco jako srst. Podíval se pozorněji, ale teprve když otřel zadýchané zrcadlo, rozpoznal velké nozdry, z kterých dýchala pára, dlouhé uši a pár věrných, oddaných očí. "Robbie, Robbie! Tak ty jsi přece jen přišel!" vykřikl radostně. "Počkej na mě, hned jsem zpátky!"  

Odběhl do kouta, nasadil si své stříbrné ostruhy, opásal se šavlí, na hlavu si posadil sombrero a uchopil do rukou staré, odřené sedlo. Venku už slunce rudě barvilo nebe a vypadalo to, že to bude perfektní den na dlouhý výlet. Plavným pohybem si hodil sedlo na hřbet, vyskočil do něho a radostně zařehtal. Pak si zatnul ostruhy do slabin, zamával sombrerem a rozjeli se spolu tam, kde se nad řekou klenula posvátná hora Vyšehrad . . .