next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ZRCADLENÍ
Povídka: Poslání.



POSLÁNÍ.
(Gotická povídka)

Willův otec, starý Connoly  měl tři syny: první syn, Gustav, měl zdědit jejich farmu a druhý syn, Tony, už měl univerzitní vzdělání, takže si už jaksi vybral svůj podíl z dědictví předem. Na třetího syna, Willa. už nic nebylo, takže ho prostě neměl štěstí. A tak, když  Connoly  zemřel, mohl Will buď pracovat pro Gustava nebo opustit jejich rodinnou farmu. V tom prvním případě by se nic nezměnilo: stejně předtím také otročil, jen za potravu a nikdo pro něj nikdy neměl ani vlídné slovo. Byl prostě taková černá ovce rodiny, dokonce bez vlastní zásluhy. Nebyla to ani ničí vina, věci se už prostě tak měly od té doby, co se narodil. Jeho matka zemřela, když byl ještě malý chlapec a když se jeho otec znovu oženil, vyčetl mu později, že není jeho pravý syn, že je jen důkazem matčina nemanželského hříchu. Jeho macecha to ovšem věděla také a přesvědčila starého Connollyho, aby ho nedal do své poslední vůle.



Život je ale nemilosrdný a kolem dokola nebylo žádné zaměstnání. A tak se Will vydal na jih, kde prý se dal sehnat nějaký job. Byl zvyklý na těžkou práci a bral tedy kteroukoliv, co se mu cestou naskytla. Pracoval většinou jako nájemný dělník na farmách, tesař, cowboy a dokonce i rozvážel zboží, když nebylo nic jiného k sehnání. Ale peníze, které za to dostával, velice rychle zmizely a nových jobů bylo čím dále tím méně. Brzo si musel vybrat mezi hladověním a žebráním a tak se nedivme, že zvolil to druhé. Bylo to snadné, ale rozhodně ne lehčí: jak tam tak postával na rohu s kloboukem v ruce, lidé přecházeli, aniž by mu něco dali a většina z nich se ani na něj nepodívala. Byl tam prostě nováček a oni šetřili své peníze pro místní žebráky.

Třetího den, když konečně zjistil, že to nepracuje, přišla nějaká stará paní a dala mu pár drobných, takže si mohl koupit v obchodě jeden mizerný sendvič, který ovšem jeho hlad moc nezahnal. Našel si tedy v okolí jednu starou stodolu a spal tam až do rána, kdy se probudil ještě víc hladový. I vrátil se tedy zpět do městečka a dál nastavoval klobouk - nic jiného mu ani nezbývalo. Ale bylo to ještě horší, než ten den předtím. Žádný anděl spásy se tentokrát neobjevil a tak strávil noc s krutými bolestmi v břiše. Konečně přece jen usnul, aby se pak probudil zase jen hladový a desperátní. Nikdy v životě se ještě necítil tak ponížený a nevěděl, zda to byla jeho vina, nebo zda je tenhleten svět opravdu tak hrozné místo, kde se nešťastník ani nemůže najíst.

"Možná, že bych měl jít zpátky," řekl si. Koneckonců otročit pro mého bratra - nikdy si nezvykl Gustavovi říkat "nevlastní bratr" - není to nejhorší, co mě může potkat. A možná, kdyby nedej Bůh zemřel . . . Pak si ale vzpomněl, že druhý bratr, Tony, by určitě po Gustavovi zdědil vše. Tony ale žije ve městě a na farmě by sám nedělal; ani by nevěděl, jak. A tak by musel Will otročit i pro něho, což by asi bylo ještě horší, protože, pokud si pamatuje, Tony uměl utrácet a šetřil jenom na druhých lidech. Ne, nemohu jít zpět - usoudil Will. Když si umýval u studny obličej, měl už rozhodnutí uděláno. Ve stodole našel starý provaz. Vyšel ven a usedl pod strom. Rudý javor to byl, stejný, jaké byly i u nich na farmě. Udělal na provaze oprátku, tak jak se to kdysi naučil, když byl ještě kluk a ostatní mu pak tu jeho zručnost záviděli.



Náhle ho někdo zatahal za rukáv. Byla to ta stará paní, co mu dala předtím ty peníze, vlastně jediný člověk, který mu v tom městečku něco dal. Rychle schoval provaz, aby nevěděla, k čemu se chystal.
"Mladý muži," řekla, "chcete si vydělat víc peněz?"
"Nevím," zaváhal Will, "vracím se zrovna domů, na sever. Pocházím totiž odtamtud, z hor."
Podívala se na smyčku na provaze, který vyčuhoval z trávy, ale nezmínila se o tom. Místo toho pokračovala: "Vy vypadáte, jako když umíte pracovat s nářadím a já opravdu potřebuji zručného řemeslníka, víte? Moje stará farma potřebuje opravit a protože jsem vdova, nemám nikoho, kdo by to udělal. Zaplatím vám opravdu dobře, " slibovala.

"Jak to víte, že umím pracovat s nářadím?" zeptal se Will.
"Ach bože," řekla, "tolik otázek! Nemůže to počkat až po snídani? Já sama už mám hlad a myslím, že vy také. Pojďme ke mně; není to daleko a tam si to pak vše můžete rozmyslet."
Proti tomu Will nic nenamítal. A po snídani by už nadšeně souhlasil se vším. Bylo sice už dávno po sklizni, ale zato farma potřebovala mužskou ruku. Opravil jí tedy vše, co na něm chtěla: okna, židle i schody, namaloval stěny domu a ano, také i plot. Opravil střechu, čerpadlo s větrníkem, dokonce i traktor, který to už hrozně potřeboval. Dnešní farmář totiž musí tohle všechno umět; řemeslníka neseženeš a když ano, opravy jsou příliš drahé. A Will pracoval dokonce tak dobře, že za měsíc už nebylo na farmě co opravovat. On to věděl a Miriam - tak se totiž ta stará paní jmenovala - to věděla také.



Jednoho dne mu řekla, že sis ním chce promluvit. Posadila ho v jídelně na ošoupaný, obstarožní gauč. Uvědomil si, že mu chce něco důležitého říci, patrně že jeho práce je u konce a že si nemůže dovolit další, vlastně už zbytečné, výdaje. Nejprve váhala, jakoby se nemohla rozhodnout a přejít přímo k věci. A než mohla opravdu něco říci, Will začal sám: "Hádám, že mi chcete něco povědět. Chcete mi říci, že už tu kolem pro mě není žádná práce. A máte ovšem pravdu."

"Ano," odpověděla, "na neštěstí to je pravda. Je to ovšem vaše vina, jiní řemeslníci by toho využili a protahovali by to jen jak by mohli. Mohl jste mít pro to ovšem jen dva důvody: buď jste tak pospíchal, abyste mohl odejít, anebo jste prostě příliš poctivý. Myslím si, že ten druhý důvod je ten pravý. Mám pro vás ale ještě jednu práci, vlastně jde spíše o laskavost."

"Jistě," řekl Will, "udělám, cokoliv si budete přát. Byla jste ke mně velmi hodná, takže vám to dokonce udělám i zadarmo. Dejte mi tu nejtěžší, nejméně příjemnou práci, vše udělám, jen mi řekněte, co."
"Ne, ne!" zarazila ho, "Ještě nic neslibujte, není to tak lehký úkol. Především musím vědět, že to uděláte dobrovolně. Za druhé vám musím říci, že když řeknete ano, nebudete si to pak moci rozmyslet a od toho odejít," dodala.
"OK, " řekl Will, "nejprve mi tedy řekněte, o co jde."

"To je poněkud dlouhá historie," vysvětlovala, "tak si nejdřív vezměte nějaké zákusky a já nám zatím udělám kávu. Budu zpět za chvilečku."
Seděl tam a přemýšlel, co může být proboha tak těžké. Než ale mohl na něco přijít, už byla zpátky s kávou a pokračovala: "Už víte, že jsem vdova - ztratila jsem manžela před dvěma roky. A před nějakou dobou mi navíc řekl můj doktor, že mám smrtelnou nemoc."

"To je mi líto," řekl Will a myslel to zcela upřímně. "A to není vůbec žádná naděje?"
"Přála bych si, aby byla, ale není - je to nevyléčitelná choroba. Navíc se mi poslední dobou stalo něco - ale zní to poněkud podivně a doufám, že se tom u nebudete smát."



"Proč bych se měl smát?" zeptal se nechápavě. "Jednou v noci jsem uviděla mého manžela Paula ve snu a představte si, on ke mně mluvil a už věděl, že brzo zemřu. Řekla jsem mu, že mi nevadí, když umřu, protože už jsem stará a nemám nikoho. Jedné věci že se ale bojím, totiž té bolestí při umírání. Bylo mi řečeno, že prý jsou hrozné. Řekl mi, že se to dá zařídit, ale nejprve musím zase něco vyřídit nejprve já."

"Jste si jist, že to chcete slyšet?" přerušila svou řeč.
"Ovšemže," řekl, "a vsadím se, že se něco najde, co bych mohl pro vás udělat. Ale nerozumím proč - "
"Porozumíte, jen mě to nechte dokončit. Paul chce, abych si někoho našla, kdo by měl to zvláštní poslání: totiž donést mou prosbu tam, kde on teď je."
"A jakou prosbu by měl ten posel přinést?" zeptal se jí, pořád ještě nechápaje.

"Prosbu? No prostě si tam udělat výlet a dát mému manželovi na papíru tu žádost, že chci umřít bezbolestně, on už ji předá dál a zařídí to. Nu a Paul by mu pak řekl,  že je to zařízeno."  
"To je vše?" divil se Will. Najednou mu to došlo: "Ale on je přece mrtev, jak ho může někdo vidět? To by ten posel musel také - "
"Ano," řekla prostě, "musel by nejprve zemřít. To by bylo právě to jeho "poslání", víte, jako že byl  vyvolen pro vyšší účel. Tak to teda řekl Paul, já sama těm věcem nerozumím."
"Nu to zní opravdu trochu bláznivě," připustil Will. "Ale co, vždyť to byl jen sen!"
"To ano, ale já měla ten sen několikrát za sebou a pak se objevil tento papír - " Podala mu papírek, který s sebou přinesla s tou kávou.

Pohlédl na něj, ale bylo tam jen něco nečitelně napsáno. "Ale já to nemohu přečíst," namítl, když si to prohlédl důkladněji a pak dodal: "Jen jedno slovo tu přečtu, něco jako "posel", ale to může znamenat cokoliv. Možná, že to jen iluze, to se stává, když -" nedokončil, nechtěl říci na plná ústa, že se to stává umírajícím.
Její pohled mu ale řekl, že si to nevymyslela, ale že tomu pevně věří. Na druhé straně je fakt, že nevysvětlitelné se nedá vysvětlit, to věděl už dávno. Navíc, pokud ona tomu věří, není na světě síla, která by jí přesvědčila o opaku. A ten nápad o lidské oběti se mu zdál opravdu nesmyslný.
"Doktor vám možná dal nějakou halucinační drogu. Existuje například jeden druh houby - " nevzdával se.
"Nikdo jiný tu se mnou nežije kromě vás. Nadrogoval jste mě snad vy?" zasmála se, ale ne příliš vesele.
"Možná, že to je v té medicíně, co dostáváte," nadhodil.
"Už žádnou neberu, nemá to cenu, už mi to nepomlže," odporovala.

"Ani proti bolesti?"
"Tu ještě neberu, protože by prý později méně zabírala.  Vím, že od určité chvíle to bude silnější a silnější - a to mě děsí."
Nechtělo se mu ptát, ale musel, i když už znal odpověď: "A vy myslíte, že já bych mohl být ten posel?" Vlastně to bylo jen takové konstatování, ne otázka. "Pravda, dala jste mi práci, útulek, byla jste na mě jako vlastní matka, kterou jsem vlastně ani nepoznal, dokonce jste mě -"
" - zachránila, když jste se chtěl oběsit?" doplnila.
"Vy jste o tom věděla? Takže vy jste mi nepomohla z laskavosti - ne, teď už tom u rozumím! Jste jako ti ostatní: oklamala jste mě, abych vám teď musel vrátit vaši laskavost. A já blázen jsem si myslel, že jsem konečně našel alespoň jednoho dobrého člověka tady na zemi . . . "

"Nebuďte hloupý," řekla, "v té době jsem ještě ty sny neměla! A byla bych vám pomohla, i kdybych předem věděla, že mi nepomůžete. To totiž je zase moje "poslání", pomoci někomu, kdo je v nesnázích, víte? A nechci, abyste to dělal jen ze vděčnosti. Chci, abyste to udělal, jen když si budete myslet, že je to opravdu dobrý skutek, že je to zase vaše "poslání", jakkoliv to zní bláznivě. Ovšemže vás nebudu - a ani nechci - nutit, abyste to pro mě udělal jen z laskavosti."
"Asi ne," souhlasil, "ale dlužím vám hodně a mám tedy jakousi morální zodpovědnost k vám. Jak teď mohu říci ne?"
"Ale ovšem, že můžete říci "ne"! Co je nějaká bolest staré, nikomu neužitečné ženské, jako jsem já, proti ztrátě mladého života, jako je váš?"

"Počkejte," něco ho napadlo, "přece musí být nějaké jiné řešení! Neřekl vám Paul, jak se dostanu zpět? Že bych sice umřel, ale - jak je to v pohádkách -- zase oživnul?"
Podívala se na něj smutně a zmařila jeho naděje: "Ne, nic takového mi neřekl. To by asi bylo moc lehké rozhodování. Nic takového vám nemohu slíbit, to by nebylo správné. Ale já také nechci vaši odpověď hned. Přemýšlejte o tom a u večeře mi řeknete svoje rozhodnutí, ano?" A odešla. také on vyšel z místnosti a vylezl nahoru do pokojíku v podkroví, který mu hned napoprvé přidělila a už cestou si uvědomoval, jak veliký problém to bude rozhodnout se opravdu správně.



Ale věděl, že to pro ni neudělá. Ostatně co si vůbec myslí, že je? Jistě, strávil zde dobrý měsíc, byla na něj hodná, ale cena za to vše je příliš vysoká. Proč se vůbec tak bojí těch bolestí umírání? Přece to nemůže být tak zlé, ne? Nu asi ano, doktoři by jí nelhali, neměli přece důvod. Ale jiná věc je bolest a jiná věc je umřít. Člověk snadněji vydrží bolest, když ví, že to přežije. Ovšem když ona ví, že zemře, jak může vůbec s tou bolestí úspěšně bojovat? A také proč? Není divu, že se jí to zdá zbytečné - ať ji nechají umřít hned a bolesti si nechají pro sebe. "Vidíš," říkal si, "proč vlastně nezvolí sebevraždu? Ale asi o tom přemýšlela, ale je příliš náboženská a sebevražda je smrtelný hřích, to věděl i Will. Ona asi věří, že ten její Paul je v nebi a že by se tam pak nedostala. 

Zasmál se tomu - sám nebyl   vůbec nábožensky založený. Navíc nemohl Bohu odpustit, že ho nechal, aby se narodil nevlastní a tím ho připravil o vše - a to ještě hned na začátku, jak se narodil. A žádné modlitby na tom nemohou nic změnit. Probíral si svůj život od samého počátku a musel uznat, že si také ale hodně pokazil on sám. Koneckonců on sám byl jedno veliké zklamání a už přece dokonce pomýšlel i na sebevraždu. Pravděpodobně by to ale asi stejně neudělal a Miriam ho tedy vůbec nezachránila. Další věc, za kterou jí nemusí být vděčný, ušklíbl se. A pak ho napadlo, že ho ona jen tak zkouší.

Ale proč? Asi ne, na to byla příliš vážná, tak daleko by nezašla. Ale počkej, řekl si, proč ona vlastně potřebuje jeho oběť? Třeba jenom chce, aby hned odešel, možná, že se bojí, že by jí mohl zabít pro peníze a tak ho chce vystrašit! A jak by vlastně měl do toho podsvětí jít? To ona ho nejprve musí zabít? Rozhodl se, že se jí na to zeptá.

Nesmysl, řekl si hned nato. Celý ten její nápad je jen velký nesmysl! Je to jen bláznivá představa staré ženy. Bojí se prostě těch bolestí a neví, jak se tomu vyhnout. Možná, že si opravdu myslí, že si takhle nějak tu bolest "odmyslí". Co má ale Will dělat? Možná, že by ji učinil šťastnou, kdyby jen řekl ano; stejně je to, co ona chce, zhola nemožné. Ovšem ona by ho mohla zabít, když tomu bude věřit. Na druhé straně, zabít by ho mohla, i když řekne "ne! Ano, nesmím věřit těm jejím řečem o dobrovolnosti - řekl si.

Ano, ona je blázen, tak je to. To je jediné vysvětlení. Musí jí pochopitelně říci "ano", aby rozptýlil její obavy a pak v noci utéct, co nejrychleji a nejdál, jak jen může. Šťasten, že to tak chytře rozřešil, sestupoval dolů po schodech, aby si dopřál poslední večeři.

Miriam nebyla vůbec překvapená, když souhlasil. Jen se ujistila, že je jeho rozhodnutí naprosto dobrovolné. A řekla mu, že je hodný chlapec, což prý věděla už od začátku, hned jak ho poprvé uviděla. "Ale jste si opravdu jistý? " opakovala. Přitakal, snad až moc ochotně. A pak se oba vraceli každý do svého pokoje, oba šťastni, ale každý z jiného důvodu.



Will za nějakou dobu usnul a najednou se ocitl jakoby v jiném světě. Nejprve nevěděl, kde se nachází. Náhle došel k nějakým dveřím, na které zaklepal. Něčí hlas za dveřmi se ho tázal: "Vy jste ten posel? "
"Ano," řekl Will a dveře se trochu pootevřely. Prostrčil otvorem papír, co držel v ruce a čekal, co bude. Muž v obleku popravčího ho uchopil za košili a spolu s popravčími pacholky ho vtáhl dovnitř a pak někam dolů, do sklepení. Tam ho přikovali k nějakému žebříku a začali ho mučit. Napínali ho jako na skřipci, pálili mu železem chodidla i boky, nalévali do něj horkou vodu a šlehali ho bičem, až krev stříkala na podlahu. Rány pak polévali horkým olejem.

Několikrát ztratil vědomí, ale vždy ho něčím vzkřísili a pokračovali v mučení. Jak dlouho to trvalo, nevěděl; vypadalo to jako věčnost. Vzpomněl si, že tak nějak jim v katechizmu líčili peklo. Vůbec nerozuměl, k čemu se vlastně měl přiznat - na nic se ho neptali ani nic nechtěli vědět. Začal prosit, ať ho raději zabijí, ať už ho déle nemučí. Konečně přestali. Popravčí vytáhl z kabátu lahvičku s nějakým lektvarem a nalil mu ji do hrdla. Za několik minut osahal Willovi tep, pozvedl mu víčko u oka a prohlásil: "Je mrtev. Naklonil se Willovi k uchu a zašeptal: "Řekni Miriam, že ji očekávám."

V tom okamžiku se probudil, posadil se na posteli a snažil se vzpamatovat z toho strašidelného snu. Byl unaven, nesmírně unaven - a ten sen byl tak skutečný, tak živý! Podíval se na své tělo, ale tam nebyly žádné stopy po mučení. Vydechl s úlevou. Pak si vzpomněl na slib, který dal Miriam i na to, že se rozhodl v noci utéct. Jenže teď už bylo ráno a tak si rychle sbalil ranec svých věcí - nebylo jich mnoho - a šel dolů na snídani, rozhodnut, že pak hned uteče. Vešel do prázdné jídelny, pak do kuchyně, ale ani tam nikdo nebyl. Rozhodl se, že se podívá, co je s Miriam, tolik jí byl alespoň dlužen, než odejde. Jak tak stoupal po schodech, nemohl si nepomyslet, jaký že je vlastně zbabělec.

Dveře do jejího pokoje byly lehce otevřené. Zavolal ji jménem, ale nikdo se neozval. Vkročil dovnitř a spatřil ji. Ležela na posteli, ruce sepjaté jako k modlitbě. Oči měla zavřené a nehýbala se. Přistoupil blíže a zkusil jí puls. Byla mrtva, ale její tvář měla mírumilovný úsměv - vypadalo to, jako kdyby zrovna usnula. Na nočním stolku byl dopis, adresovaný Willovi.. Otevřel ho a četl:

"Milý Willy,
děkuji ti, že jsi vzal ty moje bolesti na sebe, bylo to do tebe opravdu odvážné. Odcházím z tohoto světa, abych se potkala s mým Paulem. Učinil jsi mě šťastnou a jestli ti to může být nějakou náhradou za ty bolesti, co jsi pro mě vytrpěl, odkazuji ti za to tuto farmu. Jsi hodný chlapec a tak ti přeji, abys žil dlouho a byl hodně šťastný,

Miriam."