Autor : ©J.B.Hurych
Název : ÚNOS.

ÚNOS.
(Science fiction z knihy ZRCADLENÍ, která je ke stažení zdarma jako zip nebo PDF)

Podíval jsem se kolem sebe: ulice byla prázdná, jen nějaké auto parkovalo na rohu. Vešel jsem do budovy otáčecími dveřmi. Za pultem seděla recepční, blondýna, patrně také policistka, soudě podle její uniformy. Přikročil jsem blíž, nejblíže, jak jsem mohl a řekl jsem něco o pěkném dni. Neodpověděla, naopak se na mě podívala, jako kdyby měla důležitější věci na starosti a s pečlivou výslovností řekla: "Násilí nebo krádež?"

"Pardon?" otázal jsem se nechápavě.
"Řekla jsem: Násilí nebo krádež?" opakovala nevrle.
"Nevěděl jsem, že si mohu vybrat," snažil jsem se žertovat, ale upřela na mě své hluboké modré oči - znáte to: tak hluboké, že nevidíte na dno, protože tam většinou ani není - a vysvětlovala mi, jako kdybych byl idiot: "Jdete hlásit násilí nebo krádež?"
"Obojí," řekl jsem, ale její zamračený pohled mě zarazil a tak jsem rychle dodal: "Totiž kidnapping, víte, únos."

"A kdo byl unesen, smím-li se zeptat?" řekla ironicky.
"Nu já, kdo jiný? Byl jsem unesen a teď to nahlašuji."
"Ale jak je vidět, zase vás pustili," namítla s úsměvem. Asi jí ušlo, že bych také mohl sám utéct.
"Máte pravdu, ale kdybyste věděla, co všechno se mnou dělali!" snažil jsem se jí přesvědčit, ale nebylo třeba: už tam něco čmárala na kus papíru, podala mi ho a řekla: "Druhé poschodí, třetí dveře doleva! "

Když jsem zaklepal na dveře, někdo uvnitř něco zamumlal, což jsem nemohl rozluštit - ale pochopil jsem to jako vyzvání, abych vstoupil a to jsem také učinil. Tlustý, nepříjemný chlapík seděla za stolem. Jinak na něm bula zajímavá jen jedna věc: o co méně vlasů měl na vrcholku hlavy, o to víc mu jich rostlo na bradě, ovšem v podobě vousů. Ani hlavu nezvedl, jen se věnoval své činnosti: čistil si totiž nehty na rukou a bylo vidět, jak je to pro něj nesmírně důležité.

"Vy jste?" prohodil.
"Ano," přitakal jsem, "jsem. Jak říkal už Descartes: Myslím, tudíž jsem" Nelíbilo se mi totiž jeho chování a měl jsem pocit, že se věci nebudou vyvíjet tak, jak jsem si to naplánoval.
"Netahejte mi sem nějakého Dekárta - jmenujete se Wilson nebo ne?" pokračoval nerušeně.
"Ano, jsem Ken Wilson a přišel jsem sem - "
"- oznámit kidnapping," dokončil za mne. "Vím, už mi telefonovali. Muselo to ale být vzrůšo, co? Ještě že vás pustili, pane, to se nestává často. Většinou chtějí výkupné, dostanou je, ale nám pak už nezbývá než zavolat ohledávače mrtvol, abychom si upřesnili, co jsem za to dostali
výměnou. Výjimky tu ovšem jsou, jako třeba když synáček finguje vlastní únos, aby z otce vypumpoval nějaký prachy, které pak prochlastá se svou konkubínou." Podíval se na mě pozorně a zachechtal se: "Ale ti vaši únosci byli asi nějací pitomci, když vás nechali jít a ještě bez výkupného." Opět obrátil svou pozornost ke svým černým nehtům - mělo to asi znamenat, abych ho dál neotravoval. Připomínal mi Piláta Pontského z bible, ale ten si ty špinavé ruce alespoň umyl.

"Vy to nebudete vyšetřovat?" zeptal jsem se naivně.
"Člověče, buďte rád, že vás pustili a nekomplikujte život sobě i mně!"
"Ale dopustili se trestného činu, musím to přece ohlásit!" ohradil jsem se.
"A bohužel ani nevíte, kdo to byli, že?" řekl ironicky.
"Ö ne, já vím dobře, kdo to byli," nasadil jsem na něj malou past.
Zpozorněl, otráveně vytáhl ze stolu nějaký formulář, jednu okousanou propisovačku a řekl unaveně: " Tak mi řekněte jejich jména!"
"Ale já neznám jejich jména," řekl jsem s dobře hraným zdráháním. Asi to přece jen půjde, pomyslil jsem si.
"Co tím chcete říci, že neznáte jejich jména? Řekl jste přece, že víte, kdo jsou!"
"Ovšem, že je znám, já jen neznám jejich jména," trval jsem na svém.
Začal být celou tou záhadou vyhozený z rovnováhy: "Člověče, jste blázen, nebo co? Tak znáte je, nebo ne?" Jak si otáčel tužkou v prstech, ve tom rozrušení mu vypadla na stůl, rolovala se na okraj a skončila na podlaze. S velkou námahou se ohnul, ale nemohl na ni ze židle dosáhnout. Musel vstát, udělat několik kroků a znovu se ohnout. Musel jsem zadržovat smích. Pak se narovnal a jeho tvář byl rudá jako polní máky. Ztěžka dýchal a chvíli se musel uklidňovat, až mu přestane bušit srdce.

A tu jsem pochopil, jak to bude snadné. Konečně se uklidnil. Aby si zachoval reputaci, řekl s viditelným sebeovládáním: " Tak - teda- začneme - od začátku. Někdo vás unesl -"
"Ne někdo," přerušil jsem ho, "ONI mě unesli!"
Rychle svou rovnováhu zase ztratil: "Pro Boha milosrdného, kdo jsou ti ONI?"
"Nu kdo," řekl jsem, jako kdybych mluvil k blbovi, "přece Ufoni, kdo jinej?" Řekl jsem to tak ležérně, jako kdyby se to stávalo každý den, a čekal jsem na jeho rozčilení. Ale místo toho se zarazil a pak se zasmál: "Jo, UFÓNI! Nyní tomu rozumím. To tady ještě nebylo - teda dneska ještě ne, jinak to tu máme jako housky na krámě. Ale to mi musíte povědět," předstíral zájem a bylo jasné, že si ze mě tropí legraci. "Kdy se to stalo a jak to vůbec dokázali?"

"Přepadli mě v mém bytě, patrně když jsem spal, protože když jsem se probudil, to už jsem byl v jejich vesmírné lodi a -"
Přerušil mě: "Kdy to bylo?"
"Před pěti dny."
"A jak to víte, že to bylo před pěti dny?" Viděl, že nechápu, proč bych to neměl vědět a tak mi pracně vysvětloval: "Víte, lidé to sem chodí hlásit, ale často si myslí, že tam strávili kratší dobu než to bylo ve skutečnosti. Jejich čas totiž běží jinak než náš, oni cestují velkou rychlostí." Zarazil se - snažil se asi do toho nějak zaplést Einsteina, ale pak toho raději nechal. "Hádám, že vás také vzali na svou planetu, že?" napovídal.

"Neřekl jsem, že mě někam vzali, jen do své lodi," opravil jsem ho. "A že to bylo pět dní, to vím docela přesně. Koupil jsem si dnes na rohu noviny."
"OK, OK," zabručel, nespokojen, že mě tak lehce nechytl, "a pak co?"
"Vy si to nepíšete?" zeptal jsem se zdánlivě nevinně.
To ho popíchlo: "Jak vidíte, mám tužku připravenou - zapíšu to později. Zatím si to zaznamenávám tadyhle," a ukázal na svou plešatou hlavu. "Ale pokračujte."

"Jak jsem řekl, probudil jsem se v kosmické lodi -"
Opět mě přerušil: "A jak víte, že to byla kosmická loď, aha? Jeden chlapík to taky tvrdil a pak se ukázalo, že to byl jen parník!" Začal se chechtat svému ubohému vtipu a trvalo mu to dost dlouho, než se uklidnil.
Předstíral jsem, že mě jeho ironie rozčílila. "Tak poslouchejte, chcete to slyšet nebo ne? Nejen že si nic nepíšete, ale ještě děláte pitomé vtipy!"
Přestal se usmívat a omluvil se mi, ale jen tak, aby bylo vidět, že musí, ne že to tak opravdu myslí. "Už vás nebudu přerušovat," dodal a začal si krájet jablko, tím samým nožem, co si předtím čistil nehty.

Nasadil jsem unavený pohled a svěřoval jsem se. "Víte, oni se mnou něco udělali, když jsem spal. Nevím, co to bylo, ale zjistil jsem, že se nemohu na nic soustředit. Také nemohu nic sníst, vše vyvrátím a trpím nespavostí."
Kýval, jako by souhlasil, ale zatím se mě zase jen snažil chytit: "A to vše jste zjistil cestou sem?"
To mě zarazilo, ale brzo jsem se vzpamatoval. "Ale ne, oni mě propustili už před dvěma dny," řekl jsem první věc, co mě napadla. Tohle všecko už mám ty dva dny."
"A byl jste u doktora?"
Věděl jsem, jak to mínil, ale dělal jsem, že to beru vážně "Ne, ale mám rezervaci na zítra, tak ho navštívím."
"To rozhodně udělejte," řekl a zase se zasmál. "Hlavně když to bude dobrý psychiatr."

Viděl jsem, že přišel můj okamžik. Přiskočil jsem k jeho stolu a začal do něj mlátit pěstí. Tužka mu opět spadla, ale tentokrát se ji ani nesnažil zvedat. Byl opravdu v šoku a hleděl na mě téměř bojácným pohledem. A já jsem bušil a bušil křičel jsem: "Teď to vidím! Vy se to tu snažíte utajit před veřejností; proč, to ještě nevím. Ale dlouho to utajovat nebudete, to vám přísahám!"? Otevřel jsem dveře, aby mě mohli slyšet i v jiných kancelářích.

Tlusťoch něco mumlal, pak už také křičel a snažil se mě uklidňovat, ale mě už nebylo možno zastavit. Ve své bezmoci se zhroutil do židle, jako kdyby čekal, že ho snad i udeřím. Rozhodně nevypadal, že by mě chtěl uklidňovat silou - viděl jsem, že si budu muset získat větší pozornost. Uchopil jsem židli, na které jsem předtím seděl a vyhodil ji oknem. Dopadla venku někde na chodník. Odešel jsem z místnosti, ale ještě jsem prásknul dveřmi, až se sklo vysypalo na podlahu.

V přízemí jsem uviděl recepční, jak něco křičí na policajta, který stál u dveří. Okamžitě se na mě vrhl, ale já jsem ho bez velké námahy odhodil z cesty a vyběhl jsem otáčivými dveřmi. Venku jsem se opět rozběhl, ale nikdo mě nesledoval. Nahrál jsem to teda tak, že jsem jako zakopl a upadl na chodník. A opravdu, jakmile jsem se začal zvedat, zastavilo u mě auto. Dveře se otevřely, někdo mě uchopil a vtáhl dovnitř.

Vše tedy pracovalo, jak jsem předpokládal. Byli to novináři, ti samí, co tam na rohu v autě čekali na nějakou senzaci. V mém případě udělali velmi dobrý lov: řekl jsem jim vše, jak se to stalo a ještě trochu víc. Nahráli si to na magneťák - dobře, že neměli kameru - a byli velmi spokojeni. "Výborně, pane Wilson," řekl ten starší, "buďte si jist, že to bude ve večerních zprávách." Pak se mě zeptal, kde mě mají vysadit a tak jsem jim dal adresu mého zaměstnavatele.

Vstoupil jsem do budovy, mávnul legitimací a vyběhl do třetího poschodí, kde byla moje kancelář. "Jak se máš, Kenny?" otázala se mě dívka, která prošla kolem. Odpověděl jsem jí, ale pokračovala v chůzi, aniž by se zastavila. Mně to nevadilo - měl jsem jiné věci na starosti a to nejhorší na mne pořád ještě čekalo. Jakmile jsem vstoupil do mé kanceláře, zazvonil telefon. Ben, napadlo mě. Recepční patrně hned zvolala mému šéfovi; asi to měla nařízeno, ale možná, že se mu jen chtěla zalichotit. A skutečně, byl to Ben a velice naštvaně mě pozval do své kanceláře. Po pravdě řečeno, byl to spíše rozkaz, než pozvání, ale přesto jsem čekal několik minut, abych ho ještě víc rozčílil. Pak jsem se teprve zvedl a šel k němu.

"Kene," řekl, tahaje si nervózně za kravatu. "Kene," opakoval, jakoby se zamiloval do mého jména. 
"Ano?" snažil jsem se ho nastartovat..
"Víš, o čem chci mluvit, ne?" řekl celkem zbytečně.
"Myslíš o golfu? Prosím tě, teď radši ne, nemám na to čas, ty nevíš, kdy přestat. Ostatně je na čase, aby sis našel jiného partnera, co tě nechá pořád vyhrávat," řekl jsem se vzpurnou tváří. "
Dostal jsem ho přesně tam, kde jsem chtěl. "Žádnej golf!" zařval. "Pět dní jsi už nebyl v práci a ani jsi se nenamáhal zavolat a omluvit se! Kdo si myslíš, že jseš? Starej - teda Mac Allister, " opravil se, "mě okopává každý den a to všecko kvůli tobě! Co jsem mu měl říct, když se po tobě ptal? Řekl jsem, že nevím. Volali k tobě domů, ale nikdo tam neodpovídal. Kde si vlastně byl?"

Hádal jsem dobře - zajímal se o mou výzkumnou zprávu. Kdyby jen věděl, kde ten teď je! To by teprve řádil! Zkoušel jsem ho: "Proč se ptáš? Chceš vědět o mém soukromém životě nebo o té mé zprávě?"
"Obojí, ale nejdřív mi řekni, kde jsi celou dobu byl?" Bylo vidět, jak se snaží uklidnit se.
"Nevím, jak ti to říct. Jsem si jist, že mi to nebudeš věřit," řekl jsem tajemně.
"Zkus to," mrkl na mě, " jsem taky člověk, já to pochopím." Snažil se být slušný; dobře věděl, že bez té mé zprávy se může jít klouzat.
"OK, ale varoval jsem tě. Byl jsem totiž unesen Ufony.", řekl jsme vážně.

"No dobře, dobře," pokýval hlavou a najednou mu to došlo: "Cože - cos to řekl?"
"Byl jsem unesen Ufony," opakoval jsem pomalu a potěšeně jsem pozoroval, jak ho to nabuzuje. "A strávil jsem tam - kolik jsi říkal? - ano, pět dní, na té jejich jejich kosmické lodi."
Pořád ještě nebyl dost naštvaný: "Děláš si ze mně pitomou srandu nebo co? Protože mě totiž vůbec nezajímá, co jsi dělal - pokud jsi nepracoval na té zprávě. Tak kde je ten report, sakra?"
"Nemám ho, Benny, on neexistuje, " usmíval jsem se medově. "Ale nech si to vyprávět: jak jsem byl na té jejich kosmické lodi, viděl jsem věci, to bys nevěřil. No a ta zpráva: když bych začal hned zítra, myslím, že tak za měsíc, dva -" Opravdu jsem se bavil jeho reakcí - dala se odhadnout přesněji než včerejší počasí.
Začal řvát jako postřelené zvíře: "Přestaň vtipkovat, ty jeden klaune! Kde je ten zatracenej report?"
"Když na to pomyslím," uvažoval jsem nahlas, "dva měsíce asi nebudou dost. Jsem poněkud unaven, víš, oni mi asi udělali nějakou operaci nebo co a něco mi sebrali - "

Přerušil mě: "Jo, asi ten tvůj zatracenej mozek!" Zasmál se hystericky. Defakto se napůl smál a napůl brečel, protože mu pomalu docházelo, že report opravu nedostane a i to, co ho pak čeká. "Kdo si myslíš, že jseš? Firma už utratila na tomhle projektu milióny a ty si myslíš, že ti tenhle průser projde? Ta zpráva tu měla být už minulé pondělí! Prezident a akcionáři už na ni netrpělivě čekají a já tam mám přijít s prázdnýma rukama? Co jim mám všem říci? " Začal mě napodobovat: "Že náš super-vědec Kenny Wilson je "poněkud unaven", možná moc sexu nebo chlastu, co já vím, ale když si počkáte pouhé dva měsíce -"
Přerušil jsem ho : "Tři, radši řekni tři, ty dva by bylo málo."
"Můj bože!" zaúpěl. "Řekni, že si děláš legraci! Nebo že to je jen špatný sen! Chlape zatracená, copak nevíš, že nás za to vyhodí oba?" Zarazil se, že snad řekl mnoho, a pak ho napadlo něco jiného: "Já vím, ty chceš dostat přidáno, že jo? Dobře, dobře, slibuju ti, že se přimluvím, jen mi honem ukaž ten zatracenej report!" Začal se dokonce doprošovat: "Já vím, ty jsi na něm těch pět dní dělal, co? Abys to měl v čas hotové, aby to bylo přesné, však já tě znám! A proto si tě také vážím, Kenny, ty jsi můj nejlepší podřízený, vlastně co to říkám, nejlepší spolupracovník! Možná, že jsem to vždy neocenil, ale to víš, člověk je pořád v jednom kole!"

Snažil jsem se zastavit to jeho sypání si popele na hlavu: "Nic mi neslibuj, už jsi se "přimlouval" řadu let! Jen prostě řekni Mac Allisterovi, že žádný report není a nebude a už vůbec mě nezajímá, jak rychle to chtějí!" To bylo jako rána palicí do hlavy, ale ještě jsem přidal: "A abys věděl, s těmi Ufony jsem si to nevymyslel!"

Moje impertinence ho šokovala natolik, že začal koktat: "Ttt-yy jj-e-dd-en ss-pprosťáku, tt-o mi dd-ra-zze zz-a-pp-la-tíš!" Konečně se dostal do synchronizmu a dodal: "To byl vojenskej kontrakt a z armády si nemůžeš dělat nočník, ty blbe!" Doprskal a zkusil to jinak: "Ale já vím, co to je: ty chceš můj job, ty dobytku! Že jo? Ale mě nepřechytračíš, mě ne! Hned zajdu ke starému Macovi a uvidíš! Počkej tady!" zařval a vypadl ze dveří.

Mac Allisterova kancelář byla hned vedle, takže stačilo dát ucho na zeď a slyšel jsem všechno jako v paneláku. Vlastně ještě lépe: Ben tam řval jako pominutý, až ho musel sám Mac uklidňovat. "Pane," křičel Benny a jeho hlas nepříjemně pískal, "říkám vám, že se Wilson zbláznil a situace je kritická! Žádný report nemá, jen pořád opakuje, že ho uneslo Ufo. Už teď je náš projekt zpožděný a vsadím se, že ten lotr nenapsal ani větu. Omlouvám se jen, že jsem jeho špatný nervový stav nezpozoroval už dříve. Zdál se mi sice přepracovaný, ale jinak normální. Asi to bylo stresem; těch pět dní mu dodalo, možná i ty nervy, že nemůže tu zprávu dát dohromady, nevím. Ale o pokračování nemůže být ani řeči, vystavovali bychom projekt nebezpečí, že se i to, co zatím máme, nějak prozradí. A utajení je u vojenských kontraktů to nejdůležitější." Hrál si na obětavého, opatrného pracovníka, ačkoliv každý musel vidět, že je jen líná, parazitující veš, která se v úřadě povaluje, zatímco ti nadaní musí za něj dřít.

"Jistě, máte absolutně pravdu," souhlasil Mac, "to by bylo nebezpečné. Nejprve ho ale musíme vyslechnout, poslat k psychiatrovi a případně - "
Ben, který viděl, jak se jeho plán ; - zbavit se mě jednou provždy a najmout někoho jiného - dokonale hroutí, vyhrkl: "Promiňte mi, pane, ale já bych to nedoporučoval. Třeba bychom mu ještě museli platit náhradu, bude-li nás soudit, že se zhroutil jen proto, že jsme ho přetěžovali. Lepší by bylo propustit ho kvůli porušení disciplíny. Vždyť mi nemusíme o jeho mentálním kolapsu nic vědět, ne? Je to ovšem velká tragedie, měl jsem Kena opravdu rád." Div se nerozbrečel, tak dobře mu to šlo snad tomu i věřil.

"Já také," lhal ten druhý pokrytec. "Ano, je to opravdu tragédie, tak nadaný člověk! Ale co můžeme dělat, ne? Vysvětlím to prezidentovi firmy - je to vlastně jediné možné vysvětlení, protože hlavní je, že nemáme report a celá vina je rozhodně Kennyho. Ale kde najdeme za něj náhradu - pokud ještě vůbec dostaneme nějaké peníze na výzkum?"
"Už mám někoho na mysli, " lhal Ben drze a dodal:, "Však on Kenny nebyl zase tak veliké eso."
Starý Mac Allister, který znal po odborné stránce ještě míň než Ben, ale zato měl větší protekci nahoře, spokojeně poslechl, co mu - podle něho zkušený odborník Ben - poradil.  "Tak ho sem přiveďte," řekl mu a já rychle odskočil do zdi.

"Pane Wilson," oslovil mě Mac, "tady Ben mi říká, že jste dosud žádný report nenapsal," a aby eliminoval jiné možnosti, pro jistotu dodal: "Ale on jistě jen žertoval, ne?"
"Ne, ani moc ne," usmál jsem se úslužně, "náhodou řekl jednou opravdu pravdu, žádnou výzkumnou zprávu jsem nevyhotovil - teda abych použil úřední hantýrku, pane. Lidově řečeno jsem prostě nic nesesmolil," dodal jsem a mrkl na něj.
Zasmál se tomu jako dobrému vtipu, nemohl prostě uvěřit, že bych byl tak drzý. "Ale, ale, dost už té legrace," domlouval a pořád si ještě ohříval naději. "OK, dostanete svoje přidání, už jsem o tom s Benem mluvil." S potěšením jsem viděl, že také umí lhát bez uzardění a on pokračoval: "Ale teď buďte rozumný a dejte mi ten report!". On snad pitomec věřil, že jsem dohotovil výzkumnou zprávu a pak jsem se teprve zbláznil.

"Nemohu, žádný report neexistuje," usmál jsem se asi tak, jak jsem si představoval, že se směje idiot.
Mac si to vysvětlil po svém: "Ovšem s přidáním jde ruku v ruce i povýšení, to snad víte, ne?
"A co potom uděláme tady s Benem?" musel jsem si zarýt.
"Půjde zpátky do laboratoře, ne?" nadhodil, snad aby mi udělal radost. Věděl jsem, že to je nesmyl - i on musel vědět, jak se Ben na to nehodí. Jen Ben to nevěděl a vzal to doslova. Začervenal se vztekem, ale nic neřekl..

Byl to dobrý pocit, vidět, jak se Ben připaluje a smrdí, ale čas utíkal a ještě zbývalo mnoho věcí, co jsem musel zařídit. "Věřte mi, že si pro sebe i Bena přeji jen to nejlepší, ale to by opravdu nešlo. Nemohu přece dostat povýšení za něco, co jsem neudělal! Za nic se dává jen těm, co mají protekci, jako třeba vy."
Teď už bylo na Macovi, aby zrudl ve tváři - jistě si uvědomil, že ta zatracená laboratoř je asi to nejlepší, co bude čekat i jeho, a to brzo. "Nevíte, ke komu mluvíte, mladíku," řekl výhružně. "Vtipy si nechte na dobu, až vás vyhodíme. Naposled se vás ptám: máte ten report nebo ne?"
"Hádejte třikrát," řekl jsem už drze. " Poprvé ne, podruhé ne a potřetí co? Také ne! Rád bych vám udělal radost - i když nevím proč - ale nešlo to. Výsledky byly negativní, to bych prostě musel lhát. Vy byste to udělal, protože vám to nemyslí, ale já ne. U správní rady by vám to totiž stejně nadlouho nepomohlo a tak jsem se ani neobtěžoval výsledky překroutit, jak to tu bývá zvykem. Věřte mi, nejlepší bylo nenapsat nic, udělal jsem vám vlastně laskavost."

"Ten člověk se opravdu zbláznil!" vykřikl Mac."Anebo to chcete prodat konkurenci, co?" vyštěkl. Bylo vidět, že myslí stejně křivě jako Ben, jen na vyšší korporační úrovni. "Za to vás můžeme taky nechat zavřít, víte?"

Nevím, čím to je, že zrovna největší kreténi umí jenom vyhrožovat. Mě a zavřít! - pomyslil jsem si se smíchem. Ale čas utíkal. Pohlédl jsem na hodinky. "Jistě", vykřikl jsem,  ale tak si mě slepá bábo chyť!" Vyběhl jsem z kanceláře, prosvištěl recepcí a pádil na parkoviště. Skočil jsem do auta, nastartoval a ujížděl pryč. Ještě jsem také zmáčkl jedno tlačítko - registrační tabulka vzadu na autě se překlopila a ukázalo se jiné číslo. Ale to už jsem byl na autostrádě a tam jsem si už jen hvízdal jednu písničku, co zrovna hráli v rádiu . . .

Byla už tma, když jsem vešel do motelového pokoje. Zavřel jsem dveře a rozsvítil jsem světlo. Zapnul jsem televizi a ano, už to tam měli: "Policie odmítá dát novinářům více informací o známém vědci, který byl prý unesen Ufony!" říkali na jedné stanici, zatímco na jiné oznamovali, že "výzkumný fyzik Wilson zmizel s ukradenými dokumenty - pátrání pokračuje" a na třetí jen suše konstatovali, že "výsledek přepracování: Dr. Wilson tvrdí, že byl unesen Ufony". Potěšila mne všechna ta hlášení; větší zmatek jsem ani udělat nemohl.

Posadil jsem se na židli, zvrátil hlavu dozadu a posuzoval jsem situaci. To hlavní bylo teda za mnou a mohl jsem být se sebou a se svým hereckým výkonem docela spokojen. Podíval jsem se na Wilsona, který, nadrogován, spal pohodlně na gauči. "Ubohý Kene," oslovil jsem ho, věda, že mne nemůže slyšet, "neber to osobně, příteli, ale musel jsem to tak udělat. Když jsme se dozvěděli, že jsi objevil princip, na kterém pracují naše létající talíře - jak vy jim říkáte - museli jsme zakročit, to jistě chápeš. Nakonec to byla tvoje chyba: proč jsi se svěřoval svému příteli? Nikdy nevíš, kdo pro nás pracuje. Co jsem měl s tebou dělat? Vymazal jsem ti paměť, ale nemohli jsme riskovat, že by sis přece jen na něco časem vzpomněl. Ovšem my lidi nezabíjíme, my je likvidujeme jinak, chytřeji. Zítra tě buď zavřou do nějakého sanatoria nebo, když budeš mít štěstí, dostaneš brzo kulku do týlu."

Otevřel jsem skříň a vyndal odtamtud malý kufřík. Vyťukal jsem potřebný kód a drátěná, kulová anténa transmutátoru se mi vysunula kolem dokola. Za nějakou dobu jsem se začal proměňovat a brzo jsem už vůbec nevypadal jako Wilson - ale jako někdo úplně jiný. Pak jsem vypnul zdroj a anténa se automaticky zasunula. Vzal jsem kufřík do jedné ruky, zatím co do druhé jsem popadl tašku s Kenovou výzkumnou zprávou. Byl jsem už skoro ve dveřích, když jsem si vzpomněl a ještě jsem se vrátil. Sebral jsem se stolu klíče od Kennyho auta - budu ho přece potřebovat, abych se dostal na sever. Tam, kde se mám potkat s naší kosmickou lodí . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku