Autor : ©Jan Hurych
Název : DIES IRAE (Dny hněvu) - povídka "Talián".





Toto je ukázka z knihy DIES IRAE (Dny hněvu) - gotického románu z doby poděbradské.
Celá kniha je ke stažení zdarma jako zip nebo PDF




Felčar sedí na polorozbořené hradbě a pozoruje východ slunce. Co jiného také může pozorovat: kolem jsou jen lesy a za zády má strmou skálu a hluboko pod ní teče řeka. Sedí tu proto, že jim jejich hejtman, který si pořád ještě myslí, že je Bartoš zradil, nařídil držet hlídky. Sedí tu tak už od půlnoci a čeká na Tomáše, studenta, aby ho vystřídal. Už se těší na snídani, kterou mu má hoch přinést. Noc je dlouhá a únavná. Bolí ho staré kosti, ale s úsměvem pozoruje východ slunce: růžová barva se šíří po skalách, od vrcholků hor dolů. Až najednou se vyhoupne slunce a je tu nový den . . .

TALIÁN.

Tomáše našli při jednom výpadu, asi před rokem. Byl sirotek a kdysi se ho ujal bakalář, učitel v jejich městě. Měl jich víc,takových vyzáblých spratků a aby je uživil, při různých příležitostech s nimi chodil zpívat po městě, aby trochu peněz vyžebrali a měli alespoň na nějaké jídlo. Nebylo toho moc a žádný z těch sirotků u něj rozhodně neztloustl. Co si nevyžebrali, to museli ukrást. To vše připadalo Tomáši normální - bohatí toho mají dost a proč by teda on měl hladovět? Jenže pak přitáhla do města tlupa vojáků a kluci udělali chybu, že jednomu z nich ukradli měšec. Vojáci je pochytali, školu jim zapálili a bakaláře, který jim v tom bránil, kopím pobodali. Tělo jeho pak na dveře blízké kaple přibili, jako Krista ukřižovaného a dlouho se tomu vtipu smáli. A kluky pak kopanci rozehnali . . .

"Hezké ráno, " říká Tomáš a když šedivec neodpovídá, dodá: "Škoda, že nás Bartoš zradil - kdo by to něj řekl?"
"Jak to víš, že zradil?" ptá se felčar plnými ústy.
"No přece hejtman to říká a ten ví, o čem mluví. Je to člověk zkušený, sloužil ještě za Žižky. Ty jsi také poznal Žižku?"

Já už ne," přizná se felčar. "Já přišel až za Prokopa Holého." A zase mlčí, jako by se mu do řeči nechtělo.
To Tomáše mrzí, protože to byl felčar, který ho tehdy polomrtvého vyléčil a od té doby jsou spolu kamarádi. Přesto mu to nedá a zeptá se: "Ale Žižka byl dobrý člověk, ne?"
" Byl, byl. A vždycky dokázal bratry sjednotit. Mohl být i králem, šli by za ním všichni. Ale on nechtěl, místo toho doporučoval Poláka. Však také polský král poslal do Čech svého synovce, Zikmunda Korybutoviče, který pak s Tábority v jednom šiku stál a bojoval, ale nakonec z kralování sešlo. Za Prokopa Holého se už všichni začali hádat," říká felčar a protože už dojedl, chystá se vrátit k ostatním.

Tomáš chvíli váhá, ale protože by se nechtěl ptát před ostatními, rychle vyhrkne: "Co s námi teď bude, felčare?"
"Jak to, co?" dělá šedivec hloupého, ale Tomáš už to zná, je to jen taková hra.
"No až přijdou vojáci!"
"Zeptej se hejtmana, je to člověk zkušený, jak už jsi řekl," zachechtá se šedivec.
"To nemohu," brání se Tomáš, "řekl by, že se bojím!"
"Ale on je přece jediný, kterému věříš., ne?"
"Ano, protože on říká, že bojujem za víru pravou!" rozčílí se student.

"Jo, jo, tu pravou, svatou víru. Víru v krádeže, násilí a mordy," směje se stařec. "To bývalo hochu, dneska věří každý jen sobě. Války z nás udělaly to, co jsme. A byli to Češi, kteří zase pobili Čechy. A šest stovek jich ve stodole u Lipan zaživa upálili. Ne papeženci, Češi! Bývalí kališníci, dnes jen kulišáci, kteří se spojili s jednuškami. Až nás chytí, smilování nečekej. Při troše štěstí nás jenom pověsí," mrká na studenta, aby naznačil, že si dělá legraci.

"Ale já věřím, že vyhrajeme. Musíme jen sehnat dost lidu obecného, aby se k nám dal a za dobrou věc s námi bojoval."
Felčar se směje: "Říkáš: Věřím, věřím - to sis chlapče popletl, Tomáš z bible byl přece nevěřící, ne věřící. Ostatně tak brzo s námi ještě neskoncují, sem se tak lehce nedostanou a oni dokonce ani neví, kde se skrýváme. Ne, Bartoš nic neprozradil, to už by tu byli."
"Ale co když jsou mezi námi ještě další zrádci jako byl Bartoš?
"Kdo by nás zradil? Ty, já nebo snad Malý Jakub? Ani ten není tak hloupý." Felčar mávne rukou, jako že je zbytečné se o tom bavit a odchází. Proč kluka strašit, ne? Vždyť ani on sám dobře neví, co je čeká . . .

Když dojde k ostatním, uvidí nějaký shluk - muži se sklání nad tělem, ležícím na zemi.
"Co se stalo?" ptá se felčar nejbližšího, ale už také hned přikleká a ohmatává ležícímu tep. Teď teprve vidí, že je to Giovanni, Taliánek z jihu a že už je docela, ale docela mrtvý. Uchopí ho za hlavu, ale když ji pustí, tak sama volně klesne na zem, jako kdyby mrtvý ani snad páteř neměl.

A Daniel, jirchář, už ochotně vysvětluje: "Ale, pohádali se s Malým Jakubem, s tím hromotlukem. Znáš ho, on se vždycky tahle na někoho kouká s hubou otevřenou, ale on tím nic nemyslí. On vůbec nemyslí, " zachechtá se ještě.
"No dobře a co na to Giovanni?" ptá se šedivec.
"No vynadal mu, co tak na něj zírá, bloud pitomý. A Jakub, on že nezírá, že se mu líbí jeho čepice, baret perem zdobený. A tu ten Talián popadne kluka a odstrčí ho a křičí: "Špehuješ, co? Špehoval jsi na Bartoše a teď na mě, co?" No a Malý Jakub se naštval, chytil ho za krk a trochu mu hlavu dokola otočil, no."
Felčar se rozhlédne, ale hejtmana nevidí a tak se ptá:"A co na to hejtman?"
"No coby hejtman? Nic. Řekl, že mu dobře udělal, stejně Giovanni chtěl asi následovat Bártova příkladu, utéct a zradit."

Tak vidíš, říká šedivec mrtvému, už se nepodíváš do Florencie, neuvidíš Ponte Vecchio, ani rodné Toskánsko. "A kam ho pohřbíme?" zeptá se okolostojících. Nikdo neodpoví, ale někdo už mu stahuje škorně, jiný mu zase od pasu odřízne jeho malý mečík, prý pro památku. . .



Tenhle Talián přišel až když už se z božích bojovníků stali obyčejní pobertové a mordýři - nevěděl nic o boji za svatou víru a ani by ho to nezajímalo: ta jeho byla stejně jen ta katolická, ta jediná pravá, i papež to říká. Přišel do Čech z Florencie, kde mu hořela půda pod nohama. Jednou se v tlupě svěřil - to když byl hodně opilý - že vařil jakési lektvary na spaní, které ovšem nikomu sám do vína nedával, on je jen dělal pro jednoho alchymistu, který ty lektvary tajně - a s velikým ziskem - prodával.

Některé ty vodičky podstrkával v kostele pod lavicí mladým manželkám, které se nemohly dočkat, až jejich manželé odejdou z tohoto světa, zatímco jejich peníze tu všechny zůstanou pro ně, zde na zemi. Muži zase kupovali ty vodičky k odstranění někdy rivala obchodního, jindy zase milostného soka v lásce. Obchod šel zpočátku dobře, až jednou . . .

To bylo tak: jistý Paolo Cavalieri se vženil do bohaté patricijské rodiny, pochopitelně ne z lásky, ale protože měl velké dluhy. Signorina Beata byla sice hodně postarší, ale zato uměla své finanční převahy využívat k dokonalému zotročení svého mladého manžela. Hrdému Italovi se to ale zajídalo a po kratším uvažování zakoupil onen elixír, ne života, ale jisté smrti, to aby se zbavil svého otroctví. Jenže na večeři, kdy mělo dojít k plánovanému otrávení byl přítomen i don Augusto, jeho tchán a ten, popadnuv zčista jasna sklenici své dcery, se napil a na místě skonal.

Pochopitelně jed neměl tak rychle účinkovat, staříka vlastně jen zabila mrtvice z přežrání, byl slabý na srdce. Jenže jeden host, přítomný na slavnosti, byl úředník z dóžecího paláce. Uchopil sklenici a zbytek vína dal napít jedné z mnoha koček, které si Beata pěstovala. Na tu byl ovšem slabý jed silný dost a složila se tiše, mrtvá, hned vedle dona Augusta. Zavolali stráž, ta zatkla Paola a kat na něm při mučení vyzradil jméno alchymisty, který mu lektvar prodal. A zatímco oba už připravovali na hranici k upálení jako traviče, Giovanni stačil vzít nohy na ramena a spěchat na sever k Alpám.

Ale i tam se bál, že by ho mohli najít. Přešel tedy přes Rakousy dál na sever, do země, která se jen velice pomalu vzpamatovávala z nedávné vojny. Dělal porůznu na venkově a předstíral, že je němý. Přiživoval se navíc kapsářstvím, to mu šlo nejlépe. Lidé se o něj nijak moc nezajímali, ale přesto radši nikde dlouho nepobyl. Nešlo už o to, že by někdo přišel na to, že tam daleko dole na jihu vyráběl nějaké smrtelné lektvary. Tady se zabíjelo za míň, stačilo být na špatném místě ve správný čas. To se Italovi zdálo barbarské: měl rád jemné, italské způsoby zabíjení, třeba jed, uškrcení či ránu ve tmě, dýkou do zad.

Jednou takhle prohledával kapsy jakémusi mnichovi, který vypadal, jakoby neuměl pět počítat. A zrovna u něj se Giovanni přepočítal: fráter totiž nebyl nikdo jiný než páter Oremus z hejtmanovy bandy. Ten mu zadržel ruku ještě když byla v kapse, otočil se kolem osy a byl by mu ji snad i zlomil, kdyby Giovanni nevykřikl bolestí: "Madonna mia!"

Oremus, který kdysi studoval latinu, hned pochopil, o co jde a zbytek už mu dovyprávěl Talián sám. Kněz mu dost rozuměl a tak ho zavedl k hejtmanovi. Za nějakou dobu se Giovanni naučil pár českých slov a to mu stačilo. Uměl bojovat v jedná ruce s mečem a v druhé s dýkou a protože to tady na severu ještě neznali, mnohokrát v bitce soupeře překvapil, když mu ránu jednou rukou odrazil a druhou rukou jej hned smrtelně bodl.

Když si u lapků polepšil, koupil si krásné šaty a tajně chodil do města na zábavy, a protože byl hezký a galantní, byl u děvčat oblíbený. Stačilo mu jen dělat oči, nakrucovat si knír a pozvat tu či onu holku, aby se s ním šla napít. Přesto si v Čechách nezvykl - chybělo mu teplo slunečné Itálie a jak říkal, dobré toskánské víno.

A teď tu leží s hlavou nepřirozeně na stranu a slabý vítr mu cuchá jeho kudrnaté vlasy, tak jak mu je často cuchala zamilovaná děvčata. Pak ho ale dva z tlupy uchopí, jeden za ruce, druhý za nohy a odnesou ho na kraj skály, kde ho rozhoupají a hodí dolů. Tělo letí jako kámen, ruce se ještě rozhodí, jakoby na pozdrav poslední. Chvíli to trvá, než tělo dopadne, ani šplouchnutí není slyšet - řeka je hluboko pod skalou. A felčar sebere ze země jeho baret, který přitom spadl. Je ze sametu, ozdobený barevným perem. Chvíli se na něj dívá a pak ho hodí za Giovannim do řeky. Je to zbytečné, říká si ale, domů ho stejně proud nedonese. Tahle řeka teče na sever. . .


Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku