Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 6., Matěj).
MATĚJ.
Počasí se ustálilo, je slunečno, babí léto. Jako by se na chvíli vrátilo to pravé léto - je krásně, slunce svítí, ale teplo už nedává. Příroda se jen naposled nadechne, než se naplno rozběhne podzim a po něm zima Je sucho, noci jsou už chladné, jen k ránu se sráží rosa a někdy se objeví i mlha. I vítr jakoby kamsi odešel a lístek se ani nepohne. A když vítr přece jen unaveně zafouká, do vzduchu se zvednou pavoučí vlákna, vlasy prabáby, proto se tomu říká babí léto. Blíží se den svatého Václava, patrona české země.
Oremus využil té příležitosti a vykládá o králi Václavovi, kterého vlastní bratr ubil, stejně jako ti u Lipan. Jak tuto zemi obklíčili nepřátel a husité je pobíjeli jednoho po druhém, i o Žižkovi se zmíní. Chlapi ho ale moc neposlouchají: jeden se šťourá v zubech, jiný se drbe na zádech, Korbel za zdí nestydatě chrápe. Nikdo si netroufá ho probudit - bývalý žoldák má teď u hejtmana velké slovo a i kdyby ne, pěsti má jako kovářská kladiva.
Opravdu poslouchají jen dva. Malý Jakub v údivu valí oči, jako když mu máma vykládala pohádky, a občas zvolá "haleluja!". Zato Tomáš, který byl příliš mladý, aby si z té doby vůbec něco pamatoval, poslouchá s pozorností studenta, který se chce něco naučit.
Felčar sedí a vyhřívá na slunci své staré kosti. Nikdo neví, kolik je mu let, jeho bílý plnovous už začíná řídnout. Tomáš se na něj zadívá a najednou ho napadne, že tenhle člověk sem vlastně nepatří. Je medikus, měl by lidi léčit a ne tady s posledními božími bojovníky přepadat tvrze a olupovat sedláky. Najednou si uvědomí, že přestal naslouchat, co tam Oremus tak vášnivě káže. Ten už ale zatím skončil a chlapi se chystají k večeři. Z poslední výpravy ještě hodně jídla zbylo a tak nikdo příliš nemluví a všichni hltají, co jim Matěj upekl. Matěj, který musel převzít kuchařskou práci po Sovovi. Moc se mu to nedaří, srnec je na jedné straně spálený, to jak Matěj odběhl a zapomněl někomu říci, aby zatím rožněm točil.
Felčar si odnesl svůj plechový talíř stranou a Tomáš, kterému to kázání vrtá hlavou, si přisedl, aby se ho na to všchno, co ho trápí, vyptal.
" Pověz mi, koho myslel Oremus těmi božími bojovníky? Nás přece ne?"
"Ale ano," směje se Felčar, "to jsme my všichni, kdo jsme bojovali proti křižákům, proti cizincům krvavým, proti papežencům, proti žoldákům bídným i proti vlastním lidem, kališníkům jako my. Jak vidíš, Bůh si nevybírá."
"Bojovali, ale už nebojujeme, ne? Už je to hodně let, co bojují jen Češi proti Čechům, ne?"
"Nu ano, ale pořád pod stejnou korouhví, pod kalichem," ušklibuje se stařec.
"Ale proč? Jaký to má smysl?"
"Pro větší slávu Boží. Ty nevíš, že se Pán raduje, když mu pošleme na onen svět zase o něco víc vyznavačů víry nepravé?"
" Teď mluvíš jako ten kněz bradatý, Oremus. Řekni mi ale pravdu - za co vlastně bojujeme?" zlobí se student.
"A to vás kantor v té vaší škole neučil? Nebo jsi nedával pozor?" odvádí stařec hovor stranou. Je mu nepříjemné o těch věcech mluvit a má i trochu strach, aby to někdo nedonesl hejtmanovi. Nebojí se o sebe, ale o chlapce; je mu ho líto, že se do téhle tlupy vůbec kdy dostal. Tomáš ale neodpovídá - kantor byl rád, když je naučil žebrat, aby se uživili a ty chytřejší i obírat měšťany o grošíky a i o měšec, když to bylo v davu.
"Dobře, " říká felčar, "povím ti jednou něco z celé té historie, ale bude to dlouhé vypravování . . ."
Zatím se Korbel vzbudil a teď už sedí stranou s hejtmanem u stolu a dělají plány.
"Mně se to nelíbí," říká velitel, "patrně se na nás už chystají. Na druhé straně jim ale Bartoš asi nic nevyzradil, to už by tady byli."
"Dal jsi ho tedy pověsit zbytečně, bratře." Korbel byl jediný, kdo si dovolil říkat hejtmanovi "bratře". A navíc ještě i pravdu do očí.
Hejtman se zašklebí, neslyší to rád. Odsekne: "Škoda ho nebylo, lepší je mít jistotu než špeha v zádech. Také Sova, když ho chytili, mohl mluvit. Už na zájezdy nepojedeme, budeme posílat jen jednoho člověka na nákup. Bohatství už tu kolem není žádné, jde jen o to, aby se chlapi najedli . Ale proto jsem tě sem nezavolal - potřebuju se poradit."
No vidíš, říká si v duchu Korbel, už dolejzáš! Ale nahlas nedá najevo svůj pocit důležitosti a jen řekne: "Víš, že se na mě můžeš vždycky spolehnout. Neznám toho tolik jako ty - " odmlčel se, čekaje, že ten druhý mu to bude rozmlouvat, ale když se tak nestane, pokračuje: "ale nějakou tu zkušenost z různých válek také mám. "
Velitel ho zjede pohledem a řekne: "Nejde o válku, ale o chytrost. Je ti jistě jasno, že jsme se z útočení dostali do obrany. Král slíbil, že všem lapkům a bandám ozbrojeným konec učiní. A kdo zná Poděbradského, ví, že ten svému slovu dostojí. Vyslal-li na nás oddíl vojska, nepřestane, dokud nás nedostane."
"A tož budeme čekat, až nás všechny pochytají?" směje se Korbel, ale hejtmanovi zle v očích blýskne; tohle je už na něj moc.
"Jinak se budeš smát, až se na jejich oprátce budeš houpat a nohama kopat! Tohle je hovor vážný, jde o nás o všechny."
A hlavně o tebe, říká si Korbel. Nasadí vážnou tvář a omlouvá se: "Toť i já vím, však jsem to vážně nemyslel. Co ale hodláš učiniti?"
" Potřebujeme úmysl, musíme mít správný úmysl. Musíme se dostat z této krajiny, kde by nám bylo brzy horko. Zatím nic nikomu neříkej, bratře, nemám to vše ještě promyšlené a tak ti ani nevyzradím, kam odejdeme."
Hele, najednou jsem u něj bratr, myslí si Korbel, ale nějak ho to oslovení vzalo u srdce, snad vzpomínkou na dobu, kdy to slovo ještě něco znamenalo.
"Spolehni se, bratře. Ale co ode mne vlastně chceš?"
"Potřebujeme někoho poslat na výzvědy. Někoho spolehlivého, o kom víme, že neuteče. A musí to být někdo, koho tam dole lidé nepoznají," rozvažuje hejtman.
"Nejlepší by byl Matěj, byl tam často, ale když si vous oholí, nikdo ho nepozná. A také vím, že neuteče. Je to duše věrná, oddaná. Bojovali jsme spolu už kdysi na hoře Vítkově ,u Prahy, však víš. Ale neměl by jet sám, víš co se stalo kováři. Pojedu s ním, ale budu se držet stranou. Kdyby něco, sám zasáhnu a od nástrah ho uchráním."
"Dobrý nápad," říká velitel "věděl jsem, že se na tebe bratře mohu spolehnout. Ale jak to udělat, aby nebyl i jinak moc nápadný? "
"Ve lsti se vyznám," řekl Korbel. "Matěj býval kdysi truhlář, hodí si teda na ramena vak s nářadím nějakým a bude dělat potulného tovaryše a hledat práci."
"Jsi věru člověk vychytralý, bratře. I Rokycana by měl z tebe radost," chechtá se hejtman a už o tom nemluví.
Matěj byl opravdu věrný kališník. Přidal se k bratřím z opravdové oddanosti k víře svaté, jak ji hlásal Jan z Husince a ano, byl duše věci oddaná. Byl ale také duše prostá, co se mu řeklo, všemu věřil. Stačilo mu, když s Žižkou vítězili a ani nechápal, co se dělo, když Žižka zemřel. Ano, vítězili dál, nějaké rozpory byly, ale to je věc učených, ne pro truhláře. K Lipanům přitáhl od Plzně, kterou tehdy obléhali a následnému upálení ve stodole ušel jen tím, že jej nepřítel do hlavy ťal a v bezvědomí na bojišti ležel. K ránu se pak vzpamatoval a odbelhal se pryč. Jako ti drzí z tlupy, potkal se později s Korbelem, který pro hejtmana verboval a spolu s ním také odtáhli do hor.
Teď se pomalu oba lapkové blížili k městu, kde tušili, že budou vojáci posádkou. Jejich koně se loudali a protože bylo ještě brzo odpoledne, ani jezdci nepospíchali. Počkali na kraji háje jakéhosi, až do večera a pak si hodil Matěj vak na ramena a vydal se do města. Bylo to vlastně jen městečko, tři malá náměstí a kostel, ale radnici už také měli. A páni konšelé si jako obvykle vyšli večer na pivo do hospody.
Ta už také byla skoro plná a tak nikomu nebylo divné, že si k nim přisedl truhlářský tovaryš s brašnou. Když se dozvěděli, že zrovna přišel a že v městě hledá práci, ještě mu poradili kam zajít a šťastnému tovaryšovi i pár piv zakoupili. A ten nejen pil, ale i ušima stříhal, zda něčeho nezaslechne. A bylo toho dost. Dozvděděl se i to, jak páni radní vojáky platit a živit musí, jen pro tu ochranu a že nejen žádného z raubířů nechytli, ale jen slibují a že už prý ví, kde se nalézají. I dělal Matěj udiveného a pak ještě po pár pivech se rozvázala ústa i písařovi, že prý údolím řeky na západ se vydají, kde naposled lapkové vesnici přepadli a tam na ně budou v záloze čekat. Na víc už ani Matěj nečekal a vrávoravým krokem odešel.
Korbel na něj čekal na sjednaném místě a hned vyzvídal, co a jak. Ale chytrák Matěj že on jen hejtmanovi poví, že je to tajemství. Marně na něj Korbel naléhal, trval na svém. I jeli tiše, přebrodili řeku a oklikou kolem lesa nahoru do hor. Nahoře na stezce, která byal tak úzká, že i s koní sesednout museli, se to stalo. Korbel, který šel hned za Matějovým koněm, toho bodl do zadku. Kůň vyhodil a skopl Matěje do rokliny.
Ten se naštěstí zachytil za keř jakýsi, ale vytáhnout se nemohl. Prosil tedy Korbela, který se k němu dolů sešplhal, aby mu pomohl. Ale ten jinak nedal, že prý mu jusí nejprve to ta jemství vypovědět. Co Matějovi zbývalo. Řekl mu vše a ruku natáhl, aby ho ten mohl nahoru vytáhnout. Namísto pomoci mu ale Korbel po druhé ruce jeho ťal, až ten se keře pustil a dolů do řeky se zřítil.
"A máš to," plivl za ním Korbel, "se mnou si nikdo zahrávat nebude! Zvláště ne někdo, s kým jsem na hoře Vítkově bojoval!"