koffl next backAutor : ©Jan Hurych
Název : DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 8., Korbel).


KORBEL.


Prší a prší. Není to jemný jarní deštík ani pořádná letní bouře. Ne, je to podzimní, vydatný, až únavný déšť, chvílemi skoro liják. Prší už třetí den a vlhko zalézá až do kostí. Chlapi se zachumlali do kožešin a rozlezli se po tvrzi, každý sám se svou špatnou náladou.
Korbel s hejtmanem sedí u stolu, jen sami dva, a hovoří. O čem? O přípravách na cestu. Tentokrát ne k nějakému přepadu, ale k přemístění jinam, tady jim brzo půjde o krk. Oknem bez okenice sem táhne a i ten oheň v krbu nějak skomírá; nemají dost suchého dřeva. Ti, co ho kdysi sbírali, už jsou všichni na pravdě boží, i když asi sotva v království nebeském.


"Všechno se proti nám spiklo," říká žoldák, "v tomhle dešti se nikam nemůžeme vypravit." Naštěstí velké přípravy dělat ani nemusí: půjdou totiž jen oni dva - hejtman vysvětlil Korbelovi, že s ostatními nepočítá. "Kněz by nás svým mnišským hábitem jen prozradil," řekl, "a felčar je zase moc starý, ten by nás jen zdržoval. Navíc těm dvěma nevěřím. Student? Ten je ještě moc nezkušený a Malý Jakub by nás cestou každému prozradil, jak je blbý. Ne, musíme se zachránit jen my dva, my, co jsme spolu bok po boku bojovali v dobách dobrých i zlých, bratře."

"Ale ti druzí s námi také bojovali, bratře, " říká Korbel trochu ironicky. "Není správné nechat je tu na pospas."
"Děláme to pro kalich, bratře, pro naši víru. Bůh nám to odpustí."
"Mluvíš jako Oremus, bratře. Dobře víš, že už nejsme nic jiného než lapkové," chechtá se Korbel, podle názoru hejtmana celkem dost drze.
"Jen z nutnosti, bratře, jen z nutnosti. Ale naše slavná doba zase přijde, uvidíš. Prozatím se musíme zachránit, ještě než přijdou královi vojáci. A oni jednou přijdou, to se vsaď."
S tím Korbel souhlasí. A co ostatní - chce říci, ale uvědomuje si, že už je v jich v tlupě navíc jen Johann. A tak se ani neptá. Ano, je třeba jednat rychle, připravovat se na odchod - až přijde zima, nebude už ani kam jít.


Také felčar a Tomáš sedí spolu, v malé špeluňce ve strážní věži. To mokré počasí působí na starocha špatně: mne si oteklé klouby, bolesti má všude. Navíc to přivádí vzpomínky na minulost a tak se najednou rozpovídá . . .

"Doby naší slávy, kdy jsme ještě vyhrávali, ty doby jsou dávno pryč, Tomáši," povzdechne si.
"Ty skončily u Lipan, že?" ptá se hoch, aby ukázal, že pochopil.
"Ale ne, Lipany byl jen začátek konce. Už předtím se Češi hádali s Čechy, nejen kališníci proti papežencům, ale i Husité mezi sebou, zvláště táborští a pražští kněží, ti se prostě nesnášeli. Jak se začali odrodilci oddělovat, už sám Žižka je nabádal ke svornosti a mírnosti, ale marně. To největší nepřátelství propuklo hned po jeho smrti, Orebité se stali Sirotky a spolu s táborskými knězi silně brojili proti Pražanům. Objevovali se kněží i jinde, odpadlíci, víru naši svatou překrucujíce. A tak se všichni pořád spolu vadili a ancikristovi vyznavači v Římě a jednuškové se z toho těšili."

"A co byly ty spanilé jízdy? Tam jsme přece šířili slávu naší země a víru svatou za hranicemi. Tak nám to alespoň vykládal náš bakalář ve škole," namítá Tomáš, aby šedivce povzbudil k další řeči.
"Ale ne," směje se felčar. "Původně to bylo jen proto, abychom zabránili nepříteli sešikovat se za hranicemi a vyrazit odtamtud na nás. Dobyli jsme hodně měst, kde tak mohl učinit a když se to osvědčilo, prostě se v tom pokračovalo. Když už byla naše země hodně vydrancovaná ustavičným bojem, jezdilo se prostě drancovat a loupit ven. Naše vozy pak přivážely lup domů. Říkalo se tomu válečná kořist, jako by zrovna tenhle název to mohl ospravedlnit. Vraceli se domů vždy na zimu, ale málokdy přivezli nějaké zásoby jídla a v naší zemi byl zatím hlad. A tak drancovali zase doma."
"Národ se víc a víc rozděloval," pokračuje šedivec, "a polní roty řádily jako zběsilé. Boje neustávaly a když Husiti hnali před sebou jako záštitu houfy zajatých venkovanů s ženami i dětmi, zprotivili se tím každému. A bylo nebezpečí, že se uchopí vlády v celé zemi. A tak se kališničtí páni a Praha spojili proti nim a přidalo se i mnoho papeženců. Snad tomu pomohlo i to, že basilejský koncil měl jednu podmínku ke schválení kompaktát, totiž aby Češi rozpustili polní roty, které dělaly v cizině velkou škodu. Češi proti tomu nebyli, roty totiž dělaly ještě větší škodu doma. Ovšem bez boje by se nevzdaly a tak došlo k Lipanům. Rejsy - teda ty spanilé jízdy - byly v cizině velmi úspěšné, velel jim totiž sám Prokop Holý a později Čapek ze Sán."

"To byl ten, co pak zradil u Lipan?" zeptá se Tomáš nevěřícně.
"Právě ten, chlapče, právě ten! Zrovna se předtím vrátil z výpravy proti německému řádu rytířů v Polsku. U Lipan velel husitské jízdě, ale uprostřed bitvy s ní odejel z bojiště. Byla-li to zrada, o výsledku bitvy to samo ovšem stejně nerozhodlo. Když totiž Táboři předčasně opustili svoje vozové hradby, byla tím bitva předem ztracená. Navíc měl Čapek jen sedm set jezdců, zatímco panská Jednota skoro dvakrát tolik a lehce by je zahnala na útěk. Panské houfnice pak rozprášily táborskou pěchotu a zbytek zase dobila panská jízda. Mnoho zajatců pak za živa upálili ve stodolách - tolik tehdy lidi nenáviděli vojska, která drancovala vlastní zemi."


"Ale říkal jsi, že tím to teprve začalo, jak tomu mám rozumět?"
"Inu jedna bitva ještě neznamenala úplnou porážku. Sirotci se rozprchli, to ano, ale Tábor byl ještě hodně silný. Co je opravdu porazilo, bylo to, že mnozí přešli na druhou stranu. Čeští páni se už předtím začali otáčet jako korouhvička po větru - kališníci jednali s papeženci, ti zase to hráli na obě strany a tak se někteří otočili dokonce několikrát. Tak například Bořek z Miletínka, který se dal ke kališníkům po smrti Jana Husa, nejprve držel s Orebity, později se spojil s Pražany a byl Žižkou poražen. U Lipan už zase velel veškerému vojsku panské jednoty, ale se později se opět postavil proti Zikmundovi. U Lipan ovšem vůbec nešlo o Zikmunda, bylo prostě třeba nějak ukončit to rozdělení země na dva k smrti nepřátelské tábory a obě strany věděly, že to jde udělat jen dalším prolitím krve. První panská jednota se ovšem vytvořila už rok před smrtí Jana Žižky a jak nabývala sílu, pak už se k ní už připojoval kdo mohl."

Student poslouchá a nechce uším věřit. "Takhle že to všechno bylo?"
"Ano, a to vše uvítali papeženci. Byly rozpory i v samotných rodinách: tak například hejtman Hynce Ptáček z Pirkštejna obléhal hrad Sion, kde kladl odpor jeho strýc, Jan Roháč z Dubé. Hrad dobil a Roháče vydal Zikmundovi. Ten už ale byl králem a tak ho dal s ostatními jeho lidmi v Praze pověsit jako odbojníka proti královskému majestátu. Mezi lidem se říkalo, že to bylo hlavně proto, že Roháč Zikmundovi uloupil vůz s vínem a stádo volů. Později se hejtman Ptáček osvědčil jako vůdce sjednocené kališnické strany. Tehdy bys totiž vůbec nepoznal, kdo byl dobrý a kdo ne. Už se nekradlo, byla to všechno jen "válečná kořist". Město Tábor si zase získal Zikmund tím, že mu udělil titul královského města, dokonce s erbem - se kterého ovšem musel zmizet kalich, a nahradila jej orlice, ale to už bývalým Táboritům vůbec nevadilo."

"Ale i ostatní brzo otočili, " namítá Tomáš, "vždyť i oni Zikmunda přece za krále přijali."
"To ano, ale on na to měl dědičné právo, byl synem císaře Karla. Titul mu upírali proto, že svým glejtem zradil Mistra Jana Husa a hlavně že přivedl do země cizáky, teda křižáky. Nakonec i Zikmund zase rád přijal i kompaktáta - byl už totiž starý a bezmocný, přijal by cokoliv, jen aby byl českým králem. Ovšem dlouho si to kralování stejně neužil, brzo zemřel. Ani Albrecht, jeho zeť, v Čechách dlouho nekraloval. I on umřel záhy na to a jeho syn, Ladislav Pohrobek, byl zase ještě příliš mladý na kralování."
"A tak se stal Poděbradský za něj zemským správcem a později králem?" pochopil Tomáš.
"Nu tak rychle to nebylo. Po smrti Hynce Ptáčka převzal jeho kališnickou stranu jeho spojenec, Jiří z Poděbrad, proti němuž se zase hned vytvořila strakonická strana papežence Oldřicha z Rožmberka. Ten ovšem hlavně pletichařil, vojenských úspěchů neměl a když Poděbradský dobyl Hlubokou a obklíčil Budějovice, raději se podrobil. Tábor i Praha už zatím dávno patřila Poděbradovi. Pak už mu nic v cestě nestálo, měl plnou moc v zemi. A když i Pohrobek v Praze zemřel - říkalo se, že podivnou smrtí, že mu totiž někdo pomohl - Češi si brzo zvolili Poděbradského za krále. Zvolili Čecha, dokonce ani ne z královského rodu, takovou u nich vzbuzoval důvěru.

"A tento král, je to dobrý král?" ptá se Tomáš.
"To nevím, vím jen, že je silný a dodržuje, co slíbil. Doba mezivládí trvala moc dlouho, země je vydrancovaná a každý dnes chce mír. Navíc je kališník, nedivil bych se, kdyby ho jednou papež prohlásil za kacíře. A je nesmlouvavý ve své snaze zavést pořádek v zemi. Vydal majestát proti odbojným zemanům a lapkům a národ ho v nadšení následuje. Vezmi si třeba historii hradu Vizemburku, kde sídlili lapkové, co odtamtud do Slezka vyjížděli na lup a který byl později Slezany dobit a vypálen, jakož i blízká ves zvaná Rtyně. Poděbradský se stla později majitelem panství a hned Rtyni slavnostní glejt pergamenový vystavil a rychtářovi zvláštní právo nastolit pořádek také dal. Ne, hochu, král, který dobyl velkou Prahu, ten lehce zatočí i s námi."

"Ale co teda budeme dělat?" zeptá se hlasem nepříliš pevným Tomáš, hlasem, ve kterém je cítit beznaděj. Felčar se musí v duchu ale usmát - ach to mládí, pořád musí žít nějakou nadějí, jinak je ztraceno. Nahlas ale řekne: "Nech to na hejtmanovi, ten nás už z té šlamastiky nějak dostane. Musíme spoléhat na něj, on už se s Korbelem domluví. Jsou to přece oba staří a zkušení vojáci."


Ti dva se ovšem domlouvají, to ano, jenže Korbel chce vědět přesně, jak to hejtman vymyslel a hlavně kam půjdou. Neumí si totiž představit, kam by mohli jít, vždyť všude teď dosáhne králova ruka.
Hejtman, obočí svraštělé, sedí, ale nepromluví.
Korbel na něj doráží: "Já to potřebuju vědět; kdybychom se museli rozdělit, nevěděl bych, kam jít."
"Tak už ty předem o rozdělení přemýšlíš, Ondřeji? Nevěděl jsem, že mě tak brzo chceš opustit. Říkal jsi přece, že jsi rád, že jsme společníky," ušklíbne se.
"Nechci tě opustit, právě naopak, " zapírá Korbel, ale je na něm vidět, že ho to už také předem napadlo.
"Neboj se, vše se dovíš v pravý čas," utěšuje ho hejtman, ale pořád se ušklibuje. Dobře ví, že kdyby mu řekl, kam půjdou, žoldák by mu hned druhý den utekl a nechal ho tady. A možná na rozloučenou i dýku v srdci nechal.

"V pravý čas? Teď je ten pravý čas! Tak povíš, nebo nepovíš?" rozčiluje se žoldák.
Hejtman se zachechtá: "To bys chtěl vědět, co? Abys mě tu nechal a šel sám napřed?"
To se Korbela dotkne a zařve: "Z čeho mě to podezříváš, ty šelmo?"
"Nu nevím, kdo Matěje do propasti shodil. Viděl jsem ho dole pěkně rozbitého u řeky, ale jeho kůň, jak je vidět, to přežil," posmívá se hejtman dál.

To už Korbel nevydrží, vrhne se na něj s výkřikem: "Ty psoto bídná!" Uchopí ho za hrdlo a začne ho škrtit. A sílu on má, je mladší a jeho ruce si zvykly svírat meč i zastavit splašeného koně. Prsty se zatínají oběti do hrdla, hejtman ztrácí dech, chroptí, lapá po vzduchu. Když už to vypadá, že se udusí, najednou mu cosi šplíchne do oka. Druhé oko je v pořádku a tak vidí, jak za Korbelem stojí Oremus, který hlubokou ranou Korbelovi právě prořízl hrdlo i chřtán. Ten přestane dusit hejtmana, chytne se za krk, ale je to marné, krev tryská z krkavice mezi prsty a stříká na hejtmana.

Chvíli to trvá, než se žoldák svalí na sem a rudá louže na podlaze rychle roste. Ještě nohami zacuká, vypadá to, jako že se ještě znovu zvedne na nohy, ale to už je konec. Kněz se nad ním postaví a ze široka ho pokřižuje. "Dominus tecum," zamumlá latinsky a s odporem si otře nůž mrtvému o nohavici.
Pak se otočí k hejtmanovi a řekne: "Pěkný lump! Zabít tě bratře chtěl. Za to vše, co jsi pro něj a pro nás udělal. Ale já tě nedám, ne, bratře. To bylo Boží vnuknutí - jméno jeho budiž pochváleno - které mě vedlo, abych se podíval, co se tady děje. Nemusíš mi děkovat, bratře, jiný na mém místě by udělal totéž."

Hejtman si ještě chvíli masíruje krk, dech popadá a v duchu si říká - no jo, špehoval jsi celou dobu, aby ses dozvěděl, kam půjdeme. Nahlas ale ještě sevřeným hlasem praví: "Děkuji ti bratře, život jsi mi zachránil a to se nezapomíná. Stejně jsem počítal jenom s tebou, že totiž jen my dva samotni odsud odejdeme. Přines víno, napijeme se na to."

Venku se zatím stmívá. A zatímco kněz odchází, hejtman si s hrůzou prohlíží svůj kožený kabátec. Je celý od krve, která ještě nezasýchá. I rukávce a náprsenka jsou promočené krví, které z nich ještě odkapává. Štítivě vše svlékne a hlavou se mu mihne myšlenka, že ještě nikdy nebyl tolik od krve, ani v té nejhorší bitvě, co spolu s Korbelem byli. Ovšem tehdy ta krev nebyla jeho, napadne ho a jde se převléknout. Cestou se ještě stačí vyhnout louži krve, které se teď roztáhla hodně do široka, ale už se tolik nezvětšuje . . .