Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 5., Sova).
SOVA.
Je čas na další lov. Chlapi se už nemohou dočkat, ostatně zásoby potravin se natolik ztenčily, že je na čase je doplnit. A tak čekají, až jak hejtman rozhodne. Ten si
ale dává na čas. Sedí stranou a radí se s Oremusem. Ten kývá hlavou jako že "ne, ne" a hejtman něco gestikuluje, ale na tu dálku stejně neuslyšíš, o čem se dohadují. Takhle to trvá pár dní, ale pak se konečně oba uklidní a připravují plán. Druhý den vyjedou.
Stezka vede prudce dolů a muži se naklánějí dozadu a zadržují koně, kteří by se chtěli rozběhnout, protože tak jim radí jejich instinkt. To je právě ten svah, kam by se vojáci nahoru na koních nedostali - i lapkové tady musí do kopce s koní slézt, až se budou vracet zpět. Dál pak jedou kamenitým brodem; to jak řeka, která proudí pod skalou, se otočila kolem hory a teď už se rozlila do široka a ztratila spád. Kus jedou vodou, aby zmátli stopy, než narazí na jinou cestu, která vede do blízkého údolí.
Není pochyby, že se dnes projedou - hejtman tentokrát vybral cíl hodně vzdálený, jednak že ty bližší už vyrabovali, jednak aby na sebe zbytečně neupozornili. Lapků je totiž v sousedních horách pořád ještě dost, i když nemají tolik mužů, jako má hejtman.
Jedou přepadnou malou faru v jedné horské vesnici; to byl také důvod, proč Oremus protestoval. Místní kněz jej tam jednou nechal přespat, když Oremus vyjel na výzvědy a bylo pozdě v noci, aby pokračoval v jízdě. I večeři mu dal a pár grošíků na cestu. Co by neudělal pro bratra v Kristu, řekl. Sám neměl moc, ale i o to by se asi rozdělil.
Ano, byl chudý, ale v kostele bylo přesto dost, co by se dalo v Rakousích zpeněžit. Oremus si toho všeho tehdy dobře všiml: zlatý pohár a monstrance, dary místního korouhevního rytíře, který se doufal se tak vykoupit do života věčného. A také velký zlatý kříž na oltáři, který snad kdysi daroval kostelu císař Karel.
Kromě toho lapkové chtěli nabrat ve vesnici potravu - bez placení, jak jinak? - a pár grošíků se tam snad také ještě najde.
Nejprve tedy na faru. Hejtman rozdělí muže na dvě skupiny, to aby nikdo nemohl utéct a varovat lidi ve vesnici. Jedna skupina jde do kostela, který stojí na kopci, hned vedle hřbitova, druhá pak na faru, která je o něco níže. Ohrazení nemá, bude to snadné. Chlapi se snaží otevřít dveře do kostela, ale ty jsou zamčené. S tím se ale počítalo. Malý Jakub, který svou silou, ale ne už zručností, jim má nahradit kováře kulhavce, sekerou dveře rozsekne a nedočkavý žoldák Korbel zbytek dveří vyvrátí a k oltáři hned spěchá. Je tam vše. Kalich sice trochy malý, to jak rytíř šetřil, protože hřešil hodně a pro jistotu obdaroval těch kostelů více. I monstrance je menší a v jejím stojanu zlomky kosti jakéhosi svatého. Korbel otevře malá dvířka a kosti vysype na zem, co také s nimi. Zato velký zlatý kříž na těžkém podstavci jim to vynahradí. Je to solidní, čisté zlato, asi opravdu od císaře.
Žoldák to vše hodí do připraveného pytle a rozhlíží se, co by ještě uzmul. Moc toho není: pár sošek a obrázků, za ty by stejně nic nedostali. Také ostatní hledají, co by pobrali, ale kostel je chudý. Chudá vesnice, chudý kostel. Je to stejně zázrak, že ty zlaté věci vůbec přežily tolik let války. Asi je farář dobře schoval a teď, kdy už se nemusí bát, je zase vystavil.
Malý Jakub si namáčí ruku do svěcené vody a křižuje se. "Co blázníš?" chechtá se mu Sova, kdysi písař. "Když děláš svatokrádež, ani svěcená voda ti nepomůže". Ale přiblblý pasáček nedbá - on ví svoje. Když vstoupíš do kostela, musíš se vždy pokřižovat svěcenou vodou. Tak ho to učila maminka, dej jí pánbůh věčnou slávu. A Jakub byl vždycky hodný syn.
Vida, že s ním nepořídí, Sova si sedne do jedné z lavic a zadívá se na obraz nad oltářem. Spasitel tam táhne na ramenou kříž a římští legionáři se mu vysmívají. Už tehdy tedy byl svět rozdělený na chytré a pak na ty dobráky, rozuměj na ty hloupé. Nic se nezměnilo. jen to svaté město v pozadí, Jeruzalém, vůbec nevypadá jako Praha. Vzpomíná, jak kdysi Jan Želivský, také kněz, vykřikoval, že Praha je město svaté, stejně jako Tábor. A že lid ji jen musí očistit od hříšníků a proroků nepravých. A tak dlouho vyskakoval, až se stal pánem Prahy a všichni ho poslouchali.
No a vidíš, ale chytrý také moc nebyl. I na radnici došel, když ho páni radní přátelsky pozvali a hned u dveří ho zajali. Ještě téhož dne zavolali kata, aby ho - pro jistotu ještě uvnitř v radničním prostoru - mečem sťal. Matička Praha, město královské, město zrádné. Hned se přidali ke kališníkům, hned zase vyjednávali s jednuškami. Nakonec se spojili s panskou jednotou a vojsko Táborů se Sirotky u Lipan pobili. Ano, Češi Čechy, když na to nestačili křižáci.
Ale zase se to povedlo jen lstí: obě strany tam měly vozové hradby i hrubé kusy dělostřelecké, jenže hrad hradu sám nedobije. K vyhrání potřebuješ pěšáka, aby nepřítele pobil, aby tekla krev - bez té žádné vítězství není. To věděl i velitel panských jednotek, Bořek z Miletínka, kdysi jeden z orebitských a Žižkův hejtman - proto nechal své vojsko předstírat útěk. Táboři opustili hradby a vrhli se za nimi. Jenže prchající se obrátili a proti kališníkům teď stála armáda, která se také učila od Žižky a patrně lépe.
Ne, říkal si Sova, Žižka by takovou chybu neudělal. Jenže Táborům a Sirotkům velel Prokop Holý, ten se přece také naučil vše od Žižky. To ano, a byl to hejtman dobrý, jenže Prokop byl navíc kněz a jeho vojsko u Lipan byly hlavně polní roty, které si zvykly na to, že v cizině stále vyhrávaly. Situaci mohla zachránit jízda hejtmana Čapka ze Sán, ale ta, když viděla, jak jejich spolubojovníci opustili vozovou hradbu, tak se sebrala a utekla. Asi měl jediný rozum, protože jízda sama také bitvy nevyhrává a panská jednota měla navíc dvakrát tolik jezdců.
Ano, ty Lipany; kvůli nim jsme tu všichni, hlavně my chlapi z polních rot. Sovův příběh byl celkem prostý. Byl písařem v Kutné hoře a když místní Němci naházeli stovky kališníků do šachet, rozhodl se, že raději uteče. Sloužil pod Čapkem v Polsku, dostali se až k Baltu. Jenže po Lipanech se Čapek podrobil vítězům a později i Zikmundovi. Doma ale nezůstal - šel sloužit polskému králi. Sovovi se do Polska nechtělo, chtěl zůstat dopma a zase ělat písaře. Pak ale v jakési šarvátce přišel o ruku, takže tomu byl také konec. Hledal jinou práci, ale to, že bojoval se Sirotky, mu přitížilo - nikdo ho nechtěl přijmout do práce. A pak jednou potkal hejtmana, který kdysi také pod Čapkem sloužil a ten ho přijal do jejich tlupy. Sova to ocenil: u lapků mohl dělat různé nenáročné práce, například vařit, krmit koně a sbírat dříví na oheň.
To už se ale ostatní rychtovali s kořistí ven a tak přestal dumat a zase se k nim připojil. Dali se k faře, kde zatím druhá skupina, v čele s hejtmanem, vtrhla do jizby, kde stařičký farář seděl u večeře. Popadli ho, vytáhli od stolu a kde prý schovává to zlato. Děda se roztřásl a vykoktal něco, jako že nic nemá. Nevěřili mu a bili ho krutě.
Vtom vešel do dveří Oremus a hned je napomínal, aby s knězem soucit měli.
"Jaký soucit s papežencem? " rozkřikl se Sova. V tom se stalo, že stařec poznal Oremuse a prosil ho o slitování. Toho si všiml hejtman a pochopil, že ti dva se znají. Hlasem silným rozkázal Oremusovi, aby starce zabil, jinak že je vyzradí. Marně se Oremus zdráhal: hejtman mu dýku na krk nasadil a zvolal: "Buď on nebo ty!". A když se ten k ničemu neměl, nařídil Sovovi, ať os sám to udělá. Písař se rozmáchl mečem nad hlavou, zatočil jím jednou, podruhé a při třetím kruhu mu mečem krk rozťal. Krev vystříkla, jak krkavice proťal. Nebožák se chytil za hrdlo, jakoby mohl ten vodopád krve zastavit a jeho oči se dívaly nechápavě na Oremuse, který jen nečinně přihlížel.
Polomrtvý kněz padl na podlahu, ale to už se o něj nikdo nestaral a všichni se z fary pakovali, aby ještě za světla do vesnice dorazili. Tam nahnali obyvatele na náves - byly to většinou ženy a děti, muži kdysi odešli do války a jen hrstka se jich vrátila; mnozí z nich na poli válečném skonali. Teď bylo po válce, ale lidá umírali dál.
Lapkové z nich chtěli násilím dostat, kde potravu schovávají. Ve vesnici už ale opravdu nic nebylo - několikrát ji vojska přešla a vydrancovala. Když muže zmučili, začali mordýři týrat ženy a dokonce i děti. Ale nikdo nic neprozradil - nebylo co. Naštvaný hejtman nařídil vše ze stolů a spíží posbírat, víno kde bylo sebrat a jedinou krávu, která ve vesnici zbyla, porazit a rozporcovat; víc by na koních stejně ani neunesli. Pak ještě nařídil, aby vesnici spálili, ale Oremus tak mu rozmluvil, že oheň mohl královskou hlídku zdaleka přilákat a případně jim i v cestě zpět zabránit.
I nechali to tak a odjížděli pryč. Náhle přiletěla odkudsi šipka a srazila Sovu s koně. Vesničan jakýsi, kuši ještě z vojny doma schovanou vytáhl a za ujíždějícími vystřelil. Felčar se chtěl vrátit, aby Sovu ošetřil, ale hejtman ho okřikl, ať čas neztrácí - že on už se Sova nějak k nim do tvrze i sám dostane.
Všichni se těšili, že se konečně pořádně nají a napijí. Zprotivilo se jim pořád jíst zajíce chycené do oka nebo rybyz řeky a zapíjet to čistou vodu. Pobídli koně do klusu. Jeli, ale celou cestu mlčeli. Až před řekou zpomalili, aby si koně odpočali, než se zase budou šplhat do konce.
Oremus jel tiše, s hlavou svěšenou, neboť musel pořád myslet na to, jak se s ním kdysi ten kněz o večeři rozdělil a i pár grošíků mu dal. Viděl i jeho oči, které se nechápavě dívaly, když mu Sova hrdlo proťal. Asi nemohl pochopit, že se mu takhle může někdo odvděčit a ještě navíc kněz. Oremus to věděl a bylo mu na nic - kdyby to neudělal Sova, musel by to nakonec udělat on. A že by to udělal, to bylo také jisté, protože hejtman myslel svou výhrůžku naprosto vážně.