koffl next backAutor : ©Jan Hurych
Název : DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 3., Bartoš).



BARTOŠ.

Nejen koňské, ale i lidské nohy potřebují obutí a o to se staral u nich švec Bartoš, též zvaný Prťák. To neslyšel rád - byl švec a kdysi opravdu šil nové boty, do tance i do roboty. U lapků už ale dělal jen prťáka, to jest opravoval obnošené škorně, škrpály a jiné, často už hodně rozčvachtané boty všeho druhu. Odešel k bratřím, aby tam dělal svoje řemeslo - však mnozí tam přišli i bosí, obzvláště později, z vypálených vesnic, kde jim vše shořelo. Bratrská vojska také často potřebovalo boty podrazit, prošlapané podrážky přišít, utržené podpatky přilepit a pro jezdce třeba i nové ostruhy nasadit.



Hned se ho ptali, co je zač a uvítali, že zná právě tohle řemeslo. Už tehdy platilo, že jen to místo, kam šlápne noha pěšáka, je opravdu dobyto. Jízda, ta přijede, pobije mečem, ani se nezastaví a obloukem se vrací. Dělostřelectvo, to je zase dobré hlavně na boření zdí, hradních opevnění a rozbíjení palisád. I střelci z kuší střílí jen na dálku, ale pěšák s mečem, sudlicí či okovaným cepem, ten musí práci dokončit. A když je nepřítel napadne, za vozovou hradbu se může schovat, aby vyrazil k protiútoku, když přijde čas. Ale aby v boji zvítězil, potřebuje dobré nohy a hlavně dobré boty.

Také se ho ptali, proč vlastně přišel. Odpověděl po pravdě, že mu dílnu vojáci vyrabovali, boty co měl na policích ukradli a pak vše, co zbylo, zapálili. Neřekl jim, že to udělali právě Táboři a že si myslel, že kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jeden kněz bradatý se ho zeptal, zda také na kalich věří a víru pravou vyznává. I když sám ani nevěděl, která je ta pravá, honem řekl, že ano. Víc se neptali a jeho práce mluvila za něj.

Když se později vojsko kalicha rozdělilo a začali se mezi sebou hádat, odešel Bartoš k polním rotám, k těm, co do ciziny táhly, aby tam slovo boží hlásali a kořist domů přivlekli. Válka je drahá a to musel každý chápat, že ve vyrabované zemi se už mnoho nenašlo, ani peněz, ba už ne ani potravy. S každou válkou přicházejí i její příbuzní: utrpení, bída a hlad. Boží slovo, co přinášeli, moc na lidi za hranicemi neplatilo, už proto ne, že tam jejich řeči nerozuměli, ale pohrůžce, že jim město vypálí, doprovázené zapálenými loučemi, té rozuměli všude velmi dobře.

Tu a tam se jim sice postavili na odpor, ale nebylo tehdy lepšího vojska v Evropě než toho jejich, takže k tomu zapalování stejně došlo. Později se ti v cizině poučili a raději hned nanosili peníze, protože ty se dají znovu získat, ale ztracené životy už ne. A tak Bartoš harcoval s hejtmanem Čapkem ze Sán, který vedl roty na jejich spanilé jízdy, kterým říkali rejsy. Procestoval tak kus Slezska, Rakous i Německa, ale domů si kromě pár jizev nepřivezl vlastně nic. A když pak v bitvě lipanské Čapek se svými jezdci uprchl a nechal bratříky, aby je panská jednota pobila a stovky jich ve stodolách za živa upálila, viděl švec, že je dobrým časům konec.

Nechtěl ovšem skončit jako pošetilý Roháč z Dubé a jeho lidé a tak se jednoho dne sebral a odešel do hor. Když se tam pak jednou potkal s jejich hejtmanem, pod kterým kdysi sloužil, přidal se k jeho loupežníkům. Proč také ne, vždytˇco byly polní roty jiného, dělali to jen víc ve velkém a sám jednooký vladyka býval přece kdysi také lapka, alespoň to o něm říkali. Nevadilo mu ani to, že jim Oremus stále svoji litanii o svaté víře vykládal, ten kněz, který hned vedle malého kříže měl za pasem i meč. Od papeženců se tím moc nelišil.

Válka dělá z lidí divná stvoření a Bartoš nebyl výjimka. Bylo mu jedno, zda bojuje či jen okrádá,hlavně když ho to uživí. Jenže jak klesal počet lidí v tlupě, troufal si hejtman méně a méně na nějaký větší lup. Poslední přepadení hrádku za řekou byl vlastně jejich poslední veliký lup - nebýt plánované zrady, asi by se o to ani nepokusili.

Švec nebyl krutý povahou, to ne, byl jen lhostejný k utrpení druhých. To ho naučila válka. Bylo mu jedno, kolik nevinných zabije: podle něho byli všichni vinni, už proto, že oni něco měli a on ne. To bylo jediné, co ho tlačilo do řad těch, kteří se neživili prací, ale bojem. Nic víc a nic míň. Zda byl takový v tlupě sám, či zda jich takových bylo více, to ho nezajímalo. Hlavně, když dostal správný díl z kořisti - kdyby ho nedostal, byl by ochoten pro to i někoho zabít. To bylo jeho pojetí spravedlnosti, to bylo jeho kredo; taková ta poctivost mezi zloději.

O důvodech, proč s nimi je, to druhým neřekl a ani nemusel, nikdo se ho na to neptal. Na druhé straně ale tušil, že i ty dny mezi loupežníky brzo skončí. Poděbradský, nový král, s nimi zatočí nemilosrdně, stejně jako to kdysi udělal císař Karel. Bylo se jen potřeba rozhodnout, kdy odejít - lupy byly pořád ještě výnosnější než poctivá práce, ale to ostatně byly vždycky. Jen to nebezpečí, s nimi spojené, se zvětšovalo. Říkalo se, že královy oddíly projíždějí krajinu a čistí ji, aby v zemi opět zavládl pořádek a lidé se vrátili k práci a na pole. K tomu potřebovali bezpečí, teda jistotu, že co si prací vydřou, jim také zůstane, že nepřitrhne banda pobudů a nevezme jim zase to poslední, co mají.

Jak se tak rozhodoval, přemýšlel také, co bude dělat, až odejde. Také to pochopitelně nikomu neřekl, šetřil si už delší dobu svůj lup, nejezdil ho do města propít či utratit s ženskými. A jednoho rána byl kout, ve kterém spával, prázdný. I koně si sebral, kopyta mu hadry ovázal a ještě za noci odjel.

Ráno byl poplach a hejtman řádil jako zběsilý. Ačkoliv mu už dříve lidé odcházeli, bylo jich pořád dost na přepadání. Teď se to ale změnilo: po ztrátě kováře byla ztráta Bartoše o to víc citelná. A snad tu hrála roli ještě jiná věc: hejtman byl kdysi Bartošovým velitelem, znali se a tak si nedovedl představit, že by tento odešel, aniž by mu alespoň řekl proč. Už podle toho, že si z lupu, jehož část banda společně schovávala, nic nevzal, se dalo tušit, že ševcovi nešlo o to, jak okrást své kumpány, ale že odešel z jiného důvodu. Hejtman tušil, že Bartoš byl se svým odchodem vlastně docela prozíravý: teď byl ještě čas odejít, než se smyčka stáhne docela. On sám o tom také přemýšlel, ale pořád si říkal, že je dost času. A pak, kam jít? Všude by ho poznali.

Prohlásil ostatním, že je švec zradil, že určitě vyzradí jejich místo a že ho musí za každou cenu dohnat, než k tomu dojde. A tak jezdci vyrazili na hon, tentokrát ale chytali jen jednoho z nich.



Bartoš zamířil tam, kde si myslel, že ho nikdo nezná, do malého městečka pod horami. Jel dlouho, skoro bez odpočinku a tak dal koni volno. Už ho nepobízel ke spěchu a ten se ani nenamáhal. Klap, klap, vesele klapala kopyta po horské cestě a najednou se švec cítil docela dobře. Snad to bylo to vědomí, že je volný, že zahodil svou minulost, že ji vyměnil za svobodu.

Pomalu dojel až do města. Uvázal koně u hospody, kde si poručil jídlo, dobré pivo a poslouchal, jak se vedle u stolu baví pár tovaryšů o všem možném. Už už se málem dal do rozhovoru, když uslyšel, jak jeden chasník povídá o tom, že je na cestě vojenský oddíl, který má konečně zakročit proti těm lapkům zlolajných, té kletbě kraje. Prý se usadili v sousední vesnici a chystají se do hor. Bartoš ani nedojedl, zaplatil a vyskočiv na koně, vyrazil na cestu zpět. Nechtěl, aby narazil na královskou hlídku a v lese se člověk přece jen lépe ztratí, obzvláště, když ho dobře zná.

Nedojel ale daleko. Brzo narazil na skupinu, vedenou pomstychtivým hejtmanem. Viděl, že je zle. Hned jim zalhal, že jel jen na výzvědy a že zjistil, že se královský oddíl usadil blízko v jedné vesnici. A že se hned vrací, aby je varoval.

Bylo to marné - svázali jej a vezli zpět - ne do tvrze, ale na jednu vzdálenou mýtinu, aby nad ním vykonali soud. Jeho vina byla všem jasná, ale Oremus jim přesto začal kázat, že švec chtěl zradit nejen je, ale i jejich poslání, které bylo hájit tu pravou, svatou víru. Pak se každého ptal jednotlivě, zda si Bartoš zaslouží smrt. Všichni řekli ano, naposledy i hejtman. Je pravda, že jim už snad nikomu o tu víru ani nešlo - snad jen tomu posedlému knězi - ale zrada to byla a tak ať visí. Korbel, zkušený žoldák, sám smyčku trefně z provazu zrobil, tak jak se to naučil, když v cizině ve vojsku sloužil. Tam bylo vždy dost příležitosti k trestům a někdo to dělat musel. Korbel to dělal už tam, tak proč ne tady. Dokonce se zdálo, že to dělal rád.

Postavili Bartoše na okraj skály, tam, kde stála osamělá sosna a přes její větev přehodili provaz. Oremus za odsouzeného zablábolil pár latinských vět, to jen aby udělal nějaký dojem na ty ostatní,a by věděli, že je kněz vysvěcený a svého řemesla znalý. Švec neprosil ani nelitoval - ostatně čekalo by ho totéž, kdyby ho chytli královští. Pohlédl dolů ze skály a v dálce uviděl cestu, kterou se do města ubíral, cestu ke svobodě. A najednou opět pocítil ten krásný pocit, jako když ráno utíkal. Takhle vlastně také všemu uteče, řekl si, takhle bude také na svonbodě. A tu ho dva uchopili za ruce, svázané za zády a zhoupli ho se skály.

Dlouho sebou cukal, neboť smrt oběšením není o nic lehčí než smrti jiné, obzvláště když mistr kat hned oběti nezlomí vaz. Pak se cukání uklidnilo, ale jeho tělo se stále ještě kývalo nad propastí. Chlapi tam stáli, dívali se na to kyvadlo smrti, houpající se jako srdce zvonu a najednou se cítili špatně. Ne, že by si něco vyčítali, ale pochopili, že ten mrtvý vlastně i jim samotným neslyšně zvoní hrana . . .