koffl next backAutor : ©Jan Hurych
Název : DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 9, Malý Jakub).



MALÝ JAKUB.


Tomáš se probouzí. Je ticho, déšť ustal. Pohled ven ho přesvědčí, že tomu opravdu tak je. Kapky deště se ještě tetelí na trávě i na větvích, ale vylezlo slunce a jistě dnes bude i tepleji. To je dobře, je na čase. Dnes se totiž dozví, co bude dál. Hejtman jim to slíbil a zatím vše, co slíbil, také dodržel. Promne si oči a pomalu vstává - dnes má totiž vařit snídani on. V tu chvíli přiběhne Johann a ptá se:" Neviděl jsi hejtmana? Nevíme, kde je."
"Jak bych to mohl vědět, teď jsem vstal. A co, jsi snad jeho hlídač?"
"Jenže on zmizel, i s Korbelem. Ten tu také není. A v sednici je jedna velká louže krve. To asi Korbel zabil hejtmana a utekl."
"No co, však se to dozvíme," říká rozespalý Tomáš. "A nezdržuj, jdu dělat snídani."




Ale ti dva se neobjevili ani v době oběda. To už chlapi začali uvažovat, co a jak. Vždyť jen hejtman je dokáže odsud vyvést, co teď? Možná, že jsou oba na živu. Malý Jakub se nabídne, že se po nich podívá a brzo se vrátí se zprávou, že žoldák leží pod skalou, podřezaný a úplně mrtvý.

Než se mohou dohadovat, co se stalo, Johann z věže křičí: "Vojáci, lezou sem nahoru vojáci! A mají královskou korouhev!"
Malý Jakub se žene k bráně, zatarasí ji ohromnou závorou, velkou jako trám. Tomáš mu pomáhá, ale přitom se strachuje: "Jestli si hejtman vyjel na objížďku, nedostane se už do tvrze!"

"Neboj se," utěšuje ho felčar, "ten už je na hony daleko!"
"Co to říkáš, hejtman by nás přece nezradil!" odporuje mu student.
"Vidíš, zapomněl jsem, že ty jsi ten Tomáš věřící," posmívá se šedivec, jakoby věděl svoje.

Johan, který seběhl s věže na hradbu, se zatím ujímá obrany. Je přece vyučený zbrojíř, tovaryš a své zkušenosti získal už také předtím, v polních rotách. Je mu jasné, že jakmile se dostanou vojáci blíže, sami je nezadrží. Také v boji muži proti muži podlehnou - je jich prostě málo. Proto rozdává kuše, kterých je tu dost pro všechny - jsou ostatně už jen čtyři, kněze nepočítaje. Všichni se ženou na svá místa, jen Oremus, ožratý ještě ze včerejška, leží a klidně chrápe.



Vojáci se hrabou pomalu nahoru. Kopec je strmý, i s koní raději sestoupili a tak se potí a nadávají. Mezi nimi, ukován v řetězech, klopýtá jejich vězeň. Velitel vojáků jde důležitě vzadu, zatímco nechal jednoho ozbrojence u koní. Cestu znají, zajatec jim vše řekl, v marné snaze, aby si snad vykoupil život.

Vrchol hory je skalnatý a k tvrzi vede jen úzká stezka, vylámaná ve skále. Vojáci tu musí jítí v zástupu, raději jen po jednom a ještě se přidržují skály - spadnout do propasti se nikomu nechce. Vpředu jdou střelci, ti mají větší šanci obránce na hradbě sestřelit už z dálky. Kuše mají už v ruce, zásobník se šipkami na řemenu přes rameno. A jako všichni, u boku krátký meč.

Pak se řada vojáků zastaví: v ohbí stezky se objeví tvrz, vpředu s pevnými, vysokými vraty. Nikomu se nechce prvnímu na mýtinu a tak se schovávají za stromy a za kameny. Johann to vše vidí, ale povel ke střelbě nedává - zbytečně by jen plýtvali šipkami. Bude dost času, až nepřítel vyleze z úkrytu.

Zbytek vojska už také dorazil celý upocený; ti vzadu skoro narazí na ty před nimi, jak se řada prodce zastaví. Někteří klejí, jiní uplivují s kletbou na rtech; jsou jich snad tři desítky mužů. Velitel usedá za vysoký kámen a sejme si helmici se zpocené hlavy. Zatracená práce - myslí si - tohle mě byl čert dlužen!

Jenže rozkaz je rozkaz a když kat z vězně dostal vše, co bylo třeba, aby to loupežnické hnízdo našli, nezbylo než dát hned rozkaz sedlat koně a harcovat k přepadu. Kdyby mu totiž ta banda stačila zmizet, od královského hejtmana to by to pěkně slíznul. Stejně je to zajímavé - takový starý, ostřílený voják a hned, jak mu kat palečnice na prsty nasadil, šrouby utáhl a zpod nehtů začala téct krev, ten ubožák se začal chvět a kvílel, že poví, že vše vypoví. A vypověděl: nejen kde je to místo, ale i jak se tam dostat. Jen v jednom zalhal: prý jich je tam už jen pět, takže to bude lehké. Na štěstí mu on, velitel zkušený, vůbec nevěřil a vzal s sebou raději vojáků víc. Počet lapků sám odhadl tak nejméně na dvacet, to dá rozum.

V jednom měl ale vězeň pravdu: cesta nahoru nebyla lehká a koně by jim v tom nijak nepomohli. Jak se ti lapkové dostávali po té stezce do tvrze na koních, to vůbec nechápe, vždyť i pěší tam stěží dva vedle sebe projdou. Škoda, že museli vytáhnout tak rychle: nestačili s sebou vzít ani žebříky, ani žádné dobývací stroje či houfnice na rozbití hradeb.
Musí to teda zkusit jinak, nebude přece zbytečně plýtvat vojáky. A není třeba pospíchat, pomalu bude čas k obědu, tak se nejprve v klidu najedí.



Muži na hradbách však na jídlo ani nepomyslí. Johann zatím přemýšlí, kolik těch vojáků asi je. Tu a tam se zablýskne zbroj, ale celé ozbrojence samotného nevidíš. Odhadne to tak na tři kopy, to není mnoho, na tak velkou tvrz. Hradby její jsou sice nahoře pobořeny, ale pořád dost vysoké, aby je bez žebříků vojáci nemohli slézt. A žebříky nikde vidět není.

Vojáci zatím pojedli a velitel hledá dobrovolníka, který by s vězněm na plac, který je před tvrzí, vystoupil a k obráncům promluvil. Sám tam pochopitelně nepůjde, kdo by tu pak velel? Nikdo se nehlásí, a tak dobrovolníka určí sám a hned mu i řekne, co má obráncům říct. Ten se zdráhá, nechce se mu být tak dobrým terčem, ale rozkaz je rozkaz a tak po dlouhé prodlevě přece jen vylézá na světlo a kopanci pobádá svou oběť k pohybu.

Ví, že na něj s hradby míří střelci, ti se ostatně ani nekryjí. Pro jistotu proto také hned volá: " Jsem vyjednávač, nestřílejte, nemám zbraň! Mám pro vás návrh od velitele královské stráže."

Johann pokyne, aby chlapi sklonili kuše a volá: "Co od nás chce ten váš velitel?"
"Chce, abyste se bez boje vzdali a nabízí vám dobré podmínky. Poslechněte si tady našeho zajatce, když mi nevěříte."
Šťouchne do vězně, aby opakoval, co už mu dávno velitel nařídil, slovo za slovem. Ten se pomalu se vzpamatovává z mrákot - byla-li cesta nahoru těžká pro vojáky, co teprve pro něj, s řetězy na rukou i na nohou! Otevře ústa a tiše něco říká. Chce to ještě jedno pořádne kopnutí a zajatci se hned vrátí hlas: "Bratři, vzdejte se! To jsem já, váš hejtman. Velitel královské stráže vám pak život zachová, jako ho zachoval mně. Nemá to cenu se bránit, je vás málo a utéct není kam. Také zásob máte málo a vojáci tu vydrží tak dlouho, jak bude potřeba. Pak ale s vámi zatočí co nepřísněji! Pro Boha milosrdného vás prosím, vzdejte se!" Ta prosba je na místě: hejtman ví, že když se nevzdají, bude i s ním amen . . .

Johann, který nejprve nechtěl věřit svým očím a uším, konečně pochopil, kdo že je zradil. Vykřikne posměšně: "Ty už nemáš komu radit bratře. Jak je vidět, tu už jsi dohejtmanoval. Hanba tobě i tvým potomkům!"
Zní to legračně, ta výhružka: hejtman žádné děti nikdy neměl a teď už asi mít ani nebude, ale muži na hradbách tu ironii nepochopí, snad jen felčar, ale ani ten se nesměje. I on je překvapen, i když to tušil. Ozbrojenec dál něco křičí, ale není mu rozumět. Ostatně ani není třeba. Johann dá povel a chlapi na hradbách po něm začnou střílet. Ten rychle prchá zpět, ani se neohlíží na hejtmana, který je zatím zasažen jednou tou šipkou do břicha a svíjí se na zemi v bolestech.



To uvidí Malý Jakub, vyleze na bránu a seskočí s výšky na zem, aby mu pomohl. Je to dojemné, jak nechápe nic z celé té situace a jen vidí svého milovaného hejtmana a ví, že mu musí pomoci. Uchopí ho za ramena a táhne k bráně. "Otevřete!" volá, ale chlapi se ani nehnou. I kdyby chtěli, nemohou, nepřítel je tuze blízko. O hejtmana už nikdo nestojí a Malý Jakub ať si vyleze nahoru, když měl ten hloupý nápad skákat dolů!

Voják, který se zatím vrátil bez hejtmana, teď stojí před svým velitelem, který mu nařizuje, aby dotáhl vězně zpět - zajatec má pro ně pořád ještě velkou cenu. Sebere se tedy a kryjíc se pavézou, štítem velikým, v pokleku se přiblíží k Malému Jakubovi.

Ten ho v poslední chvíli spatří a chce se na něj vrhnout, ale než se stačí narovnat, voják se rozmáchne a jednou ranou meče mu srazí hlavu, tak pěkně skloněnou, přímo k setnutí. Tu hlavu, kterou kdysi Jakubova matka v klíně kolíbala, i když už byl veliký a věděla, že nikdy rozumu nenabude. Voják se ještě jednou rozmáchne, ale není třeba: první rána, vedená seshora, je tak prudká, že hlava odletí,několikrát na zemi poskočí a ještě se kus kutálí. Její rty se rozevřou a Jakub chce vykřiknout "Maměnko!", ale už to nejde, ani šeptem.

Muži na hradbě jen zírají, zatímco Johann se vzpamatuje a cizímu vojákovi střelou z kuše prostřelí hrdlo. Ten padne a ještě se krátce svíjí, než se konečně udusí vlastní krví. Nikdo z vojáků k němu neběží. Proč také, stačí až po bitvě, stejně jim nikam neuteče.



Také o hejtmana se nikdo nestará, i když tam sténá dál. Velitel ví, že teď by jeho rozkaz, aby ho přitáhli, asi nikdo neuposlechl - rána je zřejmě smrtelná a stejně dlouho žít stejně nebude. Je to mizérie - říká si - první část obléhání teda jasně vyhráli loupežníci. Skoro by se mlátil do hlavy: taková příležitost a on ji promarnil! Teď aby to hnízdo pelešné ještě obléhal a bůhví jak dlouho. A tak raději nařídí vojákům, aby se stáhli pod lesík a postavili stany - co kdyby začalo v noci pršet . . .