Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 1.,Anna).
ANNA.
Noc je tmavá, obloha zatažená. Jen měsíc, kterého ubývá, se občas ukáže mezi roztřepenými mraky. To aby po lese rozhodil stíny, šedomodré, ostře řezané a posvítil na cestu těm, kteří by v ní šli, lucernu nemajíce. Jenže kdo by se teď chtěl plížit nocí, sám se svým strachem, zde, po této horské cestě, kde ani ve dne nejdeš bez obav, aby tě někdo nepřepadl.
A přece: právě teď, poslechneš-li pozorněji, uslyšíš v zdáli jakési dunění. Výr, která se krčí na větvi, zpozorní - osamělý dravec tu čeká na svou kořist. Zvuk se blíží, zní jako dunění bubnů a až za chvíli teprve rozpoznáš, že je to dusot koní. Houfec jezdců, také nočních lovců, se blíží a koně pádí jako zběsilí. Mřížovím stromů rozpoznáš i postavy jednotlivých ozbrojenců. Praporce nemají, královská stráž to tedy není. Ani se nezdá, že by někoho stíhali či odněkud prchali. Kam asi jedou, teď, uprostřed noci?
Měsíc se vyhoupl zpoza mraků a rozpoznáváš i siluety jednotlivých jezdců. Tváře neuvidíš - mají měsíc v zádech a přilbice jim vrhají přes obličej jen temný stín, nevěštící nic dobrého. Jen měsíc se občas zableskne na plechu a ještě osvítí potem se blýskající koňské boky. Netrvá dlouho a kavalkáda zase zmizí v dáli a i to dunění postupně slábne. Ticho se zase pomalu vplíží do lesa. Měsíc se opět schová za mraky - teď už není na nic zvědavý.
Jsou posedlí ti jezdci, ano, posedlí ďáblem a nesou smrt. Jejich oči jen stěží pronikají tmou, naštěstí je cesta široká, to jak ji dal hradní pán vylámat, když mu měl kočár přivézt domů syna i s nevěstou. Podivná smečka se tu žene lesem. V čele velitel, ale jeho jméno nikdo nezná, každý mu říká jen hejtman. Za ním žoldák bývalý, švec co pro pány boty šil, kovář kulhavý, jirchář koželuh, hejsek talijánský, pak písař od Hor Kutných, žebravý student, felčar šedivý a ještě další. A jako poslední, Jakub , přiblblý ovcí pasák, plochou dlaní svého koně poplácává a vpřed pohání.
Celkem třináct jich je - číslo nešťastné - lapků nemilosrdných, krkavců krvavých. Bylo jich více, ale už není - některé vzala cholera, jiní zemřeli na rány, v šarvátkách utržené. Zbytek jich se roizutekl, když je napadl oddíl vojska. Po celém kraji je znají a velí jím hejtman jejich, hrozivý lesů pán, kterého se celý kraj bojí a o němž se legendy vyprávějí. Koni jeho od huby pěna odletuje a nebyl by to první kůň, kterého kdy schvátil.
Cílem jejich je hrádek malý, tam v údolí za řekou., kde všichni teď ještě spí. Je totiž třetí hodina s půlnoci. Pán sám v křesle, ale hosti leží kolem tu na i pod lavicemi, to jak silně něco oslavovali. Čeleď obecná, muži i ženy, unavení chlastem a tancem, kam padli, tam zůstali. I stráže ve strážnici chrápají, ale vsedě, s přílbami na hlavě a s lokty o stůl opřenými - to kdyby je snad někdo překvapit přišel. Jen občas ze stáje zazní rána, to jak kůň udeří ve spánku kopytem do podlahy dřevěné, lehce slámou pokryté.
Jenže hejtman nespoléhá jen na to, že obyvatelé spí - vzbuzená posádka by se ubránila, když bude brána závorou zabedněná. Ano, on spoléhá na zradu. Uvnitř je totiž čeká pomocník, či vlastně pomocnice, která bránu otevře. Je to Anna, milenka jednoho z tlupy, Johanna, kdysi učedníka u zbrojíře, a už tam na ně čeká. Hrdlo se jí stahuje strachem a srdce jí buší, ale co by neudělala pro svého milého! Slíbil jí přece, že s ní do světa uteče; nějaké peníze už z lupu už totiž našetřeno má. A koho jiného by si mohla přát ona, dívka padlá?
Našli ji jednou opuštěnou venku za branou tvrze, promoklou a zakrvácenou, jak se sem dobelhala , když ji předtím z rodného města katův pomocník karabáčem potupně vypráskal. Co na tom, že byla znásilněna městským ponocným? Nikdo jí to nevěřil a její otec, měštěnín, se zneuctěné dcery nijak nezastal - proč také, té nestoudnice, když už byla samodruhá a každý o tom věděl? Co na tom, že ji ponocný přepadl a násilí jí učinil v samotné kapli na hřbitově, co na tom, že pak lhal, řka, že ho sama svedla? Soud byl krátký a sudí ji za její hřích z města vyhnat rozkázal - však byla její vina na ní viditelná, ne? Cestou do hor však potratila a zde na hrádku se o ni postarali, i místo děvečky jí dali. A ona, kdysi dcera měšťanská, byla ráda i za to. Johanna potkala pak jednou ve vesnici na veselici a hned byla jako zakletá - ne už panna, ale ještě ne žena, srdce měla láskou omámené. A otevřít mu bránu b yla jistě malá služba za to štěstí, které ji má potkat. Však si Johann jen ještě nějaké peníze tu na hrádku vezme a pak spolu utečou - daleko, daleko . . .
Jezdci už dorazili ke kaštanové aleji, odkud cesta přímo k hrádku. Seskočili s koní a příkopem se plíží k tvrzi. Půjde-li vše podle plánu, nebude to trvat dlouho. Ale nejde to tak, jak to předem vymysleli. Uvnitř tvrze, u ohně, co dohořívá, spí na staré židlici baba a její ruce, popraskané jako kůže ještěří, se i ve spánku pohybují, jako by růženec žmoulaly. Zdálo by se, že její oči hledí do ohně - ale nehledí: dávno jí stáří vzalo zrak i rozum. Už ani nemluví, jen zvuky vydává - radostné, když ji někdo krmí, bolestné, když do ní kopou. To hlavně děti a je to zábava k popukání: "Hádej bábo, kdo tě kopl?" Teď ovšem už děti i všichni ostatní tvrdě spí a tak může i baba klidně usnout.
Náhle se ale vzbudí - sluch má ještě dobrý. To cinkl meč jednoho z tlupy o kámen. Babě se vybaví obraz poslední vojny, kdy jí vojáci děti před jejíma očima vyvraždili, vzpomene a začne ječet, vlastně hýkat jako osel. Lidé v hrádku se budí a chápají se zbraní - není třeba vysvětlovat, co se děje. Anna zatím u brány zápolí se závorou, která nejde a nejde odsunout. A baba jako trubka-polnice svolává svým jekem všechny do boje. "Jako husa, která zachránila římský Kapitol," jízlivě poznamená v příkopě šedivý felčar k Oremusovi, knězi zběhlému a odkudsi až ze severu sem do hor přišedšímu. Nikdo jiný, snad kromě studenta Tomáše, by narážce stejně nerozuměl.
Velitel hradiště, který dosud ležel na zemi - kam po milování s jakousi děvečkou opilý padl, kalhoty dole, jak už neměl sílu si je natáhnout - teď stojí už zase oblečený a dává rozkazy. Útočníci se zarazí: tohle nečekali - zpropadená Anna, kde je? Johann hned také na ni volá, snad nezaspala? Anna cosi křičí, ale to už se jí konečně bránu podařilo otevřít a raubíři se vrhají na své oběti. Kulhavý kovář sekerou zatne, jednou, dvakrát a už je po jednom z ozbrojenců. Sekne i po druhém, ale sekera se vzpříčí, nemůže ji vyrvat. Musí raněnému na zemi ležícímu na prsa stoupnout a pak ji teprve vyškubne a hned poskakuje na dalšího. Švec Bartoš zase knejpou obránce jiného podřezává, šmik šmik přes holé hrdlo. Krev stříká, nebožák se drží za krk a cosi chrochtá, rozumět mu ale není. Kněz Oremus zase dýkou jednoho z čeledínů ubodává - i on je hrdlořez zručný, zkušený. Talián Giovanni vrazí mečík svůj krátký pod krunýř jinému
zbrojnoši, ten na zem padá a zpod kyrysu se mu krev po břiše rozlévá. Korbel, kdysi žoldák, také hned jednoho ozbrojence mečem tvrdě udeří, až ten s hlubokou ranou na zem padá a jinému, bez zbroje, jen tak levou rukou hlavu zvrátí a vaz zlomí. Pasáček Jakub, obrovské postavy, ale rozumu mdlého, hned aby všem ukázal, jaký je silák, zabíjí jednoho z obránců ranou holou pěstí do hlavy. U druhého se nestrefí, ale i když mu jen čelist přerazí, přece jej tím z boje vyřadí.
Zatím Johann, do nohy jsa mečem ťatý, sedí u zdi a sténá. Vidí ho Anna a rozběhne se k němu.. Když spatří jeho zranění, srdce jí bolestí ztuhne. Skloní se nad ním, ale její sklon se náhle změní v pád. Johann k ní natáhne ruce a vidí, jak jí ze zad kouká šipka z kuše - to jeden z obránců na Johanna zamířil a ona mu do rány vběhla. Johan ji obrátí na bok, ale marně se snaží střelu vytáhnout. "Anuško, Anuško," sténá a slzy mu stékají na dívčí tvář.
Tu otevře jeho Anuška oči, poslední silou mu sevře ruku a šeptá: "Johánku můj milý" a pak ještě pár slov, kterým rozumět není, jak se jí u úst pění krev. Tolik by mu ještě chtěla říci, radši teď než nikdy, ale ohnivá bolest jí sevře ňadra. Vidí to felčar a běží k nim, ještě včas, aby zabil jednoho pohůnka s vidlemi a druhého s kosou, kteří se na Johanna hnali, každého jen jednou, dobře mířenou ranou meče.
"Zachraň ji!" prosí Johann.
"Je pozdě, hochu," říká šedivec, ale myslí přitom na jinou ženu, na jiné umírání. Zatím ovazuje Johannovi jeho krvácející ránu - ostatně bitka je u konce. Jen ženy s dětmi se strachem krčí v koutě u hradby, jak je tam lapkové zahnali. Ale loupežníci si jich nevšímají; nestojí o ně, za peníze si mohou koupit jiné, úslužné milování, tam dole pod horami. A navíc bez kopání a bez breku. Ani o zraněné obránce se už nestarají, není ostatně ani čas. O to rychleji se ale vrhají na lup. Jeden přitáhne truhlici kovanou, ale moc zlaťáků tam není, škoda řeči. A tak sbírají a drancují v ostatních místnostech a berou, co se dá.
Johann zatím klečí u Aničky, líbá mrtvou a pláče. "Anuško, proč jsi na mě nepočkala? Šel bych tam s tebou, ať do nebe či do pekla! Šli bychom tam spolu a já bych ti celou cestu vykládal o své lásce!" A dívka, tělo bez ducha, se usmívá, jako by ho slyšela, jako by mu slibovala, že tam někde v dálce na něj počká.
A zatím nahoře, na patře, lapkové chlastají a napájejí přiblblého pasáčka Jakuba a to tak, že mu do huby dají trychtýř a lijí mu víno přímo do krku. Hoch se dusí, kucká, ale je celý šťastný - vždyť se k němu chovají jako ke svému, jako k bratru. I Oremus je už napůl opilý, ukazuje na Jakuba a slavnostně ohlašuje, že blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské . . .
Venku zatím svítá a muži už vyvádí naložené koně z hradu. Vycházející slunce jim rudě zbarvuje tváře. I jejich šaty jsou rudé, ty ale od krve. Hejtman vyskočí na koně a zavelí "Do sedel!" a vyrazí jako první. Pomalu se vrací noční ptáci domů, každý svého koně pěkně kořistí ověšeného. Jen jeden si neveze žádnou kořist a přece jde jeho kůň pomalu, ztěžka. Nese Johanna, který tiskne v náručí mrtvé dívčí tělo . . .