Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Předmluva).
DIES IRAE - DNY HNĚVU
Ano, dny hněvu, dny trestu. Konec světa, Apokalypsa. Hrozivě znějí ta slova v Orffově skladbě Carmina Burana, jakémsi zhudebněném středověkém zpěvníku, který kárá lidské hříchy ve jménu Boha Spravedlivého. Jaká je to ale spravedlnost, když vrazi jsou potrestáni až po smrti, zatímco nevinní jsou trestáni už tady na zemi? A za co? Že chtěli žít a milovat své bližní jako sebe sama? Nejhorší z hříšníků pak jsou ti, kteří to dělají ve jménu dobra, fanatici, kteří věří, že jen oni jsou nástrojem božím. A nebohé ovce jdou, samy a dobrovolně, do záhuby, věříce, že je čeká spravedlnost alespoň tam nahoře, v nebi. Jenže dosud se odtamtud nikdo nevrátil, aby jim to potvrdil . . .
Dnes je jiná doba, ale zase tu máme proroky zkázy a apoštoly nového, prý spravedlivějšího světa. Apoštoly? Ne, vlky, kteří stejně jako dříve lákají k sobě důvěřivé ovce. Nic se nezměnilo, člověk pořád člověku nepřítelem, to jen chytré lišky se přiživují na krvavých zbytcích, které jim smečka vlků zanechala. Teda alespoň do té doby, než přijdou Dies Irae . . .
Zřícenina je vidět i z dálky, ale pod ní, kolem dokola, jen les. I cesta, která tam kdysi vedla, se už dávno rozpadlaa místy zarostla, stejně jako většina zdí staleté tvrze. Listopadový vítr tam skučí ve větvích, to jakoby ta stará čarodějnice Meluzína oplakávala ty, kteří tu zahynuli. Celý ten příběh je dnes už ostatně dávno zapomenutý - byl to jen jeden z mnoha z té doby. Příběh víry, která se změnila v teror, příběh klamu a z něho i plynoucí beznaděje. Příběh starý jako lidstvo.
Ano, ta smečka byla kdysi postrachem kraje, než se naplnila moudrost z Bible, tak hodně opakovaná, ale tak málo pochopená, že totiž Kdo mečem zachází, mečem i schází.
Byly to tvrdé, krvavé doby a kdo nepadl ohněm nebo mečem, toho zabila choroba. Božího slova se ale dovolávali vraždění i ti, co je vraždili. "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí, " řekl kdysi ten z Nazaretu, když ho křižovali a mohl by to klidně opakovat i dnes . . .
Jan B. Hurych,
Kincardine 2009