koffl next backAutor : ©Jan Hurych
Název : DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 7., Daniel).



DANIEL.


Hejtman sedí a dumá. Korbel se vrátil a oznámil mu, že Matěj nešťastnou náhodou spadl do propasti, ale naštěstí že mu vše předem řekl, co vyzvěděl. Vojáci že se chystají do vesnice, kterou lapkové naposled přepadli.
"Naštěstí nevědí, kde jsme," řekl, "máme tedy ještě čas vymyslet. co uděláme." Hejtman se zašklebí, to "uděláme" se mu moc nelíbí, velitelem je přece on, ale také dobře ví, že bez Korbela bude plán neproveditelný. Už ho i napadlo, že to divné, kterak Matěj o život přišel, ale dál se neptá. Možná, že se mu to bude hodit proti Korbelovi později. . .




Je po snídani, kterou připravil - protože Matěje už není - Daniel jirchář. Divná je to práce pro něj, který kůže v třísle mořil, v lázni je barvil a později krejčím a sedlářům prodával. Měl hezkou živnost, ve které mu syn a žena jeho pomáhali. Pak ale přišel houf zbrojenců jeho pána korouhevního a ženu na koně vsadili, na hrad odvezli a násilí ji učinili. Místo na ně, na ni se Daniel rozhněval, zbil jí a děvek vynadal. Odešla teda pryč a syna vzala s sebou. A tak dělal tedy kůže sám, a přitom přemýšlel, proč ho tak Bůh trestá. Vždyť přec do kostela chodil, i na svíce z peněz svých dával a svátosti světil, jak třeba bylo.

Jednou se zastavil na kázání u kněze nového, kališnického, který brzo velmi oblíben u lidí v městě byl. Zeptal se ho pak přímo, aby věděl, čímže se tak provinil. Kněz pak, mladý, ale už vlasu šedivého, mu vše dobře vysvětlil. Že ne Bůh, ale lidé tím vším vinni jsou a pravda, že on Daniel hříšný byl, ale že to nižádný trest není, to Spasitel ho jen zkouší, zda v tom trápení se duše jeho polepší a z ohně zkoušení toho čistá vyjde jako sníh.

Tak dlouho do něj mluvil, až se tento sebral a k bratřím se dal, aby té pravé očisty dospěl. Protože i trochu šít uměl, dali mu hned sedla opravovat pro vladyky a hejtmany, jakož i pro jezdce obyčejné, harcovní. V tom se osvědčil dobře a když ostatní pak do bojů táhli, zůstával v hradišti s ženami a dětmi. Tam pak opravoval, co mu kdo předtím přinesl, nejen třmeny a udidla, ale i kožené zástěry pro kováře a zbrojíře. Též rukavice kožené opravoval, kterých sice šíti neuměl, ale alespoň zalátovat znal.

K hejtmanově oddílu se dostal až když už krev na lipanském poli dávno zaschla a zbylá polní vojska v celé zemi byla rozpuštěna. Nevěděl kam jít : ženu svou hledat nechtěl; slyšel od souseda že s jakýmsi měštěnínem žije, navenek jako služka, ale jistě i jinak, však on ji zná. Také se dozvěděl, že syn jeho u Lipan padl, ale na straně jednoty panské. Když teda uslyšel, že hejtman lidi sbírá, aby proti vítězům krvavým bojoval, došel k němu sám a k ostatním se přidal. S nimi ale moc se nedružil, byl povahy plaché a samotář. Však siz něho často smích tropili až Oremus prohodil, že tu jak Daniel v jámě lvové zavřen. Načež felčar prohodil, že jak bible svatá praví, lvi se Daniela ani nedotkli a naopak král pak rozkázal všechny ty, co Daniela osočovali, hodit lvům na pospas. I zašklebil se Oremus na tu odpověď - právě pro to vtipkování on felčara ze všech ostatních nejvíc nenáviděl.



V tlupě teď rostl nepokoj. Hejtman sice chlapům řekl, že pro ně našel cestu, kterak všichni jinam, do bezpečí budou moci odejít. Neřekl jim ale kam, což je činilo netrpělivými. Víc než dřív se teď spolu hádali, tu jen dva, jindy i více dohromady, často i pěstmi si hrozili a sem tam i rána padla. Oremus je vždy honem uklidňoval, to aby se hejtmanovi zalíbil, protože viděl, že Korbel teď u něj větší slovo má. Povětšinou to bylo ale až zařvání, výhružka od Korbela, která chlapy zastavila, ale někdy i jeho silné ruce, které je odtrhly do sebe.

Felčar ani Tomáš se toho vadění nezúčastnili. Naopak, zdálo se, že je to spolu nějak víc sbližuje - oba totiž poznali, že se něčím od ostatních liší. Student, který znal trochu latiny, se šedivcovi pochlubil, co se ve škole naučil a ten, který latinu znal ještě ze svých dob univerzitních, se také rád jakoby vracel do školních škamen. Možná se mu líbila zvědavost Tomášova, jeho touhou po vědění, touha poznat slavnou historii. Jen to nemohl pochopit, jak ta doba nadšení velikého najednou přešla a dříve ač všichni za jednoho, teď každý jen za sebe se postaví a s jinými se nesrovnává.

Těžko bylo felčarovi vysvětlovat, ale vysvětlit musel, že to vše jen lidská přirozenost, sobectví a hrabivost, že nikdy nebylo a nebude království boží na zemi, pokud zde takové lidé budou. Že to jen výmysl kněží posedlých, kteří po slávě boží volají, a k zabíjení druhé pobízejí, protože jen tak cíle svého dosáhnouti chtějí. Jen nenávist vzbuzují, mezi sebou se hádají a po meči volají. A že nic na to nedají, co v bibli svaté stojí, že mečem kdo zachází, také jím i schází. Divil se tomu ale Tomáš, jak toto mohli činiti, kdyžtě oni Krista Ježíše zde na zemi vyslanci jsou a ten přece jen lásku a dobrotu hlásal.

"To vše vzniklo," pokračoval felčar, "že kněží papeženští v obžerství a smilnění žili a správně je pro to mistr Jan odsuzoval. Proto ho za to ho smrtí krutou ze světa zprovodili, jako farizejové předtím Ježíše Krista. Jenže ti druzí kněží, co proti Římu kázali, nic lepší nebyli - jen naše lidi nabádali, aby zabíjeli a pálili, protože jen tak zemi od neřádu očistí. A zatím jen touhu po moci měli, tak jako Jan Želivský a jiní a stejně jako on, i mnozí špatně skončili. "

"A co Prokop Holý, ten přece také knězem byl?" zeptal se Tomáš.
"Byl, ale hlavně byl vojevůdcem a vojenství znalým. To on po Žižkovi z bratříků pravé vojáky udělal a zemi před nepřáteli ochránil. A když se nás celý svět bál, ještě za hranice na spanilé jízdy jezdil. A naše vojsko, to byla síla, které se i páni doma báli. A nejen páni , i lid obecný, protože to už nebyli boží bojovníci, ale jen soldáti boží, kteří od křižáků co do násilí ničím se nelišili. I začali i někteří kališníci vidět, že tak celá zem se ničí a začali se o míru dohadovat s pány pod jednou. Země byla bez krále, děs a rozbroje všude. Sirotci s Tábory oblehli Plzeň, aby v zemi plnou nadvládu získali.

Jak ale docílit pořádek v zem, kde houfy vojenské vládnou? Krví a zase jen krví. A co nedokázali křižáci, dokázali Češi sami. Po Lipanech i Zikmunda si pozvali a králem jej učinili. I Tábor město si koupil, když jim královský erb dal. K čemu to teda vše bylo? Pro větší slávu Boží? Myslíš, že Bůh si libuje v násilí?"
Vtom ale felčar uslyšel nějaké kroky a ohlédl se. Oremus, unavený těmi hádkami, se k nim blížil a tak raději ztichl. Už dávno totiž kněze podezříval, že hejtmanovi na ostatní donáší . . .



Už dříve zajížděl Daniel do vzdáleného města nakupovat potraviny, hlavně sůl a koření, ale hlavně mouku, aby si mohli na ohni placky péct. Krámů tam bylo víc a tak je střídal, jak mu to hejtman nařídil a občas i do velkého města zajel - ale tam jezdil nerad: musel nejprve projít branou a tam strážní příliš se vyptávali, kdo je a co dělá. Nesl ale vždy v nůši nějaké kožky vydělané, ty jelení nebo i jen zajíců, které také městským krejčím a kožešníkům prodával a tím pak zase různé věci k jídlu platil. I do hospody zašel a tam šenkýřce se zalíbil. Někdy tam i přes noc zůstal, aby jí k potěše byl a ona mu zase na cestu jídla plno přiložila. To ovšem nikomu z tlupy neřekl a ti se neptali, když se s nimi ze všeho stejně podělil.

V hospodě pak plno věcí se dozvěděl, například o tom, jak kdesi pod horami na krakorci oběšenec visí, jen s jednou rukou, tělo vránami oklované. Když to pak chlapům vyprávěl, mnohým až po zádech mráz šel. Dovedli se představit, jak nebohý Sova asi předtím tejrán byl, než přišli vojáci a na krk mu oprátku hodili. I tu zprávu přinesl, že opravdu zbrojenci i po okolí šmejdili, ale raubíře nenaleznuvše, opět se do kraje stáhli, aby snad jinde hledali.

Ze všech těch zpráv jen ta byla jediná milá, takže si všichni na čas oddechli. Jednou se ale Daniel z jedné té výpravy nevrátil. Hejtman ale nikoho na výzvědy neposlal, už proto, že se bál, že snad jirchář místo jejich prozradil. Navíc když někoho pošle, ani ten se nevrátí a na mučení vypovídat bude. Také se kvůli tomu s Korbelem pohádali, ten tvrdil, že jirchář prostě utekl, že nikdo neví, kde jsou, ale že už je na čase, aby mu hejtman řekl, co že vlastně chce udělat, kam že do bezpečí odejdou.



Pak se jim donesla zpráva, že v Praze kat staroměstský jakéhosi lapku kolem lámal a pak i čtvrtil. Všichni usoudili, že to byl Daniel. Zůstával jen jedna otázka: promluvil či nepromluvil předtím na mučení? Zbývala jediná naděje - odejít z té prokleté tvrze a to co nejdříve . . .