Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 10, Oremus).
OREMUS.
Obránci tvrze prožili těžkou noc. Nejenže nemohli usnout, ale navíc ještě až do půlnoci slyšeli nářek hejtmana, který pod hradbami umíral s ranou v břiše. Tomáš se sice cukal, bylo mu hejtmana líto, ale otevřít bránu si netroufal. Ale stejně mu do nedalo, ještě před úsvitem sešplhal po laně hradby a připlížil se k umírajícímu. Široko daleko nebylo vidět vojáka a i kdyby, Tomáš na to nedbá. Noc je tmavá, naštěstí ani měsíc nesvítí. Otočí zkroucenou hejtmanovu postavu na záda, ale vidí, že už je dávno mrtev. Je mu ho líto, nakonec se o něj postaral, když Tomáš neměl nikoho. Nezbývá mu ale, než se vyšplhat po laně zpět a uložit se na lůžko. Má toho hodně na přemýšlení, ale pak ho spánek přemůže a usne. Jen felčar sedí na stráži a hlídá tvrz.
Je mu ale jasné, že vojáci se stáhli pod les a na noční útok nepomýšlí. Však jim raubíři neutečou - smáli se - není kam. Také jejich velitel se uložil ve svém nepohodlném stanu a po zakletí, že mu byl čert tuhle výpravu dlužen, se snaží usnout. Ale spánek nepřichází - pořád musí myslet na to, že neví, kolik je vlastně ve tvrzi obránců. Ještě dobře, že poslal do města pro ten hmoždýř veliký, kterým se dají zdi bourat nebo alespoň velká dubová vrata rozbít. Ztráta žoldáka ho nemrzí, je naopak pyšný na to, jak prozíravě odložil útok; tím by jen ztratil daleko víc lidí. Škoda, říká si, že je ta tvrz kamenná, dřevěnou by prostě zapálili a bylo by po odporu.
Ve tvrzi je ticho, jen Tomáš oddechuje a Oremus chrápe. Johann leží na hrubém lůžku, ale spát nemůže. Neveselé myšlenky táhnou jeho hlavou. Vojáci patrně neví, že už jich je v tvrzi jen čtvero , jinak by ji vzali útokem. Dlouho by se jim ani bránit nemohli - kdyby útočníci neuspěli, pošlou si pro posily. Pomyslí i na toho, kdo je do téhle šlamastiky dostal - hejtman sám. Kdysi hrdina, teď jen ubohý zbabělec, který na mučení zradil vlastní lidi, "bratry" jak jim jednomu každému říkal. To bylo pořád řečí, že je dovede do bezpečí a pak utíká sám a ještě se nechá tak hloupě chytit. No nic, už to má za sebou a ani my nebudeme muset dlouho čekat, pomyslí si Johann. Ale je duší vojákem a tak jen přemýšlí, jak tu dobu protáhnout - třeba se vojáci unaví a odtáhnou, ne?.
Starý felčar je sice na stráži, ale také jemu se zavírají oči únavou. Je už starý a včerejší události jeho tělu síly nepřidaly. Nic z toho, co se stalo, ho vlastně nepřekvapilo: kdyby je nezradil hejtman, udělal by to na mučení istě někdo jiný, kdyby ho chytili. Zná mistra popravčího, toho z Prahy a i jeho katovské umění. Ještě jako felčara ho často volali k mučení, aby rozhodl, zda oběť ještě další mučení přežije - ale to jen když bylo pro pány důležité vyjevení nějakého tajemství či vynucené přiznání. K popravám ho obyčejně stětí hlavy mluví samo za sebe a také oběšenec se nikdy dlouho necuká. Když byl katův pacholek ještě tovaryš s mečem nepříliš zkušený, exekuce se chopil sám mistr popravčí a dokončil ji.
Ne, říká si stařec, tohle hnízdo jsem měl už dávno opustit. Znám krajinu kolem a hejtman by mě sotva našel. Ale nějak mi bylo líto Tomáše a ve dvou by nás spíše chytili vojáci krále. Těm by už neutekl, jako se mu podařilo tehdy, když už byl trest smrti nad ním už vyřčen a den druhý měl být upálen,než ale mohl být ortel vykonán, vězník, kterému kdysi dítě vyléčil, jej tajně na svobodu propustil. Až teď tedy přišla doba zůčtování, smrti tak jako tak neunikne. Ani nechce, čekal na ni přece tak dlouho a ona pořád nepřicházela . . .
Venku zatím svítá, ale po obléhajících ani stopy. Konečně se ozve trubaka a vojáci, kterým se nijak pohodlně nespalo, se pomalu zvedají a s kašláním a chrchláním vylézají zpod plachet či stromů, ztuhlí a rozlámaní. Mhouří oči, jak jim do nich svítí ranní slunce a hned se shánějí, co bude k snídani. Kuchaře s sebou ovšem nemají a tak hltají velká sousta slaniny s chlebem a zapíjjeí to pálenkou, zatímco velitel se jen obrátil na bok a spí dál. Všichni už vědí, že se bude čekat na to, že sem přitáhnou ten velký hmoždýř nebo alespoň tarasnici a jsou tím velmi potěšeni: kdo by se chtěl šplhat po žebříku do hradeb, odkud na tebe mohou házet kameny nebo tě polívatc horkou smolou? Ale mají chytrého í velitele, jen co je pravda, říkají uznale. "Spíše líného," myslí si rotmajstr, který je hned po snídani do řad šikuje. Ale nahlas to neříká, co kdyby to uslyšel jeho velitel?
Ve tvrzi se zatím probouzí i ještě pitím zmožený kněz. Protože všecko včera zaspal, Tomáš mu vysvětluje, co se vlastně od té doby stalo. Nejvíc ho štve, že hejtman utekl bez něho, Oremuse. Proklíná ho, z čubky synem ho nazývá a pustě kleje. Nevědět, že kdysi býval knězem svěceným, sotva bys to na něm poznal. Napije se několikrát na kuráž, vyleze na hradby a od pasu vytasí svůj kříž dřevěný.
"Všechny vás zachráním," říká Tomášovi a tomu nezbývá než se usmívat té knězově hlouposti. A Oremus pravicí kříž před sebe vytrčí, ještě jednou si nahne z láhve, kterou drží v ruce levé, vyleze na hradby a začne kázat. Nic mu nevadí, že kromě tří mrtvých pod hradbou žádné jiné posluchače nevidí.
"Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého, vy šupáci bídní, amen!" Nikdo mu neodpovídá a tak zvýši hlas až skoro řve. "Holomci Bohu nemilí, helmbrechti a cafúři, vy holoto pekelná! Jednušky papeženské! Dies irae, dies illa! Přichází den zloby, den zúčtování posledního. Třeste se pomsty boží, nastává Apokalypsa podle svatého Jana, ano, hvězda zvaná peluněk vychází. Mor a cholera na vás přijde, příšera zvířecí veliká vám kosti zpřeráží, střeva vyvrhne a sežere! Konec světa je tu. Čtyři příšerní jezdcové z Apokalypsy už jedou! Kůň bílý, na něm dobyvatel s lukem velikým, pak kůň rudý, co na něm Válka sedí a v ruce drží meč, za ním kůň černý na němž rajtuje Hladomor s váhami v ruce a konečně kůň bledý, který nese Smrt s kosou. Třeste se, třeste se! Oheň věčný vás čeká a muka pekelná! Jednušky papeženské, holoto jedna!""
Z lesa se ozve chechtot: "Sám jsi holota, mnichu flanďácký! My tady všichni pod obojí přijímáme, papeženče. A ty ještě holejší budeš, až do naha na žebříku útrpném natahován budeš a jinou písničku notovat budeš!"
"Moc se tě nebojí," směje se Tomáš. I Johann, který zatím za nimi na hradby vyšel, se musí pochechtávat. Ale Oremus neslyší a dál vede své proklínání a lament. Slova se mu občas sice pletou, ale je teď ve svém živlu kazatelském jako ryba ve vodě. Dál a dál pokračuje a slova hrubá, ba i sprostná vyštěkuje. A vojáci se trousí na kraj lesa, aby se pobavili řečí jeho. Jako břemena veliká hází na ně kněz větu za větou a nová a nová proklínání ho napadají. "Aby vás mor všechny sežral, aby ženy vaše neplodné byly, aby děti vaše se zvrhly a milenky vaše frejovné harapannami ďáblovými se staly a na košťatech létaly!"
To už se všichni vojáci řehtají a v trávě se smíchy válejí. Někteří něj zpět pokřikují. "Ty mnichu oholený, kolik jsi ty jich na koštěti svém povozil? Sám s peklem smlouvu máš, ty padůchu smilný a lotrovino chlípná! Ty ne mečem, ale ohněm zajdeš. A až tělo tvé ve škvarky se promění, jen popel z tebe zbude, ty mazanče pomazaný, pekelníku psí!!!!
A z hradeb se sypu další nadávky: "Sami jste chlípníci zvyjebení, smrdutí, nemocí trudovatí, hnojníci z venkova, sebranci lehkých žen, voláci pitomí, knechti špinaví . . ."
Ne, Oremuse už zastavit nelze: konečně má posluchače, co za něco stojí, co s ním o víře se hádají, ne jako ti lapkové, kterým to vše jedno je, jejichž víra jediná je dobrý lup. Co na tom, že ti venku ho nenávidí, i on jich v milosti nemá. Kolik takových se snažil na správnou cestu přivést! Ženy, ty mu jeho slova svatá věřily, ale chlapi ne, ti jinak věděli. Jednou ho při frejířství chytili, když manželku kohosi k víře milostné přiváděl a napráskali mu. Ano, zbili jej, do naha svlékli a ještě vymíškovat jej chtěli! Naštěstí rytíř jakýsi ctihodný, kéž mu Bůh milosti své dopřeje, zavčas z davu ho vytáhl, přes koně svého přehodil a holotě té s ním rychle ujel.
"Nech toho, kněže," chechtá se Johann, "ty je natolik rozvzteklíš, že ještě na bránu nám zaútočí!"
"Jen ať přijdou," odpírá Oremus, "křížem Božím nepřátele víry svaté na úprk zaženu. Jak říkával bratr Jan z Trocnova: Nepřátel se nelekejme a nehleďme na jejich množství!" To řka, na kamenné brlení vylézá a křížem ve své opilosti zamává, až ztratí rovnováhu a hle - už se řítí dolů z hradby. Bouchne to jako když spadne pytel s žitem. Lesem zazní smích veliký, jako by šlo o jakousi komedii jarmareční. To jen dole v prachu se zacukají nohy otylého kněze a už je po něm. A vojáci se ještě dlouho smějí, jak hříšného kněze Bůh potrestal a ďábel si ho vzal.
Jen obránci se nesmějí - jakoby jim opilá odvaha Oremuse připomněla jejich vlastní bezmocnost. Tomáš je zaražen - bylo to nečekané, jen to tak žuchlo a konec. To není smrt pro bojovníka, ani pro kněze.
Felčar to pozoruje, sedí s hlavu skloněnou a nic neříká. Koneckonců kněžek byl více směšný než hrozný. A byl to člověk studovaný, i když se jeho vzdělání zvrhlo cestou zlou. Pak si ale stařec vzpomene, co vše zlé Oremus druhům svým provedl a už na něj nemyslí. Pravdu mají vojáci a duše kněze se teď už asi v pekle smaží. Co naděláš, všichni tam musíme, řekne si ještě.
Johann se dívá na ty dvě zadumané postavy před ním a aby je vesele naladil, povídá: "Pojďte mi pomoci, mám dole houfnici starou, kterou jsem sem kdysi na káře přivezl. Ve vojsku našem polním jsem z ní za času onoho střílel a také jsem sem s sebou jeden žejdlík prachu a několik kulí velkých, kamenných, kdysi přitáhl To by v tom byl čert, abychom si z ní ještě párkrát nevystřelili!"
Felčar stále nic neříká,po probdělé noci je unaven. Tomáš se ale sebere a jde Johannovi pomáhat. A bývalý tovaryš zbrojířský se uculuje jako malý kluk - že na to nepomyslel už dávno!
To odpoledne se vojáci ještě pokusí o útok, ale to už jim odpovídá Johannova houfnice. A mířit umí dobře. Jak tak postupují v zástupu za sebou, první rána z houfnice jich několik se skály smete smete a jednomu nohu, druhému hlavu urve, zatímco ostatní honem utíkají do úkrytu. Johann se s výsměchem naparuje na hradbách, v ruce doutnák a křičí: "Tohle je zase moje kázání, vy pankharti! Jen pojďte, vy poseroutkové! Uvidíme, kdo s koho! Ještě dávno není konec!"