70
E=NIGMA
Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 2., Kulhavec).
KULHAVEC.
Chlapi dlouho prospávají probdělou noc. Teprve pak se vrhnou na jídlo, jako vlci čelistmi trhají pečené maso uloveného jelena, kterého zatím na roštu od rána pekl jednoručka řečený Sova. A zapíjejí to vínem, které si přivezli z posledního lupu. Nespěchají - pár dní teď bude pokoj, než zase hejtman vymyslí další přepadení . . .
Nebývalo tak vždycky - je už to pár let co hejtman se svým oddílem uprchl do lesů, aby tam v boji pokračovali, prý za víru pravou, ale hlavně protože ty "druhé", jak on říkal, k smrti nenáviděl. Nejen papežence, ale i ty, kteří proti nim u Lipan bojovali nebo se později na panskou stranu dali. Sám kdysi sloužil pod jednookým vladykou, který jej svým hejtmanem ustavil. Trocnovský je vedl od vítězství k vítězství, to jen po jeho smrti se celé hnutí začalo pomalu rozpadat na několik směrů. Neměli už nikoho, kdo by je v jednotě držel, ale zato se našlo hodně těch, kteří podle chuti své si své spojence vybírali a často dokonce proti svým bývalým přátelům bojovali. Byla to válka občanská, mezi vlastními a proto ještě více krutá.
V té době se už mnozí vzdali boje a sloužit novým pánům hejtman nechtěl. Ani Roháč z Dubé, který pořád ještě novým vítězům odpíral, ho nalákat nedokázal, aby k němu odešel. Odvedl raději své lidi do lesů. Možná doufal, že na venkově nového lidu vojenského či obecného naverbuje a znovu do boje půjdou. Za tu pravdu, co Jan z Husi hlásal a od které se teď mnozí víc a víc vzdalovali. Dokonce i s papeženci smlouvy dělali a Zikmunda na trůn zase přivedli, i když si dlouho nezakraloval.
Jenže nikdo se k němu nepřidával a protože se on a jeho zbrojenci nějak živit museli, dali se na loupení. Postupem času se stal hejtman se svými lidmi postrachem celého kraje. Když pak páni a vladykové přibrali posily, přepadli jednou hejtmana s jeho lidmi nečekaně a hrubě mnoho jich pobili. Jako spráskaní psi odtáhl zbytek roty zpět do hor, aby se tam usadili a místo nalezli, odkud by mohli na své přepady jezdit a přesto být chráněni, místo, které by bylo nep5ípstupné jezdci i pěšákovi. Tam na skále býval kdysi hrádek, v té době ovšem už jen rozvaliny. Pán i vojsko je na nějakou dobu na pokoji nechali. Protože po oné bitce většina těch, co zůstala na živu, od hejtmana zběhla, počet jeho lidí se značně zmenšil. Aby počet doplnil, hejtman naverboval k sobě lidi nové, kterým na pravé víře pramálo záleželo. Bylitˇ to otrapové různí a pár vězňů z žaláře, jehož zdi kvůli tomu hejtman dokonce se svými lidmi prolomil, aby utéci mohli.
Tím se ovšem složení celého oddílu změnilo - nešlo už vůbec o nějaké bojovníky za víru svatou, ale o pobudy, kteří poctivou prací nikdy se neživili, ale zato převelice zkušeně loupit uměli a lidi mordovat též. Mnoho jich ovšem zase zběhlo, většinou i s lupem, který ukořistili a o který se s ostatními dělit nechtěli. A tak jich počase zbylo jen pár, teď už jen třinácte lapků-mordýřů. Těch, co původně s hejtmanem přišli, jen na prstech jedné ruky bys spočítal. Byli to ti, kteří mu stále ještě věřili, neboť byl voják zkušený, a to nejen v dobývání tvrzí, ale i v bitevním poli a šarvátkách různých..
Jedním z nich byl i kovář Matěj Jírů, kterému ale nikdo jinak neřekl než Kulhavec, protože my kdysi u Ústí křižák jeden šlachy v koleně mečem svým přeťal takže noha jeho pak zůstala neohebná, dobře chodit nemohl a spíše jen poskoky se musel pohybovat či belhat. Měl ale tak velkou sílu v rukou, že mu to jinak v boji moc nevadilo a na útěk z bitvy stejně nikdy nepomyslel.
Byl to muž jinak statečný, i když chování hrubého a neurvalého. Přátelil se jen s jednoručkou, kterému Sova říkali a oba se dobře doplňovali: kovář ho v boji svou silou ochraňoval a Sova zase když bylo potřeba, Kulhavci pro leccos došel nebo i doběhl.
Když byl mladý, živil se Kulhavec kovářinou: koně sedlákům i vojákům koval, zbraně brousil i různé nářadí či postroje zhotovoval. Práci měl rád a nejednou ho bylo slyšet i zpívat si při práci.
Měl mladou, hezkou ženu i pár dětí ukoptěných, z nich nejstaršího syna zase kovařině chtěl vyučit. Stačil jeden den, aby všechny jeho sny zvrátil. Přišli vojáci, deset se jich na něj vrhlo a po tom, co jej ke stromu provazy silnýmí přivázali. před jeho očima pak ženu jeho násilím k smrti utejrali a děti jeho jedno po druhém bez milosti ubili. Nakonec i jeho mečem ťali, kovárnu jeho zapálili a zase odešli.
Přežil to, ale něco se v něm zlomilo - žila v něm jen touha po pomstě. Za několik dní, když trochu síly nabyl, za vojskem se vypravil a také nakonec ten oddíl, nakvartýrovaný na noc v jakémsi statku, dostihl. Střechu doškovou jim nad hlavou zapálil a vrata zatarasil. U okna pak čekaje, jednoho po druhém, jak se snažili vylézt, mečem pobíjel. Ostatní pak vevnitř shořeli.
Pomsta mu ale nedala velkého uspokojení - rodinu mu už nikdo zpět nedal a kovárnu už také neměl. I přidal se k těm, kteří na jih táhli, do města Tábor zvaného. Kovářů tam bylo potřeba víc než jiných řemesel a tak jim zpočátku vozy válečné sbíjel, kolům rámy kulaté nasazoval a zbraně koval či ostřil. Už si ale nezpíval - jakoby s jeho rodinou odešly i jeho písničky. A také posedět nemohl: hned jak se lid vojenský z města ven do boje vypravoval, už šel s nimi. Tak se také dostal pod vedení hejtmanovo a svou silou a statečností se proslavil.
Když pak sem do lesů odešli, hodilo se jim jeho řemeslo, hlavně aby zbraně jejich opravoval a koně, když bylo potřeba, okoval. To si vždy stoupl zády ke koňskému zadku, nejprve střelku v kopytě koni očistil, kopyto rašplí zarovnal a rozžhavenou podkovu do kopyta zapálil. Pak ji několika hřeby připevnil a jejich špice, které ven po straně z kopyta vyčnívaly, ještě kladivem ohnul. Byla radost ho pozorovat a chlapi ho vždy obdivovali, jak mu to šlo od ruky. Jenže podkovy se opotřebovávaly anebo ztrácely dost často a celou kovárnu si ve tvrzi zařídit nemohl.
A tak se několik dní po útoku na hrádek vypravil do města, právě pro podkovy a hřeby, do kovárny v blízkém městě. Chodíval tam často, řekl jim kdysi, že je ze statku za řekou, kde koně pro vojsko pěstují. Zvykli si na něj a ani se nedivili, jak často ty podkovy potřeboval. Co ale hejtmanovi neřekl bylo to, že tam rád pozoroval mistra kováře, jak podkovy dělá a hřeby z drátu železného ková nebo různé kování pro dveře či truhly vyrábí. Sám to vždy také rád dělal a uměl to dobře. Tady se ale neodvážil požádat, aby jej něco i udělat nechali, ač ho ruce svrběly, jen aby zase mohl u kovadliny pracovat. Nechtěl se tím prozradit - musel by pak plno otázek všetečných zodpovědět. Někdy jim alespoň pomáhal s měchem, co do uhlí vzduch žene, ale víc si netroufal..
Do města ovšem jel na koni, ale toho vždy uvázal u stromu na předměstí - postava na koni by byla víc nápadná - a raději ten zbytek vzdálenosti dobelhal, tam s prázdnou a zpět s vakem plným podkov. Přitom se vždy nenápadně díval po městě, zda se nezvětšil počet strážných nebo dokonce nepřijeli vojáci.
Také dnes se vracel a najednou mu nějak na mysl přišla písnička, jedna z těch, co kdysi ve své kovárně zpívával. Neubránil se vzpomínce, naopak dokonce si začal zpíval a bylo mu dobře. I na svou ženu a děti vzpomněl. A jak tak zpíval, zastesklo se mu po té době, kdy byl ještě mír a klid a jeho rodina byla kolem něho, motali se jeho i cizí děti v kovárně, až je musel všechny napomínat . . .
Tu se náhle ozval na ulici křik: jakési dítě začalo křičet: "Kulhavej! To je on, kulhavej mordýř!" Bylo to dedno z těch dětí, co
byly na tom přepadeném hrádku a proto ho hned poznalo. Lidé se začali sbíhat a kovář se dal na úprk, ale protože kulhal, daleko nedoběhl. Dohnali ho a obklíčili. Co kdo měl, bodal do něj a bušil. Kulhavec jich pár odhodil rukama, ale pak upadl pod jejich ranami na zem, kde se bránit už nemohl. Pak mu někdo probodl hruď vidlema, ale to už se přidali i ti zbývající, na nic se neptali a bili do něj vším, co po ruce měli. Však lapkové také žádné slitování neměli, říkali si v duchu. Všichni se na něm chtlěli pomstít, nejen za ty loupeže a mordy, ale i za ty hrůzy dob válečných, kdy tolik zkusili.
Kopali do něj, dupali po něm a pak někdo přiběhl se sekerou, nejprve mu obě ruce usekl a pak zaťal i do nohy. Bitka se změnila v jatka - krve všude, ale lidé nepřestávali a Kulhavec, který byl pořád ještě na živu, řval jako dobytče na porážce. Konečně ztichl.
Jakýsi výrostek mu ještě širočinou usekl hlavu a nabodl ji na kůl v blízkém plotě. Lidé chodili a utrhávali si cáry z jeho oděvu, jiní do jeho krve šátky namáčeli. Přiběhnuvší kovář s pomocníkem poznali, co se stalo i tu hlavu na kůlu a rychle začali sbírat rozházené podkovy, aby jim je nikdo jiný nesebral. Pomocník si hodil přes ramen vak s podkovami a prohodil s úšklebkem : "Moc štěstí mu ty podkovy nepřinesly, co?".