Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
DIES IRAE - DNY HNĚVU ( Kapitola 11, Johann).
JOHANN.
Je večer a déšť zažene všechny vojáky do úkrytu a tam pak nadávají na tu mizernou službu. Také obránci se stáhnou pod střechu a sesednou se kolem ohně, aby uschli. Tam teprve na ně dolehne jejích bezútěšné postavení. Také Johann se už neusmívá, jen hlavou pokyvuje a opakuje: "Ještě uvidí holobrádci, jak jsme kdysi uměli bojovat!"
"Ale jak dlouho se budeme moci bránit? " zeptá se felčar.
"Dokud nám kule nedojdou, ale i pak, nabiju houfnici kamením."
"A když prach dojde, co pak?" nadhodí Tomáš.
Ne, nezbývá nám, než utéct," prohodí felčar jakoby nic a mladík se na něj s údivem podívá.
"Jak?" ptá se nechápavě.
"Tou cestou, co utekl hejtman. Doufám teda, že jim ji neprozradil. Našel jsem totiž provaz, asi si ho celou tu dobu schovával. Jeho smůla byla, že utekl moc pozdě."
"Jaký provaz a kde?"
"Visí vzadu z okna nad vodou, tam kde je jen strmá skála a kam se dolů jinak nedostaneš než z toho okna."
"Tak pojďme," hend spěchá Tomáš, ale felčar ho zarazí: "Až v noci, teď by nás mohli zahlédnout. K ránu snad déšť přestane, ale musíme vyrazit ještě za tmy. Ovšem až se vojáci dostanou do tvrze, provaz stejně najdou a hned budou vědět, kudy jsme utekli."
"Žádný provaz nenajdou," vmísí se do hovoru Johann, který předtím neposlouchal. "Odvážu ho a hodím dolů do řeky, která ho odnese pryč."
"Ale jak ho budeš moci odvázat, když už budeš dole?" ptá se felčar nechápavě.
"Já s vámi nejdu, zůstanu zde. Provaz odvážu a střelbou s houfnice je ještě nějakou dobu zdržím, abyste měli čas dostat se daleko od tvrze. Navíc vlastně nevědí, kolik nás tu bylo."
"Ale viděli nás přece na hradbách?" namítá Tomáš.
"To ano, ale jen co do počtu, do tváře neviděli. Postavím na hradby panáky ze slámy, s břilbami a ve zbroji - až je najdou, budou myslet, že tam byly už od začátku. Pokud budou něco podezřívat, pak asi jen to, že jste utekli podzemní štolou."
"Ale ta je přece dlouhá jen pár kroků, dál je zasypaná," namítne Tomáš.
"No právě, budou si myslet, že jste ji za sebou zasypali a budou vás pak hledat někde v lese nebo kde vůbec ta čertovská štola končí," směje se Johann.
"Ale takovou oběť nemůžeme od tebe chtít," odporuje felčar.
"Nedělám to pro vás, nemám už stejně pro co žít, když jsem mou Anušku ztratil," odpoví Johann a aby to zamluvil, zeptá se: "Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ křestním jménem, felčare."
"Marek," říká stařec a stiskne ruku, kterou mu Johann podává. A ten hned také přinese láhev vína a napijí se, všichni tři.
"No vidíš, já jsem se dostal mezi polní vojska jako zbrojíř, válka je tak trochu i mé povolání, ale jak ses tam připletl ty?" ptá se felčara.
"Aby mně neupálili jako traviče," přizná Marek a Johann na něj udiveně zírá: "Ty, lékař a travič zároveň ? To mi nejde dohromady."
"Dal jsem jed mojí ženě. Onemocněla leprou, Kateřina moje drahá, a nevím, co bylo horší: vidět ji, jak se trápí a chátrá, nebo to, že jsem lékař a že jsem jí nemohl pomoci. Trpěla, ale nejvíc ji trápila ta její znetvořená tvář. Musel jsem všechna zrcadla v domě rozbít a navíc nosila škrabošku, abych prý se nemusel dívat na tu její ošklivost. Bylo to pořád horší, nohy i ruce ztrácely tvar a nakonec mě sama poprosila o jed. To bylo také jediné, co jsem mohl udělat, abych ukončil její trápení. Umírala pomalu, ale bezbolestně. Celou tu dobu mě držela za ruku. Pak se ještě jednou ta její ruka zachvěla a byl konec. Políbil na čelo a celou noc jsem klečel u její postele a vyčítal si, co jsem to vlastně udělal."
"Když přišel kněz, vše jsem mu po pravdě jako u zpovědi řekl. On to sám neudal, ale navedl druhé. Nezapíral jsem, nechtělo se mi tehdy žít a tak mě hned odvedli do vězení. Sudí pak rozhodl, že jako travič mám být upálen. Najednou se mi už ale nechtělo zemřít a říkal jsem si, že Kateřina by jistě nechtěla, abych za to, že jsem jí pomohl, umřel tak krutou smrtí. Svěřil jsem se žalářníkovi, kterému jsem kdysi vyléčil jeho dítě, a ten mě nechal uprchnout. Kam jsem pak měl jít, než jen tam, kde mě neznali a kde bych se navíc pohyboval z kraje to kraje. Odešel jsem tedy k vojsku, ale nikdy jsem nezapíral, že jsem lékař, naopak, právě proto mě vzali."
"Divná to historie," kroutí hlavou Johann a jde se vyspat, prý aby mohl druhý den dobře střílet. Také Tomáš zalehne, jen felčar nespí. K ránu opravdu déšť přestane a pak je oba vzbudí. Nejprve se s okna spouští Tomáš, je silnější. Provaz sice nedosáhne až k vodě, ale naštěstí zbývá jen pár sáhů. Felčar uslyší šplouchnutí a zacuká za provaz - ten je už ale volný a tak se hned spouští i on. Dole se pustí provazu, ale narazí si nohu o skálu. Ne moc, takže se mu ještě podaří přeplavat na druhý břeh, kde už na něj čeká Tomáš.
Johann zatím odváže provaz a hodí jej dolů. Řeka si ho vezne a unáší ho pryč.
On sám se zatím jde připravovat na boj. Vytáhne na hradby poslední bečku s prachem i pár zbývajících kulí, jakož i ucpávku z koudele. V hrsti odměří prach, nasype jej do hlavně a tyčí nacpe ucpávku. Pak zasune do hlavně kouli kamennou, tesanou a čeká na východ slunce.
Vojákům se zatím podařilo pod stromy před tvrzí dotáhnout těžkou tarasnici, kterou přivezli z městské zbrojnice a už se chystají ji namířit na dubovou bránu tvrze. Jejich velitel si mne ruce - teď to těm lotrům raubířským ukáže. . .
Také Johann, pln bojového nadšení, dlouho svou houfnici zaměřuje, než vystřelí. Kule rozrazí podstavec tarasnice i pár vojáků kolem. Bez podstavce je ale tarasnice ale bez užitku a tak velitel kleje, až se to kolem rozléhá. A Johann poskakuje jako chlapec a plácá se do stehen: "Vidíte, vy zhoři nemytí, kdo je tady mistr zbrojní, ode mě byste se ještě museli učit."
Oba uprchlící se ani nestačí osušit a spěchají od řeky, dál do lesa. Felčar si kotník mokrým šátkem ovázal a stáhl, aby tolik neotekl. Přesto se mu jde špatně a Tomáš se musí občas zastavit, aby ho kulhající felčar mohl dohnat. Nemá mu to ale za zlé, vždyť nebýt jeho, nemohl by z tvrze ani utéct. Stařec také hned rozhodl, že budou utíkat proti proudu řeky, tam je spíše hledat nebudou.
Slunce se pomalu prodírá po obloze nahoru a z tvrze je slyšet jedinou ránu a ticho. "Že by to už byla rána poslední?" ptá se Tomáš, ale felčar neodpovídá. Je vidět že se mu i špatně dýchá. A tak chlapec jen řekne:
"Kdybychom tak měli koně," řekne a felčar mu k jeho překvapení sdělí, že i to je v jejich plánu. Náhle se začnou z tvrze ozývat rány. "Ještě se Johann brání," řekne Tomáš uznale, ale to už se zase oba zvednou a běží dál . .
Velitel, rozmrzelý ztrátou tarasnice, teď opět žene vojáky k útoku. Ale Johann už je na ně připravený, nabije do houfnice kamení a ti, kteří nejsou zranění, rychle utíkají zpět. Marně je velitel pohání a nadává, nechce se jim nechat se pobít pro nic za nic. A tak se kryjí štíty velikými, pavézami, ale každá rána z houfnice je
zažene zpět. Až teprve později, skoro k poledni, se dvěma vojákům podaří žebřík přistavit, ale Johann vše vidí a v posledním okamžiku žebřík ode zdi odrazí; voják nahoře spadne na toho dole a pádem svým mu zlomí vaz.
Druhého pak ještě Johann z kuše střelou zasáhne a i meč má připravený, kdyby se někdo na hradby nahoru přece jen dostal. Ale není třeba: zatím se nikdo nemá k útoku a tak si sundá přilbici, pod níž má už vlasy celé propocené. Usedne, zakousne se do chleba se slaninou a napije se vína, jakoby v nejlepší hospodě seděl a hodoval. Jen oči jeho stále pozorně obezřele sledují les, kd eje nepřítel.
Po trmácení lesem konečně uprchlící doběhli k malé planině se stavením. Tam pacholek jakýs koně pucuje a zpozoruje je až když jsou už skoro u něho.
"Koupíme toho koně," říká felčar a nabízí mince zlaté. Pacholkovi se nechce a tak mu Tomáš musí ještě ukázat obnažený meč. To pochopí čeledín rychle a dlouho se nerozmýšlí: kůň jeho není, ale život je, tak vezme peníze a zmizí ve stavení. Tomáš vysadí felčara na koně, vyskočí za něj a už oba odjíždějí rychle pryč.
Asi po hodině dojedou na rozcestí. Felčar první sleze, ale naznačí Tomášovi, aby zůstal v sedle. "Tady se rozloučíme," říká. "Ty si vezmeš koně a dáš se vpravo. Já půjdu tady vlevo, cestou druhou, do údolí."
"Ale ty přec koně více potřebuješ, nežli já, jsi přec zraněn," namítá Tomáš.
"Na mně už nezáleží, jsem starý, ale ty máš ještě kus života před sebou. Slyšel jsem, že v Uhrách
se na Turka chystají a hejtman Jiskra z Brandýsa do vojska svého samé bratříky bere. Ty sice vojákem nikdys ani nebyl, ale řekni mu, že tě posílám já. On si jistě dobře pamatuje felčara Marka, který kdysi rány jeho zanícené ošetřoval a z horečky ho léčil."
"Ale co bude s tebou," ptá se ještě Tomáš. Felčar se zasměje a ujistí ho, že dobře mu bude a kdyby ho chytli, že ještě má ten lektvar co své Kateřině dal - jen ať se nebojí, že by se nechal jen tak znova do okovů zakovat."
"Alespoň ne zaživa," chechtá se ještě, plácne koně po zadku a ten s Tomášem uhání do dáli.
Johan zatím vstal a nabíjí znova houfnici, ale vidí, že na zemi pro ni zbývá už jen kule poslední. Vhodí ji do hlavně, kterou pak naposled pohladí, jako by to žena byla. Stoupne si před ústí houfnice, zády k nepříteli a hlasitě vykřikne: "Anuško má milovaná, už jdu za tebou!"
A pak přiloží doutnák k zápalnici . . .
(konec)