E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : PŘEČETLI JSME: SATORI IN PARIS

PŘEČETLI JSME: SATORI IN PARIS
KNIHA: SATORI IN PARIS A & PIC (Satori v Paříži a Pic), Jack Kerouac, Grove Press 1994. k sehnání na Amazonu, existuje i český překlad)

Jack Kerouac, jinak též Jean-Louis Lebris de Kérouac (1929 až 1969) se narodil ve státě Massachusetts kanadským rodičům z Quebeku a kromě znalosti quebecké francouzštiny se - i když už se narodil jako Američan - stále ještě považoval za Francouze původem. Ostatně jako mnoho jiných, co jsem za tu řadu let v Quebeku poznal (viz poznámka pod čarou :-). Jacka jsem ale už nezažil, zemřel v roce, kdy já jsem teprve do Quebeku odlétal.

Jack, dnes už pověstný tulák typu Jacka Londona, také cestoval jak ten druhý Jack přes Ameriku jako hobo, i když už ne vlakem, ale stopem, ani s sebou neměl onen cestovní trailer jako měl Steinbeck (viz Steibeckovu knihu "Na cestách s Charliem"). Všichni tři popsali své cesty ve svých knihách a v mnohém se ale od sebe diametrálně lišili. Nemá ale cenu je srovnávat: každý žil v jiné době a každý měl co říci svým současným čtenářům a každý ovšem něco jiného . . . .

Za těch deset let, co jsem v Quebeku žil, jsem moc o Jackovi neslyšel. Není divu, quebeckým separatistům se do krámu nehodil a doba beatniků už také dávno přešla. A Jack byl a bude vždy představitelem těch druhých. Dokonce se říká, že název "beatová generace" vymyslel právě on, ač se sám za "beatnika" nepovažoval, právě naopak. Jack také nebyl apoštolem drog, ač je nepravidelně užíval, dával přednost tvrdému alkoholu. Proč se stal idolem? Byl mladý, sympatický a nebál se psát o tom, co bylo tehdy ještě tabu. Beatnická éra, kdy se americká mládež musela nějak vypořádat s tím, že poválečná doba, či lépe řečeno nenápadně přešla v období hledání nové identity. Ano, a to ve společnosti, která už uměla jen "konzumovat": jídlo, chlast a sex. Beatnici to vlastně jen rozšířili i na drogy . Nic nového pod sluncem, řeknete? Ano, už Freud i generace Gerge Sandové brali opium a i Klepatra znala - kromě sexuálních specialit - i drogy. Jenže beatnici a hippies si z toho udělali filosofii. A věřte si nebo ne, zcela zákonně se i z těchto mladých hippiess později stali staří snobové, a dnešní mladá generace zase musí hledat svou novou identitu. Toho se už Jack naštěstí nedočkal, zemřel mlád, na následky přílišného alkoholizmu.

A tak se Jack brzo seznámil s různými prominenty nového hnutí, ale "idolem" nové generace se stal až po publikování jeho světoznámé knihy "On the road" (Na cestě). Podle znalcú je to kompilace příběhů z jeho cest, naplněných pivem, marihuanou, jazzem, poezií a sexem. Ostatně jeho životopis a seznam knih si můžete najít na netu na české či anglické Wikipedii, to už sem ani nepatří.

Nedávno se mi dostala do rukou jiná jeho kniha, vlastně to byla jeho první, kterou jsem kdy četl: Satori v Paříži. Čirou náhodou je to i jeho předposlední kniha (kniha uvedená v ttulu obsahuje ještě jeho poslední knihu "Pic", o cestě z amerického jihu do Harlému, ale ta mě nějak moc nezaujala). Kniha "Satori" je jaksi netypická pro Jacka: nemluví tam s beatniky či drogíny a jak už název říká, je to ve Francii roku 1966, kde něli už zase jiné problémy - a Francouzi jich mají vždycky víc, než ti druzí :-¨).

Do Paříže ovšem nepřichází jako turista, ale jako člověk, který hledá své "kořeny", jak se tomu dnes dost přiblble říká. Podle jedné z jeho teorií byl totiž potomkem barona François Louise Alexandra Lebris de Kerouac, mladého oficíra v Montcalmově armádě v Quebeku (1756), který tehdy odplul z francouzské Bretaně přes oceán, odsloužil si svoje a tam patrně také založil svou rodinu.

To mě zaujalo, přotože jsem si sám kdysi z legrace vymyslel, že bych mohl být potomkem skotského šlechtice Sira Johna Hurry, který ve třicetileté válce bojoval v Evropě s armádou mercenářů a patrně tam i zanechal pár nelegitimních potomků. Po návratu domů (1641) se zůčastnil občanské války, tu na straně krále, jindy naopak na straně parlamentu. Později se opět přidal ke králově straně a sloužil ve skotské Montroseově armádě jako generál. Měl smůlu, byl zajat (vzdal se ale sám, pod příslibem milosti) a v roce 1650 byl v Edinburku popraven a rozčtvrcen, stejně jako předtím Earl of Montrose. Až když už jsem žil deset let v Kincardinu v Kanadě, jsem se kdesi dočetl, že Sir John byl sezením na hradě Kincardine - ovšem ve Skotsku, no není to osud?

Jackova legenda vyprovokovala historiky, kteří pak zjistili, že Jack pochází opravdu z Bretaně, ale jeho předkem byl nějaký Urbain-François Le Bihan, Sieur de Kervoac, jehož syn se oženil s francouzskou Kanaďankou a byl - hrůza hrůz - jen maloobchodníkem! Naštěstí se to už Jack nikdy nedověděl. Doufám jen, že moje knihy po mé smrti nevyprovokují nějaké historiky také k hledání nějaké podobné hanebnosti, třeba jako že Sir John nebyl vůbec můj předek :-).

Kniha samotná mě překvapila. Rozhodně to není nějaký bedekr, i když ovšem občas iJack popisuje místa, kde všude byl. Nebyl to ani jeho nezvyklý formát s dlouhými odstavci ( tak například knihu On the road prý napsal Jack na roli papíru, vzniklé slepením 200 stránek papíru do psacího stroje) . Ne, byl to jeho nový styl, spontánní próza, který se nejvíc podobá přímé řeči a je také i více dynamický a tím i "živý". Tento styl objevil a později se na něj ještě více soustředil, ale už i více opravoval. Jeho dílo je dnes jistě klasikou, právě kvůli jeho krásné próze a ne snad proto, že se zabýval tématem, které je neobvyklé, i když dnes už patrně nikoho nepřekvapí. A ještě něco: jeho metafory a výstižná, skoro až básnická próza dokazuje, že Jack byl především romantik. Už i narážky na různé autory, malíře či hudebníky naznačují, že rozuměl i těmto věcem - byla to tehdy zřejmě jiná generale než dnes.

Dlužno říci, že ač byl bouřlivák, nikdy nefandil komunistům a až do smrti se považoval za dobrého katolíka. Na druhé straně byl ale velký ožrala - sám přiznává, že většinu z těch deseti dnů ve Francii žil převážně jen na alkoholu a nebyla snad ani hodina, aby nebyl opilý. To mu ale nebránilo pozorovat svět kolem sebe, ten svět, který my už ani nevidíme nebo vidět nechceme. Popsal i některé typicky francouzské manýry, jako třeba šovinismus a nacionalizmus, které ovšem nejsou typické jen pro Francii. Zažil jsem je i v Quebeku, jakož i tu jejich legendu, že jsou vlastně všichni "sirotci Francie", která je prý zaprodala Angličanům. Že tehdy neschopná Francie prohrála válku s Anglií, na to už nějak zapomněli.

Jack ovšem nebyl šovinista, on jen přijížděl do Francie pln nadějí, že tam najde, kdo byli jeho předci. Je ale zklamán : lidé ho nevítají jako krajana - i když zná francouzsky perfektně a je sám francouzského původu - ale jenom jako cizince, co náhodou umí francouzsky. To víte, Quebek je pro ně pořád jen jejich kolonie.

A samotné Satori, japonské budhistické slovo, znamenající něco jako "nalezení pravdy" či "sebe-probuzení " se tehdy jaksi nekonalo.

Jack to otevřeně neříká, ale už to, že nikdo nebere jeho "šlechtictví" ani francouzský původ vážně - a že se nakonec předčasně vrací domů na Floridu - potvrzuje, že svoji "starou" vlast nepoznal. Není divu, vždyť ji ani nezažil :-). Lebrisů ovšem našel v Bretani destítky a taktéž i ty se jménem Kerouac, kteří dokonce nejsou ani v Bibliotheque Nationale v Paříži, i když londýnská knihovna je má :-). To jen francouština, jediný jazyk, který Jack znal ještě ve svých devíti letech, si s ním zahrála tu pošetilou hru na předky a potomky . . .

P.S. Více o mém pobytu v Quebeku najdete v mé české knize JE ME SOUVIENS, je ke stažení zdarma jako zip nebo PDF

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )