next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Nejprve: Starý Montreal.


STARÝ MONTREAL.

Žili jsme v novější části města, ale jako bývalé obyvatele starodávné Prahy nás pochopitelně nejvíc lákal Le Vieux Montréal, doslova Starý Montreal. Courali jsme se tam často kolem přístavu, po ulicích Berri, McGill či St. Jacques, kolem domů, které ještě před rokem 1960 byly vlastně určeny ke zkáze. Přitom to byla zrovna ta část města, kde Maissoneuve přistál a postavil svou pevnost. Bydlely zde celé generace, ale na začátku dvacátého století se lidé začali stěhovat pryč a zbyla tu jen skladiště a staré budovy různých byznysů, spojených s obchodem a přístavem. Přístavem, odkud odplouvají lodě do celého světa. A bylo to až v šedesátých letech minulého století, kdy se začala probouzet hrdost měšťanů na jejich město a tak prohlásili tuto část přístavu tím, čím už od začátku byla, totiž "historickou". Zvláštní komise dnes rozhoduje o tom, co se zde bude stavět, bourat či obnovovat a po vkusné renovaci se sem život opět vrátil: objevily se hospůdky, restaurace a obchody s uměním i suvenýry. 

Staré domy.

Montrealská radnice

Château Ramezay, postavené 1705, jako dům bývalého guvernéra Montrealu, se stalo roku 1775 sídlem Compagnie des Indes, která exportovala bobří kožešiny. Když bobří horečka opadla (kožešiny sloužily na výrobu drahých cylindrů a bowlerů, neboli "bouřek"), do domu se pak opět stěhovali guvernéři. V době americké okupace Montrealu ; zde dokonce bydlel sám Benjamin Franklin, ale o tom už jsem také psal. Dnes je tu muzeum. Blízko na rohu ulice Berri stojí dům Etiénna Cartiera, jednoho z "otců" Kanadské konfederace, jak se dříve Kanada nazývala.

Radnice.

Place Jacques Cartier je náměstí, hýřící quebeckou kulturou: jsou zde café, umělecké obchody a dokonce i pouliční umělci, ale ti jsou především v Rue St. Vincent a Rue St. Paul. Od jednoho jsme jednou zakoupili perokresbu už zde popsané Basiliky sv. Josefa, měl náhodou takové nefrancouzské, skoro bych řekl slovanské jméno: Anjelko. Na každém místě zde také potkáte svatého - respektive jeho jméno. Tolika svatým se ale nesmíte divit: Francouzi byli už od křižáckých válek silnými katolíky a své protestantské Hugenoty krvavě vybili v nechvalně proslulé Bartolomějské noci.

Nahoře pak stojí montrealská radnice, s jejíhož balkónu v roce 1967 tehdy už zřejmě senilní generál De Gaulle povzbuzoval Quebec k separaci. Jeho volání "Vive le Quebec Libre!" vzbudilo tak  v národě falešné naděje, že jeho velkými ústy mluví i jeho rodná Francie. V naší době to bylo sídlo starosty Jeana Drapeau (česky to znamená "prápor"). To byl ten, co prohlásil, že olympijské hry nemohou mít deficit, stejně jako on nemůže být těhotný. Když se ukázalo, že se mýlil - hry stály třikrát víc, než se čekalo - karikaturisté ho všude malovali s pořádným břichem.

Na rohu náměstí stojí socha admirála Nelsona. Co zde, mezi tolika frantíky, vůbec dělá? To máte tak: když došla zpráva, že  loďstvo prťavého Korzikána to tak žalostně projelo u Trafalgaru, občané Montrealu byli štěstím tolik bez sebe, že mu ten památník postavili a to ještě ten samý rok (1809). Je dokonce starší, než ten velikánksý v Londýně. On tu totiž Napoleon nebyl vůbec oblíben a to hned z několika důvodů: jednak sem utekla díky francouzské revoluci značná část bývalé francouzské šlechty, jednak Napoleon kolonie vyloženě podceňoval (i když jeho Josefina byla sama z ostrova Martiniku). Hlavně je ale všechny také, jako správné obchodníky, štvala jeho kontinentální blokáda evropských zemí, které je připravovala o byznys. Hned  naproti soše Horatia Nelsona - ano, to bylo jeho křestní jméno a dokonce se i hodně podobal i herci, který hraje Horatia Hornblowera ve známých britských seriálech.

Francie a Quebec.

Montrealský přístav

Jak to bylo s tou bratrskou láskou mezi Francií a Quebekem, to nám vysvětlila v roce 1978 naše sousedka, vdova po opravdovém frantíkovi z Francie. Tehdy se první premiér-separatista René Levesque vypravil do Paříže, aby tam nastavil vlastní krk - ne, ne paní guillotině, to jen k předání vyznamenání Řádu Čestné Legie. "Francie mu ovšem dá raději tisíc vyznamenání," řekla nám tehdy ta paní, "než tisíc dolarů. Pro ně je Quebek pořád ještě jen kolonie, i když ztracená." A měla pravdu: o dvacet let později zajel do Paříže další premiér-separatista Bouchard, který doufal, že jeho slavnostní přijetí tam povzbudí povadlé city jeho rodných separatistů doma v Quebeku. Jeho uvítání v Paříži ale bylo více než chladné a francouzský prezident se přímo vyjádřil ve smyslu, že to je vnitřní věc Kanady, do které se nebudou plést.

Není divu, že "Kebečáci" k nim také nemají srdečnější vztah - už od té doby, kde je Francie údajně "zradila" a nechala na pospas Angličanům. Jde tu o hrdost mladého národa, který byl kdysi (podobně jako Austrálie pro Angličany) jen trestnou kolonií Francie. Národ, který vyrostl z námořníků, vojáků a dřevorubců, rybářů a emigrantů, trestanců a vypovězených prostitutek se ovšem liší se od Francouzů ještě víc, než Američané od Angličanů. Manon Lescaut, hrdinka stejnosmenné knhy od Abbé Prevosta, kterou sem přivezli v řetězech, se tu jistě později dobře vdala, měla děti a pravidelně chodila do kostela. Můj přítel, říkejme mu třeba Jean-Guy, se jednou rozčiloval, že Charles Aznavour sice jezdí rád zpívat do Quebeku, ale že si koupil farmu ve vedlejším, převážně anglickém, Ontariu. "A takoví jsou všichni!" přesvědčoval mně rozhořčeně; marně jsem mu vysvětloval, že Aznavour je vlastně Armén. To jsme byli ještě kamarádi - když se pak dal k separatistům a já si z něho pro to dělal legraci, hodil po mně jednou vztekle dvoukilovým transformátorem. Dodnes nevím, zda se nestrefil schválně nebo prostě jen neuměl házet . . .