next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Kapitola: První zima.



PRVNÍ ZIMA.

Vlajka Montrealu
Vrátím se trochu zpět, k době mého příletu do Quebeku. Po půl roce v Londýně, kde jsem strávil půl roku čekáním na udělení emigrace - v roce 1969 už Kanada nebrala utečence z Československa s otevřenou náručí a finanční pomocí jako ještě rok před tím - jsem konečně dostal povolení emigrace a hned prvním letadlem jsem si to 'hasil' do Montrealu. Přesněji řečeno na to staré, dorvalské letiště. To nové, mirabelské, které leží 55 km na sever od města, tehdy ještě nebylo postavené. Právě tam pak ale přeřadili veškeré mezinárodní lety; Dorvalu zůstaly jen ty přes Kanadu a do USA. Často jsem pak odtamtud odlétal na služební cesty do Států, ať už do Minneapolis v Minnesotě, či do Utiky, ve státě New York, kde byla hlavní kancelář americké počítačové firmy, u které jsem dělal. Horší to bylo jezdit na Mirabel - tam jsem si raději bral autobus. Také když jsem jezdíval služebně do států jen autem, odjel jsem nejprve na dorvalské letiště. Proč? Abych si tam rentoval auto z půjčovny - měl sjem špatné zkušenosti s používáním vlastního vozu: když se něco porouchalo, firma mi to pochopitelně nezaplatila; ta platila jen za kilometry a to ještě málo.

Startuji, nestartuji.

Teď trochu odbočím, abych se zmínil o místní specialitě. Ač Montreal leží na stejné zeměpisné výšce jako Berlín, zima je tu díky blízkému Labradoru opravdu tuhá. Když jsem se vracel ze svých letů, často jsem našel na parkovišti mé auto s vybitou baterií. Při mínus dvaceti stupních vám totiž baterka ztratí za noc až polovičku své kapacity, nebo jestli chcete, náboje. Ovšem jako každý správný "kebečák" jsem měl v kufru - automobilovém, pochopitelně - párek startovacích kabelů a on už se vždycky někdo našel, kdo mi dal boost, jinak řečeno přes pomocné kabely proud ze své baterie. Horší bylo, když zamrznul startér - to se nejprve musel kladivem oklepat, aby rotor mohl vklouznout do statoru a roztočit setrvačník. Kdo tohle neznal, dokázal vybít dobrodinci, co mu dával boost, i jeho vlastní baterku. Proto bylo spolehlivější - i když nebezpečnější - nechat přitom dobrodincovo auto běžet.

Také ztuhlý olej situaci ještě zhoršuje a na zimu jsme používají místo 10W30 raději olej 5W30, který je lehčí, i když v létě zase příliš řídký pro některé motory a musí se zase měnit za původní. Startovací okruh je vůbec zapeklitá věc: každý zvětšený odpor - například uvolněný či zkorodovaný kontakt - snižuje startovací proud, což prodlužuje dobu startování. Tím se ale kontakty víc ohřívají, a odpor zase roste, čímž klesá proud, startování dlouhé a baterka se víc vybije vybíjí. Uděláte tři pokusy a už to nejde. Větší motor startéru je lepší, ale zase vyžaduje větší baterku. Je to prostě začarovaný kruh.

Použít metody polárních pilotů - tj. na noc vypustit olej, držet ho v teple a ráno ho zase nalít do motoru - to je jaksi nepraktické a tak jsem místo toho koupil ohřívák oleje. Později jsem si ale nechal namontovat permanentní ohřívák celého motorového bloku. Ten je sice dražší a bere víc elektřiny, než ten tyčkový, co se jen tak zasune do otvoru pro olej, ale zato to stojí za to. Jednou jsem totiž zjistil, že se ten tyčkový ohřívák v noci přepálil a ráno bylo auto zamrzlé!

Vzal jsem si z toho poučení a namontoval jsem si pak na okno u domu signální světélko, které označovalo, že ohřívák opravdu pracuje. Proč na kapotu? Nu abych to viděl přímo z okna a nemusel za večer několikrát do mrazu ven :-). Pochopitelně nejlepší je vlastní, vytápěná garáž, ale i když ji máte, v práci většinou stejně parkujete venku. Navíc je motor, který stráví noc v teple, o to víc cholostivý venku na zimu. Neptejte se mi, jak je to možné, to prostě nevím. Když jsme bydleli ještě dole ve městě, jezdil jsem do práce autobusem, ale čekejte v takové zimě třeba půl hodiny na spojení! Jednou jsem se nadýchal ledového vzduchu tak dobře, že mi pak v létě našli na rentgenu jizvy na plicích - to jak jsem tehdy přechodil zápal plic.

Hamilton.

Hamilton
Asi týden po příchodu do Quebeku jsem letěl do města Hamilton v provincii Ontario, kde jsem měl slíbené interview u firmy Westinghouse, které jsem napsal ještě z Anglie. Jaké ale bylo mé překvapení, když mi po dvou hodinách a dobrém obědě řekli, že ještě ten job nemají, že se jen připravují, až budou mít povolení přijímat. Prý tak za půl roku, za rok. Když jsem jim řekl, že přece mají v Montrealu odbočku, zasmáli se a řekli, že to je jen pro zasloužilé zaměstnance před penzí. Nezbylo, než se vrátit zpět do Montrealu a hledat a hledat. Ještě před odletem jsem ale zašel na emigrační úřad, abych jim něco vysvětlil: měl jsme totiž od vlády půjčku na letenku do Kanady, rovných sto dolarů - právě díky tomu slibu místa v Hamiltonu - a tu jsem musel po příletu do Kanady splácet. Vysvětloval jsem jim, že jsem v Londýně předem uvedl jako trvalé bydliště Hamilton, ale splácet že budu muset z Montrealu. "Nu splácejte odkud chcete," usmáli se.
"A to si ani nezapíšete? To se nebojíte, že vám uteču?" zeptal jsem se. To už se skoro mlátili na židlích: "Nebojte se, my bychom si vás našli!" ujistili mě.

Práce není.

Takže jsem začal hledat práci v Montreale. Nejprve sám od sebe, ale většinou chtěli znalost francouzštiny nebo obou jazyků a pak mi začalo být jasné, že to je jen výmluva a že to říkají každému, koho prostě nechtějí. Co mi zbývalo, odešel jsem teda prosit na pracák, na manpower. Tehdy ještě nebyly ty nástěnky či počítače a úředník jen dával kartičky s adresou firmy, kam můžete jít na interview (ty adresy ovšem nikde nevyvěšovali). Nejprve se muselo čekat v řadě před přepážkami: tam nám dali číslo, které pak zavolali a zavedli nás za stěnu, kde seděl pan Někdo. Třikrát jsem tam byl a třikrát pro mě nic neměl - a věřte, byl bych dělal cokoliv. Nejhorší na tom bylo, že jsem se tak nedostal ani na job interviw u firmy, kde si teprve vybírali.

Až jednou se na mě usmálo štěstí. Zavolali mě omylem ještě předtím, než vyřídil žadatele přede mnou. Seděl tam jeden africký Kanaďan a jeho bílý přítel, který úředníkovi vesele nadával do rasistů a ještě horší slova. Poděšený úředník honem vytáhl kartičku a dal jim ji. Pak mi pokynul mě a uneveně prohlásil, že pro mě nic nemá. Ale to už jsem se nedal. Řekl jsem mu, že přijdu zítra a daleko lépe připraven: že si totiž namažu obličej krémem na boty. A jestli by mi poradil: zda bude stačit hnědý, nebo zda bych na to měl vzít hned černý krém? Pan Někdo se zasmál se a kartičku mi dal. Vzal jsem si z toho poučení pro příště: práce je, to jen kartičky nejsou :-).