Autor :
Jan B. Hurych
Název :
JE ME SOUVIENS
Kapitola:
První job.
PRVNÍ JOB.
Ta místa od manpoweru byla vždy nejhůře placená, ale job samotný nebyl nejhorší. Vlastně jsem jich měl hned několik: byl jsem inženýr, technik, kreslička, skladník i holka, co pájí na lajně, to vše v jednom a za poloviční plat. K tomu jsem ještě přibral funkci
opraváře u zákazníků (tzv. field engineer), dále zkušebního technika a nočního hlídače - když jsem tam po nocích dělal neplacené přesčasy, navíc jsem jim firmu i zadarmo hlídal.. Jinak to ale bylo výborné místo pro toho, kdo se musí naučit všecko najednou, rychle a s rizikem a na úkor zdraví. Naše maličká firma - teda já z ní nic nevlastnil - sídlila blízko rohu avenue Louvain a
Acadie a kousek dál byla plaza (náměstí) Côte Vertu. Platili nás šekem,
který jsme hned proměnili na peníze v bance za rohem.
Přepad
banky.
 |
Montrealské Metro |
Šel jsem si jednou v poledne vybírat svůj šek - myslím,
že hned už ten úplně druhý, platili nás každých 14 dní - a po kratším čekání jsem se konečně dostal k
okénku. Slečna mi zrovna začala vyplácet peníze, když slyším nějaký hluk. Tak se
otočím a vidím tři muže v maskách - v takových těch lyžařských, co mají jen
otvory pro oči a ústa. V rukou měli automatické pušky a křičeli něco
francouzsky. Já ovšem tehdy to jejich parle-vous neznal,
takže jsem si nejprve myslel, že se tam natáčí nějaký film nebo co. Když se ale
ostatní lidé začali stavět ke zdi a zvedali ruce, viděl jsem, že se rozhodně nejedná
o filmovou inscenaci bitvy o Quebec City a poměrně přesně jsem ty ostatní s těma rukama
napodobil.
Za chvíli se mi ale ruce unavily a tak jsem je zase
nenápadně spustil, ale ten jeden z těch gaunerů si toho všimnul a píchnul mě hlavní do
žeber a ten druhý, ještě víc nervózní, na mě něco zařval. Ruce mi rychle
vyletěly nahoru jako na špagátu - což bylo jen dobře, jak misdělil ten
detektiv, co to později vyšetřoval. Jenomže já v tom okamžiku myslel na něco úplně
jiného a sice na to, kam asi položila ta slečna ty moje peníze, jestli tedy na
mou nebo na její stranu okénka, jinak řečeno, odkud je ti grázlové sebrali. Že to není
důležité? Nu asi ne, ale já si tehdy myslel, že kdyby byly už na mé straně okénka, když je lupiči shrábli, tak mi to banka nezaplatí. Jinak řečeno, že by okradli nejen banku, ale i mě, což se mě osobně dotýkalo :-).
Ty peníze u okének sebrali hned, ale apk ještě jeden z těch ostrých hochu kopl
několikrát do manažera, který už ležel poslušně na břiše na zemi, tak jak mu to ostatně sami
předtím nařídili. Stačil kopnout jen jednou, protože ten kopaný okamžitě zařval: "Léon!"
a mladičký účetní honem zlodějům otevřel klíčem sejf. Nacpali peníze do ruksaků
a rychle ven. Jen ten poslední z nich, zřejmě šprýmař, opět něco vykřikl a
namířil zbraň na nás ostatní, co jsme tam zatím stáli, jako kdybychom podpírali
neviditelný strop. Pomalým pohybem do strany, jako když kropí záhon, mávnul
hlavní a vyrazil ze sebe: "Rrratatata!", ještě navíc s tím hrozným quebeckým
"r".
Jako v detektivce.
Za necelou hodinu přijela policie. Ta totiž raději počká, to aby si lupiči překvapení při činu nevzali některé ze zákazníků jakožto rukojmí, protože tím by se situace značně zkomplikovala. Osobně si ale myslím, ž ejim šlo víc o sebe než o nás. Zmíněný detektiv nás všechny pořádně vyzpovídal a já si najednou uvědomil, že si vůbec nepamatuji žádné důležité detaily. Jak
byli vysocí? No dost, povídám, jeden byl vyšší. Jak staří? Tam jsem už byl přesnější -
pokud se mě nezeptali, jak jsem to vlastně poznal, když měli přece všichni masky
na obličejích. Oblečení? Asi džíny, ne? Nebo že by ne? Pak jsem si vzpomněl: ten jeden
přeskočil pult, jako to dělával slavný John Dillinger, teda alespoň ve
filmu. Ostatní se přidali: "Ano, ano, on přeskočil pult!" Když byl se mnou
hotov, povídá mi ten detektiv: "To máte štěstí, co? To se každému
nestane."
"Já nevím," povídám, "přišel jsem zrovna ze země, kam přijelo půl miliónu gangsterů a měli tanky." Zasmál se a propustil mě. Kolik toho tehdy ukradli, dodnes nevím,
protože je nikdy nechytli - byli to zřejmě profesionálové.
Kupuji
auto.
 |
Biosféra Expa 67 |
Také moje zkušenosti s koupí auta nebyly ty nejlepší. Koupil
jsem auto staré, opotřebené - v Čechách se říká ojeté. To jsem ještě nevěděl, jak to v Americe chodí: obchodníci starých aut jsou považováni za největší podvodníky. Ještě dnes se při volbách u
kandidátů objevují posměšné plakáty: Koupil byste od tohoto člověka staré
(secondhand) auto? Nu i tohle šlo přes takového agenta, dealera - i když to vlastně bylo auto jednoho spoluzaměstnance spoluzaměstnance - a v
papírech bylo napsáno jen toto: "sold as is", t.j. prodáno bez záruky či
náhrady případné škody. Nu při té ceně se nedalo moc čekat, ale to jsem ještě netušil co se čekat dá. Ten kolega si sám sešteloval brzdy tak, že z dvojitého brzdného okruhu udělal jen jednoduchý a když ten sehnal, tak
nepracovaly ani přední, ani ty zadní. Zřejmě mu ani to štelování moc nešlo, protože asi za měsíc mi opravdu selhaly brzdy a já zastavil o náklaďák, který přede mnou stál na křižovatce - měl zrovan červenou.
Zapasoval jsem se do něj tak dobře, že moje auto bylo o dvě stopy kratší a já si
usekl spodní ret o volant, narazil hlavu na strop, potloukl si koleno a přerazil žebro.
Když jsem dlouho nešel domů, Aťa mě vyhlížela oknem. Pak spatřila, jak si to pěšky kulhám po ulici a už tušila, co se asi stalo. A nebudete mi to věřit, i když
šlo auto rovnou do šrotu a ani pojišťovna nám nic nedala (auto 'as is' mi pojistili
jen na škody, které způsobí těm druhým) - ani jednou jsem od ní neslyšel
slovo výčitky. Za týden nato jsem se brali, v malém kostelíku v St. Bruno, a já přes ty stehy, kterými mi zpátky přišili můj ret, procedil svoje "ano". Když si na to Aťa dnes vzpomíná, prohodí vždycky něco o tom, že mi tu pusu tehdy zašili nějak neúplně . . .