next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Kapitola:: Côte des Neiges.


CÔTE DES NEIGES.

Jak už jsem psal, bydleli jsme nejprve blízko místa, kde se dlouhá, předlouhá ulice Chemin Côte des Neiges stýká s Boulevard Jeana Talon , který tam tehdy ještě byl víceméně jen silnice, teprve dál na východ se zalidňoval.. Zato "Kódenáška" byla bohatá na různé obchůdky - takové ty, co se k nim leze venku po schodech dolů, různé boutiques (módní či jiné obchody) či kina, a samozřejmě i velké obchody. Tak velké, že je dokonce stálo za to vykrást celým partám zlodějů - však tam jednoho zloděje chytali i helikoptérami po střechách a dokonce se říkalo, že mu přitom ustřelili i cosi důležitého (v lidové angličtině se tomu říká "family jewels", rodinné šperky :-). Byly tam také obchody různých národů: u Maďarů se dokonce daly sehnat i škvarky; byla to prostě čtvrť emigrantů a ti si potrpí na svá jídla. Nejprve jsme zakotvili v ulici Goyer,  obydlené hlavně Evropany, později ale víc a víc Afrikány. Jinak to byla ulice, kterou jistě nenáviděli místní požárníci: hořelo tam skoro každý druhý den.

V domech totiž byly takové ty svislé šachty - v každém patře s otvory do zdi - kam se házely v plastických sáčcích odpadky. Málokterý sáček ale snesl ten pád z vyšších poschodí a dole v podzemí byl prostě maglajz. V domě byla spalovna a není divu, že se to často vznítilo, přičemž šachty svým komínovým tahem usnadňovaly rozšíření ohně do vyšších pater.

Požáry v Goyer Street.

Plaza Cote des Neiges
Jednou mě Aťa vzbudila, že ve vedlejším domě hoří. Nechtěl jsem jí věřit,, ale bylo to tak: vysoké plameny šlehaly z jednoho bytu a odrážely se od balkonu nad ním. Bylo to sice v sousedním domě, ale od nás asi jen tak sedm metrů. V patře nahoře spali nějací starouškové a ani o tom nevěděli. Řval jsem na ně, až se vzbudil celý dům a konečně i ten děda s babičkou, která při pohledu dolů málem omdlela.

Jindy zase, to byla Aťa v práci a Aleš ve škole, jsem postonával doma, když náhle zazvonil budík v kuchyni. A nepřestával. I zašel jsem tam, abych k mému překvapení zjistil, že to nebyl budík, ale požární alarm na chodbě. Otevřel jsem dveře, ale to už se patrem valil kouř, ve kterém spěchali někteří sousedi, vyzbrojeni kufry, směrem ke schodům a po těch rychle dolů. Tam na ulici pak zasedli v bezpečné vzdálenosti do auta a čekali, jak se to vyvine. Tak jsem se poučil o užitečnosti skautského hesla: Buď připraven! No nebyl jsem gatóv, nebyl. Hledal jsem v tom kouři, co se hrnul pod dveřmi do bytu, nějaké věci, abych je zachránil před ohněm: hlavně nějaké teplé věci pro ženu a pro syna, protože to bylo v únoru. Ač jsme toho ještě moc neměli, chtěl jsem zachránit alespoň nějaký zimní oděv.

Obyvatelé činžáku se shromáždili dole v přízemní hale. Tam mi také došlo, že jsem v tom zmatku zapomněl nahoře naše štěně ovčáka, maléhoChuckey, Karlíka. Vyběhl jsem nahoru a našel ho schovaného pod postelí, odkud jsem ho nemohl dostat. Konečně se to podařilo, ale kam ho dát? Napadlo mi, že by se vešel do příruční tašky. Našel jsem ji, ale zatím se mi pes vytrhl a šup zase pod postel. Konečně jsem vyhrál a odnesl ho dolů. V tašce ovšem kňučel a já musel všem vysvětlovat, že se to nahoře neškvaří pes, ale že jen brečí ten náš, kterému se v té tašce vůbec nelíbilo.

Pak jsem si uvědomil, že jsem mohl zachránit víc. I vyběhl jsem opět nahoru, ale tam už bylo od kouře tak husto, že jsem se začal dusit. Hasiči mě sebrali a odtáhli dolů. Měl jsem štěstí: většina lidí totiž kouřem omdlí a pak je konec. Zbytek času jsem už poslušně stál ve dvoraně, kde jsem naslouchal staršímu páru vedle mě, který se radil, jak napálí pojišťovnu a bude žádat odškodné. Vtip byl v tom, že se jim nic nestalo, a tak děda honem vymýšlel, že ho pokropili hasiči a zničili mu novou košili.

Emigrantská Valhalla.

Bydlely tam kolem nás různé národnosti a snášeli jsme se celkem dobře - byli jsme všichni tak chudí, že nebylo co komu závidět. Někteří dokonce ještě chudší: ti žili na podporu, pro kterou si chodili v těch nejotrhanějších šatech. Nebylo to moc, ale stačilo to na jídlo a nájemné. A to byl právě kámen úrazu: někteří si na to zvykli a tak se to místo pomalu stávalo útulkem bezprizorných "podporovanců". A ta mentalita byla nakažlivá: emigrantská Valhalla, která se jim zdála být útulkem bohů se časem měnila na hřbitov padlých nadějí. A navíc se tam kradlo.

My měli práci oba, manželka i já a tak jsem prostě brzo toužili jít někam jinam. Ovšem jinde byla renta za byt dost vysoká a tak jsme se stěhovali teprve dvou letech, když jsem nastoupil na nové místo, u americké firmy. Stěhování mělo i jiné výhody: náš malý byt už se začal zaplňovat a to ani nemluvím o tom, že se parkovalo na ulici. Navíc na obou stranách, takže v zimě vám pluh zasypal půl auta - pokud jste večer měli štěstí a našli místo k zaparkování. Později jsme potkali mnoho lidí, co začínali v Goyer, a jejich vzpomínky byly podobné těm našim.

Radši do 'de Courtrai' a ještě dál.

Pohled na město od jihu
Z takové ulice bylo opravdu lépe zmiznout co nejdřív a tak jsme se odstěhovali blíž k Talónu, do ulice De Courtrai. A pak brzo ještě dál, do předměstí Roxborro, ale to už byl West Island, západní část Montrealského ostrova. Ten je vlastně největší z ostrovů: měří 60km na délku a asi 20 km na šířku - v nejširším bodě. Hned nad ním je ještě jeden, Laval, který je menší: 40 km na délku, 16 na šířku. Nemusím snad podotýkat, že oba leží na řece Sv. Vavřince, která je obtéká.

Jedna zajímavá věc: ulice města nejsou ve směru severojižním (S-J) jako jinde, či východozápadním, (V-Z),  ale na Severozápad-Jihovýchod (SZ-JV) a SV-JZ. Řeka se tu točí a teče právě od SV na JZ a ulice jsou nasměrovány podle ní - i když všude jinde teče téměř pořád od východu na západ. O hoře montrealské se říká, že je na sever od centra, tj. od starého Montreálu, ale ona je de facto na západ! Stalo se také zvykem říkat spodnímu břehu řeky "jižní", takže když bydlíte na její "severní" straně, slunce vám vychází "na jihu"! Naopak zase jedete přístavní ulicí v pravé poledne "na jih" a slunce tam už dávno není. A když jsem se tam jednou chtěl orientovat podle slunce, málem jsem zabloudil - myslel jsem tehdy, že se moje směrová orientace nějak pokazila nebo že snad slunce v Americe běhá jinak, než u nás.