next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Kapitola: Začátky.



ZAČÁTKY.

Mapa Montrealu
Heslo separatistů ("Je Me Souviens") bylo povinně i na mém autě, když jsem po desíti letech odjížděl z Montrealu natrvalo, a sice vzadu na oné quebecké automobilové tabulce. Byl jsem navíc opravdový separatista, ale jinak, než oni. Já sem se oddělil jaksi naopak - od nich - a také dříve než oni (pokud se vůbec někdy v budoucnu od Kanady oddělí).

Už dvě stě let pokračuje kanadský experiment jednoho státu se dvěma národy a dvěma jazyky. Od té doby, kdy Francie předala svou část Severní Ameriky, tzv. Novou Francii, Angličanům, převážně francouzský Quebec se s tím nikdy nesmířil. Protože jsem ale přišel do - tehdy bilingválního - Montrealu, kde polovice obyvatel mluvila anglicky, netušil jsem, že mimo město už tomu tak není: na venkově žili z osmdesáti procent jen samí frantíci. Kdybych byl býval znal tehdy situaci lépe, asi bych se nezastavil a pokračoval dál, až do anglické Kanady. Ne, že by mi vadilo učit se navíc francouzštinu )vlastně quebečtinu), ale po dalších komplikacích jsem opravdu netoužil.

Žil jsem ze začátku v tom městě kolem hory se jménem Mount Royal celkem spokojeně. Bral jsem to hned od počátku jako domov a bylo mi tam - alespoň těch prvních pět let - docela dobře. Vzpomínám na ně rád, na ty lidičky, kteří byli nejprve milí, až roztomilí, dobří hostitelé a dokázali cizinci poradit i pomoct. Později, po výhře separatistů, to byli právě někteří z nich, co mi pak udělili nezasloužený titul "maudit anglo" (zatracený anglofon), jakožto členu anglicky mluvící quebecké menšiny. Ale začněme raději do počátku . . . . . .


Město Montreal jsou vlastně dva ostrovy na řece Svatého Vavřince (St. Laurent River). Tyto ostrovy jsou Île de Montréal (ano francouzsky je čárka na é) a Île Laval, ale "Velký Montreal" obsahuje i Île Ste-Héléne a takové malé ostrůvky, jako je Île Bizard a Île Perrot, dokonce i Île Dorval, což je mimochodem i městská část a jméno letiště; bez toho Île, pochopitelně. West Island (Západní ostrov), na druhé straně ale není vůbec ostrov, jen část ostrova Montreal. Pokud vás to moje franko-anglické míchání názvů mate, je to proto, že si pamatuji názvy ještě z doby, kdy byl Montreal dvoujazyčný. Používám zde raději český název "Montreal" (bez čárky), který kopíruje původní anglicky psanou verzi, avšak benevolentní Pravidla českého pravopisu z r. 1994 dovolují výslovnost "montriól" i "montreal", zatímco správná francouzská výslovnost francouzského "Montréal" je ovšem "monreál" a quebecká dokonce "mónreál". Měl bych vlastně psát "Montreál", hlavně proto, že mu tak tehdy říkají tamější čeští krajani - jak mu říkají dnes, to nevím: už jich tam také moc nezbylo.

Jazykový zákon (Bill 101).

Když tehdy v roce 1977 přišel onen jazykový zákon - de facto aby zabránil vyhynutí francouzštiny, protože už i rodilí "frantíci" mluvili hlavně anglicky, je to jazyk byznysu - začaly úřady honem předělávat všechny cedulky ulic na francouzské a tak například St. John Boulevard se překřtili na Boulevard de Saint Jean. Což je legrační, protože pokud si pamatuji, svatý Jan mluvil jenom hebrejsky (jak který, sv. Janů je asi osm). Jak dalece to přineslo sebedůvěru francouzským "kebečákům", je těžko odhadnout: polovinu anglické populace tak nepřímo vyhnali na západ, ale na talíř jim to nepřiidalo vůbec nic. Patriotismus je hezká věc, ale nacionalizmus už ne, zvláště je-li spojený se šovinizmem (Chauvin byl zatvrzelý obhájce Napoleona a tento jeho fanatizmus mu vysloužila věčnou slávu zaslepence).

Ale tehdy, když jsme tam přišli, se k nám, "přivandrovalcům", ještě chovali docela dobře. Naši sousedi, prostí lidé, měli velké a dobré francouzské srdce (i když Francii rádi neměli - prý je zaprodala Angličanům); byli to prostě lidé veselí a přátelští. Jeden z nich nám třeba udělal na barbecue stejky, přičemž na to vytrhal plaňky ze svého plotu a málem si ještě zapálil dům. I v práci jsem měl mnoho přátel, kteří mi často pomohli s prací na domě, stejně jako já jim. Ale to trochu předbíhám . . .

Hora Montrealská.

Procházka na Mont-Royal
Svými pouhými 235 metry nad mořem kraluje hora Mont-Royal (anglicky: Mount Royal) nad celým městem, které je světoznámým přístavem pro zaoceánské lodi. Ano, je to přístav námořní, i když je od moře vzdálen celých 1600 kilometrů. Tady se ovšem uplatňuje výhoda toho, že město leží na řece Svatého Vavřince, tekoucí do Atlantiku. Je to vlastně počátek St. Lawrence Freeway (ano, pořád ten samý svatý!), což je vodní cesta od Montrealu na západ: přes jezero Ontario, pak zdymadly nahoru na sever a přes Huron do jezera Hořejšího. Po vodě se tak námořní lodě třeba z Evropy dostanou až do Chicaga, což je asi tak třetina vzdálenosti přes celý severoamerický kontinent.

Procházeli jsme se často po parku Mont-Royal, ne sice až dolů ke známému montrealskému hřbitovu, ale rozhodně až k vyhlídce, odkud jsme koukali dolů na montrealskou univerzitu (Université de Montréal, jsou tam ještě dvě: McGill a Concordia) a ještě níže, na místo, kde jsme tehdy bydleli (Cote des Neiges, tj. sněhová kóta, svah či cesta - vyberte si: jmenuje se tak totiž i hlavní ulice, co tou částí prochází). Tato část města byla plná emigrantů a bylo tam přes den i noc slyšet všechny možné jazyky světa. Chodili jsme tam i tehdy, když byl zrovna výjimečný válečný stav, to když teroristé FLQ zavraždili ministra Laporta. Později jsem poznal jeho vdovu: paní Laportová, soudkyně, nám totiž udělovala kanadské občanství.

Nahoře byl tehdy klid, jakoby se nic nedělo, jen dole hlídkovali plně vyzbrojení vojáci v džípech - většinou u domů důležitých osobností. Den nato den jsem přišel z práce domů a Aťa, moje paní, mi vykládala neuvěřitelnou příhodu. Během dne jí volala jedna paní telefonem, že jejich syn našel mou peněženku, ať si pro ni teda přijdeme. Já ovšem doma nebyl a celý den jsem ani netušil, že jsem vůbec něco na té vyhlídce ztratil. Aťa se se tam vydala sama, jen s naším Alešem, ale na dané adrese stála hlídka vojáků a nechtěli je pustit dovnitř. Nakonec je přivítala paní domu, která zrovna hrála na svém hřišti za domem tenis. Aťa peněženku s díky převzala - moc toho tam stejně nebylo - ale jaké bylo její překvapení, když ji celou cestu až domů sledoval jakýsi džíp s kulometem a pěti vojáky - asi si mysleli, že je nějaká teroristka a to děcko má jen na zamaskování svých nekalých úmyslů :-).

Z historie města.

Místo, zvané původně Hochelaga, objevil v roce 1535 mořeplavec Jacques Cartier, který vida onen kopec, povýšil jej hned na horu a dokonce královskou (Un Mont Réal). Teprve v roce 1611 zde Samuel de Champlain zřídil (rozuměj postavil) obchodní stanici, anglicky řečeno, trading post. Původně bylo město určeno spíše pro práci misijní, tj. dodávat nebohým Indiánům to, co jim asi nejmíň chybělo: víru v bílého Boha. Proč k tomu ale potřeboval vedoucí misie, Paul de Chomedey, Sieur de Maisoneuve, v roce 1642 postavit pevnost, to se dnes už příliš nezdůrazňuje. Oni totiž Irokézové neměli obyvatele misie rádi a kdo někdy z misie vyšel ven za její brány, byl jimi - smí se to vůbec říkat? - zabit. Zda byl též skalpován, nevím, ale fakt je, že tento zvyk pak Francouzi podporovali, když totiž Mohawkům platili za každý ulovený britský skalp. Co s těmi skalpy pak "frantíci" dělali, jsem se také nikde nedozvěděl - většina Angličanů, co jsem poznal, byli už od mládí hodně plešatí.

Město dostalo hezký název Ville Marie de Montréal a utěšeně pod francouzskou vládou rostlo - teda než přišli Britové, kteří, jak známo, zkazí každou srandu. V roce 1760 padlo město pod britskou vládu, to když guvernér Vaudreil město vzdal, než by je nechal rozstřílet. Angličané se tam pak už udrželi, ač během americké revoluce bylo město (1776) po sedm měsíců v rukou Američanů - tehdy ještě tzv. "koloniálů". Benjamin Franklin si tam dokonce přitáhl svůj vlastní tiskařský lis, aby tam tiskl noviny. Už tehdy ale americká propaganda jaksi neuspěla, naopak, mnoho tak zvaných loyalistů uteklo později ze Spojených Států právě do - tehdy už zase britského - Montrealu.

Montreal byl také sídlem společnosti North West Company (NWC), konkurující v obchodu kožešinami jiné firmě, známé Hudson Bay, kterou kdysi založil sám syn Fridricha Falckého, princ Rupert, navíc strýc krále Karla II, který společnosti věnoval i celou tehdejší západní Kanadu (dlouho apk ještě nazývanouZemí prince Ruperta). Jména protagonistů NWC, hlavně objevitelů, se trvale zapsala do historie Kanady: tak například Simon Frazer. Podobně i Alexander Mackenzie, který první překonal (pěšky a na kanoi) celý severoamerický kontinent, dokonce dříve, než Američani. Opravdovou slávu zažilo město v době Expa 67 (hádejte, v kterém roce?) a později během Olympijských her (1976), ale ty už jsme tam zažili i my. Dokonce jsme na té samé posvátné hoře montrealské podporovali závodníky českého cyklistického týmu, ale mluvit s nimi nám jejich politruci nedovolili. Snad proto, že se obávali kapitalistické indoktrinace, ale možná i proto, že se tehdy naši chlapci zrovna moc nevytáhli :-).