Procházeli jsme se často po parku Mont-Royal, ne sice až dolů ke známému montrealskému hřbitovu, ale rozhodně až k vyhlídce, odkud jsme koukali dolů na montrealskou univerzitu (Université de Montréal, jsou tam ještě dvě: McGill a Concordia) a ještě níže, na místo, kde jsme tehdy bydleli (Cote des Neiges, tj. sněhová kóta, svah či cesta - vyberte si: jmenuje se tak totiž i hlavní ulice, co tou částí prochází). Tato část města byla plná emigrantů a bylo tam přes den i noc slyšet všechny možné jazyky světa. Chodili jsme tam i tehdy, když byl zrovna výjimečný válečný stav, to když teroristé FLQ zavraždili ministra Laporta. Později jsem poznal jeho vdovu: paní Laportová, soudkyně, nám totiž udělovala kanadské občanství.

Nahoře byl tehdy klid, jakoby se nic nedělo, jen dole hlídkovali plně vyzbrojení vojáci v džípech - většinou u domů důležitých osobností. Den nato den jsem přišel z práce domů a Aťa, moje paní, mi vykládala neuvěřitelnou příhodu. Během dne jí volala jedna paní telefonem, že jejich syn našel mou peněženku, ať si pro ni teda přijdeme. Já ovšem doma nebyl a celý den jsem ani netušil, že jsem vůbec něco na té vyhlídce ztratil. Aťa se se tam vydala sama, jen s naším Alešem, ale na dané adrese stála hlídka vojáků a nechtěli je pustit dovnitř. Nakonec je přivítala paní domu, která zrovna hrála na svém hřišti za domem tenis. Aťa peněženku s díky převzala - moc toho tam stejně nebylo - ale jaké bylo její překvapení, když ji celou cestu až domů sledoval jakýsi džíp s kulometem a pěti vojáky - asi si mysleli, že je nějaká teroristka a to děcko má jen na zamaskování svých nekalých úmyslů :-).

Místo, zvané původně Hochelaga, objevil v roce 1535 mořeplavec Jacques Cartier, který vida onen kopec, povýšil jej hned na horu a dokonce královskou (Un Mont Réal). Teprve v roce 1611 zde Samuel de Champlain zřídil (rozuměj postavil) obchodní stanici, anglicky řečeno, trading post. Původně bylo město určeno spíše pro práci misijní, tj. dodávat nebohým Indiánům to, co jim asi nejmíň chybělo: víru v bílého Boha. Proč k tomu ale potřeboval vedoucí misie, Paul de Chomedey, Sieur de Maisoneuve, v roce 1642 postavit pevnost, to se dnes už příliš nezdůrazňuje. Oni totiž Irokézové neměli obyvatele misie rádi a kdo někdy z misie vyšel ven za její brány, byl jimi - smí se to vůbec říkat? - zabit. Zda byl též skalpován, nevím, ale fakt je, že tento zvyk pak Francouzi podporovali, když totiž Mohawkům platili za každý ulovený britský skalp. Co s těmi skalpy pak "frantíci" dělali, jsem se také nikde nedozvěděl - většina Angličanů, co jsem poznal, byli už od mládí hodně plešatí.

Město dostalo hezký název Ville Marie de Montréal a utěšeně pod francouzskou vládou rostlo - teda než přišli Britové, kteří, jak známo, zkazí každou srandu. V roce 1760 padlo město pod britskou vládu, to když guvernér Vaudreil město vzdal, než by je nechal rozstřílet. Angličané se tam pak už udrželi, ač během americké revoluce bylo město (1776) po sedm měsíců v rukou Američanů - tehdy ještě tzv. "koloniálů". Benjamin Franklin si tam dokonce přitáhl svůj vlastní tiskařský lis, aby tam tiskl noviny. Už tehdy ale americká propaganda jaksi neuspěla, naopak, mnoho tak zvaných loyalistů uteklo později ze Spojených Států právě do - tehdy už zase britského - Montrealu.

Montreal byl také sídlem společnosti North West Company (NWC), konkurující v obchodu kožešinami jiné firmě, známé Hudson Bay, kterou kdysi založil sám syn Fridricha Falckého, princ Rupert, navíc strýc krále Karla II, který společnosti věnoval i celou tehdejší západní Kanadu (dlouho apk ještě nazývanouZemí prince Ruperta). Jména protagonistů NWC, hlavně objevitelů, se trvale zapsala do historie Kanady: tak například Simon Frazer. Podobně i Alexander Mackenzie, který první překonal (pěšky a na kanoi) celý severoamerický kontinent, dokonce dříve, než Američani. Opravdovou slávu zažilo město v době Expa 67 (hádejte, v kterém roce?) a později během Olympijských her (1976), ale ty už jsme tam zažili i my. Dokonce jsme na té samé posvátné hoře montrealské podporovali závodníky českého cyklistického týmu, ale mluvit s nimi nám jejich politruci nedovolili. Snad proto, že se obávali kapitalistické indoktrinace, ale možná i proto, že se tehdy naši chlapci zrovna moc nevytáhli :-).