Autor :Jan B. Hurych Název : JE ME SOUVIENS Kapitola:West Island.
WEST ISLAND
ovšem není Západní ostrov, ale jen západní část ostrova, ostrova
montrealského. Žijí tam anglicky mluvící obyvatelé města, lidé inteligentní a veskrze příjemní; jsou to
také většinou bývalí Evropané. Tam jsme se přistěhovali hlavně kvůli mojí práci, kterou jsem tam dostal, u americké počítačové firmy Sperry Univac; měla budovu právě tam. Staré
Roxborro(ano, jsou dvě!) je hezká čtvrť, ležící na "severní" straně ostrova - vlastně na severozápadní - a silnice tam vede pořád podél řeky, která v zimě zamrzá. Za dvoupatrovým domem, kde jsme bydleli - jaká úleva proti vysokým barákům "Kodenéšky" - se táhl les od nás až k naší firmě, s cestou, po které jsem vesele cupal ten jeden, dva kilometry do práce; teda než jsem začal být líný a objížděl to
raději autem. Bylo to o deset kilometrů delší a časově asi tak stejně, protože ve městě bylo plno dopravních světel, kde se muselo čekat.
Ptačí rezervace na Île Bizzard
West Island je plný malých továrniček, které vypadají spíše jako instituty či sanatoria, s parky a velkými prostornými parkovišti v přírodě. Inu samý lehký průmysl, hlavně elektronika - moje doména. V práci se mi dařilo. Jelikož firma Univac právě zakládala svou první odbočku v Quebeku, vzali mě tam hned jako vedoucího oddělení kvality. Asi proto, že ředitel kdysi dělal v Německu, o Čechách věděl něco málo a já mu drze při job interview prohlásil, že my Češi máme stejné heslo jako Němci: "Buď kvalitu nebo nic!" Zapomněl jsem tehdy ovšem jaksi dodat, že Němci měli to první a my jen to druhé :-). Co jsem ještě neuměl, to jsem se přes noc naučil - jako většina Čechů v Kanadě. Pomohlo mi také to, že jsem byl předtím už přijat do Asociace profesionálních inženýrů Quevbeku. Karlovu univerzitu mi sice uznali hned, ale musel jsem dělat navíc zkoušky z "kapitalistické" ekonomie, finančních počtů a podobně - věděli velice dobře, co se u nás tehdy vůbec nepřednášelo. Na co jsem to jako elektronik potřeboval, to dosud nevím.
Pierrefonds.
Začali jsme také přemýšlet o koupi domu, asi 5 km na západ od místa, kde jsem dělal. Toto předměstí, zvané Pierrefonds, je na severu odděleno jedním ramenem řeky sv. Vavřince a přejedete-li
most, dostanete se na ostrov, zvaný Île Bizzard, bizární, podivný ostrov. Ten je ovšem
obydlený jen kolem hlavní silnice, co vede kolem dokola. Uprostřed jsou močály, golfová hřiště a kdysi si tam někdo pěstoval na poli marihuanu. Tu rafinovaně rozesel mezi obilí, jenže to kdosi objevil ze vzducholodi, co tam z města s turisty létala své pravidelné kolečko.
Na jihu pak sousedí Pierrefonds s jiným místem, zvaným Dollard des Ormeaux. To podle francouzského oficíra, velitele
pevnosti ve Ville Marie (tehdejší Montreal), který odtud vytáhl podél řeky Ottawy na západ proti Irokézům (1660).
Tam si postavili provizorní pevnost, kterou týden hájili v hrdinném boji proti Indiánům. V kritickém okamžiku ale Dollard zapálil doutnák u sudu s prachem, který pak s hradeb pevnosti vrhl na útočníky. Vrhl, ale nedovrhl: hradby byly vysoké a sud zůstal viset na stromě. Když doutnák dohořel, bylo tím pádem - jako ve škrholovské písničce - po Indiánech i po obráncích. Dollard, který takto byl pohřben poměrně moderním způsobem - rozptýlením - se zapsal do srdcí svých krajanů jako jeden z hrdinů, který odvrátil irokézský útok na město.
Hned za rohem od nás pak začínal slavný St. John Boulevard, který pak nacionalisté celkem nákladně a zbytečně přejmenovali na Boulevard de St. Jean. Na severu končil u řeky a na jihu skoro také, až u Dorvalu. Uprostřed té vzdálenosti byl most přes dálnici, která běží přes celou Kanadu, t.zv. Trans-Canada Highway. Vedle mostu pak byla ohromná Fairview Plaza,
shopping centrum, kde se dalo sehnat vše. Tak například v hudebním obchodě jste si mohli koupit nejen hohnerovskou foukačku (tj. foukací harmoniku od německého výrobce Hohnera), ale třeba i dudy ze Skotska. Vedle v Radio Schacku
(to je známý elektronický obchod) jsem si koupil tehdy mou první kapesní kalkulačku, dokonce programovatelnou. Tehdy, před dvaceti pěti lety, stála kolem sto dolarů - na dnešní peníze by to bylo skoro tisíc, ač ji dnes seženete za dvacku i za míň - ale posloužila mi dobře, nejen v práci, ale například i při výpočtu daní.
Sainté-Anne de Bellevue.
Západní část ostrova končí mostem u St. Bellevue (tu Annu většinou vynechávají); tam je také John Abbot's College, kde náš Aleš vystudoval. Na jih je Île Perrot, ostrov veliký jen asi 10 krát 15 km. Nebyl tehdy příliš obydlený a prý tam měli jen jednoho policajta. Práce příliš neměl, ale zato miloval vínko a pak to občas odnesly telegrafní sloupy. Teda do té doby, než si rozčísl lebku a přešel na jiný dopravní prostředek, tuším kolo. Tam také žil můj přítel Jean-Guy, opravdu dobrý přítel - ale jen do té doby, než přišli revanšisté, pardon, separatisté. Ale to se nemůžete divit, nacionalistické očarování bylo nakažlivé: jiný frantík, opravdu inteligentní, mi sice důvěrně sdělil, že se separatisty nesouhlasí, ale pak jsem se dozvěděl, že byl členem
tzv. francizační komise - jazykové policie, co donášela na lidi, že nemají na firemní ceduli francouzské nápisy větším písmem než anglickým anebo alespoň francouzsky nahoře a anglicky až dole. Časem pak i ty anglické nápisy dokonce musely zmizet úplně. A to i na na silnicích, kde si Američané pak pletli jejich "East" s
francouzským "Ouest", což je ovšem "West".
Pointe Claire.
Větrný mlýn na Île Perrot
Na jih od Dollardu pak leží předměstí Point Claire. Také zde v naší době bydleli hlavně
"anglofóni" (tak nám říkali frantíci, někdy ze žertu dokonce i "saxofóni"). Bydleli tam ovšem jen ti bohatší, co na to měli. Dnes je jich tam, po masovém odchodu z provincie, jistě daleko méně. Tento velký exodus byl a ještě je asi tím nejlépe utajeným stěhováním národů.
Z Pointe Claire je do Starého Montrealu (tzv. downtownu) ještě pořád 30 km, alespoň měřeno od větrného mlýnu, který tu, podobně jako ten na
Ile Perrot, stojí už řadu staletí. Je to typ mlýnů z Francie - tuším z Normandie - a vypadá zcela jinak než ty známější, holandské. Hlavně se liší tím, že dole je kamenná, kuželovitá budova, vypadající spíše jako homole cukru. Takových uvidíte dokonce ještě dnes pár i v Paříži (Moulin Rouge nepočítaje): jeden stojí na Montmartu, druhý na kopečku u Defence - ale melou se tam už jen milenci. V Montreale kdysi mlýny sloužily i k obraně: uchylovali se do nich obyvatelé při nájezdech Indiánů, zvláště po masakru v blízkém
Lachine, kde v roce 1689 Irokézové pobili 200 obyvatel a sto jich odtáhli do zajetí. Nikdo už je nikdy neuviděl; byl to tuším nejhorší masakr v Kanadě.
Lachine.
Ten už do West Islandu ale nepatří. Býval to kdysi přístav, místo, odkud vyráželi po řece na západ
tradeři (obchodníci), trapeři a dobrodruzi, yehdy ještě na oněch ohromných kanoích voyažérů. Později přišly velké lodi a větší důležitosti nabyla tzv. Seaway, systém průplavů, který spojuje Atlantik s Velkou pětkou (jezera Ontario, Erie, Michigan, Huron a Hořejší). Je to systém průplavů a zdymadel a dostanete se tak po vodě z Evropy až do Chicaga. Rameno řeky se pod West Islandem rozšiřuje až na 10km, asi proto je také nazvaly Lac St. Louis le Roi, Jezero Sv. Ludvíka krále. Dopadl zřejmě lépe, než jiný svatý Ludvík - ten má jen známý močál v Missouri.