next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Nejprve: Úvod.



ÚVOD.

Kanada a Quebec
Je Me Souviens ("Vzpomínám si")

je heslo quebeckých separatistů a bylo prý převzato z veršů jedné básně:
"Je me souviens
que né sous le lys,
Je croîs sous la rose."

Překlad:
Vzpomínám si,
že jsem se narodil pod lilií (rozuměj francouzskou)
a vyrůstal jsem pod růží (rozuměj anglickou).


To je ovšem jasná narážka na dobu, kdy vládu v Quebeku převzali Angličané, kteří porazili Francouze ve známé sedmileté válce. Fleur-de-lys (květ lilie) francouzských králů a modrá vlajka královské námořní pěchoty - dva pozůstatky francouzského kolonialismu - ovšem zůstaly znamením pospolitosti i pro dnešní "sirotky Nové Francie". Eugénovi Taché, architektovi, který v roce 1883 postavil budovu quebeckého Národního shromáždění v Quebec City, se to rýmování zalíbilo natolik, že tam dal ono "Vzpomínám si" vytesat hned pod quebecký erb.

René Levesque, první separatistický premiér, šel dokonce ještě dál: nechal to heslo lisovat od roku 1987 na každou automobilovou licenční tabulku (se státní poznávací značkou - každá provincie má totiž svou vlastní). Původní heslo "La Belle Province", Krásná provincie, pro něj zřejmě nebylo dost krásné :-). Jinou ironií osudu je, že v té době dělali ty tabulky hlavně vězňové - na co si asi při tom vzpomínali oni? Podle jiné verze prý ono "Vzpomínám si!" vykřikl jeden quebecký důstojník, když 13 září 1759 porazil britský generál James Wolfe vojsko Markýze de Montcalm na pláních Abrahamových a tím natrvalo rozbil sen o Nové Francii. Osobně si myslím, že ten výkřik asi zněl jinak, třeba takhle: "Tohle si teda na Vás budu pamatovat!"

Dal jsem to heslo do názvu této knihy, protože já si také vzpomínám, ale na něco úplně jiného: na naše naděje do nového života, když jsme tehdy v roce 1970 do Quebeku přišli, ale zároveň i na to, jak se ten krásný sen pojednou rozplynul . . .


V roce 1970 jsem se usadil v Montrealu. Dostal jsem tam místo, které jsem po dvou letech dokonce změnil za ještě lepší, oženil jsem se a později si i koupil dům v montrealském West Islandu, v části zvané Pierrefonds. Hned od začátku jsem si myslel, že už tam zůstanu napořád: práce u počítačové firmy měla dobrou perspektivu, naučil jsem se slušně anglicky (neslušně jsem už uměl předtím :-) a vůbec se nám tam líbilo.

Jenže člověk míní a davová psychóza mění: když v roce 1976 nastoupili k moci separatisté, začalo se objevovat z jejich strany proti nám nepřátelství, podobné tomu, které bylo kdysi před válkou uměle vyvoláváno mezi Němci a Čechy v Sudetech. I v Quebeku spolu žily pár století dvě skupiny lidí, frankofoni a anglofoni, a i když se ti lidé lišili nejen svými jazyky, ale i jinak, snášeli se víceméně jako tolerantní sousedé. A tam, kde se nesnášeli, se maximálně jen ignorovali: říkalo se tomu dvě osamělosti - dvě solitudy. Pravda, v minulosti se o Quebek praly dvě mocnosti: Francie a Anglie, které v zabraném území prosazovaly své zákony a jazyk. Postupně se ale vytvářel nový, mladý národ, který chtěl svou samostatnost. Když ji získal, oba jazyky byly uznány jakožto úřední jazyky, kde si jednotlivec může svobodně volit, a které jsou rovnoprávné.

Ovšem v Quebeku celou tu dobu doutnal pod povrchem nacionalizmus a stačil jeden nesmyslný výrok generála de Gaulla, který tu byl na návštěvě, aby se objevil kouř a pak i oheň. Byl tehdy na přátelské návštěvě Kanady, a jeho - na hosta poněkud nevhodné - prohlášení "Vive le Québec libre!" (Ať žije svobodný Quebek!) dodalo tehdy onu potřebnou jiskru do sudu prachu. Nejprve to byla teroristická organizace FLQ (Front de Libération du Quebec, Quebecká Fronta Osvobození), která odpálila v montrealském Metru několik bomb a unesla dvě známé osoby, přičemž jednoho z nich - ministra Laporta - garotovali (uškrtili) řetězem.

Kanadský premiér Pierre Trudeau tehdy vyhlásil v Quebeku výjimečný stav a povolal tam kanadskou armádu. Bylo to až neskutečné: po dvou letech jsem opět viděl vojáky, jak obsazují důležité budovy ve městě, kde jsem zrovna žil. Jenže tady byl velký rozdíl: ta nynější armáda byla národní a chránila nás před teroristy - ta první byla cizí, ruská a přišla nás naopak jen terorizovat. Rychlý zákrok situaci v Quebeku vyřešil velice rychle a brzo bylo po spiknutí. Nakonec teroristé propustili druhého rukojmího (Angličana Jamese Crosse), ale kanadské rádio muselo odvysílat jejich Manifest a hlavním představitelům FLQ bylo umožněno odletět na Kubu. Odtamtud se ale později ještě rádi vrátili - prý se jim stýskalo po vlasti. Spíše to ale vypadá, že život v kanadském vězení je daleko příjemnější než život kubánského občana "na svobodě".

Separatismus se ovšem skrýval pod politickým povrchem dál, jen přešel do revoluce plíživé a ta nakonec vyhrála své první vítězství: separatistická strana PQ (Parti Québécois) vyhrála volby v roce 1976 a dosadila na místo premiéra Quebeku René Levesqua. Ten prosadil řadu separatistických zákonů, povýšil francouzštinu na jediný úřední jazyk Quebeku a dalšími zákony přidělil anglicky mluvícím obyvatelům Quebeku roli občanů druhé třídy. Oproti bilinvializmu to byl ovšem krok zpět: jazykový útlak tu už přece prosazovali Angličani i Francouzi.

Mnoho našich sousedů se začalo stěhovat do sousedního Ontaria či jinam - a brzo bylo na čase, abychom se hnuli i my. Odcházeli ovšem i celé firmy, které ztrácely zaměstnance a navíc se obávaly, že brzo dojde k separaci. Nejsa rodilý quebečan a navíc ještě frankofon, bylo mi brzo jasné, že si své zaměstnání už dlouho neudržím. Bylo to o to smutnější, že jsem tam za těch deset let udělal opravdu kus dobré práce, dokonce víc, než někteří tamější rodáci. Na druhé straně jsem ale neslyšel, že by se frankofoni ze zbytku Kanady začali houfně stěhovat do Quebeku :-).


Odešlo nás tehdy statisíce - neoficielní statistika mluvila dokonce o půl milionu. Oficielní statistiku nikdo nezveřejnil a vše se úspěšně tutlalo, neboť by to zahanbilo i biblický exodus. A co horšího: kanadská vláda v Ottawě nám nijak nepomohla: nechtěla si totiž frantíky rozzlobit. Je ovšem důkazem síly celého národa, že k přesunu došlo v poměrně krátké době, klidně a beze ztrát na životech. Jednalo se totiž o odchod dobrovolný a promyšlený, ale také nekompromisní. Naštěstí bylo kam jít: Kanada je po Rusku největší stát na světě. Ontario - a západní Kanada vůbec - jsou opravdu krásná místa a lidé jsou tam milí a přátelští. A snad i proto necítí většina z nás, co jsme odešli, proti Quebeku už žádnou zášť - druhé provincie nás přijaly laskavě a pomohly nám zapomenout. Lidé s námi sympatizovali a všichni jsme tam nakonec našli nový a spokojený domov. Odešli jsme v roce 1979, šest set kilometrů na západ, do Ontaria. Byl jsem překvapen, že mě tam nikdo neposílal "zpátky do Quebeku", ani mi nikdo nevyčítal, že jim "beru práci", tak jak jsem to slýchával v "La Belle Province" .

Vzpomínám si ovšem hlavně na ty krásné chvíle, co jsem v Quebeku prožil a bylo jich hodně. I když naše začátky nebyly lehké - ostatně kde jsou? - byl jsem tehdy velmi optimistický: začínal jsem nový a svobodný život. Pak se ale vše změnilo. Přemýšlel jsem o tom dlouho, než jsem se rozhodl odejít. Když jednou přivoníte ke svobodě, chcete ji prostě celou, ne jen v povolených dávkách. A nechtěli jsme, v případě separace, zůstat izolováni od Kanady. Když jsme prodávali náš dům - pod cenou - moje žena plakala: ztráceli jsme totiž daleko víc, ztráceli jsme náš druhý domov.

Dalších pár let nám ale dalo za pravdu: situace se zhoršovala, ale to už jsme byli pryč. Dnes je tomu přes dvacet let a situace v Quebeku se od té doby změnila: separatisté zatím prohráli dvě referenda (o odtržení od Kanady) a život se stabilizoval. Demokracie se udržela, ale své diskriminační zákony si ponechali a nacionalizmus čmoudí pod povrchem dál. Zatím to ovšem nevypadá, že by se chtěli v blízké budoucnosti oddělit od bohatého prsu matky Kanady - federální vláda jim totiž stále bohatě přispívá.

Ale tato kniha není o politice - je o našich zážitcích v Quebeku, o jeho přírodě a historii. Prostě o všem, co se nám tam líbilo. Máme také v Quebeku pořád mnoho známých a rádi se tam občas podíváme. Proč ne - je to hezká dovolená a navíc víme, že se za pár dní zase spokojeně vrátíme domů, do klidného Ontaria.

V Kincardinu, 10 ledna 2003.