next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Nejprve: Ještě Staré město.



JEŠTĚ STARÉ MĚSTO.

V ulici Rue Bonsecours stojí Papineau House, postavený panem Louis-Josephem Papineau, vedoucím nešťastné francouzské rebelie proti Angličanům , v roce 1837  (jestli také vynalezl papiňák, to jsem se už nedozvěděl :-). Calvetův dům zase patřil francouzskému protestantovi, který nabídl své služby Angličanům a později, během okupace Montrealu, i Američanům. Když tito zase odtáhli, Angličané ho po zásluze zavřeli. Když ho konečně pustili, strávil zbytek života tím, že soudil Angličany i Američany za způsobené škody. Soud dopadl věru nerozhodně: Calvet se na jedné ze svých cest za spravedlností utopil, zrovna uprostřed mezi Anglií a Amerikou.

Malá Notre Dame.

Velká Notre Dame
Notre Dame de Bon-Secours je kamenný kostelíček, nahrazující původní,  postavený ze sbírek samotnou svatou Margueritou Burgueois. Byla to učitelka, která tu za Maissoneuva (už jsme o něm psali) nechala postavit školu pro dívky, nazvanou Les Filles du Roi. Ne že bych si těch dcer ten král Ludvík tolik nadělal - byly to prostě dívky, nasazené do Kanady, aby se tu vdaly a přinesly rodinné teplo do této nejstudenější kolonie Francie. Dřevěný kostelík byl později nahrazen kamenným (1678), vyhořel (až a ty kameny, že ano) a byl v roce 1772 renomován. V 19 století ještě přistavěli zbytek, hlavně zadní věž se sochou Panny Marie, která tu s rukama rozevřenýma směrem k řece vítá sailory ,  neboli "s prominutím námořníky", jak říkával Jonáš Jiřího Suchého. Hodiny na věži jsou pak památníkem na ty námořníky, kteří padli ve dvou světových válkách.

Velká Notre Dame.

Chrám Notre Dame de Montréal (postaven 1829) je podobný tomu v Paříži, alespoň zvenku. Byl jsem v obou a ten montrealský je uvnitř značně bohatší - to se prostě koloniálové chtěli vytáhnout na své bratrance doma. Naposledy ho ukázali v televizi při přenosu z pohřbu Pierra Elliota Trudeau, velkého státníka, který v sobě spojoval - vpravdě kanadsky - dvě ušlechtilé krve: francouzskou a skotskou.

Staré město má ještě řadu jiných náměstí. Na Place Royale stojí socha Johna Younga, který se zasloužil o rozšíření montrealského přístavu do podoby, jakou má teď. Nebo Place d' Armes, kde kdysi bojovali Francouzi proti Irokézům a pan de Maissoneuve dokonce jejich náčelníka v bitvě zabil. Na St. James Street, kdysi nazývanou kanadským Wallstreetem, stojí Bank of Montreal a ještě pár jiných finančních institucí. 

Na Starém městě, podobně jako v tom pražském, samozřejmě najdete i příjemné hospůdky, kde si dáte k výbornému jídlu dobré (zde tedy kalifornské) víno. Atmosféra je tam téměř pařížsko-montmartreovská: pouliční malíři a hudebníci tu šmidlají štětci i šmytci a dodají vám náladu vpravdě bohémskou. A musíte si říci, že ti kebečáci jsou docela přátelští, teda když zrovna zapomenou na ten svůj šovinizmus. A nejen oni: blízko uvedeného kostelíka je (tuším, že dosud existuje) český umělecký obchod s keramikou a sochami, místo milé nejen všem Čechům, ale i návštěvníkům z celého světa.

Montrealská pevnost.

Tzv. Old Fort (Vieux Fort, Stará pevnost) leží na ostrůvku Ste-Heléne, který nazval Samuel Champlain - údajně na počest své ženy. Zde bych si dovolil opravit historické knihy: ta svatá Helena určitě nebyla jeho manželkou :-), ale spíše patronkou jeho ženy (a nemyslím tu patronku do pušky, tehdy přece ještě měli jen křesadlovky :-). Zde také rytíř de Lévis raději spálil regimentální prapory, než by je vydal vítězným Britům (1760). Později sám  lord Wellington nařídil ostrov opevnit (1822) proti hrozícímu útoku z USA - pevnost totiž mohla svými kanony výhodně hlídat úzká ramena řeky na obou stranách ostrova. Tam také můžete vidět i dnes (živě) cvičení tehdejších francouzských mariňáků, v krojích, které jim kdysi navrhl sám kardinál Richelieu (tzv. La Compagnie Franche de la Marine, 1622). A jindy jsou to zase parádemarše skotských Fraser Highlanders  (kteří dobyli Montreal v roce 1760). V pevnosti je mnoho zajímavého, kromě 400 let starých zbraní například i model Montrealu z osmnáxtégo století). A pokud vám to nestačí, můžete si po prohlídce pevnosti ještě zajít do divadla-restaurace, v domě bývalých guvernérů.

Na ostrově také leží La Ronde, s horskou dráhou, kolotoči a jinou zábavou. Velký kus ostrova je dnes hezký park a pohled na řeku i na blízký most Jacques Cartiera stojí za vyfotografování. Zde se také konala mezinárodní výstava Expo 67 (Terre des Hommes, Man and His World), jejíž zbytky tam pořád ještě jsou, i s proslavenou československou restaurací. Malý můstek vás zavede na vedlejší ostrov se jménem Île Notre Dame, který už sousedí s průplavem (tzv. Lawrence Seaway) pro zaoceánské lodi.

Na východě Montrealu, na Rue Sherbrooke je area zvaná Olympijská vesnice (1976), kde stojí také proslulý Olympijdský stadión, už od začátku pronásledovaný smůlou. Nejprve pro starostu města pana Drapeau, když se šuškalo, že prý dal konstrukci do kontraktu někomu známému, a pak ještě později, když se zjistilo, že stadión stál třikrát víc, než se odhadovalo. Quebek tehdy požádal vládu v Ottawě o finanční pomoc. Když ta odmítla, quebecká vláda použila stejnou politiku a hodila celý dluh na samotné město. Aby se sehnaly peníze, udělali tehdy i okolní předměstí (např. náš Pierrefonds) částí velkého Montrealu a hned jim zvedli daně. Poslední ránu tomu dodal sám stadión: jeho galerie se začaly bortit a část se jich zřítila. Asi se už na to nemohl dívat :-).
Francouzský Montreal

Zimní Montreal

O deset let později, to už jsem žil v Ontariu, nás navštívil můj otec. Mimo jiné jsme ho zavezl také do Montrealu (asi 6 až 8 hodin jízdy autem, podle počasí), kde jsem s ním pochopitelně zabloudil i do Starého města. Utrmácení chozením, zamířili jsme do jedné z oněch roamntických restaurací, kde jsem nám objednal jídlo anglicky. Tehdy, už za tvrdého frankofonismu (dnes je to opravdu jediná národnostní diskriminace v Kanadě) - to bylo od místního člověka něco zřejmě zcela nepředstavitelného. Na cizince jsem ale nevypadal a tak vrchní předstíral, že nerozumí. Přitom se na nás díval pohledem, který říkal: Hele, tady se mluví jen francouzsky!

  Vytáhl jsem tedy z kapsy kanadskou dvoujazyčnou pětidolarovku, přetrhl ji napůl a povídám anglicky: "Když umíš jen francouzsky, dostaneš ovšem jen tu francouzskou půlku jako spropitné!" Huba se mu roztáhla ve velký, osvobozující úsměv a řekl: "Áh, mesyjé iz from Ontárrryjó? Bat of kóz, Aj ken spýk Ínglýš!" (t.j. Pán je z Ontária? Ovšem že umím anglicky!). A tady máte v kostce teorii a praxi celé té jejich "frankofonie".