next back Autor : Jan B. Hurych
Název : JE ME SOUVIENS
Kapitola: Montreal.



MONTREAL.

Downtown
Montreal je druhé největší město Kanady a zároveň druhé největší francouzské město na světě. (Má něco málo přes milion lidí ( Velký Montreal dokonce přes tři miliony), a většina města mluví francouzsky, přesněji řečeno jazykem "quebecois", který se má k francouzštině evropské asi jako se má londýnská "cockney" k angličtině oxfordské. Jejich "kebečtině"  často ani evropský Francouz nerozumí; i Aťa, která měla doma francouzské gymnázium, se musela často dohadovat, o čem jde řeč. Jde hlavně výslovnost, tak například "mon dieu" Francouz vysloví "món dijé", zatímco Quebečan řekne "mů dzí". Písemný jazyk je sice pořád ještě francouzský, ale anglickými či poangličtěnými výrazy se to jen hemží. Jazyková komise (lépe řečeno "jazyková policie") ale dnes neúnavně pátrá po těchto výrazech a nemilosrdně je likviduje, i když zatím ne zrovna úspěšně. Někdy je to i legrační: když chtěli odstranit anglické znamení se slovem "STOP", zjistili, že tento výraz přišel kdysi do Anglie právě z Francie.

A zatímco populace na venkově byla vždy převážně francouzská, Montreal byl - a pořád ještě je - město mezinárodní: velký přístav, mezinárodní letiště i turistika si to prostě vyžaduje. Není divu, že to vždy bylo město vícejazyčné: kromě francouzštiny a angličtiny zde žijí velké menšiny různých národností, které všechny kromě svého jazyka ovládají i angličtinu, i když jejich děti smí teď chodit jen do francouzských škol.

Tak se vyvinula situace, kdy přistěhovalci jsou většinou trilingvální (tříjazyční: mluví francouzsky, anglicky a svým jazykem ), zatímco místní frantíci jsou jen monolingvální (anglicky umí mluvit jen vzdělanci, i když podle mé zkušenosti většna frankofonů angličtině celkem rozumí).  Jazykový zákon tedy potrestal hlavně je: nedovoluje jim, aby své děti posílali do anglických škol a angličtina, kterou se naučí ve francouzských školách je asi taková, jakou kdysi mluvil ve filmech velký komik Louis de Funés. Anglicky mluvící emigranti ovšem učí své děti i anglicky a protože je víc a víc lidí potřeba do byznysu, který je převážně s "anglickou" Kanadou a USA, mají proti frankofonským dětem pořád výhodu, kterou - ta ironie! - chtěla právě separatistická vláda odstranit.

Basilika.

Basilika sv. Josefa
Město je proslulé svou Basilikou sv.Josefa, Oratoire St-Joseph ( anglicky Oratory, Oratoř, tedy modlitebna či svatyně). Blízko stojí i původní kostelík (od roku 1904) - je to taková malinká kaple a sem se chodili modlit farníci katolického kněze Alfreda Bessetta (1845-1937), kterému ovšem nikdo neřekl jinak, než bratr André. Nebylo dne, aby někoho nezbavil nemoci či jiného trápení - a proto je teď blahoslavený (od 1982) a navíc na nejlepší cestě, aby se stal svatým. Jeho snem bylo postavit svému patronovi velkou basiliku - a to se mu také podařilo, roku 1924. Tak dobře, že je to jedna z největších basilik světa a ročně jsem přijde dva miliony turistů či poutníků.

Zvenku sice vypadá oratoř hodně jako pařížský Sacré Couer, ale uvnitř je naopak moderní a ozdoby barokního stylu byste tu nenašli. Basilika má uvnitř dokonce i vlastní výtah. Hlavní loď - to je prosím kostelní termín, i když sem hodně chodí i námořníci z celého světa, když tu jejich loď kotví - je opravdu ohromná, ale je to převážně prostý beton a nemá příliš ozdob kromě vyřezávaných soch. Varhany "u Josefa" (vyrobil je Beckerath, 1959), mají skvělý zvuk a díky nádherné akustice se zde často pořádají koncerty, a to nejen varhanní. Hned venku zase uslyšíme z malé věžičky, ovšem poněkud starší, zvonkovou hru, podobnou té naší, loretánské. Zvonky jsou ovládány podobnou klaviaturou, jakou mají varhany, jen se do ni tluče pěstí :-). Hra láká svou pastýřskou idylou nejen děti, ale i romanticky založené dospělé. Projdeme se také kolem, po křížové cestě - ta je v noci osvětlená a stromy na ni vrhají tajemné stíny a zajdeme i do malého ksotelíka, kde na dřevěné pryčně spával bratr André.

Basilika stojí na kopci a vede k ni od dolního automobilového parkoviště možná tak sto dřevěných schodů - to pro poutníky, kteří si chtějí vysloužit nějaký ten zázrak a lezou po nich po kolenou. Pravda, dnes už jsou schody opuštěné a když jsme chtěli s Alešem ukázat lidem, jak se to dělá, okřikla nás Aťa, abychom ze sebe nedělali šašky (ona je totiž protestantka :-). Všichni ostatní ovšem mohou vyjet autem až na horní parkoviště, nebo to obejít po zigzag cestě a dostat se tak přímo před vchod. Jak je vidět, zázraky se konají dál, soudě podle koridoru uvnitř oratoře, plného tam vystavených berlí, holí, protéz a vozíčků pro invalidy.

Vzpomněl jsem si tehdy na moje francouzské berle, pohřbené někde na chalupě v Jizerských horách, to když jsem si nárazem na strom rozdrtil čéšku v koleně a museli mi ji odoperovat a šlachy sešít. Naučil jsem se pak zase chodit, pěkně znova od začátku, a protože v Praze zázračnou oratoř nemáme, děkuji za ten zázrak prvnímu asistentovi na chirurgickém oddělení na Bulovce. Bohužel si nepamatuji jeho jméno, jen vím, že byl také oficielní lékař českého hokejového týmu a tak měl velké zkušenosti s podobnými úrazy. Je to letos už přes čtyřicet let a pořád mi nohy skvěle pracují. Jen v jenom jsem ho zklamal: řekl mi tehdy, že už asi nikdy nebudu moci lyžovat. Přál bych mu, aby mě viděl, jak jsem na lyžích zdolával moguly v quebeckém resortu na Mount Tremblant - jistě by mi tu mou neposlušnost odpustil.

Malý obchůdek v přízemí basiliky, podobný tomu u sv. Petra v Římě, je plný různých medailonů a suvenýrů - všechny jsou poměrně moderní a opravdu levné - můžete tak alespoň přivést něco svým známým "z poutě". Poněkud "středověká" je ale skřínka se srdcem bratra Andrého - je ovšem z tmavorudého skla, takže moc neuvidíte. Připomíná relikvie s ostatky svatých a má zajímavou historii: jednou byla ukradena a zloději žádali velké výkupné. Když je nedostali, relikvie se na pár let ztratila, než ji opět našli v jednom sklepě, kde bylo Andrého srdce zanecháno svému osudu. Montrealští farníci, kterým předtím zřejmě srdce nestálo ani za to výkupné, ho teď opět hrdě ukazují v bazilice.

A je to tak dobře, protože tam patří - podle všech vyprávění to byl opravdu hodný člověk a pomáhal lidem. A to je jistě to hlavní, co by dnes měla basilika poutníkům připomínat . . .