Autor : ©J.B.Hurych
JAK BYL RODRIGO OSVOBOZEN.


Toho večera byl Rodrigo hrozně nešťastný a nemohl myslet na nic jiného, než na svou lásku. Ta malá chica ho stále ještě odmítala a to si právě nemohl dost dobře srovnat v hlavě - míval totiž u žen většinou úspěch. Měl takový ten šestý smysl, který mu řekl, u které mu to půjde lehce a u které ne. A právě u téhle se jeho instinkt mýlil . . .

JAK BYL RODRIGO OSVOBOZEN.

Stalo se to, když šel za Palomou , která byla jeho láskou velikou a poslední, tedy alespoň prozatím. Tentokrát mu to ale nevyšlo, to víte, gitana. Když v rozvášnění omylem vyslovil jméno té druhé, Palomita ho rychle vyhodila ze dveří, pokřikujíc ještě cosi o kohoutovi a smetišti. Ale to už Rodrigo pořádně neslyšel, neboť se rychle vzdaloval směrem, kde stála hospoda, cantina - útěcha, která nikdy neselhala.

Tam bylo jako obvykle rušno. Kamarádi už popíjeli, tedy někteří, jiní zase ještě popíjeli. To bylo tak: jestli jsi někdy potkal některého náhodou někde jinde, mohl jsi se vsadit, že jde stejně buď z hospody anebo do hospody. Šenkýřka Consuella se také hned přitočila a bez ptaní mu nalila víno. Kdosi podal kytaru a než se kdo nadál, Rodrigo začal zpívat právě něco o ní.

Ostatním se píseň pochopitelně líbila, i když se Consuella tvářila všelijak. Pomalu se přidávali k Rodrigovi a protože se každá sloka musela pochopitelně extra zapít, nebylo divu, že za hodinu byli všichni nalití, někteří i pod stolem. Všichni, kromě starého Manuela, který předstíral, že je opilý, ale zatím moc nepil. To aby mohl dělat revoluci a ta se musí dělat ve stavu střízlivém.

Manuel to také byl, který si vzal Rodriga na mušku a začal do něj hučet: "Poslyš, chlapče, znal jsem tvého tatíka, byl to pane na slovo vzatý revolucionář, zapatista, i Pancho Villu pamatoval! A co tvůj praděd - ten zase bojoval v té revoluci proti císaři Maximiliánovi. Jen ty nic! Daleko se odkutálelo jablko od stromu. To se nestydíš? S ženskými se tahat, to ano, ale udělat nějaké to přepadení, nebo bombu hodit, to ne. Na to jsi moc líný, viď?"

Rodrigo už ty jeho řeči slyšel mnohokrát a tak ho to ani nezajímalo. Aby alespoň něco řekl, prohodil, že oba za to také i životy položili, tatíka oběsili a praděda vojáci, austriacos nebo snad checos pro změnu zastřelili. Praděd navíc umřel zbytečně, protože se ukázalo, že měl jen tu smůlu, že si ho s někým spletli. Však za to také dostal milost, ale to už byl bohužel po smrti. "A já nechci umřít," namítal Rodrigo ospale, "jsem ještě mladej." Pak si na něco vzpomněl a dodal: " A vůbec, ona mě nemá ráda a já se kvůli ní musím zabít ..."

"Pěknej hrdina," odplivl si Manuel, "ještě se mi tady rozbrečí. Ne, s tebou bychom to nevyhráli. S takovými tuhle zemi neosvobodíme. Ale my ji osvobodíme - i tebe osvobodíme, ať už chceš anebo ne. Naštěstí jsme tu my, co pro lid dáme vše, i své životy." Třeba říci, že Manuel s tím rozdáváním nijak moc nepospíchal. Na všechny akce totiž posílal za sebe radši ty druhé. Nechtěl riskovat: chtěl tu revoluci přežít, neboť si od ní sliboval daleko více, než jenom vítězství lidu. Navíc se také bál vězení, protože slyšel, že se tam musí pracovat. Dopil tedy víno, které patřilo jednomu z těch spáčů a šel dělat revoluci zase jinam.

Také Rodrigo se zvedl a pomalu odcházel, aniž přesně věděl, kam jde. Vedlo ho asi podvědomí, protože najednou zjistil, že je pod oknem své lásky - teda ne té první, ani té druhé či desáté - ale své lásky poslední, té nešťastné. Chtěl jí něco zazpívat, ale hlas mu selhal a než ho našel, usnul a svalil se do trávy. Probudil ho nějaký pes, který mu z nepochopitelných důvodů olizoval obličej. To Rodriga tak dojalo, že se rozplakal. Pak zase na chvíli přestal a snažil si vzpomenout, proč je najednou muy triste, tolik smutný. Nakonec jen zahulákal něco neslušného na úkor místních rodáků, zcela přitom zapomínaje, že se tu také narodil. Chtěl toto své prohlášení vylepšit ještě několika silnějšími výrazy, když se za rohem ozvaly kroky vojenské hlídky.

El comandante zpozoroval Rodriga a vyzval ho, aby se rozešel, což Rodrigo neudělal. Naopak, sebral kámen a hodil ho do nejbližšího okna; to aby ukázal, že mu nikdo nebude poroučet. Vojáci se rozběhli směrem k němu a tak si to rychle rozmyslel a začal utíkat. Doběhl až na jakési malé, opuštěné náměstí, kde se k němu přišoural zase nějaký pes. Rodrigo se po něm ohnal a pes ho za to pořádně kousl. A pak, zatímco se snažil za hlasitého nářku ovázat si ránu šátkem, se někde nad ním otevřelo okno a kdosi zakřičel: "Táhni domů! "

" Paroháči jeden!" prohodil Rodrigo, aniž by se zdržoval pohledem, komu to vlastně nadává. "Cos' to řekl?" zařval oslovený. "Tvoje žena se mnou spala." prohlásil Rodrigo klidně. "Lumpe, to mi zaplatíš! " prskal ten nahoře." "Ale ne, já už jsem přece zaplatil jí, estúpido! " zavolal Rodrigo nahoru, okno bouchlo a byl konec.

Zase se tedy sebral a šel dál. Několikrát ještě kohosi vzbudil, dostal i pár kopanců a nakonec se rozhodl, že se asi přece jen zabije. Ale nejdříve se ještě musí rozloučit s ní: nechat jí vědět, proč to udělal, aby toho pak do smrti litovala. Došel opět k domu, kde bydlela Paloma. Vešel dovnitř, ale dál se nedostal; usnul už na schodech.

Pak ho cosi probudilo. Dole pod ním, ve sklepě, se svítilo. Sedělo tam asi tucet mužů a cosi si pološeptem domlouvali. "Viva la república, viva la revolución! " vykřikl co chvíli některý z nich. Vtom uviděli Rodriga. "Co ty tady?" ptal se jeden z nich. Rodriga nenapadlo nic jiného, než také vykřiknout: " Viva la revolución !" Vzali ho mezi sebe, dali mu napít vína a svázali ho. Jejich vůdce si pak vzal ostatní stranou a řekl jim krátce: "Musíme ho zabít, jinak by nás všechny prozradil."

Dlouho se radili a Rodrigo zatím zase usnul. Konečně se jeden z nich nabídl, že ho tedy utratí. Zrovna se k tomu připravoval, když do domu vtrhla ozbrojená stráž a všechny spiklence zajala. Rodriga také - vůbec jim nevadilo, že byl vlastně zajatcem. Po výslechu, kde se ale ukázalo, že je na mol opilý a že opravdu neví nic, nada, ho vojáci radši poslali domů. A aby mu cesta lépe ubíhala, ještě mu přidali pořádné nakopnutí.

Ráno, zatímco se na náměstí chystala popravu chycených spiklenců, ho náhoda ho s nimi zase svedla. Rodrigo totiž prospal noc kdesi v parku a cestou domů musel projít právě přes tohle náměstí, Plaza de la Libertad . Přišlo se tam na exekuci podívat poměrně dost lidí. Někteří byli přihnáni vojáky, jiní přišli jen tak, ze zvědavosti. Mnozí se dokonce i tlačili, aby lépe viděli a matky zvedaly děcka nad hlavu, aby také jim nic neušlo. Nešťastníci tam stáli na lešení a zpívali jednu starou revoluční píseň. Chyběl jim ale tenor a tak to Rodrigo nevydržel a přidal se. To povzbudilo ostatní v davu a za chvíli už notovali všichni.

Bylo to tak spontánní, že Rodrigo úplně zapomněl, kde je, a aby ukázal těm na lešení, že si je pamatuje, začal na ně mávat a volat: " Viva la revolución >". To už si ho všiml i velitel vojáků, a nařídil, aby ho tedy také zatkli a přitáhli k odsouzencům. Postavil se hrdě vedle nich, ale jak odcházeli jeden po druhém k šibenici, nakonec s ním zpívali na podiu už jen tři, pak dva, a nakonec, jako poslední, zpíval už jen on sám.

Vtom ho kdosi v davu poznal a zakřičel: "Já ti dám paroháče, cobarde! " a hodil po něm kamenem. Druzí v davu se ochotně přidali. "Urychlete to", volal el capitán, který se bál, že by mu ho utloukli ještě než ho bude moci pořádně popravit. Vojáci tedy udělali kolem Rodriga kruh, dotáhli ho k trámu a jakýsi šplhoun z davu ochotně přinesl stoličku, která při tom zmatku spadla z lešení. Rodrigo si najednou vzpomněl, že jeho praděd vlastně taky umřel omylem. Ne, nemůže přece umřít jen tak pro nic! Vylezl tedy na stoličku a zařval: "Ať žije svoboda! Dolů s tyranem! " A protože ho zapomněli předtím svázat, sebral katovi oprátku a sám si jí nasadil na krk.

Náhle se rozlehl náměstím křik: "Tyran je mrtev, viva la revolución! " Náměstí začaly obsazovat houfy revolucionářů a vojáci se jim ochotně vzdávali. Jen ti na lešení jaksi váhali. Ne tak Rodrigo: najednou pochopil, že se mu vlastně chce hrozně žít. Odhodil nejbližší dva vojáky a už-už se chystal skočit dolů z lešení, když se na něj vrhnul sám el capitán. Ale to už také osvoboditelé dorazili až na lešení a jeden z nich se z koně rozmáchl šavlí po oficírovi. Ten se ale uhnul a čepel se svezla Rodrigovi přes břicho a zasáhla ho v místě, o které se muži nejvíc bojí. Ošetřili ho jak mohli.

 Když ho odnášeli, zeptala se jakási žena z davu doktora: "Seňor médico, bude žít?"
"Ovšemže," odvětil ten dobrý muž, "ale nikdy už nebude moci milovat žádnou ženu," a výrazně na ni mrkl.
"Ubohý hoch," řekla žena.

A tak byl Rodrigo osvobozen.
.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku