Byli jsme kdysi, teda my studenti z Techniky, o prázdninách na praxi v jednom valašském městě, jméno utajím - proč, to poznáte z textu . . .
MILENA NEPLATÍ
Byla by to bývala nádherná dovolená - blízko byla řeka, hory, stráně plné lesních jahod a Valaši jsou hrozně hodní lidé. A samozřejmě i Valašky – jen nechápu, proč se tak nazývají i jejich hole, pardon, sekerky. Jenže my museli chodit do práce a tak se náš společenský život rozbíhal jaksi pomalu, jen po večerech.
Pravda, práce to byla spíše studijní - dali nám ke čtení archivy, nějaké úkolové dokumenty, výkresy, manuály a tak podobně.
Měli jsme pochopitelně i pracovní přestávky, svačiny a obědy - to jsme chodili dírou v plotě ven do pole, do trávy. Byly tam takové kopečky, mezi ně jsme se schovali a debatovali. Defakto jsme se tam ulejvali z práce, protože jsme si ty přestávky všelijak protahovali. No a ulejvání se tehdy říkalo po ruském vzoru "bulání“, tak jsem to místo nazvali "bulátko". A stávali jsme se víc a víc neopatrní, aniž jsme si to plně uvědomovali.
Po obědě, po kterém jsme se opět šli "zašít" do "bulátka ", si tam něteří i pospali , jinak řečeno "dáchli", jsme se nějakou dobu před hodinou odchodu vrátili a ve vrátnici jsme si při odchodu "píchlí" - nu ano, měli jsme píchačky, co jste si mysleli ? - a procházelo nám to celkem dobře.
Ty karty na píchání jsme dostávali jednu na týden, ale pak nám je najednou přestali dávat a my jsme jim to ani neoznámili a tak jsme ty poslední dva týdny praxe prostě nepíchali, příchod ani odchod. Mysleli jsme, že nám to projde - do práce jsme přece chodili, tak co. Ale když nám z osobního oznámili, abychom odevzdali před konečným odchodem vše, co jsme vyfasovali, i měřící přístroje a odpíchnuté píchačky, najednou se v nás objevilo něco, co by se dost přesně dalo nazvat strach.
Musíme jim přece říct pravdu, napadlo nás a i když to byla trochu jejich vina, my jsme si měli o ty píchačky přece jen zažádat. Takhle jsme neměli důkaz, že jsme tam vůbec na té praxi celou tu dobu byli a protože účast na praxi byla povinná - byla totiž pro zápočet - následky v Praze na fakultě by byly dost zlé.
Kdyby nám to neuznali, museli bychom asi rok počkat a jet za rok znovu na Moravu a "oddělat“ si to ještě jednou. Co když řeknou, že nás tu za ty poslední dva týdny vůbec neviděli? Dokonce nás totiž ani nikdo nekontroloval! Pravda, nikdo z nás se neulil nikdy na celý den, my jsme jen chodili "bulat", ale už to stačilo a potvrzení praxe by nám mohli odmítnout, ne?
Sešli jsme se v bulátku a dělali vážné rozhodnutí. Po hodině živé debaty jsme dohodli, že musíme něco dělat, ale nikdo nevěděl přesně co – přiznat jen tak pravdu, to bylo riskantnější než nedělat nic. A nedělat nic, to také nešlo, v Praze by pak už bylo pozdě.
Pak jsem dostal nápad.
"Hoši," povídám, „já to zařídím. Já se trochu znám z jednou slečnou z osobního, já jí to důvěrně řeknu, požádám o pomoc a ona to zařídí, to se vsaďte," prohlásil jsem, to ještě než jsem si
uvědomil, jakou zodpovědnost na sebe beru. Kluci se sice pošklebovali, ptali se hned "Jen trochu ji znáš, jo? A jak trochu?" a "Jak se jmenuje?" Tak jsem jim řekl, že Alena a vytahoval jsem se, že ji mám vlastně omotanou kolem prstu. Dál se neptali, byli rádi, že jsem to vzal na sebe.
Můj plán byl prostý: pozvu Alenu na sobotní tancovačku, no a tam se i popíjí a až bude dobře naladěná, tak jí to řeknu a poprosím, aby to nějak zařídila. Také jsem jí hned pozval s tím, že jí musím něco důležitého říct. Přišla tam, zatancovali jsme si, popili vínko a byla pak ke mně moc milá. Když jsem jí vylíčil náš problém, řekla mi, abych se nebál, že z toho průšvih nebude, že ona se o to postará. A pořád se nějak divně smála a dokonce mě na rozloučenou sama první políbila, což nikdy předtím neudělala.
To byla zrovna sobota, kluci byli na víkend pryč a tak jsem musel čekat až do pondělí, abych jim tu radostnou zprávu sdělil. Už jsem se ani nemohl dočkat. Pochopitelně jsme se hned o přestávce sešli v bulátku a kluci na mě, cože a jak to bylo a podobně. „Je to zařízený, hoši, všecko jsem Alence řekl a slíbila, že to zařídí,“ vychloubal jsem se.
A pak to přišlo.
„A nebyla to náhodou Milena?“ zeptal se Luboš.
„Jaká Milena?“ ptám se já.
„No Alena má totiž dvojče, Milenu, a ty jsi s ní vole v sobotu tančil a všecko si jí vykecal. Ona to řekla sestře a teď už to ví celá fabrika, ty koni.“
„Zatracená Alena!“ zařval sem zoufale. A najednou jsem pochopil: “No já jí vzkázal, že jí musím říct něco důležitýho a ona tam z opatrnosti radši poslala svou sestru! Ta zmije! A já to blbec vůbec nepoznal!“
„Jo, jo,“ povídá Luboš. "To se stává, ale zmýlená neplatí. Vlastně v tvém případě by se dalo říct 'Milena neplatí', haha."
Kluci si to hned přivlastnili a řvali: „Jo, jo, Milena neplatí, Milena neplatí!“
A ještě se blbci tomu pořád chechtali, ale já už prožíval hloubku té hrůzy.
“Ale co bude s náma?“ zeptal jsem se a hlas mi přeskakoval, ale na to mi už neuměl nikdo odpovědět. A i ten smích je najednou přešel . . .
Ještě než skončila směna, kterou jsme poprvé my všichni absolvovali na sto procent, si mě zavolal vedoucí z osobního a povídá: „Tak Milena neplatí, co? No ušili to dcérky na těba pěkně a tys jim ešče jako hlúpý všecko vypověděl. Tak abys věděl – odmlčel se, aby zvýšil napětí – my vám z toho problém dělat nebudeme. Už proto, že 'Milena neplatí', " dodal a pak už se jen řechtal.
Inu Valaši jsou milí lidé, ale na Valašky si radši dávejte pozor . . .
Autor :
©J.B.Hurych