Autor : ©J.B.Hurych
Esej: ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ


ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ


Vždycky jsme chtěl popsat historii mých - celkem dost neobvyklých - úrazů. Ne proto, že bych se litoval nebo nedejbohu dokonce vytahoval, ale prostě proto, že jsem z toho nakonec vyšel poměrně dobře a dnes se tomu mohu zasmát (o budoucnu zde nemluvím :-). Moje žena Aťa tvrdí, že mám sedm andělů strážných, každého na jeden den v týdnu - a to ještě ani nepočítá sebe . . . .


Už jako desetiletý chlapec jsme měl dopravní nehodu: narazilo do mě auto. Chyba byla ovšem na mé straně:- loučil jsem se s kamarádem a nějak jsem si neuvědomil, že už jsem v silnici a to ještě navíc že jsem zády k přijíždějícím autům. Chodíval jsem totiž v Libni s tím kamarádem do knihkupectví koukat do výlohy na knižní novinky.

Já si tehdy vyhlídl malý kapesní atlas a také jsem si na něj ušetřil sběrem papíru. O dvacet let později, když jsem navštívil Anglii ( a pak zcela " nezákonně nepřicestoval zpět" do socialistické "svobody", obehnané ostnatým drátem), to jsem už ten atlas neměl, což trochu vysvětluje, proč jsem se nevrátil :-).
Ale zpět k příběhu. Auto mi natrhlo lýtko a přivedli mě na policii a tam mě i ošetřili. A protože jsem pořád bulil, ptali se mě, jestli to tak moc bolí. "To ne, " přiznal jsem, "ale paní učitelka nám řekla, že kdo je zapsanej na policii, nesmí volit." To bylo v roce 1950, ale i ti esenbáci se tehdy smáli. Já později také, když jsem už jako dospělý volit musel, abych doplnil počet "souhlasících" na ona 99,99 procenta . . .


Bylo mi asi šestnáct, když jsem se sekl sekerou do břicha - ano, čtete dobře. U nás na chalupě jsem totiž často sekal dříví, celkem bez rizika. Ten den ale pršelo, tak jsem si vzal dříví pod střechou, do dílny. Nějak jsem si ale neuvědomil, že tam je nízký strop. Rozmáchl jsem se, sekera se zasekla do stropu, ale prázdná ruka šla dál dozadu. Uvolněná sekara spadla a zaťala se mi do břicha, teda spíše do boku, ale ještě ne do kyčle. Nabylo to hluboko, asi jen cetimetr, a asi sedm centimetrů na délku. Sešili mi to nádherně, ale jizvu mám dodnes. A protože zatím nějak cestovala, je už skoro až na zádech . . .


Na chalupě jsme také sekával trávu kosou. Poměrně mi to šlo, i když mě pak dost bolely boky, z toho natáčení. Kosa se ale, jak známo, musí často brousit. To se dělá dlouhým rozmachem pravice, ve které se drží brousek a přejíždí se jím po obou stranách kosy. Ten den, nevím proč - snad jsem se zadíval za nějakou holkou - se můj odstávající palec pěkně projel po ostří, pro sekání sice už trochu tupém, ale na krájení prstu pořád ještě dost ostrém. Opět to sešili, palec jako nový, ale ještě dnes ten pocit cítím; jen doufám že jsem vám ho tímto popsáním moc nevsugeroval :-).


Studiemi jsme prošel bez úrazu, až na jednu opravnou zkouškou z marxizmu. Říkáte, že to nejde? Ale jde, jen chtít a říkat pravdu :-). Asi rok potom jsme si s kamarády vyjeli zalyžovat na tanvaldský Špičák. Tehdy tam ještě nebyla ta sjezdovka dost prorubaná a já jsem narazil kolenem na strom. Odvezli mě do nemocnice, kde zjistili, že mám čéšku rozbitou asi na deset kusů. Pomocí známých jsem se dostal ambulancí do Prahy na Bulovku, kde mě operoval sám Dr. Mach, lékař českého hokejového týmu.
Byl to expert na takové úrazy a navíc inovátor - to on se zasloužil, že jsem pak vůbec mohl chodit: většinu čéšky mi odoperoval, šlachy sešil a já se půl roku učil chodit. Rehabilitace ale byla dost bolestná, cvičitelky moc přísné a tak jsem začal chodit (no spíše kulhat :-) s jednou slečnou rehabilitátorkou, v marné snaze, aby slevila ve své přísnosti. V kině jsme ale sedávali na konci řady, já měl nohu nataženou do uličky, protože se mi jinak do řady nevešla. V dobré snaze mi pomoci ale ta slečna byla na mě při cvičení ještě přísnější. Občas jsem sice podváděl - jednou jsem cvičil celou hodinu tu zdravou nohu a ona na to nepřišla, ale za šest měsíců už skoro ani nebylo vidět, že na nohu napadám . . .


Po dalších deseti letech, to už v Kanadě, jsem měl moji první bouračku. Koupil jsem od známého starší auto, které - jako každé jiné - mělo mít dva nezávislé hyrdraulické brzdné systémy. On ale oba systémy předtím nějak spojil, takže v mém případě jsem sice brzdil, ale selhaly oba systémy a pedál šel až na podlahu. Po nárazu na náklaďák - který stál přede mnou na červenou - bylo moje auto asi o dvě stopy kratší, já měl bouli na hlavě, naražené žebro a také koleno - tentokrát to druhé. Navíc jsem si o volant téměř odsekl spodní ret, naštěstí moje zuby pořád ještě seděly na svém místě. V nemocnici mi ústa zašili šestnácti stehy, takže jsem na mé svatbě (týden poté) na dotaz "berete si zde přítomnou. . ." jen něco nezřetelně zamumlal, což kněz bral jako "ano" :-).


Tu svatbu ovšem jako úraz nepočítám, ta byla plánována. Třikrát jsem pak ještě skončil s autem v příkopě, a pokaždé to bylo v zimě, na náledí. Poprvé jsem se stačil vyhnout zábradlí na mostě, podruhé jsem šťastně minul telegrafní sloup a potřetí mě stačili odtáhnout, než do mě narazilo další auto - tehdy se jich tam v příkopě nahromadilo asi šest.


Asi před deseti lety jsem uklouzl - zase to náledí - a zlomil si levou nohu, na dvakrát. Mladý medik sice rozpoznal tu zlomeninu v kotníku, ale ne už tu druhou v lýtkové kosti (té zadní, myslím, že jí říkají fibula). To zjisitili až na rentgenu, když jsem si pořád po týdnu stěžoval na bolesti v lýtku. To už si mě alespoň prohlédl i doktor, ale řekl, že ta kost vzadu špatně srůstá a že mi tam musejí dát sponu.

To jsem odmítl, protože za měsíc měla jít manželka na operaci kyčle a nemohli býchom se jeden o druhého starat ( a dokonce ani ne ten druhý o toho prvého :-). Vrátil jsem se tedy se domů, zalehl a našel polohu, kde to nebolelo, ovázal si nohu kartonem, utáhl řemenem a dva týdny jsem neslezl z postele, jen jsem polykal kalciové pilulky. To vše jsem si mimochodem nanordinoval sám. Za měsíc mi noha krásně srostla - jak je vidět, tělo si samo našlo pro ty pilulky správné místo. kam je uložit. Jó, příroda je chytřejší než my . . . Pan doktor byl příjemně překvapen, tak jsem mu řekl, že asi ještě půjdu studovat medicinu. Nedošlo mu to a tak tu mou drzou dopověď nebral osobně.


Ještě později jsme upadl nešikovně na pilu, že jsem si na malíčku přeřízl nejen tu malou žílu, ale i nerv. Tepnu sešili, ale s tím nervem jsem musel do Londonu. Operovala mě mladá doktorka, až jsem měl chuť se jí zeptat, jestli to bude hladce nebo obrace. Ruku celou umrtvili a vida, že se o to zajímám, paní doktorka mi dala před oči monitor. Byla to skvělá show, už za to to zranění stálo. Ten nerv, to je ale něco jako vícežilový kablík, tlustý asi jako obyčejná niť. V tom svazku jsou pak ještě desítky tenouninkých nervů. Navíc paní doktorka při tom zaučovala jakéhosi medika a tak jsme při tom štepování ještě vesele žertovali.

Srostlo to výborně, ale to víte, všechny ty tenoučké nervy nelze přesně napojit a tak když se poškrábu na vnější straně prstu, cítím to, jako by to bylo na opačné straně. Na další operaci jsem už nechtěl a tak když to paní doktorka pak zkoušela, tak jsem ji ošidil. Oni totiž mají takové kolečko, kde jsou na obvodu páry jehel, v různých vzdáenostech od sebe. Mrknutím (polozavřeného oka) jsem zjistil, že poslední "párek" je jen jedna jehla - to asi mají, aby nachytali simulanty. Já seale chytit nedal. na další operaci se mi nechtělo. A tak když na tu jednu jehlu došlo, prohlásil jsem: "Jó, tohle je těžký, to vypadá jako jedna jehla, ale to je přece hloupost, ne?"
"Není, " řekla mi spokojeně paní doktorka a já byl ještě spokojenější, než ona.


A tu nejneobvyklejší příhodu si nechávám na konec. Když jsem poprvé dělal inspekci nukleárního reaktoru, musel jsem si obléci plastikový oděv, do kterého vede hadice, kterou tam vhánějí kyslík. Reaktor byl sice zhasnutý, ale ve vzduchu bylo plno radioaktivního plynu, tritia. V tom šeru jsem nemohl nalézt konektor pro hadici a mezitím jsem se bezmyšlenkovitě nadýchl. Zkouška moči ale můj akcident objevila a bylo mi řečeno, že poloviční doba rozpadu tritia je sice 12 let, ale protože "biologická doba" je asi měsíc (díky "proplachování" těla vodou), není to to tak nebezpečné. Normálně vám sice dají basu piva, aby to proplachování urychlili, ale já se "nekvalifikoval" ani na to :-). To ale nevadí, jejich pivo mi stejně nechutná, já radši Velkopopovického Kozla, který se u nás sežene v místní prodejně. No už je to asi 22 let, ale já to pořád ještě pilně proplachuju . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku