Autor : ©J.B.Hurych©
Název : PRŮŠVIHY ( z knihy SLOUŽÍM V KLIDU!)



Toto je jedna kapitola z mé knihy o životě na vojně, SLOUŽÍM V KLIDU!" - knihy, která už byla mnohokrát opirátována na Netu, dokonce nejvíc ze všech mých knih. Kniha je ke stažení zdarma z naší knihovny KNIHY OFF-SITE.


Na vojně jsem měl víc štěstí než rozumu. Pamatuji, jak jsme měl za jediný den nahlásit našemu veliteli, kapitánovi Kulkovi, tři různé přestupky: že jsem kouřil na ubikaci, že jsem měl ruce v kapsách a že jsem tahal bedny po chodbě a to tak, že jsem držadlo bedny zahákoval za mušku pušky. Přiznal jsem se mu tedy nejprve k těm rukám, za to byl trest zašít kapsy, kterýžto trest jsme také poctivě obdržel. Za to kouření na světnici (ano, to je vojenský výraz, patrně ještě míněny světnice z doby selských válek) mi dal Kulka čtrnáct dní zaražených vycházek. Když jsem mu ale ještě začal zdlouha vysvětlovat, jak jsem tahal ty bedny, to už se rozčilil a vyhnal mě, řka: "Srandu si ze mě dělat nebudete!"


PRŮŠVIHY.   

Možná ale, že to jen tak zahrál, on totiž průser na vojně se stane průserem teprve až když se to dozví ještě někdo jiný, kdy už se to nedá ututlat. Myslím ty velké průšvihy, protože pak si to odnese i velitel. Pochopil jsem, že utajení na vojně se netýká jen nepřátel, ale stejně dobře i "přátel". Možná i víc.

Vůbec si myslím, že nejtěžší bylo asi utajit před nepřítelem ubohý stav naší armády. Tomu se věnovalo nejvíc času. Tak například jsem někde slyšel, že se úředně z časopisů, přicházejících k nám ze západu, vystřihávaly všechny fotky našich zbraní a vojenská informace o nás vůbec - proč, to je mi dodnes tajemstvím. Jediný důvod vidím v tom, že jsem to tak krásně utajili před špiony, kteří se pohybovali na našem území - ti v cizině už to v těch časopisech dávno viděli. Já osobně jsem si pak to vojenské utajování zjednodušil na to, že jsem utajoval hlavně svoje průšvihy. Dokonce jsem na to vymyslel různé metody.

Jsa malé postavy, mohl jsme se dobře schovat v davu a tuto výhodu jsem také plně využíval. Když už jsem se nemohl schovat, dělal jsem se alespoň nenápadným. Jakmile se znápadníte, jste ztraceni. Poddůstojníci možná nemají tak velký rozum jako jiní lidé, ale paměť mají fantastickou. A neptejte se mi, jak jsem na to přišel. Nejlépe je prožít celou vojnu inkognito, ale nevím, jestli se to už někomu někdy podařilo. Normální vojna se dá přežít, ale když si na vás někdo zasedne, jste ztraceni. Byl tam kluk, kterého buzeroval jeden staršina jen proto, že dotyčný byl vyšší než on. A jste-li povahy jemné, kterou zarážejí některá slova či hrubé chování, kariéru na vojně nehledejte. Naštěstí jsem vyrůstal na periférii a v tomto směru nemělo moje vychování žádné mezery.

Jiná taková metoda spočívala v tom, že člověk hraje nechápavého. To už nám říkali mazáci: Kluci, dělejte ze sebe blbce, to vám nedá moc práce :-). Oficír, který umí jen poslouchat rozkazy, je pak postaven do situace, kdy má před sebou většího blba, než je sám. Jiný by se zaradoval, ale důstojníka to jen rozčílí. Nakonec to, unaven, vzdá.
Také lhát se na vojně musí a hodně. Ale musíte vědět, kdy a jak. Detaily vám neřeknu, to bych vyzrazoval vojenské tajemství. Nejlepší, když za vás lžou ti druzí, v množství je prý síla. Když se to dobře naučíte, můžete si pak klidně říci, že je to jakýsi trénink na nepřítele. Vůbec se vyplatí, když se díváte na ty nahoře tak, jakoby si jen hráli na nepřítele - pak už to tak tragicky neberete :-).

Opičák.

"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" říkal prý už Kutuzov a já si vždycky představoval, že on asi v míru trpěl zácpou. Cvičák neboli cvičiště je místo, kde je byla naše náplň dne a na přilepšenou tu byla překážková neboli opičí dráha (někdy se před to jméno ještě dávalo "d" :-). Ven do pole jsme se moc nedostali, jen tak občas střílet. Zato jsme museli celý náš volný čas po kasárnách pořád něco stěhovat, abychom se nenudili. Asi to byl trénink k organizovanému ústupu. Ve vojenských análech se totiž můžeme dočíst, že neorganizovaný ústup už kolikrát zavinil velké ztráty na majetku. Králové zapomínali na bojišti své koruny, generálové své milenky a pokladníci trezory se žoldem. Ztráty těchto věci jsme se bát nemuseli, nic z toho se v naší armádě příliš nevyskytovalo, ale přesto jsme ten trénink prováděli často.

Jednou jsme stěhovali hned deset kanceláří najednou, každou o jednu do prava. Mazák, který to řídil, ovšem hned zpočátku zjistil, že nám už v druhé kanceláři chybí všechny čtyři židle - asi věděl proč. Mladičký poručík, který to vše kontroloval a zapisoval, vypadal dost zatvrzele na to, aby nám z toho neudělal problém. Vyřešili jsme to tedy tak, že jsme, když vešel do první kanceláře a sepisoval to tam, tajně přenesli židle z třetí kanceláře do druhé, a pak když sepisoval ve druhé ,jsme přenesli ty ze čtvrté do třetí a tak dále, až pak do té poslední kanceláře jsme přenesli židle zase z té úplně první. Podle zápisů oficíra dopadla inventůra docela dobře a mazák si oddechl.

Po měsíci vojákování jsme se vraceli domů hodně omláceni a unaveni. Půl prázdnin bylo v řiti, ale zároveň jsme nabyli přesvědčení, že ani ta pravá vojna není tak zlá. Zvláště ta v armádě, kde se jenom slouží lidu. Přesvědčili jsme se také o pravdivosti slov našeho podplukovníka Cintorína, že "Vojna nie je kojná", ale zároveň jsme už věděli, že ta u něj má k ní přece jen k té kojné asi nejblíž.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku