Autor :
©J.B.Hurych
Název :
Z CHUDÉHO PLAVČÍKA BOCMANEM NA TITANIKU
Toto je příběh Adalberta K. Falcmana, jehož deník nalezl můj přítel Tonda z Návarova kdesi na jedné jizerské pláži, dokulata srolovaný a zapečetěný v lahvi od becherovky (to ještě ty láhve nebyly placaté :-). Dokument je uložen v southamptonském Muzeu vraků a trosečníků v Anglii, kteréžto muzeum autor tohoto článku také navštívil (ne jako exponát, jen jako divák). Zavzpomínejme si tu tedy s obsahem oné láhve na doby, kdy Češi cestovali do ciziny ještě jen z pouhého idealizmu a nepotřebovali ani cestovní doložky.
Z CHUDÉHO PLAVČÍKA BOCMANEM NA TITANIKU
Áda (v cizině mu říkali Bert) se narodil v Jiřinkovicích na Jablonecku v rodině chudého majitele dvou skláren a tří hutí na bižuterii. Jeho těžce sedřený otec brzy zemřel na notorietu komplikovanou s alkoholizmem, čili t.zv. úchlast. Podniků se ujal - coby Ádův opatrovník - bohatý, ale jak už to bývá, chamtivý ujec Laco z rodu záhoráckých Bocianů. Ten už od pěti let (teda Ádových) posílal Ádu do hutě, aby tam pracoval se sklářskou píšťalou a vyráběl různé láhve. Jenže Áda nebyl muzikální, píštale neholdoval a jediná píseň, kterou znal, byla Doparoma, kterou mu na foukací klarinet vyhrával každý večer jeho ujec, doufaje, že se mu zalíbí moře a uteče z domova. Byla to vlastně Lapaloma, ale Laco moc španělsky neuměl, tož si to přizpůsobil. A tak se nedivme, že se Áda nakonec mořem nakazil, asi díky tomu, že neznal slova originální písně, která mají lidi od moře spíše odradit. Když si totiž zanotujete českou "Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená", zjistíte, že má stejnou melodii a že se zřejmě dostala do Mexika s českými vojáky za císaře Maximiliána. Toho sice zastřelili, ale česká píseň tam zdomácněla a dostala nová slova i jméno (asi proto, že se jim to "ř" špatně vyslovovalo).
Tohle vše ale Áda nevěděl a tak opravdu na to moře chtěl. Neprozíravě se s tím nápadem svěřil svému ujci, který ho v tom ovšem hned podporoval, doufaje, že mu pak ty Ádovy skleněné nemohovitosti zůstanou. To ještě nevěděl, že jsou už dvěstěprocentně zadlužené. Odešel tedy Áda z domova; měl jen raneček natvrdlých buchet (ujec mu je schválně napekl tvrdé, aby mu déle vydržely) s dvěma lahvičkami od bechera, které sám předtím vlastnoústně vyfoukal. Ty byla jeho jedinou a drahou vzpomínkou na milované Podještědí - ne teda na Karlovy Vary, jak bychom čekali, to asi proto, že láhve byly ještě prázdné, beze štítku a vylisované jméno výrobce mu nic neříkalo.
Leč zásoby buchet brzy došly a tak musel Áda ručně doplavat - na parník neměl - po Labi až do Hamburku, kde se teprve dozvěděl, že vůbec plavat nemusel, že tam vede silnice. Peněz nemaje, nezbyloť mu než se potloukat po hlasitě vykřičených ulicích této německé Neapole. Převlékl se přitom za prsatou Brunhildu, což mu poradil jeden vtipálek z doků - prý aby se ho brzo ujala Armáda spásy.
Tam ho také objevil a najal do služby anglický kapitán Ken Bitchison. Nejprve sice za jiným účelem, ale vida, co se z oné dívky vyklubalo a slyša, proč že se Áda tak převlékl, rozchechtal se srdečně a udělal z něj plavčíka na svém clipperu. Ten se jmenoval Teacup a vozil čaj z Číny do Anglie nebo i do nedaleké Evropy. Clippery byly lodi s mnoha stožáry a plachtami a byly velice rychlé, snad proto, aby jim čaj na tak daleké cestě nevystydl.
Ädovo původní poslání bylo rozveselovat mužstvo, ale když se naučil vyjmenovat všechny plachty - námořnící jim dávali ženská jména - byl už po roce povýšen na nadplavčíka a po dvou letech i na kuchtíka. Jeho štěstí bylo dokonalé, ale služba to byla tvrdá: nejen, že musel vařit v kuchyni, ale ještě slyšet poťouchlé otázky od posádky. Jako třeba tu, jak se v řeckém námořnictvu separují muži od chlapců (odpověď "pajcrem" mu byla delší dobu nejasná).
Později, to už byl Áda povýšen na nadkuchtíka, si nechal pořídit od místního fotografa poněkud přeexponovanou fotografii, na které je on a jeho Teacup. Jen na vysvětlenou: to lano, které drží v ruce, nenaznačuje, že se v té době na moři tahaly lodě ručně, jako to dělali burlaci na Volze (od ej-uchněm do ej-uchněm). Naopak, větrů bylo na moři vždycky dost, někdy až moc.
Na jedné cestě z Číny však přepadli Teacup piráti v malé čínské džunce - pravda, byla o mnoho menší, než Teacup, ale ty dva tisíce Číňanů na ní vydalo za hodně a to, že se džunka zrovna potápěla, jim jistě na odvaze jen přidalo. Loď ztekli a čaj zabrali, s úmyslem prodat ho anebo alespoň vypít. Samotný Teacup pak chtěli draze zpeněžit ve Vladivostoku, jakožto novou techniku na reinženýring (pa ruski: okopirovanie). Celou posádku porubali, jen kuchaře nechali, neboť byl, jak už to na plachetnicích chodívalo, také Číňan.
Áda se ale schoval v jednom balíku s čajem a to udělal jen dobře, protože tak unikl nejen rubání, ale navíc si ještě zachránil život. V noci totiž přišla velká bouře a potopila čajnamenům i ten Teacup a tak zhatila všechny jejich finanční plány a družbu s Rusy. Ádův balík naštěstí vyplul na hladinu a zdatný Áda pak dopádloval, vlastně doručkoval - pádlo neměl - až k jednomu opuštěnému ostrovu, kde balík čaje dobře prodal, a tím získal dost peněz na cestu parníkem z australské Sydney až do britského Southamptonu. Koupil si totiž za ty peníze tři netry douhý provaz - a cestoval přestrojen za mořskou pannu, objímaje čelní stěžeň. Tím provazem byl přivázán, aby nespadl, až mu umdlí ruce. Kdo z vás se podivili, jak mohl Áda tak dobře prodat svůj čaj na opuštěném ostrově, ten si musí uvědomit jednu věc: časem totiž Ádovi selhávala paměť. V celém deníku také najdeme různá fakta, která dosvědčují, že to možná ani nebylo špatnou pamětí: tu měl Áda pořád skvělou, on jen hodně zapomínal.
V Anglii se mu pak podařilo dostat místo bocmana - to je mimochodem také legrační historka: jak už jsem napsal, jeho ujec se jmenoval Bocian a z Ádovy řeči rozuměli Angličané právě jen tomuto slovu a to ještě špatně. Vina ovšem padá i na Ádu: mluvil totiž pořád ještě se silným podještědským přízvukem. Nebudu vás napínat: ano, najali ho na loď zvanou Titanic (což si Áda přejmenoval na české "Tatínek", na památku svého otce, který se toho nedočkal). Byla to vlastně Ádova první - a jak uvidíme, i poslední - cesta na parolodi. Jeho štěstí se obrátilo - to ale ještě nevěděl, jak hodně a kterým sněrem! Pravda, byl sice bocmanem na středním podpalubí, ale jeho práce nebyla lehká: musel stát u dveří a vyhazovat italské emigranty, co se chtěli dostat výše. Teprve později se naučil říkat "Aut, aut!", jako rozhodčí na fotbale.
Tuto už poněkud vyšisovanou fotografii, na které stojí Áda na horní palubě "Tatínka", mají uschovanou v Southamptonu dodnes. Tam jsme ji také objevili, spolu s tou druhou, z Teacupu. Tato byla pořízena atelierem Laboratoires Fotografiques des Calais, a to pro pojišťovací firmu, která veškerou fotopráci také hradila. Prozíravý majitel lodi totiž nechal všechny námořníky pojistit na život a k tomu potřeboval jejich fotografie. Ve sbírce je je také i fotografie jednoho nesmírně drahého náhrdelníku, ze které lze vidět, že to byla jen napodobenina - to podotýkám jen pro ty, co viděli ten film, aby věděli, proč ho ta babička nakonec hodila do moře.
Cesta jim vesele ubývala, uhlí také a vše ukazovalo, že dojde k novému rekordu, což se také, jak víme, stalo. Nebyl to sice rekord rychlostní, jak si to plánoval kapitán, ale to je jen detail. Jakýsi zlomyslný ledovec totiž u Nového Foundlandu narazil na loď a nevěda, že je nepotopitelná, učinil do ní díru, čímž se zjistilo, že není. V nastálém zmatku, kde lidé ztráceli nejprve hlavy a později i životy, si Áda zachoval obojí. Lodní kapela tehdy hrála klidně až do konce polky a valčíky, tak, jako by se nechumelilo (možná, že ne!). Chtěli tím vlastně uklidnit ten hrozný zmatek, ale jejich postarší repertoár způsobil, že se ještě daleko víc lidí v zoufalství vrhalo do smrtonosných vln, hlavně milovníci charlestonu. A zatímco vyšší lodní důstojníci, tj. na těch vyšších palubách, se v beznaději stříleli do hlavy, Áda klidně stál u hudby a nadšeně posluchal, jak hrají "Do lesíčka na čekanou", neb mu to připomínalo tancovačky v restauraci "U šneka" v Horní Raspenavě. Aby nezahálel, tak ještě přitom držel bubeníkovi noty, aby mu neuplavaly.
Když už i trombónistovi šly od nosu jen bubliny, viděl Áda, že to nedohrajou. Rychle za deset liber koupil od basisty jeho nástroj a sedě v base, doručkoval pak Áda až na nejbližší ostrov, kde ztroskotal. Ostrov se bohužel opět ukázal jakožto neobydlený, až tedy na Ádu. O potravu sice neměl nouzi - žraloci mají docela chutné maso - a dvě bedny zásob, které zde zapomněla expedice, co hledala jednu ztroskotanou Kolumbovu loď. Zásoby mu naštěstí vydržely až do jeho smrti hladem.
Zde ho také na konci dvacáteho století našla výprava krajanů z Kletě nad Jizerou, která podle některých tajných informací v rukopise - v oné láhvové poště - ostrov nejen navštívila, ale i identifikovala. Nálezy pak darovala právě onomu Muzeu vraků a trosečníků, o kterém jsem už mluvil. Ostrov byl opravdu opuštěný, jen s jednou chajdou, kde nedaleko vyhaslého krbu na medvědí kůži ležely vybělené kosti, vlastně hnáty, jež lékař expedice, psychiatr Mudr. Oblý identifikoval jakožto kostru lidskou, patřící muži asi tak kolem třicítky, středního pohlaví, národnosti české, státní příslušnosti rakousko-uherské. Že šlo o Ádu, dokazovala mírně zpráchnivělá námořnická odborářská knížka s Ádovým jménem, zastrčená mezi pátým a šestým žebrem, na levé straně jeho kdysi tak klenutého hrudního koše.
Vedle ležela poněkud nepodařená láhev od becherovky, se kterou se Áda nikdy nerozloučil. jestli si to ještě poamatujete, tak měl dvě a jednu poslal po vodě se svým deníkem. Nedaleko, opřena o strom, stála basa, ve které Áda ztroskotal na útesech, kde také ztratil dno, takže se tím pádem se už z ostrova nedostal. Podle opotřebení téže bylo vidět, že na ní ale často hrával a jsitě vzpomínal na rodné podhůří. Jak rád by asi tehdy Áda tu basu vyměnil za basu podještědského piva, zvaného Kyselka!
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku