Ale abych začal pěkně od začátku: jistě jste už také někde četli, že to byla pára, která byla hnací silou pokroku, ta pára, která nás doslova dotlačila až do dvacátého století. Dobrá, ale co bylo před párou? Tedy pochopitelně pára tu byla odedávna, ale my jsme ji jaksi neuměli využívat. Ano, správně, byla to voda, která poháněla vodní mlýny, jež nejenom rozkošně klapaly, ale hlavně zpracovávaly tak zvanou energii vodní. Ovšem bylo období, kdy ještě nebylo mlýnů, ani vodních, ani těch větrných, dokonce ani ne těch elektrických, které za větru generují peníze pro spekulanty a za bezvětří by mohly tak akorát běžet jako větráky a ochlazovat okolní krajinu. Co se tedy používalo předtím, kdo to byl, co pomáhal lidstvu tahat kamení na pyramidy, pohánět žentoury, pumpovat vodu z polí a pak zase zpátky do polí?

Byli to volové, dámy a pánové, volové! Člověk totiž nezačal myslet hned, když řekl opicím sbohem a slezl se stromu - ne, člověk se začal vyvíjet, až když začal pracovat, lépe řečeno až když přišel na to, jak se vyhnout těžké práci. Ano, dát jí někomu jinému, silnému, zatímco on, slabý, ale chytrý, by pak měl čas na přemýšlení, že ano, přesněji řečeno na to, jak do ní zapřáhnout někoho jiného. Tehdy se člověk, lépe řečeno jeho mozek začal vyvíjet, až dosáhl úrovně - ale ne, tak daleko ještě nejsme. A abych parafrázoval Béďu Engelsů, práce vlastně poopičila člověka, neboť jak říkal kdysi jeden můj šéf, při práci se nemyslí, při práci se dělá. Jemu se to mluvilo, on nemusel ani pracovat, ani přemýšlet. Ovšem on si to mohl dovolit, od toho byl přece vedoucí.

Ovšem i výše jmenovaný Bedřich jaksi ve svých knihách příliš nezdůrazňoval, že kdyby nebylo továrny, kterou vlastnil, nemohl by ani on podporovat jakéhosi Marxe, který si svým psaním nevydělal ani na to péro, kterým pak psal o vykořisťování člověka člověkem. Jinak řečeno: kdyby nebylo práce dělníků, kteří Engelsovi vyráběli nadhodnotu, nemohl by ani Karel Marx vynalézt termín - to je náhoda - zvaný nadhodnota. A kruh se uzavírá.

Leč vraťme se zpět k naší volské historii. Ano, byli to volové, kteří sami pokojně táhli pár tisíc let jařmo útisku. Kdysi totiž slovo jařmo znamenalo opravdu jen chomout, ale to bylo ovšem jen u volů. A zatímco volové tahali, lidé si na potoce stavěli taková ta kolečka, co se vesele točila. A když pak ta kolečka začala nahrazovat těžkou práci volů, naskytla se otázka: co ale teď se všemi těmi přebytečnými voly?

Dobrý král Václav je tehdy výhodně posílal do Německa, což se ale nelíbilo jeho bratrovi Boleslavovi, který v tom viděl únik pracovní síly a nechal proto Vendu zabít. Za to po něm pojmenovali město, navíc s přívlastkem "Mladá", což je ovšem přinejmenším gramatická chyba.

Ale vraťme se ještě trochu víc zpět. Naskýtá se otázka: Byli volové ve starém Egyptě? Ovšemže byli! Pravda, na stěnách královských hrobek najdeme spíše obrazy býků, hlavně tedy Apise, který byl mimo jiné i posvátný. Historií volů, stejně jako historií lidstva se táhne jako červená nit - vidíte, zase ten Béďa - boj za práva volů. Ano, přátelé, volové byli, jsou a budou zneuznáváni. Je zde ovšem malý rozdíl: u lidí to vede k různým komplexům, zatímco u volů tomu tak není. Vezměte třeba Napoleona, jak ten byl pane zpočátku zneuznáván! A vidíte, on si řekl: "Ne, já jim ukážu, ještě rádi za mnou potáhnou!". A vidíte, táhli, jako volové.

Nedostatkem komplexů se ovšem volové značně liší od lidí. Volové nechtějí nikomu nic dokazovat, jen sehnou hlavu a táhnou. Není divu, že se jméno vůl stalo synonymem pro naivního dobráka a že se dnes poslušnému manželovi říká "starej dobrej vůl". Ano, situace se změnila, označení "vůl" se stalo výsměchem ba i urážkou.

Za starého Říma, vlastně už i za mladého, se dokonce říkalo "Quod licet Jovi, non licet bovi", po česku "Co je dovoleno Bohu, není dovoleno volu". Jen malou útěchou byla i vtipná odpověď: "Od většího vola menší vůl učí se orati", kterou už latinsky neznám - přešli jsme tehdy v gymplu na ruštinu. Ano, na vlastní oči jsem viděl v Pompejích nápis, který jeden umírající pompejan vyryl z posledních sil do omítky, ještě než byl zpopelněn: "Servitus bos est". Dnes už se asi nedovíme, kdo tím byl míněn, ale možná, že nám jednou čeští cimrmanologové vysvětlí význam i této cenné glosy. Dá se tušit, že bude jednou slavnější než Cesarovo "Veni, vidi, vinci", volně přeloženo: "Přišel jsem a viděl jsem tě, Venco!".

Ovšem staletí přešla a staří volové vymřeli. Čemuž se vlastně ani nemůžeme tak moc divit, neboť podle učebnice zoologie je vůl vlastně "býk, který byl vykastrován" (ne, to nebyla kubánská učebnice). Býk, který ztratí potenci, je každému jen k smíchu. Býk, který běží v aréně za rudou mantilou, kupodivu k smíchu není. Vůl, který dře, abychom se měli dobře, je k popukání. Býk, který naběhne toreadorovi na rožeň, se naopak stane středem zájmu diváků. Člověk, který dře jako vůl, je považován za vola. Člověk, který naletí jako vůl na různá hesla, je naopak politicky vyspělý. Tomu se tuším vědecky říká posun hodnot.

Pak mi neříkejte, že se svět nezbláznil. Přesto tvrdím, že kdyby nebylo volů, táhli bychom ty žentoury dodneška sami. Ano, došli jsme daleko; tak daleko, že zapomínáme, že za to vše vlastně vděčíme volům, těm volům, pro které nemáme nic jiného než posměch. Přesto všecko nejsem pesimista a věřím, že se jednou situace změní.
Náznaky tu jsou. Uvědomil jsem si to onehdy, když jsem v Praze slyšel jak někdo oslovil druhého - patrně svého přítele - slovem "vole". Znělo to docela mile, bylo v tom něco kamarádského, něco přitažlivého a také zavazujícího. Znělo to téměř jako "bratře".