Autor :
©J.B.Hurych
Název :
CARŮV KURÝR ČI KUCHAŘ?
Nedávný objev profesora Borise Pirogina z Alberty (Kanada), potomka ruských běženců (který už ale běžet nemusel, neboť se narodil v
Kanadě), způsobil v kruzích světových vzdělanců i polovzdělanců značný rozruch i
polorozruch. Vždyť profesor zaútočil na samotného otce - dnes už prapradědečka - moderní science fiction, Juliusa Vernesa (více známého pod pseudonymem "Jules Verne"). Jen Francie - z důvodů, které jsou zřejmé všem těm, kteří znají
francouzský šovinismus - se dosud drží stranou a tváří se, jakoby nevěřila profesorovým
objevům . . .
CARŮV KURÝR ČI KUCHAŘ?
Román, na kterém prof. Pirogov dokazuje, že spisovatel Vernes je vlastně jen plagiátor, je jeho méně známá, leč hodně filmovaná kniha
"Michal Strogov" (ve francouzském originále "Michel Strogoff"). Už název je vlastně jen zkomolenina jména carova kuchaře
Michala Stroganova. Ano, synovec světoznámého hraběte Sergeje Stroganova, autora hovězího
"a la Stroganoff" byl pravým hrdinou Vernesovy knihy. Tak
to také najdeme v jeho pamětích, které sice kdysi napsal, ale už nestačil donést k tiskaři. Ty pak objevil právě prof. Pirogov na půdě seníku na svém statku blízko
Medicine
Hatu v jižní Albertě a z nich také cituje.
Ale začněme pěkně od začátku: zatímco kapela
preobraženeckého pluku vyhrává na moskevském bále valčíky, Jeho Prevoschoditělstvo báťuška car sedí se svým generálem
Kissoffem (zřejmě je míněn Kutusoff) v tajném kabinetě a spolu přemítají o osudu jeho Voschoditělstva velkovévody, jinak též báťušky cara našeho pana bratra.
Ten totiž, sedě v
Irkutsku se svou malou armádou, nic netuší, že carova tajná služba zatím zjistila, že
mezinárodní darebák a uprchlý vězeň Ivan Ogarev (v pamětích Stroganova se jmenuje
Ogárek alias Babinský) se chystá do Irkutska, aby se tam vetřel do přízně Jeho Voschoditělstva velkovévody a bratra báťušky cara
našeho, míněno ovšem jejich báťušky cara . Tam pak, už vetřený, usiloval o to, aby téhož zradil Tatarům, kteří právě
chystali dlouho připravované, ovšem zcela nečekané povstání proti Jeho Prevoschoditělstvu báťuškovi carovi a hodlájící nejprve napadnout právě Jeho Voschoditělstva velkovévodu a bratra báťušky cara
našeho. Zajímavé také je, že ač
v té době už právě Napoleon překročil ruské hranice, cara tento fakt příliš neznepokojuje
- ještě nedávno se přece spolu s tím Frantíkem docela dobře bavili na voru v Polsku a
slíbili si tam nějaký mír nebo co. Je ovšem možné, že to francouzská verze vypustila, on totiž Napoleon za nějakou dobu odjížděl z Ruska s propadlou zpáteční jízdenkou.
Nu vot, što paděláješ! Do Irkutska dobrých 5768,867 verst (přibližně 6115, 507 km) a cesta kurýrem by tam trvala celých 18 dní. Pravda,
ruským telegrafem by to bylo dvakrát rychlejší, jenže vychytralí Tataříni přesekli telegrafní drát a to přibližně 1256 metrů na východ od
Tomska. Je teda třeba poslat někoho, kdo by Jeho Voschoditělstvu, velkovévodovi a bratru báťušky cara
našeho (všem třem v jedné osobě), dodal zprávu o připravované zradě a případně využil toho, že
má Ogárek hrozně rád hovězinu "a la Stroganoff", do které by pak namíchal
nějaký silný jed "a la utrejch".
Jediný, kdo znal tajemství přípravy tohoto jídla byl ovšem právě Michal, který tou dobou byl zrovna náhodou při ruce, jsa zároveň carovým kuchařem. Jenže to by musel cestovat
"in cognito" neboli v přestrojení, neboť by byl jako kuchař cestou příliš nápadný. Tu dostal generál Kissoff nápad: přestrojíme ho za carského kurýra, toho si nikdo nevšimne. Vernes to ovšem ve své knize popletl, Michal se už u báťušky cara objeví oblečen coby kurýr, který, cituji: " . . . měl na sobě něco, co se z dálky podobalo uniformě oficíra ruské kavalerie"
(najdi ve slovníku pod " cavaleria rusticana", poznámka
autora tohoto článku).
Další problém bylo ovšem
sehnat na Sibiři hovězinu - ale to nám právě Michal vysvětluje ve svých pamětích. Vernes se totiž jen zmiňuje, že Michal už ve čtrnácti letech ulovil svého prvního medvěda - ale ne už o tom, že v tom bylo právě tajemství "Stroganovovy" pochoutky - která tak chutnala nejen Ogárkovi, ale i carovi, báťuškovi našemu.
Michal ještě žertovně dodává, že toho medvěda zabil, když si zrovna pochutnával na houbách, které už nestačil zcela zkonzumovat (míněn ten medvěd), a ze zbytku kterých on, tehdy ještě mladý kuchtík, právě udělal onu výbornou omáčku. Také přidává žert, že vedle strýcova proslaveného "boef a la Stroganov"
on vynalezl "bear a la Stroganov", které právě tolik lidem tolik chutnalo.
Dál už to popisovat nebudu - pokud neznáte onu Vernesovu knihu, tak vám to nic neřekne a ještě lépe: přečtěte si knihu profesora Pirogova
"The Stroganoffs and Romanoffs", kde se dovíte i o tom, že Michal - teď už to mohu prozradit, když je to v té knize - ano, byl to profesora Pirogova prapra-ujec. Tam se také dovíte detaily o Ogárkovi-Babinském, jak je profesor našel v konečně nedávno zveřejněných archivech carské Ochranky. V knize je i jedna věta z Vernesových deníků, která nám vysvětluje vše: "Byli jsme u Maxima a měli tam Stroganova; co ti mám povídat - udělalo se mi na místě špatně. Moje kniha je značně lepší.".
Také závěr Michalových memoárů není takový, jak nám to líčí vernesovská verze.
Pravda, Naďa opravdu zvolala: "Pozor, Michale, ten zrádce je ozbrojen!" a také je pravda, že slepý Michal nečekaně zručně odrážel svým nožem bídníkovy rány šavlí. Vernes má pravdu, že Michal nebyl ve skutečnosti slepý, ale vysvětlení, že slzy pod Michalovými očními víčky ho
zachránily před oslepením rozžhavenou katovskou šavlí, je nesmysl. Sám Michal se tomu ve svých pamětech směje - z toho poznáme, že i on četl Vernesovu knihu - a uvádí vše na pravou míru. V zoufalství totiž tehdy - ruce měl svázané, jinak to
nešlo - uchopil rozžhavenou šavli do zubů a to za ten studený konec, takže mu ji kat-tatařín nemohl za ten žhavý konec vyrvat. Přesto byl ale i ten studený konec dost horký, takže to odnesl jeho jazyk a hlavně chuťové buňky. Za své hrdinství pak dostal od cara hned tři medaile (zlatou, stříbrnou a plechovou) a stal se nejvíc dekorovaným kuchařem ruského carství.
Bohužel bez
chuťových buněk byla jeho kariéra coby kuchaře u konce. Ještě horší
bylo, že v tatarském zajetí zapomněl svůj tajný recept. Nějakou dobu se živil kurýrováním nemocných (místní bábušky si totiž vysvětlovaly jeho titul kurýra poněkud jinak) a jako léčitel i zbohatl. Ale co to bylo platné: pořád toužil po těch krásných dobách u sběračky a kotle. A pak se nějak dozvěděl, že existuje na světě jedno jediné místo, kde by mu nevadilo, že nemůže své výtvory ochutnávat. Dlouho pátral, kde to místo to je. Zcestoval pomalu celý svět, a když už ztrácel naději, nakonec ho přece jen objevil. Ano, bylo to v kanadské Albertě, v místě zvaném
Medicine Hat - patrně si navíc myslel, že tam budou mít jeho strávníci alespoň blízko k doktorovi. A tak vařil kovbojům, kteří na to byli dost otrlí - hlavně když to pořádně zalévali mezi sousty z lahve whisky - a nejen že to zhltali, ale dokonce chtěli ještě přidat.
Po léta se také snažil znovuobjevit svůj zapomenutý recept. Padlo na to několik desítek místních medvědů, ale marně. Maně nás napadá, zda to nebylo těmi přežvýkanými houbami, ale teď už je pozdě Michalovi radit (přibližně o sto let pozdě). V Albertě vymyslel ještě něco: servíroval svým ostrým hochům a děvčatům z prérií svůj jiný objev -
"russkie kolbaski" . Byly to ovšem klobásky polské a navíc kupované, on je jen opékal a vydával za vlastní. Lidé je tam jezdili kupovat i zdaleka - hlavně američtí turisté z Montany byli po nich jako posedlí. Říkali jim
"russ-sausage" (čti "rusosič") a používali je i jako projímadlo pro koně. Na jediném dochovaném snímku, zde zveřejněném s laskavým svolením prof. Pirogova, vidíme zase Michala jak griluje větší počet medvědích stejků (říkal jim "Michalovy stejky", zkráceně
"mistejky") a to pro místní kovbojské žínky, na oslavu obžínek
( svátku obtěžkaných žínek).
Zajedete-li někdy do Medicine Hatu, zahněte tam hned za Fort Whoop-up doleva a pak jeďte celý den
pořád rovně. K večeru dojedete k osamělému dubu, kde dosud stojí Michalova bývalá
dača.
Dnes je to ovšem už jen restaurace, teda spíše kiosk, ale prostřílený návěstní štít tam dosud hrdě hlásá:
"U carova kuchaře". A na zahradě za kioskem tam z jeho osamělého hrobu pod košatým dubem dosud trčí jeho prošoupané kurýrské boty a
hodně opotřebovaná kvedlačka . . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku