Autor : ©J.B.Hurych
Název : MOTALI JSME SE V MOTOLE.
(Z knihy SLOUŽÍM V KLIDU, ke stažení zdarma z naší knihovny KNIHY OFF-LINE).




Dnes už to zní hodně legračně, ale před čtyřiceti lety se na vojně musela používat poněkud servilní odpověď: "Sloužím lidu!" Ovšem kdo byl vlastně ten lid? Podle hesla "diktatura proletariátu" - rozuměj: komu, čemu? Proletariátu! - nám proletariát ani vládnout nemohl, když už mu bylo shora diktováno. Takže ten "lid" mohl být vlastně už jen ten "lumpenproletariát", abych použil výrazu jeho klasiků Bédi a Káji.
Budoval se tehdy u nás socializmus, ještě ten s tou nelidskou tváří a k tomu patřily i různé povinnosti. Z těch nejvíc proklínaných byly asi "dobrovolné" brigády a povinná vojenská služba. Ano, ta "vojna", která tolik mladých chlapců okradla o kus života, o kus mládí. Chlapců, kteří museli jít dělat "sluhy lidu". Není divu, že si dali švejkovské heslo "To chce klid!", větu, kterou vlastně Švejk nikdy nevyslovil, ale v jejímž smyslu přesto žil. My s kamarády jsme si to ovšem hned spojili na "SLOUŽÍM V KLIDU" a zařídili se podle toho. . .

MOTALI JSME SE V MOTOLE.

Jako se v mateřské školce vyvádějí svěřenci ven na vzduch, i my jsme často konali vojenská cvičení, ty simulované obrany i útoky a zvyšovali svoji připravenost přímo v poli, lépe řečeno v přírodě. Říkalo se jí Motol a všechny armády vysokých škol se tam zacvičovaly. Dokonce věřím, že i studentské gardy z roku 1848 se tam trénovaly na hrdiny. Základní situace, kterou nám zadali, byla vždy stejná: řádí třetí světová válka, půl Evropy hoří, v Rusku je mobilizace a na našich hranicích zase dělá nepřítel bordel. Účelem cvičení bylo uhájit Prahu a nepřítel na ni vždy neomylně zaútočil ze západu. Není tudíž divu, že když zaútočil z východu, že jsme ho neuměli odrazit. Někdy mě pronásleduje představa, co by se asi stalo, kdyby tehdy Rusáci v šedesátém osmém napadli Prahu ze západu . . .

V Motole jsme potkávali vojska všech oborů: kanonýry i chemiky, ženisty a jednou na nás dokonce zaútočila pravá stihačka. My jsme ovšem byli spojaři, obor dráteníci i bezdrátoví a rolovali jsme po krajině zelené (jak jinak?) kabely. Ty byly vyrobené z měděných drátků smotaných dohromady s ocelovými, takže výsledek byl, že takový kabel unesl i vojína, obzvláště když byl tento mírně podvyživený. Navíječka s cívkou - jedna cívka obsahovala kilometr drátu, tj. asi 20 či 25 kg - se při odvíjení nosila na zádech. Horší bylo, že při navíjení drátu se nosila naopak na hrudi a točilo se klikou jako u kolovrátku. Navíječka nás pak s těžkou cívkou, která ku konci navíjení vážila víc a víc přitom neustále tlačila na věčně hladový studentský žaludek. Můj první kilometr mě zničil natolik, že moje první slova, která jsem pak u cíle nahlásil, byla málem také moje slova poslední. Později, to už v armádě, jsem natočil během jednoho dopoledne šest takových cívek a mám dojem, že jsem to i přežil.

Kabel neboli drát se používal jeden, ne dva, a zpětnou dráhu signálu nahrazovala zem. Staré telefonní přístroje, za které by se nemusel věru stydět ani Edison, se jedním pólem uzemňovaly a "zvonění" se provádělo kličkou, vlastně generátorkem, zvaným magneto, které někde v dálce rozeznělo zvonek. Vzpomínám jak přítel Beruška dostal tento signál v podobě sto či více voltů přes navíječku přímo do těla. Beruška ovšem nezvonil, ale řval, a navíc kráčel dál, kupředu levá. Z jeho zoufalého volání jsme vyrozuměli jen "já", "toho", "vola" a "zabiju". Na jeho omluvu je ovšem třeba říci, že díky propoceným zádům dostával dávku, která by stačila čtyřem penzistům na vyléčení revmatismu a pátému ještě i na jednu slušnou mrtvici.

Jindy jsme zase tahali drát přes koleje železnice, když se v dálce objevil vlak. Bylo to mezi dvěma svahy a Beruška už neměl čas to svinout zpět. Byla by se nám hodila nějaká helikoptéra, ale té tam nebylo. Beruška teda rychle oběhl nahoře stojící strom a skočil se svahu a svou vahou kabel našponoval, takže ho komín přijíždějící lokomotivy minul, i když jen o fous. Kdyby to neučinil, bylo by docela možné, že by ho při síle toho kabelu vlak táhl po kolejích třeba až na druhé nástupiště na Smíchovském nádraží.

Do Motola jsme se vždy plížili jednotlivě, pomocí tramvají. Sraz býval na konečné a celou tu ponižující cestu jsme tak strávili ve veřejném dopravním prostředku. Ano, ponižující, neboť naše uniformy - pravděpodobně nějaké pekařské stejnokroje, přebarvené na hráškově zelenou s jemným žlutavým odstínem - nebyly zrovna vrcholem vojenské módy. Jinak řečeno, holky se za námi sice otáčely, ale jen se slitovným úsměvem. Zatímco regulérní armáda dostávala maskáče, kanady /jen parašousti) anebo půllitry (boty, ne pivo), my jsme měli jen kotníčkové křusky a nohavice navíc dole na knoflík zapnuté, což jim dodávalo tvar mírně pytlovitý. I ten osolený pásek, jak už jsem o něm mluvil, byl plátěný. Jen čepice byla opravdu vojenského střihu, i když asi z první republiky. Navíc byl náš stejnokroj vždycky panensky čistý, vyžehlený našimi maminkami, milenkami a u některých, kteří se nemohli dočkat manželského života, také manželkami, někdy dokonce i vlastními. Polovička naši branců se také honosila dioptriemi v podobě brýlí, z nichž mnohé vzaly v Motole za své.

Motol měl také vybrané okolí, i když trochu jiné než katedra: byla tam věznice, infekční oddělení motolské nemocnice (kde jsem byl kdysi se žloutenkou v karanténě) a také strategicky blízko situované krematorium. Cesta tramvají domů bývala už ale celkem veselá - radost kazily snad jen očekávané reakce našich maminek, milenek, případně i manželek, když jsme jim ty čisťoučké uniformy přinesli domů zašpiněné od hlíny, případně i od kolomaze, z brzdného kola tramvaje. Ale příští cvičení jsme byli zpět, opět čisťoučcí a vyžehlení, asi abychom neudělali naší ženské populaci u nepřítele ostudu.

Dva roky na vojně, která se konala každou středu, nám uběhly rychle, hlavně proto, že nás naši civilní profesoři proháněli z matiky a fyziky ještě víc, než oficíři na cvičáku. A přišlo první prázdninové soustředění, dnes už to mohu rozradit, bylo to v Žatci. Proběhlo námi všemi téměř erotické vzrušení: konečně uvidíme opravdové vojáky, dostaneme opravdové pušky (ne ty staré z první republiky, vrtané podél i napříč) a když budeme hodní, tak nás snad nechají i vystřelit! Ano, naše romance s vojnou se blížila okamžiku deflorace . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku