Autor :
©J.B.Hurych
Název :
JESMENI.
(povídka z knihy "JAVOROVÉ LISTY, ke stažení zdarma z naší knihovny vlevo)
JESMENI
(Aneb o dvojím souhlase: prospěšném a
prospěchářském)
Tam, kde se mluví anglicky, se často používá
přízvisko "yesman" a to pro někoho, kdo se vším souhlasí - bez principu, jen aby se zavděčil.
Bude s vámi vždycky souhlasit, a to hlavně budete-li jeho šéf či šéfová, anebo
když si bude myslet, že by vás mohl někdy třeba i potřebovat...
Pochopitelně to není specialita jen tady na západě, jesmeni jsou
staří jako lidstvo samo. Jedná se o dobře nacvičený taneček: jeden pořád
přitakává a druhému zase to přitakávání dělá dobře. Takže na jedné straně máme
patolízaly a na druhé zase ty s těmi patami (či jinou částí anatomie).
Je
to ideální souhra: k přitakávání se nemusí nic umět, nic dokázat a
nejlépe se přikyvuje právě prázdnou hlavou. Je to také
nejlepší způsob, jak předběhnout ty druhé, jejichž žaludek na to není jaksi
stavěný. Protože se jedná o prospěch pro obě strany, tedy pro pána i kmána, je
to symbióza velice užitečná - to přece každý musí pochopit, ne?
A vidíte, lidé to nepochopí. Je jich kupodivu dost, co to nechápou a za to pak trpí. Proč
to dělají, proč riskují neoblíbenost svých představených a někdy i kariéru? Řekl
bych, že je to všecko špatnou výchovou! Ano, ta vede k takovému tomu fantazírování, že
člověk má mít svůj vlastní, od nikoho nekoupený či vypůjčený názor, za kterým se
dá stát a také mu věřit. Myšlenku, pro kterou stojí za to se bít a někdy i
obětovat. Ano, jsou to lidé, kteří radši o věcech přemýšlejí, protože správnost
názoru pro ně znamená víc než hlas autority, který zní nejen nadutě, ale často přímo
dutě.
Zatímco v zemích s diktaturou si stát sám pěstuje
jesmeny a také je navíc pilně hnojí, v demokraciích je to trochu
složitější. Tam se jesmen musí vyvíjet jaksi sám od sebe a o přežití se
už postará Darwinova teorie.
Poslední dobou můžeme vidět opět mnoho nových a velice
pěkných mutací, které se mají čile k světu. Už jsem tu psal o
politické korektnosti, ale je jich ještě mnohem víc. Ovšem nemylme se, ne
všechny souhlasy jsou podbarveny prospěchářstvím anebo touhou se zalíbit.
Jak je to možné? To se musíme vrátit trochu zpět do historie: průmyslová revoluce,
která mimochodem ještě neskončila, závisí totiž na mnoha zdrojích energie a jedna z
nich je i ta lidská, ne ta fyzická, ale spíše ta mentální energie.
Tady platí i naše "S chutí do toho a půl je hotovo!". Je to
přísloví, které Čechům jaksi nikdy moc k srdci nepřirostlo a radši si hned našli
omluvu, lépe řečeno výmluvu "Ráno je
moudřejší večera." Jenomže ono je dokázáno, že s chutí jde opravdu všechno
lépe a s jídlem zase roste chuť a tak pořád dokola :-). Jenomže my Evropané rádi
uvažujeme všechny možnosti a problémy předem, zatímco v Americe se cení hlavně
rychlý přístup věci a práce v týmu. Není divu, že se nám zdají Američané
lehkovážní, možná i velcí riskéři - tak to alespoň připadalo mně, když jsem u
nich začínal. A navíc jsem se obával, že moje obavy a dobře míněné rady neberou
dostatečně vážně.
Podobně, ale úplně opačně se zase jevíme my
jim. Můj boss mi jednou řekl zcela otevřeně, že nechápe, proč s ním pořád
nesouhlasím. Jak vidíte, bral to, jako každý manažer, velice osobně. "To je tak,
Arture," povídám, protože u Američanů i Kanaďanů se většinou tyká, " já jsem
někde četl, že když dva spolu souhlasí příliš často, jeden z nich je
jaksi nadbytečný. A já samozřejmě chci, abys mě pořád potřeboval."
Zasmál se a
nakonec jsme se poučili oba: já jsem mu svoje námitky podával ve velmi
slabých dávkách a on zase dělal, jako že se nad nimi zamýšlí :-).
Někdy, když na svých
nápadech - které se jim zrovna nelíbí - příliš trváte, vás mají prostě za
troublemakera (tj. toho, co dělá jenom trable). Nedej bůh, aby se pak
ukázalo, že jste měl pravdu - to vám už ani ten pánbůh nepomůže. A tak není
divu, že v zemích, kde je svoboda projevu, se jí přesto lidé, někteří z
pohodlnosti, jiní z prospěchářství, dobrovolně vzdávají. To se pak ale projevuje
stagnací ve výzkumu i ve výrobě a dnes se to považuje za jeden z hlavních
problémů, před kterými právě ti samí manažeři stojí.
Našlo se tedy nové
řešení: manažer už není boss, ale jen leader, který lidi vede a
inspiruje, zatímco pracovní problémy se řeší jinde. Se soumrakem starého
manažerizmu nastupuje nový termín: teamwork, práce v týmu. To ale také
vyžaduje určitý souhlas, nadšení a disciplinu. Tým tptiž není jen tak sesmolený
kolektiv - ne, členství v týmu si musíte zasloužit.
A to je právě ten prubířský
kámen jesmenů : když tam nemohou svým výkonem dokázat, jak jsou dobří,
snaží se většinou očernit ty druhé. To se ale brzo ukáže - z chameleónů se
stanou jednobarevní. Většinou se maskují jako na bílo natřené vrány. Ta bílá barva ale časem oprýská, ukáže se ta černá vespodu a hra je dohrána. Vrány zmizí a dobrovolný souhlas se opět pomalu
vrací tam, kam patří. Protože souhlasit se dá i s kritikou, pokud tato nesleduje
jen svůj prospěch, ale snaží se poctivě o nápravu věcí. . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku