Autor : ©J.B.Hurych
Název : JAK JSME SCHOVÁVALI LENINA
(povídka z knihy "Střihači zlatého rouna", ke stažení zdarma z naší knihovny vlevo)





Náš dědeček byl holič a podle jeho zákazníků se dá říci, že byl dobrý holič - i tu svou břitvu občas nabrousil. Měl malou oficínku s učedníkem, kterého mu ale později znárodnili a navíc mu sebrali úplně všecko, ani tu štětku na holení mu nenechali. Jenže na dědu si nepřišli: vytáhl jednu utajenou břitvu a hnal se na výbor, přičemž jim sliboval smrt nebo alespoň jedno rasantní oholení. Cestou si to ale rozmyslel a místo toho se přihlásil do nového podniku HOLKA (Holičství a kadeřnictví), kde pak poslušně holil a stříhal po několik let.



JAK JSME SCHOVÁVALI LENINA

Z malého platu a s ještě menšími diškerecemi se mu sice žilo mizerně, ale zato si mohl dělat pomaloučku a ještě si přečíst zadarmo všechny noviny, později dokonce už zcela názorově sjednocené. A tehdy teprve se začal rozrůstat jeho politický obzor, ovšem jen k hranicím tehdejšího socialistického tábora, pochopitelně. A právě tyhlety noviny způsobily, že se děda-vykořisťovatel stal na stará kolena revolucionářem. Co ho ale nejvíc žralo, bylo to, že komunizmus ještě ani po sto letech nezvítězil na celém světě a tak doma pořád spřádal plány, jak osvobodit pracující masy také jinde.

Ovšem to hlavní mu chybělo a tak jednoho dne nám děda slavnostně prohlásil, že chce vstoupit do komunistické strany. Všichni jsme strnuli hrůzou. "Ty hloupej," řekla babička, "tam je to jako u zednářů! Tam tě nejdřív musí někdo doporučit." Náš tatínek zase namítal, že v té době - to bylo už za Novotného - by mohl vstoupit do strany jenom blbec. "Tak to souhlasí," řekl brácha Pavel, ale dostal od maminky pohlavek, ať neuráží jejího tatínka. Nakonec to zachránila sestra Marie, která prohlásila - a také tomu věřila - že strana už nenabírá, že totiž dávno splnili plán členstva. To dědeček kupodivu uznal a tak jsme měli chvíli pokoj. Jenže začal místo toho chodit do knihovny a odtamtud si přinesl domů Leninovy sebrané spisy. A jak si tak četl, pochopil, že je to vše podložené vědou. A když pak poslouchal zprávy - také sjednocené - občas si dovolil i prohodit: "Nevím, nevím, co by na tohle řekl Marx," nebo "Na to NATO si musíme dát bacha!"

Jednou vešel do střihárny podniku HOLKA jeden Američan a dědeček ho tak dobře ostříhal, že mu tento dal celý jeden dolar spropitného. Dnes už to tolik není, ale tehdy to bylo jako deset spropitných. Když dědečka vzkřísili, začal se náš praotec rozčilovat, že se nějakým kapitalistou nedá urážet, ale protože ten už dávno odešel, vzal děda nůžky a tu dolarovku rozstříhal na tenké proužky. Ty pak tajně posbíral a slepil učedník Tonda, to aby měl pro začátek, až zdrhne na západ. To už ale i v podniku poznali, že se dědek zbláznil a poslali ho do dávno zasloužené, i když vůbec ne lákavé, penze.

Tím ale nastaly zase problémy naší rodině. Podle dobrého českého zvyku u nás bydlely tři generace v jednom bytě: děda s babčou v pokojíku, zvaném 'výměnek', otec s matkou v pokoji a my tři potomci jsme se museli tlačit v kuchyni na matraci. Jediný záchod byl ovšem společný a často se o něj bojovalo stejně urputně jako o Stalingrad. No a teď jsme museli ještě celý den poslouchat dědovy projevy, které časem nabývaly nejen na třídní uvědomělosti, ale i na hlasitosti.

A pak nás jednoho dne vyděsila babička, když přiběhla do kuchyně, v očích strach a křičela: "Von se skutečně zbláznil: říká, že se jmenuje Uljanov, ale můžu prej mu klidně říkat Vladimíre Iljiči!" Za ní vstoupil dědeček, hlavu oholenou a vous sestřižený do špičaté bradky. "No tak, děti, kdopak jsem?" zeptal se a já vesele vykřikl: "Walter Ulbricht?" Babička se zasmála, ale děda ji okřikl: "Naděždo, tohle jsou věci vedení strany, jdi si zase štepovat ty tvoje punčochy a nerozčiluj mě!"

Co následovalo dál, byla vrcholná katastrofa. Děda dokonce vymazal z oddacího listu babiččino dívčí jméno 'Jáhlová' a napsal tam 'Krupská'. Tátovi pak tvrdil, že je sice "ošklivá jako noc, ale jinak dobrá stranička, hahaha." V noci, když děda spal, svolal tatínek rodinnou poradu. Bylo jasné, že se děda na ulici už nesmí ukázat: nikdo neuvěří, že je blázen, ale budou to brát jako politickou provokaci. "Třeba Lenina taky brzo demaskujou jako Stalina," doufala babička, ale tatínek prohlásil, že to ne, že by pak mohli skoncovat i s Marxem a už by jim nezbyl nikdo.

"Ještě Engels," řekla pilná Marie, ale brácha Pavel řekl, ať neblbne, že Engels byl továrník, který se do komunistického nebe dostal jen proto, že Marxe živil ze zisků své fabriky - to aby Kódl zatím neumřel hlady a mohl napsat o tom velkém vykořisťování dělníků.

Situace se zdála téměř neřešitelnou - šlo totiž o to, jak dědu přesvědčit, že nesmí ven - když najednou Pavel přišel na geniální věc. Někde si prý přečetl, že Němci poslali Lenina do Ruska v zapečetěném železničním vagónu, aby tam rozvracel válkou už tak dost narušenou ruskou morálku. Tatínek přiznal, že o tom také slyšel, ale pořád ještě nechápal souvislosti. Teprve když jsme mu vysvětlili, že předěláme dědův pokojík na těplušku, pochopil, jak chytré má syny.

Pak šlo o to, přesvědčit o tom dědečka. To si vzala na starost babička, ale jak se jí to podařilo, to nám nikdy neřekla. Naposled tedy odešla s dědou do parku, zatímco my jsme přemalovali jejich pokojík na nákladní vagón, odtáhli postel do kuchyně a hodili mu tam výměnou naši matraci. Okno jsme zabílili a postavili pod něj stolek, který jsme přibili k podlaze. Zato kuchyň jsme upravili jako kancelář přednosty stanice, neboť jsme počítali s tím, že občas musíme pustit dědu ve stanici ven. A jídlo mu nosil Pavel, přestrojený za aiznboňáka.

Děda celý den seděl u okénka a studoval svoje sebrané spisy. Po čase klesl do určité apatie - moc nemluvil, a když, tak se jen ptal, kdy už bude ten zatracenej Leningrad. Pavel mu ovšem vysvětlil, že se to pořád ještě jmenuje Petrohrad, neboť revoluce ještě nevyhrála. Také mu občas ze srandy připomínal, aby nezapomněl po příjezdu hned udělat ten Brest-litevský mír s Němci; to za to, že byli tak hodní a nechali ho cestovat domů zadarmo. Občas jsme namalovali čerstvou ceduli se jménem nějaké stanice a vypustili dědu na vzduch, teda jen na ten kuchyňský.

Venku zatím padl Novotný a přišlo jaro, to polednové. To nám ale moc nepomohlo, děda musel zůstat ve vagónu: s dědečkovou mánií by si lidé ještě mysleli, že jsme zakuklení bolševici. A tak děda cestoval dál a dokonce se mu to začalo líbit. "Naděždo," říkal, "kdybych nemusel dělat tu zatrápenou revoluci, tak bych pořád jen cestoval."
"I kuš ty Vláďo," říkala babička, která si už na tu 'Naďu' zvykla, "vždyť jsi se nalítal dost, když tě honila carská ochranka!"

Zatím se ale za našimi zády připravovala tragedie, kterou ovšem zavinila - teď už to mohu přiznat - naše přiblblá Marie. Nadchla se totiž tou 'lidskou tváří' socializmu natolik, že začala nosit dědečkovi denní tisk, teď už dokonce necenzurovaný, snad aby se děda také 'polidštil'. Také ho naváděla, že až v Rusku shodí toho cara, aby tam také něco takového zavedl. Jenže to už byl dědeček v pokročilém stádiu a znovu se začetl do svých sebraných spisů, kde s hrůzou uviděl, že tam o žádné lidské tváři nic není. Začal vykřikovat, že mu novináři překroutili ty jeho spisy, ale že to těm darebákům nedá, že první, co udělá, že hned nechá cara popravit. "Postřílet, a s celou vaši rodinou, vaše Prevoschoditělstvo! To za to, že jste mi vy kurvy popravili bráchu!"

Jednoho dne dokonce přesvědčil ségru, aby mu donesla dopisní papír a obálku. Do večera pak sestavil dopis, který naše malá, ale jinak pitomá Marie přepsala do azbuky a sem  tam přeložila do ruštiny některá slova, která náhodou znala. Na dědovu radu odeslala dopis až z libeňské pošty a to přímo prezidiu sovětu, do máťušky Moskvy, jak zněla adresa. Doma nám to pak vyprávěla jako dobrý vtip, ale tatínek ji zfackoval a brácha Pavel jí dokonce řekl, že je kráva. Ale co se dalo dělat? Dopis už byl na cestě do Čierné pri Čope a my jen doufali, že se u adresáta najde někdo rozumný, kdo to hodí do koše.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: jednoho srpnového dne jsme se probudili a pod okny nám burácely spřátelené tanky. Zprvu jsme nevěděli, odkaď jsou; byly totiž bez označení. A tehdy už to děda nevydržel: strhl roletu, otevřel okno a křičel na bulharskou kolonu pod oknem: "Da zdrástvujet savětskaja ármija!" A zatímco ho babička odtrhávala od okna, aby si lidé ještě nemysleli, že jsme nějací kolaboranti, v kuchyni už zasedla rodinná rada a rozhodla, že dědek je úplnej cvok a že prostě musí do blázince.


Chodili jsme ho tam zprvu i navštěvovat. Nejprve si stěžoval, že se s ním nikdo nechce bavit - i Napoleon prý si od něj odsedl - a jediné, co ho drželo v náladě, bylo vysílání německé rozhlasové stanice Vltava, která ryzí sudeťáckou češtinou hlásala něco podobného, jako už jednou předtím, v roce 1939. To už jsme se ale na návštěvy dědy vykašlali a zbytek známe jen z vyprávění jedné ošetřovatelky z blázince.

Děda si totiž začal stěžovat, že na něj nepřátelé lidu posílají nějakou ženskou, aby ho zastřelila a vůbec, že je vůdce bolševiků a že si nezaslouží, aby s ním zacházeli jako s ostatními blázny. A když začalo pracovat opět státní, názorově sjednocené rádio, dozvěděl se také, že ti ochránci přišli vlastně proto, že je pozvali nějací soudruzi z Libně. Začal poskakovat nadšením, tancoval a bil se do prsou jako Tarzán, a později ještě házel po ostatních chovancích bramborovou, ale jinak docela chutnou, kaší.

Museli ho přivázat na postel, kde se pak z radosti ještě celý podělal. Hlukem přivolanému primáři pak do očí vyčetl, že ho tam vězní, ale že on dobře ví, proč! Že je to proto, že děda napsal ten zvací dopis do Moskvy.
"A nemysli si, ty jeden kontrarevolucionáři," vyhrožoval, "že ti to projde! Už jsem napsal další dopis, kde jsem tě pěkně udal a teď už jen budu čekat, až pro tebe molodci přijdou a zavřou tě!" Přitom sebou házel a kolem něho se šířila vlna zápachu téměř normalizačního.

Pan primář jen stál a kroutil hlavou. Pak se otočil a řekl ošetřovatelce: "Sestro, prosím vás, přebalte toho posranýho Lenina!" a šel si balit kufry.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku