Autor :
©J.B.Hurych
Název :
FONYFÓRY
Jistě to znáte: někdo vás zavolá, ani se nepředstaví a vyklube se z toho kanvaser, tj. neodbytelný prodavač např. výrobku s vitamíny pro domácí pěstování pijavic. Ale vážně: může to být daleko horší , oni začínají většinou tak nevinně, třeba "Děláme výzkum, atd." a pak vás to stojí majlant. Hlavně se nesmíme nenechat chytit . . .
FONYFÓRY
Nejprve jsem je vždy slušně vyslechl a pak odmítl. Chyba! Čím déle je ale posloucháte, tím více času jim dáváte, aby vás přesvědčili. Později jsem je už jen hruběji odmítal, hned na začátku - dnes už jen beze slova zavěšuji a to hned, jak poznám, o koho jde.
Pokaždé mě takové zavolání rozčilovalo - ale teď už ne: obrátil jsem kartu a nasírám zase já je a moc mě to baví. Vím, nkěteří jsou jen ubožáci, co se dali nachytat na "výborný" výdělek peněz a otravují lidi jako nás, i když si tím třeba ani nevydělají na poplatek, který musí předem svým zaměstnavatelům zaplatit. Ale kolik lidí třeba opravdu nalákají na ten jejich jejich předražený šmejd? Z toho si jistě hlavu nedělají . . .
Začalo to asi před dvaceti lety, kdy mi telefonem nabízeli levný náhrobní kámen. Sdělil jsme jim, že volají brzo, že jsem ještě neumřel. Zavolali teda za půl roku - sdělil jsem jim, že volají pozdě, že už jsem umřel. Zavolali zase za půl roku a vysmál jsem se jim, že mají smůlu, že zrovna já kámen nepotřebuju. Skočili na to a zeptlali se "A proč?" "No protože jsem nesmrtelný" sdělil jsem záhrobním hlasem, ďábelsky jsem se zachechtal a zavěsil. Asi to vzali vážně, protože mi pak už nikdy nevolali :-).
A tehdy mě to napadlo: vždyť je to vlastně zábavné: obsah rozhovoru mohu určovat já, ne oni. Jednu dobu jsem zase odpovídal větou "Moje maminka mi řekla, že nesmím mluvit s cizíma lidma", ale jjejich odpovědi byly tak pitomé, že mě to přestalo bavit. Zkusil jsem to jinak: začal jsem dělat nedoslýchavého. Ale i to mě přestalo bavit. Začal jsem tedy zase jinou hru: předstíral jsem, že mě volající pozval na ryby, ale že nemůžu, protože moje žena Brunhilda už ryby nakoupila. defakto šlo jen o to, jak volajícího připravit o čas. Podle jeho inteligence to pak přerušil sám, těm blbějším jsem pak řekl "Tak jo, já s váma na ty ryby půjdu, v pátek v sedm, jo?" a zavěsil jsem.
Chvíli mě to bavilo, ale pak už zase ne i vymyslel jsem jinou hru. Po jejich představení se hned prohlásím: "Ještě než začnete mluvit, tak vám předem oznamuji, že účtuju 50 dolarů za minutu rozhovoru. Na jakou adresu mám poslat účet?" Kupodivu je tohle sdělení nikdy nerozesměje, ale zato už v hovoru nepokračují.
To vše už bylo sice zábavnější, ale většina těch debilů stále pokračovala v jejich nazpaměť naučených kecech. Bylo třeba vymyslet něco rafinovanějšího, zbavit je iniciativy. Pak jsem na to přišel: oni dělají průzukm, tak já také. Oznámím jim, že normálně na otázky neodpovídám, ale že jim dám jednu šanci: položím jim otázku, a když ji správně jednou větou zodpovědí, budu se s nimi bavit dál. Souhlas?"
Většinou souhlasí. "Tak dobře," povídám, "ta otázka zní: 'Proč bych se měl s vámi bavit?'. Většinou se vykecávají, já je jen opravuji, že to musí být jednou větou a bavím se skvěle. No a když mě to konečně přestane bavit, řeknu: "Sorry, špatná odpověď. Hodně štěstí příště," a zavěsím.
Tahle komedie mi ale zabírá moc času. Radši to řeším krátce: "Máte u mě appointment (tj. rezervaci)? " Nechápou. "No přece abyste se mnou mohli mluvit, musíte si předem udělat rezervaci, abych se vám mohl věnovat." A když začnou něco blekotat, "že je to jen po telefonu" řeknu "Ale můj čas na ot musím věnovat stejně. Tak chcete si udělat ten appointment nebo ne?" Když řeknou ano, tak řeknu. "Tak si ho udělejte" a zavěsím. Pár těch debilů mi ovšem zavolalo znovu, s dotazem "A jak se dělá ten appointment?! A já jim s nesmírnou radostí řeknu: "No přece telefonem" a zavěsím.
Ale co je to platné - volají dál, v naději, že je ještě pořád dost hlupáků, co jim na to skočí, A tak už teď jen prostě zavěšuju bez dalších řečí. Přijdu sice o ty miliony z Afriky či odkaď, ale vem to ďas . . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku