Autor : Karel Šlajsna©

Název: SLANÉ SLZY Z JEJÍCH OČÍ.


SLANÉ SLZY Z JEJÍCH OČÍ.

Trochu se potácel a v ruce držel sklenku s těžkým dnem, ve které měl pořádnou porci whisky.
„Vypadni!“ řval na ni, „kliď se mi z očí a neřvi mi tady!Utop se v těch svých slzách ty káčo! “

Stála tam v ztemnělém pokoji a celá se chvěla. Útlé ruce zkřížené a v dlaních křečovitě muchlala kapesník. Z očí jí tekly slzy, které se ani nesnažila setřít. Rozpustily nalíčení a v barevném proudu jí stékaly dolů po tvářích.
Bylo by možná lepší, kdyby na něj taky křičela, kdyby se prala, kousala, ale ona tam jen tak stála a její štíhlounké drobné tělo se zachvívalo v stále nových záchvatech pláče. Její pasivita ho přiváděla k ještě většímu vzteku. Křičel jí sprosté nadávky přímo do obličeje. Pak se otočil a v touze ničit, chtěl mrštit sklenku proti vysokému zrcadlu, které odráželo její postavu. Pohyb však byl příliš prudký. Zamotal se mu hlava, zavrávoral a udělal pár kroků, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Jeho vztek se tím ještě znásobil a tak bez váhání hodil.

Alkoholem omámený mozek chvíli nechápal, co to vidí. Místo třeskotu skla totiž uslyšel krátký výkřik a viděl, jak se jí obličej zalil krví. V dalším okamžiku se bezvládně sesula k zemi.
Rázem vystřízlivěl a uvědomil si, co se stalo. Jak ztratil rovnováhu, tak se pootočil a spletl si živou Miriam s jejím odrazem. Jedním skokem byl u ní a začal cloumat s jejím bezvládným tělem: „Miriam! Hej, Miriam! No tak, prober se!“
Ležela v jeho náručí zplihle jako loutka. Položil ucho na její hruď a snažil se zachytit tlukot srdce, ale neslyšel nic. Je mrtvá, uvědomil si. A já ji zabil. jenže to já přece nechtěl, já jen chtěl... Nedokázal sám sobě vysvětlit, co to vlastně původně chtěl. Měl by zavolat doktora, třeba ještě není pozdě... Jenže ten dá echo policii a nikomu nevysvětlí, že to byla nešťastná náhoda.

„Vždyť já tě tolik miloval!“ štkal nahlas. Vstal a dopotácel se vrávoravě k baru. Chvilku hledal sklenici, ale pak se se zaklením napil přímo z láhve.
„Moment, moment,“ uklidňoval se nahlas, „jen nepropadnout panice. Služebnictvo má volno a já se měl vrátit až zítra. Nejbližší sousedi jsou až na druhé straně údolí, nikdo mě tudíž nemohl vidět přijíždět. Zbavím se mrtvoly, potichu se odsud ztratím a nikdo mi nic nedokáže.“
Horečně začal přemýšlet kam s tělem. Řešení ho napadlo vzápětí. Až se zasmál, jak mu to připadalo snadné. Ano! Hodí ji do té staré studny v zahradě. Patřila k původnímu stavení, než ho zbourali a na jeho místě postavili tuhle vilku.

Bylo mu to jasné: Zabalí Miriam do nějaké staré deky, aby se nemusil dívat do těch jejích nevidoucích očí, vynese ji ven, tam ji naloží na káru, která je v kůlně na převážení dříví. Odveze ji ke studni, shodí dolů a pak zmizí. Plán se mu zdál naprosto dokonalý a bezchybný a tak se pustil ihned do jeho realizace. Z auta vzal starou dekou, zabalil do ní tělo a vynesl ho ven. Byla lehká jako pírko, jakoby ani nic nevážila. Zdálo se mu, že nese prázdnou deku. Vytáhl z kůlny kárku, naložil Miriam a začal sestupovat prudce klesající pěšinou dolů. Ke studni vedla úzká pískem vysypaná cesta a on musel chvilkami i brzdit. Netrvalo to dlouho a byl dole.

Studna byla vytvořena z pískovcových kvádrů a kryly ji dvě polokruhovité desky. Dalo mu dost práce je odsunout tak, aby mezi nimi vznikl dostatečný otvor. Musel si několikrát odpočinout a posilnit se z láhve, kterou si vzal s sebou. Zaslechl nějaký šramot. Podíval se na balík spočívající dosud na kárce. Na malý okamžik se mu zazdálo, že se pohnul, ale když se podíval pozorněji, nic se nehýbalo. Byl to zrakový klam, určitě se nehýbala, určitě je mrtvá, přesvědčoval sám sebe.

Opilost ho po krátkém vystřízlivění znova prudce zaplavovala. Jen s největším úsilím zvedl ženu, zdálo se mu, že nyní váží mnohem víc, ale konečně se mu podařilo posunout její bezvládné tělo přes okraj.
S uspokojením naslouchal dlouhé odmlce, nežli se zdola ozvalo šplouchnutí. Narovnal se a chtěl vrátit desky zpět, ale šlo to ztěžka. Měl jen lehké polobotky a ty mu začaly podklouzávat. Je tady nějaké bláto, uvědomil si. Bylo to velice nepříjemné, jak se mu do něj boty bořily. Budu tu muset nechat udělat melioraci, napadlo ho. Vzápětí si uvědomil, že je ho tu nějak moc, vždyť když přišel, určitě tu bylo sucho. Posvítil si baterkou pod nohy a uviděl mazlavé bláto. Hned nato uklouzl, baterka mu vyletěla obloukem z ruky a zhasla. Jak nervózně přešlapoval, zdálo se mu, že mu pod nohama šplouchá voda. To je přeci nesmysl, jsem namol, kde by se tu vzala voda? Ale nebyl to přelud, o chvilku později mu studená voda začal téct do bot.

„Sakra, kde se to tu vzalo,“ zakřičel nahlas, aby přehlušil náhlou vlnu paniky, která v něm narůstala. „Vždyť tady nic takového před chvíli nebylo!“
To už měl strach. Jak se snažil udělat krok, zjistil, že boty jsou v bahně pevně uvízlé. To už mu voda sahala po kotníky. Vyzul se a udělal několik zmatených kroků, protože potmě ztratil orientaci. Hladina stoupala stále rychleji, měl ji už po kolena.

Při dalším kroku uklouzl, ztratil rovnováhu a plácnul sebou do vody. Stříkla mu do tváře a jak se lekl, tak se trochu i napil. Byl to pro něj šok - voda chutnala slaně. Hledal něco, o co by se zachytil, ale nic nebylo v dosahu. Byl vždycky mizerný plavec a navíc byl totálně opilý a tak v tom slaném moři udělal jen několik zmatených pokusů, končících dalším přívalem slané vody do úst. Vedle sebe uslyšel šeptat její hlas: „Utop se v těch mých slzách, miláčku.“

Byl u konce svých sil. Voda se mu přelila přes hlavu a jeho tělo pomalu klesalo ke dnu.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )