Autor : ©J.B.Hurych
Název : VŠECHNY ZVONY Z HELENY.






VŠECHNY ZVONY Z HELENY.
(vánoční povídka)

Vyjeli jsme si tehdy s manželkou z kanadské Alberty do blízké Heleny - abyste rozuměli, tak se totiž jmenuje hlavní město Montany. Vysoko nad Helenou se tyčí Rocky Mountains a až nahoře - blízko Great Divide, která rozděluje kontinent tak, že všechny vody nalevo od ní tekou do Pacifiku a ty napravo zase na východ - tak tam je právě Mac Donaldův průsmyk. Kousek opodál stojí tak zvaný Frontier Town, tedy jakási replika pionýrské vesnice, postavená na začátku dvacátého století jedním místním rodákem, obdivovatelem dob dávno minulých. Sám to vybudoval - použil na to jen přírodní materiál, jinak řečeno dřevo - a trvalo mu to pěknou řádku let.



Místo jsme našli lehce, ale bylo jaksi opuštěné: velká brána byla zamčena a na ní cedule, že památka se ukazuje jen dle dohody a tudíž na objednávku předem. Číslo telefonu ovšem chybělo, což nám ale nevadilo, neboť k telefonu bylo daleko a druhý den jsme zase museli frčet dál. Mně to však nedalo: obešel jsem palisádu, která celou tu vesničku obíhala - byla to vlastně jakási pevnost, s domky a kostelíkem - a vlezl tajně dovnitř. Ale protože jsem si nebyl jist, zda přece jen v pevnosti někdo nehlídkuje, tak jsem jen tak ze slušnosti ještě zatahal za provázek, co tam byl u zadních dveří místo zvonku.

A najednou se vám tam na věži toho kostela, kam ten špagát vedl, rozezněl velký zvon, a to tak hlasitě, že jsem zprvu nevěděl, co se vlastně děje. Ten rámus také vzbudil hlídacího psa, který ke mně přiběhl a začal se lísat, asi v domnění, že už je čas na večeři. Ze dveří jednoho toho domku pak také vylezl jakýsi člověk - vypadal spíše jako známý desperádo Billy the Kid - byl poměrně mladý a oděvu poněkud nedbalého. Na rozdíl od toho psiska se ale vůbec nelísal, naopak vypadal dost zabijácky, i když se zrovna neopíral o ručnici, tak jako to furiantsky dělá Kid na té své proslavené fotografii.

Hned jsem sice duchapřítomně zalhal, že jsem si právě přišel udělat ten appointment, kdy tedy jako bychom mohli přijít, ale ten Billy na to řekl docela nespolečensky, že návštěvy nevedou. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Aťa - možná, že ani ne tak na pomoc, jako spíš že si chtěla prohlédnout ten kostelík - a povídá tomu panu nevrlému, jestli bychom tedy mohli alespoň jít dovnitř a prohlédnout si tu jeho pevnost. "Ale jo," řekl a dodal ironicky, "když už jste uvnitř... Ale do domů mi nechoďte," rozkázal, neboť nám asi příliš nevěřil, čemuž jsem se za daných okolností ani příliš nedivil.

Tož jsme si to prohlédli, vyfotili a nafilmovali, zatímco on krmil toho hladového psa a třesoucí se rukou si zapaloval cigaretu. Místo to bylo opravdu pěkné, bylo tam asi tak dvacet budov, sice prázdných, ale jinak v dobrém stavu - vypadaly rozhodně lépe než ty, co jsme předtím viděli v dávno opuštěném ghost-townu zvaném Marysville. U brány sice stály dvě vysoké obranné věže, ale žádná stráž se tam neprocházela po hradbách a vlajkový stožár byl také bez vlajky, jako kdyby se posádka už dávno komusi vzdala. Maně jsem si vzpomněl na film Beau Geste, neboli "Pevnost mrtvých", až na to, že tady nebyli ani ti mrtví. Jen jezírko zarostlé žabincem prozrazovalo, že je v pevnosti nějaký život. Snad proto, že už byla pomalu také sto let stará, ta osamělá pevnost nám opravdu připomínala doby, kdy se kolem proháněli Indiáni na opravdových mustanzích, tedy ještě ne na těch od pana Forda.

I ten Billy nám najednou připadal trochu jako duch, a když jsem ještě za oknem jednoho z těch domků uviděl počítač, byl jsem si jist, že se mi to všecko jen zdá. Na stráni také stála velikánská restaurace, vlastně takový srub, ale i ta zela prázdnotou a navíc byla zamčena. Místo sloupoví nesly její střechu čtyři obrovské balvany a velkými okny bylo asi vidět daleko dolů do údolí. To jsme si ovšem nemohli ověřit, jelikož nám bylo povoleno dívat se těmi obrovskými okny jen jedním směrem a to dovnitř. Dubových stolů tam bylo nejméně tak pro sto lidí a na stěnách visely staré fotografie; asi všech známých hostů, co tu kdy vysedávali. Nádherný kamenný krb byl teď ale zcela vyhaslý, jen zapadající slunce to zabarvovalo všecko do ruda a vrhalo dlouhé stíny na opuštěné stoly.

Když jsme se vrátili zpátky do města, zastavili jsme se ještě cestou v místní kavárně na zmrzlinu; bylo tehdy parné léto, pětatřicet ve stínu. Atě to nedalo a vyptávala se pana kavárníka na tu záhadnou pevnost v horách. "To máte tak, paní, to bývala slavná restaurace," povídá ten dobrý muž, "ale ten člověk, co to postavil, už dávno umřel. Nějakou dobu to pak ještě vedla jeho vdova. Lidem se tam líbilo, bývaly tam velké parties, tedy sleziny a v kostele se pořádaly svatby. No jo, ale ona pak taky umřela a tak to bylo delší dobu opuštěné. Slyšel jsem, že si to nedávno koupil nějaký počítačový wizard, tedy něco jako genius, ale o tom, že by tam nikoho nechtěl pouštět, o tom teda nic nevím..."


Později jsem si zase na Billyho vzpomněl. Byli jsme zrovna v Novém Mexiku, v takovém hrozně starodávném městečku, zvaném Mesilla. Tam totiž právě jednou Kida chytili a zavřeli. Byl odsouzen k smrti provazem, ale kupodivu jim ještě - samozřejmě předtím - stačil utéct. Později ho konečně dostal, tedy přesněji řečeno zastřelil, Pat Garrett, jeho bývalý přítel, v té době už ovšem pevně stojící na straně zákona. A protože mladý Kid měl na svědomí pěknou řádku mrtvých, tak je docela možné, že jeho duch ještě pořád nemá po smrti klid a schovává se třeba zrovna v téhle malé pevnosti tam na severu . . .

Ale spíše se zdá, že to s námi tehdy opravdu mluvil jenom Billy, Billy the Computer Kid. Později, zrovna před Vánocemi, jsem si na něj vzpomněl po třetí. Zdál se mi totiž sen: byl jsem zase v té pevnosti, byl zrovna Štědrý večer a vidím, jak Billy najednou přestane programovat, vypne kompjútr a vychází ven z pevnosti. Tam sice ten můj sen skončil, ale nic mi přece nebrání, abych si to nedomyslel sám. A tak si představuji, jak bude Kid chvíli pozorovat polární zář a pak se prohází hlubokými závějemi až ke té své opuštěné restauraci, přinese tam hromadu dříví a zatopí v obrovském kamenném krbu. Oheň se po tolika letech opět rozhoří a okna v místnosti se zbarví do ruda, jako tehdy, když tam tenkrát zrovna zapadalo slunce. A on usedne na tu jednu z těch starodávných židlí, přímo u krbu: sám a sám v té velké, prázdné restauraci. Pak si zapálí třesoucíma se rukama cigaretu a hodí kost svému stejně osamělému, ale navíc věčně nenažranému psovi, a dokonce ho možná i pohladí.

A pak se to stane: věřte si nebo ne, najednou vám ty postavy z těch starodávných fotografií sestoupí se stěn a sesednou všechny se kolem něho. Objeví se i stavitel, co všechnu tu krásu kolem vytvořil, a jeho vdova bude zase nosit hostům na stůl krocana, tak jak to dělávala každé Vánoce. A když budou v nejlepším, otevřou se dveře, a vejde Pat Garrett a s ním i opravdový Billy the Kid. Budou se chechtat jako tehdy, když ještě byli přátelé a oklepávat si navzájem sníh s ramen. A najednou se vám rozezní zvon na věži toho dřevěného kostelíka - jen tak, sám od sebe - a z údolí mu budou odpovídat všechny zvony z Heleny . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku