Autor : ©J.B.Hurych
Název : CO S NAČATÝM ŽIVOTEM?


CO S NAČATÝM ŽIVOTEM?


Někdy se možná zeptáme, proč vlastně žijeme. Odpovědi jsou různé, podle toho, jakou hledáte: filozofickou, materiální, náboženskou a nebo - pokud jste vážně nemocní - tu rozhodující. Koneckonců stejně nakonec musíme umřít, tak proč čekat? Stoikové říkají, že život je jako kniha - není důležité, kolik stránek má, ale jak je dobrá.

Říká se ale, že dokud člověk žije, potud je naděje. jenže naděje přijde a zase odejde. Protože život není řada náhod, ale řada rozhodnutí, ať už dobrých nebo špatných, prostě řada příležitostí. Mezi ty špatné patří ovšem i odkládání rozhodnutí. Musíme se tedy rozhodnout rychle, protože příležitoti nikdy dlouho nečekají . . .


Pravda, někdy se nemůžeme nebo nemusíme rozhodnout hned a rychle, ale jedno zůstává: rozhodnout se a dobře. Někdy je ovšem naopak odklad rozhodnutí tím nejlepším, co můžeme udělat - pokud toho pak sami nelitujeme :-).

Přiznám se, že jsem s rozhodováním neměl v životě nikdy velké potíže. Asi proto, že jsme uhodl kdy, kde a jak . . .

Po měšťance jsem odešel na gympl a z gymplu pak studovat na elektrofakultu. l To už jsem ale byl dva roky členem radiokroužku fakulty a znal jsem tam plno lidí a studentský život. Prostě normálka - tím neříkám, že to bylo snadné, jen to rozhodování :-)


Jiné moje rozhodování hraničilo s jistou drzostí, ale i to člověk někdy potřebuje. O prazdnínách jsem totiž dělal v Liberci u zeměměřičů. Jenže od nás z Jiřetína nejezdil vlak ve vhodnou dobu a vstávat ve 4 ráno (plus vlakem asi hodinu jízdy) a pak v práci ještě hodinu čekat, to se mi prostě nechtělo. Ve Smržovce sice odjížděl vlak ve vhodnou dobu, bylo tam ale třeba jezdit na kole - asi půl hodiny - a problém byl, kde to kolo uschovat, abych ho večer našel :-).
Známí mi to rozmlouvali, ale já si s tím hlavu nelámal: zajel jsem tam předem, šel jsem od domu k domu a vyjednal si úschovu kola, dokonce zdarma, přímo pod tím vysokým kamenným viaduktem a pak jsem ještě musel šlapat pěšky dalších deset minut k nádraží. Klapalo to dobře, v Liberci pak ještě kus tramvají, až k náměstí u radnice. Vlastně ani nevím, zda jsem za to mohl děkovat náhodě nebo mé umíněnosti - bez té bych pochopitelně ani nic nenašel :-).


Udělal jsem teda diplomku a dostal jsem umístěnku - známku to moderního socialistického otrokářství - do ROMO Fulnek, tuším, že tam zrovna dělali pračky. Představte si, já, Pražák, odejít na Moravu! A opět zapracovala náhoda a fakulta nutně potřebovala náhradu za právě zemřelého asistenta. Tam jsem pak strávil devět let a dotáhl to na odborného asistenta, přičemž můj plat byl pořád ještě menší než u mého bráchy, který byl zámečníkem v ČKD. Ironie, co?


Po devíti letech se pod mým oknem zaparkovaly nějaké cizí tanky a já se rozhodl odejít. Byla to poslední výprava Čedoku do Anglie, kde jsem nikoho neznal a anglicky jsem uměl asi jen tak na nákup lístku do Metra (oni říkají "underground" nebo jenom "tub"). V Anglii neměli tábory pro uprchlíky a právě proto jsem zamířil tam. To ovšem vyžadovalo najít si sám práci. Napadlo mě, že naše máma tajně poslouchala pořad "volá Londýn" od BBC a nedala si pokoj ani v den invaze. Tak jsem to obrátil a zavolal já jim. Náhodou jsem dostal k telefonu ředitele českého vysílání - byl to Armén, který kdysi na Krymu překládal pro Churchilla, tedy lověk informovaný.

Pomohli mi tam sehnat práci, v jedné robotárně na sever od Londýna. Dostal jsem mašinu na odlévání hliníkových rotorů k větrákům, ale když jsem si propálil moje jediné kalhoty, rozhodl jsem se najít místo, kde bych si nemohl nalít litinu do bot, což by mě vyřadilo z pracovního kolotoče. Šel jsem tedy hledat práci k Lyonsům, t.zv. "velkopožírárně", jak o ní psal Karel Čapek v Anglických listech. Je to něco jako město uprostřed města. Nabídli mi mytí oken ve výškových budovách, což mě nejen uživilo, ale ještě jsem si ušetřil na letenku do Kanady.


Tam jsem původně chtěl k Geeneral Electric do Hamiltonu, se kterými jsem si psal už v Londýně, ale neměli momentálně místo a tak jsem zkysnul v Montrealu. Ano, celých deset let, rok jako technik, po zkouškách jako profesionální inženýr, později i vedoucí testovacího oděělení. Tam mě pak zcela otrávila ta buzerace od separatistů a jejich diskriminační zákony o povinné francoužštině,

A tak jsem se přestěhoval do Toronta, I tam jsem měl štěstí: sehnal jsem místo designera u Atomic Energy of Canada (AECL), kde ale po šesti eltech bylo velké propouštění (následkem hysterie po Černobylu) a já si musel hledat nové místo. Sehnal jsem místo certifikačního inženýra u Canadian Standards (CSA). Bonus byl, že jsem lítal po Severní Americe a Japonsku a taky mi moje diety docela dobře přispěly k mému celkem skromnému platu.


Ale i to létání člověka unaví i odešel jsem k Huronu, dělat tam na elektrárně. Velká změna proti akademickému životu předtím: píchačky, směny, občas noční služby a někdy jsme se po bouři ani nedostali domů Takže zase rozhodování: stará dobrá AECL hledala designery pro elektrárnu na prérii, přesněji řečeno v Saskatoonu, asi na půl cesty mezi Torontem a Pacifickým pobřežím. Byly to krásné čtyři roky - provincie Saskatchewan je vlastně plná bývalých Evropanů, těch klasických, co ještě prožili válku a umějí si vážit míru. Mnozí z nich byli vysloužilci druhé světové války ,ti, co šli dobrovolně na pomoc Evropě a mnozí se nevrátili - ti jsou pohřbeni v Belgii, Holandsku, ve Francii i jinde.

Jenže pak přišel konec: elektrárna se prý stavět nebude ( a přitom má Saskatchewan ta nejbohatší naleziště uranu na světě (!). A jelo se domů, do Toronta, kde jsem ještě rok dělal, než jsem odešel do penze. Na rozdíl d jiných, co dělali do 65 i později, jsem se na penzi těšil: měl jsem totiž v životě doposavad plno zájmů a žádný čas.


Šlo jen o to, neupadnout do extrému: mít plno času a žádný zájem. To se mi ani stát nemohlo: žiju si u Huronu, občas maluju, sekám trávu, píšu knihy, sekám trávu, a sekám trávu a píšu knihy :-). Je to pořád trochu nudné, tak ještě studuji umělou inteligenci a její použití v počítačích. A hlavně hodně čtu . . .

Vlastně ani nevím, proč jsem nikdy svých rozhodnutí nelitoval - asi jsem ani na to neměl čas. Z jedenácti míst, kde jsem v Kanadě těch 37 let pracoval, jsem desetkrát odešel sám, většinou za lepším (ne vždy to byly peníze, někdy jen ta touha po cestování nebo po kanadské přírodě).

Nebyl vždycky lehký život, ale ani tehdy jsem nebyl neštastný: náhoda se najde vždy, jde jen o správné rozhodování . No a když to nevyjde, jít dál . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )