Autor : Jan B. Hurych©

Název: BRATRANEC STRACH.

Jednoho večera se vloudil do našeho domu; už ani přesně nevím, kdy to bylo. Poznal jsem ho hned, ale manželce Ivaně jsem namluvil, že je z příbuzenstva, tuším, že jsem řekl "bratranec", nebo co. Měl takové divné jméno, které jsem si nepamatoval, tak jsem mu říkal "bratranec Strach" a znali jsem se snad odedávna, pronásledoval mě už ve škole i jinde.

BRATRANEC STRACH.

Nebyl jsem tehdy sám, kdo se ho bál: každý z nás měl nějaký ten strášek, hlavně u písemky, kdy v podobě učitele vyskočil zpoza katedry a obíhal lavice, aby se díval, zda neopisujeme. Vzpomínám, jak jsem jednou - to už na gymplu - poslal Lojzovi Poláků tahák přes mého souseda v lavici, Vaška, kterýžto moták spadl Vaškovi na zem. Matematikářka si toho všimla a chtěla mu dát poznámku. Venda prohlásil po pravdě, že to není jeho a profesorka ho vyzvala, aby teda vyzradil autora. Na to řekl hrdě, že to on "prosím nemůže" a já, ještě větší blbec, jsem vyskočil a přiznal se, že jsem to napsal.

Pak se tedy ptala mě, komu byl tahák určen, ale já také prohlásil, že to říct nemohu. Poněkud mě mrzelo, že se také neozval Lojza, kterému byl tahák určen - jako hrdinný třetí mušketýr - ale pak jsem pochopil, že by mu to nepomohlo: test by jistě prošvihl a navíc bychom v tom byli oba. Nu alespoň jsem zachránil jeho i Vaška.

Dostal jsem tehdy poznámku, kterou si dodnes pamatuji, protože vypadala jako pochvala: "Pomáhá slabším spolužákům při písemce z matematiky." Když si matikářka přečetla, co napsala, hned to také tak pochopila a honem připsala: "- čímž podvádí." Nemohl jsem tehdy pochopit, že ač jsem se projevil jako hrdina a Lojzu neprozradil, byl jsem přesto potrestán. To se v knížkách, které jsem tehdy čítal, nestávalo.

Při tom všem jsem i zapomněl, že byl ve třídě také Strach, ale ten se mi ozval, hned jak jsem přišel domů. Přiznal jsem se totiž k poklesku a moje dobrá máma prohlásila, že mě tedy čeká dvojka z mravů a poradila mi, abych šel matikářku odprosit. Bojoval jsem velký boj, tak velké ponížení na mně přece nikdo nemohl chtít - ale nakonec jsem šel, Strach mě přemluvil. K mému překvapení mi to matikářka odpustila; byl jsem tehdy v matice opravdu dobrý a to u ní znamenalo víc. Vysvětlila mi, že mě potrestat musela, jen aby neztratila autoritu, jinak že by zítra lítaly taháky po celé třídě. Na druhé straně že se jí ale líbilo, že jsem to na Lojzu - ta hrůza, ona dokonce věděla, o koho jde! - neprozradil. Řekla, že to vymazat nemůže, ale že dvojku z mravů pro mě rozhodně žádat nebude.

Ulevilo se mi, protože už jsem jednou dvojku z mravů měl, ještě na obecné, ale tehdy mi to jako zázrakem doma prošlo. Nějak jsem se přichomýtl ke skupině, která válela na školním výletu v Šárce se stráně balvany na paní učitelku, takže ona i zbytek třídu museli zběsile prchat. Dostali jsme za to všichni - teda my na stráni - dvojku z mravů, ale tehdy se projevilo moje příslovečné štěstí: táta tu zadní stranu vysvědčení, které jsem měl celkem dobré, nikdy nečetl. Přední strana vypadala dobře a tak to celkem potěšen podepsal - ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho syn zhřešil zcela jinde než v matematice. No a byl to právě Strach, který mi tehdy navedl, abych o tom tátovi neřekl.

Pravda, ve škole bylo pořád čeho se bát, neboť naše dobrodružné duše měly vždycky co objevovat, a to daleko zajímavějšího, než byla třeba Pythagorova věta. Tehdy za námi lítal Strach s hlídačem v libeňském parku, to když jsme lezli přes plot na sokolské hřiště. Mohli jsme tam sice vejít normálně předem, cvičili jsme přece v Sokole jako žáci - ale to nebylo "vono". Zato když jsme lezli na strmou stěnu Černé skály nebo házeli nevybuchlé patrony do ohně - bylo to brzo po válce - přítel Strach s námi nikdy nebyl.

Svět dospělých se zatím řítil do zkázy. Zlý hlídač na kluzišti u potoka Rokytky, který hochy kolikrát i zbil holí, když tam vlezli zadem a nezaplatili, byl pro mě zosobněním toho nejhoršího. Jednou totiž v únoru poslouchal nějaké projevy v rádiu a křičel: "Ano, teď jim pořádně rozbijeme držky!" Nevěděl jsem ani pořádně komu, ale přesto mi těch lidí bylo líto. Pak začalo zavírání, procesy a první popravy. Tehdy se Strach usadil nejen v naší ulici, ale obíhal i ty ostatní. Když i táta musel odejít z kanceláře a jít dělat na vrty do Ejpovic, bylo jasné, že to vše asi brzo neskončí.

Ve škole už dávno visela podobizna dobromyslně vypadajícího gruzínského knírače, nad jehož smrtí později plakaly v rádiu veleznámé kurvy a to za zvuků pohřebních maršů z carského Ruska. Že to byl vlastně největší masový vrah, to jsme se dovídali až dlouho po jeho smrti. Ano, dávno po tom, co se začal na Letné stavět jeho nadživotní pomník, o němž se říkalo, že mu tehdy zkameněla jeho napoleonská pravice na náprsní tašce, když se dozvěděl, kolik to stálo.

Brzo po jeho pohřbu nás tam taky s gymplem zahnali na brigádu. Tahali jsme tehdy ty podivné dvoukolové káry s hlínou jako za francouzské revoluce ke gilotině. Jeden z nás ze srandy zanotoval pochod mrtvých revolucionářů, tak jak jsme si ho všichni pamatovali ještě z toho funerálu a my ostatní jsme se pochopitelně přidali. Kupodivu nás nikdo tehdy neudal, ani Strach, asi proto, že tam tehdy nebyl. A tak se už nikdy nedovím, kolik let vězení by za to tehdy bylo. No a později zase tu sochu vyhodili do povětří, aby potěšili nějakého plešatého prcka v Rusku, který prý musel pro toho knírače často tancovat na stole.

V té době se vrátil z jáchymovských dolů strýc Jan, který tam byl poslán na osm let, to aby si příště rozmyslel sbírat peníze na rodiny politických vězňů. Brzo na to zemřel na rakovinu. Národ zatím posedla jakási letargie: už se ani tak nebáli, na náhubek si také zvykli a tak už jen mlčeli. Já odešel na techniku a koho tam potkám - zase Stracha. Jednou nás dokonce udal na děkanátu, to když jsme celý kroužek ostentativně nepřišli na hodinu ruštiny. "A udělali to schválně," zdůraznil ve svém reportu. Ruštinářka Cudná nás pak musela vyšetřovat za dohledu kádrováka z děkanátu.

Někteří to okecali zdravotními důvody a tak jsem to zkusil také a prohlásil jsem: "Já jsem prosím ležel".
"Máte na to potvrzení?" zeptala se mě Cudná.
"Nemám," povídám, "já jsem ležel sám." Takhle jsem to prosím řekl a nic jsem tím na mou duši nemyslel, prostě jsem chtěl říci, že jsem ležel sám od sebe, bez lékařského povolení. Ostatní kámoši ale hned propukli v hurónský smích a bylo po vyšetřování. Dostali jsme pak tu děkanskou důtku všichni. Ale musím přiznat, že se na mě tehdy nikdo z postižených nezlobil, vtip se jim líbil a marně bych jim vysvětloval, že jsem se jen přeřekl. 

Také jsem Stracha jednou uviděl v zástupu policajtů coby fízla v civilu. Usmíval se, ale já ho přesto poznal - bylo to o Majálesu a tehdy začali v průvodu zatýkat každého, kdo se jim dostal do ruky. Některé vyhodili z univerzity hned, jiným prostě jen cynicky řekli, že "stejně propadnou ze všech zkoušek", tak ať radši odejdou sami.

Na delší dobu jsem se pak Stracha zbavil, to když jsem odešel za hranice. Několikrát se sice objevil, například když jsem přišel o práci nebo když jsem měl tu ošklivou bouračku s náklaďákem. Nu a teď, když jsem onemocněl, tu byl zase a vypadalo to, že asi na delší dobu. Mojí ženě Ivaně namluvil, že jsem ho pozval, aby mi poradil s léčbou. Nemohl jsem to popřít, bylo to, jako kdyby mě sám Strach zhypnotizoval. Ve dne mi dal celkem pokoj, ale v noci, když mě chytaly ty největší bolesti, přicházel do mého pokoje a děsil mě. Nějak jsem zapomněl, co všechno umí a tak jsem mu naslouchal, v plané naději, že mi nějak uleví. Lékaři totiž nenašli, co mi vlastně je a tak se nemůžete divit, že jsem opravdu nevěděl, co si mám myslet. Neměl jsem nikoho, komu bych se svěřil, jen Strach naslouchal pozorně mým obavám a pochopitelně je ještě zvětšoval.

Přicházel také každé ráno, to když jsem se po dvou hodinách spánku probudil a bolesti se mi zase vrátily. "To nejhorší ještě přijde," děsil mě. "Však ty víš sám,o co jde, nemusím ti napovídat," prohlásil. "Ostatně ani si to nepřej vědět. Dej jen na svou bolest a na mě, my ti nelžeme. Doktoři ti pravdu nepoví, vždyť oni sami nic nevědí. Na ně nedej, oni vždycky všechno poznají až při pitvě." "Léky?" odpovídal na mou námitku, "jaké léky? Ty jsi ale naivní! Copak nevíš, že na to, co máš, žádné léky nejsou?"
"Co mám tedy proboha dělat?" zeptal jsem se.
"Však ty už víš sám," řekl, "nemusím ti přece všecko napovídat. Ostatně vždyť vidíš, že když ti nic nenašli, tak je to asi vážné."

"Ale to přece může také znamenat, že mi vlastně nic není?" sténal jsem.
"A proč jsou teda tvoje bolesti horší a horší? Takovou hloupost může říct jen někdo, kdo je v deliriu nebo se zbláznil. Věř mi, já tě nestraším, já vím, co říkám."
"Co mám ale proboha dělat?" úpěl jsem zoufale. "Snad nějakého léčitele . . . nebo možná operaci?"
"Ty jsi opravdu spadl s višně, ne? Co by ti asi měli uříznout, když je to imunologická záležitost?" rozesmál se.
"Jaká imunologická záležitost?" chytal jsem se stébla.
"To já přesně nevím, jen vím, že jednoho takhle otevřeli, pak ho zase zašili a pak se o něj už nestarali." 

"A už ten problém nemá?" zeptal jsem se s nadějí. 
"Ne, nemá," řekl a otočil oči k nebi. "Tam už nikdo žádný problém nemá," zasmál se.
"Takže ty si myslíš, že nemám žádnou šanci?" naléhal jsem a doufal jsem, že to popře. Chtěl jsem od něj alespoň jiskřičku naděje.
"To já nevím," řekl neurčitě, "ale už je tady oběd. Popovídáme si až pak" Jeho vyhýbavá odpověď byla vlastně horší, než kdyby řekl, že naději opravdu nemám. Rafinovaná bestie.

Ivana nám přinesla na stůl havajský steak s ananasem, ten já mám hrozně rád. Strach se usadil vedle mě u stolu a ládoval se.
"Zdržíte se ještě dlouho?" zeptala se Ivana ironicky, protože jí už také lezl na nervy.
Asi to pochopil, protože řekl: "Jen tak dlouho, jak si to tady Martin bude přát," a ukázal rukou, ve které držel vidličku, na mě.
"No my jsme se ještě nedohodli," zamlouval jsem to, protože jsem pořád ještě přemýšlel, jak mu mám říct, že je u nás nevítaný host.
"Ale ten steak je báječný," řekl a nandal si celou polovičku do své velké huby. Podíval se na mně, že nejím a prohlásil: "Dobře děláš! Když ještě nevíš, co to je, mohlo by ti to ještě uškodit. Dovolíš?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, sebral mi můj steak s talíře. A ještě navíc jen tak, holou rukou.
"Ještě že víte, že to nevadí vám," konstatovala mrzutě Ivana a odešla od stolu. Bez omluvy, což mě překvapilo - bývala vždy k návštěvám velmi slušná.

Myslel jsem, že to Strachovi vysvětlím klidně, slušně, jak se mezi starými známými sluší, ale vyšlo to úplně jinak. Začal jsem mírně, ale pak jsem ztratil nervy. "Tak za prvé, nejsi žádný můj bratranec, ale o to tu nejde. Ty sem přijedeš otravovat, usadíš se tady a nechceš odejít. A přitom víš, že jsem nemocný, že potřebuji klid."
"Tak tomu teda říkám vděčnost, " řekl uraženě. "Nemít mě, nemáš se ani čeho bát."
Jeho drzost mě pobídla, abych mu to řekl rovnou: "Máš pravdu a proto si seber svoje svršky a odejdi, než ztratím trpělivost a vyhodím tě ručně!"
Strčil do mne jedním prstem a já upadl na gauč. "Ty mě budeš vyhazovat? Vždyť jsi tak zesláblý, že se ani neudržíš na nohách! A bude to ještě horší, až začneš -"
"Zmiz!" přerušil jsem ho, protože jsem to nechtěl slyšet. Cítil jsem, jak se třesu, nejen horečkou, ale hlavně vztekem. Přesto jsem měl celkem dobrý pocit: konečně jsem mu to řekl, konečně jsem zvítězil na Strachem. Už se ho nebojím.

Vstal ze židle a usmál se na mě, skoro dobrácky. "Vidím, že už mě nepotřebuješ. Dobrá teda, půjdu. Mě nikdo nemusí vyhazovat dvakrát. Stejně ještě musím navštívit pár takových, jako jsi ty. Ostatně nebudeš tu sám." Ukázal na dveře, kde stála nějaká žena, hrozně vyhublá a kostnatá, asi jako kdyby držela měsíc hladovku. "Dovol, abych ti představil mou sestřenku," řekl Strach, "slečnu Zubatou . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )