Autor :
Karel Šlajsna©
Název: KLÍČ
Nemožné neexistuje, je jen menší pravděpodobnost.
shinen
KLÍČ
Už dávno pryč jsou ty doby, kdy v pátek odpoledne byla nádraží plná trempů
( a trempek) a výletníků vůbec. To jenom mě se život podivně zašmodrchal a zůstal jsem sám a jakoby ukotven v minulém čase . . .
.
30. 4.
Už dávno pryč jsou ty doby, kdy v pátek odpoledne byla nádraží plná trempů
( a trempek) a výletníků vůbec. To jenom mě se život podivně zašmodrchal a zůstal jsem sám a jakoby ukotven v minulém čase.
A tak jsem to páteční odpoledne čekal na vlak a budil pozornost u té hrstky ostatních. Asi si říkali, že jsem starý blázen a možná i mají pravdu.
O nějaký ten čas později mě vláček dovezl na nádraží, kde jsem vystupoval sám samojediný a namířil jsem si to tam, kam jezdím už dlouhá léta, ale i přesto jsou zde místa, která objevuji poprvé.
Tentokrát jsem si všiml, že od lesní cesty vede uzoulinká pěšinka kamsi do nehlubokého úvozu. Odbočil jsem a vydal se objevovat. Jak jsem šel dál a dál, tak to údolíčko bylo postupně stále hlubší a stráně z obou stran strmější. Zhruba asi po kilometru jsem došel na konec. Čelní stěna byla vysoká a temná skála a před ní byla veliká hromada kamení porostlá sytě zeleným mechem. Stromy ze všech stran stínily slunci a tak tohle místo bylo temné a ponuré.
Tahle tísnivá atmosféra se mi vůbec nelíbila a tak jsem se otočil a už jsem se chtěl vydat na zpáteční cestu, když jsem po něčem uklouzl. Kdybych se instinktivně nechytil větvě nejbližšího stromku, nejspíš bych upadl a pěkně si natloukl. Naštvaně jsem se ohlédl, abych se podíval, co málem způsobilo můj pád. Odkopnutý mech odhalil něco, co vypadalo jako škeble a možná by i mohlo být škeblí, kdyby se na jeho povrchu jasně nerýsovalo sedm koleček.
Zvědavě jsem se sehnul a vyprostil to ze země a prohlížel si to. Byl oválný předmět, jen o něco menší než talíř nebo disk.
Sundal jsem tornu, uložil předmět dovnitř s tím, že ho prozkoumám později na lepším světle.
Sotva jsem se vrátil na cestu, našel jsem hned vedle ní krásného hříbka a jen o kousek dál dalšího. Hledal jsem dál a o hodinku později jsem jich měl skoro plný klobouk. Jeden krásnější než druhý. Na tu věc v mé torně jsem úplně zapomněl a až teprve k večeru, když jsem se utábořil a začal vybalovat své věci, jsem jí našel.
Bylo to docela těžké, na povrchu hladké a šedé a ty puntíky byly trochu vystouplé. Zkusil jsem namátkou jeden z máčknout, ale nešlo to. Vzal jsem tedy nůž a začal čistit nepatrnou spáru kolem. Moc se mi to nedařilo, Pro tuhle jemnou práci to nebyl ten nejvhodnější nástroj. Tak jsem toho dloubání nechal, věc uklidil do torny a připravil si večeři. Vlezl jsem si do spacáku, ohýnek dohořel a nademnou se rozklenulo černé nebe posázené démanty hvězd.
Ale usnout jsem nemohl, stále se mi vracely myšlenky na tu věc. Zcela jistě to bylo podle váhy kovové, ale nebyla na tom ani stopa po rzi, ačkoliv to leželo v zemi bůhví jak dlouho.
Napadlo mě, že by to mohl být nějaký zapomenutý předmět z války a dodatečně jsem sis hrůzou uvědomil, že to mohla být mina. Ne, tohle bylo rozhodně něco jiného, ale ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, na nic jsem nepřišel a posléze z toho přemýšlení usnul.
První co jsem ráno udělal, bylo to, že jsem tu věc znova vyndal a pozorně si jí prohlížel, jenže na nic nového jsem už nepřišel. Nedalo mi to a zcela výjimečně jsem už v sobotu zamířil na nádraží a rozjel se domů.
Jsem tak trochu kutil a tak jsem si doma sedl k pracovnímu stolu, vzal jehlu a opatrně šťoural kolem prvního knoflíku a občas přidal trochu oleje. Už jsem to chtěl vzdát, když se konečně těžce pohnul. Povzbuzen prvním úspěchem pokračoval jsem celé sobotní dopoledne. Byla to nimravá práce, ale nakonec se všech sedm knoflíků dalo zatlačit.
Moje zvědavost vzrůstala, ale abych se dopátral správné kombinace, musel jsem postupovat systematicky. Začal jsem jednoduchým jedna-dva-tři až sedm a každou neúspěšnou kombinaci jsem si zapsal a tak pokračoval dál a dál.
Nakonec to bylo: jedna, tři, pět, sedm, šest, dvě a víko se na neviditelných pantech otevřelo a já viděl, že to vlastně je pouzdro pro předmět zabalený v plátně a obalený voskem.
Přemohl jsem netrpělivost a pomalu a systematicky odlupoval kousek po kousku. Chvěly se mi ruce, když jsem odstranil poslední, vzal do ruky plátěný balíček, ohmatával ho a prodlužoval to očekávání.
Bylo tam něco dlouhého obdélníkového. Už jsem to nevydržel a z obalu na mě vypadl zlatý klíč uložený v mělkém lůžku. Opatrně jsem ho vyškrábl nehtem a zblízka si ho prohlížel.
Byla to nádherná zlatnická práce! Hlavice byla vytvořena z umně propletených listů a i na ose byla jemná rytina. Klíč nebyl nijak velký, rozhodně nemohl patřit k nějakým dveřím, spíše jsem to odhadoval na skřínku a vzhledem k tomu jak klíč vypadal, tak nejspíš patřil k nějaké šperkovnici.
Hned mě napadlo, že tohle nebude práce nějakého současníka, ale klíč i pouzdro, obojí bude hodně staré.
Klíč byl tak nádherný, že jsem od něj nemohl odtrnout oči, ale zároveň mi hlavou běžela spousta otázek: Proč někdo v dávné minulosti pro tenhle nádherný klíč vyrobil to podivné pouzdro a pak ho pohodil v lese? A co doopravdy klíč otevíral? Byla vůbec naděje, že by ta skřínka ještě existovala? Vždyť se přes naší zem mnohokrát převalila válka, mohla být mnohokrát rozbita nebo spálena.
Kdyby se náhodou stalo, že ještě je, může být kdekoliv ve světě, protože během těch věků mnohokrát mohla změnit majitele. A nepokusil se někdo jí otevřít bez klíče?
Vzpomněl jsem si, že v místních lesích jsou pozůstatky bývalých lomů, z kterých se těžil kámen na stavbu Karlova mostu a Svatovítské katedrály. Bylo by možné, že by tam pouzdro leželo od té doby? A kdo ho tam mohl ztratit nebo snad ukrýt?
Posléze jsem si uvědomil směšnost toho svého mudrování, vždyť naděje, že bych ji našel, je nulová, nemá cenu dělat si s tím starosti.
4. 5.
Klíček se mi líbil tak, že jsem si ho dal na řetízek na krk a vše ostatní dal do sáčku a uložil do spodního šuplíku ve skříni, kde už se povalovala spousta jiných všemožných krámů, o kterých jsem si říkal, že by se ještě někdy mohly hodit a bylo mi líto je vyhodit.
Když víkend skončil, můj život se vrátil do zajetých kolejí. Uběhly dva týdny a ve shonu všedních dní už jsem na tu podivnou příhodu nemyslel. Všechno se to změnilo, když jsem po dlouhé době potkal Frantu Helclů. Je to milovník záhad a tajemna a tak jsem si říkal, že ho to bude zajímat a celý příběh jsem mu vyprávěl.
Měl jsem pravdu, oči mu jen svítily a hned mě prosil, jestli by mohl klíč i pouzdro vidět. Nejprve jsem mu ukázal klíček. Dlouze si ho prohlížel a jen stále opakoval :„To je úžasné! Je nádherný! Ať už se s ním odemykalo cokoliv, jistě to co bylo uloženo uvnitř, muselo být velmi cenné a významné.“
Pak jsem ho pozval k sobě, aby si také prohlédl pouzdro. I v tomto případě byl nadšen: „Podívej, jak jsou tady uvnitř poskládány ta páčky, které zabraňují tomu, aby se pouzdro otevřelo, když by někdo stiskl knoflíky v nesprávném pořadí. To musel dělat nějaký velmi šikovný mechanik.“
Pověděl jsem mu svou teorii ( jestli se to tak vůbec dá nazvat) o tom, že jsou tam lomy, z kterých se těžil kámen, když stavěl Karlův most.
„No on Parléř nestavěl jen Karlův most, a katedrálu, ale i další díla, pomáhal s dostavbou Karlštejna a taky Staroměstské radnice a ještě to byl sochař. Když někdy kolem roku 1400 zemřel, tak v jeho díle pokračovali synové.“
„Ty jsi úplná chodící encyklopedie!“
„Ale vůbec ne, to je náhoda. Já se totiž zajímám o Staroměstský orloj. Jeho historie je strašně zajímavá a Parléř a později jeho synové k Staroměstské radnici přistavovali věž a patrně se podíleli na stavbě orloje. Tedy ne stroje, pochopitelně. Nejprve tam musela být upravena místnost pro hodiny a pak později, někdy kolem roku 1410 byl instalován první orloj.“
„Počkej, ty tady na mě chrlíš data, ale vždyť není jisté, že by tu byla nějaká souvislost mezi tím místem a tím vším, o čem jsi teď mluvil.“
„No já jen, že orloj pomáhal stavět jeden z nejšikovnějších mechaniků té doby, Jan Šindel a také jedna z dcer Parléře měla za manžela klenotníka.“
To zastavilo proud mých námitek. Místo toho jsem jen zamumlal nejistě: „No dobře, ale stejně…“
Chvíli bylo trapné ticho.
„Říkal jsi, že jsi to našel v bývalém lomu, tak jsem to tak spojil. Zdálo se mi, že to docela k sobě pasuje.“
„Ne neříkal jsem, že jsem to našel přímo v lomu, „ upřesňoval jsem, „říkal jsem, že jsem to našel v místech, kde se kdysi těžil kámen na ty stavby.“
„Aha, tak by možná bylo nejlepší, kdybych se tam vydali společně, třeba něco najdeme. Víš jak se to říká: víc očí víc vidí.“
28. 5.
O týden později jsme společně stáli na nádraží a čekali na vlak.
Budili jsme ještě větší pozornost, protože jsme hodně nesourodá dvojice, já menší střízlík a Franta je něco mezi Krakonošem a medvědem.
„Doufám, že se mi z toho čistého vzduchu neudělá špatně. Já jsem zvyklý na kvalitní pražský smog. To by jsi mě pak z lesa musel odnést.“
„Tak to těžko. Leda tak po kouskách. Spíš bych běžel někam sehnat těžkou vyprošťovací techniku.“
„Jak je to vůbec daleko od nádraží?“ vyptával se jakoby starostlivě.
„Nevím přesně, nikdy jsem nad tím nějak moc nepřemýšlel. Možná pět, šest kilometrů.“
To nemůžeš myslet vážně! Taková dálka? To jsi mi měl říct předem.“
„Taky je to trošku do kopce.“
„Ty když řekneš, že je to trochu do kopce, tak to znamená horkou túru.“
V podobném duchu jsme se bavili celou cestu. Byla to samozřejmě legrace. Byli jsme přátelé už tak dlouho, že jsme si podobné špičkování mohli dovolit, aniž by se jeden z nás naštval nebo urazil.
I tentokrát jsme byli jediní cestující, kteří na té zastávce vystupovali. Přešli jsme trať a po silnici se vydali k lesu. Navzdory tomu, co o sobě Franta prohlašoval, nasadil docela slušné tempo a tak netrvalo dlouho a odbočili jsme na lesní cestu z které, jak jsem si pamatoval, vedla ona odbočka. Ale tady nastala potíž. Šli jsme už docela dlouho a já ačkoliv jsem se bedlivě díval, jsem nikde žádnou odbočku neviděl. Už jsem z toho byl hodně nervózní a v duchu jsem si říkal, že tak daleko jsem minule určitě nešel. Na potvrzení mých myšlenek se jen o chvilku později les rozestoupil a my stáli na kraji louky.
„Tak kde máš to údolíčko?“ ptal se Franta.
Já nevím, museli jsme ho někde minout, i když jsem se díval pozorně, nechápu to.“
Franta asi cítil v mém hlase tu nejistotu, protože si odpustil jakékoliv legrácky na můj účet a místo toho řekl: „Tak dobrá vezme to zpátky a tentokrát půjdeme pomalu a budeme dávat dobrý pozor oba.“
Otočili jsme se a procházkou šli nazpět, ale ani tentokrát jsem odbočku nenašel a ocitli jsme se znova na silnici vedoucí na nádraží.
„ Jseš si jist, že to bylo tady?“ zeptal se mě Franta.
„Ano, určitě, pamatuji si to naprosto přesně, ale teď tu ta odbočka není, jakoby zmizela.“
„No možná jsi tehdy překročil bludný kořen.“
„Ne, žádný kořen tam nebyl.“
„Ale ne, to se jen tak říká. Stalo se to už mnoha lidem. Jdou lesem a něco upoutá jejich pozornost, udělají pár kroků a najednou mají pocit, že jsou někde jinde. I když předtím šli místy, které znají, tak náhle je to všechno úplně jiné.
Často popisují, že i když předtím bylo jasno, tak naráz je nebe plné mraků, které plují velkou rychlostí a je nepříjemné ticho. V dnešní době se to samozřejmě přičítá chvilkové ztrátě orientace a někdy je to i pravda, ale spousta takových příběhů tak vysvětlit nejde.“
„To je pravda! Když jsem tam vešel, mraky jsem sice neviděl, protože všude kolem byly vysokánské stromy, které kryly oblohu, ale ticho tam bylo opravdu takové tíživé, měl jsem z toho nepříjemný tísnivý pocit. Taky proto jsem se tam nijak dlouho nezdržoval, otočil se a mazal ven. Sotva pak jsem byl na cestě, tak se mi ulevilo, jako když se člověk zbaví nějaké velké starosti.“
„Asi jsi udělal dobře, některým lidem se pak stalo, že bloudili dlouhé hodiny. Jiní se prý vrátili a po mnoha letech, ale trvali na tom, že byli pryč jen pár dní“
„Hele je vidět, že ty o tomhle něco víš, popisuje taky někdo, že si odtamtud něco přinesl, jako já?“
„No však to znáš ne? Poutník najde zlatý poklad, nastrká ho do pytle, ale když přijde domů, místo zlata v něm má kamení.“
„To jsou ale pohádky ne?“
„ Jasně, ale spousta pohádek má nějaký reálný podklad. Důkazem toho je to tvé pouzdro a klíč……. Když tak nad tím přemýšlím, tak ty věci, přinesené, „odtamtud“ skoro vždycky jsou takové, nevím jak to říct, dary -nedary. Málokdy tomu, kdo je našel, přinesou něco dobrého.“
I později, když už jsme seděli ve vláčku, který nás vezl k domovu, jsem stále cítil zklamání a nejistotu. Sice je pravda, že jsem od Franty slýchával vyprávět různé tajemné příběhy, ale vždycky jsem je považoval za výmysly a tak semnou teď setkání s nereálnem opravdu otřáslo. Jiné vysvětlení jsem pro to opravdu v této chvíli neměl.
Zároveň jsem si uvědomil, že tyto zážitky jsou jen strašně těžko sdělitelné, protože vám nikdo nevěří a vy během vyprávění tušíte, že si ten druhý v duchu klepe na čelo. Musí se to prostě prožít.
Už v Praze, když jsme si sedli do jedné zahradní restaurace a dali si pivko, se na mě Franta obrátil: „ Tebe to nějak sebralo co?“
„To tedy jo. A co teď?“
„ Klíč ani pouzdro se zatím na kamení neproměnily. Hledání zámku, bych být tebou, rovnou vzdal. Možná že právě v tom je jeho nebezpečí- touha najít zámek do kterého klíč patří, by se mohlo změnit v posedlost. Nech to plavat.“
Uznal jsem, že je to velmi dobrá rada, ale přeci jen kdesi hluboko ve mě byla touha proniknout tím tajemstvím.
22. 9.
Jenže ono se to velmi snadno řekne: Nech to být!, jenže lidská mysl je taková, že někdy člověku provádí moc ošklivé věci a tak i když bych rád všechno nechal být, ty myšlenky se mi vracely stále znova a znova.
Samozřejmě jsem to nevydržel a zopakoval výlet do míst, kde jsem předtím našel to údolíčko. Prošel jsem lesní cestu dvakrát sem a tam a zas a znova se přesvědčoval, že jsem na správném místě, ale výsledek mého pátrání byl stejný. Nebýt klíčku, který jsem nosil na krku, mohl bych si myslet, že to všechno byl jen nějaký divný sen.
Nevěřím na nějakou mystiku a moc rád bych k tomu našel racionální vysvětlení a tak jsem začal shánět všelijakou literaturu o paralelních vesmírech šesti- rozměrném prostoru a tak podobně. Jenže tohle čtení mi připadalo stejně fantastické jako bajky o elfech. Nicméně se zdálo, že ti co o tom píší, to berou velmi vážně a věří tomu. Z té četby o paralelních vesmírech, nohavicích času a podobných šílenostech, mě akorát bolela hlava. I přes to vše, co jsem prožil, jsem někde v hlouby své duše doufal, že by to mohlo mít nějaké jednoduché a reálné vysvětlení a tyhle historky o paralelním vesmíru patří do literatury sci-fi.
S nostalgií jsem vzpomínal na tu Frantovu teorii o Parléřovi. Jak ta byla jednoduchá a uvěřitelná! Škoda!
I když bych teoreticky připustil možnost nějakých těch paralelních vesmírů, pořád mě trápil problém nějakého toho spouštěcího mechanizmu, který by otvíral přechod mezi nimi. Jestliže na určitém místě jednou byl a podruhé ne, co nebo čím se otvíral? Byla to pouhá náhoda, nebo bylo zapotřebí určitých podmínek? A co místo samotné? Čím bylo tak zvláštní, čím se odlišovalo od kteréhokoliv jiného místa? Jenže čím déle jsem nad tím dumal, tím více jsem měl pocit, že se v myšlenkách točím stále dokola a něco podstatného mi tu uniká.
Abych nic neopomněl, koupil jsem si sešit a začal do něj sepisovat celý svůj příběh.
Všední dny a všední starosti postupně přeci jen trochu tyto otázky posunuly do pozadí, ale ve své mysli jsem se k nim přesto musel neustále vracet.
Nikola Tesla často vyprávěl, že své úžasné vynálezy, ponejprv viděl před tím než usnul, v polospánku. Viděl je tak přesně, jakoby byly otištěny do jeho mozku a pak už jen stačilo vyřešit technickou stránku.
I mě se občas stávalo, že jsem na řešení svých problémů přišel právě v tomto polobdělém stavu. Zatímco přes den jsem nad tím dumal, najednou jsem to před sebou uviděl jasné jako křišťál.
Tak tomu bylo i v tomto případě, i když přiznávám, že se na tom mohlo podílet televizní pořad o starých pohanských zvycích. Šel jsem si lehnout a sotva jsem zavřel oči, v jediném okamžiku jsem pochopil, v čem byl rozdíl mezi mou první návštěvou, kdy jsem našel pouzdro a tou druhou a třetí, kdy jsem hledal údolíčko.
Ta první návštěva byla třicátého dubna a to je přeci Valpuřina noc. Zatímco dříve to byla hlavně oslava příchodu jara, dnes se stala zábavou pro mladistvé bez hlubšího významu.
Ale hlavně byla pokládána za noc magickou, kdy se otevírají místa s ukrytými poklady!
Někdy nevidíme řešení určitých problémů, ale řešení přitom máme téměř před očima, jasné a jednoduché.
Musím se přiznat, že od okamžiku, kdy jsem tohle pochopil, jsem se hned rozhodl, že se na to místo v ten samý čas vrátím. Odškrtával jsem den za dnem a jak se to magické datum blížilo, těšil jsem se stále víc a rostla i moje netrpělivost.
30. 4.
Dnes je konečně ten den a já mám připravenou tornu a vše další na výlet. Klíč mám na krku a pro jistotu sebou beru i to pouzdro. Kdo ví, třeba ho budu potřebovat.
Konečně vyřeším tajemství zlatého klíče!
Tady končí zápisky Petra Nového. Ze svého výletu se nevrátil a veškeré pátrání po něm bylo bezvýsledné a bylo po několika dnech odvoláno, ale kdo ví, třeba předčasně. Je třeba počkat na další Valpuřinu noc.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku )