E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : A CO UŽ NENÍ . . .

A CO UŽ NENÍ . . .

Ne, nechci tu psát o zaniklých budovách či institucích, ani ne o odešlých kamarádkách a kamarádech. Ne, chci psát o tom, co kdysi v nás bylo, ale už není . . .

Se svým DNA se člověk rodí a to pak ovlivňuje i naše emoce a instinkty. To jsou ale jen impulsy, ty ještě netvoří naši povahu - ta se ještě vyvíjí, jak dospíváme a stárneme. A ano, ty instinkty sice moc nezměníme, ale naše emoce se mění dost často. Například v době, kdy se zamilujeme anebo když se v manželství původní láska mění ve lhostejnost, u některých i skoro v nenávist. Tam je ovšem třeba své emoce ovládat a hlavně podle těch klamných nejednat. Jenže právě s tím jsou problémy.

V lidské psychice jsou totiž předpoklady pro to dobré i pro to zlé a většinou je na nás, jestli se jim poddáme nebo ne. Ano, na nás a v tom se právě projevuje silná či slabá povaha. Ta pak určuje i další náš život - tak například umělci žijí hlavně emocionálně a mnozí končí – skoro by se řeklo logicky - na drogách či sebevraždou. Jka říká filosof: Život je řada nejen náhod, ale i příležitostí. Myslící člověk má totiž na výběr, co udělá a i když to třeba nemůže sám zvládnout, může požádat o pomoc. To vědí velmi dobře psychologové a tam, kde to nestačí, musí nastoupit i psychiatři.

Citový život lze ovšem i zneužívat, to dobře ví i všemožní manipulátoři, kteří využívají různých „materiálních“ lákadel, kterým nakonec podléháme skoro všichni: totiž peníze, kariéra, různé "- ismy" a mnoho dalších. Tuto snahu manipulovat masy jsme my starší dokonce zažili i v různých variantách. Moji rodiče zažili dvě světové války a německou i ruskou okupaci . . .

První, tu okupaci si moc nepamatuji, snad jen to, že u nás byli gestapáci vyšetřovat po atentátu na Heydricha – stalo se to totiž právě v Libni, kde jsme tehdy žili. Pak byl konec války a byli jsme nějakou dobu v klidu. Ale přišel únorový puč a po něm komunistické procesy – mého strýce odsoudili na osm let , jen za to, že sbíral peníze na rodiny politických vězňů. Když se vrátil z Jáchymova, brzy na to zemřel na rakovinu.

Pak přišli bolševici na geniální tah: proč lidi zavírat, když si je mohou koupit? Korupce bujela všude, ale jedno ještě chybělo. ČSSR byl totiž jediný socialistický stát , kde ještě nebyli usazeni ruští vojáci a navíc jsme sousedili se západním Německem. To bylo pro Rusy nebezpečné. Jak dalece bylo pražské Jaro vyprovokováno z Moskvy, to se dnes už neví, ale jedno je jisté: invaze jim vyšla. Na druhé straně ukázali světu, co jsou zač.

Začala druhá okupace, ruská – ale to už jsem tam nebyl. A to už jsem se dozvídal jen z novin, jak se tam vesele normalizuje. Každý měl dvě zaměstnání a někdo i chatu na venkově. U některých to druhé zaměstnání bylo i přímé fízlování, u jiných jenom občasné kradení a korupce zase rostla vesele dál.

Nevím, jak dalece by si lidé zvykli , kdyby zase nedošlo k další změně – tentokrát přímo v Rusku. A rozpad sovětského impéria pokračoval i na západ. I tak jsme ale byli téměř poslední východoevropský stát, který se osamostatnil. To už asi vadilo i Moskvě a tak nám dovolila jednotně zacinkat klíči. Ale i to kupodivu stačilo na to, aby ty těžké, po zuby zbrojené ruské tanky nakonec po dvaceti letech samy odtáhly :-).

Bolševizmus odešel, ale bolševici zůstali. To si jen obrátili kabát na ruby a stali se z nich kovaní kapitalisté. A zase se hrabalo, zase byla korupce, samet, pravda a láska, ale ne nadlouho.

Přišla Evropská Unie. A všichni tam chtěli, jako děti na kolotoč. Z poměrně úspěšné EHS (Evropské Hospodářské Společenství) se najednou stala hodně nepopulární politická diktatura. Jistě, někteří na tom vydělali: Němci, Francouzi a jiní, zatímco ti druzí v naději, že dostanou hory grantů. A také nějaké dostali, ale ty už si zase rozebrali korupčníci.

Ty malé české naděje nemohly dlouho trvat, protože ideologie EU tvrdila jedno, ale dělala něco úplně jiného. Říkali „demokracie“, ale dělali diktaturu, a zatímco Brusel vesele korumpoval politiky, odebíral na druhé straně svým státům nenápadně jejich svobody. Na jedné straně upřednostňoval aktivisty, neziskovky anebo jinak koupené kolaboranty. Pro ty ostatní pak vydával jen nařízení, příkazy a rozkazy. A po období grantů si do Evropy pozvali migranty, aby zastrašili „vzpurníky“ a mohli nastolit starou, dobře známou diktaturu.

Ale tím skončila i jedna velká éra Evropy: národy, které ve dvou světových válkách bojovaly o svou svobodu, jsou najednou o tu svobodu beztrestně okrádány a navíc ohroženy narůstajícím terorismem, proti němuž je ta "silná" Evropa bezmocná, protože zatím stačili zlikvidovat i vojsko a policii. A místo toho persekují ty, kterým se to nelíbí a ostatní lidé přikyvují a říkají „no oni musí, to víte, ten terorismus řádí. . .“ . Evropa, která statečně bojovala proti nacizmu se ale nemůže ubránit proti narůstající vlně terorizmu, buď neví jak nebo nechce (anebo nesmí :-).

A tady je právě to, co tu bylo, ale už není: změnily se ty základní povahové rysy, které jsou potřeba, aby se lidé chovali jako lidé a nemuseli se bát. Pravda se ale dnes chudinka někde krčí v koutě, lež ovládá noviny a TV, osobní odvaha se proměnila v heslo „ještě to není tak zlé“. Vládne zase jen maskované prospěchářství a vlády prodávají svoje národy hluboko pod cenou. To tu sice také bylo, ale ne v takové míře, navíc dirigované nevolenými "reprezentanty".

Ovšem „nemůžeš všechny lidi oblbovat pořád“ - časem je to přece jen znát a co bude pak,, naznačil už brexit. Já už se té velké změny asi nedočkám (napřesrok bych měl oslavovat osmdesátiny), ale zažít bych to ještě chtěl, to mi věřte . . .

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku