Autor : © Karel Šlajsna©

Název: POSLEDNÍ PŘÍBĚH PRO HELEN


Ještě když jsme byli ve starém domě mých předků, zapřísáhl jsem svou krásnou manželku, aby nikomu neříkala, co jsme zde našli, což mi slíbila.
Zašel jsem do kočáru pro deku, kterou jsem se přikrýval, pruty do ní zabalil a tak vynesl ven. Myslím, že kočí mě ani nevnímal, byl zvyklý nevšímat si toho, co dělá panstvo.
.

POSLEDNÍ PŘÍBĚH PRO HELEN.<

Na cestě zpět jsem navrhl, že si opět zahrajeme šachy, ale rázně to zamítla:
„Zase bych zcela náhodou vyhrávala, že? Nic takového! Říkal jsi mi, že o tom kamenném mostě znáš mnoho příběhu, víš co, pověz mi i ty ostatní.“

Tak jsem začal ( tyto příběhy jsem již vyprávěl v povídce Kamenný most) a trochu jsem to natáhl a leccos přidal, aby nám to vydrželo co nejdéle, protože cesta to byla dlouhá a únavná. Když jsem skončil, Helen jen zavrtěla hlavou: „Měl jsi pravdu, ten s Merlinem byl opravdu nejlepší, tenhle je jeden jak druhý, velká snůška nesmyslů, nechápu, jak se takové slátaniny ještě mezi lidmi mohou udržet. Budu muset něco udělat pro vyšší vzdělanost obyvatel vesnice.“

„Myslím, že lidé moc dobře vědí, že je to stejná pohádka jako třeba ta o Šípkové Růžence nebo Sněhurce. Vůbec jim nevadí, že se tam dějí takové věci, jako že vlk na Karkulku mluví, nebo že rybář chytí zlatou rybu.“
„Uznávám, že v tomhle máš pravdu. Ale když už o tom mluvíme, už jsem navštívila loupežnickou jeskyni a ďáblovy kameny, měla bych si prohlédnout i tuhle pamětihodnost svého kraje, že?“

Pochopil jsem, že ta původní žádost o vyprávění historek směřovala právě k tomu, aby měla důvod ukojit svou zvědavost. Stejně tak jako mnohé jiné ženy, i ona jen málokdy směřovala přímo k cíli.
Domů jsme přijeli za setmění druhého dne a byli jsme tak utrmácení, že jsme jen lehce pojedli a šli spát, ale už druhý den mně Helen vytáhla z postele: „ Hej, vstávej lenochu, přeci nebudeš spát celý den! Dole už máš připraveného koně a vyjedeme si na ten výlet, který jsme si naplánovali.“

Chtěl jsem říct, že já jsem nic takového neplánoval a na koni už vůbec ne, ale raději jsem to spolkl. Když jsme po snídani sešli do stáje, oba koně již byli osedláni. Ten můj tam stál s výrazem odevzdané letargie, a když mě viděl, vydal dlouhý hluboký povzdech.
„Je opravdu krásný den, nebude jistě vadit, když se projdu pěšky, zaveďte ho prosím zpět do kóje.“

Ještě nikdy jsem neviděl, aby se něčí výraz během jediného okamžiku tak prudce změnil. V jednom to byla hluboká beznaděj a v dalším pocit obrovské euforie.
K lesíku skrz který protéká říčka Tega, je to kousek a procházka po tom únavném trmácení v kočáře byla docela příjemná.
Musím zde napsat, že když jsme dorazili k mostu, udělal ta ponurá scenérie na Helen dojem tak velký, že chvíli nebyla schopna něco říct. Sklouzla ze sedla, obcházela most ze všech stran a pozorně si ho prohlížela s oním zaujetím, které u ní vídávám, když před zrcadlem hodnotí své nové šaty.
Nakonec prohlásila: „ Tohle je opravdu ten nejzbytečnější most v celé Anglii.

Cesta odnikud nikam a řeka mělká tak, že by přebrodilo i dítě. Přiznám se Rogere, že když jsi mi o tom vyprávěl, tak jsem ti tak docela nevěřila. Předpokládám, že kdybych to nechala zbourat, tak bych se tu pak moc velké oblibě netěšila, že?“
„To tedy opravdu ne, místní lidé jsou na tuto stavbu velice hrdí.“
Znova se obrátila k mostu: „ Když se na ten most podíváš, tak je nejen na naprosto nemožném místě, ale vypadá to tak, jakoby ho stavěl někdo, kdo to dělal poprvé. Podívej, jak je úzký. Povoz by tudy neprojel a i pro koně je tu sotva místo. A jednotlivé kameny tam jsou jakoby jen naházeny, je to samý hrbol.“
„Musel to stavět nějaký blbec!“ uzavřela své hodnocení.

„Napadá mě, že to třeba stavěl někdo za trest, nebo to byl výsledek nějaké sázky, ale skutečné, ne jako v tom příběhu o Merlinovi. Ten, kdo prohrál, musel postavit tady ten most.“
„To jsou ty tvoje historky Rogere…..“
Její hlas by náhle najednou jiný, tišší. Poděšeně jsem se otočil. Stála opřená o strom a byla bledá.
„Co je, co se stalo?“
„To nic, to ta cesta, bylo to velmi únavné a navíc, tohle místo je takové pochmurné.“
„Máš pravdu. Měli jsme návštěvu odložit, až si odpočineš.“
„To nešlo, byla jsem až příliš zvědavá.“
„Pojďme odsud, doma si odpočineš.“

Pomohl jsem jí do sedla a celou cestu nazpátek jsem jí po očku pozoroval. Vypadlo to, že už je jí lépe, ale když jsme přijeli domů, nastavil jsem jí náruč. Ale na to, abych ji odnesl až do ložnice, jak se o tom píše často v romantických knihách, nemám tu správnou figuru, nehledě na to, že má manželka, přeci není jako pírko. Alespoň jsem se tedy snažil ji do schodů podpírat.

Odvedl jsem jí až do pokoje a pak jsem odešel pro sklenku portského na posilnění. Když jsem se vrátil, už ležela v posteli, na čele měla studený obklad a vypadala už mnohem lépe.
„Vyprávěj mi nějaký příběh Rogere.“ požádala.
Protože zásobu jsem už vyčerpal, vzpomněl jsem si na starou zbořeninu, kousek od mostu po proudu řeky a zapnul fantazii:
V nedalekém městečku žil mlynář, který šidil lidi při mletí. Tak k němu lidé přestali chodit a mleli si mouku doma jako zastara a mlynář si nevěděl, co počít. Tehdá se mu zjevil čert a poradil mu, aby se odstěhoval do domu u říčky Tegy, kde ho nikdo nezná, a přestavěl ho na mlýn.

Mlynář namítal, že ta říčka je moc pomalá a teče po krajině rovné jak placka, ani náhon nejde udělat, ale čert se mu nabídl, že mu bude deset let točit kolem, když mu upíše svou duši a hned tahal smlouvu z rukávu. Mlynář moc nepřemýšlel, hned se píchl do prstu a udělal pod tím kostrbatým písmem tři křížky. Jenže jak na jednom místě skončil, tak na druhém začal. Znova lidi šidil, jak jen to šlo. Tehdy se čert vrátil a ukázal mu ve smlouvě je napsáno, že bude mlít poctivě. Mlynář tedy alespoň každý večer ometl kameny a troky, aby měl alespoň trošku mouky a vůbec mu nevadilo, že je smíšená s prachem a plevami.
Samota a hamižnost tak užírali jeho duši, že když uplynulo oněch dohodnutých deset let a čert si přišel pro jeho duši, v pekle ji nechtěli, protože byla hořká jako pelyněk. Musela se tedy vrátit do mlýna, kde straší dodnes.

„Řekni mi Rogere, proč spousta příběhů nebo pohádek začíná v hospodě nebo ve mlýně?“
„Asi proto, že se tam ponejvíce lidé setkávají. Těžko může nějaký příběh začít dejme tomu na návsi, kde každý jde svou cestou.“
„A máme tady někde něco takového?“
„Hospoda tu žádná není, jsme chudý kraj a každý si tu vyrábí víno nebo pálenku doma. Ale ten mlýn o kterém se tohle vypráví má být kousek dál za mostem, na říčce Tega a dnes je to už staré polorozpadlé stavení. Říká se o něm, že tam straší, ale já tomu nevěřím. Podle toho, co si pamatuji, tak tam žil nějaký podivín, který sbíral kytky.“

„To byl zajímavý příběh, ale já musím pořád myslet na ten most. Všiml jsis, že je postaven ze stejného materiálu, jako ty kameny u kterých jsme tuhle nachytali tu mladou partičku? Znám v Londýně jednoho učence, který ví o historii staré Anglie úplně všechno. Zítra zajedu vrátit kočár a poděkovat za půjčení. Neobejde se to bez dlouhého klábosení a sdělovaní novinek, kde kdo s kým, ale je třeba postoupit nějakou tu malou oběť ne? Pak se za ním zastavím. Doufám, že je ještě naživu.“
„Neměla bys to odložit, až ti bude opravdu lépe?“ zkusil jsem, ale tak jako v mnoha jiných případech jsem věděl, že jakmile si něco umíní, tak jí nepřemluvím a taky skutečně druhý den po snídani nasedla a vyrazila do Londýna.
I tentokrát, sotva odjela, necítil jsem se na zámku dobře a vyrazil jsem ven. To moje povídání mě přivedlo na myšlenku, že se k té zbořenině podívám.

Překvapilo mě, že tuto polorozpadlou ruinu, podle všech známek, začal někdo opravovat. Posadil jsem se, vybalil z batohu svačinu a přidal trochu vína z lahvinky. Bylo velmi dusno a po tom vínu jsem byl tak malátný, že jsem se tam natáhnul a usnul. Probudil jsem se až pozdě odpoledne, ve chvíli, kdy na mě z nebe dopadaly první kapky deště. Můj neznámý stavitel měl v rohu přes zdi nataženou voskovou plachtu a tak jsem mi stačilo pár kroků, abych se ukryl.
Pršelo až téměř do setmění, tak jsem měl dost času přemýšlet, kdo tu asi tuto zříceninu opravuje a rozhodl se v příštích dnech vrátit a zjistit to.

Druhý den jsem se pro změnu vydal k jeskyni, ale srub byl prázdný a Hooker nikde. Říkal jsem si, že už ho to přestalo bavit a vrátil se k dřívějšímu způsobu života, ale později jsem se dozvěděl, že prostě zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl.
Další den jsem se chystal opět výlet ke zbořenině, ale vrátila se Helen. Chtěl jsem jí vyprávět o svých výpravách, ale hned na první pohled poznal, že je doslova nabita novinkami. Zářila jako sluníčko. Bylo tedy nanejvýš vhodné počkat, až ona začne.> „Nezeptáš se, co je nového?“
Klasická ženská otázka.
„Dobrá, tak tedy, co je nového?“
„Když se ptáš takhle, tak ti nic nepovím.“
My jednodušší muži nikdy nepochopíme, že občas ať již uděláme cokoliv, je to špatně.
Helen se chvíli špulila, ale pak už to nevydržela: „Tak dobrá. Navštívila jsem toho svého známého, profesora Watersluice. Je to ale bohužel už stařeček, kterému běží myšlenky a tak je těžké udržet ho u jednoho tématu. Bylo to trochu delší, ale myslím, že už vím, proč asi byl ten most postaven.

On si celý život zapisuje vše, co se dozví o různých podivných stavbách ze starých dob a zakresluje si ta místa do mapy. Měl obrovskou radost, když jsem mu vyprávěla o našem mostě a hned si také nový přírůstek do té své mapy zakreslil.
Myslí si, že to mají na svědomí dávní keltští druidi, kteří měli asi osm mil do nás své sídlo a v krmeném kruhu pravidelně pořádali své obřady. Takže žádný ďábel, žádný Merlin nebo tak něco!“ ukončila vítězně.

Mohl jsem sice namítnout, že i to je jen pověst a krom toho Merlin prý byl jeden z posledních duidů, ale bylo na ní vidět, že se pro tuhle verzi nadchla, protože tu konečně bylo vysvětlení bez vlivu nadpřirozených sil.
Teď jsem byl na řadě já a tak jsem vyprávěl o svém cestování po okolí. Nad zmizením Hookera vyjádřila smutek: „ Vždycky mě působilo velké potěšení pozorovat ho, jak pilně pracuje.“
Zato tajemný obnovitel pobořeného domu jí zaujal: „Někdo se tu bez mého svolení rozhodl se zabydlet? S tím budeme muset něco udělat!“
„Myslím si, že přílišná přísnost tu není moc na místě. Naopak, možná že ten, kdo se snaží opravit dům, který by se jinak brzo zcela rozpadl, by si zasloužil spíše pomoc. Krom toho špatné zprávy se šíří rychle vzduchem, jako mor.“
Usmála se a vyhlásila tajemně: „ Nech se překvapit. Povečeříme v altánku?“
Zastavil jsem se v knihovně, našel Cicera a vyšel jsem ven.
A tady jsem uviděl situaci, kterou jsem v poslední době zažil několikrát. U zadního vchodu stály v hloučku tři ženy a o něčem debatovaly, ale v momentě, kdy jsem se objevil ve dveřích, okamžitě zmlkly.

Přičítal jsem to tomu, že si asi povídaly o tom, jak je možné, že jsem se já, omšelý chudák, vetřel do přízně krásné a bohaté dámy, abych ( jak se píše v románech) uzurpoval její majetek.
Ty tři tam stály jako sudičky, ale pak se po sobě podívaly a ta nejstarší předstoupila a zaujala bojovný postoj hodný panny Orleánské, byť v jaksi mnohem mohutnější podobě.

„Už to nevydržím. Dohadujeme se o tom už pěkně dlouho, můžete nám vysvětlit, proč se pořád tváříte tak divně? Vy nemáte radost?“
„Prosím?!“
Tu se ta dáma otočila k ostatním a konstatovala: „Vona mu to neřekla.“
Můj výraz byla asi velmi nechápavý a pravda je ta, že jsem si v té chvíli připadal jako idiot: „ O co jde?“
„Hm, mnó, asi by jste si s paní Helen měl promluvit, že?“
Otočila se k zbytku auditoria a zbylé dvě souhlasně kývly a poctily mě soustrastným pohledem, jakým se kněz loučí s na smrt odsouzeným.
Snad není Helen nějak nemocná, napadlo mě a spěchal jsem do altánku, ale ona tam seděla a šťastně se ládovala smaženou šunkou s vejci, což mě uklidnilo.

Nicméně jsem do toho skočil jako neplavec do ledového oceánu: „ Právě mě zastavila kuchařka a říkala, že by jsme si měli promluvit.“
„Ano, to jistě, zítra se vypravíme podívat se na ten dům a zjistíme, co je ten náš tajemný stavitel zač.“
„Ale drahá! Vzpomeň, jak ti minule nebylo dobře. A vůbec, měla by jsi navštívit lékaře, tohle bys neměla podceňovat. Co když jsi nemocná!“
„Když jsem byla v Londýně, stihla jsem i tohle a jsem úplně v pořádku.“
„Ale co ta tvá nevolnost?“
„To už se tak nám ženám stává, když čekáme děťátko.“
„ To… to je.. nečekané.“ Vysoukal jsem ze sebe.
Začala se smát: „ nečekané?!... nečekané?!“
Pak rázem ztichla a její hlas se nebezpečně zaostřil:„To si jako myslíš, že jsem už příliš stará? Je mi pětatřicet.. no tedy už pět let, ale stejně….“
Někdy člověk něco řekne bez rozmyslu, vypadne to z něho ani neví jak. Honem jsem hledal cestu spásy: „ Ale jistě že né! To spíš já ….víš? Jsem trochu zmatený. Mám samozřejmě obrovskou radost, ale proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože vím, že mě máš rád a chtěl by jsi se ke mně chovat jako ke křehké alabastrové váze. My ženy jsme náhodou mnohem festovější, než si vy muži myslíte. Dobrá,“ zdálo se již, že je usmířena, „ tak zítra si uděláme ten výlet ano?“
„Ale..“
Nedořekl jsem, protože mi uzavřela ústa dlouhým polibkem.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )