Zamířím na Hrad, tam, kde stojí voják na vartě, ale kabát má parádní, ne
nepodobný uniformě nějaké armády z Jižní Ameriky. Přímo před vojákem scházím
do Jeleního Příkopu, mám na něj osobní, převážně příjemné vzpomínky. Nedostanu
se ale daleko. Cestu mi zastaví ne ten voják, ale taková malá babička jako
z pohádky a protože si mě asi plete s cizincem, praví přísně: STŘEŽENÝ
OBJEKT! Sloveso vynechala; asi se domnívá, že slovesům cizinci nerozumí. Nevidím nikde zákaz, a tak zakroutím nechápavě hlavou. Ale babička je
neúprosná, tvrdošíjně opakuje ta pro každého jiného pochopitelná slova.
Znovu zakývám hlavou, znovu stejná odpověď. Pak už mi to ale nedá a říkám česky :
"Dobře to tu, babi, hlídáte!" A říkám si:
tolik jsme tehdy spoléhali na Blanické rytíře a zatím jsme měli zavolat na pomoc naše
babičky!
Směrem k Loretě uvidím jakousi paní, jak komentuje své společnici obrázky za výlohou: "I could have painted it
better". Nedá ti to a optáš se jí, také anglicky, kolik by pak ona žádala
za takový obrázek. Lady je zaražena, nečekala, že jí někdo rozuměl. Nezahajuji
diskusi, spíše mě můj neurvalý dotaz trochu mrzí.
Scházím pomalu dolů ke Karlovu mostu. Vypráví se, že mostecké věže
několikrát zachránily Prahu před útočníky. Oblíbenou obranou prý bylo
vylévat dolů roztavenou smůlu. Po jednom takovém útoku našli dole
rytířské brnění, ale uvnitř bylo prázdné, jen trocha popela, nic víc. Dnes je
Malostranská věž přístupná publiku. Jdu ke kase a jsem hned osloven
stručným: "Zwanzig kronen!"
A hele, pán je asi auslandr,
říkám si a povídám
česky: "Kolik?"
"Zwanzig kronen!" opakuje hlasitě, jako by mě neslyšel.
Vedle něho sedí paní, vypadá jako Češka, obracím se tedy na ni o pomoc:
"Prosím Vás, paní, řekněte mu, že jsem Čech a umím ještě navíc číst a že jasně vidím, že je tam napsáno "DOSPĚLÍ - 10 KČS".
A tu vám na mě ten auslandr spustí česky: "No jo, pane, jak já mám poznat, že jste Čech?"
Rozesmál jsem se: " Víš
co?" začal jsem mu jako dobrý Čech tykat, "ta věž tu už stojí šest
set let a myslím, že ona i já to ještě nějakou dobu bez sebe vydržíme. Já sem radši přijdu, až bude mít službu někdo slušnej." A odcházím - a určitě mám štěstí, že neměl po ruce tu hořící smůlu . . .
Přejdu most, pak doprava a nahoru; jdu na Karlovo náměstí navštívit budovu Techniky.
Procházím starým podchodem, častí, která byla kdysi klášterem. Chci
si nafilmovat ty staré schody, které jsem tehdy nikdy neměl čas si ani
pořádně prohlédnout: buď jsem pospíchal na zkoušku nebo po ní zpět na
vzduch do parku.
Kdosi mě osloví: "Vy si to tady natáčíte na kameru?"
Jeho
čeština je hrozná, ale přece jen říkám : "Ano, já si to tu filmuju."
"A proč?" nedá mu to.
Nejprve chci říci něco nevrlého, ale pak potutelně vysvětluji: "No víte, já jsem tady už kdysi byl v mém minulém životě."
"Jo, vy jste tady studoval?" táže se opět ten zvědavec.
"Ale ne, já tady byl ještě jako jeptiška a protože jsem moc hřešil, pardon, hřešila, tak se sem musím znova a znova vracet."
Odchází
s vážnými pochybami o mém zdravém rozumu - kdo taky ještě
dneska ví, že tady býval klášter? Pak mě napadne, že na tom ani moc nezáleží: málokdo ví, kdo to byl
Servít a přece se to o něm psalo na každém plotě.
Park na Karláku: tady jsme se prvně líbali s Helenou; ukradla mi tehdy
srdce kus. Stmívá se zrovna jako tehdy. "Řekni mi pravdu," chtěla
tehdy vědět a já jsem - nevím už vlastně proč - furiantsky zalhal. O co všecko jsem v životě už tolikrát přišel? Naproti na kostelní římse stojí jakýsi svatý a pozoruje mě, jakoby chtěl říci: "Ty blázne, celému světu jsi se chtěl smát a zapomněl jsi, kdo že se vlastně směje naposled."
"No co,"
povídám mu,
"ty jsi se zase stal svatej asi jen proto, že jsi nikdy nebyl mladej."
Když jsem sem vrátil, tak jsem měl nejprve dojem, jako bych před dvaceti lety
umřel a pak se znovu vrátil na svět. Asi proto, abych si prostě ta léta jaksi znova odžil i tady.
Potkával jsem kamarády, co zestárli, jiní zase už odešli do věčných lovišť
a zbyly po nich jen ty naše písně u táboráku. Stačil ovšem jediný pohled do
zrcadla a poznal jsem, že i já jsem si už těch dvacet let jednou odžil a nové mi asi nedají.
V automatu Černý pivovar, kde jsme často provokovali fízly, si dávám
tradiční bramborák a pivo. Asi po hodině, to už hodně daleko od Karláku,
zjistím, že jsem tam zapomněl knihu, mého Řivnáčova Průvodce Prahou, vydaného
roku 1889. Koupil jsem ho před lety v Praze v antikvariátu a vzal jsem si ho s sebou na památku, když jsem odešel za hranice. Byl se mnou pořád, nosil jsem ho po světě jako talisman a byl bych nerad, kdybych ho ztratil právě tady v Praze. Vracím se - a kniha je kupodivu stále tam, na pultě. Jsem rád, protože mnoho věcí v ní je postaršího data a přesto - nebo právě proto - stále platí. Jen v hotelích se
tuším už nepřiplácí za světlo a za otop :-).
Na Příkopech se od zdi odlepí mladá dívka a nesměle se ptá, nemám-li
korunu. Vypadá, že utekla z domova. No vidíš, já taky, říkám si v duchu.
Ale také je možné, že je jen na drogách. U malostranské stanice Metra stojí
nesměle tulák, zřejmě alkoholik a ptá se mě totéž, ale jaksi plaše, jen
očima. To Cikán v Jablonci na autobusovém nádraží je jiný frajer. Když mu
dáš jen korunu, natáhne hned druhou ruku a řekne: "A to je málo!"
Pojedu Metrem do Libně. Musím navštívit Zámecký park, náš místní Petřín, dějiště
klukovských válek i útulek mladých lásek. Marně hledáš iniciály, které jsi tu kdysi vyryl na lavičku; dřevo je pryč, jen nohy z betonu tu zbyly. Ach vy lavičky našeho mládí, kde jsme se my z chlapecké
školy učili anatomii žákyň ze školy dívčí! Tam jsme se učili milovat, "své bližní" - abych parafrázoval desatero - zatímco šmíráci jen sebe sama. A jasmíny tu voní pořád, tak jako tehdy . . .
Zapomeneš a chceš přeběhnout trávník, ale už jsi na to asi moc dospělý.
Poslušně sejdeš dolů po cestě, až k Vltavě, do které vtéká potok Rokytka,
kdysi staročesky zvaný Rokytnice. To bylo tehdy, když se procesí s ostatky svatého
Vojtěcha zde zastavilo a pocestní místo to zalíbivše si, Libní pak je nazvali.
Snažím se uhodnout, jak by asi toto místo nazvali dnes, kde všude kolem vidíš jen rezavé železo libeňských loděnic, které se tu rozlezly jako rakovina. Potok je zregulovaný, stejně jako život lidí. A na potoce pracuje parta Poláků.
Stařičká kaštanová alej u vody má ale pořád své kouzlo. To jen pod Černou
skálou závodí silnice s železnicí a všude kolem je jen plno bodláků a
kopřiv. Jsou cítit i ve vzduchu a najednou si uvědomuješ, že kopřivy sice
pálí a smrdí, ale to platí asi jen pro nás, pro lidi. Na skále je kolonie
zahrádkářů a hned vedle je hřbitov. Ticho prostého libeňského hřbitova mě
vždycky přitahovalo, chodil jsem se tam hlavně učit. Jako tehdy čtu teď jména,
která mi nic neříkají. Jednou tu mělo být i moje jméno, aby zase někomu
jinému nic neříkalo. A venku v parku před hřbitovem si hrají děti a
laškují milenci, kteří budou jednou dělat děti, které si pak budou zase hrát u hřbitova
"a znovu dokola, funiculi, funicula . . ."
Jdeš nahoru k Vychovatelně, k místu, které bylo osudné nejen jednomu
reichsprotektorovi, ale i většímu počtu mládeže, neb tam byla polepšovna.
Později to přiřadili k Bulovce; ležel jsem tam jako kluk se zánětem ledvin, ale tajně
jsem na vánoce utekl domů. Prošlo mi to, protože jsem tehdy sestřičce nalhal,
že mi mám od paní doktorky propouštěcí papír a jen tak, v pyžamu, na kterém jsem měl jen zimník, jsem odjel tramvají domů. A paní doktorka mlčela, nechtěla mí průšvih.
Jdu dolů k Libušácké škole rozkopanou ulicí. Snad tu dělají vodovod či co, ale
příkop je dost hluboký, aby odkryl i ohniště lovců mamutů od Bílé Skály.
Kdesi hraje hudba: Vrať se zpět, můj sentimental Johnny . . .
Ne, nepůjdu zpět, radši se dám dolů k libeňskému zámku, kterému jsme jinak neřekli, než Zámeček. Snad mu tak začala říkat sama Marie Tereza, když tu jednou byla na návštěvě. Hlavní síň pro ni tehdy nově vymalovali, plnou andělíčků s nahatejma prdelkama. Teď se to prý používá jakožto oddávací síň . . .
A jsi v ulici, kde jsi bydlel celých třicet let. Procházíš průjezdy a dvorky, ale
kolemjdoucí si tě nevšímají, ani zvědavá hlava nepoodhrne záclonu, jako se to dělávalo kdysi. Co jsi čekal? Rodiče i bráška už odešli na Olšany. Nikoho tu přece nemáš, nikdo tě tu už nezná. A je to tak dobře, minulost se daleko lépe vybaví, když ji přítomnost nevyrušuje. A zdá se ti, že zase slyšíš známý hlas - to máma volá, abys přivedl věčně zatoulaného bráchu domů, domovnice jako obvykle hubuje, to je jedno na koho. Odkudsi zaznívá klapot kopyt uhlířova koně, ale i ten se jen vzdaluje . . .
V prodejně elektrických spotřebičů naproti Sokolovně mají plné regály zboží, které se kdysi dalo koupit jen za hranicemi, přesněji řečeno za ostnatým drátem. Hezká slečna stojí za pultem, usmívá se a na pultě má opravdovou růži v opravdové váze. To tu tehdy také nebývalo. Ani to disko, necelých sto metrů od kostela, disko, o kterém se leccos psalo v novinách a tak ho prý teď hlídá černej šerif.
Na stanici podzemní dráhy na Můstku kdosi namaloval prstem do prachu na kulatý ozdobný panel srdce s velkým "M". A náhle si
uvědomíš, že panel je až za kolejemi a že pisatel musel nějak přejít
ten prostor s vysokým napětím. Vystoupíš v Dejvicích na náměstí a kupuješ tam
bonboniéru. Ta paní v obchodě ti ji jen tak, bez ptaní, ozdobně zabalí a to ještě s
fešáckým uzlem. Podivíš se, jak to dobře umí. "Já to dělám ráda," řekne
prostě, "když na to mám čas." Chápu - ostatní to zase nedělají, protože je za to nikdo neplatí.
Na Olšanech se ukáže mezera v tvém vzdělání. Ptáš se kolemjdoucího,
kde že je tady to místo, kde se rozsypává. "Jó, vy myslíte rozptyluje?" praví ten
pán, ale jen tak, bez úmyslu, že by tě chtěl opravit. A musíš se usmát, neboť se ti vybaví plakát západního stylu: "Nejlepší rozptýlení najdete u
nás!" Palouček je kupodivu velmi malý, ale zato hojně pokrytý růžemi.
Řezanými. Sedíš na lavičce a rozmlouváš s těmi, co tu už nejsou, ale
ty tomu pořád ještě nechceš uvěřit.
Na cestě zpátky uvidíš hrob s nápisem "Voloďa Podlezl, padl 5 května
1945". Záhada? To bych řekl, pátého května ještě Rusové ani Vlasovci v Praze nebyli! A hned přes uličku je pole plné křížů pro
vojáky, co padli ve světové válce - tedy v té první, oni ji tehdy ještě
neočíslovali; tehdy si totiž mysleli, že bude tou poslední.
Odjíždíš do Jizerských Hor - vlastně do Jizerskejch hor - tam jim nikdo jinak
neřekne. Letos ale nepojedeš na Souš, která si teď bohužel úplně zaslouží své
jméno. Není divu, že je cesta uzavřena pro cizince: těžko bychom jim
vysvětlovali, že to nebyl Sibiřský meteorit, co si tady zařádil. Naše chata je naštěstí v údolí Kamenice, tam ještě nelétají letadla, rozsypávající potaš, aby se zbavila půda kyselosti.
Jdeš se podívat na "svou" cestu na Špičáku. V jeskyních, kde jsme si
hrávali na loupežníky, teď najdeš leda tak stopy po dnešních neandrtálcích a vedle nich kdysi malé smrčky tu vyrostly až do nebe. "Cesta mého života", říkal jsem jí
tehdy. Nešla rovně, dost se točila a uprostřed museli dynamitem vylámat
skálu. Teď na jejím konci postavili krmelec.
A v Liberci zajdeš na Ještěd. Jednokolejná tramvajka tě zaveze, tak jako před lety, skoro až k lanovce. Občas se zastaví a čeká se na protijedoucí tramvaj. Na konečné vystoupí paní učitelka s četou prvňáčků, ale protože už padesát metrů od kolejí jsou strategicky
uloženy lavičky, jednotka prvňáčků rozbalí batůžky a zaútočí na svačinu.
Nahoře na Ještědu najdeš krásný rozhled, jeden prázdný restaurant a dva
postarší německé páry, co si tu po letech znovu přijeli prohlédnout
Reichenberg.
Z telefonní budky na náměstí slyším volat jakousi mladou ženu: "Haló,
Honzo, tady Vlastina!" Udiví mě ta shoda jmen a zároveň si vzpomenu, že musím také zavolat domů, manželce Vlastě, do Kincardinu, do Kanady.
Před nádražím přechází hlavní ulici malý pes. Zastaví se uprostřed ulice,
aby nechal přejet osobní auto. Pokrok civilizace - zvykli si lidé, zvyknou
si jistě i zvířata.
A jsem zase v Praze. Jdu se podívat na náhrobek zakladatele robotiky -
rabína Lewiho. Vidíš, teď máme takové roboty, že nám navrhují ještě lepší
roboty. A možná, že jednou ti roboti navrhnou i lepšího člověka.
Tvůj robot byl ale asi příliš lidský - prý se dokonce vzbouřil.
To jeden tvůj potomek, lépe řečeno asi příbuzný - Lewis - měl lepší nápad: vynalezl texasky a zbohatnul.
Také na Bertramku zajdu, abych Wolfiho ujistil, že jeho Pražané, i ti zdaleka, ho pořád
ještě mají rádi - on to ale říkal jinak: říkal, že mu rozumějí. Dole u Anděla vede učitelka děti ze školky po Plzeňské třídě. Chce se mi zakřičet: "Proč je vedeš po ulici plné výfukových
smradů, proč nejdete do parku?" Ale stejně by mě neslyšela, je tam
navíc hrozný hluk.
V TV dávají Benny Hilla, nedávno zesnulého britského komika. Před svou smrtí se do české televize nedostal, neodpustili mu jeho vtipy na Rusáky. Teď by asi z toho udělal zase dobrý vtip. Jako třeba, že dobří komici jsou jen ti mrtví komici. Pak dávají jakýsi cizí film, s rychlopřekladem: mužský hlas tam čte všecky role. Čte-li ženské role, zní to jen srandovně, ale čte-li všechny osoby, co jsou na scéně, nevíš kdo co řekl komu. Naštěstí to nejsou filmy nějaké umělecké úrovně, tam se to ztratí. Chceš se jít podívat na český film, ale české filmy najednou zmizely. Zato české knihy jsou - ale nikdo je moc nekupuje.
Šlapu nahoru schody na Letnou, k monumentálnímu podstavci. Nadstavba - gigantický
generalisimus - se ovšem nemohl změnit podle nové základny, tak ho radši vyhodili do vzduchu. Jen
rezavějící monstrum tu připomíná maršálův kostnatý ukazováček, připravený stále ještě hrozivě zakývat. Podstavec je popsaný neslušnými anglickými nápisy.
Tehdy, když se to stavělo, nás tam vyhnali
s gymplem na brigádu. Tahali jsme takovou malou káru s hlínou, podobnou těm, co v Paříži vozily odsouzence ke gilotině, a ironicky jsme notovali píseň mrtvých revolucionářů, kterou maršálovi kdysi hráli na pohřbu - jen tak.
"Tá, tadadada, tá, tadadada, tá, táta dá, ta tá tadatatata táta dáta dá". Tehdy byl pořád ještě kultem, ale nikdo nás kupodivu neudal.
Nahoře obejdu orientální letohrádek a zastavím se až u "Zeyera", jak říkáme sousoší postav z jeho knih, v místě, které máme s mou ženou obzvláště rádi. Ale po sochách mi tam
lezou kluci - nic jim nevadí, že si je filmuji. Až pak jeden něco velitelsky zakřikne
a všichni nasednou na horské bicykly a už jsou pryč. Z malého
jezírka tam pije pes, zatímco jeho pán spí vedle v trávě.
V Belvederu je výstava toskánských Habsburků; nu proč ne, však ten kus Itálie
tady nechali postavit oni. Také Ital na Karlově náměstí stále ještě prodává zmrzlinu jako dříve. Některé věci prostě přetrvají věky . . .
Naše federální republika však asi ne. Má se prý rozdělit, vlastně určitě, už se dohodli. V tom jsme my byli vždycky velice dobří: umět se dohodnout, v čem se rozcházíme. Většina lidí, co se jich ptáš, s rozchodem také souhlasí. Pak ale uvidíš matku českého studenta; oba žijí léta v Bratislavě, ale bojí se, co bude dál. Chtějí domů do Čech a teprve teď chápeš, že se to vlastně taky trochu týká lidí a že ten rozchod třeba nebude tak bezbolestný. Ovšem státy vznikají a zanikají; a také lidé zanikají, někdy dokonce už před smrtí . . .
Zatím jsi došel až na nábřeží Vltavy. Panorama Hradčan - tak milované
všemi Čechy, že je uvidíš namalované na většině dárků, co nám kdy naši do ciziny poslali - je pořád úchvatné.
A zatím ty stavby, nám tak blízké, vlastně vůbec nebyly vytvořeno námi. Na té kráse pracovaly celé generace, něco dodala příroda a patinu přidala historie. Umíme vůbec my sami také vytvořit něco tak krásného?
Stojím u zábradlí a najednou to chápu: jako bych se vlastně skládal ze
dvou osob: z té jedné, co žila dvacet let za oceánem a té druhé, co zůstala
tady. Můj dvojník, doppelganger, co tady celou dobu byl, se teď na čas zase převtělil
do mne. Nevidím ho, ale vím, že existuje, to on tu sedával na mém oblíbeném
místě v parku nebo postával na nábřeží a krmil racky. Ano, on tu celou tu dobu žil, dokonce šel místo mne na pohřeb mých rodičů, když jsem já nesměl a časem asi zestárnul, stejně jako já.
Jsou sny, které se nazývají emigrantské - skoro každý exulant je má. Zdá se Vám přitom, že jste zase zpátky tady a chcete se mermomocí dostat ven, ale
nemůžete - a máte z toho hrozný strach. Sny se opakují, ale jinak to nedává žádný smysl: vždyť víte, že už jste venku a nemusíte se ničeho bát! Podle Zikmunda Freuda je to prý obranná reakce: tím, že se vytváří fiktivní, opačný strach, kompenzuje se ten reálný, ten skutečný. Ano, ten strach, že jste sice
venku, ale že už se nikdy, nikdy nevrátíte . . .
A tak mi teď všechny části hlavolamu do sebe jaksi samy zapadnou: ty sny, to byly přece
sny mého dvojníka, který tady žil místo mne a který tady také nikdy žít nepřestane. A až budu odlétat, bude jistě stát na letišti a ještě mi zamává. Ale to už by byl spíše námět pro
Gustava Meyrinka . . .