Jmenovali se dejme tomu Gino a Arturo. Ne, pochopitelně to nejsou jejich pravá jména, ostatně neměli v sobě už ani kapku italské krve. Zato byli sousedé, či jak bychom řekli, dobří sousedé. jeden byl vdovec, druhý rozvedený a oba se zdáli se svým osudem smířeni. Manželstvím si ani jeden ani druhý nechtěli komplikovat život a zatímco Gino měl známosti spíše nevážné než vážné, Arturo se zase více věnoval svému hobby.

Jak lidé stárnou, jejich myšlenky se víc a víc zabývají odchodem do penze. Penze má být takový ráj na zemi a někteří jsou tím tak posedlí, že nemyslí na nic jiného. Byl takový u nás v podniku, Ben Ericsson se jmenoval. Půl života šetřil, aby si mohl koupit plachetnici - měl totiž námořnictví jako potomek Vikingů v krvi - a pak to s ní pyšně čároval po Ontárijském jezeru až k Tisícům ostrovů. Hlavně o dovolené, kdy se jich sešlo víc a každý z nich s kapitánskou furážkou na hlavě a basou piva u nohy, ve více méně polostřízlivém stavu brázdil na své kocábce vlny kolem Kingstonu. Teda toho v Ontariu, aby bylo jasno, ne na Jamaice.

Často mi to pak vysvětloval, proč má tak rád vodu. "Felix," povídá mi, "tady na zeměkouli jsi už svobodnej jen na tý vodě. Města, ta už jsou jen jako taková veliká vězení, spojená koridory silnic a ani na venkově už pomalu nenajdeš pěšinu, kde bys mohl projít mezi nápisem Soukromý majetek a Vstup zakázán. Všecko je naplánováno, prefabrikováno, nařízeno nebo zase zakázáno. Jen na vodě jsi ještě svým pánem a nedejchá ti na záda nějaký kontrolní orgán."

"To myslíš 'svobodný¨, jako bývali piráti?" nahrávám mu.

"Jo, jako korsáři a bukanýři," přitakal, "bratrstvo svobodných mužů, kde jsou jako rovný s rovným. Rozumíš, co tím chci říct?"

Pak dostal zlaté hodinky, zapěli jsme mu, že je Jolly Good Fellow a odešel do penze. Brzo na to odjel na Floridu. Staral se tam jednomu známému o jeho letní byt. Připlul tam i se svou jachtou a k malé penzi si přivydělával tím, že sebe i svou kocábku pronajímal na deep sea fishing, jinak řečeno na rybaření a to hlavně snobským turistům.

Ti si tahle najmou loď i s kapitánem a vypraví se na lov merlínů neboli mečounů. Ben je zaveze až na místo, usadí je do takových speciálních židliček a oni se pak hodinu i déle tahají s rybou o špagát, asi jako ten stařec ve známé Hemingwayově povídce. Nakonec se merlín buď utrhne a uplave anebo prohraje a je s velkou slávu vytažen, vyfocen - pochopitelně s tím, kdo to jejich přetahování lanem vyhrál - a po zaplacení tučné zálohy si ho tentýž nechá vypreparovat u odborníka. Tedy toho merlína, ne Bena.

Pak se turisté vrátí domů a netrpělivě čekají na to veledílo vycpanosti. Konečně dorazí velká krabice, ve které je modrostříbrný mečoun, sice celý ze sádry či polystyrénu, ale zato pomalovaný barvami, které jsou jako živé. A majitel ho pak smutně pověsí nad krb a třese se, aby nějaký host po něm z nevědomosti (anebo proto, že byl také kdysi tak napálen), nezačal proboha něčím škrabat.

Po letech, když jsem byl na služební cestě ve Fort Lauderdale, jsem tam také Bena navštívil. Jeho opálený obličej silně kontrastoval s vyběleným vlasem. Stál tam v námořnickém tričku, ošlehaný větrem, vysušený sluncem a nasolený mořem. Zprvu mě nepoznal a tak mi důvěrně nabízel slevu na "perfektní rybářský výlet". Vysvětlil jsme mu jeho omyl a jako obvykle mi měl plno co říct. Nežil si špatně: na co nestačila penze, doplatili mečouni.
"Takže ty jsi teď konečně svobodný, co? " ptám se a musím se usmívat.
"Samozřejmě," povídá. "Tady prosím, pane a ráno v pět vyrážíme." To druhé neplatilo mě, ale jeho zákazníkovi, od kterého bral zavazadla, aby je odnesl do podpalubí.

Zatáhl mě ještě večer do malého oysterbaru, takové malinké restaurace, kde jsme si dali ústřice, pak navíc ještě lobstry a zapíjlei to vínem chablis z Kalifornie. Vzpomínal na to, jak kdysi otročil u nás v podniku. pak se přiznal: "Kdepak svoboda, ta už na světě nikde není. Já si myslím, člověče, že svobodné už jsou snad jen ty ryby a já je ještě, blbec, pomáhám chytat!"

Gino se pro chalupu nadchnul. Hned zařídil, aby od banky dostali půjčku a také do toho, aby snad nebyla moc veliká, ještě nějaké své peníze vrazil. Musel, protože Arturo moc peněz neměl, pořád ještě platil alimenty své bývalé manželce. Za půl roku byla chata - vlastně by se dalo říci dům, jak byla veliká - postavena a oba tam začali jezdit na víkendy i na dovolenou.

A užívali si tam svou vytouženou pohodu: zatímco Arturo lovil ryby v jezírku, Gino se zabýval malováním, tedy jako obrazů, jestli to chcete vědět. Všechny byly ale jaksi dost podobné jeden druhému - molo s párkem loonů, tedy potápek, bna jendom obrazu zleva, na druhém zprava, jindy zase z druhé strany, tedy jaksi přes vodu. Pravda, někdy ty potápky nahradil kachnami či kanadskými husami a to dokonce v pohybu, přímo ve vzletu. Viděl to kdysi na nějaké výstavě a moc se mu to líbilo. Večer pojedli smažené ryby - jezero jich bylo plné a pak zasedli k televizi a pivu, aby pozorovali baseball nebo filmy, tak zvané movies. Většinou jen ty hollywoodské, co vždycky skončí dobře.

Kdyby i tahle historka měla happyend, musel bych ji ukončit právě tady. Ale protože se do toho vložil osud, tak jak už to v životě bývá, příběh ještě pokračoval, už ale ne tak idylicky. Ten "zlý osud", jak by řekla malá dcerka našich sousedů, Kathryn, ale ona má pořád snahu všecko si zjednodušovat. Marně jí říkám, že matka příroda nebo otec osud nejsou vůbec dobří ani zlí. To jen my lidé, jim dáváme ty přívlastky a to ještě většinou jen podle našeho gusta.

Řekněte sami : jak může být smrt zlá, když s ní všechno lidské utrpení končí? A proč naopak oslavujeme každé narození, když jím vlastně začíná ta naše pouť po světě, plná bolesti a trápení? Nebo si vezměte osud! Když se to stane někomu jinému, tak měl prostě smůlu, ale když se to stane nám, tak to byl osud. Ono to totiž zní lépe, když řekneme: "něco mě nutilo, abych pořád sázel na koně", nežli přiznat "prohrál jsem, protože jsem, já blázen, nevěděl, kdy přestat". A tak všichni radši podléháme osudu, abychom nemuseli dávat vinu sami sobě.

Jakýsi Eddie Catrall dokonce v televizi prohlásil, že věří, že život není otázka štěstí či neštěstí, ale jen řada promarněných příležitostí či špatných rozhodnutí. Pracoval nějakou dobu pro kolumbijské mafiány a pak změnil pány a dělal pro FBI, teda pro policii. Dostal nové jméno a žije teď nikdo neví, kde. Jeho godfather od mafie je ovšem jiného názoru: udělal už v Eddieho případě rozhodnutí a teď už jen čeká na příležitost . . .

Ale pořád nějak odbíhám od našeho příběhu. Jednoho dne se i Ginovi ukázala příležitost, nebo jestli chcete, štěstí. Dostal nabídku práce do Nového Brunswicku, na východě Kanady. Bylo to něco, o čem dlouho snil, taková ta možnost, která se naskytne jen jednou v životě. Bylo to místo vedoucího a práce, ve které vynikal. Také plat byl víc než slušný. Musel by se ovšem přestěhovat, ale naštěstí na to měl nějaký čas. Dobře, dům dá na prodej, ale co s tou společnou chatou? No co, zajde za Arturem, je to kamarád, tak to jistě pochopí.

Nepochopil. Prý si nemůže od něho druhou půlku chaty odkoupit, nemá na to peníze. Marně mu Gino nabízel, že by ještě nějakou dobu platil splátky, jak to dělal dříve, že na peníze nepospíchá. Alespoň do té doby, než by se chata prodala. Ale ani o tom nechtěl Arturo ani slyšet. On že si chce svou půlku nechat za každou cenu. I začal tedy Gino znova: že stačí, když mu bude tedy Arturo tu druhou půlku splácet pomalu, že se jistě dohodnou a že ani nebude chtít úroky. Ne, ne, trval ten druhý tvrdohlavě na svém. A vůbec, jak si to představuje? Na něčem se dohodnout a pak utéct a neplnit to, k čemu se uvázal? A rozešli se ten večer poprvé ve zlém.

Arturo mu ovšem neřekl plnou pravdu: ztráta přítele se ho totiž hrozně dotkla; považoval jeho odchod za zradu. Někteří lidé se totiž dívají na přátelství jako na něco, co jim patří, jako třeba auto nebo člun. A když pak o přítele přijdou, považují to víc než za nevděčnost a cítí se být doslova okradeni. Takový byl i Arturo. Zvykl si na Gina a nechtěl ho ztratil. Domníval se - ovšem naivně - že svou neústupností změní jeho rozhodnutí.

Všimli jste si, jak se lidské city někdy zastaví jako kámen na vrcholu své dráhy a pak se začnou měnit v úplný opak? Stačí jen malý impuls, který rozkýve kyvadlo opačným směrem a tak se i láska někdy změní v nenávist a přítel v nepřítele. Malý impuls, jako třeba závist, uražená pýcha, žárlivost anebo i prostě jen úspěch toho druhého.

Když se Arturo uklidnil, šel to sám Ginovi rozmluvit. To nové místo mu jistě nestojí za to, přece by neopustil kamaráda, atakdále a tak pořád dokola. V očích měl přitom slzy, choval se jako zhrzený milenec a mluvil o zklamání, o zradě. Nakonec se to ale všecko zase stočilo na tu chatu. Aby Gina úplně neodbyl, nabídl mu tedy za jeho půlku směšně malou částku. To se ale zase urazil Gino. Dal do toho přece svoje peníze navíc a jak se může Arturo snažit vydělat na kamarádovi? To pochopitelně naštvalo zase Artura. Řekl, že už se o tom nebude bavit, že se urážet nenechá a vůbec, když on nebude chtít, tak se může Gino stavět na hlavu a stejně nic nemůže udělat.

Tím to ovšem neskončilo. Hned druhý měsíc přišel Ginovi dopis z banky, že zapomněli splatit měsíční splátku na chatu a ať to ihned učiní, jinak že banka učiní patřičné kroky. To bylo totiž tak: protože oba byli majitelé a navíc dlužníci i ručitelé, dohodli se na začátku, že Gino bude platit splátku každý lichý měsíc a Arturo zase ten sudý. No a právě ten sudý nebyl zaplacen. Gino si ke mně přišel stěžovat a ptal se mi, co má tedy dělat.

"Neplať to," povídám, "a promluv si předtím s Arturem, třeba je to omyl."
"Není," řekl Gino, "už jsem s ním mluvil. Řekl mi, že nezaplatil schválně."
"Tak to je jasné," vysvětluji mu,"on chce, abys mu tu svou půlku dal zadarmo. Prostě tě vydírá. Neplať a vydrž."
"Ale to přijdu o chatu," namítal Gino.
"Pravděpodobně o ni přijdeš stejně," řekl jsem nemilosrdně. "Tyhle případy už znám."
"Najdu si právníka," povídá Gino, "a ještě tomu sonovabiči ukážu!"

A tak mu poslal přes právníka dopis, kde ho žádal, atakdále, však si to umíte představit. Dopisy se vesele střídaly, ale nic se nedělo a banka pohrozila Ginovi, že chatu zabaví. A tehdy mu povolily nervy a zaplatil, pochopitelně i za Artura. A aby si to vynahradil, rozhodl se Artura soudit.

Arturo odpověděl svým způsobem. Zamontoval si na zahradu silné reproduktory, které vyřvávaly směrem k Ginovi. Zoufalý Gino hned zavolal policii, ale hudba jako na potvoru vždycky zmlkla a když přišli policisté k Arturovi, nebyl doma. Tak se to stalo dvakrát a po třetí už ani nepřišli. Jindy zase začalo na Ginově zahradě zničeho nic hořet. Přijeli hasiči, kteří požár uhasili a ještě Ginovi vynadali, že nemá házet hadry napuštěné hořlavinou do odpadků, což pochopitelně on vůbec neudělal.

Když na to tak pomyslíme, lidé se liší od zvířat hlavně kulturou a válkami. Touha tvořit a ničit se tu projevuje téměř ve stejné síle. Matka, která přivádí život na tento svět, dokáže i zabít, jen aby uchránila své dítě. Církev, která nedovolí trpícímu, aby si vzal život, posílá s požehnáním mladé chlapce do válečného pekla. A ještě jim slibuje, že se za to dostanou do nebe - pravda, někteří jen v kusech, ale zato určitě všichni.

Pak za mnou přišel Gino ještě jednou: kdosi telefonoval jeho budoucímu zaměstnavateli, že je lhář, že si všechny svoje zkušenosti a bývalá zaměstnání vymyslel, že vůbec nedostudoval a že není schopen udržet si job, prostě lež na lež. Zaměstnavatel to napsal Ginovi s tím, že se věc vyšetřuje a že mu dají vědět.

Ubožák se zajíkal hněvem, když mi to říkal. "Já ho zabiju, bastarda," řval jako pominutý.
"Nezabiješ," povídám. "vždyť bys to ani neuměl. A vůbec: moc to nevykřikuj, někdo to uslyší a pak budu ještě spolupachatel. Má je pomsta, praví Pán a je to tuším i v bibli."
Zatáhl jsem ho do baru a pořádně jsme se nalili. Domů jsem se vraceli v taxíku a zatímco Gino usnul, přemýšlel jsem, co by se dalo udělat. Nic jsem ale tehdy nevymyslel, ať jsem si namáhal závity sebevíc.

Naštěstí se našel v té Ginově nové firmě někdo, kdo měl rozum a když se přesvědčil, že dopis lhal a že se asi jedná o udání ze msty - ostatně která udání nejsou? - tak Gina přece jen přijali. Teď už ale moc času na soudy nezbývalo a ještě než odjel do toho Fredrictonu, Gino, celý šťastný, že má ten job, velkoryse svoji půlku chaty na Artura přepsal a to dokonce zadarmo. To mi ale dělat neměl: bydlím totiž ve stejné ulici a každý víkend jsem pak vídal Artura, jak odjíždí do té své napůl ukradené chaty, nabubřelý a spokojený, že vyhrál.

Nu a pak se najednou u poštovních schránek na rohu objevilo parte, oznamující, že Gino zemřel ve Fredrictonu na následky dopravní nehody. Neváhal jsem a šel jsem donést Arturovi poslední zprávu od Gina. Přijal mě nafoukaně, ale zvědavost mu nedala: vyslechnout mě musel. Tak jsem mu vylíčil, jak doktor, co Gina po úrazu operoval, našel v jeho věcech moje telefonní číslo. Zavolal mi a do telefonu mi pak řekl, jak ještě než Gino umřel, zasípal: "Řekněte Arturovi, že ho...", ale než to mohl dopovědět, že zemřel.

Doktor sice nevěděl, o jakého Artura jde, myslel, žew jsme to já, ale když jsem mu vysvětlil jeho omly, řekl mi, že by stejně bylo hezké, aby ten Arturo aelspoň věděl, že na něj Gino v poslední chvíli myslel. A já, jelikož jiného Artura neznám, mu to tedy vyřizuji. Arturo tam stál, zaražený, už vůbec ne nafoukaný a vypadal - no prostě celý popletený.

"A opravdu nevíš, co mi chtěl říct?" zeptal se mě a já zavrtěl hlavou a pomyslel jsem si: "Tobě bych to neřekl, i kdybych to věděl, Jidáši!" Ale nahlas povídám: "Asi to muselo to být něco důležitého, prý se chudák namáhal, ale ne a ne to doříct."

V tu chvíli zazvonil telefon a zatímco Arturo běžel do vedlejšího pokoje, chvíli jsem se tam ještě zdržel na chodbě. když ale dlouho nepřicházel, pomalu jsem se coural chodbou ke dveřím a konečně jsem vyšel ven.

Za nějakou dobu se s Arturem děly divné věci a lidé si začali ledacos povídat. Několikrát jsem ho pak viděl: zešedivěl, zhubnul a vůbec se začal nějak ztrácet. Na chatu už nejezdil, jako by se tam bál. Většinou se zavíral doma a dětem, které přišly vybírat na různé dobro- i méně-činné účely jen sprostě nadával a odháněl je pryč.

Jindy ho viděli, jak klopýtá za bílého dne opilý po ulici. Pořád prý něco drmolil, že chce nějaký alkohol, gin nebo co, ale já vím, že tím myslel Gina. Také prý začal zastavovat lidi na ulici a prosil je za odpuštění. Jindy zase vyběhl z domu jako šílený a bušil na dveře kostela, který byl ještě zavřený, že se chce vyzpovídat ze smrtelného hříchu. Byl zase opilý a nechtěl se odtamtud hnout, tak ho zavřeli na policii a když se vyspal z opice, doprovodili ho domů.

Ale dlouho doma nepobyl. Hned za týden se totiž objevila na jeho domě cedule "NA PRODEJ" a Arturo se brzo na to odstěhoval. Kam? Prý ke své sestře do Cincinati, v Ohiu. Ta cedule tam na tom domě strašila dost dlouho, jakoby ho nikdo nechtěl koupit. Nedalo mi to a dal jsem si sraz se saleslady, tedy tou paní agentkou, co měla prodej domu zprostředkovat. Vodila mě po domě všude možně a na mou otázku, že jsem slyšel, že v domě straší, mi řekla s úsměvem: "Já vím, tady v okolí se říká ledacos, ale mohu vás ujistit, že v tom není špetka pravdy."

Rád jsem jí uvěřil; proč ne. Pak jsem se jí na něco zeptal, takže musela odejít do vedlejšího pokoje a telefonovat do své kanceláře. Sešel jsem pomalu dolů se schodiště a zalovil jsem pod schody. Ještě to tam bylo, od mé poslední návštěvy u Artura. Strčil jsem to do kapsy. Paní se zase vrátila a já jí řekl, že si to ještě všecko musím rozmyslet...

Zastavil jsem se na mostě a vylovil z kapsy magneťák a krabičku s dálkovým ovládáním. Vlastně mohl Arturo děkovat sám sobě - použil jsem jen jeho starý nápad. Baterka už byla skoro vybitá, ale když sem sepnul spínač, reproduktor ještě zaskřehotal: "Vyřiďte Arturovi, že..." Hodil jsem kazetu velkým obloukem do vody, už jsem ji nepotřeboval.

Ještě jsem se zastavil u poštovních stránek, abych tam strhl jedno staré, zažloutlé úmrtní oznámení. V neděli mi totiž přijede Gino na návštěvu a mohl by to náhodou uvidět. Sám pověrčivý nejsem, ale lidé říkají, že prý to přináší neštěstí . . .