Autor :
©
Karel Šlajsna©
Název: ZA ZDÍ.
Joan se narodil v malé vesničce jen malý kousek od Zdi. Už odmala ho fascinovala, ale zároveň mu naháněly strach ty obrovité černé kvádry naskládané na sebe do nedozírné výše. Když stál těsně u ní, často měl pocit, že se nahoře naklání a co nevidět se na něj zřítí.
ZA ZDÍ.
Když se vyptával rodičů, jen krčili rameny a ani děda o Zdi nic nevěděl, jen to že tu byla vždy. Vypadalo to dokonce tak, že se o Zeď nikdo ani nezajímá. Každá rodina obdělávala svůj díl políčka, starali se o domácí zvířata a vůbec dělali jakoby tu ani žádná Zeď nebyla.
Joan to nechápal. Jak je možné, že se o Zeď nikdo nezajímá? Často přemýšlel nad tím, kde se tady asi vzala a kdo jí postavil? A co je za ní?
Když trochu povyrostl, přemluvil několik kamarádů k pokusu o podkopání. Vzali z domova motyky, rýče a lopaty a začali na jednom místě u Zdi pracovat, ale brzo je to přestalo bavit. Když byla jáma hluboká tak tři stopy, začaly se její okraje bortit, hlína spadala na dno a tak místo toho, aby se dostali do větší hloubky, museli neustále vybírat zeminu spadlou sem z okrajů. Jeden po druhém odcházeli, jen Joan zůstal a tvrdohlavě pokračoval v práci. Do večera se dostal o další dvě stopy níž, ale pak už se únavou sotva motal a musel práce nechat. Jenže v noci začalo hustě pršet a když ráno přišel k jámě, byla částečně zanesená bahnem.
Několik dalších dní pak musel pomáhat doma s různými pracemi a na kopání neměl čas. Když potom přišel k výkopu, našel tam místo jámy jen mělký rigol.
Byl těžce zklamán a k dalšímu kopání se už nedonutil. Na nějaký čas mu to vzalo chuť, ale po čase začal znovu přemýšlet, jak Zeď překonat, protože především ta otázka, co je za Zdí, se mu usadila neodbytně v hlavě.
Tentokrát dostal nápad postavit vedle Zdi lešení. Svěřil se se svým nápadem dědovi, ale ten jen vrtěl hlavou a říkal, že tak vysoké lešení není možné postavit. Joan si však umínil, že to zkusí.
Žádný z jeho kamarádů ve vesnici se k této práci nenechal zlákat, asi měli všichni v paměti dřinu při kopání jámy, která nakonec nebyla k ničemu.
Nejprve musel porazit několik stromků. Trvalo mu to řadu dnů, protože se tomu mohl věnovat jen ve volných chvilkách. Umínil si, že tentokrát vytrvá a opravdu měl po čase několik kmínků. Z domova také postupně natahal prkna, nastřádal si staré hřebíky, které na kameni narovnal a začal budovat lešení. Šlo mu to pomalu, protože byl na všechno sám a ve výsledku jeho výtvor byl necelých sedm stop vysoký a nevypadal příliš pevně. Jaon si sem přinesl žebřík, postavil ho k lešení a rozhodl se vyzkoušet pevnost s tím, že když to bude dobré, přistaví k tomu další patro. Ale už když lezl nahoru, celá stavba se trochu chvěla. Nicméně, když Joan dosáhl plošiny, měl v té chvíli pocit malého vítězství. Vytáhl za sebou kůl, který měl přivázaný na laně a začal ho přibíjet k plošině.
S každým úderem kladiva se lešení zatřáslo, až se posléze začalo pomalu s praskotem nahýbat a i Joanem se poroučelo k zemi.
Měl štěstí, dopadl na trávu jen malý kousek od velkého balvanu a trochu se potloukl. Těžce vstával, bolelo ho celé tělo a postupně zjišťoval, jestli nemá nějaké zlomeniny, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Díval se na kámen, vedle kterého spadl, a uvědomoval si, že stačilo málo a byl by jistě mrtvý.
Hrůza z prožitého pádu mu na velmi dlouhou dobu vzala chuť na jakékoliv další pokusy. Také přišel do věku, kdy si hoši začínají více všímat dívek a prožívají první lásky. Ta jeho se jmenovala Ema a jemu připadalo, že když je s ní, je v samotném středu ráje a na Zeď nemyslel. Na své dětské pokusy teď vzpomínal s úsměvem dospívajícího.
Jak už to tak bývá, první láska zmizela nedohlednu a zůstala po ní jen vzpomínka a i ta vybledla s další dívkou. Ingrid měla hnědé oči laně a pro Joana to byla jeho bohyně. Netrvalo to nijak dlouho a Ingrid otěhotněla. Když se narodila holčička, dali jí jméno Eva.
To už měl Joan spoustu starostí s hospodářstvím a zájem o Zeď už byl jen dávnou vybledlou vzpomínkou.
Občas se každému z nás stává, že se vzpomínky, zdánlivě dávno zapomenuté kdesi v koutku skladiště naší paměti, se znovu vynoří. Stačí malý impuls.
Bylo to v době, kdy z Evy už byla čiperná malá slečna. Joan jeden večer rožnil venku velkého krocana a Eva pobíhala kolem a házela do ohně drobné větvičky. Pak utrhla velký list z blízkého keře a chtěla ho taky hodit do ohně. Přiblížila se ale příliš blízko a jak cukla rukou před horkem, list upustila. Ten ale místo toho aby spadl na ohniště, se zkroutil a plul vzhůru nesen teplým vzduchem.
„Bylo by krásné, kdyby bylo možné být jako ten list, vyletět vysoko na nebe a podívat se co je za tou ošklivou černou zdí. Určitě je tam krásná krajina!“
Joana to překvapilo. Myslel si, že se Eva o Zeď nezajímá. Zároveň odněkud z hloubky jeho mysli vyplula na povrch ona dávná touha poznat tajemství Zdi a také vzpomínka na dětské pokusy, které kdysi podnikl.
List mezitím odplul mimo proud teplého vzduch a spadl kamsi do šera, ale vzpomínka na ten úkaz se mu vryla do mozku.
A zároveň přišly i otázky: kdyby se podařilo vyrobit dostatečně velkou kapsu, která by se naplnila teplým vzduchem, unesla by ho? Bylo by možné, že by ho vynesla dost vysoko, aby se mohl podívat za Zeď?
Joan od toho dne ve volných chvilkách vymýšlel, plánoval a postupně i zkoušel.
Ingrid se na něj zprvu zlobila, ale postupně jí ta jeho zaujatost také strhla a dívala se na jeho plánování s oním ironickým nadhledem mnoha žen, který jakoby říkal: „ Všichni muži jsou v podstatě jako malé děti.“ A „Ono ho to brzo přestane bavit.“
Jenže nepřestalo. Pro své pokusy si Joan vybral velký palouk v těsné blízkosti Zdi a už první pokusy ukázaly, že plány jsou jedna věc a skutečnost jiná.
První kapsa byla příliš malá, vzduch byl málo teplý a v kapse se neudržel. Ta druhá už byla větší, ale pokus opět skončil nezdarem, když se Joan pokusil rozdělat oheň příliš blízko kapsy a ta téměř celá shořela.
Ingrid to vše sledovala s velkými obavami, protože tušila, jak velmi nebezpečné to, co Joan plánuje, může být. V duchu doufala, že ho nezdary odradí.
I přes tento neúspěch to ale Joan nevzdal. Navíc jeho pokusy přilákali spoustu zvědavců, kteří ho povzbuzovali a přispívali pomocnou rukou. Už nebylo možné přestat.
Další kapsa měla uzavřenější tvar, byla napuštěná tukem a místo otevřeného ohně, tu pod ní byla v koši zavěšená železná kamínka, které pro Joana vyrobil místní kovář. S tlukoucím srdcem nasypal do kamínek žhavé uhlíky a s radostí viděl, jak kapsa pomalu zvětšuje svůj objem. Postupně se zvedala ze země a lana držící koš se napínaly. Nelze popsat směs radosti, štěstí i pýchy, když se kapsa majestátně zvedla, pomalu se šinula vzhůru a táhla za sebou koš naplněný kameny.
Provaz, na kterém byla kapsa přivázána, se pomalu odvíjel. Joan počítal s uspokojením uzle, které na něm udělal. Když z obrovského klubka odmotal čtyřicet loktů, pohyb se zpomalil. Joan to přičítal tomu, že oheň v kamnech už vyhasl a vzduch postupně chladne. Začal tahat za provaz, aby kapsu stáhl dřív, než vzduch v ní zcela vychladne, kapsa by se pak zřítila. Několik přátel se přidalo a jeho vynález se jim podařilo dostat na zem velmi brzo.
Úspěch ho nadchl natolik, že se rozhodl, že druhý den konečně podnikne let po kterém tak dlouho toužil. Ten večer Ingrid cítila, že je poslední příležitost Joana od letu odradit, ale zvolila frontální útok, což nebylo to nejlepší řešení. Zprvu klidná rozmluva se postupně zvrhla v hlučnou hádku, kdy původní rozumné argumenty jsou už zapomenuty. Nakonec přišla na řadu nejtěžší zbraň- Ingrid se rozplakala a uraženě odešla. Ani to ale Joana nezviklalo, už bylo příliš pozdě na to, aby ustoupil. Byl by všem jen pro smích!
Ingrid se zamkla v ložnici a tak si sedl v kuchyni ke krbu a po chvíli usnul.
Z neklidného spánku se probudil do pošmourného rána. Ingrid krmila slepice a dělala, že ho nevidí. Zahnal v sobě chvilkovou chuť se usmířit a vykročil směrem na palouk, kde už byla připravena kapsa. Kovář, tak jak slíbil, po celou noc topil v kamínkách a tak kapsa měla krásně bachratý tvar a u země ji drželo několik lan. Joan se jeho pomocí začal do koše nakládat co nejvíc dříví. V bezpečné vzdálenosti se dav čumilů postupně zvětšoval. Joan cítil jejich pohledy a měl pocit, že je velký hrdina. Přelez si do koše a pořádal o uvolnění provazů, které držely kapsu u země. Hned se našlo několik ochotných rukou, kapsa se trochu rozkolíbala a pak se majestátně zvedla z palouku.
Jestliže se Joan před chvílí cítil jako hrdina, tak ho velice brzo tento slastný pocit opustil.
Jak kapsa nabírala výšku, lidé pod ním se zmenšovali a jeho ovládl strach při představě, jak krutý by byl jeho pád.
Aby ho trochu otupil, otočil se ke Zdi a začal počítat kvádry, což mu pomáhalo určit výšku. Minul nejprve desátý a později i dvacátý kvádr. Odvážil se podívat dolů. Lidé tam na palouku už vypadaly jen jako drobné tečky a Joan potlačil chuť zatáhnout za provaz a dát znamení těm dole, aby ho stáhli dolů. Vždyť se mu konečně dnes splní dávná touha on konečně uvidí, co je za Zdí.
Když minul třicátou řadu, let kapsy se náhle zpomalil. Joan se lekl, ale zdálo se, že vše je v pořádku, jen kapsa nyní neletěla přímo vzhůru, ale pomalu se šinula stranou. Za okamžik uviděl, co je důvodem. Zeď zde končila a na ni navazovalo nebe, po kterém pluly mraky. Joan nechápal proč kapsa neletí vzhůru, vypadlo to, že jí něco zadržuje. Vzal jedno krátké a silné polínko a hodil ho před sebe. Dřevo se od nebe odrazilo a padalo dolů. Nebe se jen tak trochu jakoby zavlnilo a pak po něm zase klidně pluly obláčky. Kapsa pořád stoupala pomalu šikmo vzhůru až se nakonec zastavila zcela.
Zeď odsud shora vypadala jako nějaká dětská stavebnice.
Joan nemohl uvěřit tomu, co vidí a prožívá, pak pochopil pravdu a ta ho zdrtila. Celý jeho svět je pod uzavřenou kopulí z nějaké průhledné hmoty, která je posazená na Zdi. Strnulý zíral na nebe jen kousek před sebou. Z této strnulosti ho probralo, když se kapsa začala divně chvět. Hned mu bylo jasné, že vzduch uvnitř chladne a kapsa splaskává. Podíval se pod sebe na zem, Byla tam už jen trocha dříví. Honem přiložil a zatahal za lano, a dal tak těm dole dal znamení, aby kapsu začali stahovat.
Oheň v kamínkách se znova rozhořel a plát nahoře rudě žhnul, ale Joan měl pocit, že vše trvá nekonečně dlouho. Oddychl si když se přiblížil vršek Zdi, jakoby byl už doma. Odečítal mechanicky kvádry, které míjel a stále se pokoušel nějak se vyrovnat s tím, co prožil a zjistil.
A co řekne lidem? Budou mu věřit? Nejspíš ne a téměř jistě ho označí za lháře a popudí je proti sobě. Možná se k němu všichni obrátí zády, nikdo se s ním nebude chtít přátelit, nebo ještě hůř, budou ho nenávidět.
Když se palouk dole z malého bodu změnil v zelené kolo, přiložil poslední klacík, který byl zatoulaný v rohu koše. Kamínka postupně chladla a s nimi i vzduch v kapse. Rychlost sestupu se zvýšila A Joan doufal, že se k zemi dostane dřív, než začne pád. Opět všechny jeho pocity i myšlenky přehlušil strach.
Nakonec se na zem dostal opravdu na poslední chvíli. Malátně vylez z koše a klopýtavě utíkal, aby na něj splasklá kapsa nespadla.
Lidé se k němu hrnuli ze všech stran a všichni na něj mluvili jeden přes druhého. Všem ale nadšením zářily oči : „Jsi pašák! Joan je hrdina! Povídej, co jsi tam viděl? Jaké je to za Zdí?“
Nezaváhal ani okamžik: „ Je tam nádherná krajina plná lesů a modrých hor! Úžasná země, ráj!“
„Hurá!!“ ozvalo se z mnoha hrdel, Něčí ruce ho popadly, další se přidali a lidé ho nesli na ramenou k domovu.
Kapsu rozebral hned druhý den. Svůj příběh musel pak vyprávět ještě mnohokrát. Nikdy přitom nepomněl zdůraznit strašlivé nebezpečí letu, obrovský strach, když jen o vlásek vše nedopadlo katastrofou.
Často si vzpomínal na svůj let s kapsou. Ten zážitek ho ale postupně měnil. Stával se stále více smutnějším, stranil se ostatních lidí. Mluvil stále méně a sedával před domem a díval se jakoby bezmyšlenkovitě vzhůru.
Jednoho dne Eva vyšla ven. Joan seděl opět venku na lavičce a vypadal, že spí. Jeho tvář stále hleděla k nebi, ale oči už nic neviděly.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku )